Kapitola 21
Za chvíli mě předvedli před soudce, starého, laskavě vyhlížejícího muže klidného a mírného vystupování. Přesto na mě přísně pohlédl, pak se obrátil k mužům, kteří mě přivedli, a zeptal se jich, kdo se hlásí za svědka.
Vystoupilo jich asi půl tuctu. Soudce z nich určil jednoho a ten vypověděl, že minulé noci vyplul se svým synem a švagrem Danielem Nugentem na lov. Když asi v deset hodin zpozorovali, že se zvedá silný severák, zamířili zpět k přístavu. Noc byla velmi tmavá, protože ještě nevyšel měsíc. Nepřistáli v přístavu, nýbrž jak byli zvyklí, v zátoce asi dvě míle pod ním. Svědek vyšel na břeh jako první a nesl část rybářské výzbroje; syn a švagr ho následovali. Když šel po písčitém břehu, o něco zakopl a upadl. Jeho druhové mu přiskočili na pomoc a ve světle lucerny spatřili tělo jakéhosi muže, který byl podle všech známek mrtev. Zprvu se domnívali, že je to mrtvola nějakého utopence vlnami vyvržená na břeh. Avšak při bližší prohlídce zjistili, že oblek nebyl mokrý a tělo ještě nebylo vychladlé. Ihned odnesli neznámého do nedalekého domku jedné stařeny a pokusili se ho přivést k životu. Marně. Byl to pohledný, mladý, asi pětadvacetiletý muž. Byl zřejmě uškrcen, na těle totiž nebylo žádných stop násilí kromě černých otisků prstů na krku.
První část výpovědi mě vůbec nezajímala, ale při zmínce o otiscích prstů jsem si okamžitě vzpomněl na zavraždění svého bratra a zmocnilo se mě obrovské vzrušení. Celý jsem se roztřásl, před očima se mně dělaly mžitky a musel jsem se opřít o židli, abych neupadl. Soudce mě bedlivě pozoroval a z mého chování pochopitelně vyvodil nepříznivý dojem.
Syn potvrdil otcovo líčení. Potom byl předvolán Daniel Nugent. Přísahal, že těsně předtím, než švagr upadl, spatřil u břehu člun, v němž seděl jakýsi muž, a pokud mohl při svitu několika málo hvězd posoudit, byl to stejný člun, v němž jsem před chvílí přistál.
Jakási žena, která bydlela na pobřeží, vypovídala, že právě stála ve dveřích svého domku a čekala na návrat rybářů, když spatřila, jak od oné části zálivu, kde byla později mrtvola nalezena, odráží člun s jedním mužem na palubě.
Jiná žena potvrdila výpověď rybářů. Tělo, které k ní v noci přinesli, ještě nevychladlo. Položili je na lůžko a třeli je. Daniel odešel do města pro felčara, ale život již z nešťastníka vyprchal.
Soudce se vyptával několika mužů, odkud jsem asi připlul, a všichni souhlasně vypovídali, že silný severák, který se v noci zvedl, mohl můj člun honit po moři několik hodin, takže jsem se zřejmě vrátil k místům, odkud jsem vyplul. Kromě toho jsem podle jejich názoru přivezl tělo odjinud, a protože jsem zřejmě neznal pobřeží, vplul jsem do přístavu, aniž jsem tušil, jak daleko je město od místa, kde jsem mrtvolu odložil.
Po skončení jejich výpovědí mě pan Kirwin vyzval, abych se odebral do místnosti, kde ležel mrtvý, připravený k pohřbu. Chtěl totiž zjistit, jak na mě tento pohled zapůsobí. Podnětem tohoto nápadu zřejmě bylo velké rozčilení, které jsem projevil při líčení způsobu vraždy. Soudce spolu s několika dalšími osobami mě proto zavedli do hostince. Mimořádné okolnosti osudné noci mě pochopitelně mátly, ale protože v době, kdy byla mrtvola nalezena, jsem rozmlouval s lidmi na svém ostrově, byl jsem zcela klidný a nijak se nelekal výsledku celého šetření.
