Ve své ordinaci se Marwan posadil na židli a položil hlavu do dlaní. Myšlenky mu vířily hlavou – na Aničku, na dítě, které čekají, na všechno, co se teď zdálo ohroženo. Zavřel oči a vzpomínal na dny revoluce, kdy bojoval nejen o životy pacientů, ale i za naději na lepší svět pro všechny Syřany a nejen pro ně.
„Nevzdám to,“ zašeptal si sám pro sebe. „Pravda vyjde najevo. Musí! Alláh nedopustí jinak.“ Ale hluboko uvnitř cítil, že cesta před ním bude dlouhá a trnitá.
Pak si kvapně posbíral vše, co nechtěl nechávat v ordinaci a odjel autem domů k manželce. Otevřel dveře jejich bytu s tísnivým pocitem na srdci. Na prahu se zastavil, sundal si svůj lehký kabát a opřel se o rám dveří, jako by se pokoušel shodit břemeno celého dne. Byt byl tichý, jen z ložnice se tlumeně ozývala recitace Koránu.
„Assalámu alajkum, Aničko,“ zavolal jemně, aby ji nevyděsil.
Za chvíli vyšla z ložnice jeho manželka Anna. Měla na sobě volné těhotenské šaty. Na její tváři se objevil překvapený výraz, když ho spatřila a odpověděla mu na pozdrav. „Marwane? Ty už jsi doma? Habíbí, co se děje?“ ptala se vyjeveně.
Marwan se usmál, ale nuceně. „Musel jsem si vzít volno,“ odpověděl a pohladil ji něžně po paži, když k němu přistoupila. „Musíme si promluvit.“
„Volno? Uprostřed týdne? To se ti ale vůbec nepodobá,“ podivila Anna podezíravě a její ruka instinktivně přejela po rostoucím bříšku. „Miláčku, děje se něco?“
Marwan ji jemně vzal za ruku a dovedl ji do obývacího pokoje, kde se posadili na pohovku. Chvíli hledal slova, která by v ní nevyvolala další zbytečné obavy.
„Mám problémy v práci,“ začal pomalu. „Někdo šíří lži o mé minulosti. Poslal anonymní tip a ředitel musel jednat. Poslali mě na nucenou dovolenou, dokud se vše nevyjasní.“
Anna na něj hleděla s šokem a nevěřícností. „Lži? Co to znamená? Co říkají?“
Marwan si povzdechl a přejel si rukou po tváři. „Píšou, že jsem se za války zapletl s islamistickými skupinami. Že tady v Česku radikalizuju mladé lidi. Celé je to absurdní lež. Ale lidi tomu věří. Ředitel se bojí o pověst nemocnice. A já nevím, co s tím.“
Anniny oči byly plné obav. „Bože. To je hrozné. Ale jak tomu můžou věřit? Vždyť všichni vědí, kdo jsi a cos dělal. Ty jsi zachraňoval lidi!“
„Ty to chápeš a děkuji, že jsi při mně,“ odpověděl tiše. „Ale tady jde o veřejnost. Jakmile se jednou rozšíří pomluvy, bude těžké je zastavit.“
Položila mu ruku na rameno. „Marwane, jsi ten nejlepší člověk, jakého znám. Všecko, co jsi dělal, bylo správné. A já věřím, že se pravda ukáže. Inšalláh. Sabr, buď trpělivý. Tohle nemůže trvat věčně.“
Marwan ji chytil za ruku a pevně ji stiskl. „Děkuju, že mi věříš. Ať tě Alláh odmění. Ale teď musím přemýšlet, co dál. Nemůžu jen čekat, až se to vyřeší samo. Budu si muset najít právníka.“
Anna opřela hlavu o jeho rameno a zašeptala: „Uděláme, co bude potřeba. Jsme v tom spolu.“
Marwan políbil svou ženu do vlasů a tiše dodal: „Musím to vyřešit, než se naše děťátko narodí. Chci, aby mělo klidný domov. A aby ses ani ty nemusela ničeho bát.“
Oba mlčky seděli na pohovce, ruce pevně propletené. Cítil, že jeho rodina je jeho pevností. Také si však uvědomoval, jak křehká ta pevnost může být proti nenávisti a nepravdám.
Bylo svěží jarní ráno, vzduch byl těžký a vlhký, jakoby předznamenával, že den přinese něco nečekaného. Anna sešla po schodech dolů ke schránce, zatímco Marwan v kuchyni připravoval hummus a olivy na snídani. „Možná přišla pohlednice od tety Ghady z Libanonu,“ zavolala na něj, zatímco sahala po klíčích od schránky.
