8. Zpátky u obra
Zase mě popadl a se mnou zmizel ve vichřici stínů, jako by chtěl vymazat celou cestu zpět. Ocitli jsme se v jeho věži – té černé, tiché, uzamčené v temnotě. Byl slabý. Cítila jsem, jak se jeho tělo sotva drží pohromadě, jak záře Silverova žezla spálila kus jeho síly.
Bez varování mě stáhl k sobě do obří postele. Těžce dýchal, vrčel, jako bouře,uvězněná uvnitř něho, co nemůže ven:
„To tě radši zabiju,“ zasyčel mi u ucha, „než abych tě ještě jednou viděl s tím nemožným Silverem!“
Přitiskl mě k sobě tak silně, až to zabolelo. Jako smutek, co tě sváže. Jako láska, která neví, jak milovat.
„Ínemaku… prosím,“ zašeptala jsem, „pusť mě. Slibuju, že k Silverovi už neuteču. Jen mi dovol, ať zase může do věže Ohyn. Prosím…“
Ale místo soucitu přišla rána.
Zavrčel – hluboko a zlověstně:
„Žádný Ohyn! Norman právě prohrál. A je na čase,abys to s ním šla dořešit a ukončit – zabiješ ho. A možná… možná ti pak dovolím zůstávat v jeho hradě. Pokud si to vybojuješ!“
Zůstala jsem na něj zhrozeně zírat – strašná představa!Zakroutila jsem hlavou:
„To nikdy nechci!“ vyhrkla jsem. „Nechci už Normana nikdy vidět, natož ho zabít! Nechci zůstávat v jeho hradě, chci pryč od toho všeho! Ínemaku, prosím, nechtěj to po mně…“
Jeho černé oči zajiskřily, ale už bez hněvu – byl v nich jen zmatek a únava, jako by sám nevěděl, co vlastně chce. Přesto znovu zavrčel:
„Když se ti nelíbí u mě ve věži, máš možnost s tím něco udělat. Ale žádný Ohyn. Nikdy. Už mám dost tebe… i Normana! A jak to, že jsi vůbec zmizela z věže, co!?“
Popadl mě za levou ruku – a pak ztuhl.
Viděl to. Černou dlaň. Znamení.
Zařval – vypadal zděšeně!Asi to nečekal:
„Tohle… tohle je snad špatnej vtip?!“
Jeho dech se zlomil. Dlaně se třásly, ale pořád mě držel. Jen se díval – do stropu, do temnoty,nechápal…zavrčel:
„Co jsi to zas udělala…?“ zašeptal skoro zlomeně.
Znamení nezmizelo. A to ho zklamalo víc než všechno ostatní. Jeho zklamání mě bodalo víc než jeho slova. Ležel bez hnutí, jen mi držel ruku, jako by chtěl pochopit, jak se to stalo.
Chtělo se mi brečet. Co asi udělá dál?
Pak se pohnul. Pomalu, jako kámen, co už nemá sílu se kutálet.
„Nic horšího než tohle… mě už asi nemůže potkat,“ zavrčel tiše.
S rozechvělým hlasem, jsem se zeptala:
„Proč je to pro tebe tak moc hrozné, Ínemaku?“
Pohlédl na mě. A v jeho pohledu nezbyla už žádná jiskra,unaveně zavrčel:
„Ty celá jsi hrozná! Úplňková oslava se blíží. A všechny moje snahy tě aspoň trochu přizpůsobit… všechny selhaly. Ale nemysli si, že se tě vzdám,nevzdám se… Nikdy.“
Viděla jsem to – zklamání, únavu, bezmoc. Jako by i on sám toužil po tom, být někým jiným… ale neuměl to.
Přisunula jsem se k němu a objala ho… Tak, jak se objímá někdo, koho miluješ, i když tě děsí.
„Líbí se mi, když jsi tu se mnou,“ zašeptala jsem. „A že to nikdy nevzdáš.“
Zavřel oči. Vrčel, tiše, skoro jako kočka, co se už nechce prát.
„Nevzdám,“ zopakoval. „A ty to taky nevzdávej.“
A pak… pak jsem usnula. V jeho objetí. V jeho věži. V temnotě, která mě nikdy neopustí…
Hlasité předčítání
