-Nechci černé šaty-
Ínemak seděl ve svém mohutném křesle u krbu. Tvářil se znuděně, ale v jeho rysech byla znát přísnost, která nikoho nenechala na pochybách, kdo je tady pánem. Na kraji postele ležely připravené nové šaty – byly černé jako uhel. Poručil mi, abych se do nich okamžitě převlékla.
Seděla jsem trucovitě na posteli vedle těch hrozných šatů a vzlykala:
„Ínemaku, prosím, nenuť mě do nich. Proč si nemůžu nechat tohle oblečení z města?”
Obr hluboce zavrčel a v odlescích ohně se mu zaleskla jeho šedá, popraskaná tvář.
„Jsi tu jen chvíli, ale už tě mám dost!”
„Asi jsi nás měl s Marmondem nechat v tom městě!”odsekla jsem mu vzdorovitě.
Ínemak zlostně zafuněl, až se plameny v krbu zachvěly.
„To tedy neměl! Marmond se tam flákal v léčírně, dělal se nemocným a tebe nechal toulat se jen tak po ulicích. Tohle vám neprojde! Už žádné výlety!”
Vstala jsem a udělala pár kroků k němu.
„Ale tak to vůbec nebylo! Marmond skutečně vážně onemocněl, neflákal se. Moc jsem kvůli tomu trpěla! A venku jsem byla jen chvíli, vážně jsem se netoulala!”
Ínemak se na mě hrozivě zamračil. Pak ukázal na moje oblečení.
„A po městě ses courala sama, takhle směšně a nevhodně oblečená!”
Potichu jsem se zasmála. „To je přece moderní město, tam se nosí jiné věci než tady v Temnovišti! Co ti na tom tak vadí? Moranovy Rudohlavky na sobě nemají skoro nic, chodí tak pořád a všude, a to ti nevadí?”
„Ty si to můžou dovolit,”zavrčel obr. „Jsou to bojovnice. Když se jim zachce, můžou chodit třeba nahé, na těch mi vůbec nezáleží. Ale na tobě mi záleží – a štveš mě! Tak už toho nech a převlékni se!”
Zase jsem začala fňukat: „Ale ty černé šaty se hodí leda tak pro nějakou vdovu! To chceš, aby si všichni mysleli, že jsem vdova?”
Ínemak se šíleně rozesmál. Byl to dunivý řev, při kterém ukázal své černé rozlámané zuby. Po chvíli ale smích utichl a on se znovu hrozivě zamračil.
„Já ti dám vdovu! Ty ses prostě rozhodla, že mě dneska vytočíš, co?”
Přešla jsem k němu, sedla si mu drze na klín a zkusila to po dobrém:
„Ale nerozhodla… vezmeš mě raději za Marmondem do léčírny?”
Obr povytáhl obočí. „A proč bych měl? Marmond si od tebe potřebuje odpočnout. Určitě jsi z něj vysála veškerou energii, proto tak těžce onemocněl, ty upírko!”
Nafoukla jsem se. „Já nejsem žádná upírka! Marmond onemocněl, protože byl přetížený. Pořád chtěl dodržovat všechny tvoje protivné zákazy, příkazy a nařízení… Nedopřál mi ani medový koláč, protože jsi to zakázal! V prvním Barevném městě bylo na něho moc světla a to mu přitížilo. A v tom druhém bylo v podzemí muzea něco divného. Marmond se tam sice spřátelil s jednou knihovnicí, ale pak prostě odpadl. Až se probudí, určitě se tam za ní bude chtít vrátit. Doufám, že mu to dovolíš?”
„Cože?!”houkl Ínemak údivem. Chvíli na mě nechápavě hleděl, ale pak jen rezolutně zavrtěl hlavou.
„Už žádné cestování! Sice mě oba neskutečně štvete, ale raději vás budu mít oba hezky na blízku!”
Vysadil mě z klína a znovu ukázal na ty černé šaty. „Převléct! Hned a bez řečí. O ničem jiném už nechci slyšet.”
Nedala jsem se. Skočila jsem mu zpátky na klín a podívala se mu přímo do jeho temných očí.
„A co dostanu za odměnu, když si ty vdovské šaty obléknu?”
Ínemak se snažil zadržet smích, ale nakonec znovu zafuněl pobavením.
