Uplynulo bezmála čtyřicet let od sametové revoluce. Kam jsme se to dopracovali, nebo lépe, čemu jsme se naučili? Pro trefné vyjádření si vypůjčím slova Carla Schmitta: Prohráli jsme vlastní porážku a užíváme si ji jako porážku někoho jiného, tudíž jako vítězství. Do našeho podvědomí se vemlouvají komičtí filosofové mýtu o svobodě a demokracii a společenský diskurz prefabrikují všeovládající symptomatické falsifikace. Není požitku pro ucho ani pro oko, nic nepomůže analýza ani pojem. Ze všeho čiší faleš a morální prázdnota.
Nepatříme na Západ, nepatříme ani na Východ, vlastně nepatříme vůbec nikam. Jsme jako zevlouni bez vlasti a bez domova. Není namístě se ptát, čemu jsme se naučili, ale čemu jsme se odnaučili: Číst, psát, naslouchat, vzdělávat se, kriticky myslet, být solidární, řídit se vlastním svědomím. Materiální zabezpečení od sametové revoluce zdánlivě vzrostlo, ovšem zdaleka ne pro každého. Obchody nabízejí vše, co hrdlo ráčí, ale dostupné bydlení, dokonce ani vlastní střechu nad hlavou si nemůže dovolit zdaleka každý. Mnozí z nás jsou na tom hůř, než kdykoli dříve: bezdomovci, matky samoživitelky, otcové vyobcovaní z rodin, zkrachovalé existence, zadlužení otroci lichvářů, lidé bez práce a bez zastání.
Nyní prožíváme revoluci postkulturní. Co to znamená? Především frontální útok na vše, co v minulosti zakládalo kulturu člověka cti, tradice, morálních zásad a svébytného uvědomění, útok na člověka zakotveného v sociálně podpůrném a rasově příbuzném společenství. Produktem postkulturní společnosti je individualistická bytost bez rodiny, bez přátel, bez duchovního zázemí, bez reálných mezilidských vztahů, osamělé individuum zoufale se upínající na virtuální sociální sítě, kde v sobě tlumí pocit vlastní zbytečnosti a mizivého významu pro své lhostejné bližní. Jediným měřítkem lidské hodnoty je postavení v zaměstnání vyjádřené velikostí měsíčního platu a strachem z neúspěchu či vyhazovu.
Člověk postkulturní doby je indoktrinován rozvratnými ideologiemi postkapitalistických elit, trpí nevědomostí, vymýváním mozku, sociální dezorientací, mravním úpadkem a tragickou nevzdělaností, ztrácí pojem o lidské důstojnosti, o nezávislé mysli, o smyslu života, o duchovních hodnotách, o společenském významu, o přirozeném řádu, o hodnotovém žebříčku, o vlastní identitě, o kulturních hodnotách vůbec, dokonce o vlastním pohlaví. Takový jedinec přestává být svobodným člověkem a stává se chovným zvířetem ke spotřebnímu využití.
Zdá se, že postkulturní revoluce, jejíž cílem bylo zničit tradiční kulturní kořeny západní společnosti, je dokonána. Předcházela jí revoluce křesťanská, revoluce feudální, revoluce osvícenská, revoluce buržoazní, revoluce průmyslová, revoluce socialistická a v neposlední řadě revoluce feministická. Kdo v této historické řadě revolucí vnímá sestupnou tendenci, ten se nemýlí. Snahou každé revoluce je násilně zvrátit involuční proces, který ve skutečnosti probíhá namísto tolik opěvované evoluce. Leč jedná se o marnou snahu vykazující pouze dočasné výsledky.
Nikoliv pokrok, ale úpadek je znakem historického vývoje lidstva od starověku do současné doby. Involuci zastavit nelze, tak jako pokrok, neboť každý pokrok, jak ho známe, má z hlediska lidské společnosti involuční charakter.
Hlasité předčítání