Danuše přijela přijela do Brna brzy ráno, odhodlaná uskutečnit svůj plán proti Natálii. Její tvář byla neústupná, lícní kosti ještě ostřejší než obvykle, rty sevřené do úzké linky. Měla na sobě světle šedý kostýmek, jednoduchý, ale autoritativní, který doplňovala výraznými náušnicemi. Ve svých očích měla ledový pohled člověka, který přišel něco buď získat, anebo zničit. Ale navenek se snažila působit jako obyčejná matka, co má jen zájem o budoucí osud svého potomka.
Zamířila na konzervatoř, opět do kanceláře zástupkyně Říhové. Ženy s melírovanými vlasy, ostrým pohledem a rezervovaným vystupováním, známé svou neoblomností, profesionalitou i jistou dávkou zahořklosti.
„Paní Říhová,“ začala téměř přátelským tónem, „ráda bych s vámi znovu pohovořila o jedné studentce vaší školy. O Polhošové. Myslím, že by vás mohlo zajímat pár věcí.“
Zástupkyně si ji změřila pohledem a založila ruce na prsou. „A kdo vlastně jste? Proč vás pořád tolik zajímá?“
Danuše odhodlaně zdůraznila své pedagogické zázemí a důvěrné spojení s Matoušem, který je studentem filozofie a s Natálií se zapletl. Postupně se jí podařilo dostávat Říhovou do lehce uvolněné konverzace, zejména když narážela na historky o Koudelkovi a jeho někdejší slabosti pro atraktivní dívky.
„Chápu, že se s panem Koudelkou nevezete zrovna na stejné vlně,“ nadhodila s jemným úsměvem. „Řekněme, že i já mám podobnou zkušenost s určitými… nezodpovědnými muži.“
Říhová se ušklíbla. „Koudelka má své múzy a své favoritky. Vždycky měl. A ano, Polhošová … asi má také tu výsadu být jednou z nich.“
Danuše se toho chytla. Nadhodila, že Natálie využívá svůj půvab k dalšímu zvýhodnění, že její vztah s Matoušem je pouze účelový. Zástupkyně sice neposkytla přímo spojenectví, ale ani ho neodmítla.
Pak se zaměřila i na několik dalších studentů, kteří mohli mít důvod cítit zášť vůči Natálii. Nenápadně se pokusila svést rozhovor na její údajnou protekci. Někteří studenti, zejména ti, kteří se nikdy ani nepřiblížili Koudelkovu výběru, rádi naslouchali, ale žádný z nich nezískal odvahu se do Danušina plánu zapojit přímo.
Na chodbě konzervatoře zahlédla i známou postavu – Jakuba Doležala. Bylo zřejmé, že ji také spatřil. Jeho kroky najednou zrychlily.
„Jakube!“ zavolala za ním spíše direktivně než přátelsky.
Jakub se na okamžik zastavil. Zvažoval, zda vůbec pokračovat v rozhovoru. Nakonec se otočil. Jeho postoj byl napjatý. „Ano?“ zeptal se stručně.
Danuše si nenechala ujít příležitost. „Ráda bych si s tebou promluvila. O Polhošové.“
Jakubovy oči se zúžily. „O čem konkrétně?“
„Mám na ni své názory,“ začala, zatímco pomalu přistupovala blíž. „A myslím, že ty, jako někdo, kdo ji zná zblízka, bys mi mohl potvrdit, že není tak nevinná, jak se tváří. Víš, co tím myslím. Jak by se někdo jako ona dostal tak daleko? Kdyby ji Koudelka neprotěžoval? A proč by to asi tak dělal, že?“
Jakub zbledl a okamžitě přerušil její monolog. „S vámi já mluvit nechci,“ řekl chladně. „Nevím, co hledáte a o co vám jde, ale mě z toho vynechte.“
„Ona není zdaleka tak dokonalá, jak se zdá, že ano?“ pokračovala neodbytně, „To sám určitě víš. Možná to vnímáš podobně – člověk se někdy musí zasadit o to, aby se věci daly do pořádku.“
„Paní Vaculíková, s dovolením,“ přerušil ji Jakub a tentokrát jeho hlas zněl pevněji, „to je mezi vámi a vaším synem. Já si svoje problémy řeším sám.“
„A co tvůj tatínek?“ vyhrkla Danuše, bez části své obvyklé sebekontroly. „Nemohli bychom se s ním domluvit?“
Už ale neodpověděl. Otočil se a odešel pryč.
Když se vracela zpátky, zaslechla, jak se někteří studenti tiše baví. Nastražila uši. Doufala, že uslyší něco, co by mohla použít. Jenže místo dalších konkrétních informací se dozvěděla jen o napětí kvůli blížícím se závěrečným zkouškám.
