-Starosti s Marmondem –
V Barevném městě, kde jsme s Marmondem byli na výletě, se chystala velkolepá oslava. Z hotelového balkonu jsem sledovala, jak se v ulicích spojují stoly a postavy v barevných pláštích na ně nosí mísy s jídlem. Marmond se však do oslav nehrnul. Seděl u krbu, prováděl jakýsi svůj rituál a zakázal mi ho vyrušovat otázkami.
Jenže mně už byla na balkoně zima. Sedla jsem si k Marmondovi, ale on tam jen tak „byl“ – duchem naprosto nepřítomný. Po chvíli mě to přestalo bavit.
„Kdy už konečně půjdeme jíst?“ vypálila jsem.
Marmond nic. Ani se nepohnul. Kdybych mu teď utekla, nejspíš by si toho ani nevšiml. Pak jsem si ale vzpomněla na toho strašlivého obra. Ínemak mi jasně pohrozil: jestli Marmondovi uteču, chytí mě a Marmonda mi zabije přímo před očima. I když je Marmond nesnesitelný, smrt si nezaslouží. Navíc mi neustále připomíná, že naše životy jsou propojené – když zemře on, zemřu i já.
„Marmonde, prosím! Já tu snad umřu hlady!“ začala jsem fňukat a opřela se o jeho rameno. Konečně ožil. Setřásl mě z ramene a protivně zavrčel:
„Napřed mě otravuješ, abych tě učil čarovat, a pak se ti nelíbí, když po tobě chci, aby ses prve naučila trpělivosti! Ani chvíli nevydržíš bez fňukání. To už je snad lepší hlídat Normana než tebe! Navrhnu pánovi, aby tě zavřel zpátky do truhly!“
Zlostně na mě pohlédl.
„Abys věděla, lituji, že jsem pánovi vůbec navrhoval, abych tě vzal s sebou na výlet!“
To mě dopálilo. „A já lituju, že jsem ti už dávno neutekla!“ vykřikla jsem, hodila se na postel a zabořila obličej do polštáře. Začala jsem nahlas řvát, že s ním nechci být ani minutu.
„Já z tebe zešílím!“ ozvalo se od krbu. „Vstávej a jdeme jíst! Ale nemysli si, že si všechno vybrečíš!“
Chtěla jsem ho vytočit ještě víc. Místo abych vstala, zařvala jsem z plných plic:
„Ínemaku, pomoc!“
Marmond u mě byl ve vteřině. Přitiskl mi ruku na pusu a zasyčel:
„Ticho! Jsme v hotelu! Chceš, aby nás vyhodili?“ To mě uklidnilo. Nechala jsem se upravit a nasadit plášť s kapucí.
-Jde se jíst-
Marmond mě cestou neustále poučoval, ať se chovám nenápadně. Místo venkovního veselí mě táhl do poloprázdné hotelové jídelny. Prý se venku teprve připravují, ale já viděla, že se tam lidé už dávno baví a hodují. U pultů s jídlem stály ženy v kostýmech, které vypadaly jako obří vánoční ozdoby. Působilo to neuvěřitelně praštěně a musela jsem se kousat do rtu, abych se nerozesmála.
Marmond si vzal misku polévky a chleba. Otočil se na mě:
„A neopovažuj se vzít si nic sladkého!“ varoval mě. Vzdorovitě jsem popadla tácek s medovým koláčem a sedla si přímo k velkému oknu, aby na mě bylo vidět. Marmond nešťastně zafuněl: „Tohle ti pán neodpustí!“
Bylo mi to fuk. Zakousla jsem se do koláče a ignorovala jeho pohled.
Přišla k nám jedna z těch žen-„vánočních ozdob“ a nabízela nám účast na venkovní oslavě. Marmond jen zavrtěl hlavou:
„Omlouvám se, není mi dobře. Dáme si jen dva čaje.“
„A mně do něj dejte med!“ křikla jsem, i když Marmond brblal, že to se sladkým přeháním.
Po jídle mě vzal na procházku po parku. Došli jsme k opuštěnému mostu. Prošli jsmé jím do kouzelné barevné přírody. Marmond byl takový zvláštní – nemluvil, nedíval se na mě. Dokonce si ani nevšiml, že jsem si v jídelně nechala plášť a jdu jen v červených šatech.
„Koukni,“ zkusila jsem ho probrat, „tady za městem není vůbec sníh. Jen barevné listí, jako by tu byl pořád podzim!“
-Marmond se zhroutil-
To, co následovalo, mě k smrti vyděsilo. Marmond se prostě zhroutil k zemi. Co si počnu s omdleným společníkem uprostřed opuštěné přírody? Ani ty jeho stíny tu nebyly, aby pomohly. Zkoušela jsem ho probrat, ale marně. Odtáhla jsem ho blíž k vodě – k nádhernému jezeru s vodopádem, nad kterým se klenula duha. Namáčela jsem mu čelo i tváře a prosila: „Marmonde, prober se, prosím!“
,,Marmond je přetížený a nemocný. Musí zůstat v klidu ležet!”
Pak léčitel promluvil s obří vosou, která slíbila, že se o něj postará. Na mě se ta vosa podívala tak divně a zahučela:
„Můžeš tu Marmonda nechat odpočívat a jít zatím na oslavu.“
Kývla jsem a odešla ven. Všichni tam pili barevné nápoje. Ochutnala jsem ten růžový s oranžovou pěnou a červenými kuličkami – bylo to sladké, ovocné a tak dobré, že jsem si musela dát další. Ale pak mě přepadl smutek. Bylo mi Marmonda líto. Vzala jsem jeden kelímek i pro něj, ale když jsem se vrátila do pokoje, spal. Obří vosa se na mě mračila a gestem mi naznačila, ať ho nebudím. Nechala jsem tam pití a šla zase pryč.
