Román

Továrna na absolutno
Četba díla zabere cca 243 min.

XXVIII. U Sedmi Chalup

A zatímco se armády světodějně bijí, co se hranice států hýbají jako žížaly a celý svět se hroutí v rumiště, škrabe stará paní Blahoušová v Sedmi Chalupách brambory, děda Blahouš sedí na prahu a kouří bukové listí a sousedka Prouzová, opřena o plot, opakuje zamyšleně:

„Jojo.“

„Ba jo,“ přisvědčí po chvíli Blahouš.

„Inu jo,“ povídá Blahouška.

„To už tak je,“ na to Prouzová.

„Copak je to platný,“ míní děda Blahouš.

„Ba tak,“ dodává Blahouška a chápe se nového bramboru.

„Prej Talián dostal vejprask,“ vzpomíná Blahouš.

„A vod koho?“

„Asi vod Turka.“

„Tak to už bude konec tý vojny?“

„Kdepak. Von zas do toho pude Prajz.“

„A to proti nám?“

„Prej proti Francouzoj.“

„Bože na nebi, to zas bude drahota!“

„Jojo.“

„Ba jo.“

„Copak je to platný!“

„Tuhle prej Švejcar psal, že už by to jako mohlo přestat.“

„Já to taky říkám.“

„Jo, tak sem tuhle platila za svíčku půldruhýho tisice. Poudám, Blahouši, jen taková smradlavá svíčka pro chlíu.“

„A řikate půldruhýho tisice?“

„No toť. Lídi, to vám je drahota!

„Ba jo.“

„Inu jojo.“

„Kdopak by si to bejval myslel! Půldruhýho tisice!!“

„A za dvě stouky bejvala pěkná svíčka.“

„Jo, teta, tomu už sou taky leta. Dyť i to vajčko bejvalo za pět stovek.“

„A máslo za tři tisice libra.“

„A jaký fajnový.“

„A boty za vosum tisic.“

„Ba jo, Blahouško, to bejvala láce.“

„Ale teď –“

„Jojo.“

„Dyby už tomu byl konec!!“

Bylo ticho. Starý Blahouš vstal, narovnal se v kříži a šel zvednout na dvorku stebélko slámy.

„A cák je to šecko platný,“ řekl a odšrouboval hlavičku své fajfky, aby ji protáhl stéblem.

„Šak už smrďala,“ podotkla Blahouška se zájmem.

„Smrďala,“ přisvědčil Blahouš. „Japak by nesmrďala. Dyť už snad ani žánej ten tabák nejni na světě. Poslední páček mně přines syn, jako pan profesor, počkej, to bylo v devětačtyrycátým, viď?‘

„Na velkonoce tomu byly zrouna čtyry leta.“

„Ba jo,“ řekl děda Blahouš, „čloujek už je moc starej. Túze starej.“

„A poudám, sousede,“ začala Prouzka, „a proč to šecko jako teda je?“

„Co jako?“

„Jako ta vojna.“

„Jo kdák ví,“mínil Blahouš a profukoval fajfku, až v ní chrčelo. „To nikdo neví, teta. Prej pro víru, poudaj.“

„A pro jakou víru?“

„Pro naši, nebo pro helvítskou, to žánej neví. Aby prej byla jen jedna víra.“

„Dyť u nás bejvala jenom jedna víra.“

„Ale jinde byla jiná, teta. Prej přišel rozkaz, aby byla jen jedna.“

„A vodkáď rozkaz?“

„To žánej neví. Prej byly takový mašiny na víru. Takový dlouhý kotle.“

„A načpak ty kotle?“

„To taky žánej neví. Takový kotle. A prej se Pámbu zjevoval lidem, aby jako věřili. Vono už bejvalo, teta, túze moc nevíry. Vono se má na něco věřit, cák je to platný. Šak dyby byli lidi věřili, von by se jim Pámbu nezjevil. Tak teda von přišel na svět skrz tu bezbožnost, víte?“