Rozhodla se zkusit štěstí i u Adama, jehož se jí podařilo kontaktovat prostřednictvím neformálního rozhovoru na chodbě agentury FutureWave. Tam marně hledala Doležala staršího. Adam ji zpočátku pozdravil zdvořile, ale když se pustila do řeči o Natálii a jejím „vlivu“ na Matouše, ztratil svůj nadhled.
„Já do vašich rodinných záležitostí zasahovat nehodlám,“ řekl Adam, jeho tón byl klidný, ale odtažitý. „Taky musím říct, že to, co se kolem ní a mladého Doležala stalo, nebylo zrovna fér. A jestli máte nějaký problém se synem, tak ho řešte přímo s ním.“
„Adame, vy jste přece tak chytrý a uvážlivý mladík,“ pokusila se Danuše získat jeho náklonnost. „Nevšiml jste si, že Matouš od té doby, co je s ní, není tak… soustředěný? Všímáte si také, že ta holka má na něj opravdu špatný vliv?“
Pokrčil rameny. „To si musí rozhodnout sám,“ řekl nakonec a odešel. Danuše cítila, že ani on není ochotný spolupracovat.
Opouštěla Brno s pocitem, že žádného skutečného spojence nenalezla, ale že zároveň zasela dostatek pochybností. Jakub a jeho otec se jí úspěšně vyhnuli, což ji frustrovalo. Zástupkyně sice mohla být slabým článkem, ale její motivace byla mnohem více osobní.
Jakub se setkal s Nikolou později toho dne. Vypadal ustaraně a jeho obvyklá lehkomyslnost byla pryč.„Niky, musím ti něco říct,“ začal a upřel na ni pohled.
„O co jde?“ zeptala se, trochu zaskočená jeho vážností.
„Potkal jsem ve škole Vaculíkovou,“ řekl přímo. „Nevím, co tam dělala, ale určitě nic dobrého. Snažila se se mnou mluvit, hledala cokoli proti Natálii, ale vyhnul jsem se jí. Myslím, že něco chystá.“
Nikola se na okamžik zamyslela a přejela si prsty po čele. „To není dobré. Eliška mi říkala něco podobného, prý byla i za Adamem. Možná bychom měli Naty a Matouše varovat.“
„Souhlas,“ odpověděl Jakub. „Nechci se do toho nijak víc míchat, ale mám pocit, že bychom měli. Ta ženská, působí dost… posedle.“
Nikola se okamžitě sešla s Eliškou: „Hele, Eli, že byla Vaculíková i za Adamem?“
Eliška kývla a zamračila se. „Jo. Říkal, že se objevila u nás v agentuře a vyptávala se. On tomu nepřikládal až takový význam, ale já z toho mám blbý pocit. Musíme dát Matoušovi vědět.“
Tajná služba, která se stále snažila ověřit různé stopy v případu Dr. Salameha, mezitím zaměřila svou pozornost i na Danuši. Objevily se náznaky o jejím možném zapojení do šíření nenávistné kampaně.
Agenti navštívili školu v Lednici, kde učila. Diskrétně se vyptávali jejích kolegů a žáků. Většina z nich ji popsala jako přísnou, ale inteligentní a vzdělanou ženu. Někteří však naznačili, že její názory bývají občas příliš kategorické a nekompromisní, někdy až nepřátelské vůči komukoli, kdo nesdílí její pohled na svět.
Když se agenti dostali k domu Vaculíkových, zastihli tam jen Miloše. Opilý muž neměl vůbec náladu na otázky. Jejich přítomnost ho totálně vyvedla z rovnováhy. „Co chcete?“ mumlal vyděšeně.
Agenti se pídili po jakýchkoli informacích o Marwanovi, Matoušovi a Danuši, ale Miloš nebyl s to dát dohromady jedinou souvislou větu. „Já nic nevím… nechte mě už být. Řekněte jí, ať si to vyeší sama.“ Získali dojem, že Miloš o ničem důležitém opravdu neví. Jeho labilní chování však pouze posílilo jejich zájem o Danuši samotnou.
Když přišla domů, dusná atmosféra v domě se dala krájet. Roztřesený Miloš seděl v obývacím pokoji s už asi třetí lahví vína v ruce, pohled nepřítomně upíral na zapnutou televizi, která hrála něco, co vůbec nevnímal. Oči měl zarudlé, vlasy rozcuchané.
Od chvíle, kdy se před jejich dveřmi objevili agenti tajné služby, žil v neustálém pocitu ohrožení. Paranoia ho pohlcovala každý den stále víc. Danuše postávala u kuchyňského stolu, kde rovnala papíry a poznámky, zatímco očima těkala k manželovi.