„Žádnou odměnu nedostaneš. Buď ráda, že tě nepraštím. Nebo po tom snad toužíš?”
Pochopila jsem, že s ním dnes není řeč. Uraženě jsem seskočila a práskla sebou na postel. Co si s ním mám počít? Já chci zpátky do města s Marmondem! Rozbrečela jsem se.
„Takhle nesnesitelná nebyla ani Vladava, a ta skončila v truhle!”zahučel Ínemak. „Vůbec se Marmondovi nedivím, že z tebe chudák lehl. Asi tě vezmu na chvíli k Moranovi, ať si tam spravím náladu a nemusím tady s tebou prožívat tyhle dramata kvůli šatům!„
To mě zarazilo. Přestala jsem brečet a utřela si oči.
„Vezmeš mě k Moranovi, i když si ty šaty neobleču?”
Ínemak prudce vstal a zařval, až mě zamrazilo: „Jak to, že je ještě nemáš na sobě?!”
Popadl šaty, přešel ke mně a začal mi je sám navlékat přes hlavu. „Jsi nemožná! Ještě abych tě převlékal jako děcko… Ale raději to udělám sám, ať už se tu nezdržujeme!”
-U krále Morana-
Král Moran vypadal upřímně překvapeně, když viděl, že mě obr přivedl s sebou. Sotva se usadili ke stolu a připili si, Ínemak na Morana okamžitě spustil lavinu stížností. Stěžoval si na mě, na Marmonda i na ty dvě, které nazýval „temnými zrůdami”. Prý je musel místo mě zavřít do truhly a teď toho možná i lituje, protože zjistil, že já ho stihnu dopálit během vteřiny víckrát, než to Vladava zvládla za celý čas, co s ním byla.
Moran schovával úsměv za zlatý pohár. Pořád se potichu usmíval, až se z toho ani nemohl pořádně napít. Nakonec rychle polkl, pokynul svým Rudohlavkám, aby dolily pití, a zeptal se obra, jestli dnes přivedl někoho do souboje.
Ínemak se zatvářil trochu přepadle. „Vlastně jsem na to kvůli všemu tomu vztekání úplně zapomněl!”
Moran se zasmál: „Tak snad to nevadí. Mám zahájit souboje jen domácích, nebo to dnes vynecháme úplně?”
Obr zavrčel a prohrábl si své dlouhé černé vlasy. „Ale jo, ať začnou! Snad mě to přivede na jiné myšlenky než na ty vražedné.”
Když Moran zahájil souboje, odvrátila jsem zrak. Nechtěla jsem to vidět. Vstala jsem a oznámila, že potřebuji odejít za závěs. Ínemak už se nadechoval k dalšímu rozčilení, ale Moran ho uklidnil. Pobídl ho, ať dál sleduje souboje, že mě doprovodí sám.
Cestou se mi Moran snažil domluvit. „Neměla bys ho tak moc dráždit…”pošeptal mi.
Ale mně to bylo protivné.
Odsekla jsem mu: „Však víš, jak to je – když mě štve on, musím ho naštvat taky!”
Moran jen ustaraně zakroutil hlavou. „Tak se pak nediv, až to s tebou jednou dopadne špatně.”
„Však už dopadlo,”začala jsem fňukat a ukázala na svoje šaty.
„Navlékl mi tyhle hrozné černé šaty a já v nich tak hrozně trpím! Potřebuju zachránit, Morane!”
Král se tiše rozesmál.
„Dej tomu čas. Já už něco vymyslím, ale ty hlavně zůstaň v klidu.”
Krátce mě objal a slíbil, že mi co nejdřív dá jiné lepší šaty.
Když jsme se vrátili ke stolu, Ínemak se na mě hrozivě mračil. Moran se ho snažil rychle zabavit, aby zase nespustil kázání, tak se zeptal na Normana:
„Co starouš? Už jsem ho dlouho neviděl. Máš ho zase ve vězení?”
Ínemak si opovržlivě odfrkl.
„Odplul někam s bandou na moře. Od té doby, co je ta stará pirátka po smrti, se sice Norman choval slušně, ale jsem rád, že je pryč.”
Moran pokýval hlavou. „To rád slyším. Začínal jsem mít obavy, když byl v přístavu takový klid – myslel jsem, že zas něco provedl a ty jsi ho nechal zavřít.”