Když ji otevřela, zarazila se. Mezi běžnými letáky a složenkami ležela bílá obálka s modrým pruhem a oficiálním razítkem Policie České republiky.
Okamžitě ztuhla. Její prsty na chvíli zkoprněly, než vytáhla obálku a chvíli ji jen držela. „Marwane,“ zavolala rozechvěle. „Pojď sem!“
Marwan se objevil na schodech s čajníkem v ruce. Když uviděl její výraz, okamžitě odložil nádobí na stůl. „Co se stalo?“ zeptal se, zatímco k ní rychle přistoupil.
Anna mu podala obálku. „Tohle přišlo. Od policie.“
Chvíli hleděl na razítko, jako by doufal, že ho pohledem rozpustí. Potom si obálku vzal, pečlivě ji otevřel a začal číst.
Na hlavičkovém papíře stálo: „Předvolání k podání vysvětlení.“
Text byl strohý, úřední:
„Žádáme vás, abyste se dostavil na policejní stanici na adresu … v Teplicích za účelem podání vysvětlení k záležitosti týkající se šířených informací spojených s vaším jménem …“
Dole bylo uvedeno datum a čas: příští středa v 10:00 hodin.
„Už to začíná,“ pronesl tiše a jeho hlas byl plný neklidu.
„Myslíš, že to má něco společného s těmi články a tím, co se o tobě říká?“ zeptala se znepokojeně.
„Určitě. Někdo to vzal vážně. Možná tp anonymní udání, jak říkal ředitel. Teď se budou ptát i na věci, co jsem nikdy neudělal.“ odpověděl Marwan.
Anna si sedla na židli a položila si ruce na bříško. „Tohle je přece absurdní! Jak tě můžou jen tak obvinit?“
„Snáze než si myslíš,“ řekl. „Nenávist a strach udělají divy. Půjdu tam a vše vysvětlím. Jen tak to můžeme zastavit. Alláh je s námi.“
„A co když tě nenechají?“ obávala se Anna.
Marwan se na chvíli odmlčel, potom ji jemně vzal za ruku. „Musíme věřit, že nám Alláh pomůže a pravda bude mít navrch. Udělám vše, co bude třeba, abych vás ochránil.“
Pak se rozhodl, že okamžitě kontaktuje právníka, kterého doporučil jeden z jeho kolegů. Zavolal mu a domluvil si schůzku na následující den: „Potřebuju, aby mě někdo připravil na to, co mě čeká. To není jen výslech, to je boj o mou pověst.“
Anna mu přinesla šálek čaje a pokusila se ho uklidnit, ale sama se cítila roztřesená. „Proboha! Jak jsme se vůbec dostali do takové situace?“ šeptala.
Marwan se na ni podíval. „Tu otázku si kladu každý den. Ale teď musím být silný. Kvůli tobě a našemu malému.“
Oba věděli, že nadcházející dny nebudou snadné. Byl však rozhodnut bojovat, aby očistil své jméno a zajistil bezpečnou budoucnost pro svou rodinu.
Danuše zatím seděla u počítače. Na monitoru blikal článek, který se šířil mezi národoveckými skupinami. Četla ho snad už potřetí, každé slovo ji naplňovalo pocitem zadostiučinění.
Popadla telefon a vytočila číslo své sestry. Hovor se spojil.
„Milado, tady Danuše. Máš chvíli?“
„Dani? Co potřebuješ?“
„Vidělas ten článek o tom vašem doktůrkovi?! Myslím, že by tě to mělo zajímat! Konečně se ukazuje, co je tvůj slavný zeťáček zač.“ spustila Danuše.
„Článek? Jaký článek?“ koktala Milada překvapeně.
„Ten o jeho zapojení do té války. O tom, jak byl v té armádě, že je to islamista … Vše je to tam, černé na bílém! Varovala jsem tě, ale tys mě nikdy neposlouchala!“ hřímala Danuše vítězoslavně.
Milada byla šokovaná, ale krotila její nadšení: „Dano, to, co říkáš, je absurdní! Znám Marwana léta. Je to lékař. Pomáhá lidem. Nevím, co jsi kde slyšela, ale pravda to není.“
„Nevíš, co mluvíš! Ten článek vychází z faktů. Jestli chceš věřit svému milému zeťovi, tak si věř dál. Ale jednou přijdeš na to, že jsem měla pravdu!“ hádala se Danuše.
„Dano, kolikrát jsem ti už řekla, že se mýlíš. Marwan není takový. A pokud někdo napsal nějaké špinavosti, snadno je vyvrátí. Ale jestli někdy zjistím, že v tom máš prsty ty…“ hrozila jí už rozčilená Milada.
