Natálie ležela ve své posteli, jejíž bílé povlečení bylo posypané vzorem drobných kvítků, kontrastujících s jejími havraními vlasy a světlemodrými stěnami pokoje. Oproti Matoušově minimalistickému a klidnému zázemí byl její prostor o něco živější, ale i tak si v něm zachovávala určitou jemnost a ženskost. V rohu místnosti stál opřený akordeon – její největší vášeň. Ale dnes večer se jí zdálo, že se na ni dívá s jakýmsi smutkem, jakoby jí stále připomínal, co všechno nemůže a tolik by chtěla. Na stěnách viselo několik fotografií rodiny. Na stole bylo poházeno několik málo knih od Elišky. Nedočtených. Teď se zdály být ztracené v tomto období, kdy jí zranění bránilo skoro ve všem, co předtím tolik milovala.
Její pokoj v jemných barvách jí dodával pocit klidu. Ale v současnosti v něm cítila určitý chaos. Všude kolem se nacházejí papíry a poznámky, které se jí tu a tam nashromáždily, jak se po úrazu pokoušela vrátit do normálního života.
Sedla si na posteli, v ruce držela telefon, ale její pohled byl stále spíš ztracený v prostoru. Snažila se na něco soustředit, ale její mysl se neustále vracela k tomu, co všechno se změnilo od doby, kdy se zranila. Její pravá ruka v tlusté sádrové dlaze byla pořád těžší než obvykle. Nebyla to jen ta fyzická tíha, ale i ta psychická, která ji v posledních týdnech doprovázela. Pomalu si začínala uvědomovat, že to nebude trvat věčně, že je to jen dočasné, jak jí ostatně říkal i Matouš.
Ve tváři měla jemný, ale stále trochu smutný výraz, který se odrážel i v jejích očích. Její tmavé vlasy jí kroužily kolem obličeje, jak si je zastrkávala za ucho. Když znovu ulehla a zavřela oči, pod víčky cítila teplo, které jí přinášely vzpomínky na to, co jí řekl. Něco se v ní začínalo pomalu měnit. I když se zdálo, že to, co prožila, stále není úplně vyřešené, její mysl teď dostávala trochu jiný úhel pohledu. Právě díky jeho slovům.
Ležela s pohledem ztraceným v prázdnotě stropu. Hlava i ruka jí bolely, ale nebyla to ani tak fyzická bolest, spíš zvláštní pocit. Zůstával ve vnitřní rovině, jakoby tu byla nějaká nevyřčená dohoda mezi nimi. To setkání jí otevřelo dveře, o kterých si myslela, že už jsou uzamčené. Po celou dobu o všem přemítala – jeho pohled, jeho slova, jeho smířlivý a trochu filozofický pohled na svět. A přestože to na chvíli trochu utlumilo její vlastní nejistotu, pořád se jí v hlavě mísily roztodivné otázky.
„Co když už nikdy nebudu moct hrát? Co když ta ruka zůstane navždy chromá? Co když Matouš byl jen… náhodný člověk, který se objevil v ten správný okamžik? Co když to všecko nakonec nebude mít žádnou skutečnou dohru?“
Ale zároveň tu byl ten zvláštní klid, co jí přinesl. Možná že ne všechno je tak beznadějné, jak se zdá, když je tu někdo, kdo se zajímá. S kým si může popovídat. Možná, že díky němu získala nový úhel pohledu na věci, které se zdály neřešitelné. Možná, že v tom všem marasmu, kterým se teď brodí, je i nějaké světlo na konci tunelu.
Znovu si vybavovala jeho slova, že všechno je dočasné, že bolest, i když je hrozná, není navždy. „Měl pravdu,“ přemítala tiše. „Bude to lepší. Možná se jen bojím, co všecko zůstane. Ale ne, možná mi vlastně ukázal, že bude lepší, když se naučím přijmout novou realitu.“
Zhluboka se nadechla. Tentokrát to znělo jako určitá úleva. Měla si možná z toho setkání vzít víc. Nejen ten pocit, že není sama, ale také to, že někdo jiný, cizí, dokáže pochopit, co zažívá. A přitom nečekala, že by zrovna v něm našla někoho, kdo by mohl vidět to, co ona sama možná ani nevidí – tu její křehkou sílu pod povrchem.
„Možná… možná je všechno skutečně jen otázka času,“ pomyslela si a s tímto tichým uvědoměním usínala. S pocitem, že na téhle cestě možná už nebude tak sama.
Natálie ráno vstala s těžkou hlavou. Únava z předchozích dní se stále neztratila, ale něco dnes bylo jiné. Co to bylo? Co se stalo, že ji těch pár krátkých okamžiků během cesty autobusem tak zasáhlo? Vzpomínky na něj byly jako stín, co ji provázel už od rána. Ten zvláštní pocit, když ji oslovil, když jí řekl, že to, co právě zažívá, není konec světa. Znělo to tak jednoduše, ale něco v jeho slovech jí dávalo naději.
