Ten sychravý únorový víkend Matouš usedl do svého auta a po delší době vyrazil domů do Lednice. Už dlouho se tam nevrátil. Přestože věděl, že jeho rodiče budou potěšeni, že ho po dlouhé době zase uvidí, měl o nich stále velké pochybnosti. V posledních měsících si pořád sám pro sebe ujasňoval, jaký vztah s nimi vlastně má. Že se mezi nimi necítil nikdy opravdu doma. Ten pocit se mu znovu a znovu vracel.
Při příjezdu k domu, který znal lépe než cokoliv jiného, se Matouš na chvíli zastavil, ještě než vystoupil. Zhluboka se nadechl, vypnul motor a chviličku seděl v autě. Věčně větrné a ponuré místo, předzahrádka s pokroucenými jabloněmi, šedivá oprýskaná omítka, léta zanedbaná a neopravovaná. A brána, která hlasitě pištivě vrzala, když se otevírala i když se zavírala. Dům vypadal, jakoby po všech těch letech jenom stagnoval, jako i jeho rodiče.
Když se konečně rozhodl, vystoupil z auta a zamířil k domu. Zima ho kousala do tváří a na zemi ležel čerstvý poprašek jinovatky. Matouš v černé bundě s kapucí, která ho spíš skrývala než chránila, zamířil ke dveřím. Bylo to trochu jako obřad. Malý bolestivý rituál osobní oběti, který nechtěl úplně přerušit, i když by stokrát radši zůstal v Brně.
Když zazvonil, uslyšel za dveřmi matčino zvolání. „Kdo to je?“ přistoupila ke dveřím a otevřela je. Stála tam, v pruhovaném svetru a černých kalhotách, její pleť bledá, ale oči ostré a pronikavé, jak to bývalo vždy. Nikdy se přehnaně neunášela emocemi a každé slovo důkladně měřila a vážila jako argument ve škole. Její pohled byl analytický a kritický, jakoby se od prvního okamžiku snažila zjistit, co Matouš chce, než ho vůbec pustí dovnitř.
„Ahoj, mami,“ řekl Matouš. Smířil se s tím, že to nebude ani dnes úplně snadné.
„Ahoj,“ odpověděla stručně a nezměnila svůj výraz. „Tak jak se máš? To jsi pořád v tom Brně? Že ani nedojedeš domů?“
Matouš jí podal tašku, kterou měl na rameni. „Přijel jsem teda teď, na chvíli. Jen tak, na víkend.“
Danuše kývla a pustila ho dovnitř. „Ani nedojedeš domů? To musíš být hodně zaneprázdněný, co?“
Vstoupil do chodby, která byla šerošedá a plná donekonečna se opakujících vzorců z minulých let – zastrčené rozbité boty, starý koberec, nábytek z dob jeho dětství. Všechno vyzařovalo jakousi věčně uzamčenou atmosféru. Stejně to bylo i s rodiči – věčně neúplní, nehotoví.
Jeho otec seděl v obýváku, v modré mikině s logem nějaké oblíbené sportovní značky, kterou si pořídil před mnoha lety. Když Matouš vstoupil, podíval se na něj přes stůl, na němž ležela pivní sklenice a popelník. „Ahoj, Mates!“ řekl hlasem, který zněl, jako by se z něj odrážela zkyslá a lepkavá nostalgie. V obličeji měl vrásky a spoustu nevyřčených myšlenek. Jeho malé otupělé oči byly příliš opilé, než aby vyzařovaly jakýkoli zájem. „Tož jaká, synu?“
Matouš si sedl do křesla naproti otci, snažil se ignorovat stůl s prázdnými plechovkami a prachem na starých novinách. „Jde to, tati. Dělal jsem něco na škole. Pár nových projektů,“ odpověděl, přičemž se mu nelíbilo, jak tento rozhovor plyne. Věděl, že Miloš od něj nic nečeká, jen chce vědět, že je tady a nic není jiné, než bylo.
„Mhm. Zas nějaká politika?“ zeptal se Miloš, jeho tón byl apatický, jakoby ho vůbec nezajímalo, co syn odpoví. „Jak to tak vypadá, Mates, těm tvým kecům nebude nikdy konec.“
Matouš ztuhl. „Nejde o ‘kecy’, tati. Je to víc o tom, jak to všechno celé chápu.“
„A mně je to jedno, Mates,“ odpověděl Miloš a znovu si zapálil cigaretu. „Jenom mi řekni, že tě nevyrazili a nepouštíš se do žádných nesmyslů.“
Matoušovi se na okamžik v hlavě vynořil obraz Natálie, jak se usmívá a jak všechno najednou dává smysl. Snad to tam, v Brně, bude lepší. Snad tam najdou trochu klidu, až tito lidé nebudou součástí jejich každodenního života.
„Jo, jsem pořád v Brně. Píšu, přemýšlím a dělám to, co mě baví. Ale… mám toho hodně,“ dodal, aby zmírnil ticho, které bylo stále více nepříjemné.