„Já? Co si to o mně myslíš?“
„Snažíš sa rozbít všechno krásné kolem sebe jen proto, že neumíš přijmout, že někdo nežije podle tvojich představ,“ pokračovala Milada.
„Pokud nechceš vidět pravdu, je to tvoje volba. Ale já jsem dělala, co bylo správné.“ ohrazovala se Danuše.
„Správné podle koho? Podle tebe? Zavěsím! Nemám čas na tvoje jedovatosti!“ A bez dalšího slova sestře skutečně praštila s telefonem.
„Jednou mi ještě poděkuješ,“ zamumlala si Danuše pro sebe.
V bytě Marwana a Anny panovalo napětí. On seděl na pohovce, zatímco ona zoufale přecházela po místnosti. Ta policejní obsílka byla jako časovaná bomba.
Vzala telefon a vytočila Matoušovo číslo. Ten zrovna seděl v knihovně nad svou bakalářskou prací, obklopen poznámkami.
„Ahoj Matouši,“ začala.
Matouš veselým tónem pozdravil: „Ahoj, Aničko!“
„Matouši, musím s tebou mluvit. Musím ti něco říct. O Marwanovi. Stalo se něco hrozného.“ řekla naléhavě.
Okamžitě zpozorněl, když ucítil napětí v jejím hlase.: „Co se děje? Jste v pořádku?“
„Dostali jsme předvolání k výslechu na policii. Zatím proti němu nic nevznesli, ale podezřívají ho z extremismu a podpory terorismu. Říkají, že to souvisí s jeho minulostí během revoluce. Jenom na základě nějakého štvavého článku, co o něm kdosi napsal. Že je radikál, islamista, terorista. Je to úplný nesmysl, ale oni to berou vážně! Ale on přece nic takového nikdy neudělal, sám víš!“ vzlykala.
„Samozřejmě že vím,“ odpověděl Matouš. „To je hrozné, Aničko. Co teď?“
„Nevíme,“ přiznala. „Zatím jsme jen na začátku. Ale Marwan je z toho dost špatný. A já… já už taky nevím, jak dál.“
„Kdybych mohl nějak pomoct, dej mi vědět,“ řekl pevně. „Absurdní! A víte, kdo za tím je?“ ptal se rozhořčeně.
„Nemáme tušení. Marwan je úplně vyčerpaný. Nechápu, jak někdo může být tak krutý,“ odpověděla.
„Aničko, klid. Marwan je silný, zvládne to. A my ho podpoříme. Udělám, co bude potřeba. Jak vám teď můžu pomoct?“ zeptal se Matouš.
„Nevím ještě. Jen buď tady pro nás. To je tak ponižující.“ řekla Anna bezradně.
Matouš se zamračil. Věděl, že musí něco udělat. „Aničko, nejste v tom sami. Hned, jak něco zjistím, dám ti vědět.“
Anna zavěsila a zůstala mlčky stát u okna. Dívala se na Marwana, jak stále nehybně sedí. Tušila, že to bude jen začátek.
Následující středu dopoledne Marwan přijel na policejní stanici krátce před desátou. Budova byla nenápadná, zvenku omšelá. V ruce držel složku s dokumenty, které připravil se svým právníkem. Na sobě měl tmavý kabát a upravenou košili – chtěl působit seriózně a klidně.
Uvnitř na něj čekal policista u recepce. „Marwan Salameh?“ zeptal se, aniž by zvedl pohled od svého monitoru.
„Ano, to jsem já,“ odpověděl klidně.
„Pojďte za mnou,“ řekl policista a vedl ho úzkou chodbou ke stísněné výslechové místnosti s dřevěným stolem a třemi židlemi. Na stole ležel diktafon.
„Posaďte se, výslech začne za chvíli,“ dodal a zavřel za sebou dveře.
Místnost byla osvětlená ostrým bílým světlem. Vrhalo tvrdé stíny na šedé stěny. Klimatizace tiše hučela, ale vzduch byl i tak těžký. Po několika minutách vstoupil do místnosti jiný policista, zavalitý muž ve středním věku, a usedl naproti Marwanovi. Za ním vešla mladší žena s notebookem, která si sedla na třetí židli blíže ke stěně a začala si připravovat poznámky.
„Doktor Salameh?“ zeptal se policista a zběžně si prohlédl jeho dokumenty.
„Ano.“
„Já jsem nadporučík Kopecký a ona nadstrážmistr Horáková. Budeme vás vyslýchat kvůli podezření na zapojení do extremistických aktivit během syrské války a následné radikalizace na území České republiky. Můžete potvrdit, že jste se dostavil dobrovolně?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Marwan.
