Píši, abych prolomil hradbu mlčení tam, kde slova pozbyla svůj význam, píši, protože mě omrzelo mluvit, když nikdo neposlouchá, píši na počest boha Apollóna, toho zářícího, abych oslavil řád, rozum a harmonii, přestože spodní tóny mých listů jsou ozvěnou dionýsovských zahrad vášně a smyslného pokušení, píši, abych povznesl člověka všude tam, kde se lidské bytosti přestávají lišit od zvířat, kde člověk pozbývá ušlechtilosti a vznešenosti, protože se stává zvířetem.
Na své minulé Zpěvy nemilosti navazuji Apollinskými listy. Ale zklamu každého, kdo očekává sloky o lásce, milosti a soucitu, abych utěšil všechny duše trpící neláskou, nemilostí a lhostejnou neúčastí. Zpěvy nemilosti byly voničkou nemilosrdných šlehů a psal jsem je s přesvědčením, že jsou čímsi mnohem lepším než rány z milosti, jimiž se honosí všechna spirituální pojednání o utišení vnitřního Já, všeobjímající lásce, duševní pohodičce a výsledném úniku od reality.
Nápěvy mých apollinských listů nebudou ani hřmít jako prorocké hymny z vrcholu hory, jako oslava vyššího řádu, jako přikázání ušlechtilé formy lidství vzdorující nastupujícímu chaosu. Ne, k něčemu takovému jsme nedorostli, a dokonce se tomu vzdalujeme – neodvratně. Zdá se, že se svého lidství zbavujeme cíleně ve prospěch nelidství neboli zvířeckosti, s níž se staneme snadnou kořistí lovců ze stínu. A činíme tak s pokorou. Nápěvy mých apollinských listů budou proto připomínat spíše tóny Satyrovy šalmaje než Apollónovy lyry.
Apollinský aspekt člověka se v minulosti projevoval ve výtvarném umění, v sochařství, epice a logice. Měl v lidech osvítit princip Ducha, rozjasnit jejich vnímání reality a ochránit je před stravujícím dionýsovským živlem, naučit je rozlišovat to vyšší od nízkého, to vpravdě lidské od zvířecího, aby se neutápěli v extázi vášně a smyslného zdání. Jaký princip se však odráží ve výtvarném umění dnes?
Jeden příklad za všechny: dílo sochaře Karla Pauzera. Idoly Pauzerových soch a následné sochařské avantgardy nikdy nejsou lidské. Jsou jimi hmyzí hrdinové, zvířecí rodinky s roztouženými tlamičkami, nebo psí skupinky upomínající vzájemnými vztahy na interakce lidského společenství.
„Není velký rozdíl mezi člověkem a zvířetem, mezi zvířetem a rostlinou,“ vysvětluje smysl současného výtvarnictví muzejní kurátorka, o jejíž identitě raději pomlčím. Toto pokleslé, avšak stále rozšířenější vnímání člověka v jeho zvířecí přirozenosti má nastolit všeobecnou rovnováhu světa lidí pod vládou matky Přírody, jinými slovy pod vládou Ženy v jejím nejhlubším emocionálním souznění s veškerenstvem, kde není místo pro povznesené apollinské pány tvorstva.
Nemám nic proti zvířatům, dokonce ani proti hmyzu, a miluji nedotčenou přírodu v její velkolepé kráse a dokonalosti. Čerpám z ní vnitřní energii, radost i klid. Jakožto její obyvatel jsem na ní závislý, avšak nikoli jako jelen, vlk nebo pes. Považuji se za pravého syna matky Přírody, za bytost, která je jí rovna, a tudíž je povolána ji chránit, žít s ní v harmonii a pečovat o ni. Oproti zvířatům mám jasné vědomí o svém zrození i smrti a sám rozhoduji, jak proběhne úsek mého bytí mezi těmito dvěma body. Jsem pánem svého života a závisí především na mě, jak a kde ho prožiji. A pokud do něho vpustím nějaké zvíře, tak jen proto, aby mi sloužilo – buď jako pomocník v účelné činnosti, nebo jako zdroj potravy. Nikdy jako domácí společník neřkuli mazlíček.
Nemyslím, že tato sbírka kritických miniatur nadchne mnoho čtenářů. Věřím však, že ti, kdo ji plně docení, jsou nositeli vyššího ducha pro budoucí generace, a především jim jsou mé Apollinské listy určeny.
Hlasité předčítání