Natálie stála stála u schodů vedoucích k hlavnímu vchodu. V ruce držela telefon, jakoby váhala, jestli má někomu zavolat. Stále cítila tíhu zklamání, ale podpora kamarádek ji pomohla udržet se na nohou. Když se telefon rozsvítil a ukázalo se Matoušovo jméno, nemohla potlačit slabý úsměv.
„Ahoj,“ ozvala se do telefonu.
„Ahoj, Natynko,“ začal jemně. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bys dneska odpoledne neměla chuť zajít se mnou do čajovny. Víš, jen tak… trochu si odpočinout a všechno v klidu rozebrat.“
Natálie se na chvíli odmlčela. Byla unavená, její mysl byla stále plná včerejšího incidentu, ale zároveň se jí stýskalo po Matoušovi.
„Tak dobře,“ odpověděla nakonec tiše. „Kterou myslíš?“
„Tu naši,“ řekl. „Kde jsme byli posledně. Řekněme za hodinu?“
„Platí,“ souhlasila. „Děkuju, že na mě myslíš.“
„Na tebe vždycky,“ odpověděl a v jeho hlase byla slyšet upřímná starost.
Natálie vstoupila do čajovny se sklopenou hlavou. Její oči byly unavené, zarudlé, jako by celou noc nespala. Vlasy měla sepnuté do jednoduchého culíku, na sobě pohodlný svetr a džíny – vše v tlumených barvách, které odpovídaly jejímu momentálnímu rozpoložení.
Matouš na ni už čekal u nízkého stolku v rohu místnosti, kde voněly směsi exotických čajů a jemného kadidla. Když ji spatřil, okamžitě vstal a přivítal ji jemným úsměvem. „Natynko,“ řekl tiše, „lásko, pojď za mnou.“
Natálie se na něj podívala, její rty se mírně zachvěly, a najednou se v jejích očích objevily slzy. Bez jediného slova přišla k němu, nechala se obejmout a zabořila tvář do jeho hrudi. „Maťulko … já to nezvládla,“ zašeptala přerývaně.
Matouš ji držel pevně, jeho ruce ji něžně objímaly, zatímco tiše čekal, až se uklidní. Cítil, jak se její ramena třesou, a slyšel tlumené vzlyky, které se snažila potlačit.
„Pšt, neplakej,“ řekl konejšivě. „Mluv se mnou, Natynko. Co se stalo?“
Natálie se od něj pomalu odtáhla a posadila se na židli. Utřela si slzy do rukávu, ale její tvář stále zračila zoufalství. „Chtěli po mně hrat něco, co jsem necvičila. Něco, co jsem ani nemohla.“
„Proč?“ zeptal se a v jeho hlase byl znatelný náznak zlosti. „To je podraz. Museli vědět, že to nezvládneš. Proč by to po tobě chtěli?“
„Řekli, že to je standardní skladba,“ odpověděla a její hlas byl tichý, zlomený. „Jenže já jsem byla unavená. A ta bolest… nešlo pokračovat. Rozhodli, že nejsem ve formě. A že místo mě hraje Jakub.“
„Jakub,“ zopakoval Matouš zamračeně. „Ten kluk, co hrál i loni? Je to on?“
Natálie přikývla. „Jo. On je dobrý, Maťo, fakt dobrý. Ale… já… já měla šanci to zvládnout.“
„To není fér,“ řekl pevně. „Tohle byl tak jasný záměr. Chtěli tě odstranit. Jakub byl od začátku jejich volba, ne tvoje konkurence.“
„Řekni mi o něm víc,“ pokračoval. „Kdo vlastně je ten Jakub?“
Natálie si povzdechla a otřela si další slzu z tváře. „Jakub Doležal. Cvičí hodiny a hodiny každý den a má techniku, jakou já už nemůžu dohnat s tou rukou.“
Matouš se naklonil blíž, jeho oči se zúžily. „Ale není lepší než ty, že ne? Myslím… když bys byla úplně v pořádku.“
„Co já vím …“ odpověděla tiše a nejistě. „Koudelka vždycky říkal, že mám i něco navíc. Že hraju srdcem. Ale… Jakub je spolehlivý. A jeho táta je… no, je podnikatel. Dává škole peníze.“
Matouš ztuhl: „A jsme doma! Takže motiv by byl.“
„Nevím,“ přiznala Natálie. „Ale… je to divné, že? Loni jsem byla náhradnice jemu, letos jsem měla hrát já. A teď…“
„Teď tě prostě připravili o příležitost,“ doplnil a jeho hlas byl chladný, plný rozhořčení. „To je tak průhledné. Udělali to schválně.“
Matouš se naklonil blíž, vzal její ruce do svých a díval se jí do očí. „Natynko, poslouchej. To není tvoje vina. Tys udělala všechno, cos mohla. To oni tě zklamali!“
Natálie přikývla, ale její pohled zůstával nejistý. „Mám pocit, že jsem všecko ztratila,“ zašeptala.
