Natálie ležela ve své posteli, jejíž bílé povlečení bylo posypané vzorem drobných kvítků, kontrastujících s jejími havraními vlasy a světlemodrými stěnami jejího pokoje. Oproti Matoušově minimalistickému a klidnému pokoji byl její prostor o něco živější, ale i tak si v něm zachovávala určitou jemnost a ženskost. V rohu místnosti stál opřený akordeon – její největší vášeň, ale dnes večer se jí zdálo, že se na ni dívá s jakýmsi smutkem, jakoby jí stále připomínal to vše, co nemůže a tolik by chtěla. Na stěnách viselo několik fotografií rodiny. Na stole bylo poházeno několik málo knih, ale většina nedotčená. Teď se zdály být ztracené v tomto období, kdy jí její zranění bránilo v aktivitách, které předtím tolik milovala.
Její pokoj v jemných pastelových barvách, světle modré a bílé jí dodával pocit klidu. Ale v současnosti v něm cítila určitý chaos. Všude kolem se nacházejí papíry a poznámky, které se jí tu a tam nashromáždily, jak se po úrazu pokoušela vrátit do normálního života.
Sedla si na posteli, v ruce držela telefon, ale její pohled byl stále spíš ztracený v prostoru. Snažila se na něco soustředit, ale její mysl se neustále vracela k tomu, co všechno se změnilo od doby, kdy se zranila. Její pravá ruka, nyní v tlusté sádrové dlaze, byla pořád těžší než obvykle. Nebyla to jen ta fyzická tíha, ale i ta psychická, která ji v posledních týdnech doprovázela. Pomalu si ale začínala uvědomovat, že to nebude trvat věčně, že je to jen dočasné, jak jí ostatně říkal i Matouš.
Ve tváři měla jemný, ale stále trochu smutný výraz, který se odrážel i v jejích očích. Její tmavé vlasy jí kroužily kolem obličeje, jak si je zastrkávala za ucho. Když znovu ulehla a zavřela oči, pod víčky cítila teplo, které jí přinášely vzpomínky na to, co jí Matouš řekl. Něco se v ní začínalo pomalu měnit. I když se zdálo, že to, co prožila, stále není úplně vyřešené, její mysl teď dostávala trochu jiný úhel pohledu. Právě díky jeho slovům.
Natálie ležela na posteli s pohledem ztraceným v prázdnotě stropu. Hlava i ruka jí bolela, ale nebyla to ani tak fyzická bolest, spíš ten zvláštní pocit, který jí zůstával ve vnitřní rovině, jakoby tu byla nějaká nevyřčená dohoda mezi ní a Matoušem. Setkání s ním jí otevřelo dveře, o kterých si myslela, že už jsou uzamčené. Po celou dobu přemítala, co všechno říkal – jeho pohled, jeho slova, jeho smířlivý a trochu filozofický pohled na svět. A přestože jí to na chvíli trochu utlumilo její vlastní nejistotu, pořád cítila, jak se jí v hlavě mísily roztodivné otázky.
„Co když už nikdy nebudu moci hrát na harmoniku? Co když ta zraněná ruka zůstane navždy chromá? Co když Matouš byl jen… náhodný člověk, který se objevil v ten správný okamžik? Co když to všechno nakonec nebude mít žádnou skutečnou dohru?“
Ale zároveň tu byl ten zvláštní klid, který jí přinesl. Možná že ne všechno je tak beznadějné, jak se zdá, když je tu někdo, koho zajímá. S kým si může popovídat. Možná, že díky němu získala nový úhel pohledu na věci, které se zdály neřešitelné. Možná, že v tom všem marasmu, kterým se teď ve svém životě brodí, je i nějaké světlo na konci tunelu.
Znovu si vybavovala jeho slova o tom, že všechno je dočasné, že bolest, i když je hrozná, není navždy. „Měl pravdu,“ přemítala tiše. „Bude to lepší. Možná se jen bojím, co všechno zůstane.“ Ale ne, možná jí vlastně ukázal, že některé věci budou lepší, až se naučí přijmout novou realitu.
Natálie zhluboka vdechla a tentokrát to znělo jako určitá úleva. Měla si možná z toho setkání vzít víc. Nejen ten pocit, že není sama, ale také to, že někdo jiný, cizí, dokáže pochopit, co zažívá. A přitom nečekala, že by zrovna v něm našla někoho, kdo by mohl vidět to, co ona sama možná ani nevidí – tu její křehkou sílu, skrytou pod povrchem.
„Možná… možná je všechno skutečně jen otázka času,“ pomyslela si a s tímto tichým uvědoměním usínala. S pocitem, že právě na téhle cestě možná nebude tak sama.
