5. Silvere, pomoc!
Objevila jsem se přímo u Silvera.
Zrovna byl ve své královské spací komnatě. A nebyl sám. Princezny. V hedvábí a lesku. Vyděšené oči na mě, já jsem vykřikla:
,,Silvere,prosím pomoc!“
Silver sebou cukl.
„Takhle mě příště prosím neděs,“ zafuněl a zakroutil hlavou.
Poslal princezny pryč a přistoupil ke mně. Vzal moji levou ruku do svých ledových prstů a zíral na černou spáleninu v dlani.
„Vidíš?“ řekl tiše. „A obr si myslel, že tě toho znamení zbavil. Ale ono pořád žije.“
Řekla jsem mu všechno. Co se stalo. Co se říkalo. A že mi Čaroměn to znamení jenom uspal – nikdy nevymazal.
Silver mě objal,nerad mi přiznal:
„S tebou je to tak těžký, že ani já ti nedokážu pomoct.“
A já? Já se zlomila. Zase. Slzy, ticho, únava. Sedli jsme si spolu do zahrady, na houpačku pod kvetoucím stromem. Silver se na mě díval a vzdychl:
„Ach jo… kéž by obr aspoň poslal Ohyna. To by bylo setkání,které by potěšilo nás oba.“
Já jen špitla:
„Promiň, Silvere… já už nevím, co mám dělat. Co bych měla?“
Silver se zvedl.Navrhl mi:
„Pojď. Odvedu tě k věštci,ten ti poradí líp.“
A zavolal na své plecháče, aby běželi napřed. Vzal mě pod paži a vedl mě tmavými chodbami svého království. Směrem k tomu, co mi možná poradí…
6. U věštce
Věštec se na mě ani nepodíval. Jen řekl:
„Vím o tobě. Nemusíš se bát. Jsi pod ochranou prastarých, a proto tě obr tvého znamení nikdy zbavit nedokáže. Nezvládne to on, ani nikdo, komu by to přikázal.“
Zeptala jsem se šeptem:
„Co bych měla udělat dál?“
Věštec na chvíli ztichl. Pak odpověděl:
„Jdi do léčírny. Vyhledej temného mága. Je na čase, aby konečně promluvil.“
Teprve potom na mě pohlédl – jeho oči byly celočerné, stejně jako obrovy. Ale bez jediné jiskry. Prázdné jako bezhvězdné nebe.
„Pospěš si,“ dodal naléhavě. „Dřív než tě obr odtáhne zpátky do věže. Vyřeš to. Co nejdřív, bez otálení.“
Poděkovala jsem a Silver se rozhodl, že mě doprovodí. Vzal mě do svého vozu. Možná byl zvědavý – a já byla vděčná, že je se mnou.
7. Podivný temný mág
V léčírně temný mág nikoho nepřijímal. Ale Silver je přece král – dokázal to zařídit. Šel napřed, promluvil s ním, a mág nakonec svolil, že mě přijme.
Byl to zvláštní temňouš – holohlavý, tlouštík narvaný v černém plášti. Jeho laboratoř byla přeplněná policemi, regály a skříňkami, plnými lahviček, pytlíčků a nádobek s kdovíčím. Všude visely sušené byliny a vzduch byl nasycený omamnou vůní, jako v bylinkářství. Líbilo se mi tam.
Moje tiché rozhlížení přerušil jeho skřehotavý hlas:
„Ty jsi ta, co přežila otravu Devítijedem!“
Silver se zarazil.
„Jak je to možné?“
Mág se ušklíbl a zaskřehotal:
„To ví jen ona… a stín smrti! Ale tuším, proč jste tu.“
Pak pokývl a pokračoval:
„Devítijed si u mě objednal sám Norman. Ale dodnes nezaplatil – ani za jed, ani za mé mlčení! Rozhodl jsem se, že mu to nedaruju. On je ten, kdo by měl platit. Tebe, Astro, nikdo z ničeho obviňovat nebude.“
Silver si těžce povzdechl:
„Proč ho vlastně chtěl?“
Mág si odfrkl:
„Pro sebe určitě ne. A ani pro svou dceru. Už podruhé si u mě něco objednal a nechal mě na holičkách. První Devítijed použil proti přemnoženým Zoltygům – tehdy jsem mu pomohl rád, ale neocenil to,řekl,že to nestačilo a nezaplatil. Ten druhý, tenhle… ten byl určený pro případ nouze. Říkal něco neurčitého. Ale myslím, že měl být právě pro ni.“
Ukázal na mě svým tlustým prstem,pak si pohladil pleš,řekl vážně:,,Stačí jediná kapka a zemřeš,pomalu-ale jistě!”
Silver se zhrozil:
„Co je to vlastně za jed?“
Temný mág se na něj omluvně podíval.
„Promiň, Silvere. O tom nesmím mluvit. Devítijed je nejtajemnější a nejnebezpečnější látka, o které je i nebezpečné mluvit.“
Silver ustoupil:
„Aha… dobře. Nechci naléhat. Jen jsem o něm jaktěživ neslyšel.“
Mág jen zaskřehotal:
„Některé tajemnosti je lepší nechat skryté.“
A v tu chvíli – tak nečekaně a bez ohlášení – se objevil obr.
Mág okamžitě padl před obra a poklonil se až k zemi.
Obr hrozivě zařval:
„Co tu děláte?!“
Mág se chopil vysvětlování – skřehotavým hlasem zopakoval, proč tu jsme, a řekl i to, co nám už prozradil: že Norman si u něj jed opravdu objednal, že ho převzala jeho dcera s tím, že otec zaplatí později – ale nezaplatil nikdy a už se neukázal.
Obr kývl. Ale mračil se dál – na mě.
Pak se zeptal:
„Jak ses dostala z věže? A jak to, že jsi ZASE… se Silverem?“
Silver se narovnal, namířil na obra své žezlo,s pohledem neústupným jako ledová čepel promluvil:
„Vidíš? Říkal jsem ti to,že ti uteče… Nezadržíš ji. Nech ji volnost. Nech ji dýchat, být, milovat, nenávidět – podle sebe. Dej jí svobodu, protože ta jí patří.“
Obr zařval jako bouřka:
„Nikdy!“
Hlasité předčítání
