Tak tiché zdají se být lesní hlubiny tam,
kde bělostné cesty úvoz stíní horský val,
tam všichni odešli – jejich stíny vídal sám,
za chladných nocí ve snu, jenž se mu zdál.
První odešla Láska, za ní prchla Zloba,
však zůstala Touha a dům obsadil Smutek,
vlezlý to druh prázdnoty, tak vládli oba,
než bolest ztupil čas a Smutek z domu utek.
Pak rozmohla se prázdnota a čpěla z koutů
úzkostí, jíž trpí ten, kdo blízkou cítí smrt,
on nadál se vzpomínek osekání hrotů –
klid našel v samotě, když v sebe zpytu vnořil vrut.
Leč úběl cesty, již zřel v horizontu dálek
spát mu nedala, snad také odejít by měl
do končin neznámých? Té představy se zalek.
Kam a proč by jeho únik bez rozvahy spěl?
Snad před sebou samým znamenal by útěk tam,
kde lidé radost žití pijí z plných číší,
a nikdo nezná hřích ani lásky srdce klam?
Ze slastí přeludu přec faleš chtíče čiší!
Tím poznáním z prázdnoty zrodila se Plnost,
a mocí vědění vymetla kouty nyvé,
až jeho duše v hloubi zakusila radost,
jež po čase vykvetla ze svobody pravé.
Hlasité předčítání