Během cesty do školy její myšlenky stále těkaly k tomu rozhovoru. Matouš. Jaký vlastně je? Má toho v očích tolik, ten klid, ale i určité napětí, které v něm vyvolává otázky o existenci, o smyslu. Co si vlastně myslel o ní? Zdála se mu skutečně tak zajímavá, nebo pro něj byla jen něčím, co mu zůstalo v hlavě? A co s ním vlastně bude? Když se usadila v lavici a dívala se z okna, vzpomínala na to, jak se jí díval do očí. Jeho oči… to, co v nich viděla, zůstávalo ve vzduchu, jako nějaký nádech, který se nedá úplně zachytit. Jak by to asi vypadalo, kdyby se třeba viděli znovu?
Cesta zpátky domů byla ještě horší. Každý krok, každé klopýtnutí, jak se její ruka v těžké dlaze houpala v šátku, ji vracelo zpátky k Matoušovi, jak mu říkala, že to „nějak zvládne.“ Co když to vlastně nezvládne? Co když to už nikdy nebude jako dřív?
Mezitím se i on pomalu procházel kolem zastávky, když ji uviděl. Natálie stála na zastávce a čekala na svůj spoj. Povídala si s Eliškou a Nikolou. Smály se něčemu, co právě řekly, a Matouš si okamžitě všiml její přítomnosti. Nemohl si pomoci – její zjev, způsob, jakým se pohybovala, jak ztichla v momentě, kdy vzhlédla k nebi, to vše mu připadalo jako něco, co se vymyká obyčejné každodennosti.
Sice ji doprovázely dvě další sympatické dívky, ale on se soustředil jen na ni. Nešpehoval ji. Jen ho zaujal způsob, jakým byla přítomna ve své realitě. Co ho fascinovalo právě na Natálii? Bylo to víc než jen její vnější vzhled. Byl to celkový dojem. Ta rovnováha mezi něčím zranitelným a něčím nezlomným v jejím postoji. Měl pocit, že už v tomto malém okamžiku pochopil víc než jen povrchní percepci jejího vzhledu. Stala se jeho vnitřní definicí krásy, která měla daleko víc vrstev než u všech žen, které doposud potkal.
Nejprve si samozřejmě všiml její ruky zavěšené v tmavě modrém šátku, jemně zdobeném drobnými geometrickými vzory ve světlejší modré barvě. Ten jí poskytoval nejen praktickou podporu, ale zároveň ladil k jejímu celkovému vzhledu. Byla to barva, která působila klidně, ale přesto výrazně a podtrhovala její osobitý styl, aniž by se příliš vnucovala. Tmavá modrá přidávala Natálii dojem určité elegance, a zároveň ladila s její zlatavě snědou pletí. Její palec a pravá ruka v objemné, veliké bílé sádrové dlaze samozřejmě přitahovaly pozornost. Působila jako kontrast k jejímu jinak půvabnému vzezření. Ačkoliv byla tak výrazná, neubírala nic na její přirozené kráse. Spíše ji dokonce i podtrhovala. Sádrová dlaha od předloktí až po konec palce, obtočená v bílém obvazu, se zdála neslučitelná s jemností jejích rysů, subtilností jejích rukou, ladností její postavy a se spontánností, kterou vyzařovala. Všechno ostatní na ní, její oblečení, výraz tváře, pohyby, bylo elegantní a působivé – jen ta ruka s dlahou a bambulí obvazů místo palce jakoby vyčnívala z jejího obvyklého stylu, což ho uvnitř hluboce zasáhlo.
Pro něj to byla i symbolika – v jeho očích ta dlaha ruku nejen zakrývala, ale zároveň i zpřítomňovala. Všiml si, jak pečlivě si Natálie dávala pozor, aby s rukou příliš nehýbala nebo si ji nějak špatně nepoložila, což jen zdůrazňovalo, jak moc úraz ovlivnil její každodenní život.
Ale paradoxně právě to dělalo její vzhled ještě uhrančivějším. Vnímal její půvab nejen fyzicky, ale i vnitřně – jak zvládá bolest, jak se snaží přijmout svůj úděl a jak se v životě neztrácí, navzdory tomu, co prožívá. Vnímal to jako součást její osobnosti, jako symbol toho, jak si prochází těžkým obdobím, ale stále zůstává tak přitažlivá a okouzlující.
Když se díval na její vzhled jako celek, ten kontrast mezi bolavou rukou a jemným obličejem, dlouhými vlasy a ladnými pohyby byl kombinací zranitelnosti a síly. Matoušovi to přišlo fascinující. Dívka, která byla nyní fyzicky omezená, se stále nesla s určitou grácií, i když to pro ni bylo teď mnohem složitější. To mu na ní připadalo ještě přitažlivější než vše ostatní.
