–Když jsem zaspala pod stromem v hromadě barevného listí, zdál se mi zvláštně krásný sen–
🔥–S Ohynem ve snu–💔
Zdálo se mi, že jsme s Ohynem na jiné planetě. Nebo snad v červeném království za portálem?Všechno bylo červené a měla jsem na sobě červené šaty.
Šli jsme pustou krajinou. Na zemi ležely housle. Ohyn je zvedl a kývl:
,,Zahraju ti.”
Když začal hrát. Mrazilo mě s té nádherné melodie. Bylo to tak krásný, že jsem Ohyna musela obejmout. Šli jsme pak dál krásnou krajinou a žasli jsme na obří vodopády.
Bylo to děsivě kouzelné, až se mi s toho zatočila hlava a padala jsem. Ohyn mě zachytil do náruče.Zašeptal:
,,Najdeme si místo na odpočinek.”
Když jsme spolu kráčeli podivně opuštěným městem, začalo pršet.
Schovali jsme se pod střechu nejbližšího domu. Stáli vedle sebe a dívali se na déšť. Rozbrečela jsem se:
,,Ohy promiň, je mi to moc líto, že ti kvůli mě obr ublížil!”
Ohyn mě uklidňoval:
,,Nebreč, už jsem v pořádku. Nezlobím se na tebe.”
V tom mě probudil Marmond. Vyzvedl mě se země za ruce a zahučel:
,,Neválej se tu a pojď se zahřát k ohni.”
🔥 –Zpátky v červených šatech–🌹
Usadil mě u ohně. Bylo mi smutno za Ohynem a rozbrečela jsem se.
Norman začal bručet:
„Nebul. Jestli chceš, převlíkni si radši ty šaty, ať se něčím zabavíš.”
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se do nich převlékla, protože ty černé jsem měla mokrý od listí a byla mi v nic zima. Norman na mě pokýval, vydechl:
,,Páni, ani se nedivím Rohejšovi, že s tebe nespustil oči!”
Marmond zahučel:,,Víš od koho ty šaty jsou?”
Pohla jsem ramenem:,,Nevím, snad od Morana?”
Marmond se zasmál:,,Ne! Vzpomínáš na zakázaný portál, na červené království za ním a na malého skřeta?”
Udiveně jsem kývla a nevěřícně zašeptala:
,,Proč by mi posílal tak moc krásné šaty! Divím se, že mi je obr vůbec dovolil obléct!”
Marmond pokýval, legračně se zašklebil:
,,Asi se obrovi líbila ta myšlenka, že mu v těch šatech budeš připomínat paní Karmínu. Skřet k tomu napsal..,,Pro tu, kterou má obr ve svém srdci!”
Norman si nešťastně povzdechl:
,,Vidíš, ji poslal šaty a mě, kterého chtěl za krále neposlal nic!”
Marmond se zasmál:,,No jo, tebe holt obr v srdci nenosí!”
Norman se na to taky zasmál.
,,Tak mě měl nechat za portálem! Tady jen trpím pro obří pobavení!”
Marmond si povzdechl:,,A tam bys trpěl pro pobavení skřetí!”
Norman zahučel:,,Proč bych tam měl trpět?”
Marmond na Normana kývl.
,,Světu za portálem vládne ten malý skřet! I kdybys tam byl králem, sloužil bys jemu. Musel bys hrát jejich hry, který jsou podle obra ty nejnudnější, jaký kdy zažil!”
Norman se ušklíbl:,, Stejně bych to tam rád víc poznal.”
Pak se Norman zvedl:,,Měli by jsme najít tu chatu a na noc v ní přespat!”
Když jsem si vzpomněla na tu strašidelnou chatu, na mrtvýho v ní a co se tam všechno asi stalo otřepala jsem se hrůzou:
,,Mě se do té chaty nechce!”
Marmond přikývl:,,Kousek odtud je jeskyně, co kdyby jsme se na noc ukryli raději v jeskyni?”
Norman zabručel:,,Jak chcete, mě je to celkem jedno!”