„Myslíš si, že to jen tak skončí?“ zabručel Miloš znenadání, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Ty jejich otázky… ty jejich pohledy. Oni mě sledují, Dano, víš to? Každou chvíli očekávám, že mi některý vleze až do postele.“
Danuše si odfrkla. „Mildo, přestaň se už konečně litovat. Byli i za mnou a chovali se normálně. To jen ty sis to celé zveličil.“ Přistoupila k němu a podívala se na něj shora. „Ale máš pravdu. Sledují nás. A víš proč? Kvůli Matoušovi a tomu Ančině arabskému ‚doktorovi‘, se kterým se stýká.“ Slovo „doktor“ vyslovila s pečlivě zadrženým opovržením.
Miloš se zamračil. „A co s tím máš společného ty? I na tebe se ptali! I kvůli tobě tady byli!“
Přimhouřila oči, nasadila trpělivý tón, kterým se vždycky snažila manžela zvládnout. „Ne, kvůli mně tady nebyli. Ale myslíš si, že i oni nevědí, kam se náš Matoušek propadá? Už teď ho mají na mušce. A víš proč? Protože si vybral špatnou cestu.“
„Špatnou cestu,“ zopakoval Miloš unaveně a opřel se zpátky do křesla. „A co s tím jako já?“
Danušin hlas nabral manipulativně úpěnlivou intonaci. „Mildo! Musíš mu promluvit do duše. Musíš mu vysvětlit, že ho to stáhne ke dnu. Ta cikánka ho zničí. Vidíš přece, kam to vede! A ten islamista? Dřív nebo později ho zatáhnou do nějaké špíny. Oni už mají našeho Matýska v hledáčku! Jestli nezasáhneme, přijdeme i o něj!“
Mlčel. Zdálo se, že zápasí s vlastními myšlenkami. Nakonec zavrtěl hlavou. „Nevím. Nechci se do toho míchat. Chci jen zpátky svůj klid!“
Vzdychla a narovnala se. V jejích očích zablýskla chladná odhodlanost. „Když ne ty, budu to muset udělat já. Ale varuju tě, Miloši, až se to celé sesune, bude to jen tvoje vina. Pamatuj na to!“
Pozdě večer Miloš upadl do neklidného spánku. Danuše zůstala v obývacím pokoji, ponořená do vlastních plánů. V hlavě jí neustále vířil jeden cíl – rozdělit Matouše a Natálii. Znovu si vybavila obraz té „cikánky“, jak ji nazývala. Pro Danuši byla jen dalším důkazem synova sešupu dolů. Podle ní začal už příchodem Marwana do rodiny. Ten byl pro ni symbolem všeho, co nenáviděla – cizinec a ke všemu i muslim. A teď i předmět zájmu vyšetřovatelů. Představa, že ovlivňují jejího syna, ji naplňovala zlobou.
Vzala si do ruky papír a tužku a sepsala kostru anonymního dopisu s udáním Natálie z nevěry:
„Milý Matouši, je mi líto, že tě musím kontaktovat tímto způsobem, ale považuji to za důležité. Měl bys vědět, že tvá životní láska Natálie P. udržuje podezřele blízký vztah se svým učitelem Koudelkou. Jejich chování na škole už delší dobu vyvolává mezi pedagogy i studenty pohoršení, odpor a zděšení. Možná by bylo dobré, kdyby sis sám ověřil, co se děje. Zasloužíš si znát pravdu. A zasloužíš si po svém boku někoho mnohem důvěryhodnějšího. Někoho, komu můžeš skutečně věřit, kdo nezneužije tvé naivity a kdo tě nebude podvádět …“
Když Danuše ráno připravovala snídani, Miloš, stále roztrpčený a podezíravý vůči všemu a všem, procházel místností s další lahví piva.
„Co se to děje s tím Matesem?“ zabručel, aniž by na ni pohlédl.
Danuše si uchovala klidný výraz. „Uvidíš, Mildo, už brzy si uvědomí, jak špatná rozhodnutí učinil. Já ho vedla dobře, ale nakonec si zničil život sám.“
V jejím hlase byla železná jistota, že její anonym rozmetá synův vztah na kusy.
Slunce se ráno zvolna probíjelo mezi mraky, když Matouš vyšel ze dveří budovy kolejí. Spěchal, přes rameno měl pověšenou tašku s drobnostmi, které slíbil přinést Natálii do nemocnice. V hlavě mu vířila směs nervozity a starostí. Dnes měla druhou operaci a on chtěl být u ní co nejdřív.
U auta zaslechl, jak ho někdo volá. Otočil se a spatřil Elišku, Nikolu, Jakuba a Adama, kteří na něj spěšně mávali.