Ale to, co Matouše opravdu ohromovalo, byla její celková přirozená, takřka živelná krása, která zůstávala neporušena i v tomto momentě. Možná to byla její půvabná tvář s jemnými rysy, které byly tak vřelé a zároveň vyzařovaly jistou nedobytnost. Nebo její drobná a štíhlá, ale zdravě svěží postava v harmonii s oblečením – dnes měla na sobě černou delší sukni, která jemně podtrhovala její oblé boky a ženské křivky. Byl to ten typ sukňového střihu, co ladil s její postavou a zároveň odhaloval trochu tajemství – jak se její tělo pohybovalo, elegantně, s určitou lehkostí. Přitahovalo to jeho mužský pohled.
Její vlasy, dlouhé, sytě černé, lesklé a volně splývající ve vlnách kolem ramen, dodávaly její tváři na tajemnosti. Připomínala dávno zapomenuté obrazy z knih, které čítával v nočních hodinách. Měly v sobě zvláštní krásu, tak přirozenou a přitom jako z jiného světa – něco, co bylo neuchopitelné a přesto jasné. Měl pocit, že klidně mohla pocházet úplně odjinud, ať už doslova či přeneseně.
Nedokázal si nevšímat jejích velkých hnědočerných očí – těch oči, které měly v sobě jakousi hlubokou intenzitu. Zářily, když se usmívala, když hovořila i když zůstala chvíli zticha, zatímco mluvily její kamarádky. Bylo to, jako by se na chvíli stáhla zpět do sebe, což ho ještě více zaujalo. Její pleť, sametově hladká a hřejivě snědá, pro něj nesla nádech jisté exotiky, který se zdál být součástí její identity. Působila teple a příjemně, jako by dokázala absorbovat paprsky slunce a zároveň je pak sama vyzařovat.
Fascinovala ho i její vnitřní síla. Vyzařovala z každého jejího pohybu a výrazu. Viděl ji, jak se rozhlíží kolem sebe, jak vnímá svět, jak se nechává unášet smíchem, ale nikdy neztrácí na své podstatě. Když promluvila, měla tu schopnost říkat věci napřímo, upřímně a bez přílišného kalkulování, s inteligencí a hloubkou, jenže tou vrozenou, ne tou akademickou, načtenou z knih. Byla prostě jen spontánně přítomná. A to byla ta věc, která ho na ní přitahovala nejvíc.
Když přemýšlel o tom, co má Natálie oproti zbylým dvěma dívkám navíc, došlo mu to okamžitě. Eliška byla plná energie, její extrovertní přístup k životu byl ohlušující, ale asi se z něj nedalo vytěžit něco opravdu hlubokého. Nikola byla sice ze všech nejtišší, ale neviděl v ní nic dalšího, co by ho oslovilo na první pohled. U Natálie to bylo jiné. Vyzařovala jakousi samozřejmou krásou, která nezávisela na cizí pozornost, ale přitom ji k sobě neodolatelně přitahovala.
Matouše trochu provokovala její jistá stydlivost či zdrženlivost. Kdyby jen věděl, jak vypadá její vnitřní svět. Kdyby jen mohl zjistit, co vše skrývá. Možná si to jen představoval, ale měl pocit, že ona má v sobě nesmírnou šíři, kterou skrývá za svým širokým úsměvem a za neuvěřitelně silným osobním prostorem. A dovnitř si nepouští jen tak někoho.
V ten moment měl pocit, že by ji chtěl nějak lépe pochopit. Co si asi myslí? Co asi cítí? Možná, kdyby ji lépe poznal, dostal by se až k té hloubce, která se mu u ní tak líbila. Byl to pro něj neuchopitelný, ale přitom tak přitažlivý okamžik, že by ho možná měl využít.
Zatímco se nechával unášet všemi těmi myšlenkami, zjistil, že se do skutečného klidu a harmonie dostává pouze tehdy, když není ničím rozptýlen. A právě teď, v této chvíli, natrefil na dívku, která v něm budila nezkrotný zájem a fascinaci.
Natálie netušila, že je pozorována. Stála tam, aniž by si byla čehokoli vědoma. Že její přítomnost vyvolává zvědavost a touhu u člověka, který je sám ve svém světě, ztracen v myšlenkách. Možná měla v sobě něco tak živočišného a zároveň tajemného, co bylo těžké definovat, ale to, co Matouš pocítil, bylo silnější než jakákoli slova. Bylo to daleko víc než běžná vnější krása, kterou viděl i u jiných.
