První máj pana rady Mackovíka
Na prvního května podnikl pan rada Mackovík, pětapadesátiletý, stokilový státní úředník, se svou padesátiletou chotí, devadesátikilovou dámou, jarní výlet do Posázaví.
Když vystoupili z vlaku, vlezli do kočáru a pak vystoupili za nějaký čas u výletní restaurace, posadili se za stůl, poručili si oběd. Jedli, pili, pak vsedli do kočáru, dali se dovézt asi pět set metrů od restaurace k lesu, vystoupili a sedli si na pokraji lesa do trávy.
„Ptáčci švitoří,“ pravila paní radová poeticky.
„Ba, ba,“ odvětil pan rada, „ani usnout člověk nemůže. Ve vlaku se roztřese, nenaobědvá se v pořádku. Chtělas podniknout výlet. Dobře. Ale trp tedy!“
„Nemyslím,“ řekla paní radová jemně, „ptáčkové švitoří, cvrlikají, cukrují, radují se ze života.“
„Jakýpak život,“ rozdurdil se pan rada, „přijde myslivec, bouchne, a je po radosti, zastřelí koroptve, křepelky, bažanty. Není nad domácí kuchyni. Kdybychom si zde něco podobného objednali, tak to dopadne jako s kuřetem.“
„Písklata v hnízdečku,“ vzdychla paní radová, „těší se, až k nim ptáčkové, rodiče, přiletí a nakrmí je.“
„Pískle, to kuře v restauraci bylo takové pískle,“ smutně řekl pan Mackovík, „pět kůstek a víc nic. Deset bych jich zhltnul!“
„Nemluv tak, Mackovíku, jsme v lese.“
„Proč bych někde v zatraceném lese nemohl říci ‚zhltnul‘? V salónech bych řekl ‚pojím‘, případně ve veselé společnosti ‚odpravím‘. Zde jsme konečně jednou za rok sami. Jindy se s námi na výlety táhnou stáda známých. Můj bože, to je radost, když mohu jednou za rok být hodně sprostým!“
„Ondřeji, pamatuj se, vždyť jsi nic nepil!“
„Pravda, že jsem nepil mnoho, jsem ale v boží přírodě, a tu si rád zasprosťačím, jako za mládí, když jsem byl malým hochem. Tu jsme chodili po lesích a neslušně křičeli jeden na druhého. Nic jsem nepil. V takové bídné krajině ten vůl restauratér čepuje břečky a ne víno, smrad jeden!“
„Ale, Ondřeji!“
„Nech mne, když si mohu odlevit jednou za rok. Dnes už ani v kanceláři nemohu být sprostým, neboť podřízení by si šli stěžovat. Mám chuť říci hodnou sprostotu…“
„To neuděláš, Ondřeji, poněvadž jsi inteligentní člověk, zvláště však ne dnes, v tak krásný den májový, kdy všechno, kam se podíváš, se směje…“
„Jakpak by se nesmálo, jako ten darebák kočí. Dám mu pět korun, a on je propije jako divoká…“
Paní radová zacpala mu ústa.
Ozvalo se něco nesrozumitelného. „Pak poleze po čtyřech. To je jeho jarní nálada. Kdyby nebylo toho, že jsem si myslil, jak se dnes pěkně pobavím, tak bych celý den zaspal. Co, k čertu, mají lidé na tom prvním máji?“
„Máj je doba lásky,“ pravila paní radová, která od třiceti let četla rodinné časopisy pro ženy. „I ptáčkové cvrlikají…“
„Už mně, proboha, dej s tím pokoj! Vleze ti něco do hlavy a nepustí tě to. Kdyby se třebas stavěli ptáčkové na hlavu, do toho nám nic není, to je věcí lesní správy. Máj, říkáš, že je doba lásky, to je řeč pro mladší ztřeštěnce. Tak mluví milenci, a nikoli rozšafní lidé. Co by si o tobě kdo pomyslil, kdyby tě tak slyšel mluvit v padesáti letech při tvé tloušťce. To je, jako kdybych já, se svým břichem, které sotva vleku, dal se do běhu na ulici za nějakou mladou slečinkou, počal ji štípat a říkat: ‚Holubičko, chci na vás hubičku, máj je doba lásky.‘ Byla by třebas hezká, v bocích by se houpala jako laň a botičky, nožičky.“
„Ondřeji!“
„Botičky, nožičky byly by tak malinké, že bych je mohl spolknout. Poprsí by bylo vystřižené…“
„Ondřeji!“
„Lokty bělounké, ručičky baculaté, oči jako trnky, krček jako alabastr, hnědé vlasy jako hedvábí. Stará, dej mně hubičku…“
Tlustý pan rada vtiskl náhle polibek na čelo své manželky, která udivena tou změnou se mu podívala láskyplně do očí a řekla: „Ondřeji, takhle jako ty musil vypadat Mácha…“
Dali si ještě jednu hubičku, vsedli do kočáru a šli svačit do restaurace…
Takový byl první máj pana rady Mackovíka.
Hlasité předčítání