Matouš cítil, že se pohybuje v úplně jiném vesmíru než jeho rodiče. Zatímco oni se drželi svých zaběhnutých otázek a automatických odpovědí, on měl pocit, že všechno, co dělá a cítí, je daleko za horizontem jejich chápání. Rodiče se sice vždy zajímali o jeho život, ale nikdy se neptali na věci, které by ho skutečně definovaly. Teď ho najednou brzdili v rozletu, ba přímo tlačili do rohu.
Danuše seděla na kraji stolu, pečlivě si nalévala levný ovocný čaj ze supermarketu a s pohledem soustředěným na Matouše začala klást dotazy, které se zprvu zdály nevinné a neškodné. „Tak co, synku, jak to vypadá ve škole?“ ptala se, přičemž očividně už věděla, že odpověď, kterou dostane, nebude to, co ji skutečně zajímá.
Miloš, který seděl vedle ní, jen pokrčil rameny a dodal: „A práce už nějaká bude?“
Ale Danuše, s jejím neodbytným zrakem, to nevzala jako otázku, kterou si přála. Tohle nebyl jen obvyklý rozhovor o studiu nebo plánech do budoucna.
„To teď nech být, Mildo,“ řekla bez varování, když se otočila směrem k Matoušovi. Její tón byl netrpělivý, ale zároveň měl v sobě tu neústupnou jistotu, která k ní patřila. „Ty to víš stejně dobře jako já. Neříkej mi, žes ještě nezjistil, s kým se vlastně tenhle kluk tahá.“
Matouš se zhluboka nadechl. Očividně ho Danuše při něčem přistihla. Bylo to jako by se vrátila k něčemu, co měla už dlouho v hlavě, ale teď to vyvřelo na povrch. Nemohla to nechat být. Už nějakou dobu si toho všímala. A on neměl žádnou šanci to před ní skrýt.
„Tak kdo to je?“ zopakovala teď s rozhodností, která nenechávala prostor pro jakoukoli únikovou cestu. „Kdybys nebyl pořád zavřený v tom Brně, možná bychom se to dozvěděli už dávno. Ale poslední dobou mám pocit, že tě vůbec neznáme. Co ty teď na to, mladý muži?“
Matouš stál jako paralyzovaný. Bylo to jako studená sprcha, kterou už dlouho cítil přicházet, ale nikdy nebyl připraven jí čelit. Věděl, že nemůže odpovědět jinak než pravdivě, ale zároveň se bál konfrontace. Jeho rodiče ho i přes všechny názorové odlišnosti vždy vnímali především jako svého malého synáčka a jediného potomka. Ale teď to bylo v něčem dost jiné. Ta otázka je postavila každého na jinou stranu. Něco se v jejich vztahu muselo změnit. Matouš cítil, jak se ten moment protahuje jako nekonečný stín.
„To… to není tak, jak si myslíte,“ zakoktal nakonec, ale jeho hlas zněl nejistě, jakoby sám nebyl přesvědčený o tom, co právě řekl.
„Aha,“ odpověděla Danuše, její oči se nezavřely ani na okamžik. Zůstala klidná, ale její výraz byl stále neústupný. „Už dlouho tě nevidíme v domě a teď prý máš najednou i nějakou dívku. A nejen to, zůstáváš s ní pořád víc a víc.“
Matčiny oči ho pozorovaly s tichou, ale neúprosně jasnou zvědavostí policejního vyšetřovatele.
„Matko, prosím tě, přestaň s tím,“ ozval se Miloš polohlasným předstíraným smíchem, jak se snažil manželce zamezit v další eskalaci konfliktu. „Vždycky se ptáš na věci, o kterých se s tebou stejně nikdo nechce bavit. To přece nemá smysl. Matouš to určitě sám nějak vysvětlí.“
Danuše se na chvíli odmlčela, její pohled zůstal upřený na Matouše, jako by stále čekala, že se od něj dozví něco, co by ji uklidnilo.
Miloš se snažil vnést do místnosti trochu klidu, ale Danuše ho zastavila: „Mildo, aspoň ty tu přestaň mlžit,“ řekla ostrým tónem, její oči se na něj upřely veškerou neúprosností. „Já mám svoje zdroje. Třeba ten tvůj kolega z fabriky… ten ti snad nevykládal, jak viděl Matouše s nějakou holkou? Viděl je spolu držet se za ruce. V parku v Brně. To bylo před pár dny, když tam byli na nějaké procházce. On tvrdí, že je viděl docela dost zblízka… A ona prý byla nějaká taková tmavší …“
Danuše se k Matoušovi obrátila pohledem, který měl v sobě směs zvědavosti a jakési nedůvěry. „Co je tohle, Matouši? To je nějaký tvůj nový vztah, o kterém my nic nevíme a vědět asi ani nemáme?“
Matouš byl okamžitě zaskočený. Zrudl a najednou se mu začaly zmateně vířit myšlenky.