Vešel jsem do místnosti, kde ležel mrtvý. Zavedli mne k rakvi. Lze vůbec popsat, co jsem cítil, když jsem do ní pohlédl? Ještě teď mnou prostupuje hrůza, ještě dnes nedokáži vzpomenout na onen strašný okamžik bez zachvění a bolesti. Výslech, přítomnost soudce a svědků, to všechno mi rázem zmizelo z mysli. Přede mnou ležel Jindřich Clerval – mrtev! Zalapal jsem po dechu, vrhl se na rakev a zvolal: „Tak i tebe tedy připravily mé vražedné úklady o život? Už jsem zničil dva životy, další čekají na svůj osud, ale že také ty, můj přítel, můj dobrodinec…“
Mé tělo již nevydrželo rány osudu, jimž bylo vystaveno, a v prudkých křečích mě vynesli z místnosti.
Pak mě přepadla horečka. Dva měsíce jsem se potácel na pokraji smrti. Jak jsem se později dozvěděl, strašně jsem blouznil a nazýval se Vilémovým, Justýniným a Clervalovým vrahem. Občas jsem prosil, aby mi někdo pomohl zničit nepřítele, který mě mučí, jindy, jako bych cítil netvorovy prsty na krku a z hrůzy a zoufalství jsem hlasitě sténal. Naštěstí jsem mluvil svou mateřštinou, které rozuměl jedině pan Kirwin, ale mé posunky a trpké výkřiky sdostatek vyděsily každého, kdo mě viděl a slyšel.
Proč jsem nezemřel? Bylo mi po všech stránkách zle, jak snad ještě nikomu. Proč jsem tedy neklesl do zapomnění a odpočinku? Smrt si bere děti v rozpuku života, jedinou naději milujících rodičů, bere si milence, plné zdraví a vyhlídek do budoucna, a dává je všanc červům a ničivému hrobu. Z čeho jsem byl stvořen, že jsem mohl odolávat tolika ranám, které jako točící se kolo neustále obnovovaly má muka?
Byl jsem prostě odsouzen k životu, a když jsem se po dvou měsících jakoby probral ze sna, zjistil jsem, že ležím na ubohém vězeňském lůžku, střežen žalářníkem, klíčníkem, zámky a všemi odstrašujícími žalářními zařízeními. Pamatuji si, bylo ráno, když jsem se poprvé s plným vědomím kolem sebe rozhlédl. V první chvíli jsem zapomněl, co se vlastně stalo, měl jsem pouze pocit, že se mi přihodilo nějaké velké neštěstí. Když jsem se však rozhlédl a spatřil zamřížované okno a ubohou místnost, v paměti se mi všechno vybavilo a já jsem hořce zasténal.
Můj hlas probudil stařenu podřimující na židli u mého lůžka. Byla to ošetřovatelka, klíčníkova manželka, a v jejím obličeji byly vepsány všechny charakterové vady, které jsou tak často typické pro vězeňské strážce. Její rysy byly tvrdé a hrubé jako u člověka zvyklého dívat se bez sympatií na utrpení druhých. Oslovila mě anglicky lhostejným tónem a mně připadalo, jako bych ten hlas již někdy zaslechl v dobách své nemoci.
„Cítíte se už líp, pane?“ zeptala se.
