-S Marmondem v cizím městě-
V tomto městě bylo také všechno barevné a vánočně vyzdobené. Lidé tu nebyli vůbec zahalení jako v Barevném městě. I když byla venku zima, nosili u sebe svítící kostky, ze kterých sálalo teplo. Marmond mě zavedl do knihovny. Bavil se s knihovnicí, jako by ji odedávna znal. Já jsem se zatím šla podívat dál po knihovně, ale než jsem si stačila cokoliv prohlédnout, Marmond už na mě volal:
„Knihovna zavírá, jdeme jíst!“
Šli jsme i s tou knihovnicí. Pozvala nás do své oblíbené restaurace. Pořád mluvila o výstavě nějakých vykopávek za městem, které se našly a o akci v muzeu, kde teď pořádají první prohlídky vzácných předmětů. Domlouvali se, že až si Marmond odpočine a bude mu lépe, na výstavu určitě přijde. Raději jsem v klidu snědla tu rybí polévku, která mi vůbec nechutnala. Pro změnu jsem nepromluvila ani slovo zase já, ale Marmondovi to asi bylo jedno. Knihovnice mi byla protivná. Vadilo mi, že pořád mluví jen o těch vykopávkách, muzeu a o nějaké oslavě, na kterou jí Marmond slíbil doprovod.
Prohlížela jsem si restauraci. Byly tu podivné rozbité a nakřivo pověšené obrazy, popraskané zdi i podlaha – jako by tu snad řádil Ínemak? Knihovnici se Marmond očividně líbil, připadalo mi, že by si ho nejraději pozvala k sobě domů. Marmond se ale tvářil unaveně a vyčerpaně. Vousy i vlasy měl divně zašedlé, až se nakonec zhroutil ze židle přímo na zem. Knihovnice okamžitě zavolala léčitele, zaplatila účet a doprovodila nás do léčírny. Zaplatila i léčiteli, aby dal Marmondovi ty nejlepší léky, aby se rychle uzdravil. Když se Marmond konečně probral, zrovna jsem dřímala na židli u jeho postele. Vstal, tvářil se zmateně a zašeptal:
„Kde je ta knihovnice? Jsem její dlužník!“
Léčitel Marmonda nechtěl z léčírny pustit, prý ještě není uzdravený. Marmond ho ale přemluvil. Tvrdil, že už je mu lépe a že nutně musí navštívit zdejší salon krásy. Chce si nechat upravit a obarvit vousy i vlasy načerno a také si musíme koupit lepší oblečení, aby jsme na té akci s knihovnicí vypadali co nejlépe. Připadalo mi to praštěné, vůbec jsem nechápala, co ho to napadlo, ale měla jsem radost, že se Marmond tak bláznivě zajímá o svůj vzhled. Dokonce i o můj! Začal na mě brblat:
„Nebuď protivná! Pozval jsem tě do salonu krásy, tak se nech taky upravit!“
Byla s ním legrace. Chtěl pro knihovnici vybrat dárek. Navrhla jsem mu, aby jí něco vyčaroval, je přece čaroděj! Ale Marmond na mě jen zahučel:
„Neopovažuj se to někomu prozradit!“
„Stejně to každý pozná,“ povzdychla jsem si. Marmond ale jen otráveně odfrkl:
„Věř, že v tomto moderním městě nejspíš nikdo skutečného čaroděje na vlastní oči neviděl. Je tu plno převleků a podivných postav, ale žádný čaroděj sem asi nikdy nezavítal. Raději ať si myslí, že jsme jen obyčejní turisti!“
Když jsme procházeli náměstím, potkali jsme tu knihovnici. Marmond jí hned chtěl vrátit peníze a dát jí dárek – barevný šál, který jí koupil na trhu. Ona si ale peníze vzít nechtěla, prý je to přátelská výpomoc. Šál si vzala, ale řekla, že si ho dá pod stromeček a rozbalí ho až na Vánoce. Marmond byl zklamaný, chtěl hned vidět, jestli se jí líbí. Musela jsem se schovávat za jeho rameno, jak se mi chtělo smát. Marmond do mě šťouchl. Knihovnice nás nakonec pozvala k sobě domů.