„Matouši, počkej chvíli!“ zavolala Eliška a přidala do kroku.
Zastavil, překvapený jejich přítomností i naléhavostí v jejich hlasech. „Co se děje? Nemám moc času, spěchám za Naty.“
Nikola byla zadýchaná, ale bez okolků začala: „Musíme ti něco říct. Viděli jsme tvoji mámu. Všichni čtyři jsme ji potkali, na různých místech. A… je to divné. Asi něco kuje.“
Přimhouřil oči. „Moji mámu? Co by tu dělala?“
Jakub se držel trochu stranou. Matouše se stále trochu bál. Přešlápl z nohy na nohu, než se odhodlal promluvit: „Viděl jsem ji pár dní zpátky v budově konzervatoře. Vypadala, že někoho hledá.“
„A byla i u nás v agentuře,“ přidal se Adam, jeho hlas zněl trochu ostýchavě. „Ptala se na tebe a na Naty. Vypadalo to, že se snaží zjistit něco o tvém životě s ní. Řekl jsem, že vás nevídám tak často.“
Eliška přikývla. „Myslím, že chce narušit váš vztah. Nebo možná tvé přátelství s někým jiným. To nebude náhoda.“
Matouš polkl. Dobře věděl, čeho je jeho matka schopná, ale slyšet to takhle přímo od tolika lidí ho zaskočilo. „A snažila se o něco konkrétního?“ zeptal se, jeho hlas byl najednou tvrdší.
„Nikdo nevíme přesně,“ odpověděla Nikola, „ale jedno je jasné: nezastaví se, dokud něco nezkusí. Buď opatrný.“
Matouš se zamyslel a sevřel popruh své tašky. „Díky, že jste mi to řekli. Už dřív se mě snažila od Naty odtrhnout. Dám si na ni pozor. Už vážně musím jít.“
„Držte se,“ řekla Eliška a pokusila se o povzbudivý úsměv. „Naty je silná a ty taky. Když budeš něco potřebovat, ozvi se.“
„Díky, vážím si toho. Moc,“ přikývl a otočil se k odchodu.
Když zmizel za rohem, Adam si povzdechl. „Doufám, že jsme to zvládli včas.“
Eliška se na něj podívala a povzdechla si. „Matouš je dost chytrý, aby věděl, co je jeho matka zač. Uvidíme, co bude dál.“
Nemocniční pokoj byl sterilně čistý, bílé závěsy se lehce pohupovaly pod slabým průvanem, který přicházel z otevřeného okna. Natálie ležela na nemocničním lůžku v zeleném operačním plášti, s vlasy staženými do copu. Snažila se tvářit statečně. Okolo ní stáli její rodiče František a Marika, kteří vypadali stejně nervózně jako ona, a mladší sourozenci David a Vanesa. Ta si držela ruce za zády, aby nervozitu potlačila.
Matouš seděl na židli vedle její postele. „Všechno bude v pořádku,“ šeptal, když ji vzal za ruku. Jeho pohled byl pevný, ale v koutcích očí se mu leskly slzy, které se snažil zadržet.
„Hlavně už to chci mít za sebou,“ řekla Natálie tiše, ale její hlas se trochu třásl. „Jenom nechci… zklamat vás všeckých.“
„Natálko,“ ozval se František, který přistoupil blíž, „budeme dycky na tebe hrdí, ať se stane cokoli. Ty nejsi len muzikant. Jsi a dycky budeš naša láska.“
Vanesa, která celou dobu mlčela, se náhle přiblížila a objala sestru. „Budeš zas hrat, já to vím!“
Matouš se naklonil k Natálii a jemně ji políbil na čelo. „Jsem s tebou, lásko. Už napořád. A zůstanu tady, dokud vše neskončí.“
Když ji zdravotní sestra přišla odvézt na operační sál, všichni ztichli. Marika jí naposledy stiskla ruku a slíbila, že budou čekat, dokud se neprobudí. Matouš šel za ní až k výtahu a stál tam, dokud zdravotní sestra nezmizela za rohem.
Uplynulo pár hodin. Nemocniční pokoj byl světlý, ale neosobní, s bílými stěnami a monotónním hučením přístrojů. Zpoza oken doléhal klid zahrady, plné šumících stromů. Natálie pomalu otevírala oči. Její pohled byl zastřený, ale postupně se jí začínaly vybavovat obrysy postav kolem ní.
„Natálko?“ zašeptala jemně Marika, která seděla u postele a držela ji za levou ruku. Její oči byly zarudlé, ale v jejím hlase zněla úleva. „Čhajori, už si hore?“
Vedle ní stál František a opíral se o židli. Oba se dívali na dceru se směsí starostí a něžného úsměvu. Vedle nich David. Snažil se působit klidně, ale nervózně si popotahoval rukávy mikiny. Na druhé straně postele seděla Vanesa, držela svého plyšového medvídka a zdála se nezvykle tichá.