Natálie ráno vstala s těžkou hlavou. Únava z předchozích dní se stále neztratila, ale něco dnes bylo jiné. Co to bylo? Co se stalo, že ji těch pár krátkých okamžiků během cesty autobusem tak zasáhlo? Vzpomínky na Matouše byly jako stín, co ji provázel už od rána. Ten zvláštní pocit, když ji oslovil, když jí řekl, že to, co právě zažívá, není konec světa. Znělo to tak jednoduše, ale něco v jeho slovech… jí dávalo naději, že to, co ji trápí, není navěky.
Během cesty do školy její myšlenky stále těkaly k tomu rozhovoru. Matouš. Jaký vlastně je? Má toho v očích tolik, ten klid, ale i určité napětí, které v něm vyvolává otázky o existenci, o smyslu. Co si vlastně myslel o ní? Zdála se mu skutečně zajímavá, nebo pro něj byla jen něčím, co mu zůstalo v hlavě? A co s ní vlastně bude? Když se usadila v lavici a dívala se z okna, vzpomínala na to, jak se jí díval do očí. Jeho oči… to, co v nich viděla, zůstávalo ve vzduchu, jako nějaký nádech, který se nedá úplně zachytit. Jak by to asi vypadalo, kdyby se třeba viděli znovu?
Cesta zpátky domů byla ještě horší. Každý krok, každé myšlenkové klopýtnutí, jak se její ruka v těžké dlaze houpala v šátku, ji vracela zpátky k Matoušovi a k tomu, jak mu říkala, že to „nějak zvládne.“ Co když to vlastně nezvládne? Co když to už nikdy nebude jako dřív?
Mezitím se i Matouš pomalu procházel kolem zastávky, když ji uviděl. Natálie stála na zastávce a čekala na svůj spoj. Povídala si s Eliškou a Nikolou. Smály se něčemu, co právě řekly, a Matouš si okamžitě všiml její přítomnosti. Nemohl si pomoci – její postava, způsob, jakým se pohybovala, jak ztichla v momentě, kdy vzhlédla k nebi, to vše mu připadalo jako něco, co se vymyká obyčejné každodennosti.
Natálii sice doprovázely dvě další sympatické dívky, ale Matouš se soustředil jen na ni. Nešpehoval ji. Jen ho zaujal způsob, jakým byla přítomna ve své vlastní realitě. Co ho fascinovalo právě na Natálii? Bylo to víc než jen její vnější vzhled. Bylo to, jak působila a co bezděčně vyzařovala. Ta rovnováha mezi něčím zranitelným a něčím nezlomným v jejím postoji. Měl pocit, že už v tomto malém okamžiku pochopil víc než jen povrchní percepci jejího vzhledu. Stala se jeho vnitřní definicí krásy, která měla víc vrstev než u všech žen, které doposud potkal.
Nejprve si samozřejmě všiml její ruky zavěšené v tmavě modrém šátku, jemně zdobeném drobnými geometrickými vzory ve světlejší modré barvě. Ten jí poskytoval nejen praktickou podporu pro její zraněnou ruku, ale zároveň ladil k jejímu celkovému vzhledu. Byla to barva, která působila klidně, ale přesto výrazně a podtrhovala její osobitý styl, aniž by se příliš vnucovala. Tmavá modrá přidávala Natálii dojem určité elegance, a zároveň ladila s její zlatavě snědou pletí. Její pravá ruka a palec v objemné, veliké bílé sádrové dlaze samozřejmě přitahovala pozornost. Působila jako kontrast k jejímu jinak křehkému a půvabnému vzezření. Ačkoliv byla tak výrazná a těžká, neubírala nic na její přirozené kráse. Spíše ji dokonce i zvýrazňovala. Sádrová dlaha od předloktí až po konec palce, obtočená v bílém obvazu, se zdála neslučitelná s jemností jejích rysů, ladností její postavy a se spontánností, kterou vyzařovala. Všechno ostatní na ní, její oblečení, výraz tváře, pohyby, ať už těžkopádné nebo jemné, bylo elegantní a v souladu – jen ta ruka s dlahou a bambulí obvazu místo palce jakoby vybočovala z jejího obvyklého stylu, což Matouše uvnitř hluboce zasáhlo.
Pro něj to byla i symbolika – v jeho očích ta dlaha ruku nejen zakrývala, ale zároveň i zpřítomňovala. Jakoby byl její pohled na svět i fyzicky zadržený v té jedné části těla, která teď musela být omezená, těžká a nepružná. Matouš si všiml, jak pečlivě si Natálie dávala pozor, aby s rukou příliš nehýbala nebo ji nějak špatně nepoložila, což jen zdůrazňovalo, jak moc úraz ovlivnil její každodenní život. I když její tělo působilo jako celek, tahle jedna omezená část těla – ta ruka – jakoby ji nezobrazovala ve své plné síle a volnosti.
Ale paradoxně právě to dělalo její vzhled ještě silnějším. Matouš vnímal její krásu nejen fyzicky, ale i vnitřně – jak zvládá bolest, jak se snaží přijmout svůj úděl a jak se v životě neztrácí, navzdory tomu, co prožívá. Vnímal to jako součást její osobnosti, jako symbol toho, jak si prochází těžkým obdobím, ale stále zůstává silná, přitažlivá a inspirující.