Bydlela v městským domě, kousek od knihovny. Šli jsme po schodech do patra, kde bylo několik dveří. Na dveřích, které odemkla měla cedulku se jménem-
-Handula Vyrytá-
-Na návštěvě-
Když jsem si přečetla její jméno na cedulce na dveřích, nešlo se nezasmát. Marmond mě okamžitě spražil pohledem. Handula měla doma snad druhou knihovnu – všude samé police a knihy byly dokonce i pod stolem, pod židlemi a na parapetu. Jediné okno v místnosti bylo knihami tak zaskládané, že by mě zajímalo, jak ho vůbec otevírá. Byla to zvláštní místnost. Kromě knih tu bylo neskutečně moc hrníčků, šálků a talířků. Vlastně tu nebylo žádné volné místo, jen úzká průchozí cestička mezi tím vším.
Vánoční stromeček stál v rohu pokoje přímo na hromadě knih. Handula jich pár sebrala z gauče, hodila je na hromadu na parapetu a usadila nás. Omlouvala se, že nemá uklizeno, ale že prý vůbec nestíhá. Nabídla nám kávu, ukázala na kávovar a zmizela v koupelně, aby se upravila. Marmond vzal jednu knihu z parapetu a přečetl: „Profesor Fan Topan.“
Tomu jsem se začala smát, i když jsem ani nevěděla proč. Marmond naštvaně zasyčel: „Neřechtej se pořád všemu, nebo tě praštím!“
Jenže mně nešlo přestat. Marmond do mě strčil tak silně, až jsem spadla z gauče a zůstala se smát na zemi. „Co to děláš?“ zahučel nešťastně.
Z koupelny vykoukla knihovnice: „Jste v pohodě?“
„Jsme v pohodě!“ přikývl Marmond. Když Handula viděla, jak se válím smíchy na zemi, Marmond mě vytáhl za paži a omluvně prohlásil: „Omlouvám se za sestru, někdy se chová bláznivě. Možná jsme měli počkat jinde.“
Zarazila jsem se a tázavě na něj pohlédla. On jí řekl, že jsem jeho sestra? Knihovnice jen zakroutila hlavou, znovu ukázala na kávovar a oznámila, že si jde vyfénovat vlasy. Hned nato se z koupelny ozval protivný zvuk fénu. Marmond se vytřeštěně díval na kávovar, pak na dveře koupelny a nakonec na mě.
„Ty víš, co to znamená?“ zeptal se šeptem.
Zakroutila jsem hlavou: „Proč jsi jí řekl, že jsem tvoje sestra?“
Marmond jen pokrčil ramenem a zafuněl: „Ona si to myslí, už v knihovně tě tak označila, tak jsem to tak nechal. A přestaneš se už konečně smát?“
Zatvářila jsem se vážně: „Tebe se ona líbí, že jo?“
Marmond mě lehce praštil knihou: „Ne abys něco prozradila! A nechovej se žárlivě, jinak na tebe budu žalovat pánovi a skončíš v truhle!“
Když Handula vyšla z koupelny, seděli jsme oba mlčky na gauči jako zařezaní. Začala si zkoušet boty a ptala se Marmonda, které si má vzít. Marmond ukázal na černé vysoké kozačky na podpatku. Když si je nazula, byla skoro vyšší než on. Pak Marmondovi dala černý klobouk. Asi se mu líbil a nechal si ho na hlavě, myslím že Marmondovi ten klobouk slušel. Konečně jsme vyrazili do muzea.