Jeskyně byla moc temná, ale když jí Marmond osvítil svoji hůlkou, tak ozářil docela velký prostor. Dokonce tu bylo ohniště i dřevo. Marmond rozdělal oheň. Když jsme seděli u ohně. Zaspala jsem opřená o Marmonda. Měla jsem na sobě červené šaty s červené říše za portálem. Možná se Marmondovi taky ty šaty moc líbí, proto mě je opravil, abych je mohla znovu nosit. Cítím se v těch šatech tak zvláštně krásně a jsem ráda, že už vím, od koho jsou…
🌑 –Temné probuzení–🕸
Probrala jsem se do naprosté tmy. Oheň dohořel, nikdo do něho nepřiložil. Zašeptala jsem do tmy:
,,Normane! Marmonde! Pomoc! Nic nevidím!”
Šátrala jsem rukama kolem, začala jsem fňukat, bála jsem se, že odešli beze mě!
V tom u mě někdo zezadu zasyčel, zmáčkl mě k sobě a chytl mi pusu. Marmond.
,,Psst! Zůstaň v klidu!”
Zašeptal:
,,Norman šel se psy na obchůzku, donese jídlo. Nechce, aby nás tu někdo vystopoval. Proto uhasil oheň, neboj…pak ho znovu zapálí, jen se musí ujistit, že jsme tu v bezpečí!”
Marmondovo uklidnění se mi nelíbilo. Nechci tu být ve tmě a čekat, kdy se Norman vrátí!”
Marmond u mě zasyčel:
,,No tak, nebuď protivná! Nech Normana, aby se napřed ujistil, že ho Oldy s bandou nesledují. Chvíli to se mnou ve tmě zvládneš, co?”
Fňukla jsem: ,,Nezvládnu! Chci s jeskyně ven!”
Marmond si povzdechl:
,,Nekaz Normanovy jeho plány. Co chceš venku?”
,,Je mi tu zle!”
Chtěla jsem se zvednout, ale Marmond mě moc tiskl k sobě, to mi vadilo. Sykl na mě:
,,Zůstaň v klidu u mě!”
Rozfňukala jsem se:
,,Asi tu už umřu!”
Marmond zafuněl:,, Tak se uklidni! Půjdu s tebou na chvíli ven! Hlavně nebreč!”
Marmond vstal. Měl u sebe hůlku, kterou mě podal. Potichu šeptal nějaké podivné slova a pak se hůlka rozzářila. Napřed svítil jen kámen na vrchu hůlky jemně bílým světlem. Ale když si ode mě vzal hůlku Marmond, rozhořela se. Vyšlehl s ní plamen a ozářil temnou jeskyni. Povzdechl si.
,,Asi se Norman naštve, že nemůžeš zůstat tady se mnou na něho čekat, jak jsem se s ním dohodl!”
Zakroutila jsem hlavou:,,Ne, nemůžu tu čekat!”
Marmond zasyčel:,,Dobře, drž se mě a nepouštěj. Půjdeme pomalu ven.”
Když jsme vyšli s jeskyně. Venku bylo šero. Všude byla hustá mlha. Otřepala mě zima.
Přitiskla jsem se k Marmondovi. Zeptal se:
,,Vidíš, ani venku není přes mlhu nic vidět. Nevrátíme se zpátky do jeskyně?”
Tak jsem řekla:
,, Ale mohl bys tam rozdělat aspoň oheň. Ta temnota v jeskyni mi vadí víc, než mlha venku!”
Marmond na mě zahučel:,, V jeskyni je aspoň sucho, kdežto tady budeš brzy mokrá. Nastydneš!”
Poručila jsem Marmondovi:,, Však jsi čaroděj, tak s tou mlhou něco udělej!”
Marmond odfrkl.
,, Normanovi se ta mlha hodí! Může se v ní ztratit, když zjistí, že ho Oldy s bandou hledají.”
Povzdechla jsem:,,Co když už se ztratil a netrefí do jeskyně?”
Na to se Marmond zasmál:
,,Toho se neobávej! Norman to tady dobře zná, neztratí se! To se spíš ztratíš ty, jestli se rozhodneš vzdálit dál od jeskyně a ode mně!”
