Bylo začátkem září. Poslední dny léta se pomalu chýlily ke konci, ale teplé slunce stále slibovalo příjemné odpoledne. Vzduch byl svěží, stále s nádechem letního žáru a příjemného tepla, které se po dlouhém létu odmítalo vzdát.
Zlaté světlo horkého slunce zalévalo Lužánecký park poblíž brněnské konzervatoře. Na štěrkových cestičkách se ozýval hrkot kamínků pod nohama kolemjdoucích a vůně čerstvě posekané trávy naplňovala vzduch.
Eliška Neumannová, nápadná, vysoká a energická blondýnka, už netrpělivě přešlapovala na lavičce u fontány. Měla na sobě džíny, tričko s krátkým rukávem a batoh přehozený přes rameno.
Eliška je štíhlé, přirozeně sportovní postavy. Její jemná tvář, světlá pleť nyní s lehkým nádechem slabšího bronzového opálení a modré oči vždy zrcadlí zvědavost a otevřenost. Jezdí na kole, ale její skutečnou vášní je divadlo – studuje ho čtvrtým rokem na konzervatoři a je aktivní v několika amatérských projektech. Umí se rychle zorientovat ve všech nových situacích a nikdy se nebojí projevit svůj názor. Lidé ji vnímají jako někoho, kdo je vždy připravený pomoci, ať už radou nebo podporou. Je to typické brněnské děvče. Má ráda atmosféru města, ale zároveň vyhledává klidná zákoutí.
„Kde je?“ zamumlala si pro sebe, než zahlédla Nikolu Klímovou. Nikola, o trochu nižší než Eliška, přišla svižným krokem s širokým úsměvem na tváři. Její kratší světle hnědé vlasy vlály ve větru a přes rameno nesla plátěnou tašku plnou knih.
„Promiň, že jdu pozdě,“ zvolala. „Ještě jsem se stavovala ve škole pro nějaké knížky.“
Nikola je Eliščina kamarádka už od dětství a také její spolužačka už od základky. Pochází ze Šlapanic u Brna. Její hnědozelené oči vyzařují přátelský, ale někdy i trochu plachý výraz. Její postava je pevná, v poslední době na sobě hodně pracuje – chodí do posilovny a její odhodlání se zlepšit je znát. I když někdy zrovna nebývá v centru pozornosti, má své vlastní silné stránky, jako smysl pro humor a schopnost naslouchat. Na konzervatoři se také věnuje divadlu. Užívá si i jízdu na kole, což jí dává pocit svobody. Občas bývá trochu nejistá, ale s podporou přátel se cítí silnější.
„Ale já nemyslím tebe, ty přece jdeš na čas. Myslím Naty. Zajdeme pro ni?“ zeptala se Eliška, když se obě společně vydaly směrem k centru.
Jejich společná kamarádka, Natálie Polhošová z Oslavan, totiž na místě zatím nebyla. I když už dávno být měla. I ona je spolužačka Elišky a Nikoly z konzervatoře, akorát na oboru hry na akordeon a o ročník níže, protože je o pár měsíců mladší. Svůj nástroj miluje pro jeho schopnost vyjádřit celé spektrum emocí v několika jednoduchých tónech. Miluje přírodu a zvířata, zajímá se o kulturu a ráda jezdí na kole. I když byla v novém prostředí školy trochu osamělá, nakonec si našla přátele, se kterými dokáže být sama sebou.
„Měla už tady na nás čekat!“ povzdechla si Nikola, když dorazily na místo srazu.
„No jo. To je jí podobné. Možná se opět zasekla při hraní ve městě,“ uvažovala Eliška.
„A při tom jejím vydělávání,“ dodala s potutelným úsměvem Nikola.
„Kolikátá akce už to je?“ povzdechla si Eliška a podívala se na hodinky. „Dělá to pořád. Pokaždé si říkáme, že ji najdeme hned, ale vždycky to skončí hodinovým pátráním.“
„Co čekáš? Vždyť to je celá Naty. Divím se, že na nás úplně nezapomněla. Možná si teď někde v půlce písničky vzpomene, že už měla být dávno tady s námi.“ uchechtla se Nikola.
Eliška její smích opětovala: „Jo, to bych i věřila. Víš, co je na tom nejlepší? Jak se na nás pak podívá těma svýma očiskama, překvapeně se zeširoka usměje a hned budeme naměkko.“ Vzpomínala na její velké a výrazné černohnědé oči se zvláštní intenzitou, co jakoby vyprávěly příběhy, které nikdy nezaznamenala žádná kniha.