„No jo, ale vod čeho přišla ta hrozitánská vojna?“

„Žánej neví. Poudaj, že začal Čiňan nebo Turek. Prej v tejch kotlich s sebou vezli toho svýho Pánaboha. Voni prej sou strašně pobožný, Turci a ty Čiňani. A tak chtěli, abysme jako věřili s nima, po jejich.“

„A proč zrouna po jejich?“

„Jo to nikdo neví. Já bych řek, že Prajz taky začal. A Švejda nemlich.“

„Bóže, bóže,“ posteskla si Prouzka. „A teď ta drahota! Půld ruhýho tisice za svíčku!“

„A já bych řek,“ tvrdil Blahouš, „že tu vojnu uďáli židi, aby vydělali. To bych já řek.“

„Mělo by pršet,“ podotkla Blahoušová. „Brambory sou takle mrňavý. Jako vořechy.“

„Víte,“ pokračoval Blahouš, „a voni si toho Pánaboha jen tak vyštudýrovali, aby to měli na koho svíst. To byla jejich vymejšlenost. Chtěli mit vojnu a vejmluvu. To voni šecko tak nastrojili.

„A kdo voni?“

„To žánej neví. Já bych řek, že se smluvili s papežem a se židama, šecky, šecky! Ty – ty – Kalburáti,“ vykřikl děda Blahouš rozčilen. „Šak já bych im to řek do voči! Cák někdo potřeboval novýho Pánaboha? Nám na venkouje stačil ten starej. Zrouna dost ho bylo, a hodnej byl, takovej rozšafnej a spráunej. A nikomu se nezjevoval, a byl aspoň pokoj –“

„A začpak vy, Prouzová, dáváte vajčko?“

„Nyčko za dvě tisicouky.“

„V Trutnouje prej sou po třech.“

„A já řikám,“ rozčiloval se starý Blahouš, „že to muselo přít. Lidi už byli túze zlí na sebe. Šak váš nebožtik muž, Prouzko, dej mu Pámbu věčnou slávu, von byl teda jako duchař a spirita, a já mu jednou poudám z legrace: ,Ty, Prouzo, zavolej mně nazpátek toho zlýho ducha, co mně vyklouz,‘ a von se na to dožere a až do svý smrti na mě nepromluvil. A to byl soused, teta. A tamhle Tonda Vlček zas držel na ty foksfáty, co se s nima jako hnojí, a kdo na ně nedržel, toho porád rejpal a porád rejpal jako pořčenej. A můj syn, jako pan profesor, řiká, že to je šude tak. Kdo si něco zamane, chce, aby tomu každej věřil. A nedá pokoj a nedá. A vod toho to tak přišlo.“

„Ba jo,“ mínila teta Prouzka zívajíc. „Cák je to šecko platný.“

„Ach jo,“ vzdychla paní Blahoušová.

„To už tak je na tom sjetě,“ dodala Prouzová.

„A vy ženský byste kdákaly nejrači celej boží den,“ zakončil děda Blahouš nevrle a šoural se do vrátek,

– zatímco na světě světodějně zápasily armády a „rodil se lepší zítřek“, jak ujišťovali myslitelé všech táborů.

O autorovi

Karel Čapek

Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladším bratrem malíře a spisovatele Josefa Čapka (1887–1945).

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Jak se ti to líbilo?