Když se Matouš díval na její vzhled jako celek, ten kontrast mezi zraněnou rukou a jemným obličejem, dlouhými vlasy a ladnými pohyby byl kombinací zranitelnosti a síly. Matoušovi to přišlo fascinující. Dívka, která byla nyní fyzicky omezená, se stále nesla s určitou grácií, i když její svět byl teď mnohem složitější. To mu na ní připadalo ještě přitažlivější než vše ostatní.
Ale to, co Matouše opravdu ohromovalo, byla její celková krása, která zůstávala nenarušená i v tomto momentě. Možná to byla její půvabná tvář s jemnými rysy, které byly tak vřelé a zároveň vyzařovaly jistou nedobytnost. Nebo její útlá postava v harmonii s oblečením – dnes měla na sobě černou delší sukni, která jemně podtrhovala její oblé boky. Byl to ten typ sukňového střihu, který ladil s její postavou a zároveň odhaloval trochu tajemství – jak se její tělo pohybovalo, elegantně, s určitou lehkostí. Přitahovalo to jeho mužský pohled.
Její vlasy, dlouhé, sytě černé, lesklé a volně splývající kolem ramen, dodávaly její tváři tajemnosti. Připomínala dávno zapomenuté obrazy z knih, které čítával v nočních hodinách. Měly v sobě zvláštní krásu, tak přirozenou a přitom jako z jiného světa – něco, co bylo neuchopitelné a přesto jasné. Měl pocit, že klidně mohla pocházet z úplně jiného kraje, ať už to bylo myšleno doslova či přeneseně.
Matouš si nedokázal nevšímat jejích velkých hnědočerných očí – těch oči, které měly v sobě jakousi hlubokou intenzitu. Zářily, když se usmívala, když hovořila i když zůstala chvíli zticha, zatímco mluvily její kamarádky. Bylo to, jako by se na chvíli stáhla zpět do sebe, což Matouše ještě více zaujalo. Její pleť, sametově hladká, a hřejivě snědá, v sobě nesla nádech jisté exotiky, který se zdál být součástí její identity. Působila teple, příjemně, jako by dokázala absorbovat slunce a zároveň sama zářit.
Co Matouše fascinovalo, byla i její vnitřní síla, která vyzařovala z každého jejího pohybu a výrazu. Viděl ji, jak se rozhlíží kolem sebe, jak vnímá svět, jak se nechává unášet smíchem, ale nikdy neztrácí na své podstatě. Když promluvila, měla tu schopnost říci věci přímo a upřímně, bez přílišného rozruchu, s inteligencí a hloubkou, ale tou vrozenou, ne tou akademickou, načtenou z knih. Byla prostě jen přirozeně přítomná. A to byla ta věc, která na ní Matouše přitahovala nejvíc.
Když přemýšlel o tom, co má Natálie navíc oproti jejím zbylým dvěma kamarádkám, došlo mu to okamžitě. Eliška byla plná energie, její extrovertní přístup k životu byl ohlušující, ale asi se z něj nedalo vytěžit něco opravdu hlubokého. Nikola byla sice tichá, ale Matouš v ní neviděl takovou vnitřní hloubku, která by ho oslovila na první pohled. U Natálie to bylo jiné. Vyzařovala jakousi samozřejmou krásou, která nezávisela na cizí pozornost, ale přitom ji k sobě neodolatelně přitahovala.
Co Matoušovi na Natálii trochu provokovalo, byla její jistá stydlivost či zdrženlivost. Kdyby jen věděl, jak vypadá její vnitřní svět. Kdyby jen mohl zjistit, co všechno skrývá. Možná si to jen představoval, ale měl pocit, že ona má v sobě neuvěřitelnou hloubku, kterou skrývá za svým širokým úsměvem a za neuvěřitelně silným osobním prostorem. A dovnitř si nepouští jen tak někoho.
V ten moment měl pocit, že by ji chtěl nějak lépe pochopit. Co si asi myslí? Co asi cítí? Možná, kdyby ji lépe poznal, dostal by se až k té hloubce, která se mu u ní tak líbila. Byl to pro něj nepochopitelný, ale přitom tak přitažlivý okamžik, že by ho možná měl využít.
Zatímco se takhle nechal unášet všemi těmi myšlenkami, zjistil, že se do skutečného klidu a harmonie dostává pouze tehdy, když není ničím rozptýlený. A právě teď, v této chvíli, natrefil na dívku, která v něm vzbuzovala nezkrotný zájem a fascinaci.
Natálie netušila, že je pozorována. Stála tam, aniž by si byla čehokoli vědoma. Že její přítomnost vyvolává klid, zvědavost a touhu u člověka, který je sám ve svém světě, ztracen v myšlenkách. Možná měla v sobě něco tajemného, co bylo těžké definovat. Ale to, co Matouš pocítil, bylo silnější než jakákoli slova. Bylo to daleko víc než běžná vnější krása, kterou viděl i u jiných.
