2. S Ohynem ve věži
Obr dovolil Ohynovi, aby za mnou do věže chodil. Snad proto, že se o mě bál. Možná ho hryzlo svědomí – že to všechno začalo kvůli němu. Kvůli té hloupé sázce s Normanem.
Ohyn mi vyprávěl, že za Normanem dokonce přijel král Silver. Ale nedopadlo to dobře. Norman na Silvera vyjel jako divoký pes. Seřval ho, urazil, ponížil. Silver radši mlčky odjel.
Potom Norman zařizoval pohřeb své dcery. Bylo to prý smutné, tiché, těžké. Ale já u toho nebyla. Všechno, co vím, vím jen od Ohyna.
Obr se mnou mluvil málo. Většinou mě jen donesl z domu do věže, napřikazoval, co smím a co ne, nutil mě slíbit, že budu hodná. Žádné útěky. Žádné průšvihy. Vrazil mi do ruky pohár,donutil vypít, pak mě uspal.
Až s Ohynem se věž měnila. Když přišel, rozzářila jsem se. Mluvil. Všechno mi vyprávěl. Co se stalo venku. Jak Norman řádí. Jak bojuje soubojích pro obra,jako posedlý. Co po obrovi chtěl za odměnu. A jak mu obr řekl ne.
Norman prý šílí. Nejen kvůli smrti své dcery. I kvůli tomu, že mu nic nevychází. I kvůli mně…
3. Bez Ohyna
A pak už Ohyn nepřišel.
Čekala jsem. Každý večer. Každý sen.
Nakonec jsem se zeptala obra:,,Proč už za mnou nepřijde Ohyn, kde je?”
„Ve vězení,“ odpověděl naštvaně Ínemak. „Zavřel jsem ho. Odmítl souboj s Normanem.“
Podíval se na mě dost přísně,zavrčel:,,Ohyn řekl, že raději bude spoutaný v hradním vězení, než aby s Normanem bojoval.”
Obr zuřil. Nazval to vzpourou. Neposlušností. A pokýval na mě:,,To ty!Ty jsi ho takto ovlivnila!Ohyn tu už pro tebe nebude!”
Začala jsem šílet. Řekla jsem obrovi, že radši umřu, než abych zůstala sama. Ve tmě. Bez Ohyna.
Obr se na mě podíval dlouze a pak jen řekl:
„Teď jsi tak jedovatá, že bys mohla někoho zabít pohledem.“
Pak mě pleskl. Tvrdě. Jako by chtěl zabít to, co cítím.
„Nudíš se ve věži? Vezmu tě na souboje,“ zavrčel.
Ale mně se nechtělo. Nechtěla jsem mezi boje. Nechtěla jsem být nikde, kde nebude Ohyn.
Obr byl ze mě otrávený,asi tak stejně,jako já z něho a s té hrozné věže…
Když zmizel,tak jsem tam jen seděla a přemýšlela: co teď? Co tady? Co ještě můžu ztratit?
4. Ze zoufalství
Ínemak jednou řekl, že mě možná z věže pustí. Ale prý vím, co za to chce.Připomínal:
„Měla jsi být u Normana. Naučit se,jak se máš chovat ke mně jako ke králi. Zapomenout na útěky,na Silvera i na Ohyna.“
Řekl,že mi to bude opakovat pořád dokola. I když mu to leze krkem. Mně taky.
Blížil se další úplněk. A já pořád v té samé věži. Obr ztrácel trpělivost:,,Je to s tebou marné!”
Tvářil se na mě hrozivě a pak mi vyčetl, že Normanova dcera zemřela kvůli mně. Řekl, že Norman má vlastně pravdu.
To zabolelo víc než proud v mřížích.
A pak otázka, která mě roztrhla:
„Tak co, zabiješ Normana, nebo on zabije tebe?“
Neodpověděla jsem. Pláč mi to nedovolil.
Obr se otočil a zmizel. Nechal mě ve věži samotnou.
Ze zoufalství jsem volala na Stín smrti. Ale ani on se neukázal.
Tak jsem udělala to nejhorší.
Přešla jsem ke dveřím nabitým proudem – a dotkla se jich.
Výboj mnou projel… Z levé dlaně se mi začalo kouřit. Znamení od Bezejmenné se probudilo.
A já zmizela v kouři.
Hlasité předčítání
