Bylo začátkem září, poslední dny léta se pomalu chýlily ke konci, ale teplé slunce stále slibovalo příjemné odpoledne. Vzduch byl svěží, ale stále s nádechem letního žáru a příjemného tepla, které se po dlouhém létu odmítalo vzdát.
Zlaté světlo horkého zářijového slunce zalévalo Lužánecký park poblíž brněnské konzervatoře. Na štěrkových cestičkách se ozývalo hrkosení kamínků pod nohama kolemjdoucích a vůně čerstvě posekané trávy naplňovala vzduch.
Eliška Nováková, vysoká a energická, atraktivní dívka s blond vlasy, už netrpělivě přešlapovala na lavičce u fontány. Měla na sobě džíny, tričko s krátkým rukávem a batoh přehozený přes rameno.
Eliška má 19 let a je vysoká kolem 175 cm, štíhlé postavy, která je přirozeně sportovní, což je patrné už jen z jejího postoje a chůze. Její světlé vlasy padají do jemných vln, její jemná tvář, světlá pleť s nádechem bronzového opálení a modré oči vždy zrcadlí určitý klid, ale zároveň zvědavost a otevřenost. Jezdí na kole, hraje na klavír, ale její skutečnou vášní je divadlo – studuje ho na konzervatoři a je aktivní v několika amatérských projektech. Eliška je dívka, která se umí rychle zorientovat ve všech nových situacích a nikdy se nebojí projevit svůj názor. Lidé ji vnímají jako někoho, kdo je vždy připravený pomoci, ať už radou nebo podporou. Ačkoliv by ji někdo mohl považovat za přehnaně extrovertní, uvnitř je to celkem přemýšlivá dívka. Pochází z Brna, kde studuje divadlo na konzervatoři. Je to typické brněnské děvče, které má rádo atmosféru města, ale zároveň vyhledává klidná místa, kde si může v klidu procvičovat divadelní role nebo zkoušet nové písně.
„Kde je?“ zamumlala si Eliška pro sebe, než zahlédla Nikolu Hrubou. Nikola, o něco nižší než Eliška, přišla svižným krokem s širokým úsměvem na tváři. Její kratší hnědé vlasy vlály ve větru a přes rameno nesla plátěnou tašku plnou knih.
„Promiň, že jdu pozdě,“ zvolala Nikola. „Ještě jsem se stavovala ve škole pro nějaké knížky.“
Nikola je kamarádka Elišky už od dětství a také její spolužačka ze základky. Pochází z menší vesnice nedaleko Brna, konkrétně ze Šlapanic. Její hnědozelené oči vyzařují přátelský, ale někdy i trochu plachý výraz. Její postava je pevná, v poslední době na sobě hodně pracuje – začala chodit do posilovny a její odhodlání se zlepšit je znát. I když někdy zrovna nebývá v centru pozornosti, má své vlastní silné stránky, jako smysl pro humor a schopnost naslouchat. Hrála na základní škole několik let na flétnu, ale na konzervatoři se věnuje divadlu, stejně jako Eliška. V poslední době si více užívá jízdu na kole, což jí dává pocit svobody. Občas bývá trochu nejistá, ale s podporou přátel se cítí silnější.
„Ale já nemyslím tebe, ty přece jdeš na čas. Myslím Naty. Zajdeme pro ni?“ zeptala se Eliška, když se obě společně vydaly směrem k centru.
Jejich společná kamarádka, Natálie Polhošová, totiž na místě zatím nebyla. I když už být měla. I ona je spolužačka Elišky a Nikoly z konzervatoře, akorát o ročník níže. Drobná, štíhlá a pohledná osmnáctiletá dívka z nedalekých Oslavan, vysoká jen něco přes 160 cm. Má husté smolně černé vlasy, které obvykle nosí v dlouhém copu. Její velké a výrazné černohnědé oči mají zvláštní intenzitu, jakoby vyprávěly příběhy, které nikdy neslyšela žádná kniha. Když se na ni člověk podívá, všimne si, že v sobě nosí krásu nejen pouze vnější, ale i ve své osobnosti, temperamentní, upřímné a čisté, spontánní, energické a odhodlané. Hraje na akordeon, nástroj, který miluje pro jeho schopnost vyjádřit celé spektrum emocí v několika jednoduchých tónech. Miluje přírodu, zajímá se o kulturu a ráda jezdí na kole. I když byla, vzhedem ke své jisté odlišnosti, v novém prostředí školy zprvu trochu osamělá a plachá, nakonec si snadno našla přátele, se kterými dokáže být sama sebou.