„To není pravda,“ odpověděl pevně. „Neztratila jsi nic. Máš svůj talent, svou hudbu. A máš přece i mě.“
Opět se na něj podívala, její oči byly plné emocí. „Děkuju ti, Maťulko. Vážně moc děkuju.“
On ji znovu objal, ještě pevněji než předtím. „Spolu to zvládneme, Natynko. Přísahám.“
I když slzy stále tekly po jejích tvářích, v ten moment se v ní začal zvedat malý plamínek naděje. Byl její pevnou oporou. Svět nebyl vůči ní spravedlivý, ale věděla, že není sama.
Další den po škole seděly Eliška a Nikola na lavičce pod rozkvetlým stromem, zatímco netrpělivě čekaly na Natálii.
„Co myslíš, jak to vzala?“ zeptala se Nikola, zatímco si nervózně pohrávala s řemínkem batohu.
Eliška pokrčila rameny, ale její pohled byl zamyšlený. „Určitě to těžce nese. Vždyť víš, jak to pro ni bylo důležité.“
V tu chvíli se v dálce objevila Natálie. Hlavu měla skloněnou, jakoby pod tíhou všech emocí, které ji poslední dny sžíraly. Vlasy měla volně rozpuštěné a vítr jí je občas zavál do obličeje. Když došla k lavičce, Eliška a Nikola na ni upřely soucitné pohledy.
„Ahoj, holky,“ pozdravila tiše a ztěžka dosedla na lavičku.
„Jak to zvládáš?“ zeptala se Eliška jemně, zatímco naklonila hlavu blíž k Natálii.
„Jak se dá,“ odpověděla s trpkým úsměvem. „Nechtěla jsem zklamat. Doufala jsem, že konečně zahraju.“
Nikola si povzdechla. „To není tvoje chyba, Naty. Dát ti hrát něco, cos necvičila? To nebylo fér.“
Natálie zavrtěla hlavou. „Možná, ale… furt mám pocit, že jsem všecky zklamala. Možná jsem se měla snažit eště víc.“
„To není pravda,“ přerušila ji Eliška pevně. „Byl to podraz. A víš co? Vypadá to, že někdo zvenčí to ještě zhoršuje.“
Natálie ztuhla. „Cože? To jako vážně?“
„Jo,“ přikývla Eliška a její oči byly plné lítosti. „Je to pravda. Nikdy bych ti nechtěla ublížit, ale myslím, že bys to měla vědět.“
Natálie si přitáhla kolena k hrudi a schovala obličej do dlaní. Cítila, jak se jí hrnou slzy. „To… to je horší, než jsem si myslela. Co jsem jenom nějaká loutka?!“
Nikola ji jemně pohladila po rameni. „To je jen hloupá závist. Nic jiného.“
„Ale je to tak těžké,“ zašeptala Natálie. „Mám pocit, že bojuju na všech frontách. A teď… teď už nevím, jestli mi na škole vůbec někdo eště věří.“
„My ti věříme,“ prohlásila Eliška pevně. „A víš co? Nikde ani nemusíš hrát, abys nám něco dokázala. My už víme, jak jsi skvělá. A jednou to ukážeš i všem ostatním. Až přijde tvůj čas.“
„Přesně tak,“ přidala se Nikola. „Teď to možná bolí, ale nejsi v tom sama. Jsme s tebou.“
Natálie se na ně podívala a její oči byly stále lesklé od slz, ale na tváři se jí objevil slabý úsměv. „Děkuju, holky. Fakt si to vážím.“
Eliška ji chytila za ruku a pevně ji stiskla. „Společně to zvládneme. A teď, co kdybychom si daly něco dobrého? Naty, já tě zvu na čaj. Potřebujeme tě z toho dostat.“
Přikývla. I když ji srdce stále bolelo, cítila alespoň malou útěchu.