Jeho filozofická mysl hledala souvislosti, které to vše propojují, ale přitom cítil, že to není jen o těch symbolech, které si jeho mysl vytvářela. Bylo to o něčem mnohem osobnějším. „I když je zraněná, nechává na sobě tu křehkost, to, že není dokonalá, ale i v tom je něco velmi přitažlivého,“ uvažoval. To jí přidávalo na komplexnosti. Nebyla to jen ta dívka, která usiluje o pohledy. Byla to dívka, co čelí výzvám, bojuje a i když se zdá, že něco ztrácí, stále se nesla s půvabem a energií, která ji činila neobyčejnou.
„Jaký příběh se za ní skrývá?“ přemýšlel, zatímco jí sledoval. Co všechno musela prožít? A co všechno ji teprve čeká? Možná to je o tom, jak se člověk vyrovnává s životem jako takovým…“ Při té úvaze pocítil něco, co snad nikdy předtím nezažil – hlubší soucit, který přesahoval pouhou empatii. Byla to touha porozumět dojmům, které v něm zanechávala.
A pak si uvědomil ještě jednu věc: „Nechci jen vidět její krásu. Chci porozumět i jejímu nitru. Možná je to něco, co bych měl vidět.“ Zhluboka se nadechl a jeho pohled zůstal na její postavě. Už v ní viděl mnohem víc než jen zevnějšek.
Večer přišla Natálie domů o něco později než obvykle. Zastavila se na chvíli před zrcadlem v předsíni, aby se ujistila, že nevypadá příliš unaveně, než půjde za rodinou. Pokusila se usmát, ale úsměv na tváři byl spíš nervózní.
V rodinném pokoji bylo ticho, když vešla. Její otec seděl u stolu a podle jeho staršího oblečení, zejména montérek, na něm bylo vidět, že den na stavbě byl hodně náročný. Jeho tvář byla trochu strhaná, ale stále v ní zůstávala ta jeho pevná hrdost, jak se díval na svou rodinu.
Matka ve svém domácím oblečení – šedém svetříku a teplých punčochách – právě připravovala večeři, když k ní Natálie přišla. Byla to Maričina rutina, ta jemná pozornost, jak se stará o detaily, zatímco se její myšlenky neustále točí kolem dětí, které vychovává. Když se otočila a uviděla svou nejstarší dceru, její pohled byl laskavý, ale v očích bylo vidět, že vnímá něco, co Natálie možná nechce ukázat – únavu a neklid.
David byl v místnosti jen fyzicky. Držel mobil v ruce a občas něco zamumlal. I on si všiml, že dnes je na jeho starší sestře něco jiného, ale radši se o to nezajímal. Nebyl ve věku, kdy by se zajímal o pocity dospělých. Z jeho hlasu se dnes vytratila jakákoli zvědavost. Vanesa běhala po pokoji, zpívala si a hrála si s panenkami. Byla plná energie, které v sobě měla ještě víc než její starší sourozenci.
Natálie se posadila ke stolu a jemně přitiskla svou bolavou ruku k sobě: „Ahoj, všeci.“
„Ahoj, Natálko. Co dneska v škole?“ opětoval František.
Natálie se zhluboka nadechla, byla už vyčerpaná: „Celkem to šlo. Nic zajímavé … klasika.“
Marika zpozorněla, když se zadívala na dceřinu ruku. V hlase měla jemné znepokojení: „A ručička neboli? Už to není take zle, či?“
„Mnohem lepší… ale furt ne úplně.“ odpověděla Natálie s úsměvem, který se na chvíli objevil, ale rychle zmizel.
David pohledem projížděl telefon, vyrušila ho otázka a jen neochotně zvedl hlavu: „A nezačneš už konečně zase cvičit i na tu harmoniku? Což o to, vypadáš už celkom fajn a už skoro dva měsíce si ju vůbec nevytáhla.“
To Natálii náhle zasáhlo. Přemýšlela, zda někdy ještě bude schopná na harmoniku vůbec hrát a těžko ovládla emoce. „Já vím… akorát… teď se soustředím na to, aby ta ruka byla v pořádku,“ odpověděla rozechvělým hlasem.
František zvedl oči a promluvil klidným, pevným tónem: „To tě čeka eště dluha cesta, ale musíš mět trpezlivost. Chce to čas. Musíš davat pozor, abys tu ruku moc nenamahála. Vklidu. Dělej, co ti řikali v špitále.“
Když to uslyšela Marika, otočila se a přistoupila blíž: „Kdybych ti tak mohla víc pomoct, Natálko… Vím, neni to ľahke, ale věř mi, že to zvladneš. Si silna.“
Natálie seděla tiše a pozorovala své rodiče. Matka byla soucitná, otec zase pečlivý a praktický. Bála se, aby je nezklamala. Aby nezklamala sebe. Ale z Matoušových slov stále čerpala jakýsi klid, který ji držel nad vodou. Nebylo to o tom, že by všechno bylo hned vyřešeno, ale jeho slova jí dávala naději, že je možné to zvládnout. Zatímco její rodiče vnímali hlavně přítomnost a prožívali běžné věci, ona se cítila někde jinde. Matouš byl teď součástí jejích myšlenek a ona vůbec nevěděla, co to znamená. Cítila však, že je to mnohem víc než jenom náhodné setkání v autobuse.