Jeho filozofická mysl hledala souvislosti, které to vše propojují, ale přitom cítil, že to není jen o těch symbolech, které si jeho mysl vytvářela. Bylo to o něčem mnohem osobnějším. „Vypadá, že se nesnaží skrývat bolest,” uvažoval. „I když je zraněná, nechává na sobě tu křehkost, to, že není dokonalá, ale v tom je něco velmi přitažlivého.“ To jí přidávalo na komplexnosti. Nebyla to jen ta dívka, která usiluje si získat pohledy. Byla to dívka, která čelí výzvám, bojuje a i když se zdá, že něco ztrácí, stále se nesla s půvabem a silou, která ji činila neuvěřitelnou.
„Jaký příběh se za ní skrývá? přemýšlel, zatímco jí sledoval. Co všechno musela prožít? A co všechno ji teprve čeká? Možná to je o tom, jak se člověk vyrovnává s životem jako takovým…“ Při té úvaze Matouš pocítil něco, co snad nikdy předtím nezažil – soucit, který přesahoval pouhou empatii. Byla to touha porozumět dojmům, které v něm po sobě zanechávala.
A pak si uvědomil ještě jednu věc: „Nechci jen vidět její krásu. Chci porozumět tomu, co skrývá. Možná je to něco, co bych měl vidět.“ Matouš se trochu zhluboka nadechl, jeho pohled zůstal na její postavě, ale on v ní viděl mnohem víc než jen zevnějšek.
Večer přišla Natálie domů o něco později než obvykle. Zastavila se na chvíli před zrcadlem v předsíni, aby se ujistila, že nevypadá příliš unaveně, než půjde za rodinou. Pokusila se usmát, ale usměv na tváři byl spíš nervózní, jak si uvědomovala, že se dnes bude muset vyrovnat s dalším dnem, kdy přetvářka není úplně nezbytná.
V rodinném pokoji bylo ticho, když Natálie vešla. Její otec seděl u stolu a podle jeho staršího oblečení, zejména montérek, na něm bylo vidět, že den na stavbě byl hodně náročný. Jeho tvář byla trochu strhaná, ale stále v ní zůstávala ta jeho pevnost, jak se díval na svou rodinu.
Matka ve svém domácím oblečení – šedém svetříku a teplých punčochách – právě připravovala večeři, když k ní Natálie přišla. Byla to Maričina rutina, ta jemná pozornost, jak se stará o detaily, zatímco se její myšlenky neustále točí kolem dětí, které musí vychovávat. A když se otočila a uviděla svou nejstarší dceru, její pohled byl laskavý, ale v očích bylo vidět, že vnímá něco, co Natálie možná nechce ukázat – únavu a neklid.
David, její patnáctiletý bratr, byl v místnosti jen fyzicky. Držel mobil v ruce a občas něco zamumlal. I on si všiml, že dnes je na jeho starší sestře něco jiného, ale radši se o to nezajímal. Nebyl ve věku, kdy by se zajímal o pocity dospělých. Z jeho hlasu se dnes vytratila jakákoli zvědavost. Vanesa, desetiletá sestra, běhala po pokoji, zpívala si a hrála si s panenkami. Byla plná energie, které v sobě měla ještě víc než její starší sourozenci.
Natálie se posadila ke stolu a jemně si přitiskla svou bolavou ruku k sobě: „Ahoj, všichni.“
„Ahoj, Natálko. Co dneska ve škole?“ odpověděl František.
Natálie se zhluboka nadechla, byla už vyčerpaná: „Celkem to šlo. Nic zajímavého. Prostě… klasika.“
Marika zpozorněla, když se zadívala na dceřinu ruku, v hlase měla jemné znepokojení: „A ručička nebolí? Už to není také zlé, či?“
„Mnohem lepší… ale pořád to není úplně ono.“ odpověděla Natálie s úsměvem, který se na chvíli objevil, ale rychle zmizel.
David pohledem projížděl telefon, vyrušila ho otázka a jen neochotně zvednul hlavu: „A nezačneš už konečně pořádně cvičit i na tu harmoniku? Což o to, vypadáš celkom fajn, ale to je už skoro dva měsíce, cos ju vůbec nevytáhla.“
To Natálii náhle zasáhlo, protože přemýšlela, zda někdy ještě bude schopná na harmoniku vůbec hrát a těžko ovládla emoce. „Já vím… jenže… teď se soustředím na to, aby ta ruka byla v pořádku,“ odpověděla rozechvělým hlasem.