V teplé, přítmí zalité čajovně se dívky usadily na polštářky kolem nízkého stolku. Z vázy na stole stoupala vůně čerstvých květin, která se mísila s aromatem různých druhů čaje.
„Matouš o všem ví?“ zeptala se Eliška, když si odložila svůj kabát na vedlejší židli.
Natálie přikývla, ale její výraz byl stále zamyšlený. „Jo, říkala jsem mu, co se stalo. Bylo to… těžké. Ale byl úžasný.“
Nikola si zamíchala svou konvičku čaje a naklonila se blíž. „Co ti na to řekl?“
„Hodně se zlobil,“ odpověděla Natálie. „Říkal, že to nebylo fér. Že mě do toho natlačili schválně, abych to nezvládla. Myslí si, že chtěli od začátku protlačit Jakuba.“
„A má pravdu,“ poznamenala Eliška. „To, jak tě nechali zahrát tu technickou skladbu, od nich bylo podlé. Ale Matouš… to je vážně zlato. Musíš být šťastná, že tě tak podporuje.“
„To jsem,“ přiznala Natálie a na chvíli se jí rozjasnil obličej. „Drží mě nad vodou. Ale někdy mám pocit, že si to bere až moc k srdci. Bojí se o mě víc, než si připouští.“
Nikola přikývla. „To je ale dobré znamení, ne? Znamená to, že mu na tobě opravdu záleží. Takže… co teď plánujete? Co dál?“
„Říkal, že bych se neměla vzdávat,“ pokračovala. „Navrhoval, že bych mohla uspořádat vlastní koncert. Nebo se zaměřit na jinou cestu. Řekl, že nezáleží na tom, co říkají ostatní, ale na tom, co chci já.“
Eliška se usmála. „To je od něj krásné. Má pravdu. Ty máš v sobě něco zvláštního, Naty. Něco, co Jakub nikdy mít nebude. Ať už bude hrát sebelíp.“
„Jenže víš, jak to je,“ povzdechla si. „Možná by mě brali vážněji … kdybych neměla ten úraz, kdybych byla z bohatší rodiny … kdybych byla bílá … Furt mám pocit, že se na mě dívají přes prsty.“
„A právě proto bys měla vzít v potaz ten Matoušův nápad,“ poznamenala Nikola. „Udělej něco svého. Něco, co ti nikdo nevezme. Ukaž jim, kdo jsi.“
Natálie se usmála, i když stále trochu nejistě. „Myslíš, že by to mohlo zafungovat?“
„Určitě,“ přikývla Eliška. „A hlavně – máš Matouše. A máš nás. Všechno se dá zvládnout, když v to věříš.“
Všechny mlčely. Natálie si v tichosti promnula čelo a nervózně se napila čaje. Nikola si toho všimla a naklonila se blíž.
„Naty, děje se ještě něco? Jsi pořád nějaká napjatá,“ zeptala se opatrně.
Natálie si povzdechla a podívala se z okna na ulici. „Jo, stalo. Ale není to přímo o mně. Spíš o bráškovi.“
„Co je s ním?“ zeptala se Eliška a opřela se o stůl, aby lépe slyšela.