Miloš, který byl manželkou zjevně na okamžik taktéž vyveden z rovnováhy, se rozhodl uchopit věc trochu jinak, než ona. „No tak, Dani, dej mu s tím už pokoj,“ zamumlal s úsměvem, který byl spíš bezradný než laskavý. „Vždyť to ani nemusí být nic vážného. Kluci jsou kluci. Občas si chtějí prostě užít. Vždyť víš, jak to je. Každý někdy zkusí i nějakou tu čokoládku, ne?“
Matouš se naoko zasmál, ale ten smích zněl otráveně a naštvaně: „Tati, to není…“ začal, ale Miloš ho přerušil: „No co, no starý Bartál ji prý viděl. Ta dívka ale byla hodně pěkná … určitě máš vkus, synku,“ řekl Miloš pochvalně. „Prý to byl luxusní kousek. Každý si má právo v mládí užít, nemyslíš, Dani?“
Matouš na něj nevěřícně zíral, protože si nebyl jistý, co si o tom celém vlastně má myslet. Otcova slova a tón, jakým je pronášel, se mu příčily. Cítil se zrazený a zmatený, když jeho otec, ač se ho evidentně pokoušel před matkou jistým způsobem hájit, mluvil o jeho dívce jako o „luxusním kousku“ a „čokoládce, kterou občas každý chce zkusit.“ Otcova slova byla nejen neuctivá, ale i povrchní. Otcovo vnímání Natálie jako nějakého spotřebního zboží se mu upřímně hnusilo, protože pro něj byla symbolem všeho hlubšího a opravdového. Cítil, jak se jeho otec staví k jejich vztahu jako k něčemu triviálnímu, a to ho ranilo. Navíc, zmínka o ní jako „tmavší“ a „čokoládce“ odhalila rasistické podtóny, které ho od rodičů ještě víc odcizily. Cítil se uvězněný mezi dvěma světy: předprogramovaným matrixem svých rodičů a skutečnou realitou, kterou prožíval s Natálií.
Danuše však nezůstala klidná. „Tmavší? Čokoládka? Luxusní kousek?“ opakovala sarkasticky. „Co to jako má znamenat, Mildo? Máme snad jenom sedět a sledovat, jak přicházíme i o kluka? Po neteři i o vlastního syna? Jak si náš synáček dělá, co chce, bez ohledu na to, jaké to přináší následky?“
Miloš, jehož tón se už začínal stávat vážnějším, vstal a přešel k oknu. „Vždyť to určitě není nic vážného, Danuško. Nemusíme z toho hnedka dělat drámu. Matouš už není malý kluk, aby se nám pořád zpovídal.“
„Jenže to je právě ten tvůj problém, Mildo,“ odpověděla Danuše tvrdě. „Ty to nevnímáš, ale on nás vůbec do svého života nevpouští. Nevíme nic ani o té holce. Kdyby opravdu o nic nešlo, proč by nám to tutlal?“
Matouš nevěděl, co přesně říct a snažil se najít způsob, jak to nějak uklidnit. Cítil, jak se palba otázek začíná opět zhušťovat.
Danuše neustupovala. Její hlas byl paličatý: „Ne, já mám právo to všechno vědět. Jsem tvoje máma a jenom já chci pro tebe to nejlepší a vím, co je pro tebe nejsprávnější. Musím tě chránit. Toto se mi nelíbí. Už nebudu čekat, Matouši, tak kdo je ta dívka?“
Ticho, které následovalo, bylo těžké. Matoušovi se zdálo, že nebylo už cesty zpět. Věděl, že tímto okamžikem se změní něco zásadního. Zhluboka se nadechl, a když odpověděl, jeho hlas byl pevnější, než sám čekal: „Jmenuje se Natálie. Je to dívka, kterou jsem jednou potkal v Brně v autobuse. Znamená pro mě… víc, než jsem si myslel. Je nejen hezká, ale i tak talentovaná, silná svou osobností a navíc přirozeně chytrá, hodná a citlivá …“
Matouš měl pocit, jako by se z něj v jeho rodném domě v pár chvílích stával nežádoucí cizinec. Ale zároveň, jakmile ta slova vypustil, věděl, že to bylo správné. Bylo mu jasné, že teď už nemůže nic zatajit. Věděl, že se k tomu musí postavit čelem. A přestože mu v hrdle hořel knot nervozity, začal pomalu znova: „Jmenuje se Natálie Polhošová,“ začal znovu pomalu. „Je to… ona je prostě někdo, koho miluji. A ano, je… Romka.“
Na chvíli se zdálo, že Danuše ztuhla, třásla se po celém těle a její oči se upřely na Matouše. „Romka,“ zopakovala. „Proboha … to jako… jaký to má celé smysl?“
„Mami, prosím,“ řekl Matouš, ale jeho slova se ztratila v síle jejího pohledu.