„Měla už tady na nás čekat!“ povzdechla si Nikola, když dorazily na místo srazu.
„To je jí podobné. Možná se opět zasekla při hraní ve městě,“ uvažovala Eliška.
„A vydělávání,“ dodala s potutelným úsměvem Nikola.
„Kolikátá akce už to je?“ povzdechla si Eliška a podívala se na hodinky. „Pokaždé si říkáme, že ji najdeme hned, a vždycky to skončí půlhodinovým hledáním.“
„Co čekáš? Vždyť je to celá Naty. Divím se, že na nás úplně nezapomněla. Možná si teď někde v půlce písničky vzpomene, že už měla být dávno s námi.“ uchechtla se Nikola.
Eliška její smích opětovala: „Jo, to bych jí věřila. Víš, co je na tom nejlepší? Jak se na nás pak podívá těma jejíma očiskama, překvapeně se usměje a hned budeme naměkko.“
Nikola zavzpomínala: „No jo, ty její oči, úsměv a harmonika. Mimochodem, pořád mám v hlavě ten jejich koncert se souborem. Pamatuješ? To sólo, co měla, úplně mi běhal mráz po zádech.“
„Já vím,“ dodala Eliška. „To bylo tak dokonalý, až to bylo naštváníhodný. Ale víš co? Přesně taková ona je. Nadpozemská na pódiu a totální chaotik v běžném životě.“
„To jo, horká krev,“ přikývla Nikola. „Třeba jednou i zapomene, že se má na koncert dostavit. Ale když už tam je, všechno kolem ztichne.“
Eliška doplnila: „Pravda. Jen by mohla trochu víc přemýšlet dopředu. Třeba bychom ji pak mohli zpustit z očí aspoň co pět minut.“
Společně se tedy rozhodly Natálii hledat. Zkusily Zelný trh, kde občas cvičívala, ale nakonec ji našly až v podchodu „Myší díra.“ Její skočné a temperamentní melodie byly slyšet už zdáli. Hrála na svůj akordeon, přičemž jí kolemjdoucí házeli mince a drobné do otevřeného pouzdra.
„Naty!“ zavolala Eliška. Natálie zvedla hlavu, doširoka se usmála a její velké tmavé oči zazářily radostí. „Holky! Hned končím. Dívejte!“ Natálie povyskočila a nadšeně vytáhla z kapsy své dlouhé sukně dvacetieurovou bankovku. „Jeden německý děda na Zelňáku mi ji hodil.“
„Super, to je skvělé!“ řekla Nikola. „Měla bys sis ty eura nechat na Slovensko, až zase pojedete.“
„Ni ni, dzivčatka, to tu je našich dvadsať evri!“ Opáčila bujaře se smějící Natálie ve východoslovenském nářečí a dodala: „To zaměníme a jdeme do kavárny. Dneska platím já.“
„A co ty pastelky, co jsi chtěla koupit sestře do školy?“
„Neboj, mám snad i na ně,“ trvala na svém Natálie a zachrastila drobáky. „A pokud to ještě nebude stačit, však hraju zase zítra a pozítří,“ uvažovala bezstarostně nahlas.
I když to od ní nebylo poprvé, kamarádky nakonec souhlasily. Natálie rychle zaběhla do směnárny, vyměnila peníze, přiběhla zpět a trojice vyrazila dál.
Do kavárny na kraji Brna pronikalo zlaté světlo, které se odráželo od rozkvetlých květin ve vázách na stolech a zanechávalo v prostoru příjemnou, skoro romantickou atmosféru. Byl to malý podnik, s dřevěnými stoly, na nichž ležely staré knihy a noviny a v rohu hrála tichá, příjemná hudba. Vzduch byl prosycený vůní čerstvé kávy, zákusků a letních bylinek pěstěných na malé zahrádce u kavárny. Lidé seděli u oken nebo na malých teráskách venku, kde ještě stále bylo příjemně teplo, a mluvili o dovolených, prázdninách, nadcházejících školních měsících a plánech na podzim.