„Byli jsme s Maťem a Davčou na nákupech, není to tak dávno,“ začala Natálie a její hlas zněl rozhořčeně. „Brácha chtěl koupit sluchátka. My jsme nakupovali jídlo, on šel do elektra. A tam ho falešně obvinili, že chtěl ukrást mobil.“
Eliška se zamračila. „Cože? To jako vážně?“
Natálie přikývla a pokračovala. „Ostraha ho hrubě chytla, strkali ho ke zdi a šacovali ho jako zločince. Nakonec ten mobil našli někde odložený, ale nikdo se mu ani neomluvil.“
Nikola si zakryla ústa rukou. „To je hrozné. A co na to on?“
„Byl úplně hotový,“ odpověděla Natálie tiše. „Ale snažil se to na sobě nedat znát. Myslím, že ho to strašně zasáhlo, ale držel to v sobě. Maťo se naštval a chtěl omluvu. Tak jsme tam šli zpátky, ale oni to popřeli. Tvrdili, že bráchu vidí poprvé.“
Eliška zavrtěla hlavou. „To už je hodně přes čáru. Všichni víme, že to udělali jen proto, jak vypadá.“
Nikola souhlasila. „Já… já si to ani nedovedu představit. Musí to být strašné.“
„Ale Maťo byl neuvěřitelný,“ pokračovala Natálie, tentokrát s mírným úsměvem. „Snažil se s nimi mluvit klidně, ale když viděl, že se k ničemu nemají, měl opravdu nervy. Chtěl to řešit, ale… bylo to jak mluvit se stěnou.“
Eliška se zamračila. „Takže ti lidé si prostě můžou dělat, co chtějí, a nikdo je nepostaví k odpovědnosti? To je neuvěřitelné. Co na to tvoji rodiče?“
Natálie se na chvíli odmlčela. „Máma byla úplně mimo. Táta zuřil. Říkal, že jsi na to bohužel máme zvykat.“
„Naty,“ začala Nikola a vzala ji za ruku. „Ať se děje cokoliv, vždycky máš nás. A myslím, že Matouš je na tom stejně.“
Eliška přikývla. „Jo, a pokud někdy budeš cokoli potřebovat, prostě řekni. Neměla bys tohle všechno nést sama.“
Natálie se na obě podívala a v očích se jí zaleskly slzy. „Díky. Jste ty nejlepší kamarádky, co si můžu přát!“
Potom se všechny tři odebraly domů.
Malá garsonka, kde Adam Král bydlel s Eliškou, působila útulně, přestože prostor byl skromný a trochu přeplněný. Na jedné stěně visely jeho malby – abstraktní akrylové tahy ve světlých tónech – a v rohu místnosti stála jeho kytara opřená o knihovničku. Na druhé straně široká komoda. Adam seděl na rozkládací pohovce, v ruce hrnek s čajem, zatímco Eliška se usadila vedle něj a povídali si o všem možném.
„Víš, Adame,“ začala Eliška s lehkým úsměvem, „Matouš je teď pro Naty velkou oporou. Po tom všem, co se jí stalo, je skvělé, že má někoho, kdo ji chápe a podporuje.“
Adam přikývl, ale jeho výraz se najednou změnil. „Jo, chápu. Ale… no, jak to říct – myslím si, že ten jejich vztah má přece jen své limity a dřív či později stejně narazí. Nerad bych maloval čerta na zeď, ale jeden z nich to nakonec vzdá, uvidíš sama.“
Eliška se na něj překvapeně podívala. „Jak to myslíš? Matouš ji má přece rád, vždyť je to vidět na první pohled.“
Odložil hrnek a opřel se o pohovku. „Podívej, Eli, já nemám nic proti Natálii. Znám ji. Je to fajn holka. Ale… přece víš, jaké to je. Černí a bílí spolu? To jen málokdy funguje. To není o nich dvou osobně, ale o tom světě kolem. A Matoušova máma? Ta má taky svoje důvody. Vždyť je to jasné.“
Ztuhla a na chvíli nevěděla, co říct. „To myslíš vážně, Adame? Chceš tím říct, že jejich vztah nemá šanci, protože ona je Romka a on Čech?“
„Neříkám, že nemá šanci,“ bránil se Adam, ale jeho tón byl pevný. „Jen si myslím, že Matoušova máma má svůj pohled na věc. Já jí vlastně i trochu rozumím. Podívej se kolem – kolik takových párů znáš? Komu z nich to vydrželo? A co když to nevyjde? Je to zeď, co se nedá přelézt. Je to o odlišné mentalitě Romů. To tak prostě je.“
Eliška vstala a přecházela po pokoji. „Hele to nemyslíš vážně. Ona je tak úžasná. A to, co říkáš… je úplně mimo. Ty ji vůbec neznáš, Adame. Je silná, talentovaná, milující. Jak můžeš takhle uvažovat?“
Adam pokrčil rameny. „Říkám jenom svůj názor! Nezpochybňuju, že zrovna ona není špatná. Ale zkus se na to dívat i z druhé strany. Třeba to rozhodnutí o koncertu? Myslíš si fakt, že za tím je i něco jiného než jen to, že prostě nesplnila požadavky? A ten Koudelka? O něm se vždycky říkalo, že má rád hezké holky. Možná to není úplně fér, ale co když má škola pravdu? Třeba to vážně nebylo osobní.“
Eliška se na něj prudce otočila. „To jako fakt? Chceš říct, že Naty vybral, protože je hezká a ne, že je nejlepší? To ji vůbec neznáš! Nevíš, kolik toho musela překonat a vytrpět. A teď se o ní ještě takhle vyjadřuješ?“
„Musíš přece sama uznat, že je trochu divné, vždycky hned za vším špatným, co se jí týká, vidět automaticky předsudky a rasizmus. To je taková ta trapná woke agenda,“ trval na svém Adam.
