Potichu pěla pohádková paní
překrásné příběhy pomazlené pravdou
potokem proplouvalo pohlazení písní
pěvecká pýcha probublávala přírodou.
Přání pampelišek proudilo po palouku
přízeň paprsků prosvicovala poznání
pádila přes pole přes pylovou paruku
perletí prachu poletovalo pokání.
Poupata pověsti převoněné psala
při pěkném počasí plivala pohodu
přičemž princezna půvabně předčítala
pomocí písmen popisovala podobu.
Střepy na podlaze a smuteční obžerství
po velké bouři skončilo šťastné manželství.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