„A co si o tom myslíš ty, Mildo?“ obrátila se Danuše povýšenecky k Milošovi postávajícímu vedle nich. Hledal další plechovku piva. „Co si myslíš o tom, že náš syn se chce stýkat s někým takovým?“
Miloš, který celý ten rozhovor spíše jen pozoroval, se konečně k něčemu pohnul: „Já to nemůžu posuzovat. Jestli tobě to nevadí, tak… promě za mě. Stejně je to jen nějaký úlet. Určitě, já svojeho kluka přece znám. Holt taková je dneska doba, můžu být ještě nakonec rád, že není teplej,“ řekl nezúčastněně a otevřel si další pivo. V jeho tónu byla znát pasivita. Pro něj to bylo něco, co ani nechtěl řešit.
Danuše pokračovala: „Chápu, že teď je to asi jen nějaký… momentální výstřelek. Ale jak si to mám vysvětlit? Já se v tobě nechci zklamat, Matouši, ale tohle zrovna není něco, co bych od tebe čekala. Kdybys měl být s někým, kdo má jenom jiné názory, to bych asi snad ještě pochopila. Ale tohle je úplně něco jiného. To je prostě moc.“
Matouš se cítil zrazený, ale čekal to. Neměl sílu jí odporovat. Jen jí řekl: „Mami, je mi to líto, ale tohle je pro mě důležité. Tohle je moje soukromá věc. A její taky. Pro mě to není jen nějaká náhodná známost, nebo jak vy říkáte úlet a výstřelek.“
„Jak jako tvoje soukromá věc?“ odpověděla Danuše. „Není všechno tak jednoduché, Matouši! Co bývá, k čemu dochází, když jdeš proti všemu, co se okolo tebe zbudovalo?“ Pak se na chvíli odmlčela, její pohled zůstal upřen na Matouše, pak se opřela o stůl a pokračovala. „Víš, Matouši, já ti to řeknu jinak. Pamatuješ, jak to bylo, když si Anča přivedla domů tehdy toho údajného doktůrka ze Sýrie?“ Její hlas byl tvrdý, oči jí jakoby ztvrdly, jak se vrátila k dávnému konfliktu. „Vždyť to byla úplná katastrofa. Přišla jsem o neteř! A vlastně i o sestru. Definitivně. Jsi můj syn, musím tě chránit a nechci, aby sis zničil život tak jako ona.“
„A co s tím jako má Anička a její manžel? Jak oni souvisí se mnou a s Natálií?“ ptal se překvapeně Matouš.
„A co Anča?“ pokračovala Danuše a její hlas teď zněl téměř triumfálně. „Stále si myslíš, že jsem přeháněla o tom jejím jakože doktůrkovi? O tom chlapovi, co se sem nasáčkoval ze Sýrie, že prý uprchl před režimem, jak nám to ona i Milada navykládaly? Ale víš, jak jsem to viděla já? Ten Arabáč, ten mohamedán, je jen otázka času, kdy podřízne i ji i Miladu! A možná by pozabíjel i nás všechny, kdybych tehdy rázně nezasáhla. To ti říkám! To přece není jen tak, Matouši!“
Matouš hněvem hlasitě vydechl: „Mami, to přece není pravda. Aniččin manžel je obyčejný slušný člověk, lékař, uprchlý opozičník. Hledal azyl a důstojnou práci ve svém oboru,“ řekl tiše. Dobře věděl, že Danuše toto nikdy neuzná za skutečnost.
Danuše se na něj podívala s výrazem učitelky opravující prvňáčkům chyby v diktátě. Tím, jaký měla vždy, když chtěla doma utnout jakoukoliv diskuzi. „Ne, Matouši! To je právě ta tvoje naivita. A já jsem už dávno prohlédla. Ty to nechceš vidět, ale stejně tě to jednou dostihne. Ať už se to týká té tvojí dívky, nebo Anči a jejího „lékaře”, všechno má své následky. A ty si ani neuvědomuješ, jaké problémy sobě i nám všem tímhle vším vytváříš. A teď, po tom všem, se ještě i ty opovážíš přitáhnout domů nějakou … Cikánku.“
„Mami, to vůbec… není tvoje věc,“ snažil se Matouš odpovědět rázně a jasně.
Danuše ale pokračovala dál. Byla naprosto přesvědčená o své pravdě: „Ty si myslíš, že se to dá tak snadno ignorovat? Děti v této rodině si rostou bez jakýchkoli pravidel jako dříví v lese a žijí si, jak se jim chce. Nikdo nevidí následky! To já je teda vidím. A budeš je vidět taky. Uvidíš sám, jak slavně to všechno celé skončí!“
Matouš se díval z okna. Viděl, jak světlo lampy v dálce ozařuje zasněžené ulice, jak se stíny mísí a jak venku všechno vypadá klidně. Přesto uvnitř něj byla bouře. Nevěděl, jak dál, ale musel se s tím vypořádat.