Natálie zamrkala, pohledem bloudila po známých tvářích, až se zastavila na Matoušovi, který stál o krok stranou od ostatních s kyticí bílých lilií a malou plyšovou opičkou v ruce. Když si všiml, že se na něj podívala, přistoupil blíž a poklekl k její posteli.
„Ahoj, lásko,“ zašeptal a jemně se usmál. „Jsem tu. Všichni jsme tady.“
Natálie se pokusila něco říct, ale v krku měla sucho a mohla sotva šeptat. Marika jí přiložila ke rtům kelímek s vodou a pomohla jí se napít. Po několika malých doušcích konečně slabě zašeptala: „Bolí to…“
Celý její pravý palec i ruka byla pečlivě zabalená v obrovské bandáži až do poloviny předloktí, zpevněná dlahou. Bolest byla intenzivní, ale přerušovaná tlumenými vlnami, jak zabírala analgetika.
„To přejde, zlatečko,“ utěšila ji Marika. „Už to máš za sebou. Všicko bude dobre, uvídiš.“
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil starý známý v bílém plášti – operatér Dr. Pavlíček. Měl bystré oči a laskavý výraz, i když jeho tvář nesla známky únavy po dlouhém dni. V rukou držel desky s Natáliinou kartou.
„Dobré odpoledne,“ začal klidně, když si všiml, že je už vzhůru. Přistoupil k její posteli a s pohledem zaměřeným na ni řekl: „Tak vás zase vítám zpátky, slečno. Operace proběhla úspěšně, jen to bylo trochu náročnější.“
Natálie na něj zírala s očekáváním a trochu rozšířenýma očima, jako by potřebovala slyšet víc. Matouš jí jemně stiskl rameno, aby jí dodal odvahu.
Dr. Pavlíček pokračoval: „Šroub, který tlačil na nerv, jsme úspěšně odstranili. Ale chrupavka byla v extrémně dezolátním stavu, jak jste měla po úrazu odlomenou celou kloubní hlavici. Takže kloub máte spojený jinými šrouby a kovovou destičkou. Museli jsme provést trochu složitější zákrok a uvolnit i šlachu. Teď vše sice vypadá dobře, ale bude to ještě vyžadovat hodně času a dlouhou pečlivou rehabilitaci.“
„A… znamená to co?“ zeptala se tiše slabým a ochraptělým hlasem.
Lékař si povzdechl, jeho tvář byla vážná, ale ne beznadějná. „Pravda je taková, že palec už nikdy nebude stoprocentně funkční. Ale díky artrodéze máte celkem vysokou šanci na výrazné zlepšení a život bez bolesti. Pokud nenastanou komplikace a vše se podaří – a to znamená nejen rehabilitace, ale i že neselže vaše odhodlání – mohla byste se snad do roka až dvou vrátit i k profesionální hře na akordeon. Ale žádné zázraky nečekejte. Plné zotavení bude trvat dlouhé měsíce a asi nikdy už nedosáhnete té samé úrovně flexibility při hraní jako kdysi před úrazem. Kloub už zůstane nehybný.“
Pavlíčkova slova dopadla na místnost jako těžký kámen. Vanesa sevřela svého plyšáka ještě pevněji, David si zamračeně založil ruce na prsou a František sklopil pohled k zemi. Jen Marika zůstala pevná a pohladila Natálii po vlasech. „To zvladnem, malička moja,“ řekla tiše.
Matouš přerušil ticho. „A… jak bude léčba pokračovat? Co bude Naty potřebovat?“ Jeho hlas zněl odhodlaně, jako by si už v duchu sliboval, že se o ni postará.
Dr. Pavlíček přikývl a otočil se na Natálii. „Nejdřív si u nás pár dní poležíte. Za deset dní vytáhneme stehy. Ruka zůstane v této dlaze další přibližně dva měsíce. Poté začne pomalá a postupná rehabilitace – fyzioterapie, cvičení na zlepšení pohyblivosti zbylého kloubu a posilovací cviky. Tři měsíce minimálně, možná půl roku i dýl. Bude to dlouhá cesta, ale jste mladá, silná a jinak zdravá. Věřím, že to zvládnete.“
Natálie se slabě usmála, ale v očích měla slzy. „Děkuju, pane doktore,“ řekla tiše.
