Po narození prvního vnuka jsem zjistil, že existuje jedno odvětví, které jsem doposud zanedbával. Pohádky. Pro vnoučata je vděčné psát, protože při čtení usnou a konec nemusí mít pointu. Jde jen o to, aby byla pohádka dostatečně dlouhá, pro usnutí. O tom jsem se přesvědčil, když mě má žena poprosila jednou večer, abych jí nějakou pohádku přečetl. Poprvé, po deseti vteřinách usnula. Řekl jsem si, že měla těžký den a druhý den jsem chtěl číst znovu. Zjistil jsem však, že se to opakuje stále dokola. Deset, maximálně dvacet vteřin stačí, aby byla v limbu. Proč tedy psát dlouhé pohádky? Stačí, když napíšu nápad na půl stránky a je to.
Celý život se učím psát. A vám radím, učte se psát. Je to k užitku duši vaší i k užitku duší okolních. JSI
Hlasité předčítání