František zvedl oči a promluvil klidným, pevným tónem: „To tě čeka eště dluha cesta, ale musíš mět trpělivost. Chce to čas. Musíš davat pozor, abys tu ruku moc nenamáhala. Vklidu. Dělej, co ti řikali ve špitále.“
Když to uslyšela Marika, otočila se a přistoupila blíž: „Kdybych ti tak mohla víc pomoct, Natálko… Vím, že to neni lehké, ale věř mi, že to zvládneš. Jsi silná.“
Natálie seděla tiše a pozorovala své rodiče. Matka byla soucitná, otec zase pečlivý a praktický. Někdy cítila, že nemá sílu, aby je nezklamala, aby nezklamala sebe. Ale z Matoušových slov stále čerpala jakýsi klid, který ji držel nad vodou. Nebylo to o tom, že by všechno bylo hned vyřešeno, ale jeho slova jí dávala naději, že je možné to zvládnout. Zatímco její rodiče vnímali hlavně přítomnost a prožívali běžné věci, ona se cítila někde jinde. Matouš byl teď součástí jejích myšlenek a ona vůbec nevěděla, co to znamená, ale cítila, že je to mnohem víc než jenom náhodné setkání v autobuse.
Další dny po jejich první konverzaci se pro Natálii i pro Matouše vyvinul zvláštní rytmus, který si ani jeden z nich úplně neuvědomoval, ale přesto ho oba pocítili. Bylo to, jako kdyby se jejich cesty začaly setkávat víc, než by bylo náhoda.
Pro Natálii byl ten týden, který následoval po jejich prvním rozhovoru, zlomový. Bolest postupně ustupovala, ale ruka byla stále v dlaze. Dráty v palci, které jí držely kost pohromadě, jí stále připomínaly, že tohle zranění ještě zdaleka není zahojené. Po nejhorších týdnech, kdy téměř každý pohyb ruky znamenal nový výbuch bolesti, si začínala připadat zase trochu víc jako dřív. Začínala cítit, že je konečně na cestě k uzdravení. I když se to zlepšovalo, každý pohyb pořád bolel. I tak začala víc chodit ven, nejen do školy, ale i po městě, i když nikdy ne bez jistého nepohodlí. Možná, že jí Matouš dal pocit, že na ní přece jen něco zůstalo. A že uvnitř ní je toho ještě mnohem víc. A právě teď, díky Matoušovi, si začínala uvědomovat vše, co jí dělá „Natálií Polhošovou.“ Bylo to, jako by jí Matouš ukázal, že může být viděna i jinak a to jí umožnilo lépe vidět samu sebe. V těch chvílích, kdy se jejich oči setkaly, kdy si povídali, si uvědomovala, že on vidí víc, než co je vidět na první pohled. Jakoby se v ní rozhořela jiskra. Možná ji ještě neznal úplně, ale i tak byla ochotná věřit, že v jeho očích je něco, co ji přesahovalo. Co si o ní myslel? Jak ji viděl? A co si vůbec ona myslela o něm?
Matouš se mezitím stále potýkal s velkými filozofickými otázkami o lidském vědomí, konstrukci lidského poznání, o umělé inteligenci a tom, co je a není realita, ale všechny tyto jeho myšlenky začaly trochu ustupovat pokaždé, když si vzpomněl na Natálii. Po jejich setkání v autobuse a spatření na zastávce o ní přemýšlel častěji, možná víc než by bylo normální. Něco na její přítomnosti, na tom, co vyzařovala, ho fascinovalo. Měl potřebu ji co nejdřív znovu vidět, i když třeba jen na chvilku.
Filozofické úvahy, které ještě před několika týdny úplně naplňovaly celé jeho dny, nyní jaksi ustoupily do pozadí vždy, když si vzpomenul na její tvář, nebo když se jeho myšlenky nezáměrně začaly točit kolem ní. Uvědomoval si, že to, k čemu mezi nimi došlo, nebylo jen o náhodných setkáních, ale o něčem silnějším. Cítil, že mezi nimi existuje nějaké jemné, ale intenzivní spojení. Přitom nešlo jen o její vzhled, i když ten samozřejmě nešlo přehlédnout. Její jemnost a síla, její způsob, jak přijímala svůj úděl a zároveň žila dál, to vše mu říkalo, že je něčím mnohem víc, než se na první pohled zdá.
Pak to přišlo znovu.
Byl čtvrtek odpoledne, kdy Matouš, jak už to míval ve zvyku, seděl v kavárně nedaleko Náměstí Svobody, přemýšlel o nějakém filozofickém problému, když najednou spatřil Natálii. Byla tam sama, na chvíli si sedla, aby si dala kávu a odpočala si. Její ruka byla stále v dlaze. Byla to Natálie, ta, kterou si pamatoval – ale teď ji viděl i jinak.
Zamířil k jejímu stolu.
„Ahoj, Naty,“ řekl lehce nervózně, ale s úsměvem.