„Podle informací, které máme, jste byl během syrské revoluce členem organizace Free Syrian Army (FSA). Je to pravda?“
Marwan odpověděl klidně: „Ano, ale působil jsem v ní pouze jako vojenský lékař. Moje práce spočívala v ošetřování raněných, bez ohledu na jejich příslušnost. Neúčastnil jsem se žádných bojových akcí.“
„Můžete to nějak doložit?“
Ukázal přeložené kopie dokumentů od svých bývalých kolegů vojenských lékařů a organizací působících v Sýrii. „Tady jsou potvrzení o mém lékařském působení a seznam mých povinností.“
Kopecký prošel dokumenty a pak řekl: „Dobře. Ale máme tady svědectví, která naznačují, že jste během svého působení pomáhal i radikálním skupinám.“
Marwan klidně, ale důrazně odpověděl: „Ošetřoval jsem lidi, kteří potřebovali pomoc. Víte vy vůbec, jak vypadá válka? Když vám přivezou zraněného, nemáte čas ptát se, na čí straně stojí a za jakou frakci bojuje.“
„Dobře. A co vaše aktivity zde, v Česku? Vaše komunita? Máme informace, že se stýkáte s lidmi, kteří podporují radikální ideologie.“
„Absurd,“ zamumlal překvapeně. „Pracuji jako neurolog v nemocnici. Moje komunita jsou ostatní kolegové z práce a moji pacienti. A z muslimů ti v tomto městě. Jestli někdo tvrdí něco jiného, rád bych viděl důkazy.“
„A co vaše setkání na muslimských akcích? Máme informace, že jste se účastnil několika schůzek místní muslimské komunity.“ zapojila se i Horáková.
„Samozřejmě, do mešity tu chodím pravidelně a účastnil jsem se i několika setkání. Byly to kulturní, vzdělávací a náboženské akce. Dokonce jsem jim přednášel, dohromady třikrát, na témata o islámské lékařské etice, o fyzickém a psychickém zdraví a o tom, jak zvládat stres z pohledu islámu. To je součástí mé práce i mé víry. Nic víc, nic míň.“
Marwan dál seděl na nepohodlné kovové židli v malé výslechové místnosti. Na stole před ním ležela složka s dokumenty, kterou některý z vyšetřovatelů občas otevřel, aby si ověřil nějakou informaci. Jejich oči byly přivřené a neustále ho sledovaly, jako by hledaly jakýkoliv záchvěv v jeho výrazu. Mluvili rychle a ostře.
„Doktore Salamehu,“ začal od znova starší vyšetřovatel s důrazem na jeho jméno, „shrňme si to. Podle našich informací jste během syrské revoluce sloužil jako vojenský lékař pro FSA, že?“
Marwan se napřímil. „Ano, byl jsem u nich lékařem. Sloužil jsem všem, kdo potřebovali pomoc. Zachraňoval jsem životy, ať už to byli civilisté, nebo bojovníci. Drúzové, křesťané, muslimové. Sunniti i šíiti. Ismaíliti i alawiti.“
„Takže přiznáváte, že jste působil v organizaci, která je některými považována za extremistickou?“ pokračovala mladší vyšetřovatelka a její tón zněl vítězoslavně.
Marwan se na ně podíval klidnýma, hlubokýma očima. „Nepracoval jsem pro žádnou extremistickou skupinu. Byl jsem jenom lékař. Mým úkolem bylo pomáhat lidem, kteří byli zranění nebo umírali a modlil jsem se k Bohu, abych měl na konci dne pacientů víc živých, než mrtvých. To není žádný extremismus, to je přece humanita.“
Mladší vyšetřovatelka Horáková se naklonila dopředu. „Tak humanita? A co můžete říct k tomu, že FSA byla v několika případech některými analytiky spojována s terorismem? S útoky chemickými zbraněmi? Nebo s mučením zajatců?“
Marwan zachoval klid: „Byli jsme tam všichni svědky mnoha hrůz. Stáli jsme proti diktatuře. Já viděl mučení a zabíjení zblízka na vlastní oči. Vy ne. Ale já sám … nikdy jsem se na ničem takovém nepodílel. To, co jsem viděl, nebyla moje volba. Byla to realita války. A vždy jsem se snažil stát na straně lidskosti.“
Starší vyšetřovatel Kopecký otevřel složku a vytáhl několik fotografií. Položil je před Marwana. „A co mi můžete říct k tomuto?“
Na fotografiích byli ozbrojenci FSA. Někteří drželi zbraně, jiní stáli vedle vojenských vozidel. Marwan si fotografie prohlédl, jeho pohled zůstával pevný.