Další dny po jejich první konverzaci se pro Natálii i pro Matouše vyvinul zvláštní rytmus, který si ani jeden z nich úplně neuvědomoval, ale přesto ho oba pocítili. Bylo to, jako kdyby se jejich cesty začaly setkávat víc, než by bylo náhoda.
Pro Natálii byl týden, který následoval po jejich prvním rozhovoru, zlomový. Bolest postupně ustupovala, ale ruka byla stále v dlaze. Dráty v palci, které jí držely kost pohromadě, stále připomínaly, že tohle zranění ještě zdaleka není zahojené. Po nejhorších týdnech, kdy téměř každý pohyb ruky znamenal nový výbuch bolesti, si začínala připadat zase trochu víc jako dřív. Začínala cítit, že je konečně na cestě k uzdravení. I když každý pohyb pořád trochu bolel. I tak začala víc chodit ven, nejen do školy, ale i po městě, i když nikdy ne bez jistého nepohodlí. Možná, že jí Matouš dal pocit, že na ní přece jen něco zůstalo. A že uvnitř ní je toho ještě mnohem víc. A právě teď, díky Matoušovi, si začínala uvědomovat vše, co jí dělá samu sebou. Bylo to, jako by jí ukázal, že může být viděna i jinak a to jí umožnilo lépe vidět samu sebe. V těch chvílích, kdy se jejich oči setkaly, kdy si povídali, si uvědomovala, že on vidí víc, než co je vidět na první pohled. Jakoby se v ní rozhořela jiskra. Možná ji ještě neznal úplně, ale i tak byla ochotná věřit, že v jeho očích je něco, co ji přesahovalo. Co si o ní myslel? Jak ji viděl? A co si vůbec ona myslela o něm?
Matouš se mezitím stále potýkal s velkými filozofickými otázkami o lidském vědomí, konstrukci lidského poznání, o umělé inteligenci a tom, co je a není realita, ale všechny tyto jeho myšlenky začaly trochu ustupovat pokaždé, když si vzpomněl na Natálii. Po jejich setkání v autobuse a spatření na zastávce o ní přemýšlel častěji, možná víc než by bylo normální. Něco na její přítomnosti, na tom, co vyzařovala, ho fascinovalo. Měl potřebu ji co nejdřív znovu vidět, i když třeba jen na chvilku.
Filozofické úvahy, které ještě před několika týdny úplně naplňovaly celé jeho dny, nyní jaksi ustoupily do pozadí vždy, když si vzpomenul na její tvář, nebo když se jeho myšlenky nezáměrně začaly točit kolem ní. Uvědomoval si, že to, k čemu mezi nimi došlo, nebylo jen o náhodných setkáních, ale o něčem silnějším. Cítil, že mezi nimi existuje nějaké jemné, ale intenzivní spojení. Přitom nešlo jen o její vzhled, i když ten samozřejmě nešlo přehlédnout. Její jemnost a síla, její způsob, jak přijímala svůj úděl a zároveň žila dál, to vše mu říkalo, že je něčím mnohem víc, než se na první pohled zdá.
Pak to přišlo znovu.
Byl čtvrtek odpoledne, kdy Matouš, jak už to míval ve zvyku, seděl v kavárně nedaleko Náměstí Svobody, přemýšlel o nějakém filozofickém problému, když najednou spatřil Natálii. Byla tam sama, na chvíli si sedla, aby si dala kávu a odpočívala. Její ruka byla stále v dlaze. Byla to ona, ta, kterou si pamatoval – ale teď ji viděl i jinak.
Zamířil k jejímu stolu.
„Ahoj, Naty,“ řekl lehce nervózně, ale s úsměvem.
Natálie se podívala nahoru. Byla trochu překvapená, ale okamžitě se usmála. „Ahoj, Matouši. Co ty tady?“
„Zrovna jsem přemýšlel… o všem možném, jak jinak,“ řekl s vděčným úsměvem. „A tebe jsem už dlouho neviděl. Jakpak se máš?“
„Jo, jde to. Ruka furt nic moc, ale už aspoň tolik nebolí. Děje se to, co jsem čekala. Pomalu, ale určitě,“ řekla, a když se na něj podívala, její výraz byl klidnější. Už nebyla tak slabá. Měla něco v očích – něco, co by těžko popsal. Možná sílu, kterou teď, všemu navzdory, v sobě už nacházela.