Danuše zůstala dlouho ticho. Pohled jí sklouzl na hnědý kredenc, na kterém byla úzkostlivě pečlivě poskládaná porcelánová souprava a talíře. Jakoby v těch drobných věcech hledala útěchu. Její prsty se jemně dotkly okraje hrnku, který měl na sobě drobný bílý květinový vzor. Ticho, které naplnilo místnost, bylo těžké.
„Matouši, rozumíš ty vůbec tomu, co ti říkám?“ začala znovu, její hlas zněl už klidněji, ale bylo v něm něco, co prozrazovalo, že uvnitř pění. „Máš právo si samozřejmě vybírat, s kým se budeš stýkat, ale přece existují i jisté nepřekročitelné hranice. A tohle… to je prostě něco přes čáru, co nelze přijmout. Tvoje rodina má taky nějaké tradice a hodnoty. Až si tu holku přivedeš sem, co budeš říkat všem okolo? Jak budeš vysvětlovat něco tak nepřístojného?“
„Cože?“ Matouš skoro vyprskl, jak se mu vše zatmělo před očima. „Proč bys mě měla nutit se za ni komukoli nějak… omlouvat nebo něco?“
„Nech mě domluvit,“ odsekla Danuše a direktivně zvedla ruku, aby ho zarazila. „Jsem přece tvoje matka, Matouši. Chci pro tebe jen to nejlepší a mám o tebe strach. Chci ti říct, že tohle není otázka nějakých naivních ideálů. Jde o to, že… my jsme jiní. Slušní občané. Přizpůsobiví. Normální. Ta tvoje volba se absolutně příčí všemu, k čemu jsme tě vedli a vychovávali.“
Matouš cítil, jak v něm narůstá hněv a frustrace. „Třeba existuje i něco, co ty nevidíš a vidět nechceš. A není to o nějakých imaginárních ideálech, ale o mně. Já si jí vážím. Chci být s ní. A o to jde.“
„A dál?“ řekla Danuše, její tón byl nekompromisní. „Co uděláš, až si ji třeba vezmeš? Jak se s tím, co způsobíš, budou vyrovnávat lidé okolo tebe? A co my, tvoji rodiče, až o tom začnou všichni mluvit, naši sousedé, kolegové z práce … A co tvoje budoucnost, co tvá kariéra? To jsi opravdu tak bezohledný a zaslepený, že nejsi schopen brát ohledy ani na nás, ale dokonce ani sám na sebe?“
„Mami, ne!“ vykřikl Matouš, než si to stihl uvědomit. „Proč myslíš, že tohle všechno bude problém?“
„Protože to problém je. Musíš přemýšlet i nad tím, co ti život přinese, a tohle není jen o tom, jak se cítíš dnes,“ odsekla a v jejím hlasu zazněla ostrost. „Je to o tvém životě, o tvé budoucnosti. To není jen nějaká romantika na pár okamžiků. To je celý život, který si teď chystáš zkazit sobě i nám a je ti to úplně jedno.“
Miloš se k nim otočil, ve tváři měl výraz, jakoby se rozhodl, že se do rozhovoru přece jenom vloží. „Stačilo. Nemyslím, že tato debata má smysl, oba jste úplně stejní,“ pokrčil vyhýbavě rameny. „Lidi z města to asi nepochopí, ale tady na venkově to bude vždycky divné. A co teď, Mates? Co s tím jako hodláš dělat dál?“
Matouš cítil, jak na něho všechno valí. Byl naštvaný, zklamaný a smutný. Jeho rodiče ho pořád viděli jako malého chlapce, který se musí chovat podle nějakého předem daného kódu, který oni považovali za jediný normální. A to ho dusilo.