„Nevidím na těch fotkách nic, co by dokazovalo mou vinu. To jsou obrázky našich lidí za války. Povstat proti diktatuře je lidské právo. Bojovalo se, byla hromada mrtvých. Jsem lékař. Mám pomáhat těm, kteří to potřebují, bez ohledu na to, kdo jsou a odkud jsou.“
„A co vaše spojení s určitými osobami?“ ptal se starší vyšetřovatel, zatímco listoval složkou. „Podle toho, co jsme zjistili, jste měl úzké vazby na vůdce jedné z frakcí.“
„Byl jsem lékařem,“ zopakoval klidně, ale důrazně, s akcentem na slově lékař. „Vojenský lékař může svou práci vykonávat jen ve spolupráci s jednotkami a veliteli, kteří kontrolují oblast, kde působí. Měli jsme dohodu, že já budu léčit lidi a nebudu se zapojovat do ničeho jiného. A oni, že budou bránit naši čtvrť před vojsky režimu. Svou část dohody jsem vždy dodržel. A oni také. Nakonec, stejně jsem jim byl víc platný v polní nemocnici v bunkru, než na bojišti.“
Starší vyšetřovatel se opřel v židli a složil ruce na prsa. „Vaše odpovědi jsou velmi opatrné, doktore. Ale víte, co si myslíme? Myslíme si, že skrýváte mnohem víc, než nám říkáte. A možná jste byl aktivnější, než jste ochoten nám přiznat.“
Marwan se na něj podíval s chladným odhodláním. „Jsem lékař. A nemám co skrývat. Pokud si myslíte cokoli jiného, je na vás, abyste to dokázali.“
Po dvou hodinách dalších a dalších otázek, na které dál odpovídal klidně a předkládal důkazy, policisté začali měnit tón. Kopecký nakonec zavřel složku.
Marwan se zvedl, když mu bylo naznačeno, že výslech skončil. „Pravda vždy vyjde najevo,“ řekl klidně. „A já nemám strach. Bůh všechno vidí.“
„Dobře, pane Salamehu,“ řekl nadporučík unaveně. „Děkujeme za vaše odpovědi. Budeme vše prověřovat a informujeme vás o dalším postupu.“
„Můžu něco udělat, abych očistil své jméno?“ zeptal se jich Marwan.
„Nechte to na nás. Ale být vámi, snažil bych se co nejméně vyvolávat pozornost.“ zaváhal krátce Kopecký.
Když Marwan vyšel z místnosti, zhluboka se nadechl. Měl pocit, že udělal, co mohl, ale věděl, že bitva ještě zdaleka neskončila. Zamířil chodbou k východu. Cítil na sobě pichlavé pohledy lidí, jak procházel kolem.
Milada seděla u kuchyňského stolu, zírala na telefon a znovu přemýšlela o posledním hovoru s Danuší. „Musím zjistit, co se děje,“ řekla a vytočila číslo své dcery.
Na druhém konci linky Anna zvedla telefon, její hlas byl unavený a zněl ztrápeně. „Mami? Ahoj.“
„Ahoj, Aničko. Jak se máte? Je všecko v pořádku?“
„No… ne úplně. Něco se stalo, mami.“ zvážněla Anna.
„Co se děje? Marwan? Danuše mi říkala něco divného, ale nechci věřit ničemu, dokud to neuslyším od tebe.“
„Je to hrozné, mami. Dostali jsme obsílku od policie. Předvolali ho k výslechu kvůli nějakým absurdním obviněním. Něco s terorismem. Úplně mě to šokovalo.“ vzdychala.
Milada zděšeně vykřikla: „Cože?! Jak je to možné? A co přesně po něm chtěli?“
„Ptali se ho na jeho působení během války v Sýrii. Vyptávali se na FSA, jestli prý nepomáhal nějakým radikálům. Mami, to je taková hloupost! Vždyť byl jen lékař, zachraňoval životy! Ale oni pořád hledají cokoli, jen aby ho mohli spojit s extremismem,“ stěžovala si Anna.
„To je směšné,“ ohradila se její matka rozhořčeně. „Jak může někdo něčemu takovému věřit? Marwan je ten nejlaskavější člověk, jakého znám. A je to doktor, Aničko!“
„Ale ten článek, co o něm někdo napsal…“ vzlykla Anna, „to je to, co to rozhýbalo. Polopravdy a lži. Neví se, kdo za tím stojí, ale musí to být někdo, kdo nás chce zničit.“
Milada se po chvíli ticha zeptala: „A právníka máte? Toto nejde nechat jen tak.“
„Už mluvil s jedním z nemocnice. Jsou na jeho straně, ale je to hrozně stresující. Hlavně pro něj. Snaží se být silný, ale já vidím, jak moc ho to uvnitř ničí,“ vysvětlila jí dcera.