Natálie se podívala nahoru. Byla trochu překvapená, ale okamžitě se usmála. „Ahoj, Matouši. Co ty tady?“
„Zrovna jsem přemýšlel… o všem možném, jak jinak,“ řekl s vděčným úsměvem. „A tebe jsem už dlouho neviděl. Jakpak se máš?“
„Jo, jde to. Ruka pořád nic moc, ale už to aspoň tolik nebolí. Děje se to, co jsem čekala. Pomalu, ale určitě,“ řekla, a když se na něj podívala, její výraz byl klidnější. Už nebyla tak slabá. Měla něco v očích – něco, co by těžko popsal. Možná sílu, kterou teď, i přes všechno, v sobě už nacházela.
„To je dobře. Já o tobě pořád přemýšlel, i když jsem věděl, že se určitě držíš.“ zeptal se, a jeho hlas byl skoro vážný, trochu jiný než obvykle.
Natálie se na něj podívala. „Jsem ráda, že už to není ta nejhorší bolest. Ale… víš co? Někdy mám pocit, že bych si přála, abych to všechno měla už za sebou. Chybí mi normální život. Chybí mi harmonika. To… bolí víc než celá ruka.“
Matouš se usmál. „To chápu. Ale víš, co si myslím?“
Natálie pozvedla husté, ale úhledné obočí.
„Já myslím, že jakmile se zbavíš té dlahy a budeš moct zase něco dělat, bude zase lepší. Pro tebe to bude víc než jen návrat. Bude to nový začátek. A já… třeba bych ti mohl zkusit pomoct, když to budeš potřebovat.“
Natálie se zasmála. „A co takové ty filozofické rady a úvahy o umělé inteligenci?“
„No… o tom taky můžeme diskutovat,“ odpověděl Matouš s úsměvem.
Cítila to. Nevěděla, co z toho nakonec bude, ale v tu chvíli to bylo příjemné. Možná to nebylo nic konkrétního, ale jak se dívala do jeho očí, měla pocit, že svět se trochu otočil na tu správnou stranu.
„Děkuju, Matouši. To jsou milá slova.“
„Není zač,“ odpověděl. „A teď, pokud se nepletu, máš nějaký plán na víkend?“
Natálie na chvíli zapřemýšlela, načež odpověděla: „Možná bych mohla zkusit podívat na nějaký koncert. I když tou rukou sama hrát nemůžu… alespoň tam budu. Možná nás něco inspiruje.“
„Tak to zní jako plán. Měj se, Naty.“
„Jasně, Matouši. Měj se hezky.“
A tak se jejich cesty opět rozpojily, ale Matouš už měl pocit, že tohle setkání už není jen náhoda. Možná to bylo něco většího. Možná to byla jejich chvíle, která v budoucnu znamená víc.
Matouš sledoval, jak Natálie při odchodu zvedla svou peněženku a začala hledat drobné. Někde v tom pohybu se jí vysypalo několik mincí a rozkutálely se po stole. Dřív než stihla zareagovat, začaly se drobné kutálet i na zem. Rychle vykročil, aby jí pomohl. Chtěl se ujistit, že to nebude další komplikace pro ni, s tou bolavou rukou, která jí stále omezovala v pohybu.
Natálie se na něj zlehka podívala, lehce překvapená, když viděla, jak k ní spěchá.
„Omlouvám se,“ řekla s úsměvem, ale zároveň se jí oči zaleskly, jak se snažila vnímat všechny ty chvíle, které jí stále přinášely problémy.
„Není třeba,“ odpověděl Matouš s lehkým smíchem, klekl si na zem a začal sbírat drobné. Všiml si její pravé ruky, zavěšené v šátku, jak se k ní stále ještě chovala jako k něčemu zraněnému, i když už byla zase o něco silnější. Mince skákaly po podlaze, jak je rychle sbíral. Ona je sama posbírat nemohla, její levá ruka nesla vrátit nádobí, které právě použila.
„Děkuju, to je trapné,“ řekla Natálie, když viděla, jak Matouš pečlivě sbírá její drobné.
„Není za co,“ řekl a jeho hlas zněl klidně, ale v jeho očích byla vidět jistá jemnost, jako by jí chtěl ušetřit toho pocitu marnosti, který by při podobné situaci přišel.
„Tak, máš to,“ řekl. Jeho oči ji zkoumaly s neobyčejnou pozorností. Představoval si ji s harmonikou v ruce, jak se znovu ponořuje do své hudby, jak znovu bude hrát.
Zamyslel se nad tím, jak moc se mu líbí, že má v sobě přesah. Natálie měla ve své tváři něco, co ho přitahovalo. Bylo to v její ženskosti, v její zranitelnosti, ale i v tom, jak dokázala zůstat silná navzdory všemu, co prožila a prožívala. Vyzařovala z ní neuvěřitelná energie. Byla to ta přítomnost, ta vnitřní síla, která mu byla stále víc přitažlivá.