Neochotně jsem se nechala odvést zpátky do temné jeskyně. Marmondova hůlka zhasla, tak jsem zaprosila, aby rozdělal oheň! Marmond byl protivný a nerozdělal ho. Naštvaně jsem do něho strčila.
,,Je mi tu zima! Chci, abys hned teď rozdělal oheň, nebo ti uteču!”
Marmond zadržel smích. Hned na to ale zlostně zasyčel:
,,Tak teda uteč!”
Zahučela jsem na Marmonda.
,,Tak jo! Utíkám a už tě nechci nikdy vidět!”
🏃♀️–Pryč od Marmonda–🧙♂️
Pomalu jsem šla opatrně kolem kamenných stěn jeskyně k východu. Hrozný Marmond! Byla jsem na Marmonda vážně naštvaná! Když jsem konečně trefila s hnusně temné jeskyně zpátky ven do mlhy. Oddechla jsem si. Brzo jsem zmizela v mlze a ztratila se v hustě zamlženém lese. To by mě zajímalo, co chce Norman v té mlze vlastně vystopovat? Nechápala jsem. Zdálo se mi to všechno divný. Jako v nesmyslném snu. Na víc moje zlost na Marmonda byla tak velká, že bych ho nejraději praštila! Snad pro mě nepošle ty jeho příšerný stíny?
Došla jsem na zvláštně hezké místo. Svítily tu do tmy barevné houby, líbilo se mi tudy procházet. Cítila jsem takový podivný kouzlo tohoto místa. I zlost na Marmonda mě najednou přešla! Pak jsem v dálce zahlédla Normana a rozběhla se k němu. Sama nevím, proč jsem ho tak ráda viděla? Norman se na mě zasmál, pokýval:
,,Vsadím se, že jsi utekla Marmondovi!”
Taky jsem se zasmála a stěžovala si:
,,Jo, utekla! Byl protivný, nechtěl rozdělat oheň… chtěl, abych s ním na tebe čekala ve tmě, protože jste se tak domluvili!”
Norman se praštěně uchechtl:
,, Myslel jsem, že budeš po tak náročné cestě dlouho spát a ani nezjistíš, že jsem byl pryč!”
Zeptala jsem se ho:,,Kde jsi ztratil vestu?”
Norman ukázal kamsi za sebe, zahučel:
,,Ulovil jsem zajíce, ale přepadli mě vlci! Psi nikde, zase mi zdrhli! Nechal jsem těm potvorám svého zajíce. Jeden mizera se mi zakousl do vesty… usekl jsem mu sekerou hlavu. Hned na to ostatní vlci utekli! Nechal jsem vlkovi v tlamě svoji vestu. Ale vrátíme se pro ni.”
Norman mě objal a zabručel:
,, Neměla by ses potulovat po lese v těch červených šatech!”
Pohla jsem ramenem:
,,To je přeci jedno, jaký mám v lese šaty!”
Norman se zasmál a zakroutil hlavou:
,,Jedno to není!”
Vtom se k nám přihnali Normanovi psi. Norman na ně zařval:
,,Kde jste se zase zaběhli?”
Psi nesli Normanovu zakrvácenou vestu a Norman zvedl oči v sloup.
,,To jste fakt nemuseli!”
Křikl na psy. Jeden mu položil vestu k nohám a čekal pochvalu. Norman na něho zafuněl:
,,No jo, ty starý brachu.”
Pohladil psa, zvedl vestu, oprášil a oblékl si ji. Pak brblal.
,, Vlka určitě sežrali, tak mě na omluvu donesli moji vestu…zametli s ní půl lesa, no!”
Podíval se na mě. Těžce pokýval:
,,A my budeme jíst co?”
Tak jsem jen tak z legrace vyhrkla:,,Třeba mi ulovíš medový koláče!”
Norman se rozesmál:
,,To jo…les je plný medových koláčů! Určitě se ukrývají všude kolem v mlze, jen čekají, až ti je nachytám!”
Smál se mi Norman, nakonec vážně řekl:
,,Možná by ti je spíš vyčaroval Marmond, ale když jsi mu utekla…”
Zamračila jsem se:
,,Nechci od Marmonda žádný začarovaný medový koláče, určitě by mi po nich bylo špatně!”
