Pan spisovatel Rožek
Mezitímco tři členové strany plahočili se v prachu silnic, vycházíval každou sobotu pan spisovatel Rožek ze svého bytu na Žižkově a valíval se se svou manželkou k Litru. Jeho tlusťoučká postava, dobrácký obličej daly tušiti v něm člověka velmi dobromyslného. Ale to by se každý pěkně zmýlil, kdo by to chtěl tvrdit. Znáte paní doktorku Skřivánkovou? Tu dámu vehnal rafinovaným způsobem do takového zoufalého postavení, že se otrávila, a jejího manžela vylíčil pak jako největšího bídáka, takže týž se z morální povinnosti zastřelil, a to veřejně na scéně Intimního divadla na Smíchově. Specialitou pana spisovatele Rožka je právě drásat rodinné štěstí, šlapat nohama po manželské spokojenosti, a jsou to hlavně střední stavy, které jsou nejhůř postiženy činností páně Rožkovou. On má největší radost z toho, když může někde poslat milence nejváženějšího občana anonymní psaní. Ten tlustý pán, který tak dobromyslně vypadá, píše sám ty anonymní dopisy. Ale on je také i tiskne veřejně u Vilímka nebo v Máji. – A když mladí novomanželé někde v hájovně jsou nejvíce šťastni, najímá pan Rožek pytláky a o Štědrý den sestřelí najatý vrah šťastného manžela od talíře s rybí polévkou.
A dobromyslný pan Rožek slavně shazuje manželku do rybníka, a když nepodaří se mu snad násilím ukončit štěstí rodinné ihned, tu on takového ubohého úředníka najednou, právě když v jeho domácnosti nedostává se peněz, postaví před otevřenou pokladnu a nyní mu našeptává: „Vem si dva tisíce korun! Vem si čtyři tisíce korun! Ale vem si to všechno!“
A úředník jde na návod páně Rožkův a sebere celou pokladní hotovost. – Vtom přijde revize. A teď přiskočí pan Rožek k defraudantovi, vede ho k otevřenému oknu a říká mu: „Prožeň si hlavu kulí z revolveru!“ A úředník skočí z okna a zabije se. To jest právě ten dramatický spád spisů páně Rožkových a v tom záleží velká originalita jeho duševní tvorby. Hrdina jeho novely mluví stále o tom, že se otráví. Čtenář si říká: „Tak, kdypak už se konečně otráví!“ A když je to tak všechno hezky jasné, hrdina se oběsí. To překvapení čtenářovo! Vypravuje se, že pan Rožek kdysi tak zarputilým vůči člověčenstvu nebýval. První svůj román vydal vlastním nákladem na venkově; v tom románu nikoho nepřipravil o život, jenom majitele tiskárny připravil o jeho iluzi, že totiž kniha dočká se druhého vydání. A kniha byla určena hlavně pro střední stavy, a tu když pan spisovatel Rožek viděl, že ty střední stavy ignorují jeho román, pomstil se jim strašně. Jako dýmějový mor řádí nyní v oněch kruzích a neušetří ani pacholátek. Všechno musí u něho skončit tragicky.
A tento anděl smrti sedával každou sobotu u Zlatého litru. Vypravoval jeden člen oné literární družiny, že kdysi přišel navštívit pana Rožka do jeho bytu a tu že slyšel v předsíni hlas pana spisovatele, promlouvajícího ku své manželce: „Co myslíš, Mařenko, mám toho oficiála Komárka dát zardousit sluhou berního úřadu?“
„Což abys ho, miláčku,“ ozval se hlas paní Rožkové, „takhle kupříkladu probod, nebo shodil na výletě ze skály.“
Anděl smrti se zasmál: „Nu, nějak už ho odpravíme, Mařenko!“
A když návštěvník vstoupil, tu jeho zrakům objevil se tklivý obrázek. Dvě dětičky hrály si u nohou toho hrozného muže, nic netušíce, že jejich tatínek právě najímá na té bílé čtvrtce vraha na oficiála Komárka. – Nyní si představte, že tento muž je řídícím učitelem na Žižkově. Jaká to bude generace, kterou vychovává ve svých zásadách, když místo onoho přikázání „nezabiješ“ hlásá všude: „I jen to pobij všechno!“ –
Hlasité předčítání