„A co ty, Matouši?“ zeptala se, když viděla, jak se na ni dívá. „Ty se držíš, nebo…?“
„Jo,“ usmál se, ale zároveň se na chvíli zamyslel, než pokračoval: „Jsem trochu… ztracený v myšlenkách, víš. Ale to mě už vlastně znáš. Každopádně, nezapomněl jsem, že hraješ na harmoniku, takže ti taky držím palce, ať se k tomu zase brzy dostaneš. A kdybych mohl být nápomocný, ať už radou nebo čímkoli…“
Když Matouš řekl: „Držím palce,“ v tu chvíli se Natálie zasmála, ale pak její výraz na okamžik ztuhl. Pochopila to jako vtip, který na ni měl trochu zvláštní efekt. S nadsázkou se zasmála a pak se podívala na svůj přeražený, rozdrcený palec a pravou ruku, která byla stále v sádrové dlaze.
„Ty… mi držíš palce?“ zeptala se, jako by si to musela znovu promyslet, a její oči na chvilku vesele zavadily o jeho tvář, hledajíc nějaký další náznak. „Jen doufám, že to nemyslíš příliš doslovně,“ řekla tiše s širokým úsměvem, a přitom lehce zvedla hlavu, jakoby se snažila pochopit výraz jeho očí.
Matouš, který to ovšem myslel spíš jako bezděčnou frázi, si uvědomil, že to může být v její situaci i trochu citlivější. Pohlédl na její obrovskou sádrovou dlahu na palci. Všiml si, jak těžká a nepraktická byla.
„No, asi to mám v tom případě trochu… ztížené,“ řekl s úsměvem, ale v jeho hlase bylo něco, co ukazovalo na porozumění a respekt. „A i když ty jeden svůj palec nemůžeš používat… tak ti i tak držím palce, v tom smyslu, že… věřím, že to zvládneš.“
Natálie se na něj podívala, zřejmě trochu ohromená, ale s vědomím, že jeho slova mají skutečný význam. Nešlo jen o pouhou frázi, šlo o to, že ho opravdu zajímalo, jak to zvládá. „To je od tebe milé,“ řekla, cítíc na okamžik dojetí i jemnou úlevu. „Až se mi to uzdraví, možná pak ti ukážu, jak se opravdu drží palce. Ale teď…“ na chvíli se odmlčela a podívala se na svou ruku, „teď to vnímám trošku jinak.“
Matouš přikývl. „Jasně,“ odpověděl s úsměvem, „to je úplně v pořádku. Ale i když teď to moc nefunguje, věřím, že všechno bude zas v pohodě.“
Natálie si všimla, jak Matouš skutečně přemýšlí o tom, co řekl a jak v jeho pohledu bylo něco klidného, stabilního, co jí připadalo jako útočiště v těchto těžkých chvílích.
„Děkuju,“ řekla tiše. „To opravdu znamená hodně pro mě.“
A v tu chvíli se jejich pohledy opět setkaly. Matouš měl pocit, že mezi nimi vznikl moment, kdy se už nemusel skrývat za žádnými slovy nebo filozofickými úvahami. Byli tady, dva lidé, kteří si vzájemně rozuměli.
Natálie ho sledovala, jak s úsměvem hovoří. To, co v něm viděla, bylo jiné než u jiných kluků. Nebylo to povrchní ani čekající na nějaký okamžitý zisk. Bylo v něm cosi hlubšího. I když byl často zaměřený na filozofické problémy, jeho přístup k ní nebyl jen intelektuální. Bylo v něm něco opravdového, něco, co se jí líbilo.
„Jsem ráda, že jsem tě potkala, Matouši,“ řekla tiše.
„Já taky, Natálie. A víš, že se těším, až tě zase uvidím,“ odpověděl, a jak to říkal, cítil v hloubi duše, že to, co mezi nimi je, je víc než jen náhoda.
Po těch dnech, kdy se cesty Matouše a Natálie začaly zcela přirozeně prolínat, se jejich vztah dostal na nové, tiché, ale silné místo. Ačkoli si ani jeden z nich úplně neuvědomoval, jak moc jejich životy začínají ovlivňovat jeden druhého, oba vnímali, že něco mezi nimi visí ve vzduchu. Tichý rytmus, který se vytvořil, spočíval v náhodných setkáních na stejných zastávkách, ve zmiňování se o stejných věcech v rychlých konverzacích po škole či při cestách domů.
Těch pár náhodných setkání, při kterých si vyměnili několik slov, jim bylo čím dál tím víc dražších. A bylo čím dál těžší je neplánovat. Matoušovi nešlo o nějaký vyhraněný zájem, nešlo o to Natálii sbalit. Nešlo ani jen o nějakou romantiku. Měl mnohem hlubší, intelektuálnější zájem. Vždycky ho fascinovaly ty lidské příběhy, o kterých mnoho jiných nestálo, ale Natálie se pro něj stala výzvou, kterou si nedokázal úplně přeložit. Byla jako složitý text filozofického traktátu, který vyžaduje víc než jen pozorné čtení. A čím víc se jí snažil pochopit, tím víc se mu vyjevovala jako tajemství, které by rád odhalil. Bylo to víc než touha po fyzické přitažlivosti – šlo o to zjistit, co jí dělá „celou“, jaká je její vnitřní síla a co ji formovalo do podoby, kterou viděl.