„Chcete říct, že teď po všem, co jsem vám o ní řekl, všechno záleží jen na tom, co si pomyslí ostatní? Na tom, co si myslíte vy?“ jeho hlas se třásl a oči měl naplněné něčím mezi hněvem a bolestí. „Pro mě to není o tom, co řeknou lidi. Je to o tom, že ji miluju a chci, abychom byli spolu. Proč tohle nechcete vidět?“
„Matouši, život nikdy nebyl o tom, co chceš ty,“ řekla Danuše ostře, jakoby tohle říkala už mnohokrát, jako by jen ona jediná měla přehled o všem, co je správné a co špatné. „My tě máme opravdu moc rádi, to víš, ale… tohle je věc, kterou musíme brát v úvahu. Všechno tohle, ten asociální původ, to problematické zázemí, z toho není snadné se dostat ven. Ani když se i ona bude třeba sebevíc snažit a opravdu to chtít. Nezapomeň. Daleko spíše tě stáhne s sebou dolů na dno. A právě tohle ty nevidíš.“
Matouš cítil, jak se mu podlamují kolena. „Já ji nechci vidět podle toho, co je a odkud pochází, mami,“ řekl, najednou klidněji. „Vidím ji jako dívku, která mi rozumí. Která mi pomáhá být lepší. Která se o mě stará, i když to mám těžké. A já chci být s ní, i když by to pro tebe bylo nepochopitelné.“
„Takže si ji jakože vážně vezmeš?“ vyhrkla Danuše, její oči už byly plné nezvladatelného vzteku. „Takže budeš dělat, co chceš, bez jakéhokoli ohledu na nás, na naši výchovu a na to, co ti říkáme, že je správné? Bez jakékoli sebeúcty a ohledů na svou vlastní budoucnost?“
„To je můj život, mami. A já ti říkám, že to chci zkusit s ní,“ řekl Matouš pevně. „Nechci žít podle něčeho, co jsem si nikdy nevybral. Už nechci dál zůstávat ve stínu vás a vašich názorů.“
Danuše se zlostně zvedla z židle, její výraz byl napjatý až křečovitý, pohled tvrdý. „Pokud to tak chceš, Matouši, pak buď připraven na to, že to nikdy nevyjde. Ale to už ty víš, že?“
Danuše stála naproti Matoušovi, její oči byly tvrdé jako kámen, když se na něj dívala. Celý její postoj vypovídal o hluboké neústupnosti, o matce, která byla odhodlaná ukázat svému synovi, že i v jeho dospělosti existují pevné hranice, které není možné překročit bez osudových následků.
„Matouši, ty jsi ještě moc mladý a nezkušený na to, abys chápal všechno, co se týká lidských vztahů a toho, co znamená zakládat skutečnou rodinu. O tom nevíš vůbec nic,“ začala pomalu, jako by se chystala otevřít nějaký tajný spis o tom, co je správné. „Oni … cikáni … nejsou jako my, normální slušní občané. Žijí v naprosto jiné realitě. Mají svůj vlastní svět, svou vlastní kulturu, která je diametrálně odlišná od té naší. A to není něco, co bys měl brát na lehkou váhu. V jejich komunitách to není o tom, že jdeš do školy, hledáš práci, dodržuješ zákony a žiješ podle nějakých hodnot. V jejich světě je všechno … chaos mimo naše pravidla.“
Matouš zuřil: „Mami, tohle je předsudek. To, co říkáš, je přesně to, co se děje, když se někdo nechá ovlivnit dominantními narativy o „jinakých“. To, co popisuješ, je součást té logiky, že všechno, co není naše, je vždy špatné – buď zaostalé, nebo nebezpečné. Ale my žijeme v globalizovaném světě, kde už tyto hranice dávno neplatí.“
Danuše se na něj podívala, ale její výraz neustoupil. „Ty si to možná představuješ jednoduše, ale v realitě to takhle opravdu není. Snažíš se všechno vidět přes nějakou tu svou teorii a filozofii, ale tady jde o reálné životy skutečných lidí, které těmi svými nepromyšlenými eskapádami ohrožuješ a možná i ničíš. Jak bys vysvětlil ostatním, že si budeš brát ženu z takového prostředí? Co na to budou říkat tvoji kolegové, přátelé, sousedi? Že k tobě přitáhne celé svoje široké příbuzenstvo? To jsou věci, které přece nelze ignorovat.“
„Ale já je nechci ignorovat,“ odpověděl Matouš s vášnivostí, která překvapila i jeho samotného. „Chci je vidět jinak. Jak si vůbec můžeš myslet, že to, co jsem prožil s Natálií, se dá vyvažovat jen tím, jak mě ostatní uvidí?“
Danuše se zatvářila, jako by se pokusila pochopit, co vlastně Matouš říká. „Ty si opravdu myslíš, že tvůj život je jen nějaký akční politický manifest, Matouši? Nežiješ fráze z knih! Žiješ skutečné věci. Nikdy nepochopíš, jak tě budou lidé vnímat… a budou tě vnímat jinak, než jak se vnímáš ty sám. Opravdu chceš sdílet svůj život s někým, kdo má na něj úplně jiný, zcestný pohled? S parazity, kteří tě vysají, zaberou tento krásný domek, který jsme s tatínkem tak pracně budovali a ještě tě z něj i vystrnadí, než z něj udělají kůlničku na dříví?“