Najednou se mi udělalo nevolno. Zhroutila jsem se k zemi. Slyšela jsem Normana jakoby z dálky, přitom se klonil ke mě. Nakonec mě vyzvedl do náruče:
,,No tak, vzpamatuj se! Snad si nemyslíš, že se s tebou budu tahat!”
Ale mě se líbilo, že mě Norman nesl. Sice jen kousek, asi byl taky unavený. Posadil mě na břeh jezera,nabral do dlaní vodu a trochu mě osvěžil. Kývl, abych tu odpočívala. Pokusí se ještě něco ulovit!
Padla na mě velká únava. Zaspala jsem tam. Zdálo se mi o Rohejšovi! Najednou u mě stál, prohlížela jsem si ho s údivem. Podával mi ruku, chtěla jsem mu taky podat ruku, ale už jsem to nestihla…
Probudil mě Marmond.
🎭–Rozmluva před další cestou–🌌
,,Vstávej, pojď se najíst!”
Rozespale jsem zavrzala:
,,Nechci od tebe nic jíst!”
Marmond odfrkl:
,,Tak nejez, ale budeš hladová a daleko nedojdeš!”
Cítila jsem ze snu pořád to okouzlení Rohejšem. Měla jsem s toho prazvláštní pocit! Odsekla jsem Marmondovi.
,,No a co, mě už se nikam jít nechce!”
Norman odněkud zdálky vykřikl:
,,Ale jen se najez! Nebudu ti dělat nosiče!”
Unaveně jsem se zeptala:
,,A kam ještě půjdeme?”
Marmond prozradil:,,Chceme jít navštívit Bledou vránu!”
Otráveně jsem sebou hodila do listí, zavrzala:
,,Mě se k ní nechce!”
Norman ke mě odněkud přikráčel, postavil se nade mě a dal si ruce v bok, vyštěkl:
,,Potřebuju k ní jít! Nesnesu Oldu! Chci, aby mi Bledá vrána pomohla se dostat s jejich spárů! Když to Marmond nedokáže!”
Podívala jsem se na Marmonda a obvinila ho:
,,Myslím, že by to Marmond dokázal, jen kdyby chtěl!”
Norman zafuněl:
,,Marmond tvrdí, že má Oldy něco společného právě s Bledou vránou! Musím to zjistit!”
Přišlo mi to divný, tak jsem se Normana zeptala:
,,A Olda byla někdy tak hodně daleko v horách, aby s ní měla něco společného?”
Marmond kývl:
,,Však stará Oldy pochází původně s hor! Akorát se nepohodla s rodinou…provdala se za krále pirátů! Když zemřel, zdědila celou loď i se zbytkem jeho bandy! Ale to je na dlouhé povídání a vstávej už!”
Zakňučela jsem:
,,Nemůžu, musíš mě zvednout! A vůbec. Nemáte pro Bledou vránu žádné dary, ani objeti! Taky musíme jít kolem té vesnice, ve které Norman zdemoloval hostinec a pomlátil se s místními! Určitě si to pamatují, nechce si to zopakovat. Nebo jo? Myslím, že ho nepustí ani za bránu.
Norman zabručel:,,Nechci jít kolem té vesnice. Dá se to obejít!”
🌄–Jde se k Bledé vráně–🦅
Marmond byl ze mě nervózni. Vyzvedl mě za ruce ze země. Přehnaně hučel:
,,Podívej, jak ses poválela! Jsi celá od listí!”
Odsekla jsem:,,No a co!”
Norman zabručel:
,,No no! Žádné no a co! Uprav se a vyrážíme! Čím dřív tam budeme, tím líp pro nás! Cestou něco pro Bledou vránu seženu, to se neboj, že by jsme k ní šli s prázdnou!”
Tak jsem ze sebe setřásla listí. Tvářila se nešťastně. To bude zase štreka! To nezvládnu! Začala skuhrat nahlas. Marmond na mě zahučel:
,,Aspoň si pak budeš vážit, že se mnou můžeš být v klidu ve věži a nemusíš nikam do hor!”