„Aničko, musíte vydržet. Marwan nic špatného neudělal. Jestli budete něco potřebovat, jsem tady. A kdyby ses chtěla vypovídat, volej kdykoli,“ povzbudila ji matka.
„Děkuju, mami. To pro mě moc znamená. My to zvládneme, ale nebude to lehké.“
„Ano, bude. Ale vy jste silní. A já vám budu stát po boku,“ utěšovala ji Milada.
Pak zavěsila. Chvíli zůstala sedět, zamyšlená nad tím, co právě slyšela. „Dano,“ zašeptala si pro sebe zlostně, „za tím vším stojíš určitě ty…“
Marwan seděl doma v kuchyni. Anna naproti němu si tiskla ruce ke rtům. „Myslíš, že to bude pokračovat?“ zeptala se tiše.
„O tom nepochybuj,“ odpověděl klidně, ale v jeho očích se zračila únava. „Ti když jednou začnou, nedají si pokoj, dokud neověří každý detail. Nejde jim o pravdu, ale o kontrolu a nadvládu.“
„Myslíš, že vědí cos dělal za války?“ zeptala se opatrně.
„Musí,“ odpověděl. „To nejde skrýt. Ale Alláh je na mé straně. Pokud chtějí něco najít, budou muset lhát.“
Anna si položila ruku na tu jeho. „Jsme v tom spolu, miláčku. Ale prosím, buď opatrný. Prosím Alláha za tebe v každé modlitbě.“
Marwan kývl. „Budu se snažit. Ale teď je potřeba, aby i tvoje maminka věděla úplně o všem, co se tu děje a bude dít. Potřebuje čas, aby se připravila na cokoli, co ještě může přijít.“
V moderní nenápadné kancelářské budově v centru Prahy se tou dobou konala schůzka několika příslušníků tajné služby. Na stole ležela složka označená jménem „Marwan Salameh.“ Vedle ní se nacházely další dokumenty, zprávy od různých bezpečnostních složek a výtisky článků, které v posledních týdnech kolovaly na protimuslimských blozích.
Vedoucí operace, žena kolem padesátky s ocelovým pohledem a precizně upraveným účesem, otevřela složku. „Dámy a pánové, máme tady nový případ, který bychom neměli podcenit. Salameh je syrský lékař, pracuje v teplické nemocnici. Přeposílá nám ho PČR. Dostal se do našeho hledáčku díky podezření z extremistických vazeb. Podle anonymních tipů měl během syrské války působit v FSA a být propojen dokonce i s extrémními islamistickými frakcemi.“
„A kolik máme na něj skutečných informací?“ zeptal se cynicky mladší analytik s tlustými brýlemi, který seděl po její pravici. Na stole měl notebook, na jehož obrazovce běželo vyhledávání informací o podezřelém.
„Zatím víme jen tolik, že byl vojenským lékařem během války,“ odpověděla vedoucí. „To samo o sobě není zločin. Ale otázkou je, jak těsné byly jeho vazby na FSA. Máme indicie, že v jeho blízkosti operovali i lidé, kteří se podíleli i na kontroverzních akcích. Kromě toho se objevily anonymní zprávy, že Salameh může být zapojen do financování některých aktivit spojených s radikálními islámskými skupinami v EU.“
Další muž, postarší úřednická struktura s prošedivělými vlasy, se zamračil. „Většina těchto informací je ale neověřená. Ty tipy mohou pocházet od lidí s osobním zájmem toho doktora zdiskreditovat. Měli bychom být obezřetní, ať z toho není nějaký mezinárodní incident. Chlapík má politický azyl v Rakousku.“
„To je mi jasné,“ přikývla vedoucí. „Ale zároveň si nemůžeme dovolit něco přehlédnout. Pokud by opravdu měl vazby na extremistické skupiny, mohl by představovat bezpečnostní riziko. Zaměřte se na jeho komunikaci, finanční toky a kontakty. Zvláště se podívejte na jakékoliv jeho spojení s lidmi mimo ČR.“
„A co jeho současné působení v nemocnici?“ zeptal se další analytik.