Téměř neslyšně jsem odpověděl rovněž anglicky: „Myslím, že ano, ale jestliže je to všechno pravda a jestliže se mi to opravdu jen nezdálo, pak je mi líto, že ještě žiji a že musím cítit to utrpení a hrůzu.“
„Mluvíte-li o tom pánu, co jste ho zabil,“ odpověděla stařena, „pak by, myslím, bylo pro vás líp, kdybyste byl mrtev, protože teď s vámi bude zle! Ale co je mi vlastně do toho, mě sem poslali, abych vás ošetřovala a pomáhala při vašem uzdravení. Konám svou povinnost s čistým svědomím, a kdyby tak jednal každý, tak by bylo na světě dobře.“
Nevrle jsem se od ní odvrátil; jak jen mohla mluvit tak nevlídně, vždyť jsem byl právě zachráněn ze spárů smrti. Byl jsem však unaven a nebyl jsem schopen přemýšlet o všem, co se přihodilo. Můj dosavadní život mi připadal jako sen a občas jsem zapochyboval, zda je všechno pravda, tak se všechno zdálo neskutečné.
Před mýma očima vyvstávaly stále zřetelněji výjevy uplynulých událostí. Vysoká horečka mě obklopila temnotou a nikdo tu nebyl, kdo by mě konejšil vlídným slovem a podal mi pomocnou ruku. Přišel lékař, předepsal mi léky, stařena je pro mě připravila; lékař se však tvářil zcela lhostejně a stařena nevraživě. Koho jiného by mohl zajímat vrahův osud než kata, který si vydělává svou mzdu?
Takovým směrem se nesly mé první úvahy. Brzy jsem zjistil, že se pan Kirwin ke mně choval neobyčejně laskavě. Nařídil, aby mě uložili do nejlepší místnosti ve vězení (i když byla ubohá), a opatřil mi lékaře a ošetřovatelku. Bohužel mě jen zřídka přicházel navštívit, nechtěl totiž naslouchat mému šílenému blouznění, ačkoli bylo jeho snahou každému pomoci. Jen občas se chodil přesvědčit, zda mi něco nechybí, ale jeho návštěvy byly krátké a v dlouhých časových odstupech.
Jednoho dne, v době, kdy už jsem se pomalu zotavoval, jsem seděl na židli, bledý, oči napůl zavřeny. Přemohl mě zoufalý zármutek a uvažoval jsem, zda bych raději neměl volit dobrovolnou smrt než zůstávat na světě, naplněném pro mě jen utrpením. Dokonce mě napadlo, zda bych neměl prohlásit, že jsem čin spáchal, a podstoupit zákonný trest; vždyť jsem rozhodně nebyl tak nevinný jako ubohá Justýna. Tu se otevřely dveře cely a vstoupil pan Kirwin. S vlídnou tváří plnou soucitu si přitáhl židli ke mně a francouzsky mě oslovil:
„Musí to být tady pro vás úděsné. Mohl bych vám v něčem pomoci?“
„Děkuji vám za laskavost, ale na celém světě není pomoci, kterou bych byl schopen přijmout.“
„Je-li někdo tak zdrcen neobvyklým neštěstím jako vy, může mu projev sympatií někoho cizího přinést ovšem jen nepatrnou útěchu, to chápu. Doufám však, že brzy budete moci opustit toto smutné místo. Myslím, že nebude nesnadné předložit důkazy, které vás zprostí obvinění.“
„Kdybyste jen věděl, jak je mi to lhostejné. Na světě nemůže být snad nikdo tak nešťastný jako já. A mé neštěstí způsobila řada zcela nepravděpodobných událostí. Když je někdo tak stíhán a trýzněn, může snad pro něj smrt být zlem?“
„Máte pravdu, ony nešťastné události, které se nedávno přihodily, jsou podivné a strašlivé. Zvláštní náhoda vás zahnala na naše pobřeží, známé svým pohostinstvím, ihned jste byl uvězněn a obviněn z vraždy. První věc, kterou jsem spatřil, bylo tělo vašeho přítele, tak neslýchaně zavražděného. Navíc je nějaký váš nepřítel zřejmě umístil tak, aby podezření padlo na vás.“
