Tak jako skřivan v poli křídly třepotá
má dívka, kterou přinesl mi v noci sen,
třes touhy do samoty mého života
svým tělem rozbouřila dřív, než svitl den.
Pak do tmy v pochmurném splínu bez nálady
já hleděl jako snůška všelikterých běd
a sám v rukách stále hnětl její vnady
bez šance zkojit chtíč, byť jenom napohled.
Ta dívka byla jako růže v rozpuku,
tak mladá, krásná a plná lásky ke mně,
až srdce bilo mi jak pražce od vlaku,
a štěstí bez strázně rozlilo se v domě.
Leč běda, v mojí duši rozhostil se běs,
že v lásce překáží mi pokročilý věk
a pannu spanilou už sotva najdu kdes,
jež z lásky za mužnost by zjevila mi vděk.
To v nitru seznal jsem, jak láska temný stín
na duši snadno vrhne jako hrubý pléd,
když pouze starým ženám otvírá se klín
před muži, u nichž vášeň v ten ráz zvadne hned.
Smyslná láska v každém věku nekvete,
jen lstivé matróny takový šíří blud,
a lidská pošetilost v těle zvířete
tak v síti přeludů poztrácí všechen stud.
Muž zralý pro život pannu měl by si vzít,
pak naučit ji službou nudu překonat,
zatímco cudnou matkou nepřestane být
a jen otce svých dětí bude milovat.
Hlasité předčítání