☆ Nehodnoceno ☆
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Adam kráčel chodbou sektoru B7. Stěny byly hladké, světla tlumená, podlaha pohlcovala zvuk jeho kr...
MivoSynth
Temnota ustupuje. Ne světlu, ale obrazu. Ne simulaci, ale vzpomínce. .. Nejprve slyší vodu, její jem...
MivoSynth
Příjezd do nemocnice byl rychlý. Přivezli ji na operační stůl, kde ji lékaři okamžitě uvedli d...
Gustav Pitra Tišnovský
„Už je pozdě,“ řekla Andrea a zkontrolovala hodinky. „Musíme vyrazit.“ Adam přikývl, ale z...
MivoSynth
Kdesi daleko ve vesmíru, na planetě Písečnice, za ospalým městečkem Zaprášená Lhota ležel ve v...
Dvořák, Václav
Natálie řešila v následujících dnech i svou školu. Naštěstí vedení konzervatoře nakonec přih...
Gustav Pitra Tišnovský
„Jak šlo testování subjektu 001?“ zeptal se Adam tiše, ale s patrným zájmem v hlase. Andrea s...
MivoSynth
Seděl ve své kanceláři v AstraDyne, oči upřené na monitor. Už dávno nevnímal zobrazovaná data....
MivoSynth
Natálie stála stála u schodů vedoucích k hlavnímu vchodu. V ruce držela telefon, jakoby váhala, j...
Gustav Pitra Tišnovský
Vstupní hala AstraDyne působí monumentálně. Skleněné stěny sahají až ke stropu, světlo se lám...
MivoSynth
Prolog Krásné svěží ráno. Skrz stromy les propouštěl jen několik málo paprsků slunce. Ptáci ...
Nikdo
Kavárna „Ufon“ byla přesně taková, jak si ji Adam pamatoval — retro interiér, zelené světlo ...
MivoSynth
Díl 1. Antizlato  1. KGB Lehl jsem si na záda a začal snít o tom, jak bych naložil s miliony, kte...
Josef Stráca Ilko
Jako každé jiné ráno před tím Adam otevře oči. Posadí se na postel a vezme telefon do rukou. Ko...
MivoSynth
Adam lapá po dechu. Plíce pracují naplno, ale nemůže pořádně dýchat. Vzduch je těžký, zatuchl...
MivoSynth

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jako každé jiné ráno před tím Adam otevře oči. Posadí se na postel a vezme telefon do rukou. Ko...
MivoSynth
Kavárna „Ufon“ byla přesně taková, jak si ji Adam pamatoval — retro interiér, zelené světlo ...
MivoSynth
„Jak šlo testování subjektu 001?“ zeptal se Adam tiše, ale s patrným zájmem v hlase. Andrea s...
MivoSynth
Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její...
Gustav Pitra Tišnovský
Adam kráčel chodbou sektoru B7. Stěny byly hladké, světla tlumená, podlaha pohlcovala zvuk jeho kr...
MivoSynth
„Už je pozdě,“ řekla Andrea a zkontrolovala hodinky. „Musíme vyrazit.“ Adam přikývl, ale z...
MivoSynth
Díl 1. Antizlato  1. KGB Lehl jsem si na záda a začal snít o tom, jak bych naložil s miliony, kte...
Josef Stráca Ilko
Matouš seděl seděl u svého pracovního stolu v rohu malého pokoje, obklopen knihami a poznámkami. N...
Gustav Pitra Tišnovský
Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootv...
Gustav Pitra Tišnovský
Kdesi daleko ve vesmíru, na planetě Písečnice, za ospalým městečkem Zaprášená Lhota ležel ve v...
Dvořák, Václav
Vstupní hala AstraDyne působí monumentálně. Skleněné stěny sahají až ke stropu, světlo se lám...
MivoSynth
Adam lapá po dechu. Plíce pracují naplno, ale nemůže pořádně dýchat. Vzduch je těžký, zatuchl...
MivoSynth
Temnota ustupuje. Ne světlu, ale obrazu. Ne simulaci, ale vzpomínce. .. Nejprve slyší vodu, její jem...
MivoSynth
Ono odpoledne na přelomu února a března se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizk...
Gustav Pitra Tišnovský
Seděl ve své kanceláři v AstraDyne, oči upřené na monitor. Už dávno nevnímal zobrazovaná data....
MivoSynth
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah

×

Vyberte stránku