„Zdá se, že je respektovaný lékař,“ odpověděla vedoucí. „Nemáme žádné důkazy, že by u nás vyvíjel cokoli nelegálního. Ale to nemusí nic znamenat. Chci vědět úplně vše o jeho minulosti i přítomnosti. Zjistěte, s kým spolupracoval v Sýrii, jeho styky v EU a posviťte si na jeho pohyb v posledních letech.“
Bylo svěží jarní ráno, když Anna uslyšela ostré zaklepání na dveře bytu. Vstala ze svého oblíbeného křesla, kde odpočívala, a zamířila ke dveřím. Jakmile je otevřela, spatřila dva muže v černých oblecích s vážnými výrazy. Jeden z nich ukázal odznáček.
„Paní Pavlicová? Jsme z Prahy, z ministerstva vnitra. Potřebujeme s vámi mluvit o vašem manželovi.“
Anna na okamžik ztuhla, srdce jí bušilo jako na poplach. „Co se děje? Proč?“
„Jen několik otázek, prosím. Mohli bychom dovnitř?“ Jeho hlas byl zdvořilý, ale neoblomný.
Seděli u stolu v malé kuchyni. Anna si mechanicky míchala čaj, ruce se jí nezvladatelně třásly. Muži vytáhli poznámkový blok a spustili smršť otázek.
„Paní Pavlicová, víme, že váš manžel byl vojenským lékařem během syrské války. Můžete nám říci více o jeho aktivitách v té době?“
Anna si zhluboka povzdechla a přejela si rukou nervózně přes obličej: „Byl lékař. Pomáhal lidem, operoval, zachraňoval životy. To je vše, co dělal.“
„Máte jistotu, že neměl jiné aktivity? Politické? Nebo … nebyl zapojen do extremistických akcí?“
Zvedla hlavu, v očích se jí zračil vzdor. „Je odpůrce režimu. Ale extremista? To je nesmysl! Marwan zachraňoval lidi. Je to ten nejlepší člověk, jakého znám.“
Muži pokračovali. „Můžete nám říct, jak se dostal do České republiky?“
Chvíli váhala, ale nakonec odpověděla: „Díky strýčkovi Ahmedovi …. Je to tchán Ghady, sestry Marwanovy matky, která žije v Libanonu. Ahmed je český občan syrského původu, bydlí v Rakousku, nedaleko Vídně. Dříve tam pracoval jako elektroinženýr pro nadnárodní firmu. Studoval za komunistů v Československu a měl ženu Slovenku. Díky Ahmedovi se Marwan dostal do Rakouska, kde získal azyl a ve vídeňské nemocnici atestaci jako neurolog. A tam jsme se také poznali, když jsem tam dělala sestřičku.“
„Tak strýček Ahmed, říkáte?“ Jeden z mužů si pečlivě zapsal celé jeho jméno. Ahmed Abu Zein.
„A Marwan je v České republice legálně?“
„Ano, samozřejmě,“ přikývla. „Má veškeré potřebné doklady a povolení, vždyť jsme úředně svoji.“
Rozhovor trval přes hodinu. Když muži odešli, Anna zůstala sedět u stolu, bledá a naprosto vyčerpaná. Zamotala se jí hlava. Připadalo jí, že svět kolem ní se zhroutil. „Můj Bože, proč? Co bude dál?“
Začala cítit silné bolesti v podbřišku. Snažila se uklidnit, ale bolest sílila. Objevila se krev. Sáhla po telefonu a s třesoucíma rukama zavolala manželovi, který byl zrovna mimo byt. „Marwane, miláčku, musíš přijet. Něco se děje… s miminkem…“ její hlas se zlomil v pláč. Pak se svalila na zem.
Marwan dorazil domů během několika minut, doprovázen kolegy lékaři. Když uviděl svou ženu bezvládně ležet na podlaze v obývacím pokoji, okamžitě ji zvedl a začal ji uklidňovat. „Vydrž, lásko. Jsem tady. Všechno bude v pořádku.“
Jeden z lékařů zavolal sanitku, zatímco Marwan jemně přidržoval její hlavu a mluvil na ni klidným hlasem. Po příjezdu do nemocnice se ukázalo, že situace byla velmi vážná a jen díky včasnému zásahu nedošla k újmě ani Anna, ani dítě.
Ležela teď v posteli, stále bledá, ale už klidnější. On seděl vedle ní, držel ji za ruku a mluvil s ní tichým hlasem. „Musíme být silní, Aničko. Spolu to zvládneme. Nedovolím, aby nás to zničilo. Miluji tě. Walláhi. Alláh mi je svědkem.“
Anna přikývla, ale v očích měla slzy. „Bojím se, Marwane. Bojím se, co přijde dál.“
„Já taky,“ přiznal Marwan, „ale musíme věřit, že pravda vyjde najevo. A že lidé kolem nás pochopí, kdo opravdu jsme. Inšalláh.“
Potom se zastavil ve své ordinaci pro nějaké zapomenuté dokumenty. Po událostech posledních dní potřeboval čas na přemýšlení a chtěl zkontrolovat i důvěrné věci, které tam nechal. Když otevřel dveře, místnost vypadala na první pohled v pořádku. Jeho zkušený pohled však okamžitě zachytil drobné nesrovnalosti. Na stole byly papíry uspořádané jinak, zásuvky, které nikdy nedovíral úplně, byly nyní pečlivě zaklapnuté. A jeho poznámkový blok byl posunutý o několik centimetrů jiným směrem.