Znovu si připili a brblali na bojující, že jejich výkon dnes nestojí za nic. U stolu mě to nebavilo. Vadilo mi, že oba moc pijí. Ani si už nevsázeli na vítěze, jako to dělali dřív.
„Proč už si nevsázíte?”zeptala jsem se jich.
Moran se zasmál: „Ale jo, sázíme, jenže dneska tu nemáme nikoho, kdo by stál za vsázení.”
Ínemak už vypadal unaveně, možná byl i trochu opilý. Vypil mnohem víc než Moran. Když začal u stolu dřímat, Moran mu navrhl, aby u něj dnes přespal, že ho doprovodí do spací komnaty. Ínemak to ale rázně odmítl. Vstal ze židle, zavrávoral a zavrčel:
„K sobě do hradu to s ní ještě zvládnu!”
Najednou mě chytil tak pevně, že jsem se nestihla s Moranem ani rozloučit. Než jsem se nadála, byli jsme zpátky v obrově oblíbené komnatě na hradě v Temnovišti. Hodil mě na postel a hned nato se sám zhroutil vedle mě.
Ještě stačil výhružně zavrčet, než propadl do hlubokého spánku: „Neopovažuj se…”
Nedořekl to. Usnul tak tvrdě, že by ho neprobudil snad ani výstřel z děla. Oddechla jsem si. Konečně byl klid.
-Když obr spí-
Vstala jsem a tiše otevřela dveře od komnaty. Doufala jsem, že tam bude stát Ohyn, ale hlídal tam někdo jiný. To mě zklamalo. Přesto jsem mu suverénně oznámila: „Obr spí a já se půjdu podívat za Marmondem do léčírny.”
Hlídač jen lhostejně kývl: „Pokud to pán dovolil.”
Nedovolil, ale to jsem mu samozřejmě neříkala. Prostě jsem šla. V léčírně nebyl kromě Marmonda skoro nikdo. Jeho věrné stíny se tyčily přímo nad ním a Marmond pořád spal.
Zeptala jsem se jich šeptem: „To takhle Marmond spí pořád, nebo už se probral?”
Jeden ze stínů ke mně zasyčel: „Už se na chvíli probral, ale léčitel ho znovu uspal. Je příliš slabý.”
Sedla jsem si k němu a zašeptala: „Marmonde, promiň… uzdrav se už, prosím.”
„Neměla bys k němu chodit! Pán to zakázal!”vyjel na mě druhý stín.
„No a co, obr přece spí,”odsekla jsem jim. Pak mi to nedalo a zeptala jsem se: „Nevíte, kde je Ohyn?”
Stín znovu nepřátelsky zasyčel: „Za Ohynem přece také nesmíš, máš zákaz!”
Od nich se nejspíš nic nedozvím, jsou hrozně protivní. Raději jsem z léčírny odešla. Všimla jsem si, že věž už je znovu opravená, a divila jsem se, že mě do ní obr zatím nezavřel. Třeba už je obsazená někým jiným?
Bylo mi smutno po Ohynovi. Určitě mu dal obr volno, když byl u Morana jen se mnou. Prohlížela jsem si hrad z dálky a přemýšlela o všech těch věžích. Strašně ráda bych věděla, ve které z nich má obr schované to kouzelné kukátko. Kdo jiný by to mohl vědět líp než Marmond a jeho stíny? Jenže ti by mi nikdy nic neprozradili.
Šla jsem smutně dál a dál, až jsem došla k černému lesu. Co když potkám Rohejše? Moc jsem si to přála. Věřím, že určitě není mrtvý. Chtěla bych se znovu projet na jednorožci… Ale po tom všem, co jsem provedla – jak jsem Rohejšovi utekla s Ohynem a jak se kvůli tomu Rohejš chtěl zabít – se asi vracet nemám. Na jednorožce bych měla raději zapomenout, že jo?
Úplně mě to rozhodilo a rozbrečela jsem se. Sedla jsem si na houpačku a chvíli se pohupovala. Pak mi ale došlo, že bych se měla vrátit k obrovi. Jenže se mi za ním vůbec nechtělo a navíc jsem v tom lese nejspíš zabloudila. Jestli obr zjistí, že se zase někde toulám sama, bude zuřit. Ale co teď?