Nikola zavzpomínala: „No jo, ty její kukadla, úsměv a harmonika. Mimochodem, pořád mám v hlavě ten jejich koncert se souborem. Pamatuješ? To sólo, co měla. Úplně mi běhal mráz po zádech.“
„Já vím,“ dodala Eliška. „To bylo tak dokonalý, až to bylo naštvání hodný. Ale víš co? Přesně taková ona je. Nadpozemská na pódiu a totální chaotik v běžném životě.“
Byly si vědomy, že jejich kamarádka uchvacuje nejen pohledným zevnějškem, ale i svou osobností – upřímnou, čistou, spontánní a odhodlanou.
„No jo, horká krev, to jsou celí oni,“ přikývla Nikola s mrknutím. „Třeba jednou i zapomene, že se má dostavit. Ale když pak dorazí, vše kolem ztichne.“
Eliška doplnila: „Pravda. Ona snad ani nedokáže přemýšlet dopředu. Nemůžeš ji spustit z očí ani na pět minut. Ale zas na druhou stranu, je skvělé, jak jsme různí.“
Společně se tedy rozhodly kamarádku hledat. Zkusily Zelný trh, kde občas cvičila, ale nakonec ji našly až v podchodu „Myší díra.“ Její skočné a temperamentní melodie byly slyšet už zdáli. Seděla na odhozeném kartónu, hrála na svůj akordeon a kolemjdoucí jí házeli mince a drobné do otevřeného pouzdra.
„Naty!“ zavolala Eliška na drobnou, nevysokou dívku s hustými smolně černými vlasy v dlouhém copu. Natálie zvedla hlavu, doširoka se usmála a její velké pronikavé oči zazářily radostí. „Holky! Hned končím. Dívejte!“ Povyskočila a nadšeně vytáhla z kapsy své dlouhé sukně dvacetieurovou bankovku. „Jeden německý děda na Zelňáku mi hodil!“
„Super, to je skvělé!“ řekla Nikola. „Měla bys sis ty eura nechat na Slovensko, až zase pojedete.“
„Ni ni, dzivčatka, to tu je našich dvadsať evri!“ Opáčila ve východoslovenském nářečí s bujarým smíchem a dodala: „Love zaměníme a jdem do kavárny. Dneska platím já.“
„A co ty pastelky, co jsi chtěla koupit sestře do školy?“
„Neboj, mám snad i na ně,“ trvala na svém Natálie a okázale zachrastila drobnými. „A pokud to eště nebude stačit, však hraju i zítra a pozítří a popozítří a …“ uvažovala bezstarostně nahlas.
I když to od ní nebylo první pozvání, kamarádky se nebránily a rády souhlasily. Natálie rychle zaběhla do směnárny, vyměnila peníze, přiběhla zpět a trojice vyrazila dál.
Do jejich oblíbené kavárny pronikalo zlaté světlo, které se odráželo od rozkvetlých květin ve vázách na stolech a zanechávalo v prostoru příjemnou atmosféru. Byl to malý podnik, s dřevěnými stoly, na nichž ležely staré knihy a noviny a v rohu hrála tichá, příjemná hudba. Vzduch byl prosycený vůní čerstvé kávy, zákusků a letních bylinek pěstěných na malé zahrádce. Lidé seděli u oken nebo na malých teráskách venku, kde slunce ještě stále příjemně hřálo. Mluvili o dovolených, prázdninách, nadcházejících školních měsících a plánech na podzim.
Natáliina výrazná tvář teď vyzařovala jakousi tichou energii. Její lehce zvlněné vlasy jí padaly kolem ramen, jejich lesk dodával jejímu útlému vzhledu křehkou eleganci a přirozenou nádheru. Její velké hluboké tmavé oči se krátce zahleděly na nejlepší kamarádku Elišku.
Atmosféra mezi nimi byla přirozená a uvolněná. Slunce pomalu zapadalo za horizont a poslední paprsky dopadaly na stoly, zatímco kavárna se zaplňovala tichým hovorem. Venku se ještě rozplývaly poslední stopy léta, ale v kavárně už byly cítit první záchvěvy podzimu – možná v jemně chladnějším vzduchu, nebo v náladě nového školního roku. Na stole byla prostřena káva, voda, čaje a malé zákusky. Tři kamarádky, každá jiná, ale přesto v tomto okamžiku propojené, si užívaly pohodu.