-Už v muzeu-
Bylo tam hrozně moc lidí. Ředitel muzea zrovna zahajoval výklad. Byl to takový nezajímavý kníráč v klobouku. Ani nevím, o čem mluvil, protože jsem ho špatně slyšela a taky jsem pozorovala Marmonda a tu knihovnici. Když předal slovo místnímu archeologovi, který špatně vyslovoval „ř“ a místo něj říkal „rž“, najednou mě to zaujalo. Řekl totiž:
„Pržemístíme se z muzea pržímo do stržedu naleziště, prosím, následujte mě.“
-Na prohlídce vykopávek-
Z muzea k vykopávkám za městem se jelo autobusem. Na místě už čekali další lidé. Sestupovalo se opatrně po provizorních schodech do obří jámy, kde byl vstup do jeskyně. Chodby vedly dál do místností, kde bylo samotné naleziště. Viděli jsme různé sochy, pod nimi kamenné tabulky se znaky a nápisy, ale také rakve, kostry, vázy a podivně osvětlenou stěnu. Ta stěna byla popraskaná a z prasklin sálala oslepující záře. Bylo tam hrozné horko, mnozí se svlékali a ovívali. Ředitel i archeolog si sundali klobouky. Měli tak spocené hlavy, až se od nich to světlo odráželo a lesklo – jejich pleše zářily jako žárovky.
Chtělo se mi smát, ale pak jsem se podívala na Marmonda. Byl taky spocený, ale klobouk si nesundal a šel zavěšený do knihovnice. Dokonce jí říkal „Handi“. Připadalo mi, že ho tu nezajímá nic jiného než ona. Prohlížela jsem si ji a neviděla na ní nic zajímavého. Taková obyčejná žena středního věku. Měla krátké černé upravené vlasy, kulaté brýle, bleděmodré sako a pod ním bílý rolák s černým proužkem. K tomu úzkou sukni s rozparkem a ty černé kozačky na podpatku. Přes rameno měla velkou černou kabelu a mluvila tak tiše a bleptavě, že jí skoro nebylo rozumět. Možná měla hezkou růžovou rtěnku, ale to bylo vše. Přemýšlela jsem, co na ní Marmonda zaujalo, než jsem si všimla, že se jí nejvíc dívá na ten černý proužek na roláku v místě prsou. Začala jsem se dusit smíchy.
-Další setkání se stínem-
Vecpala jsem se k východu a všimla si podivného stínu, který vše zdálky pozoroval. Pak se otočil na mě a spadla mu kapuce, tak jsem viděla jak vypadá! Když zjistil, že se na něho dívám, zmizel. Jeho obličej i pohled mi zůstal ještě dlouho před očima. Měl dlouhé tmavší nazrzlé vlasy, bledý hubený obličej a výrazný pohled i tvář, nikoho takového jsem ještě nikdy neviděla. Vyšla jsem po schodech nahoru a opřela se o zábradlí. Začala jsem přemýšlet o Marmondovi. Co když ta nemoc Marmondovi sedla na mozek? Bylo mi k smíchu i k pláči. Cítila jsem velkou únavu, nejraději bych šla spát. Marmond si ani nevšiml, že tam nejsem. Sedla jsem si na schody, když se u mě znovu objevil ten stín!
Ten stejný jako v Barevném městě. Byl cítit kouřem.
„Tak co, prohlídka tě nezaujala?“ zeptal se.
Pohla jsem ramenem.
„Je to zajímavé, ale je tam moc horko a vadí mi ta záře,“ odpověděla jsem. Stín se zasmál:
„Chceš něco vědět? Ta zářivá stěna brzy praskne a celé se to tam zasype. Ani nestihnou přemístit všechny nálezy do muzea.“
Lekla jsem se: „Jak to víš? Neměl bys ty lidi varovat?“
„Ti už odcházejí, vidíš?“
Ukázal na skupinu lidí, kteří stoupali nahoru. Ředitel i archeolog už všechny odváděli k autobusu. Marmond si vůbec nevšiml, že nejdu s nimi, protože nespouštěl zrak z černého proužku na Handině roláku. To mě znovu rozesmálo.
Stín pokýval hlavou: „To se mi líbí, že se směješ. Ale měla bys nastoupit, než ti ujedou. Nebo chceš sledovat výbuch se mnou?“
Marmond na mě konečně zavolal, tak jsem se se stínem rozloučila a rozběhla se k autobusu. Když jsme odjížděli, ozvalo se v dálce dunění a praskání. Vážně se to začalo sypat! Všichni byli zděšeni. Stačila chvíle a všechny by to tam pohřbilo.
Oslavy jsme se s Marmondem neúčastnili. Udělalo se mu nevolno a Handi nás doprovodila do léčírny, kde Marmond padl únavou. Bylo mi z něj smutno, že je pořád tak slabý.