Zhroutila jsem se na starý pařez a začala potichu vzlykat. Najednou ke mně přišli vlci. Nebo to byli Normanovi psi? Působili přátelsky, ale pak se náhle naježili a bleskově utekli. V dálce jsem zahlédla stín a mihotavé světlo.
Vtom jsem zaslechla dusot kopyt a přímo u mě se objevil bílý jednorožec.
Byla jsem tak překvapená! Pozdravila jsem ho, objala ho kolem krku a zeptala se:
„Smím se na tobě projet?”
Když kývl, nadšeně jsem se vyhoupla na jeho hřbet a on vyrazil do tmy lesa.
„Žije tvůj pán?”zeptala jsem se s nadějí.
Jednorožec znovu kývl. Brala jsem to jako jasnou odpověď. „Myslíš, že by mě rád viděl?”
Na to už jednorožec neodpověděl. Zesmutněla jsem. Možná nesmí. Obr to určitě zakázal. Když mě vyvedl na kraj lesa, věděla jsem, že tady jeho cesta končí.
Do Temnoviště by nikdy nevstoupil. Rozloučila jsem se s ním a poprosila ho, aby pozdravoval Rohejše.
Měla bych pospíchat zpátky, než se obr vzbudí… ale tak moc se mi k němu nechce! Je tak protivný. Kdyby mu na mně aspoň trochu záleželo, nenutil by mě nosit tyhle hrozné černé šaty. Přála bych si potkat aspoň Ohyna, ale ten určitě někde v klidu spí a užívá si, že má od obra pokoj.
Zajímalo by mě, co mu vlastně provedla ta Vladava, že ji nechal zavřít do truhly?
-Nechci zpátky k obrovi-
Co bych měla udělat, abych nemusela zpátky k obrovi? Ale už se tu objevil a zavrčel:
„Kam si myslíš, že jdeš?”
Naštvaně jsem zavrčela, podobně, jako Ínemak: „Jdu na lov!”
Ínemak zadržel smích a zavrčel: „Na jaký lov?”
Povzdechla jsem: „Přála bych si něco na lítání!”
Ínemak se zatvářil praštěně: „Ty snad mluvíš s cesty!”
Vzal mě do náruče a zafuněl: „Přestaň vymýšlet nesmysly, co tě to zase napadá?”
Zasnila jsem se: „Když v Barevném městě, lítali draci, nebo balony a vzducholodě a my jsme se s Marmondem nestíhli ani na ničem prolítnout!”
Ínemak na mě zavrčel: „Takže ty bys mi chtěla ulítnout?”
Kývla jsem: „Jo chtěla!”
Ínemak si zívl: „Žádné lítání, jde se spát!”
Odsekla jsem: „Chci se jít podívat do léčírny za Marmondem!”
Obr odfrkl: „Už zas? Však jsi tam byla!”
Zaprosila jsem: „Ínemaku prosím, vidíš jak moc trpím, potřebuju aby se Marmond uzdravil a ty nám dovol zase odjet na výlet!”
Ínemak se mnou zmizel zase do své komnaty, zahučel: „Žádný Marmond, žádné výlety a už žádné tvoje nesmysly, tady si lehni a spi a nevymýšlej už nic!”
Obr mě uložil a zakryl až po nos. Bylo mi do pláče. Když si lehl vedle mě, zeptala jsem se:
„Proč mě tu chceš, když se na mě pořád jen zlobíš?”
Ínemak zavrčel: „Spi a už nic neříkej!”
Otočila jsem se k obrovi zády. Zavřela oči a představila si krásného bílého jednorožce. Poslal ho za mnou Rohejš? Nebo sám jen tak vyběhl, protože cítil, že jdu sama lesem? Bylo mi ze všeho moc smutno a rozbrečela jsem se. Kéž by se dal vrátit čas a mohla bych všechno prožít znovu a líp. No jo, ale jak líp? Co by se mělo stát jinak, aby to bylo líp? Otočila jsem se na obra a zeptala se ho:
„Co by se mělo stát jinak, aby to bylo lepší?”
Ínemak se na mě podíval na půl oka a zakroutil rozespale hlavou: „Neříkal jsem ti, abys nic nevymýšlela, nic neříkala a už spala? Tak spi a nech už těch nesmyslných otázek!”
Naštvala jsem se: „Ale mě se spát nechce a chci si s tebou povídat!”