„To je dobře. Já o tobě pořád přemýšlel, i když jsem věřil, že se určitě držíš.“ zeptal se a jeho hlas byl skoro vážný, trochu jiný než obvykle.
Podívala se na něj. „Jsem ráda, že už to není ta nejhorší bolest. Ale… víš co? Někdy bych si přála, abych to všechno měla už za sebou. Chybí mi normální život. Chybí mi harmonika. To… bolí víc jak celá ruka.“
Matouš se usmál. „To chápu. Ale víš, co si myslím?“
Pozvedla své husté, ale úhledné obočí.
„Já myslím, že jakmile se zbavíš té dlahy a budeš moct zase něco dělat, bude zase líp. Pro tebe to bude víc než jen návrat. Bude to nový začátek. A já… třeba bych ti mohl zkusit pomoct, když to budeš potřebovat.“
Natálie se zasmála. „A co takové ty filozofické rady a úvahy o umělé inteligenci a tak?“
„No… o tom taky můžeme diskutovat,“ odpověděl s úsměvem.
Cítila to. Nevěděla, co z toho nakonec bude, ale v tu chvíli to bylo příjemné. Možná to nebylo nic konkrétního, ale jak se dívala do jeho očí, měla pocit, že svět se trochu otočil na tu správnou stranu.
„Děkuju, Matouši. To jsou milá slova.“
„Není zač,“ odpověděl. „A máš teď nějaký plán na víkend?“
Na chvíli zapřemýšlela, načež odpověděla: „Možná bych mohla zkusit podívat na nějaký koncert. Když tou rukou sama hrát nemůžu… alespoň tam budu. Možná mě něco inspiruje.“
„Tak to zní jako plán. Měj se, Naty.“
„Jasně, Matouši. Měj se hezky.“
Už měl pocit, že tohle setkání už není jen náhoda. Možná to bylo něco většího. Možná to byla jejich chvíle, která v budoucnu znamená víc.
Sledoval, jak při odchodu zvedla svou peněženku a začala hledat drobné. Někde v tom pohybu se jí vysypalo několik mincí a rozkutálely se po stole. Dřív než stihla zareagovat, drobné se skutálely i na zem. Rychle vykročil, aby jí pomohl. Chtěl se ujistit, že to pro ni s tou bolavou rukou nebude další komplikace.
Natálie se na něj zlehka podívala, lehce překvapená, když viděla, jak k ní spěchá.
„Omlouvám se,“ řekla s úsměvem, ale zároveň se jí oči zaleskly, jak se snažila vnímat všechny ty chvíle, které jí stále přinášely problémy.
„Není třeba,“ odpověděl s lehkým smíchem, klekl si na zem a začal sbírat drobné. Všiml si její pravé ruky, zavěšené v šátku, jak se k ní stále ještě chovala jako k něčemu zraněnému, i když už byla zase o něco silnější. Mince skákaly po podlaze, jak je rychle sbíral. Ona je sama posbírat nemohla, její levá ruka nesla vrátit nádobí, které právě použila.
„Děkuju, to je trapné,“ řekla, když viděla, jak Matouš pečlivě sbírá její drobné.
„Není za co,“ řekl a jeho hlas zněl klidně, ale v jeho očích byla vidět jistá jemnost, jako by jí chtěl ušetřit toho pocitu marnosti, který by při podobné situaci přišel.
„Tak, máš to,“ řekl. Jeho oči ji zkoumaly s neobyčejnou pozorností. Představoval si ji s harmonikou v ruce, jak se znovu ponořuje do své hudby, jak znovu hraje.
Zamyslel se nad tím, jak moc se mu líbí, že má v sobě přesah. Měla ve své tváři něco, co ho přitahovalo. Bylo to v její ženskosti, v její zranitelnosti, ale i v tom, jak dokázala zůstat silná navzdory všemu, co prožila a prožívala. Vyzařovala z ní neuvěřitelná energie. Byla to ta přítomnost, ta vnitřní síla, která mu byla stále víc přitažlivá.
„A co ty, Matouši?“ zeptala se, když viděla, jak se na ni dívá. „Ty se držíš, nebo…?“
„Jo,“ usmál se, ale zároveň se na chvíli zamyslel, než pokračoval: „Jsem trochu… ztracený v myšlenkách, víš. Ale to mě už vlastně znáš. Každopádně, nezapomněl jsem, že hraješ na harmoniku, takže ti taky držím palce, ať se k tomu zase brzy dostaneš. A kdybych mohl být nápomocný, ať už radou nebo čímkoli…“
Když řekl: „Držím palce,“ v tu chvíli se Natálie zasmála, ale pak její výraz na okamžik ztuhl. Pochopila to jako vtip, který na ni měl trochu zvláštní efekt. S nadsázkou se zasmála a pak se podívala na svůj přeražený, rozdrcený palec a pravou ruku v sádrové dlaze.
