Na světě dnes žije více než dvě miliardy lidí v extrémní chudobě. Alespoň to tvrdí Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Extrémní chudoba je definována garantovaným příjmem menším než tři dolary na den, což v kurzovním přepočtu dělá asi 63 Kč. Je vskutku pozoruhodné, že analýzami globální chudoby se zabývají mocné, a navíc soukromé finanční instituce těžící z bohatství světových ekonomických center, která celá staletí ekonomicky rostla na kostrách svých chudých periferií. Těm se dříve říkalo „třetí svět“, dnes „globální jih“. O to pikantněji vyznívá starost těchto nadnárodních bank nad přesunem chudoby z oblasti asijských tygrů, mezi něž patří především Čína a Indie, do afrických subsaharských zemí.
Východní Asie zažívá ekonomický boom mimo jiné díky tomu, že se postupně vymaňuje z područí západních bank a nadnárodního kapitálu. Zato dávno zkolonizovaná Afrika nadále upadá, přičemž jistá část subsaharských států se obrací o pomoc na Čínu a Rusko, zatímco zbytek afrických států se dusí ve vlastní šťávě vnitřními konflikty ve snaze vymanit se z pod kurately západních kolonizátorů. Tatáž Světová banka pak ve svých veřejně prezentovaných analýzách za příčinu chudoby označuje fragilitu dotčených zemí způsobenou vnitřní nestabilitou.
Na informačním webu Světové banky se píše: Rok 2024 představuje kritický zlom – chudoba se stále více koncentruje v místech, kde jsou (státní) instituce nejvíce ohroženy a obnova je nejobtížnější. Toto musí být ústředním bodem globální rozvojové agendy v budoucnu. Chudobu totiž nelze vymýtit, pokud se nepostavíme čelem k nestabilitě – strategicky a naléhavě.
Náprava křehkosti a nestability musí být proto podle bankéřů prvním úkolem v boji proti chudobě. Kdo jiný se však o tuto „fragilitu“ zasloužil více než světoví lichváři, jimž na srdci leží především to, aby jim každý stát na světě platil tučné úroky za to, že financují jeho ekonomický rozvoj za pomoci nadnárodních korporací? Tam, kde o jejich „službu“ nikdo nestojí, musí nutně nastoupit extrémní chudoba. Zloděj křičí chyťte zloděje. Přitom prý více než 60 procent lidí z oněch chudých států se podle Světové banky spoléhá na nízkoproduktivní práci – neplacenou práci v rodině, samostatnou výdělečnou činnost nebo jiné „nejisté činnosti“. Neboli křehkost se dostavuje všude tam, kde panuje nezávislost na státních institucích, bankách a velkokapitálu. Navíc nedostatky v infrastruktuře situaci ještě zhoršují. Není tam například možné organizovat povinné očkování a účinně regulovat růst populace.
Pročež blahořečme s nejvyšší pokorou našim finančním bohům a jejich bankovním domům, že nám umožnili nuceně dřít v námezdních zaměstnaneckých poměrech, často prekérních bez sociálních jistot a bez možnosti žen zůstat v domácnosti, a užívat si příjmů nad hranicí chudoby ve státě, který prosperuje jakožto okrajový přívěšek západního centra. Kdybychom totiž svoji existenci postavili na soběstačnosti, kdyby většina lidí žila z vlastních zemědělských výtěžků, ze samostatných řemesel a služeb se vzájemnou barterovou výměnou vytvořených hodnot, byla by tato „nejistá činnost“ bez potřeby velkých peněz podle Světové banky důkazem naší absolutní chudoby hodné nejvyššího soucitu a spásného zásahu ve formě totálního vyvlastnění a zavedení pracovních táborů pro nakrmení zbídačelé populace.
Málokterý černý obyvatel Sahelu by byl ochoten žít jako my ve vleku každodenní osmihodinové námezdní práce, aniž by se mohl denně povalovat na návsi a okukovat místní ženy, jak se činí v obstarávání domácích prací. Vedle toho družně klábosit s jedním ze zámožných švagrů, který provozuje samostatnou „nejistou výdělečnou činnost“ obchodováním s vlastním stádem koz pasoucích se divoce na přilehlých savanách. Kdyby finanční bohové ponechali v minulosti Afriku samu sobě, jezdili bychom tam dnes jako turisti obdivovat se z ohrazených koridorů přírodnímu a svobodnému způsobu života místních domorodců, jimž jsou naše civilizační vymoženosti pro smích.
Hlasité předčítání