Matouš si povzdechl, jeho pohled byl klidný, ale oči stále hořely hněvem. „To, co nazýváte nesprávným pohledem, je jen reakcí na kolonizační dědictví, které mělo za cíl potlačit jakoukoli jinou hodnotu než tu, kterou zadefinovali ti, co to celé řídili. A s tím já hrubě nesouhlasím. To není jen otázka vztahů a romantiky, ale toho, jak pochopit a respektovat, že jsou i jiné způsoby života a že nejsou odsouzeníhodné. Pro mě to není o barvě pleti nebo původu, ale o člověku jako takovém. A Natálie je pro mě někdo, kdo mě naplňuje, kdo mě podporuje. Ať už má jakoukoli barvu, nebo jakoukoli historii.“
Danuše se na něj dívala a pečlivě zvažovala každé slovo: „Já rozumím, že to teď vidíš jinak, ale není to jen o tom, jak se cítíš ty dneska. Jde o to, co se stane, když se pokusíš smíchat dva světy, které se nikdy nebudou moci skutečně smísit, protože jsou jako olej a voda. Pocházíš z rodiny, která má svoje dané hodnoty. A její součástí je to, že my jsme vždy byli tady, odnepaměti v této naší krásné zemi, že jsme součástí něčeho většího. Našeho výjimečného českého národa. A tohle… tohle je zrada, která se nedá jen tak přejít.“
Matouš na chvíli ztichl, ale jeho hlas zůstal pevný. „A co když je právě toto ten problém? Co když jsou všechny ty národní hodnoty, o kterých tak ráda básníš, postavené na něčem, co je zkreslené? Co když se právě teď musím rozhodnout, jestli přijmu tvoje staré způsoby, plné předsudků a uzavřenosti, anebo jestli budu po svém čelit světu, který je otevřenější, různorodější a schopný přijmout všechny lidi bez ohledu na jejich víru, rasu a dějiny?“
„Ty to opravdu nechápeš, Matouši?“ řekla Danuše zajíkavým hlasem plným rozčarování. „To není jen o nějakých ideálech. To je přece o tom, jak žijeme. A ten svět, o kterém mluvíš, to je jen nějaký ideologizovaný báječný svět, který ti někdo navymýšlel, navyprojektoval v těch pitomých knížkách, co pořád čteš a kterými vám na škole vymývají mozek. To nemá s realitou vůbec nic společného.“
V tom Miloš zvedl hlavu. Dlouho jen mlčel, ale teď, když přišlo na věc, se konečně rozhodl promluvit. „Jsem rád a rozumím ti, že chceš být s někým, kdo tě má rád, Mates, ale tohle… tohle vážně není jednoduché. Já to teda taky nevidím úplně jak ty. Spíš jsem v tomto na mámině straně. Lidi tady na venkově… to prostě není něco, co by mohli spolknout. A co s tím pak budeš dělat? Co když se to celé nějak zkomplikuje?“
Matouš se zhluboka nadechl a jeho hlas se opět zpevnil: „Pokud se to zkomplikuje, tak to budu řešit. Ale nebudu se držet zpátky jen kvůli strachu, že se my dva někomu nebudeme líbit. Pokud to je všechno, co pro mě znamená být svobodným člověkem, tak vám na takovou svobodu kašlu. Já chci skutečnou svobodu. I v tom vybrat si s kým budu žít, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní včetně vás dvou.“
Danuše, zklamaná a unavená, odvětila: „Jestli to tak chceš, tak ti asi nezabráním, ale pamatuj … zlomíš mi srdce. Své vlastní mámě. Nevím, jestli to přežiju. Navíc něco takového stejně nemá naději. Sám na to dojedeš. A já tě varovala.“
Matouš se na ni podíval, jeho oči byly plné zármutku i odhodlání. „Mami, nechci tě zklamat, opravdu ne. Ale pokud si myslíš, že prožiju svůj život podle toho, co si přeješ ty, nebo co si přeje někdo jiný, pak bych pořád musel žít ve lži. Nemůžu ti slíbit, že všechno bude jednoduché. A i když mě to bolí, rozumím tomu, že mě nedokážeš pochopit. Musím jít svou vlastní cestou. Nechci, aby tě to bolelo, ale vím, že pokud bych žil tak, jak bys chtěla ty, nikdy bych nebyl šťastný. Mám právo milovat toho, koho chci, a být s někým, kdo mě vidí takového, jaký jsem. A to je všechno, co pro mě Natálie znamená. Nejde o to, co říkají ostatní, mami. Jde o to, co cítím já.“
Matouš se znovu podíval z okna na jinovatku venku. Rozhodnutí už padlo. A v jeho srdci zůstala prázdnota.
Na druhý den brzy ráno už Matouš seděl za volantem svého staršího auta, které se pomalu plížilo po zamrzlé silnici. Ráno bylo chladné a ledové. Slunce se sotva probojovalo skrz zatažené mraky. I když objektivně asi nikdy nebyla, zima tady v Lednici se mu subjektivně vždycky zdála tvrdší, než ta v Brně, jako by si krajina střežila svou vlastní, jakousi mrazivou podstatu. Matouš měl na sobě šedou bundu, kterou nosil už několik let. V ní se cítil trochu bezpečněji. Jeho tvář byla napjatá, ruce sevřené na volantu. V hlavě měl stále ten rozhovor, který se odehrál včera večer. Když se dostal na silnici směrem na Brno, rozhodl se zavolat tetě Miladě. Byla to jedinečná osoba, která by mu mohla přinést trochu klidu do té zatuchlé, nejisté atmosféry, kterou teď cítil.
