I.
V temném brlohu divokých skal
ses vlkem narodil
a prvním zábleskem, který jsi spatřil,
v tichu osamělý,
byl paprsek měsíce v bledém závoji mlh,
z noci probuzený –
a ty jsi uvěřil, že není tvora,
v tom uzavřeném kruhu,
jenž dokázal by zastřít
tvůj pohled svobodný a smělý,
že nemůže nic ztlumit
tvůj horký dech – tak vřelý.
Do noci živelné a teskné
tě tvá matka vyvrhla
a ty jsi pochopil, že musí zemřít,
něžná a spanilá,
protože nechtěla vychovat vraha,
jímž lásky plod by krví zmařila –
tak jako cizinec,
když míra tvého studu za rod tvůj hnusem přetekla,
když smečka lačných druhů tvých
tě hrubou silou množství dostihla –
touž smrtí lehčí bídy
navzdory všem ses postavil.
II.
V těsném, když útulku šedivých zdí
ses nahý narodil,
v tom prašném zákoutí, kde nářek ptáka,
hlukem probuzený,
křičí své „víckrát ne“ v kouřově dusném závoji mlh
tmou popuzený –
s pocitem cizince,
když míra tvého studu za rod tvůj hnusem přetekla,
zmaten jsi vykřikl:
„Není místa, kde duše má by uvykla…!“
A tvůj hlas se ve psí štěkot
lhostejným ránem proměnil.
Hlasité předčítání