„Co tím myslíš?“ zeptala se, i když odpověď tušila.
„Jestli nehrála dost dobře nebo nesplnila standard,“ pokračoval, „je přece logické, že vybrali toho Doležala. Nevidím v tom absolutně nic nekalého.“
„Ty si skutečně myslíš, že je to opravdu jen o tom? Adame, ona byla naprosto vyčerpaná, dali jí zahrát něco, co by nezvládla ani polovina studentů v perfektní kondici, natož po takovém úrazu,“ hleděla na něj nevěřícně Eliška.
Adam pokrčil rameny. „Nevím. Možná. Ale pořád je to ročníkový koncert konzervatoře. Ne nějaký charitativní večer. Když se na to necítím, mám to nechat náhradníkovi.“
Eliška se zhluboka nadechla a změnila téma. „A víš, co se ještě stalo? Jejího bratra Davida falešně obvinili z krádeže v elektru. Jen proto, že je Rom. I tohle ti připadá normální?“
Adam se udiveně zamračil. „Co přesně se stalo?“
Eliška mu vylíčila, jak ochranka zacházela s Davidem a urážela ho, jen aby se nakonec zjistilo, že žádnou krádež nespáchal a zboží je odložené na jiném místě.
„Tak to je fakt hrozné, to je ale vážně hnus,“ uznal Adam. „Jenže ani to nic nedokazuje. Třeba to byla jen obyčejná chyba. Všude se dějí omyly. Všichni chybujeme.“
„Adame, nebuď naivní!“ vykřikla. „Tohle se prostě bílým nestává. Kolikrát tě někdo na ulici zastavil a začal tě bezdůvodně obviňovat? Nebo tě šacoval?“
„Asi nikdy,“ přiznal, ale jeho tón byl pořád zdrženlivý. „Jen si nemyslím, že by za tím byl nějaký systém. Prostě náhoda. Kluk měl jen zatracenou smůlu.“
„Smůlu?“ zopakovala, už téměř rozzlobená. „Pro ně je toto každodenní realita, Adame. Tohle není o smůle.“
„Já ti nevím,“ řekl znovu, jeho hlas tentokrát o něco tišší. „Ale asi bychom ve vlastním zájmu měli věřit, že nějaká spravedlnost funguje.“
„Ty to prostě nechceš vidět!“ Eliška si v obranném gestu zkřížila ruce na hrudi, její tvář zčervenala hněvem. „A pak se divíš, že mi vadí, jak dokážeš mít pochopení pro někoho jako Matoušova matka? Taky si myslíš, že Naty je problém? Že by měl být Matouš s někým lepším?“
Adam na chvíli zmlkl. „Jakože fakt nemám nic zrovna proti ní. Vždyť ji znám, je milá, je v pohodě. Jen myslím, že by on měl být trošku opatrnější. Ty sama víš, jaké předsudky lidi mívají. Proč si přidělávat další problémy navíc? To já bych do něčeho takového nešel teda ani náhodou.“
To byla poslední kapka. Eliška prudce vstala. „Jsem z tebe zklamaná, Adame. Myslela jsem si, že máš víc rozumu. Ale asi jsem se spletla.“
„Eli, uklidni se,“ pokusil se Adam zmírnit situaci. „Vždyť jen říkám svůj názor. Možná to není tak horké, jak to na první pohled vypadá. Nemusíš to celé brát až tak vážně.“
Eliška na něj ukázala prstem. „Ty to bereš tak vážně, že si dovolíš obhajovat nespravedlnost! Jak můžeš chápat Matoušovu matku? Ta ženská je evidentní nácek a klasický dezolát. Dělá i svému vlastnímu synovi ze života peklo! Tobě toto připadá ok?“
Adam se postavil a zhluboka se nadechl. „Eli, já jen… prostě říkám, jak to vidím já. Nemusíš se mnou souhlasit, ale nečekej, že budu vždycky nekriticky ve všem na straně tvých kámošů.“
Eliška zavrtěla hlavou. „Víš co, Adame? Myslela jsem, že tě znám. Ale pokud takhle uvažuješ, možná jsme si dál, než jsem si myslela. Asi bych měla jít.“
Pokusil se ještě něco říct, ale ona se už balila z garsonky.