Obr zavrčel: „Já se s tebe zblázním! Asi tě pošlu pro změnu otravovat jinam, co?”
Kývla jsem: „Tak jo a kam mě pošleš?”
-Marmond se uzdravil-
V komnatě se objevil jeden s Marmondových stínu a oznámil:
„Marmond už se probral a je mu lépe, prosí pána, zda by mohl opustit léčírnu…”
Ínemak si úlevně zafuněl:
„Jo, pošli ho hned ke mě!”
Stín zmizel a obr na mě zavrčel:
„Nemysli si že dovolím, aby jste z Marmondem zase někam odjeli. Budete spolu ve věži v klidu odpočívat a žádné výlety… lituji, že jsem vám to kdy dovolil!”
Začala jsem obra přemlouvat a objala ho:
„Ínemaku prosím, dovol to, nechala jsem v tom městě v prádelně svoje oblíbené červené šaty, smíme se pro ně s Marmondem vrátit?”
Ínemak neodpověděl, protože se tu objevil Marmond a za ním jeho tři stíny. Poklekl k obrovi u postele a potichu řekl:
„Jsem připraven plnit tvá další přání, můj pane.”
Rychle jsem vykřikla: „Ínemaku prosím, musím do města pro své červené šaty, dovol Marmondovi, aby tam se mnou šel!”
Obr se na mě zamračil a sesunul mě od sebe na zem k Marmondovi, přisně zavrčel:
„Žádné město, ani červené šaty! Mám jí právě dost, tak ještě že ses už uzdravil. Marmonde, vezmi ji do věže a hlídej ji tam…a žádné sladkosti!”
Marmond mě objal, podíval se na mě a pak na obra, povzdechl:
„Tak to vypadá, že budu brzo stejně šedivý, jako Norman!”
Ínemak se odmračil, zadržel smích a kývl na Marmonda:
„Až se vrátí Norman, tak ho pak můžete jít navštívit a porovnat si ty vaše šedivosti!”
Marmond se zasmál: „Jak si přeješ, můj pane.”
Ínemak nás šel nakonec s Marmondem doprovodit do opravené věže, ale fakt vypadala tak stejně, než jí obr rozbořil. Zavrčel na mě:
„Jestli budeš Marmonda rozčilovat a on zase onemocní, budeš pak ve věži sama, tak si to rozmysli!”
Když obr zmizel, Marmond na mě zasyčel:
„Tak jsme tu zas spolu skončili zavření ve věži, i když jsme si přáli být jinde, co?”
Smutně jsem kývla, ale hned na to jsem na Marmonda skočila, až se se mnou zřítil na postel, zaprosila jsem:
„Marmonde, prosím, nemusíme tu být! Vždyť jsi čaroděj. Můžeš tu místo nás vykouzlit naše dvojníky, jak jakože spíme, a my můžeme zase zmizet do toho města, jo?“
Marmond byl ale ostře proti.
Za můj nápad mě přísně napomenul. Snažil se mě uspat, i když jsem fňukala, aby o mém návrhu aspoň přemýšlel.
Když jsem zaspala, zdálo se mi ve snu o tom stínu, ucítila jsem kouř. Měla jsem pocit, jako by se nade mnou skláněl. Ale když jsem otevřela oči, nebyl tu. Marmond vedle mě tiše spal. Jeho dva stíny byly na jeho straně nad ním, ale ten třetí chyběl. Sedla jsem si a zeptala se jich, kde je třetí stín? Jeden stín odpověděl:
„Marmond ho poslal někam na výzvědy, ale ty se o to nezajímej!”
Jenže mně se o to zajímat chtělo. Ve věži byla zima, a tak jsem začala Marmonda budit, aby zatopil v krbu. Rozmrzele vstal. Představovala jsem si, jak jen mávne hůlkou a oheň vzplane, ale on u sebe hůlku zase neměl. Musel jít ke krbu, přiložit a zapálit dřevo od dohořívající svíčky.
Tvářil se nepřítomě. Ani se na mě nepodíval a na moje otázky, kam poslal stín a kde nechal hůlku vůbec neodpověděl. Pak jsem si domyslela, že možná hůlku nechal v tom městě? V jeho starém plášti, který si nechal přehozený přes židlu v léčírně. Třeba pro to poslal ten stín?