Každé další setkání, každá chvíle, kdy ji zahlédl z dálky, ho přiměla přemýšlet, jak ji poznat víc. Jak by to vůbec mohlo být – kdyby si o sobě povídali víc? Chtěl vědět, co všechno se skrývá za jejíma tmavohnědýma očima, za tím poklidným, ale zároveň zvědavým pohledem, který měla, jak se zdálo, vždy pro něj připravený.
Rodina si všimla, že se Natálie dostala do jiného rozpoložení. Bylo to, jako kdyby něco uvnitř ní opět začalo ožívat. To, co se projevilo jako nenápadné změny v jejím chování, bylo patrné hlavně v její náladě a způsobu, jakým se chovala k ostatním.
Její otec si nic zpočátku neuvědomoval. Jeho pozornost byla zaměřena na běžné rodinné záležitosti a tak si moc nevšiml změn v dceřině chování. Přesto však zaznamenal, že začala víc mluvit o věcech, které ji baví, že se její nálada zlepšila a ona se více otevřela. I když neporozuměl úplně tomu, co se děje, byl za to rád. Možná ji ve své strohé roli otce jen chvílemi obdivoval za to, jak se snaží najít radost i v těžkých chvílích po úraze.
Její matka, byla první, kdo si něčeho opravdu všiml. Byla citlivá na každý detail, protože ji zajímalo, jak se dcera cítí. Neustále hledala znamení, že se její dcera zlepšuje. Sice nic přímo neřekla, ale viděla, jak je její Natálka najednou zase o něco veselejší, jak se zlepšil její zájem o běžné věci, jako jsou rozhovory nebo plánování budoucnosti. Když si všimla, že má Natálie na rtech lehký úsměv, když se zmíní o nějakém „setkání“, začala ji trochu pozorovat. „Máš někoho?“ ptala se jí jednou, ale Natálie ji jen tajemně odpověděla, že se „nic neděje“. Marika nic neříkala, ale její intuice jí říkala, že za tím něco musí být.
I její bratr si všiml, že jeho sestra je najednou více zaměřená na svůj vzhled a že si dává více záležet na tom, jak vypadá, i když pořád nosí dlahu. Všiml si i malých detailů v jejím chování: jak častěji zírá do telefonu a občas se zamyslí, jako kdyby na něco čekala, ale nikdy to nekomentoval. Jen ji jemně doháněl k rozhovorům a občas se pokusil legráčně naznačit, že má „nějaké tajemství“, na což odpověděla vždycky úsměvem a rychlým odbočením, jak už to mezi sourozenci bývá.
Vanesa, její mladší sestra, byla trochu zvědavější. Její dětská zvídavost ji přivedla k tomu, že si všimla, jak Natálie více než obvykle mluví o “někom”, ale nikdy jí neřekla o koho jde. „Myslíš, že se to vyvine na něco velké?“ zeptala se jí jednou, když se Natálie, po několika dnech, znovu zamyslela a roztržitě se usmála. Natálie se ale zasmála a vyhnula se konkrétním odpovědím, což Vanesu ještě více lákalo, ale nechala to být, protože cítila, že Natálie jí důvěřuje.
Eliška Nováková byla z Natáliiných přátel první, kdo si všiml změny v její náladě. Už dlouho ji pozorovala a viděla, že se něco děje, ale začala si všímat, že kamarádka je stále víc zamyšlená, občas se usmívá a změní tón hlasu, když se baví o nějakém „setkání.“
Eliška měla zcela přehled o jejích emocích a tak se jí jednoho dne přímo zeptala: „Hele, co to je s tebou? Máš nějakého kluka, že se pořád tváříš takhle?“
Natálie ale zareagovala rychle: „Nic takového, to jen tak…“ a dál se vyhýbala jakýmkoliv přímým odpovědím.
Eliška jí ale nechala prostor a nechtěla nic tlačit. Věděla, že Natálie sama promluví, až bude připravená, a že je to jen otázka času, než to vše natolik projde, že ji otevře. Eliška se však už tehdy rozhodla, že bude trpělivá, protože viděla, že Natálie je šťastnější než předtím.
Nikola Hrubá byla sice více uzavřená, ale zůstávala velmi pozorná. Byla to právě ona, kdo si nejvíce všiml, jak Natálie začala vypadat šťastněji, jak je veselejší a méně melancholická. Občas, když si o tom povídaly, se jí zeptala na to, jak se cítí, ale Natálie o Matoušovi zatím nikdy nemluvila přímo. Nikola ale vnímala, jak se objevují jiskry v jejích očích, a jak se v poslední době začala chovat více otevřeně a uvolněně, jak kdyby se v ní něco znovu probouzelo.
Hlasité předčítání
