Dědictví po Františku Šafránkovi
Pozůstalost po Františku Šafránkovi obnášela po provedeném řízení sedm haléřů. Více po dobrém tom muži nezbylo.
Nejhorším však na celé věci bylo, že nebylo nikoho, kdo by se tohoto dědictví ujal, a tak byl stát nucen vzíti do opatrování sedm haléřů a uschovati je v depozitu.
Jakmile se tedy stát ujal této záležitosti, počaly úřady pátrati po dědicích. Pátraly pilně.
Svěřenský úřad zahájil horečnou činnost. Především byl ustanoven správce pozůstalosti po Františku Šafránkovi, jenž z moci úřední vydal dobře stylizované prohlášení, které bylo otištěno za obvyklé inzertní ceny v různých časopisech. Postaral se též o lokálky v denních listech, aby dědicové – jsou-li jací – mohli se přihlásit o dědictví:
Dne 17. června zemřel ve všeobecné nemocnici sedmašedesátiletý kamnářský pomocník František Šafránek, dle svých údajů svobodný. Všichni, kdož činí nárok na dědictví po zemřelém, žádají se, aby se přihlásili u podepsaného okresního soudu.
Správce pozůstalosti pan Kamejka, jak viděti, vzal energicky věc do ruky a snažil se proniknouti záhadu příbuzenstva nebožtíka Františka Šafránka s onou důkladností, jaké jsou schopny rakouské úřady.
Pan Kamejka byl soudním oficiálem, prodělal už leccos, ale neměl doposud čest státi se správcem pozůstalosti, až teprve nyní v případu Fr. Šafránka. „Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a museli by být v tom všichni čerti, abych se tomu nedostal na kloub.“
Zatímco pan Kamejka neúnavně pracoval, odpočívala klidně sedmihaléřová pozůstalost po Františku Šafránkovi ve státním depozitu v pancéřové síni mezi jinými obnosy a kolem chodil s nabitou ručnicí voják sem a tam.
Pan Kamejka nelenil. Mohl se zakrátko pochlubiti, že celkem uveřejnil v této záležitosti kolem padesáti inzertů v pražských venkovských časopisech, což stálo doposud svěřenský úřad šest set korun. Diurnista Šmíd měl plné ruce práce s psaním dopisů na všechny možné Šafránky, kteří dostávali zčistajasna obsílky k soudu. Jen v samotné Praze je padesát osm Šafránků.
S takovým materiálem lze již pracovati a jest rozkoší pásti se na útrapách těchto ubožáků, když je ženete k soudu a vyslýcháte přísně a důkladně.
A co se nazlobil s těmi Šafránky! Některé bylo nutno dokonce předvésti, čili – jak to roztomile nazývá úřední sloh – násilně postaviti. Tak tomu bylo u Aloise, Benona, Artura, Viléma, Karla a Antonína Šafránka, u Filomény. Šafránkové (ta baba strašně brečela, když pro ni ráno o šesté hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala a Bohuslava, stálo to existenci, ježto pro ně přišli strážníci do práce a zaměstnavatel byl velice pohoršen.
Na tom ovšem nezáleží, poněvadž jest třeba právu učiniti zadost.
Pak objevil pan Kamejka dvacet Šafránků v Plzni dle adresáře města Plzně. V Klatovech našel jich deset. Zkrátka a dobře, soudy v celých Čechách měly co dělat se samými Šafránky. V Mladé Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně osm, v Hořicích jeden.
Pak počal pan Kamejka říkati: „Ve Vysokém Mýtě není žádného Šafránka!“ a jednoho dne přišel domů vítězoslavně a řekl ženě: „V Pešti je osm Šafránků!“
Dal je vyslechnouti prostřednictvím tamních soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“
Za celé léto vzrostla agenda okresního soudu o 629 úředních spisů a bylo třeba pro literu Š pořídit novou registraturu a přibrati jednoho písaře.
Na podzim vrhl se na Moravu. Učinil tak s plnou vervou.
„Nesmíme ztratit ani chvilky,“ říkal svým podřízeným. „Teď se vrhneme na Brno, pak na Olomouc a už to půjde jako po drátkách. Jeden okresní soud vezmeme po druhém, pak zpracujeme Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem lze provésti dalekosáhlé věci.“
A zase vzrostla písmena Š v registratuře o 566 spisů. Diurnistům zdálo se o samých Šafráncích.
Jednoho dne pravil pan Kamejka vítězoslavně: „Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Třeba telegrafovat, nenachází-li se tam nějaký Šafránek.“
Nalezl se.
Vídeňská policie dopravila ochotně k zdejšímu okresnímu soudu jednoho Šafránka, pak jednoho Schaffranka a jednoho Šafrána. Zvláštní náhoda tomu chtěla, že byli všichni váženými obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je zatkli v noci a druhého dne odvezli do Prahy. Událost ta jest ostatně známa z interpelace, jež byla o případě tomto podána na říšské radě.
Pan Kamejka zářil. „Všechno jde jako na drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece jen vypátrám dědice po Františku Šafránkovi. Teď požádáme ještě konzuláty o pomoc.“
A opět přibylo 172 nových spisů. Konzuláty ujaly se rovněž energicky této záležitosti, a tak mohl se pan Kamejka za tři čtvrti roku právem pochlubiti krásným výsledkem.
V Německu nalezlo se tři sta čtrnáct Šafránků, ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku třináct (zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku vynašli jednoho Šafránka beje, ve Španělsku nenalezli žádného, zato v Americe osmdesát. Z Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla záporná, z Tokia nadšené psaní, že tam není nikoho toho jména.
„Pánové,“ řekl radostně pan Kamejka ku svým podřízeným úředníkům, „všechno se počíná vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let vypátráme dědice, nesmíme však do té doby na věc zapomínati. Třeba znova dopsat jednotlivým soudům, pátrati, hledati, nedati si oddechu. Výlohy činí doposud jen jedenáct tisíc korun, toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního jednání.“
I pátralo se dále, až jednoho dne přišel pan Kamejka do kanceláře velmi slavnostně naladěn a řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se mnou protokol ohledně dědictví po Františku Šafránkovi. Nesmějte se, prosím, nezbláznil jsem se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne dle obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan Kamejka. Byl jste snad nějak spříbuzněn se zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám, pánové: Byl… Vidím vaše vzrušení: Ano, pánové, konečně jsme se dopracovali k cíli. Moje matka se jmenovala za svobodna Šafránková. Včera jsem to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů. Měla bratra Františka Šafránka, příslušného do Ounětic. Tento bratr byl mnohem mladší než ona, vyučený kamnářem, a jest totožný se zemřelým Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví. Přihlašuji se k tomu dědictví a prosím, aby byl se mnou zaveden protokol!“
Trvalo ještě pět let, než byly vyřízeny některé malé formality, a po těch pěti letech ujal se pan Kamejka dědictví. Ze státní depozitury bylo mu vyplaceno oněch sedm haléřů, které až do své smrti nosil pozlacené jako přívěsek k hodinkám.
Karikatury – 24. 4. 1911
Hlasité předčítání