Dr. Pavlíček pohlédl na rodinu: „Hlavně ji podporujte. To bude teď klíčové.“
Když doktor odešel, Matouš jí podal květiny a položil plyšovou opičku na stolek vedle postele. „Tento opičák je bojovník, tak jako ty,“ řekl s úsměvem a pohladil ji po tváři.
„Děkuju,“ zašeptala Natálie, její hlas byl stále slabý, ale v jeho očích viděla tolik lásky a podpory, že na chvíli zapomněla i na bolesti.
František se usmál a poklepal Matoušovi na rameno. „Su rád, že ju tak držíš. Dík za nas za všických.“
Natálie přikývla, její oči se zalily slzami. Cítila se díky své rodině a díky Matoušovi o tolik silnější.
Matouš po odchodu z pokoje rozjímal na lavičce v nemocniční zahradě. Slunce se prodíralo mezi větvemi stromů, ale on byl myšlenkami úplně jinde. Natálie usnula po další dávce silných analgetik. I když byl Matouš rád, že operace proběhla úspěšně, tíha situace na něj dopadala stále víc. V tu chvíli mu zazvonil telefon.
„Eliška,“ přečetl si na displeji a váhavě přijal hovor.
„Ahoj, Matouši,“ začala opatrně. Její hlas zněl nervózně, jako by nevěděla, jak začít. „Jen jsem… chtěla vědět, jak se má Naty.“
„Nic moc,“ odpověděl. „Bolí ji to. Hodně. Zrovna spí. Je vyčerpaná, ale drží se. Operace dopadla dobře, doktor říkal, že se to časem snad zlepší. Jen to bude strašně dlouho trvat.“
„Dobře, že má aspoň naději,“ řekla Eliška s úlevou. „Poslouchej, Matouši… Já… já vím, že jsme toho s Nikolou hodně pokazily. Ani nevím, jestli máme šanci to urovnat. Ale opravdu bych to chtěla.“
Matouš na chvíli zaváhal. „Eliško, chápu, jenže ona teď fakt nemá kapacitu řešit něco takového. Musí se dát nejdřív sama dohromady. Ale kdybych jí měl něco vyřídit…“
„Ne,“ přerušila ho rychle. „Ještě není správný čas. Budu čekat. Až to půjde, zkusím s ní mluvit osobně.“
„Dobře,“ přikývl. „Ještě něco?“
„Ne, to je všechno,“ odpověděla tiše. „Děkuju, Matouši. Jen jí dej vědět, že na ni taky myslíme.“
„Vyřídím,“ řekl Matouš a ukončil hovor.
Když se vrátil na kolej, našel ve své poštovní schránce obálku bez adresáta. Vytáhl ji a po cestě do svého pokoje ji bezmyšlenkovitě rozbalil. Uvnitř se nacházel anonymní dopis, napsaný strohým, strojově tištěným písmem. Končil slovy:
„… Matouši, měl by sis s Natálií důrazně promluvit o tom, co se děje za tvými zády. Vážně si myslíš, že jsi opravdu její jediný? Je to moc hezká a nesmírně vášnivá holka. Popřemýšlej.“
Cítil, jak mu buší srdce. Dopis sevřel v ruce a přecházel po pokoji sem a tam. Hlavou mu vířily myšlenky. „Musí to být matka. Kdo jiný! Jen ona by mohla být tak podlá.“
Zároveň věděl, že proti ní nemá nejmenší důkaz. Cítil vztek i lítost. Koudelku znal výhradně jako čestného člověka. A Natálie? Jen pomyšlení, že by někdo mohl zapochybovat o její věrnosti, mu působilo bolest. „To se musí zastavit,“ říkal si. „Musím se jí svěřit. Se vším.“
Když druhý den dorazil do nemocnice, z jejího výrazu poznal, že i ona má za sebou těžkou, bezesnou noc. Její mohutně obvázaná ruka byla opřená o polštář a evidentně stále velmi bolela. Natálie měla v očích tichý smutek. Přisedl si k ní, chytil ji za zdravou ruku a hluboce se jí zadíval do očí.