S toho jsem se zhroutila k zemi a smála se. Asi jsem na to přišla! Tohle měli určitě s obrem v plánu! Unavit mě v horách, abych pak byla kdoví jak šťastná, že můžu trčet s Marmondem ve věži! Křikla jsem:
,,Chci na koně!”
Marmond se mě snažil zvednout. Domlouval mi:
,,A nevíš tak náhodou, kde by jsme tady asi vzali koně?”
Tak jsem protivně zafuněla:,, Jsi přeci čaroděj! Tak mi koně přivolej!”
Marmond na mě ztěžka povzdechl:,,Co si myslíš! Že čarodějové dokážou vše?”
Kývla jsem:,,Jo dokážou všechno, třeba i přičarovat jednorožce!”
V tom se někdo kousek od nás hluboce rozesmál! Ten smích byl ale hodně děsivý! Pomalý dusot kopyt se rozlehl kolem. Z houští vyšel Rohejš! Ten, kterému Ínemak při hádce zlomil roh!
🦄–Jednorožec od Rohejše–😈
Marmond i Norman na něho v úžasu zírali, já taky. Nedokázala jsem se ani pohnout, když přistoupil ke mě a poklonil se. Pronesl svým hlubokým hlasem:
,,Přeješ-li si jednorožce, máš ho mít!”
Marmond zareagoval první:
,,Promiň Rohejši, ale ona od tebe nesmí nic přijmout, ani jednorožce!”
Rohejš mě popadl do náruče a vyzvedl k sobě. Bála jsem se ho, ale víc byla v šoku!
Jeho hluboký hlas zněl podobně, jako hlas Ínemaka, Zahučel:
,,Ale smí! Obr mi v tom nezabrání! Ani vy dva! Vím, kam chcete dojít, tak jděte napřed. Dohoní vás na jednorožci!”
Norman na Rohejše křikl:
,,Nezaplétej ji do sporu, který vedeš s obrem! Ona s tím nemá nic společného! A musí zůstat s námi!”
Rohejš pohodil hlavou, odfrkl:
,,Nechci ji zaplést do sporu. Jen jí chci splnit přání! Žena, která má odvahu nosit takto krásné šaty, i přes zákaz obra! Si zaslouží projet se v nich na jednorožci!”
Norman z Marmondem bručeli, jak k tomu oni přijdou?
Ale Rohejš se rozhodl mi splnit přání. Přivolal svého krásného bílého jednorožce. Byl tak kouzelně nádherný! Rohejš mě na jednorožce posadil. Vytáhl si za opaskem malý pytlíček a zaprášil s pytlíčku třpytivý prach na jednorožce, něco mu zašeptal a pohladil ho. Mě políbil ruku a promluvil:
,,Je tvůj! Dokud budeš v horách, ponese tě kamkoliv, jen ne do Temnoviště. Tam nikdy nevkročí! Až skončí tvoje cesta v horách, vrátí se ke mě. A ty, jestli budeš znovu chtít se na něm projet. Budeš ho mít u mě schovaný, jako svůj poklad!”
Poděkovala jsem Rohejšovi! Tohle bych od něho nikdy nečekala. Rozloučil se, plácl jednorožce do zad a vyrazil. Bylo to moc krásný sedět na jednorožci. Šel pomalu. Za mnou šli Marmond s Normanem a pořád bručeli, jako dva medvědi. Zaslechla jsem, jak říkají, že tohle obr jen tak nenechá! Asi s toho bude další spor, že si Rohejš dovolil splnit mi přání bez obrova svolení!
Otočila jsem se na ně. Vykřikla:
,,No a co, tak mě neměl obr posílat s vámi nikam do hor. Pořád se zlobí, je věčně naštvaný, přitom mi nic nedopřeje! Nejraději by mě držel jen ve věži, když ví, jak to tam nesnáším!”
Norman zahučel:
,,Já ti dám říkat nám pořád– no a co! Však počkej, ty to schytáš od obra, že sis dovolila přijmout jednorožce od Rohejše!”
Už jsem nic neřekla, nechtěla jsem si nechat pokazit tenhle kouzelný zážitek s jednorožcem. Popohnala ho a vyrazila dopředu, daleko před Marmonda i Normana a je nechala brblající za sebou…
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
Hlasité předčítání