Natáliina zlatavě snědá tvář teď byla klidná a soustředěná. Vyzařovala jakousi tichou sílu. Její sytě černé lehce zvlněné vlasy jí padaly kolem ramen, jejich lesk dodával jejímu vzhledu křehkou eleganci a přirozenou krásu. Její velké tmavé oči, které obvykle vyzařovaly upřímnou hloubku, se tentokrát krátce zahleděly na její nejlepší kamarádku Elišku. Bylo patrné, že v tuto chvíli našla své místo mezi svými přáteli.
Atmosféra mezi nimi byla přirozená a uvolněná. Slunce pomalu zapadalo za horizont a poslední paprsky dopadaly na stoly, zatímco kavárna se zaplňovala tichým hovorem. Venku se ještě rozplývaly poslední stopy léta, ale v kavárně už byly cítit první záchvěvy podzimu – možná v jemně chladnějším vzduchu, nebo v náladě, která se pomalu měnila k přípravě na nový školní rok. Stůl byl plný káv, vody, čajů a malých zákusků, a tři kamarádky, každá jiná, ale přesto v tomto okamžiku propojené, si užívaly pohodu, kterou poskytovalo právě tohle odpoledne.
Když si dívky sedly kolem stolu, každý pohled se na chvíli setkal s ostatními, než se rozhovor plynule rozproudil. Slunce už pomalu zapadalo za obzor a jeho poslední paprsky osvětlovaly jejich tváře, zatímco vzduch se začínal ochlazovat a noční Brno se připravovalo na večer.
„Tak, co jste dělaly o prázdninách?“ zeptala se Eliška s úsměvem, její modré oči se rozzářily zvědavostí, jak obvykle, když se dostala k tématu, které ji zajímalo. „Já byla v srpnu týden u moře v Chorvatsku, ale jinak skoro pořád na kole a pak jsem si zkoušela nové role. Vždycky mě to baví, ta změna a ten pocit, když objevím novou postavu. A ještě jsem si dala pár výletů tady po Brně… Znáte ten nový park na okraji města? Je to tam teď tak krásné.“
„Jo, znám, ten je super,“ přikývla Nikola, „tam jsem byla taky, ale spíš jsem hodně trávila čas na horách. Byla jsem s rodiči v Krkonoších na chalupě, a nějak jsme tam utíkali před tím vedrem. Ale fakt jsem si to užila. Teď už je to trochu jiné, víš, už to není jen o těch procházkách, ale taky jsem začala víc makat v posilce, a teď už mám pocit, že mi to trochu jde.“
„Já jsem zase byla celé prázdiny na Slovensku,“ začala Natálie, její hlas byl nadšený, ale jakmile promluvila o svých prázdninách, z jejího výrazu bylo cítit, že na tuto část léta nostalgicky vzpomíná. „U příbuzných… Vždycky je tam klid, lidi zrovna tam moc nechodí. Byla jsem u babičky na dědině. To místo je úplně jiný svět. Nechala jsem si konečně čas na muziku. A taky na toulání po okolí.“
„A co, hrála jsi hodně?“ zeptala se Eliška zvědavě a uvelebila se ve své židli, jakoby jí hudba také připomněla její vlastní letní projekty. „Zkoušelas nějaké nové skladby?“
Natálie se lehce usmála, její velké hnědočerné oči se zasněně zavřely v tichém rozjímání. Jakoby se na okamžik vrátila do babiččiny chaloupky. „Jo, hrála. Našla jsem tam jednu starou písničku, co jsem hrála už jako malá. Ale tehdy jsem ji ještě nedokázala pořádně zahrát. Babička mi ji znovu zpívala, tak jsem na ní pracovala. A věřte mi, teď se mi to už líbí mnohem víc. Je to zvláštní, jak někdy něco takového může zůstat v člověku.“
„To zní krásně,“ řekla Nikola a na chvíli se odmlčela, přičemž si zamyšleně hrála s okrajem hrnku. „Já se naopak spíš soustředila na to, co mi dává víc energie, třeba jízdu na kole nebo posilování.“
Eliška se zasmála, její smích byl upřímný a vyzařovala z ní odpočatost. „Tak to je vtipné, jak si každá dáváme prázdniny po svém. Niky, ty si jezdíš na kole a posiluješ, Naty, ty si to užíváš v tichu a hudbě, a já zase pořád běhám po Brně a hraju divadlo. Vlastně si uvědomuju, jak jsme každá jiná, ale stejně se vždycky najdeme a máme o čem mluvit.“