Marwanovi se v hrudi rozhořel hněv. Někdo mu evidentně prohledával ordinaci.
Přešel k zásuvkám, otevřel je jednu po druhé a prohlížel si jejich obsah. Několik věcí bylo jasně mimo své místo. Papíry z kartotéky se záznamy o pacientech, které nikdo jiný neměl důvod číst, byly pečlivě složené. Až příliš pečlivě. Uvědomil si, že je to víc než jen narušení jeho soukromí – byla to záměrná akce.
Prudce zabouchl zásuvku a opřel se o stůl. Ztěžka dýchal, myšlenky mu vířily hlavou. Sáhli na něj, na jeho práci. A teď i na jeho rodinu. „Tohle už stačilo,“ procedil mezi zuby.
Jeho hněv ještě ani nezačal opadnout, když někdo zaklepal na dveře ordinace. Narovnal se a snažil se o klidný výraz.
„Dále,“ zavolal.
Do místnosti vstoupil muž v černém obleku s odznakem v ruce. „Dobrý den, pane doktore. Jsem z ministerstva vnitra. Potřebuji s vámi mluvit.“
„A o čem přesně?“ zeptal se Marwan ledovým tónem.
Muž přistoupil blíž, jeho postoj byl neústupný. „O vašich protivládních aktivitách během syrské války a o vašem propojení s určitými skupinami rebelů.“
Marwan se narovnal, jeho pohled byl pronikavý. „Ušetřete si zbytečnou práci. Jsem jenom lékař. Jenom jsem zachraňoval životy a málem přišel o ten vlastní, zatímco vy jste si tady žili své pohodlné životy, strašili se migrantama, řešili, proč se u nás nechodí v bikinách a bědovali, že litr benzínu bude zas o korunu dražší.“
Agent zvedl obočí. „Pane doktore, nemáme v úmyslu vás z ničeho obviňovat. Ale vaše jméno se objevilo ve spojitosti s …“
„Se lží a pomluvami!“ Marwan zvedl hlas. „Víte, co je skutečně hanebné? Že jste ochotni věřit všemu, co slyšíte. I z pochybných zdrojů, aniž byste si ověřili fakta. Zachraňoval jsem životy, haló! Operoval jsem děti, ženy, starce. Prováděl jsem amputace ročním batolatům s těžkými gangrénami! Pilkou na železo, rozumíte?! Bez anestezie! Chápete?! Dodnes mě budí ze sna jejich pláč. A vy tady teď přicházíte a mluvíte o propojení s extremistickými skupinami? Máte představu, jak to asi zní?!“
Agent zůstával klidný, ale bylo vidět, že ho Marwanova razance překvapila. „Pane doktore, musíme jen …“
„Musíte jen dělat svou práci, jasně,“ skočil mu do řeči. „Ale já se nenechám zastrašit. Nebudu tolerovat, aby někdo sahal na mou práci, mou čest a mou rodinu! Víte, jaké to je přijít o vše a přesto se zase postavit na nohy? Já ano! A už nenechám nikoho, aby mě znovu srážel na zem!“
Agent se narovnal, jeho výraz byl tvrdý, ale respektující. „Rozumím, pane doktore. Nicméně, spolupracujte s námi, a … můžeme vše stopnout. Okamžitě. Anebo se teď rozejdeme … a jakmile na vás cokoli najdeme, v této republice jste skončil. Nadobro! To si pamatujte!“
„Spolupracovat?“ Marwan se rozesmál, ale byl to hořký smích. „Já vám jen pomohu pochopit pravdu. To je jediné, co nabízím. Ale nevydám ani své přesvědčení, ani své hodnoty a ani svou rodinu a kamarády. Nikomu. To si sakra dobře uvědomte!“
Agent chvíli mlčel, pak přikývl. „Dobře. Budeme vás tedy ještě kontaktovat.“
Jakmile odešel, Marwan se opřel o stůl a chvíli zhluboka dýchal. „Sáhli jste na špatného člověka,“ zašeptal. A v očích mu plál hněv.
Hlasité předčítání
