Zrcadlová Země – Kapitola 1. – Probuzení

Láska Napětí Sci-fi Thriller Záhady

Četba díla zabere cca 6 min.

Jako každé jiné ráno před tím Adam otevře oči. Posadí se na postel a vezme telefon do rukou. Kontroluje zda nenajde zprávu od Andrey.
Displej je prázdný. Telefon nemá signál. Žádná Wi-Fi. Žádné spojení se světem. Internet je mrtvý. A s ním mizí i to neviditelné vlákno, které drželo vše pohromadě.
Nit, která spojovala jednotlivce, místa, celý svět — je pryč. Sedí dál. Zkouší zachytit drobnosti, které vždycky byly samozřejmé. Hučení města.
Klaksony aut v dálce. Lidské kroky na chodbě. Šum elektroniky, co se vznášel vzduchem jako dech civilizace. Teď nic. Jen ticho bez života.
Rozlité do všech koutů. Pohlcuje myšlenky dřív, než se stihnou proměnit ve slova. A pak to přijde. Ne slovo. Ne věta. Jen myšlenka. „Co se stalo?“
Pomalu vstává. Jde beze spěchu k oknu. Kroky tlumeně dopadají na podlahu. Prsty přejedou rám — studený, hladký. Otevře ho.
Venku je světlo. Ne ranní — spíš takové, jaké si člověk pamatuje ze snu. Vzduch je prázdný. Bez vůně, bez života.
Adam to nevnímá. Ale tělo ano. Drobná odchylka. A právě ty dokážou rozložit celý den. Lidé chodí. Nezastavují se.
Každý krok působí mechanicky, jako by ho někdo řídil zvenčí. Na tvářích úsměvy. V očích nic. Žádné teplo, žádná jiskra.
Jen prázdno. Připomínají plastové figuríny. Ne živé osobnosti. Někteří na něj kývnou. Jiní projdou bez povšimnutí. Nezná je. A oni neznají jeho.
Zavře okno. Všechno je na svém místě. Jen on ne. Nedokáže se zbavit pocitu, že něco chybí. Ne věc. Spíš někdo. Nebo něco, co tu mělo být.
Rozhlédne se po bytě. Na první pohled je všechno v pořádku. Ale ten dojem začne mít trhliny, jakmile se zadívá pozorněji.
Na stěně visí fotografie rodiny. Ale matka má jiný účes, než si pamatuje. Na stole stojí váza, kterou nikdy nevlastnil.
V knihovně tituly, které nečetl. Některé z nich neexistují. Zpětný čas. Teorie zrcadlové gravitace. Nesmysly.
A přesto tam jsou. Někdo pečlivě sestavil jeho život podle životopisu, který nikdy neprožil.
Udělá pár kroků a posadí se do židle. Pozoruje stůl, ale myšlenky míří jinam. Jak to, že má matka na fotce účes, který si nepamatuje?
A kde se vzaly knihy, které nikdy nekoupil? Před ním stojí stůl, který vidí poprvé. Sáhne po zásuvce a otevře ji.
Leží v ní deník. Těžký, s koženým a lehce ošoupaným obalem. Vypadá důvěrně. Měl by ho znát, ale nevybavuje si, že by někdy psal deník.
Vytáhne ho. Váha v ruce působí skutečně. Otevře první stránku. Papír je hladký, inkoust sytý. Začne číst. Jsou to záznamy z jeho života.
Aspoň to tak působí. Ale nic z toho nepoznává. Výlet do hor, který nikdy neabsolvoval. Rozchod s dívkou, kterou nikdy nepoznal.
Operace slepého střeva — ale na těle nemá žádnou jizvu. Každé slovo je přesné. Každý detail sedí. A přesto je to cizí.
Jako by někdo napsal jeho život podle scénáře, který nikdy neprožil. Rukopis připomíná jeho vlastní. Ale je až příliš přesný.
Rovné linie, pravidelné obloučky, žádné škobrtnutí. Působí jako pečlivě provedená kopie. Ale proč?
Čte dál. Na další stránce stojí jediná věta: „Tohle není skutečné. Nejsi doma. Nevěř jim.“
Ztuhne. Cítí, jak mu tělem projde chlad. Vzduch ztěžkne. Ta slova přináší varování?
Co to znamená? Kdo to napsal? Proč jeho rukopisem? Je to vtip? Sen? Či halucinace? Je doma nebo ne? A co to vlastně znamená — být doma?
Proč ta slova v deníku znějí pravdivěji než cokoli jiného? Otočí stránku. Přestane dýchat. Oči sklouznou k větě, která tam čeká: ¨
„Zítra si vzpomeneš a najdeš to, co ti vzali.“
V hlavě se rozvíří otázky: Co mu vzali? Kdo? Kdy? Proč si na nic nepamatuje? A co když si vzpomene? Co pak? Je tohle vůbec jeho život?
Sedí nehybně, s deníkem v rukou. Tlak v hrudi narůstá. Myšlenky klopýtají, snaží se najít odpovědi. Ale žádná nepřichází.
Nic. Jen ta zvláštní prázdnota, která se nedá pojmenovat. Nevyslovené začíná nabírat tvar. Chybí část jeho samého.
Zvedne hlavu. V místnosti vládne nehybnost, ale něco se změnilo. Na konci visí zrcadlo. Nikdy tam nebylo. Teď tam je.
Oči v odrazu hledí přímo na něj. Adam pomalu otočí hlavu. Odraz zůstává nehybný. Postava v zrcadle se usmívá. Adam ne.
Výraz v odrazu je prázdný, oči bez mrknutí. Úsměv nepatří jemu. Je cizí.
A pak — mrknutí. Ruka se zvedne. Prst naznačí, aby přišel blíž.
Kdo to je? Proč odraz neodpovídá skutečnosti? Zbláznil jsem se?
Otázek je mnoho. A Adam už nechce jen přemýšlet. Chce odpovědi!
Pomalu přichází k zrcadlu. Každý krok zní v místnosti hlasitěji, než je běžné. Podlaha nevrže.
Vzduch je těžký napětím. Zastavuje těsně před zrcadlem. Postava ho stále sleduje. Usmívá se.
Adam zvedá ruku. Odraz ji zvedne také, tentokrát bez zpoždění. Ale když Adam svírá prsty v pěst, odraz je nechává rozevřené.
Srdce bije ve zběsilém rytmu. Položí dlaň na zrcadlo. Sklo je chladné, ale ne tak, jak čekal. Místo pevného odporu cítí jemné chvění.
Zdá se, že mezi ním a odrazem není pevná bariéra, ale tenká membrána. Odraz je blíže. Ne fyzicky – spíše se obraz v zrcadle zvětšil,
prostor za sklem je v pohybu vpřed. Adam couvne. Odraz zůstává blízko. Srdce mu vyskočí přímo do hrdla. Strach proniká skrze póry do těla.
Třes… Cítí ho v kolenou, v hrudi, v konečcích prstů.
Pak na skle začne kmitat vlhká stopa. Slova, psaná zevnitř:
„UKÁŽU TI TO.“
“co mi chceš ukázat? co se to tady děje?”
Žádná odpověď. Jen další otázky. Adam couvne ještě o krok. Srdce mu buší víc a víc. Tělo paralyzuje mrazivý chlad strachu.
V místnosti je stále ticho, ale teď působí jinak. Někdo ho pozoruje… Postava v zrcadle zůstává nehybná, ale Adam ví, že to není obyčejné zrcadlo. Někdo nebo něco, ho sleduje.
A čeká, až udělá další krok…