„Marmonde, prosím, mluv se mnou!”
Zůstal ale sedět u krbu. Věděla jsem, že když takhle rozjímá, nesmím ho rušit
Byla jsem ráda, že se tu objevil Ínemak. Zavrčel na nás:
„Tak co vy dva, jdete se mnou pojíst?”
Marmond se od krbu zvedl a pokýval na obra: „Jak si přeješ, můj pane!”
Zeptala jsem se: „A máš pro mě medový koláč?”
Ínemak se zamračil: „Já ti dám medový koláč! Máme horu masa a to je nejvíc! A žádné medové koláče, kdy už se konečně naučíš jíst pořádné jídlo!”
Marmond mě napomenul: „Nezlob pána a buď vděčná, že tě pozve ke stolu!”
-S obrem u stolu-
Na obří hostinu jsem se už zdálky tvářila znechuceně. Ale stál u krbu Ohyn a to mě potěšilo tak moc, až jsem skoro vykřikla radostí, že ho zase vidím. Obr Ohyna hned poslal pryč. Tak jsem zesmutněla a seděla u stolu něšťastně a zklamaně. Ínemak s Marmondem se nacpávali a povídali si. Taky si připili a Marmond po jídle uprosil obra, aby směl dostat volno, že si potřebuje něco nutně zařídit ve městě a donesl by mi i ty červené šaty. Obr to Marmondovi dovolil. Chtěla jsem jít s ním, ale Ínemak přísně zahučel:
„Marmond to zvládne bez tebe líp, ty zůstaneš ve věži!”
Začala jsem fňukat, že nechci do věže. Marmond se s obrem rozloučil a s dovolením obra zmizel sám beze mě pryč. Ínemak na mě začal protivně vrčet:
„Nic jsi nesnědla, ani nevypila! Myslíš pořád jen na ty tvoje medové koláče! Abys věděla, tak jsi mě zas naštvala! Marmond si zaslouží odměnu, ty ale ne!”
Hned na to mě chytil a šel mě zavřít zase do věže. Nezdržel se, jen na mě vychrlil plno příkazů, zákazů a donutil mě slibovat, že tu v klidu počkám, až se Marmond vrátí a nebudu tu nic vyvádět. Tak jsem to slíbila, uložil mě do postele a zmizel. Bylo mi tam moc smutno. Za Ohynem i za Marmondem, taky za všema, které jsem už tak dlouhý čas neviděla. Vadilo mi, že zatím co já tu čekám ve věži. Marmond šel určitě za tou knihovnicí. Vůbec neprosil obra, abych mohla s nim. Vstala jsem a sedla si k zamřížovanému oknu. Přála si, abych tu nebyla sama. Potichu jsem zašeptala:
„Nechci být už nikdy sama ve věži!”
Když najednou jsem ucítila kouř…
-Kouřový stín-
Ale nebyl s krbu, tam už zase nic nehořelo. Ani kouř ze svíčky, když dohoří, tento kouř byl jako od doutníku, který kouří Norman. Když jsem zahlédla u sebe podívný stín, ten stejný, jako ve snu, nebo ten ve městě, podivila jsem se a zeptala se do tmy:
„Ty jsi tu se mnou?”
Ze tmy se tiše usmál: „Zdravím tě, nelekej se, známe se!”
Kývla jsem: „Těší mě, že jsi mě tu našel!”
Stín zašeptal: „Tvůj smutek mě k tobě tak silně přitahuje, abys věděla, je rovný tomu mému smutku, ale já ten svůj smutek prožívám už věky!”
Zeptala jsem se: „Proč jsi tak dlouho smutný?”
Stín si povzdechl: „To je na zdlouhavé vyprávění, třeba ti někdy povyprávím svůj příběh, jestli budeš chtít?”
Přikývla jsem: „Jo chci, abys mi vyprávěl tvůj příběh, můžeš i teď?”
Stín se potichu zasmál:
„Teď ti ho nepovím, snad příště, ale slibuju, že se k tobě zase vrátím!”
Zaprosila jsem: „Zůstaň tu ještě chvíli, prosím!”
Povzdechl a objal mě: „Rád bych, ale přišel můj čas kdy musím mizet…!”
Než jsem se nadála, byl pryč, zmizel jako černý kouř…
Hlasité předčítání