Nikdy jsem nebyla válečnicí v pravém slova smyslu. Zbraň jsem nosila jen z donucení, ačkoliv obsluhovat jsem ji samozřejmě uměla. Musela jsem. Dokonce se obávám, že jsem sama někoho připravila o jeho křehký, vystrašený život. Mým hlavním úkolem však bylo životy zachraňovat. Dvouletý vojenský výcvik následovaný studiem medicíny a má povaha vyústily v práci ve vojenské nemocnici. Nechtěla jsem léčit rýmy a prohlížet lidem hemeroidy. Chtěla jsem z nich tahat kulky, opravovat otevřené zlomeniny, jednoduše zachraňovat tyhle zuby nehty bojující životy, surové a obnažené, co se snažily dožít dalšího dne. Nevadilo mi pracovat šestnáct hodin denně, nevadilo mi žít pod neustálým stresem a neměla jsem problém ani s těžkými rozhodnutími, když bylo potřeba někomu uřezat třeba nohu nebo ruku, udělala jsem to. Život nakonec nepotřebuje ani nohu, ani ruku. Potřebuje dýchat, potřebuje snít a toužit po štěstí.
Ani mé pracovní nasazení, ani úspěchy a znalosti mě však nezachránily před něčí zlobou a pýchou. I takový je život. Ostudný a hanebný. I on se občas může chovat jako hnusná zbabělá mrcha, co bude kousat a drápat, bude ti závidět, a nakonec tě pošle na frontu. Jako jeden hloupý primář, který přes svou aroganci a lenost nedokázal snést mou kritiku a než aby odstoupil, aby se schoval a nechal mě dělat svou práci, místo toho se mě raději zbavil. Pompézně a okatě. V první den eskalace konfliktu za mnou přišel s nepokrytým úsměvem a dopisem. Přečetl jej před celým špitálem, popřál mi štěstí a poslal mě zabalit si věci a vyfasovat zbraň.
Během mého pobytu v nemocnici jsem měla šanci zachránit spousty vojáků – od pěchoty, přes námořnictvo až po letectvo. Takže když jsem se poprvé dostavila ke své pozemní jednotce, našli se tam tací, kteří už mě znali. Od vidění, od slyšení. Říkali mi: „Neboj se, ty nás držíš při životě tady doma a my tě pohlídáme zase tam venku.“ Bylo příjemné vědět, že dobro se občas oplácí zase dobrem. Snad proto, že tady, v boji, nezbylo místo pro pýchu a hloupost, tady nikdo neměl příliš čas přemýšlet o svém či jiném štěstí, ale jen a pouze o svém těle. Skořápce jejich existence.
První život jsem vzala vojákovi beze jména a bez tváře. Ne snad proto, že by žádné neměl, akorát jsme neměli čas se blíže seznamovat a po našem střetnutí už ani na jednom z toho nezáleželo. Tak už to holt chodí. Není to jako ve videohře. Vědomě zmáčknout spoušť. Nakonec to byl instinkt, pud, kdo za mě tu špinavou práci odvedl.
Jeli jsme starým kovovým transportérem. Strašně to s námi drncalo a nešlo slyšet ani půl slova, ale na to už si člověk jednoduše zvykne. Stejně jako na ten všudypřítomný písek. Vířil pod koly, ucpával všechny průduchy a tvořil uvnitř nepropustnou žlutou mlhu. Trápil oči i nos. Byl naším vraždícím kyslíkem. Na bočních oknech se táhly rozmazané šmouhy po starých přestřelkách. Kolegové si jako vždycky zrovna dělali z něčeho legraci – nepamatuju si z čeho, nejspíš jsem je zezadu neslyšela – když nás do vzduchu vymrštila agresivní mina. Nebo možná raketa? Neměla jsem čas to analyzovat. Zahryzla se do předního kola, vyrvala našeho řidiče ven a rozkousala ho na kousky. Transportér se převrátil a my se v nenadálém zmatku snažili zorientovat a zjistit, co se stalo. Byla to jenom náhodná mina, anebo to byl legitimní útok? Nikdo z nás nevylézal a každý se snažil nahlédnout přes neprůstřelná okna, která ještě alespoň částečně zůstávala ve svých rámech. Jeden vojín chtěl utéct z naší kovové sluje, ale velitel ho naštěstí včas zastavil. Po čase se ozvaly první výstřely.
Hlasité předčítání