Rychle vzal telefon do ruky a vytočil její číslo. „Ahoj, teti,“ řekl, jakmile uslyšel její hlas. „To jsem já, Matouš. Mám za sebou těžký víkend.“
„Ahoj, Matúšku,“ odpověděla Milada klidně. „Tak co se děje? Co nového?“
Matouš si chvíli hledal slova. Nechtěl nic říkat přímo, ale musel. „No, včera jsem byl u rodičů. Bylo to… jak si asi dovedeš představit, trochu náročné.“
„Aha,“ zaznělo z její strany. „Tvoje mamka tě asi zase něčím překvapila, co?“
„Ne, spíš mě nezklamala, ale… nějak jsem tušil, že toto můžu čekat. Jakmile zjistili, že s někým jsem, bylo to jasné. Neudělal jsem asi nejlepší dojem.“
„To není nic nové,“ odpověděla Milada, jakoby to slyšela už tisíckrát. „Tvoje mamka má vždycky nějakou představu o tom, jak by druzí měli žít, že? A když vyjedeš mimo její koleje, je to pro ni moc těžké.“
„Jo, to je pravda,“ povzdechl si Matouš, jak projížděl dalšími vesnicemi. „Ale to není všechno. Ona … vůbec nechápe, proč jsem s někým, koho mi neschválila. Prostě to odmítla. I když jsem jí to vysvětloval, jakoby vůbec nereagovala. Jen… odmítla to. A to mě hodně ranilo.“
„Takže teď jsi měl problémy s tím, že s někým jsi, ale ona to neakceptuje?“ zeptala se Milada s klidem v hlase, ale jakoby cítila tu tíhu v jeho slovech.
„Jo,“ odpověděl Matouš. „A ještě mi říkala, že to pro mě bude těžké, že… to nikdy nebude fungovat. Že to nebude moje budoucnost. Že si nedokáže představit, jak bych měl s někým takovým žít. A vůbec nebrala ohledy, co to znamená pro mě.“
„A kdo to vlastně je?“ zeptala se Milada a neskrývala zvědavost. „S kým to teda jsi, Matúšku?“
Matouš na chvíli zaváhal. Cítil, jak se v něm vynořují všechny ty pocity nejistoty a strachu, ale zároveň i touha sdílet to, co ho už dlouho tíží. „Jedna holka z Brna … Natálie, moc příjemné, milé, chytré a šikovné děvče,“ řekl nakonec. „Akorát … je Romka. A to byla pro ně věc, kterou nezkousli.“
„Ach,“ povzdechla si Milada a její hlas zněl zamyšleně. „To je… to tedy bude složité. Ale víš co, Matúšku? Když ji máš rád, když ti na ní záleží, to je to nejdůležitější. Ne to, co si o ní myslí tvoje mamka. Ta se nikdy nenaučí to, co ty. Ani to, co jsme se naučily my s Aničkou. Nás nezajímá, jak někdo vypadá nebo odkud pochází. Jde o to, jak se k sobě chováte. A to, co cítíš, to je to, co má smysl.“
Matoušovi na chvilku spadl kámen ze srdce. Slyšel v jejím hlasu podporu, kterou tolik potřeboval. „Teti, máš pravdu,“ řekl. „Jenže je to těžší, než jsem čekal. Cítím se od nich čím dál víc vzdálený… oni mě vůbec nechápou.“
„To je v pořádku, tomu rozumím moc dobře,“ řekla Milada pevně. „Nikdy tě nepochopí, dokud se sám nepostavíš za to, co je pro tebe důležité. Oni tě vidí podle svých představ, ale to neznamená, že mají pravdu. Můžeš být přece jiný, než by si oni představovali. A to, že se rozhodneš pro někoho, kdo je odlišný a nelíbí se jim, ještě neznamená, žes udělal něco špatného.“
Matouš se zamyslel, jeho srdce bylo teď klidnější. „Jo, máš pravdu. Chci to s Natálií zvládnout, i když vím, že to nebude snadné…“
„Budeš to mít těžké, to nepopírám,“ řekla Milada s láskou v hlase. „Ale jestli to bude opravdové, tak si najdete cestičku. Nejde o to, jak to vidí ostatní, jde o to, co cítíte vy dva. Ať už to bude jakkoli těžké, běžte si za tím.“
„Díky, teti,“ řekl Matouš s úlevou, která mu zněla v hlasu. „Rád jsem ti zavolal. Opravdu mi to pomohlo.“
„Vždycky jsem tady pro tebe,“ odpověděla Milada jemně. „Kdykoli potřebuješ, stačí zavolat. A neboj, všechno se to srovná.“
„Určitě se ozvu,“ odpověděl Matouš. „A měj se hezky.“
„Ty taky, Matúšku. A pozdravuj ode mě tu svoju frajárku, až ju uvidíš.“
„Určitě,“ řekl Matouš a hovor ukončil. Zhluboka se nadechl a soustředil se na cestu před sebou. Cítil, jak se mu ulevilo.
Hlasité předčítání