„To je pravda,“ řekla Natálie. Její pohled byl soustředěný na Elišku i Nikolu a její úsměv vyjadřoval vděk za to, že má vedle sebe takové přátele. „I když tohle léto bylo pro každou z nás jiné, je hezké, že jsme se tu sešly. To je to, co na tom mám nejradši. Každá z nás má něco jiného, ale stále máme společné chvíle.“
Nikola se zasmála, její tvář se rozzářila. „A stejně se nedokážeme nudit, i když máme každá jiný způsob relaxace,“ dodala. „A taky se nemusíme pořád rozčilovat, že máme moc práce nebo studia. Teď máme klid a čas pro sebe, a to je asi to nejvíc, co můžeme mít.“
Eliška se usměje a poklepe na stůl: „Tak co, holky? Kdo z nás dneska získá první místo v kávovém ratingu?“
Nikola se smíchem odvětí: „Nejsem si jistá, jestli se k tomu nějak dostanu, když jsi už dávno vytvořila svou vlastní kávovou soutěž.“
Natálie s úsměvem přehodí pohled z Elišky na Nikolu: „Musím říct, že to, co vy kávoví odborníci tady vybíráte, občas připomíná trochu soutěž ve zkoušení limitů kofeinu.“ Pak odhodí své dlouhé vlasy z čela a začne hrát na svou harmoniku. Klidná, ale chytlavá melodie se line v pozadí. Útlé prsty jejích štíhlých rukou tančí po klávesách nástroje. Pak zrychlí tempo natolik, že skoro nejsou vidět.
Eliška se nakloní k Natálii, její modré oči se rozjasní: „Ty jsi poslední dobou tak kreativní, to je úžasný. A tahle melodie?!“ Kývne hlavou. „Myslím, že by se hodila do nějakého divadelního představení. Co na to říkáš, Naty?“
Nikola roztáhne ruce a zasměje se: „Takový divadlo, kde by hrál akordeon, bych asi viděla ráda! Je to pro mě vždycky takový… zvláštní, ale krásný zážitek.“
Natálie se zamyslí zahraje pár tónů, jakoby reagovala na jejich slova: „No… já si vlastně nikdy nepředstavovala harmoniku v divadle, ale proč ne. Možná bych měla zkusit napsat něco k tomu… třeba nějaký dramatický moment, kde ten akordeon bude hlavní hrdina.“
V očích Elišky zaplane zájem: „To by bylo perfektní! A já bych třeba mohla napsat text. A Niky… co kdyby ses přidala k nám do týmu jako režisérka? Ty bys to dala!“
Nikola se začervená, v očích je vidět její nervozita, ale pak se usměje: „Já? Režisérka? To jsem nikdy nezkoušela…“ Pokrčí rameny. „Ale jo, proč ne. Můžeme se z toho dostat na nějakou novou úroveň.“
Natálie zastaví hru a podívá se na ni se soucitným úsměvem: „Vždyť to je to nejlepší na tom! Zkoušet něco nového.“ Pak se vrací zpátky k melodii, s pocitem, že na tomto projektu by mohly všechny najít něco, co by je spoji ještě víc.
Dívky se zasmějí a vymýšlejí další a další nápady, jak by jejich společný projekt mohl vypadat. Všechno se zdá být na dosah – kreativita, přátelství, možnost vyjádřit sebe sama. Tato chvíle, plná snů a smíchu, je pro ně všechny osvěžující připomínkou, jak daleko se už dostaly, a jak moc si navzájem důvěřují.
Po chvíli tichého přemýšlení, kdy se všechny tři dívky ponořily do vlastních myšlenek o svých uměleckých nápadech, nastala změna nálady. Slunce už úplně zapadlo a kavárna se začíná pomalu plnit lidmi, kteří přišli na večerní kávu. Vzduch je čerstvější a chladnější. Natálie přestane hrát na harmoniku.
Eliška si prohrábne vlasy, rozhlíží se po kavárně, pak se znovu obrátí na kamarádky: „Tak jo, holky, máme tu nějaké velké nápady na umění… ale co kdybychom teď přepnuly na jinou vlnu? Mám nápad na výlet! Pojďme někam vyrazit na kole. Dneska večer je cítit, jak se skvěle ochlazuje, ideální podmínky na nějakou opravdu pořádnou trasu!“
Nikola rozhodí ruce, zasměje se a s úsměvem na tváři odpoví: „Jsem pro! Byla bych ráda, kdybychom zůstaly u nějaké jednodušší trasy, protože přiznám se… po tom poslední výšlapu mám ještě trochu ztuhlé nohy.“
Natálie se usadí rovně, její tvář se rozzáří samým nadšením: „Jo! Je to skvélé, jak každé roční období má svou vlastní cyklistickou kouzelnou chvíli. Babí léto… Ať už pojedeme kamkoli, bude to super.“ Pak začne hledat na svém mobilu, jakoby přemýšlela, kam by mohly jet.