Co si tu s nemocným Marmondem počnu?
Marmond pořád spal, až mi to začínalo vadit. Zaspal i příchod knihovnice Handi.
Přisunula si židli vedle mě a řekla, že mluvila s léčitelem, který přísně zakázal Marmonda budit. Kývla na mě:
„Jestli chceš, jdi se trochu projít. Já tu u Marmonda ráda počkám.“
Šla jsem tedy na chvíli ven. Ve městě bylo rušno, všude natáčeli to zasypání vykopávek a nikdo nemluvil o ničem jiném.
Stála jsem zrovna u výlohy s hračkami a obdivovala domeček pro panenky, když mě vyrušil obr.
Najednou se u mě objevil, až mě vyděsil. Chytil mě a v mžiku se se mnou přemístil do své oblíbené komnaty na hradě v Temnovišti.
Zpátky u obra v Temnovišti
Sotva jsem se rozkoukala, začal na mě vrčet:
„Jak to, že se sama couráš po městě a nesedíš u Marmonda v léčírně?“
Nešťastně jsem si povzdychla:
„Potřebovala jsem na vzduch! Nebaví mě, že je Marmond pořád nemocný, není mi z toho vůbec dobře.“
Ínemak zavrčel:
„Tak už zůstaneš tady se mnou. Pro Marmonda jsem poslal ty jeho otravné stíny. Nejraději bych mu je zrušil, ale teď se hodí.“
„Tak už se do toho města k Marmondovi nevrátíme?“ zeptala jsem se. Ínemak se zatvářil přemýšlivě:
„Tobě se tam snad líbilo?“
Kývla jsem: „Jo, líbilo. Akorát jsem byla smutná, že Marmond onemocněl.“
„A po mně se ti nestýskalo?“ zavrčel a zatvářil se tak protivně šklebivě, až se mi chtělo smát.
Opatrně jsem se zeptala: „A ty už mě do truhly nezavřeš? Už se nezlobíš?“
Ínemak na mě hodil hrozivý pohled: „Truhla je obsazená, tam tě teď nezavřu.“
Pak zvedl obočí a zase se praštěně zašklebil: „Asi už se nezlobím. Nebo mám?“
Zasmála jsem se: „Ne, nemáš! A koho jsi do té truhly zavřel?“
„Princeznu Vladavu a její společnici,“ zafuněl Ínemak.
„A jsou mnohem lépe hlídané než ty! I ten poklop už je zajištěný.“
Přišlo mi to strašidelné. „Jak dlouho je tam necháš?“
Obr se zamračil: „Nevím! Už se mě na nic neptej!“
Vtom přiletěl jeden z Marmondových stínů a hlásil:
„Marmond je přemístěn do naší léčírny. Ještě se neprobral, takže o ničem neví.
Máme u něj zůstat a všechno mu povědět?“
Ínemak na stín jen vztekle mávl: „Jasně, že u něj zůstaňte! Až se probere, hned mi dáte vědět. A teď zmiz!“
Obr se naštvaně šel napít ke stolu a poručil mi:
„Svlékni si to směšné oblečení a jde se spát!“
Uraženě jsem odsekla: „Nemám směšné oblečení a nechci se svlékat!“
Ínemak se rozesmál a zavrčel: „A v tomhle chceš jako spát se mnou?“
Měla jsem na sobě ty nové věci z města – bílou kožíškovou bundu, růžové tričko a krátkou černou sukni.
K obrovi do jeho temného hradu se to vážně moc nehodilo. Růžovou čepici mi strhl z hlavy a hodil ji do krbu.
Pak mě vyzvedl do náruče:
„Dneska ti to tvoje směšné oblečení dovolím, ale zítra se s ním rozloučíš. Už nemám energii se s tebou dohadovat.“
Hlasitě zívl a padl i se mnou do své obří postele.
Ještě mě varoval:
„Nebudeš mě rušit, nebudeš ode mě vstávat ani nikam mizet!“
Slíbila jsem mu to. Byla jsem taky neskutečně unavená. Zašeptala jsem jen: „Dobrou noc, obře Ínemaku.“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
Hlasité předčítání