Věčné vlny se tříští o lidské haraburdí a slané duše přisedají ke stolům. S kolika podobnými jsem již seděl, ale kolik jsem jich ukázněně minul a odmítl třeba jen koutkem oka nahlédnout.
Nežli jsem potkal Tebe. Čekal jsem tak dlouho, o čem si budeme povídat?
O čem chceš.
Aha… vzpomínám jak jsem kdysi i já bojoval se závažnými chorobami, dnes mi však nezbývá čas na podružnosti, čekal jsem dlouho.
Já vím.
Ale ty roztříštěné vlny a to haraburdí navršené do tvaru promenády…
Já vím.
Nic nevíš, já se moře bojím.
Proto jsem tady.
A ty dívky?
I ty sem patří.
Ale vždyť ony nechápou, že neřest okouzlí jen tehdy je-li nevinná a skrytá, bloudí tu mezi stoly…
…a za zády jim voní moře.
Myslíš, že ho někdy ucítí?
Myslím, že ho cítí.
A ty děti? podívej na ty děti; co chvíli nastaví své drobné, umouněné dlaně… potichonku.
Každý z vás nastavuje dlaně.
A ty?
Já znám slova jimiž je naplním.
Tak jim nějaké řekni.
Jsem Tvá Vlna.
Tak řekni nějaké mně.
Možná…
Chceš vidět skrze víčka?
Jak ?
Nastav dlaň.
Aha…
johohó, rozprsknu myšlenky do tisíců pavoučích nohou,
ledabylým posunkem rozplynu spořádanost a nemaje síly, ani potřeby visím si mezi dnem a nocí…
a vidím cestu duše životem, vidím jak dlouhými kroky proniká tekutým středem země, jak odplouvá daleko kamsi k počátku slov a dál. Po věčný okamžik jsem vším naráz, jsem spleten v sebe, sám sebou…
A pak někdo řek‘ a v ten moment i přikroužila země, já spadl do světa, usedl ke stolu a pod dozorem vašich pohledů vykročilo tisíce pavoučích nohou týž směrem.
Levá dva, levá dva, levá dva…
Sbohem.
Hlasité předčítání