Eliška také otevře svůj mobil, přemýšlí a prohlíží mapu okolí: „Co říkáte na výlet do Moravského krasu? Mám tady jeden okruh, který se dá jet i na silničních kolech. Je to trochu náročnější, ale výhledy tam jsou neuvěřitelné, a taky bychom to mohly vzít přes nějaké menší vesnice a zakončit to nějakým dobrým obědem.“
Nikola se trochu zamyslí, ale její pohled je optimistický: „Moravský kras je nádherný. Ale to znamená, že bychom měly vyrazit brzy, co? Většinou to trvá delší dobu, než se dostaneme na místo, než se projedeme… Možná bychom to mohly udělat teď o víkendu.“
Natálie s úsměvem pohlédne na obě a přikyvuje: „Máte pravdu, víkend by byl ideální. A brzo ráno, ne večer, aby bylo dost času na všechno. Jen doufám, že budeme mít vítr v zádech, když pojedeme zpátky.“
Eliška se smíchem odpoví: „No jo, když máme na kolech nějaký vítr v zádech, tak to vypadá, že jsme super cyklistky!“ Zasměje se a přidává další úsměv, jak to obvykle dělává, když chce odlehčit náladu.
Nikola si pohodlně opře loket na stůl, prohodí s nadsázkou: „Tak to byste nesměly jet v mých stopách… protože já se obvykle snažím jezdit tak, aby vítr byl proti mně. Jak jinak bych mohla trénovat!“ Pobaveně se podívá na Elišku, která se na ni usmívá.
Natálie má v očích lesk a nadšení. Odpoví s úsměvem: „Já to vidím tak, že bychom mohly udělat takovou výpravu na kolech. Z Brna do Macochy, potom okolo a zpátky. Hezké výhledy, pár kopců a příjemné cesty. Nebudeme se určitě nudit.“
Eliška dívá se na mapu, přitakává: „To by mohlo být ideální. A taky máme spoustu možností na občerstvení a malá zastavení, kde si můžeme odpočinout a zasmát se.“ Přestane se prohlížet mapu a podívá se na Natálii. „A co ty, Naty, kde chceš zastavit? Možná tam bude nějaké místo, kde můžeš zahrát.“
Natálie se zamyslí a v očích jí zablýskne jiskra: „Určitě! Představ si to… uprostřed přírody, zelené kopce, jen my a zvuk harmoniky. Možná nějaké kozy nebo krávy kolem. Skoro jako pohádka.“ Zasměje se a znovu se podívá na Elišku a Nikolu, jakoby to bylo něco, co doopravdy plánuje.
Nikola se usměje, její oči jsou také plné nadšení: „To zní opravdu úžasně. Už se moc těším! V sobotu ráno teda? Musíme si na to všechno nachystat věci, náhradní duše, pořádně se obléct… ale přece si nenecháme ujít takový výlet.“
Eliška se zájmem kontroluje, zda je všechno připravené, poté se zvedne a přemýšlí nahlas: „Jo, a možná bychom mohly vzít termosky, něco k jídlu. Ráno si udělat čaj nebo kávu, ať jsme připravené na všechno!“
Natálie souhlasí, její hlas je teď plný očekávání: „Tak domluveno. Sobota ráno a výlet do krasu. Uvidíte, že to bude skvělé.“
Dívky začaly plánovat detaily, vzrušení z nadcházejícího výletu roste s každým novým nápadem. Představovaly si nejen krásu podzimní krajiny, ale i momenty, které budou trávit společně na kolech – chvilky, které je ještě víc stmelí.
V atmosféře smíchu a nadšení z blížícího se výletu a plánování cesty přišel moment, který překvapil všechny – Eliška, která vždy byla v těchto věcech trochu tajemná, se rozhodla podělit o novinku, kterou už nějaký čas nosila v srdci.