„Tak, co jste dělaly o prázdninách?“ zeptala se Eliška s úsměvem. Její modré oči se rozzářily zvědavostí, jako obvykle, když se dostala k zajímavému tématu. „Já jela v srpnu na týden k moři. Do Chorvatska. Ale jinak jsem byla skoro pořád na kole. A zkoušela jsem si nové role. Vždycky mě to baví, ta změna, ten pocit, když objevím novou postavu. A ještě jsem si dala pár výletů tady po Brně… Znáte ten nový park na okraji města? Je to tam teď tak krásné.“
„Jo, znám, ten je super,“ přikývla Nikola, „tam jsem byla taky, ale spíš jsem hodně trávila čas na horách. Byla jsem s rodiči v Beskydech na chalupě, abychom utekli před tím vedrem. Ale fakt jsem si to užila. A taky jsem začala víc makat v posilce.“
„Já zase celé prázdniny na Slovensko,“ přidala se Natálie. Její hlas byl nadšený, očividně na tuto část léta nostalgicky vzpomínala. „U příbuzných, u babičky… Vždycky je tam klid, lidi zrovna tam moc nechodí. To místo je úplně jiný svět. Byl čas i na muziku. A taky na toulání po okolí. Konečně.“
„Hrálas hodně?“ zeptala se Eliška zvědavě a uvelebila se ve své židli, jakoby jí hudba také připomněla její vlastní letní projekty. „Zkoušelas něco nového?“
Natálie se lehce usmála, její velké hnědočerné oči se zasněně zavřely v tichém rozjímání. Jakoby se na okamžik vrátila do babiččiny chaloupky. „Jo, hrála. Našla jsem jednu starou písničku, co jsem hrála už jako malá. No tehdy jsem ji eště nedokázala pořádně. Babička mi ji znovu zpívala, tak jsem na ní pracovala. A věřte mi, teď se mi to už líbí omnoho víc. Jak někdy něco může zůstat v člověkovi takto.“
„To zní krásně,“ řekla Nikola a na chvíli se odmlčela, přičemž si zamyšleně hrála s okrajem hrnku. „Já se naopak spíš soustředila na to, co mi teď dává víc energie, třeba na sport.“
Eliška se zasmála, její smích byl upřímný a vyzařovala z ní odpočatost. „Tak to je vtipné, jak si každá dáváme prázdniny po svém. Niky, ty si jezdíš na kole a posiluješ, Naty, ty si to užíváš v tichu a hudbě, a já zase po Brně hraju divadlo. Vlastně si uvědomuju, jak jsme každá jiná, ale stejně vždycky máme o čem mluvit.“
„Pravda,“ řekla Natálie. Její pohled se soustředil na Elišku i Nikolu a její úsměv vyjadřoval vděk za to, že má vedle sebe takové přátele. „Je hezké, že jsme se tu sešly. To je to, co mám nejradši. Každá z nás má něco jiného, ale stále máme společné chvíle.“
Nikola se zasmála, její tvář se rozzářila. „A stejně se žádná nedokážeme nudit,“ dodala. „A taky se nemusíme pořád rozčilovat, že máme moc práce nebo studia. Teď máme klid a čas pro sebe, a to je asi to nejlepší, co můžeme mít.“
Eliška se usměje a poklepe na stůl: „Tak co, holky? Kdo z nás dneska získá první místo v kávovém ratingu?“
Nikola se smíchem odvětí: „Nejsem si jistá, jestli se k tomu nějak dostanu, když jsi už dávno vytvořila svou vlastní kávovou soutěž.“
Natálie s úsměvem přehodí pohled z Elišky na Nikolu: „Musím říct, že to tu občas připomíná trochu soutěž v limitech kofeinu.“ Pak odhodí své dlouhé vlasy z čela a začne hrát na svou harmoniku. Klidná, ale chytlavá melodie se line v pozadí. Útlé prsty jejích štíhlých rukou tančí po klávesách nástroje. Pak zrychlí tempo natolik, že skoro ani nejsou vidět.
Eliška se nakloní k Natálii. její modré oči se rozjasní: „Ty jsi poslední dobou tak kreativní, to je úžasný. A tahle melodie?!“ Kývne hlavou. „Myslím, že by se hodila do nějakého divadelního představení. Co na to říkáš, Naty?“
Nikola roztáhne ruce a zasměje se: „Takový divadlo, kde by hrál akordeon, bych asi viděla ráda! Je to pro mě vždycky takový… zvláštní, ale krásný zážitek.“
Natálie se zamyslí a zahraje pár tónů, jakoby reagovala na jejich slova: „No… proč ne? Možná bych měla zkusit něco k tomu…“
V očích Elišky zaplane zájem: „To by bylo perfektní! A já bych třeba mohla napsat text. A Niky… co kdyby ses přidala k nám do týmu jako režisérka? Ty bys to dala!“
Nikola se začervená, v očích je vidět její nervozita, ale pak se usměje: „Já? Režisérka? To jsem nikdy nezkoušela…“ Pokrčí rameny. „Ale jo, nakonec. Můžeme to dostat na nějakou novou úroveň.“
Natálie zastaví hru a podívá se na ni se soucitným úsměvem: „Vždyť to je to nejlepší na tom! Zkoušet něco nové.“ Pak se vrací zpátky k melodii.