„Ty… mi držíš palce?“ zeptala se, jako by si to musela znovu promyslet, a její oči na chvilku vesele zavadily o jeho tvář, hledajíc nějaký další náznak. „Jen doufám, že to nemyslíš příliš doslova,“ řekla tiše s širokým úsměvem, a přitom lehce zvedla hlavu, jakoby se snažila pochopit výraz jeho očí.
Myslel to ovšem spíš jako bezděčnou frázi, si uvědomil, že to může být v její situaci i trochu citlivější. Pohlédl na její obrovskou dlahu na palci. Všiml si, jak těžká a nepraktická byla.
„No, asi to mám v tomto případě trochu… ztížené,“ řekl s úsměvem. V jeho hlase bylo něco, co ukazovalo na porozumění a respekt. „A i když ty jeden svůj paleček nemůžeš používat… tak ti i tak držím palce, v tom smyslu, že… věřím, že to zvládneš.“
Natálie se na něj podívala, zřejmě trochu ohromená, ale s vědomím, že jeho slova mají skutečný význam. Nešlo jen o pouhou frázi, šlo o to, že ho opravdu zajímalo, jak to zvládá. „To je tak milé od tebe,“ řekla, cítíc na okamžik dojetí i jemnou úlevu. „Až se mi to uzdraví, možná pak ti ukážu, jak se opravdu drží palce. Ale teď…“ na chvíli se odmlčela a podívala se na svou ruku, „teď to vnímám trošku jinak.“
Matouš přikývl. „Jasně,“ odpověděl s úsměvem, „to je úplně v pořádku. Ale i když teď to moc nefunguje, věřím, že všechno bude zas v pohodě.“
Všimla si, že on skutečně přemýšlí o tom, co řekl. Jak v jeho pohledu bylo něco klidného, stabilního, co jí připadalo jako útočiště v těchto těžkých chvílích.
„Děkuju,“ řekla tiše. „To opravdu znamená hodně pro mě.“
A v tu chvíli se jejich pohledy opět setkaly. Matouš měl pocit, že mezi nimi vznikl moment, kdy se už nemusel skrývat za žádnými slovy nebo filozofickými úvahami. Byli tu dva lidé, kteří si vzájemně rozuměli.
Natálie ho sledovala, jak s úsměvem hovoří. To, co v něm viděla, bylo jiné než u jiných kluků. Nebylo to povrchní. Nečekal na nějaký okamžitý zisk. Bylo v něm cosi hlubšího. I když byl často zaměřený na filozofické problémy, jeho přístup k ní nebyl jen intelektuální. Bylo v něm něco opravdového, něco, co se jí moc líbilo.
„Jsem ráda, že jsem tě potkala, Maťo,“ řekla tiše.
„Já taky, Naty. A víš, že se těším, až tě zase uvidím,“ odpověděl a mezitím v hloubi duše cítil, že mezi nimi je i něco víc.
Po těch dnech, kdy se jejich cesty začaly zcela přirozeně prolínat, se jejich vztah dostal na novou úroveň. Ačkoli si ani jeden z nich úplně neuvědomoval, jak moc jejich životy začínají ovlivňovat toho druhého, oba vnímali, že něco mezi nimi visí ve vzduchu. Tichý rytmus, který si vytvořili, spočíval v náhodných setkáních na stejných zastávkách, ve zmiňování se o stejných věcech v rychlých konverzacích při cestách domů.
Těch pár náhodných setkání, při kterých si vyměnili několik slov, jim bylo čím dál tím víc dražších. A bylo čím dál těžší je neplánovat. Nešlo mu o to ji sbalit. Nešlo ani jen o nějakou romantiku. Měl o ni mnohem hlubší zájem. Vždycky ho fascinovaly ty lidské příběhy, o kterých mnoho jiných nestálo, ale Natálie se pro něj stala výzvou, kterou si nedokázal úplně přeložit. Byla jako složitý text filozofického traktátu, který vyžaduje víc než jen pozorné čtení. A čím víc se jí snažil pochopit, tím víc se mu vyjevovala jako tajemství, které by rád odhalil. Bylo to víc než touha po fyzické přitažlivosti – šlo o to zjistit, co jí dělá „celou“ a co ji formovalo do podoby, jak ji viděl.
Každé další setkání, každá chvíle, kdy ji zahlédl z dálky, ho přiměla přemýšlet, jak ji poznat víc. Jaké by to bylo, kdyby si povídali víc? Chtěl vědět, co všechno se skrývá za jejíma velikýma tmavýma očima, za tím jejím zvědavým pohledem, který měla, jak se zdálo, pro něj vždy připravený.