Na okamžik ztichla, podívala se na kamarádky s mírným úsměvem a opatrně se nadechla: „Holky… musím vám něco říct …“ Poklepala si prstem na stůl, jakoby se rozhodla pro chvíli vážnosti. „Našla jsem si někoho.“
Nikola překvapeně zvedla obočí, ale její pohled byl zvědavý a překvapený příjemně: „No teda, kdo je ten šťastlivec?“
Eliška se trochu usmála a začervenala, ale hned se s tím zase vypořádala, jakoby to byla přirozená věc: „Jmenuje se … Adam Král. Je z Vyškova, trochu hraje na kytaru a studuje na výtvarné škole tady v Brně. Je tak trochu introvert, ale strašně vtipný. Není to žádný ‚velký hráč‘ nebo nějaký… no, nějaký typ, který by v minulosti tolik přitahoval moji pozornost.“ Zasměje se, jako by si uvědomila, jak se změnila. „Ale je to hodný kluk a má rád stejné věci jako já. A musím přiznat, že jsem do něj… trochu blázen.“
Natálie se s úsměvem dívala na Elišku, byla za ni upřímně šťastná, ale v jejím pohledu bylo znát, jak si to zpracovává: „Tak to je krásné. Takže to vážně není jen nějaký flirt?“ Překvapivě zůstávala klidná a i trochu víc zamyšlená.
„Myslím, že to je víc než to,“ odvětila Eliška. Nadzvedla obočí, jak si užívala toho, jak se kamarádky vyptávají. „Bude to chvíli trvat, než to bude všechno opravdu vážné, ale cítím, že to je… skutečné. Uvidíme, jak to půjde.“
S úsměvem, který byl trochu tajemný, se Eliška podívala na Nikolu: „A ty, Niky? Taky máš někoho? Už vím, že taky neprocházíš kolem kluků bez povšimnutí.“
Nikola na chvíli ztichla, ale z očí jí Eliška vyčetla jemný, skrytý úsměv. Po chvíli se rozhodla promluvit a přiznat to, ale s úsměvem, jako by jí to přišlo přirozené: „No… možná mám taky někoho. Ale nechci to rozebírat takhle otevřeně, víte jak to myslím?“ Skrývala v sobě jistou tajuplnost. „Jsem ráda, že to teď vyjde na světlo.“
Eliška s úsměvem narážela na to, co říkala Nikola: „Aha! No to mi teda povídej, když už jsi byla takhle tajemná! Kdo to je? Proč mi to nechceš říct?“
Nikola se zasmála, zjevně trochu nervózně, ale s úsměvem se podívala zpět na Elišku: „Nemyslím si, že by bylo potřeba to vyprávět všem hned. Nechci to zakřiknout.“ Pak se podívala na Natálii, která vypadala, že ji to taky zajímá. „Ale určitě to ještě není nic vážného… to chvíli počkejme.“
Natálie měla v očích lehkou zvědavost, ale dobře cítila, že není na čase na kamarádku tlačit. Její hlas byl oproti Eliščině klidný a podporující: „Však v pohodě, klidně si to nech pro sebe, až budeš chtít sdílet to, tak budeš.“ Pohled měla zjemnělý, jakoby se nad tím zamýšlela. U ní to bylo jinak. U ní to zatím nebylo na pořadu dne. „Třeba se i já k něčemu dostanu.“
Eliška, jejíž tón byl stále rozverně veselý, zůstávala soucitná k Natálii: „Vždyť na to máš čas, Naty. A až přijde ten správný, tak… to všechno přijde samo.“
Nikola s povzbudivým úsměvem přitakala: „Ale jo, hlavně se neboj, všechno má svůj čas.“
Natálie pohledem na kamarádky cítila, jak je ještě více ponořená do svých myšlenek, ale najednou se jí na tváři objevil malý úsměv: „No… zatím si užívám své chvíle a na tom výletu třeba najdu inspiraci. Možná …“
Dívky se opět uvolnily a smířily s tím, jak je každá z nich na trochu jiné cestě. Eliška už vážnou známost sdílela, Nikola ji skrývala, ale Natálie je ještě stále sama. Cyklistický výlet do krasu, s čerstvým vzduchem, s novými zážitky, se stává pro všechny novou příležitostí, jak si uvědomit, že život je o objevování.
Když se pak všechny tři podívaly na stůl, na kterém zůstaly už jen zbytky zákusků a prázdné hrnky, bylo jasné, že tento moment pro ně byl něčím víc než jen obyčejným setkáním. Bylo to sdílení, porozumění a klidná pohoda, která se teď pomalu přelévala do svěžího vzduchu babího léta.
Hlasité předčítání