„Eliško, počkej. To přece nechceš.“ zarazil se.
„Už ani nevím, co chci,“ odpověděla mu chladně. „Ale vím jistě, že teď rozhodně nemám náladu poslouchat tvoje pindy. Je mi z tebe na blití!“
Vzala si bundu, mobil a bez dalšího slova odešla. Za dveřmi se zastavila, nadechla se a snažila se uklidnit. „Jak mohl ten debil něco takového říct?“ pomyslela si.
Adam zůstal stát v pokoji a hleděl na zavřené dveře.
V Lednici seděla ten den Danuše Vaculíková u stolního počítače v kabinetu českého jazyka, obklopená slovníky a papíry s poznámkami k výuce. Na obrazovce měla otevřený internetový prohlížeč. Hledala cokoli o Natálii.
Nejprve vyhledala web konzervatoře. Na obrazovce zářilo oznámení: „Z důvodu trvajících zdravotních komplikací slečny N. Polhošové dochází ke změně programu ročníkového koncertu. Místo ní vystoupí náhradník J. Doležal.“ Danuše si přečetla oznámení několikrát, přičemž si nepřestávala dokola prohlížet jméno „N. Polhošová.“ Ta dívka bylo v centru její pozornosti. A ona o ní potřebovala vědět víc. Ačkoli v tomto prostředí nebyla doma, zkusila hledat přes sociální sítě. Nepoužívala je, ale rychle pochopila, jak na nich hledat.
Další pokus na Facebooku přinesl hned několik profilů romských žen se stejným jménem. Tolik neobvyklé příjmení to asi nebylo a Danuše si uvědomila, že najít mezi nimi tu pravou nebude snadné. Začala podle vodítek. Věděla, že Natálie studuje konzervatoř v Brně a hraje na akordeon. Prošla několik profilů a u jednoho našla propojení s facebookovými stránkami konzervatoře. „To bude ona,“ zamumlala si a klikla na něj.
Profil na Facebooku toho ale moc neukázal, kromě odkazu, který vedl na Instagram. Opatrně klikla a prohlížela si snímky dlouhovlasé snědé dívky s jemnými rysy a výraznýma, hlubokýma tmavýma očima. Na jednom z obrázků se usmívala mezi svými spolužáky.
„Tak to jsi ty,“ zamumlala si Danuše pro sebe a pokračovala v pátrání.
Ani účet na Instagramu nebyl nijak zvlášť bohatý, ale poskytoval několik klíčových informací.
Danuše se zarazila u nejstarších fotek. Byly z vystoupení romského folklórního souboru. Barevné kroje, akordeon v ruce, zářící úsměv – vše působilo velmi autenticky. Byla středobodem svého souboru. „Takže fakt hraješ na tu harmoniku,“ ušklíbla se Danuše a klikala dál. Dvě videonahrávky z vystoupení, kde hrála na akordeon a zpívala, byly doprovázeny nadšenými komentáři. I Danuše musela uznat, že její hlas měl mimořádnou sílu a hudba byla nabitá nevšední energií.
Poté si všimla několika rodinných snímků – širší rodina na nějaké oslavě a další fotografie odněkud z východního Slovenska, kde zjevně bydleli její prarodiče a širší rodina.
Danuše klikala dál na novější příspěvky. Asi půl roku stará fotka s kamarádkami ji také zaujala. „To bude asi po tom úrazu,“ pomyslela si, když spatřila, že Natálie má na fotce pravou ruku zavěšenou v šátku.
Novější fotky byly z několika brněnských čajoven a kaváren s popisky o „nejskvělejším člověku“, což v Danušině mysli jasně ukazovalo na Matouše. Na jedné z nich bylo dokonce vidět, jak se Matoušova ruka opírá o stůl. Další byla pořízená v Lužáneckém parku – Natálie se opírala o strom, zatímco světlo vrhalo na zem stín vysoké postavy fotografa, pravděpodobně Danušina syna.
Nejnovější snímek ji však zaujal nejvíc: Matouš s Natálií a jejím bratrem na výletě v lednickém zámeckém parku. „A tady tě mám,“ zamumlala si Danuše a pocítila vnitřní uspokojení, že si našla cestu k další informaci, zatímco se v ní mísila nenávist s touhou najít její slabinu.