Matouš seděl ve svém pokoji, rozvalený na židli, s mobilem v ruce. U okna se pomalu stmívalo a světla z lampy na jeho stole se odrážela od jeho notebooku, na kterém měl otevřený text, který právě psal. Ale jeho mysl zabíhala úplně jinam – k Natálii.
Nejen že ji poslední týdny nemohl vyhnat z hlavy, ale teď, když se to mezi nimi začínalo někam vyvíjet, uvědomil si, že o ní ví už víc, než se původně odvažoval. A přesto si stále nebyl jistý, jak se k tomu postavit.
„Co je vlastně zač? Kým je a jaká je?“ pomyslel si a začal v hlavě přehrávat všechny její odpovědi z posledních setkání. „Natálie Polhošová. Chodí na konzervatoř …“ odpověděl si sám. „A na harmoniku hraje. I to už vím.“
Pomalu si představoval, že by mohl zjistit více. Nebyl typ, který by věnoval příliš pozornosti sociálním sítím, ale v tomto případě představovaly příležitost, kterou si nechtěl nechat ujít. A i když to působilo trochu podivně, cítil, že by bylo lepší najít si ji nejprve na internetu, než jen sedět a čekat, až ji náhodou zase někde potká.
Nejdřív zkoušel na Facebooku pár variant jejího jména s diakritikou i bez ní, a heslo „akordeon“ – nic. Zkoušel zadat i Brno i Oslavany. Ale nic, co by odpovídalo tomu, co hledal. Nic. Kdyby jen věděl víc detailů! Takto musel pracovat jen s těmi informacemi, co už měl.
Ztratil tím asi deset minut, než si uvědomil, že by mohl jednoduše zkusit hledat profil na Instagramu, podle jména a fotky. Na tom přece nebylo nic složitého.
Začal listovat dál, až najednou mezi vícero podobnými profily objevil jeden. Dívka na fotografiích odpovídala jejímu vzhledu. Na profilové fotce byl její obličej – a co bylo ještě důležitější – na další fotografii držela v rukou i harmoniku. Na další stála uprostřed přírody u jízdního kola. Na jedné z fotek měla i ten stejný úsměv, jaký si pamatoval.
Díval se postupně na všechny její fotky. Některé byly staré, některé nové. Většina pocházela z koncertních vystoupení jistého romského folklórního souboru, v němž hrála. Na pár z nich byla s přáteli. Na některých fotkách pózovala v přírodě nebo s rodinou. A mezi nimi byl jeden snímek, který ho zaujal. Natálie seděla v kavárně, měla na sobě černé tričko a její pravá ruka visela v tmavomodrém šátku. Ať už to byla fotka úplně náhodná, anebo zachycovala něco důležitého z jejího života, Matoušovi připadalo, že ji zachytila zrovna takovou, jakou ji poznal poprvé – silnou a přesto zraněnou.
Byl to zvláštní pocit. Měl ji teď před sebou na obrazovce, ale zároveň si uvědomoval, jak málo toho o ní vlastně ví. Nevěděl, co je mezi nimi, ani co si o tom všem myslí ona. Měl by jí napsat? A co vlastně psát? Něco stručného, co by jí nevadilo? Byl v těchto věcech spíše nesmělý, i když jeho filozofická mysl by rozhodně našla pár odvážných vět.
Když začal psát zprávu, v hlavě se mu míhaly různé možnosti. „Ahoj, Natálie. Tady Matouš. Ten z autobusu a pak z kavárny. Jak se máš? Doufám, že je ti už lépe.“
Ale než stačil odeslat zprávu, nakonec se zadrhl. „Možná je to příliš rychlé,“ pomyslel si. „Možná bych měl počkat, až ji potkám zase osobně. Ale co když už nebude příležitost?“
S napětím si prohlížel její profil ještě chvíli. „Možná to zvládnu i bez těch slov,“ řekl si nakonec a místo posílání zprávy se rozhodl dál nejprve prozkoumat její příběhy a sledovat, jak se věci vyvíjejí. Přestože to teď neudělal, někde uvnitř sebe cítil, že se k tomu už brzy odhodlá. Ať už to bude příští týden, nebo až za měsíc, bude připraven.
Nakonec mu to rozhodování trvalo jen asi dva dny.
Mezi Matoušem a Natálií tak začalo vznikat jakési nevyřčené propojení. I když měla zraněnou ruku a zažívala bolest z hojení, její mysl byla plná myšlenek z jejich krátkých, ale zajímavých rozhovorů. On byl jiný než kluci, které potkávala ve svém okolí. Měl v sobě něco hlubokého, něco, co ji přitahovalo i přes všechny její pochybnosti a obavy.
Hlasité předčítání