Měla jsem sice svobodu, ale vůbec mě netěšila. Když je nemocný Marmond, jako bych byla nemocná i já. Bloumala jsem zapadlými uličkami, až jsem si sedla na schody u zchátralého, opuštěného domu. Rozbrečela jsem se. Tak moc mi chyběl můj Ohyn!
Najednou se z nebe snesl podivný stín. Vyděsila jsem se, ale stín se jen otřepal, až z něj opadal svítící i černý prach. Rozkašlala jsem se.
„Omlouvám se, že jsem tě vyděsil,“ uklonil se a přisedl si ke mně.
„Proč tu sedíš tak sama a neslavíš?“
Byl to jen temný stín, nebylo mu vidět do tváře, ale jeho přítomnost mě nevím proč, potěšila. Vyprávěla jsem mu, že jsme tu na výletě s Marmondem, ale onemocněl a léčitel řekl, že musí zůstat ležet. Povzdechla jsem si:
,,Marmond je možná nemocný kvůli mně, byla jsem asi moc protivná.”
Stín se tiše zasmál.
„Netrap se tím. Teď to tak nevypadá, ale bude líp.“
„Nevím, mně připadá, že je všechno čím dál horší,“ vzlykla jsem.
„Projdeme se spolu?“ nabídl mi. Kývla jsem. Jenže vtom se objevily Marmondovy stíny! Zastoupily nám cestu a zahučely:
„Marmond nás posílá. Musíme tě k němu odnést.“
Než jsem se stihla se záhadným cizincem rozloučit, už mě v pokoji svíral v náručí Marmond. „Kampak ses mi zatoulala?“ brblal.
Byla jsem tak ráda, že vypadá líp, že jsem ho objala.
„Už ses uzdravil?“
„Ještě ne,“ zafuněl, „ale zůstaň u mě. Nesnesu, když se touláš sama v cizím městě. Pán by se zlobil a do truhly přece nechceš!“
Pak jsem najednou zaspala…
V noci se mi o tom stínu zdálo. Viděla jsem ho jasně – jeho postava byla zahalená, ale ze tmy na mě svítily pronikavé červené oči. Ten sen ze mě vyhnal veškerý smutek. Ráno však bylo všechno při starém. Marmond zase seděl u krbu jako včera.
„Už je ti líp? Marmonde, mluv se mnou!“
Otevřel oči a začal mi znovu vysvětlovat, že ho při rozjímání nemám rušit. Naštvala jsem se a šla k balkonu. Venku bylo bílo, sněžilo. Zalezla jsem pod deku a fňukala:
„Tvoje rozjímání je tak zdlouhavé, že z toho brzy zešedivím!“
Marmond se nečekaně rozesmál.
„Tak začni!“
„Ty mi to snad přeješ!“
Vstal a oblékl si plášť.
„Jo, abys věděla, jaké to je. Já z tebe šedivím a stárnu tak neskutečně rychle… ztrácím energii, přitom prokletá jsi ty! Je záhadou, jak tě to tvé znamení ovlivňuje, i když je uspané…Obávám se, že jsi ztracená… Ale dost řečí. Najíme se a odejdeme. Necítím se tu dobře.“
Podíval se z okna na závěje. „Pěšky v tomhle nepůjdeme.“
Zeptala jsem se: „Pojedeme zase vlakem?“
Marmond jen zavrtěl hlavou.
Cesta na saních do jiného města
Chvíli jen tak přemýšlel, pak se mě zeptal: „Chceš jet na saních?“
Zasmála jsem se: „Jo, chci!“
Marmond se taky zasmál. „Tak bezva, pojedeme!“
Dole na recepci jsme čekali, až bude mít obří vosa čas. Marmond s ní zařídil odvoz. Pak jsme se šli najíst do jídelny. Marmond mě usadil ke stolu a poručil:
„Ty tu počkáš, já ti něco přinesu. A ani si nemysli, že se vrhneš na medový koláč!“
„Já chci medový koláč!“ začala jsem fňukat. Ale Marmond mi donesl jen polévku s chlebem. Zklamaně jsem se zatvářila a Marmond mi připomněl zákaz od obra Ínemaka. Chvíli jsem trucovala nad polévkou.
„Ani chleba nechci,“ řekla jsem a podala mu ho. Marmond jen kroutil hlavou.
„Ty budeš hladová!“
Vtom k nám přišla obří vosa a oznámila, že náš odvoz je před hotelem. Když jsme vyšli ven, stálo tam koňské spřežení a nádherné velké saně se stříškou. Bylo to super! Kočí mi pomohl usadit se. Vedle mě si sedl Marmond a mohli jsme vyrazit.
Zeptala jsem se Marmonda:,,Kam pojedeme?”
„Do jiného města,“ odfrkl.
Cesta se ubírala zasněženou krajinou, vesnicemi a lesem, kolem jezera a hor. Marmond zase nemluvil, jen rozjímal a celou dlouhou cestu mě pevně držel za ruku. Když se konečně v dálce objevilo v údolí město, málem jsem vykřikla radostí.
Po tak dlouhé cestě nevypadal Marmond moc dobře. Zeptal se kočího na ubytování a léčitele. Kočí nás vysadil před městskou bránou, protože za ní už nebyl sníh. Poradil Marmondovi zajít do knihovny. Je tam moc fajn knihovnice, určitě nám se vším pomůže i provede po městě, když budeme chtít. Pak se s námi rozloučil a my jsme s Marmondem vešli za bránu do dalšího neznámého města…
Hlasité předčítání