Dívky se zasmějí a vymýšlejí další a další nápady. Užívají si kreativitu, přátelství, možnost vyjádřit sebe sama a to, jak daleko se už dostaly a jak moc si navzájem důvěřují.
Po chvíli tichého přemýšlení slunce už úplně zapadlo a kavárna se začíná pomalu plnit lidmi, kteří přišli na večerní kávu. Vzduch je čerstvější a chladnější. Natálie přestala hrát.
Eliška si prohrábne vlasy, rozhlíží se po kavárně, pak se znovu obrátí na kamarádky: „Tak jo, holky, máme tu nějaké velké nápady na umění… ale co kdybychom teď přepnuly na jinou vlnu? Mám nápad na výlet! Pojďme někam vyrazit na kole. Dneska večer je cítit, jak se skvěle ochlazuje, ideální podmínky na nějakou opravdu pořádnou trasu!“
Nikola se zasměje a s úsměvem na tváři odpoví: „Jsem pro! Byla bych ráda, kdybychom zůstaly u nějaké jednodušší trasy, protože přiznám se… po tvém posledním výšlapu mám ještě trochu ztuhlé nohy.“
Natálie se narovná, její tvář se rozzáří samým nadšením: „Jo!“ zavýskne. „Je to skvělé, jak každé roční období má svoji vlastní kouzelnou chvíli. Babí léto… Ať už půjdeme kdekoli, bude to super.“ Pak začne hledat na svém mobilu, jakoby přemýšlela, kam by mohly jet.
Eliška také otevře svůj mobil, přemýšlí a prohlíží mapu okolí: „Co říkáte na výlet do Moravského krasu? Mám tady jeden okruh, který se dá jet i na silničních kolech. Je to trochu náročnější, ale výhledy tam jsou neuvěřitelné. Taky bychom to mohly vzít přes nějaké menší vesnice a zakončit to nějakým dobrým obědem.“
Nikola se trochu zamyslí, ale její pohled je optimistický: „Moravský kras je nádherný. Ale to znamená, že bychom měly vyrazit brzy, co? Většinou to trvá delší dobu, než se dostaneme na místo, než se projedeme… Možná bychom mohly teď o víkendu.“
Natálie s úsměvem pohlédne na obě a přikyvuje: „To je pravda, víkend by byl ideální. A brzo ráno, ne večer, ať je dost času na všecko. Jen doufám, že budeme mít vítr v zádech, až pojedeme zpátky.“
Eliška se smíchem odpoví: „No jo, pak to vypadá, že jsme super cyklistky!“ Zasměje se, jak to obvykle dělává, když chce odlehčit náladu.
Nikola si pohodlně opře loket na stůl, prohodí s nadsázkou: „Tak to byste nesměly jet v mých stopách… protože já se obvykle snažím jezdit tak, aby vítr byl proti mně. Jak jinak bych mohla trénovat!“ Pobaveně se podívá na Elišku, která se na ni usmívá.
Natálie má v očích lesk a nadšení: „Já to vidím tak, že bychom mohly udělat takovou výpravu na kolech. Z Brna do Macochy, potom okolo a zpátky. Hezké výhledy, pár kopců a příjemné cesty. Nebudeme se určitě nudit.“
Eliška se dívá na mapu: „To by mohlo být ideální. A taky máme spoustu možností na občerstvení a krátké zastávky.“ Přestane se prohlížet mapu a podívá se na Natálii. „A co ty, Naty, kde chceš zastavit? Možná tam bude nějaké místo, kde můžeš i zahrát.“
Natálie se zamyslí a v očích jí zablýskne jiskra: „Určitě! Představ si to… uprostřed přírody, zelené kopce, jen my a harmonika. Možná nějaké kozy, ovce nebo krávy kolem. Skoro jak pohádka!“ Zasměje se a znovu se podívá na Elišku a Nikolu, jakoby to bylo něco, co doopravdy plánuje.
