Stalo se to za starých časů, kdy tráva ještě nebyla nepřítel lidstva. Tenkrát babky vyžaly srpem každou škarpu a mužští se hrdlili o kdejaké stéblo na přilehlé mezi.
Tak někdy v téhle době ubíral se od Ještěda k Hodkovicům krtičkář jak vystřižený z Karolíny Světlé. Asi tak kolem poledne dorazil na Šámalku. To je takové to nádherné místo, odkud je překrásný výhled dolů do našeho zaslíbeného kraje, kde se odjakživa maže med kolem huby a pláče nad rozlitým mlékem. Protože se zrovna zatahovalo na bouřku, spojil stařík užitečné s příjemným a uchýlil se do hospůdky, skrčené v útulném závětří malinko pod hřebenem.
Lokál je to malý a tak jediný host, nějaký Vavřich, který se tam v tu chvíli rozcapoval, musel malinko zatáhnout pupek, aby se mohl příchozí nasoukat za stůl. To ovšem neznamená, že by krtičkáře neviděl rád. V každém vystrkově vítají světaznalého člověka s otevřenou náručí a kromě toho pověst předcházela pocestného. Tehdy se dost věřilo na všelijaká uhranutí a zaříkávání, a v nouzi nejvyšší nebyla k zahození ani znalost bylin léčivých i zhoubných, dávkovaných podle té které konkrétní potřeby. Uvedené dovednosti se po upálení posledních čarodějnic připisovaly právě krtičkářům. Proto se Vavřich zaradoval, že na sebe tak šťastně natrefili.
Když ve stručnosti probrali obligátní počasí a politiku, chytil Vavřich příležitost za pačesy a šel rovnou na věc: „Můj soused, jmenuje se příznačně Mizera, si nedávno pořídil kozu. Nešlo by ji nějak sprovodit ze světa?“
Na to krtičkář vzplanul spravedlivým hněvem: „No tak to je typicky český! Soused si pořídí kozu a vy mu ji závidíte. Místo abyste se sám o nějakou poctivě přičinil, chcete, aby sousedovi ta jeho chcípla! Že se, chlape, nestydíte!“
„Co to plácáš, dědku?!“ rozohnil se Vavřich. „Já kozy dávno mám. Celý stádo.“
Nesuď, když nevíš
Četba díla zabere cca 2 min.
Hlasité předčítání