„Natynko,“ začal vážně a vytáhl dopis. „Musím ti něco říct. Někdo mi poslal tento anonym, ve kterém naznačuje … že máš něco s Koudelkou.“
Na okamžik na něj zírala, než jí došlo, o čem je řeč. Šokovaně zalapala po dechu: „Cože? Jak to může někdo říct? Co su nějaká degeška? Děvka špinavá, či?“
Matouš ji objal, aby ji uklidnil. „Vím, že ne. Vím to a věřím ti. Jen se někdo hodně moc snaží, abych ti věřit přestal. Někdo nás chce rozdělit. Asi moje matka.“
Natálie cítila, jak se jí nezadržitelně derou slzy do očí. Odstrčila ho: „Maťo, věř mi! Prosím tě, věř mi! To přece… to je tak hrozné! Taková hanba! On mi jen pomáhá, vždyť víš sám!“
„Věřím ti. Miluji tě,“ řekl pevně a políbil ji. „Ale musíme si dávat pozor. Někdo nám chce strašně moc ublížit. Ale já to nedovolím.“
„Tak proč!“ vyjela na něj Natálie a v hlase jí zazněla podrážděnost i znechucení. „Proč mi to vůbec neseš?! Tu špinu?! Máš nejmenší tušení, jak mi teďka je?!“
Matouš se zarazil, zaskočený její reakcí. „Jen jsem chtěl, abys o tom věděla. Že máme být opatrní.“
„Víš, co by mi teďkom fakt pomohlo?“ plakala. „Kdybys to už dořešil! Něco udělal konečně! Říkáš, že mi věříš, jak mě miluješ, ale pořád enom mluvíš! Udělej něco už konečně!“ okřikla ho ostře a pak dodala: „Až si to s matkou vyřídíš, pak se vrať. Ale teď běž pryč!“
Matouš otevřel ústa, ale pak si všiml, jak se Natálii třesou ruce a z očí tečou proudy slz. Přikývl, sevřel rty do úzké linky a mlčky vycouval z pokoje. Pochopil, že aby o ni nepřišel, nesmí propadnout pasivitě.
Téhož večera se rozhodl zavolat Miladě. Měl pocit, že se musí podělit o to, co ho trápí.
„Teti,“ začal. „Máš chvíli?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Milada. „Copak se děje? Jak se má Natálka?“
„Operace proběhla dobře, ale bude to na dlouho. Hlavně teď hodně odpočívá,“ řekl. „Ale chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Dostal jsem anonymní dopis… A mám důvod si myslet, že za tím může být máma.“
Milada ztuhla. „A co v tom dopise stálo?“
Matouš se zhluboka nadechl a převyprávěl tetě absurdní obvinění Natálie z nevěry s učitelem. „Kámoši mě varovali, že ji viděli u konzervatoře. Všechno to do sebe zapadá.“
Milada mlčela, ale její rozhořčení bylo znát i přes telefon. „To už je za hranou, Matúšku. Musíš to s ní nějak vyřešit. I když vím, že je to těžké. Nemůžeš jí dovolit, aby vám zničila život.“
„Já vím,“ odpověděl tiše. „Ale nevím, jak s ní ještě mluvit. Nechce mě poslouchat.“
„A co Marwan a Anička? Řekls jim to?“ zeptala se Milada.
„Zatím ne, ale zavolám jim. Možná budou mít nějaký nápad oni,“ přikývl.
Později večer zvedl telefon a zavolal i Anně. Na druhé straně slyšel známý hlas plný tepla, i když unavený.
„Ahoj, Matouši. Jak se máš?“
„Ahoj, Aničko. Potřeboval bych s vámi mluvit,“ začal Matouš a znovu převyprávěl celý příběh s dopisem a podezřeními na Danuši.
Anna ztichla. „To už začíná být vážné, Matouši. Nemůžeš to nechat jen tak.“
„Já vím,“ přiznal Matouš. „Netuším, jak dál. Máma… Ona snad ani neví, co dělá.“
Marwan si vzal telefon od Anny. „Matouši, poslouchej. Musíš být pevný, brácho. To není jenom o tobě nebo o Naty. Pokud teď dovolíš, aby tebou někdo manipuloval, bude to jen horší. Je sice tvoje máma, ale její chování není normální. Nenechejte si to. Někdy je potřeba být i tvrdý a nesmlouvavý!“
Matouš kývl: „Nenecháme. Díky, Marwane.“
„A neboj. Stojíme za tebou, brácho,“ dodal Marwan. „Jestli budeš něco potřebovat, klidně volej.“
Matouš zavěsil, ale pocit těžkosti ho neopustil. Věděl, že musí najít způsob, jak situaci zvládnout, a to co nejdřív. Pro Natálii i pro sebe.
Do Lednice dorazil ještě tentýž večer s pevným odhodláním. Jeho vůz zastavil před domem, který mu vždy připadal tak důvěrně známý a přitom tolik cizí. Dýchl na něj chlad minulých hádek. Zhluboka se nadechl a zamířil rovnou ke dveřím.
Danuše seděla v kuchyni. S brýlemi na nose a tužkou v ruce opravovala slohovky. Když se ozvaly rázné kroky, zvedla hlavu. Když uviděla syna, její obočí se stáhlo.
„Kde ses tu najednou vzal?“ zeptala se chladně. „Nemáš snad být v Brně?“
„My si musíme vážně promluvit,“ řekl Matouš pevně a přistoupil ke stolu. Práskl před ni obálku s anonymem.
Danuše se na obálku podívala. Neřekla vůbec nic.
„Mami, tos psala ty, že jo?“ otázal se přímo, jeho hlas zněl ostře, jako nůž prořezávající napětí v místnosti.
„O čem to mluvíš?“ odpověděla klidně, ale v jejím tónu byl patrný závan obranné pozice.
„Nepředstírej!“ vybuchl. „Byla jsi u Nikoly, u Adama a Elišky, šla jsi i za Jakubem. Všichni tě viděli. Na konzervatoři! V agentuře! A pak se mi ve schránce objeví tento dopis plný lží! Nejsi snad za ním ty?“
Danuše na chvíli ztuhla. Její tvář zůstala nehybná, ale její ruce svírající tužku se zachvěly.
„No a co kdybych byla?“ pronesla najednou s ledovým klidem. „Matouši, já tě jen chráním. Ta ludra cikánská tě stahuje ke dnu! Nakonec … a co když je to fakt pravda? Co když tě vážně podvádí?“
„Jak můžeš něco takového říct?“ vykřikl Matouš. „Vždyť ji vůbec neznáš! Ani nevíš, co všechno jsem díky ní pochopil. A ty tvoje lži… Jak jsi mohla?! Víš, co to pro ni je?! Pro její rodinu je něco takového nepředstavitelné. Nepřípustné. Pro ně je to totální hanba!“
Danuše se rozzuřila. „Hanba? Máš ty, chlapče, vůbec ponětí, co je to hanba?! Hanba je, že můj vlastní syn se obrací proti mně! Celý život jsem pro tebe dělala první poslední! A co z toho mám? Taháš se mi s fenou cikánskou!“
„Jen ty si ta jediná dokonalá, že?“ řekl tiše, ale jeho hlas zněl jako prásknutí bičem. „A co Marwan a jeho problémy? Za tím jsi taky, viď?“
Danuše na něj vrhla ostrý pohled, ale nic neřekla.
„To už přeháníš. S tebou to nemá smysl,“ řekl Matouš a postavil se. „Odcházím a nevrátím se. Už tu nebydlím. Tady už není můj domov!“
„Tak vypadni!“ vykřikla Danuše, zcela vyvedená z míry.
Na nic nečekal a sbalil si i poslední věci, co doma ještě měl. Zamířil ke dveřím a ani se neohlédl.
Když se dveře zabouchly, vešel do kuchyně Miloš. V jeho tváři bylo patrné podráždění. „Co to zas bylo za scény?“ zeptal se, zatímco si naléval pohárek slivovice.
„Matýsek se rozhodl, že nás opustí,“ odpověděla Danuše jedovatě. „Kvůli té couře. Můžeš tomu uvěřit?“
Miloš si povzdechl. „A co s tím jako mám dělat?“ zeptal se unaveně.
„Postav se za mě už konečně, Mildo! Je to i tvůj syn! Musíš mu dát jasně najevo, že takové chování netolerujeme!“ visela mu kolem krku manželka.
Miloš mlčel. Pak ale pod tlakem jejího neustálého naléhání otevřel dveře a z plna hrdla zařval do prázdna noční tmy: „Táhni a už se nevracej! Chceš být dospělý, tak si buď!“
Když se vrátil do obývacího pokoje, sáhl po dalším panáku slivovice. Vše na něj v tu chvíli dolehlo – tíha ženina naléhání, vina, že se jí nedokázal postavit i hluboký smutek z rodinného rozkolu a ztráty syna.
Když Matouš zaslechl otcův výkřik, seděl už dávno ve svém autě, ruce pevně sevřené na volantu. Přestože se snažil zůstat klidný, cítil, jak se mu hrnou slzy do očí. Po chvíli se rozplakal. Byla to směs vzteku, bolesti a hlubokého zklamání.
Jeho telefon se najednou rozezvonil. Natálie. Pochopila, že možná zareagovala až příliš unáhleně.
„Ahoj,“ řekl tiše. Snažil se, aby nepoznala, že pláče.
„Promiň mi to,“ zaplakala. „Vůbec netuším, jak to máš těžké. Neumím si ani představit takovou mámu. Odpusť mi, prosím …“
Matouš v sobě sebral všechny síly a odpověděl: „To nic. Rozumím ti. S mámou jsem skončil.“
„Maťulko, jsi v pořádku?“ zeptala se hned starostlivě.
„Bude to dobré,“ odpověděl, i když sám tomu nevěřil. „Miluji tě a nedám tě za nic na světě,“ zašeptal.
Zahleděl se do noci před sebou. Skončila jedna kapitola jeho života. Ale začala nová.
Hlasité předčítání