Nikola se usměje, její oči jsou také plné nadšení: „To zní opravdu úžasně. Už se moc těším! V sobotu ráno teda? Musíme si na to všechno nachystat věci, náhradní duše, pořádně se obléct… přece si nenecháme ujít takový výlet.“
Eliška se zájmem kontroluje, zda je všechno připravené, poté se zvedne a přemýšlí nahlas: „Jo, a možná bychom mohly vzít termosky a něco k jídlu. Ráno si udělat čaj nebo kávu, ať jsme připravené na všechno!“
Natálie souhlasí, její hlas je teď plný očekávání: „Tak domluveno! Sobota ráno výlet do krasu. To bude skvělé!“
Dívky začaly plánovat detaily, vzrušení z nadcházejícího výletu rostlo s každým novým nápadem. Představovaly si chvilky, které je ještě víc stmelí.
Pak Eliška na okamžik ztichla, podívala se na kamarádky s mírným úsměvem a opatrně se nadechla: „Holky… musím vám něco říct …“ Poklepala si prstem na stůl, jakoby se rozhodla pro chvíli vážnosti. „Našla jsem si někoho.“
Nikola překvapeně zvedla obočí, ale její pohled byl zvědavý a překvapený příjemně: „No teda, kdo je ten šťastlivec?“
Eliška se trochu usmála a začervenala, ale hned se s tím zase vypořádala, jakoby to byla přirozená věc: „Jmenuje se … Adam Král. Je z Vyškova, trochu hraje na kytaru a studuje na umprumce tady v Brně. Tak trochu introvert, ale strašně vtipný. Není to nějaký… no, nějaký typ, který by v minulosti tolik přitahoval moji pozornost.“ Zasměje se, jako by si uvědomila, jak se změnila. „Ale je to hodný kluk a má stejné zájmy jako já. A musím přiznat, že jsem do něj… trochu blázen.“
Natálie se s úsměvem dívala na Elišku, byla za ni upřímně šťastná, ale v jejím pohledu bylo znát, jak si to zpracovává: „Tak to je krásné! Takže to vážně není jen nějaký flirt?“ Překvapivě zůstávala klidná a i trochu víc zamyšlená.
„Myslím, že to je víc než to,“ odvětila Eliška. Nadzvedla obočí, jak si užívala toho, jak se kamarádky vyptávají. „Bude to chvíli trvat, než to bude všechno opravdu vážné, ale cítím, že to je… skutečné. Uvidíme, jak to půjde.“
S úsměvem, který byl trochu tajemný, se Eliška podívala na Nikolu: „A ty, Niky? Máš už někoho? Už vím, že taky neprocházíš kolem kluků bez povšimnutí.“
Nikola na chvíli ztichla, ale z očí jí Eliška vyčetla jemný, skrytý úsměv. Po chvíli se rozhodla promluvit a přiznat to, s přirozeným úsměvem: „No… možná mám taky někoho. Ale nechci to rozebírat otevřeně, víte jak to myslím?“ Skrývala v sobě jistou tajuplnost. „Jsem ráda, že to teď vyjde na světlo.“
Eliška s úsměvem narážela na to, co říkala Nikola: „Aha! No to mi teda povídej, když už jsi byla takhle tajemná! Kdo to je? Proč mi to nechceš říct?“
Nikola se zasmála, zjevně trochu nervózně, ale s úsměvem se podívala zpět na Elišku: „Nemyslím si, že by bylo potřeba to všem hned vyprávět. Nechci to zakřiknout.“ Pak se podívala na Natálii. Vypadala, že ji to taky zajímá. „Ale určitě to ještě není nic vážného… to chvíli počkejme.“
Natálie však cítila, že není na čase na kamarádku tlačit. Její hlas byl oproti Eliščině klidný a podporující: „Však v pohodě, klidně si to nechej pro sebe, až budeš chtít sdílet to, tak budeš.“ Pohled měla zjemnělý, jakoby se nad tím zamýšlela. U ní to bylo jinak. U ní to zatím nebylo na pořadu dne. „Třeba se i já na něco dostanu.“
Eliška, jejíž tón byl stále rozverně veselý, soucítila s Natálií: „Vždyť na to máš čas, Naty. A až se objeví ten pravý, tak… to všechno přijde samo.“
Nikola s povzbudivým úsměvem přitakala: „Ale jo, hlavně se neboj, všechno má svůj čas.“
Natálii se najednou na tváři objevil malý úsměv: „No… na tom výletě třeba najdu inspiraci. Možná …“
Když se pak všechny tři podívaly na stůl, na kterém zůstaly už jen zbytky zákusků a prázdné hrnky, bylo jasné, že tento moment pro ně byl něčím víc než jen obyčejným setkáním. Bylo to sdílení, porozumění a pohoda, která se teď pomalu přelévala do svěžího vzduchu babího léta.
Hlasité předčítání