Nazítří vyrazila Danuše ke kolegyni z práce, která jí před časem zmínila svou švagrovou, prodavačku suvenýrů v lednickém zámku. Využila této informace a přiměla kolegyni, aby jí sjednala schůzku. Ve stínu starých stromů v zámeckém areálu se setkala se švagrovou své kolegyně, korpulentní ženou s laskavým výrazem.
Chvíli si ji prohlížela a pak se pustila do povídání. „Takže jste opravdu viděla mého syna?“ začala Danuše klidně, přestože její oči zračily neklid.
„Ano,“ odpověděla žena. „Byl tady s nějakou dívkou a chlapcem. Ona byla taková drobnější, moc hezká. Vypadala mile. A ten kluk… takový mladý ucho, patnáct nebo šestnáct, zkrátka běžný puberťák.“
Danuše jí ukázala fotku a žena je okamžitě ztotožnila. „Jo, to jsou oni.“
„A co dělali?“ ptala se Danuše, snažíc se udržet hlas neutrální.
„Nic zvláštního. Procházeli se, smáli se, fotili se navzájem. Prostě obyčejní mladí na výletě.“ Prodavačka se na chvíli zamyslela. „Nevím, proč vás tak zajímají, ale nic podezřelého jsem na nich neviděla.“
To Danuši stačilo. Poděkovala jí a odešla. Večer se znovu probírala fotkami z Instagramu a poznámkami které si zaznamenala. Byla spokojená, že má jasný obraz o ní, o jejím bratrovi a částečně i o jejich rodinném zázemí. Přesto cítila, že nemá v ruce nic skutečně konkrétního, co by mohla použít k přímému útoku na Natálii nebo k ovlivnění syna. Navíc on pevně stojí při ní. Danuši zaujaly zejména fotky s jejím synem. Viděla v nich důkaz, že jejich vztah je nebezpečně vážný. To ji jen utvrdilo v rozhodnutí, že musí něco podniknout, než bude pozdě. „Musím mu ukázat, že ta holka ho jen stahuje ke dnu,“ pomyslela si.
Nedlouho poté se zaměřila i na Marwana. Používala školní počítače a vlastní skoro prázdný facebookový profil. Její přístup k sociálním sítím byl spíš zdráhavě opatrný, ale účelný – když si potřebovala něco zjistit, uměla si poradit. Brzy narazila na regionální protimuslimskou skupinu a kontaktovala jednu z aktivistek.
Představila se jako zoufalá matka a vylíčila jí svůj příběh: „Můj syn je student filozofie. Mám pocit, že je na scestí. Přátelí se s jedním muslimským lékařem od vás, neurologem Marwanem Salamehem, který ho zřejmě radikalizuje. Prosím o radu, jak mohu zjistit víc o tom, co Salameh dělá a jak ho zastavit.“ Její vzkaz byl stručný, ale jasný: „Potřebuji vědět víc. Pomozte mi ochránit mého syna před nebezpečím.“
Odezva přišla rychle. Členové skupiny ji ujistili, že jí pomohou získat informace. Jeden z nich slíbil zjistit víc o Marwanovi prostřednictvím známého přímo v Teplicích.
Věděla, že informace, které získala, jsou jen začátek. S každým dalším krokem se její odhodlání prohlubovalo. S pocitem dobře vykonané práce zavřela počítač a usadila se na pohovce. „Brzy si to všichni uvědomí,“ pomyslela si. „A já budu mít pravdu.“
Věděla, že Marwan hraje v synově životě velmi důležitou roli. Čekala na odezvu od aktivistů. Sbírala informace a čekala na ten správný okamžik, aby udeřila.
Seděla u svého starého psacího stolu, jehož povrch byl nyní, uprostřed jejích aktivit, pokryt poznámkami, výtisky internetových diskuzí, vytištěnými profily z Facebooku a Instagramu. Vedle stála téměř prázdná láhev minerálky a hrnek vystydlé kávy. Stolní lampa vrhala ostré světlo na kupu papírů.
„Tak tady to máme,“ zamumlala si pro sebe a přejela pohledem další z vytištěných stran. Byly na nich komentáře teplické protimuslimské skupiny, některé z nich zvýraznila žlutým fixem.
