Prosinec 3
Inverze držela ráno pod poklicí,
pára spektrum barev pohlcovala,
jen mlhovky byly pro mě světlicí,
a přednáška hlasů mnou oscilovala.
Bílý inkoust se rozlil do okolí,
jásoty očekávání bloudily,
pod mléčným sklem se chvěl i zrak sokolí,
a pohledy za oknem se kroutily.
I když viditelnost byla zakuklena,
a den šátky kolem očí uvazoval,
já smysly byla zcela okouzlena,
když v rozptylu lampy záblesk světla stál.
Se slepeckou holí si člověk uvědomí,
že nasloucháním se drží pro vědomí.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání