Jsi k hovnu, jsi všem jen na obtíž, a v tom je ta zkurvená potíž.
Udělej tomu přítrž — fakt dosti, zbav svět tý svý ubohosti.
Hlas se vplíží šeptem do lebky, mrdá ti mozek z depky.
Je to bestie, hnusná svině v hlavě, žere ti myšlenky — potmě a dravě.
Není vidět, ale slyšíš ji, když tě všechno jebe.
Vysává ti duši, cucá energii, je to parazit — pije z melancholie.
Radost ti nechá zdechnout, trhá ji jak hadr bez hodnoty.
Bere sílu žít, dýchat, smát se, zbyde jen mráz, strach a depka v palici.
Ubližuješ sobě, i těm, co tě mají rádi, zakousne se hluboko — duši ti roztrhá na cucky jak hadry.
Doktoři ji chtěj umlčet pilulema, další bestie — jen se to sype všema směrama.
Nedáš nic, dokážeš jen hovno, jseš nula, jseš špína — to je to ono.
Na štěstí nemáš nárok, jseš jen trapná existence, tak to už konečně zabal, ať je ticho v týhle rezidenci.
V lékárničce prášky, v baru flašky, ser na to všechno — šoupni si šlehy.
Dvě tři platíčka, k tomu morgeníčka, no tak dělej, ať už to bouchne jak petardy, tvůj svět je klícka.
Ono se to posralo. Oběť se probírá z otravy jak z bahna.
Tělo křičí: „Co to do mě cpeš, ty debile?!“ Orgány řvou: „Jdi do prdele!“
Temnota se rozlejzá místností, nedá se dýchat, píchá to pod kostí.
Křeče, hrudka v břiše, bolest jako pěst, svět se točí — a ty brečíš jak zkurvenej host.
Zoufalství stéká z očí, smích se mění ve vití, ve štěkot čertů.
„Proč mě nikdo nemá rád?“ Tak si řekni — má cenu vůbec stát?
Cesta žádná, šance v prdeli, tělo se ptá: „Tak co bude, vole, co dál, do hajzlu?!“
Na lince v kuchyni cosi se leskne, vedle hrnce — tam leží odpověď. Srdce ti buší
jak zfetovanej bubeník, už víš, co tam je — nůž a poslední vteřiny.
Bereš ho do ruky, krásně chladí, rty ti cukaj, skoro se směješ — ale bez radosti.
Nepřináší úlevu, jen naději na konec, „Seru na to,“ říkáš — „ať si mě červi rozeberou jako plevel.“
Přilož ho na zápěstí, cíť ten řez, kde běží žíly — tam to zařízneš.
„Už bude klid,“ šeptá ti svině v lebce. „To chceš, viď? Ty zmrdku — ukaž, že zvládneš aspoň tohle.“
„Dělej! Stejně seš zbytečnej, nic jinýho nedáš.“
Ruka se třese, pot ti teče, zavíráš oči — poslední křeče.
A pak… zastaví tě někdo. Obyčejný. Není anděl, není bůh — jen člověk z masa.
Bere ti nůž, svírá tě v náručí, šeptá: „Mám tě rád. Vydrž. Jsem tu.“ Políbí tě. Jen tak.
A celá bestie najednou stichne — i když neodejde.
Ten boj je nekonečný, podlý, špinavý. Nepřítel nemá tvář — nemůžeš mu dát pěstí.
Ale někdy… stačí ruka, slovo, přítomnost. Stačí, že někomu nejsi lhostejný.
Oběti bestií žijí s námi. Neslyšíme je, nevidíme je, ale svádějí každý den válku s hajzlem v hlavě,
kterého nemůžeme nakopat do prdele.
Tak si važme jeden druhého. Nikdy nevíš, kdy začne bestie mluvit i na tebe.
Mivo 2012
Hlasité předčítání