– „Bojovník syrské války. Jasný případ teroristy!“
– „Nikdo neví, co takoví „lékaři“ ve skutečnosti dělají.“
– „Musíme si dávat pozor. Tihle lidé manipulují pomocí svého šarmu a vzdělání.“
Na dalším papíře měla vytištěný jeho profil ze stránek nemocnice. Pod jeho fotografií – působivou, seriózní, s přátelským úsměvem – byl výčet jeho úspěchů: zkušený neurolog, mezinárodně uznávaný ve svém oboru, s publikacemi v prestižních žurnálech. Obsahoval i pozitivní hodnocení od pacientů. Danuši to neskutečně iritovalo.
„Dokonalý na povrchu,“ zapsala si. „Vede dvojí život,“ zamumlala a odhodila papír na stůl. Při pohledu na Marwanovy fotky na webu nemocnice a jeho profesionální vystupování ji napadlo: „Jak se toto může popasovat s tím, co jsem slyšela? Ten chlap musí být až neuvěřitelně chytrý.“
Na stole se jí válely několik let staré tiskové zprávy z doby arabských revolucí, některé s fotkami davů a policejních zásahů. Marwan sám na žádné z fotografií nebyl, ale ona si spojovala jeho přítomnost v Sýrii v té době s těmito událostmi.
Pročítala si i výroky z protimuslimských skupin, které naznačovaly, že mohl mít přímé vazby na syrskou opozici. Nic nebylo podloženo důkazy, ale ona si zapsala jako „důkaz“ některé citace:
– „Kdo ví, co dělal, než utekl?“
– „Radikalizuje další.“
Jedna z členek skupiny zmínila, že Marwan pořádal setkání muslimské komunity v Teplicích. Danuše to spojila s rozšířenými narativy o islamizaci. Opřela se a zadívala se na všechny papíry ještě jednou. „Nic konkrétního,“ povzdechla si. „Ale to neznamená, že nic neexistuje. Jen to musím najít.“
V hlavě jí vířily otázky: „Proč je Matouš tak fascinovaný právě Marwanem? Co tento muž má a ostatní ne? A co vše mohl vyvádět v Sýrii?“
Začala se probírat papíry a při tom si v duchu sestavovala svůj příběh. V něm už Marwan nebyl oblíbený lékař, ale podlý manipulátor a možná i něco horšího. Přemýšlela, zda by na něj nemohla anonymně poslat stížnost jeho zaměstnavateli. Jak formulovat obvinění a nebýt příliš konkrétní? Rozhodla se podívat na více online zdrojů. Možná najde články nebo zmínky, které by mohly potvrdit její podezření. Mohla by oslovit ještě více osob z protimuslimské scény s prosbou o další informace. Děsilo ji, že nemohla najít nic konkrétního. „Musím to udělat kvůli Matouškovi,“ řekla si tiše. „Nemůže jim sednout na lep.“
Danuše, frustrovaná nedostatkem konkrétních důkazů proti Marwanovi, se rozhodla oslovit jednoho z vlivnějších členů protimuslimské scény. Vystupoval pod přezdívkou „Český Lev Teplice“ a často sdílel články s kontroverzním obsahem.
Napsala mu zprávu: „Dobrý den, sleduji Vaše aktivity a moc si vážím toho, co děláte. Obracím se na Vás jako zoufalá matka. Můj syn se dostal pod vliv jednoho z islamistů – Marwana Salameha, lékaře z teplické nemocnice. Mám důvod se domnívat, že tento muž radikalizuje mladé lidi. Bohužel zatím nemám dost důkazů, ale potřebuji, aby na to někdo upozornil.“
Na jeho odpověď nemusela čekat dlouho: „Díky za zprávu, rozumím vám. Znám pár lidí, co píšou pro místní média, ale musíte mít něco, o co se dá opřít. Fotku, výrok, něco, co ho přímo spojuje s tím, co říkáte. Bez toho to bude těžké. Jestli máte nějaké podklady, dejte vědět. Jinak, články na téma ‚nebezpečí islamizace‘ mají vysokou čtenost. Když něco sepíšete, třeba i sama, můžu to poslat dál.“
„Musím to udělat chytře,“ zamračila se a pomyslela si. Rozhodla se, že připraví podklady z toho, co má. „Český Lev Teplice“ ji spojil s novinářem na volné noze, který občas píše články pro bulvární weby.
Hlasité předčítání
