Bestie I. – Zrození – Klub literátů

Sápe se na ni, chce jí mít hned.
Ona se brání, cítí strach, jeho jed.
Facka za fackou, jak hadr na zem.
Lidskost se ztrácí, zrada je v něm.
Zná to jen z porna, z keců a lží.
Neví, že ničí — jen tlačí, jde blíž
Chce jí tam vlézt, bez důvodu,
studu Bestie v hlavě, co nezná tu vinu

Funí jí do uší jak zvíře bez svědomí.
Morálka je pryč, svědomí hnije v zemi
Tělo je samo, mozek je pryč.
Zůstalo temno, jen chtíč, jen bič
Tohle není chlap, není to člověk.
Je to jen hyena, ztratil i stesk
Puberťák s démonem, bez svolení.
Pálí jí duši, tlačí do zapomnění

Na zdech jsou obrazy žen, porno na klik
Dospělí mlčí, nevnímají ten křik
Morálka padá, svědomí v exilu
Bestie roste, bez lásky, bez azylu

Viděl to ve filmu, slyšel to v řeči
Nikdo mu neřekl, co „ne“ vlastně svědčí
V hlavě je chaos, v srdci jen chlív
Ztrácí se v tom dřív, než začne žít

Pláče do ticha, svět se jí bortí.
Všechno, co znala, zbyly jen trosky.
Věřila mu — v očích měl mír .
Teď je z ní troska, neví, jak žít.
V očích má krev, v duši jen stín,
Dotek je mrazem, co pálí jak dým.
Ztracená v sobě, beze směru. jména,
Bolest jí šeptá, že je pořád žena.

Nikdo jí neřekne, že to není její vina.
Stydí se v tichu, neví, že to není její chyba
Svět kolem mlčí, jak kdyby to chtěl.
Dusí se v tom, co jí vzal — a zmizel.
Ale ví v sobě, že přežít je síla.
I když teď padá, duše je víc než zrada.

Ve skříni sexy prádlo, pokušení tvoří.
Nikdo jí neřekl, co touha rozhoří
Nikdo ji nevaroval, co být sexy přináší.
Bestie povstává, v mysli jí straší.

A tak jde dál, zlomená dáma.
V očích jí hoří jiskra, ne ta samá.
V hlavě je chaos, slyší temný zpěv.
Ztratí se v tom víc, najde cestu zpět?

Svět stal se pastí, láska je trikem.
Všechno je blízko — jedním klikem.
Hledá útěchu, klid a pochopení.
V prášku a flašce — falešné vykoupení
Ztrácí se v drogách, jak v němém filmu.
Šeptá si sama: „Jsem chyba v systému.“
Tělo je zbraň, co nezná ten stesk.
Úsměv je maska, dotek je trest

Nechce už cítit, jen přežít den.
Její křik mění se v temný sten
Směje se falešně, jak by chtěla žít.
Ale v srdci jí roste hněv, chtíč mít.
Teď zná tu vinu, nezná své jméno.
Touží se ničit, co dál — je jí jedno.
V oběti roste bestie nová.
Šeptá jí bolest pořád a znova.

Viděl to ve filmu, slyšel to v řeči.
Nikdo mu neřekl, co „ne“ vlastně svědčí.
V hlavě byl chaos, v srdci jen chlív.
Ztratil se v tom dřív, než mohl žít.

A tak jde dál, zlomená dáma.
V očích jí hoří jiskra, ne ta samá.
V hlavě je chaos, slyší temný zpěv.
Ztratila se v tom víš, neví jak jít zpět.

Nastaví někdo systému zrcadlo jednou?
A kdo tu duši ochrání, než se znovu nadechne?
Opravdu budem jen tiše přihlížet?
Nebo je necháme po pádu ležet?

Otázka zní: není chyba v systému? Zakořeněná hluboko, v temném rytmu?

Mivo 2013

update 6.8.2025