„To jsem rád Zdenku, že jsi tady, zrovna jsem chtěl s tebou mluvit. Dnes o půlnoci půjdeme do strašidelného mlýna vysvobodit princeznu ze zakletí. Jen nevím, jak ji poznáme. Nevíš už něco bližšího?“
Zdence se radostí zastavilo srdíčko. Objala prince, ale hned si uvědomila, že je rádce a omluvila se: „Promiňte princi, mám takovou radost, že jste se tak rozhodl, že jsem se neudržel. Jen mi řekněte, proč jste ty tři dny nechtěl s nikým mluvit?“
Princ se pousmál a prozradil svému rádci tuto záhadu: „Trvalo mi to asi dlouho, ale učil jsem se třicet slok hymny. Už ji umím, ale slibuju ti, že strašidelný mlýn bude poslední, kdo tu hloupou píseň uslyší. Hned zítra zadáme skladatelům zakázku na hymnu novou. Teď ale povídej, jestli víš, do jakých věcí princeznu vynálezce zaklel.“
Princezna se radostí rozplakala. „Promiňte mi princi, ale dojalo mě to. Vím, že je princezna proměněna v nůž, lžíci a vidličku.“
Večer nasedl Ludvík do své škodovky a čekal netrpělivě na rádce. Ten však, když přišel, jen zakroutil hlavou a ukázal na kočár.
„Princi, musíme jet kočárem. O půlnoci ve mlýně straší a auto by to všechno svým rachotem pokazilo.“ Nasedli proto na vůz, tažený koňmi a vyjeli.
Do mlýna dojeli po jedenácté hodině. Princ vzal kytici růží a zaklepal na dveře. Když se po nějaké chvíli nic nedělo, vstoupil. Zdenka jej následovala. Princ Ludvík se v té tmě zastavil a požádal rádce o světlo. Zdenka vytáhla baterku, ale Ludvík ukázal prstem, že ne.
„Víš milý rádce, baterka by kouzlo zlikvidovala. Obyčejné světlo postačí,“ řekl princ a zapálil svíčku. Po chvíli hledání našel celý příbor. Položil jej na stůl, sedli si s rádcem na lavici a netrpělivě vyčkávali. Když odbila půlnoc, začaly se dít podivné věci. Z děr vylezlo snad tisíc myší a ty začaly chroupat, chroustat a pobíhat. Princezna Zdenka s ječením vyskočila na stůl, až jí odletěl klobouk a dlouhé vlasy jí spadly na ramena. Princ Ludvík vykulil oči.
„Šašku, ty jsi princezna!“ řekl. Vzal koště a zahnal všechny myši zpátky do děr.
„Tak tohle jsou ta strašidla,“ smál se, když sundával ze stolu Zdenku.
„No, když už jsme tady, musím uznat, že jsi to vymyslela báječně,“ přiznal, načež poklekl na kolena s kyticí růží a požádal příbor o ruku. Oba se začali tomu hereckému výkonu prince smát.
I když v mlýně straší myši, není proč se bát.
Kdo na dobré slovo slyší, žije jistě rád.
Kdo se směje nejvíc? Kdo nemá čas na hádky.
Svatba byla příští měsíc a je konec pohádky.
Hlasité předčítání