Přes vzrušení, které vyvolala vzpomínka na mé utrpení, mě na slovech pana Kirwina velmi překvapilo, co všechno zřejmě o mně ví. Nejspíše se na mém obličeji objevil výraz údivu, protože spěšně dodal:
„Jakmile jste onemocněl, přinesli mi všechny písemnosti, které u vás našli. Prohlédl jsem je. Doufal jsem, že z nich zjistím, kam bych mohl vašim příbuzným poslat zprávu o vašem stavu a o tom, co s vámi je. Nalezl jsem několik dopisů a mezi nimi jeden, z jehož oslovení jsem usoudil, že je od vašeho otce. Ihned jsem napsal do Ženevy. Od té doby uplynuly téměř dva měsíce. Ale co je vám, chvějete se, jste zřejmě ještě nemocen. Nesmíte se vůbec rozčilovat!“
„Tohle napětí je tisíckrát horší než nejstrašnější skutečnost. Řekněte mi, kdo zase byl zavražděn a koho teď mám oplakávat?“
„Vaše rodina je úplně v pořádku,“ uklidňoval mě pan Kirwin, „ale někdo k vám přijel na návštěvu, váš přítel.“
Nevím, jakým sledem myšlenek se mi ta představa vybavila, ale ihned mi vytanulo na mysli, že sem přišel vrah, aby se vysmál mému utrpení a mučil mě Clervalovou smrtí, aby se znovu pokusil přimět mě k splnění svých ďábelských přání. Přikryl jsem si oči rukama a vyděšeně zvolal:
„Odveďte ho! Nechci ho vidět! Pro lásku boží, nenechte ho vejít!“
Pan Kirwin na mě zmateně pohlédl. Zdálo se mu, že výkřik dosvědčuje mou vinu, a odpověděl poněkud přísně:
„Myslil jsem si, mladý muži, že vám přítomnost vašeho otce bude vítána a že ve vás nevyvolá tak prudký odpor!“
„Můj otec!“ vykřikl jsem a hrůza, která se mě zmocnila, se rázem změnila v radost. „Opravdu přijel můj otec? To je od něho nesmírně laskavé! Ale kde je, proč ještě není u mne?“
Náhlá změna chování soudce radostně překvapila. Nejspíše si pomyslil, že předcházející výbuch byl přechodným záchvatem šílenství, a z jeho výrazu zmizela všechna přísnost. Vstal a odešel s ošetřovatelkou. Za okamžik vešel otec.
Nic mi v tuto chvíli nemohlo připravit větší radost než otcova přítomnost. Vztáhl jsem k němu ruce a zvolal: „Tak jsi tedy zdráv! A co Alžběta a Arnošt?“
Otec mě ujistil, že jsou oba v pořádku, a rozhovořil se o nich, protože věděl, že vyprávění o nejdražších lidech mě jen povzbudí. Brzy však pochopil, že vězení není místem vhodným pro radost. „Kde ses to ubytoval, synu?“ prohlásil a smutně se rozhlédl po zamřížovaném oknu a holé cele. „Odcestoval jsi, abys našel štěstí, ale zřejmě tě pronásleduje zlý osud. A ubohý Clerval…“
Jméno mého nešťastného zavražděného přítele se mě tak dotklo, že jsem se rozplakal.
„Bohužel i mně hrozí strašný osud,“ řekl jsem, „zřejmě musí dojít naplnění. Jinak bych jistě zemřel na Jindřichově rakvi.“
Naše rozmluva musela být krátká, protože můj špatný zdravotní stav vyžadoval co nejvíce klidu. Pan Kirwin vešel za chvíli do cely a prohlásil, že nesmím být vyčerpáván přílišnou námahou. Ale otcova přítomnost byla pro mě blahodárná. Pomalu jsem se začal zotavovat.
Když jsem se úplně uzdravil, zmocnil se mě hluboký a trpký zármutek a nedal se ničím odstranit. Před očima mi neustále vyvstával obraz zavražděného Jindřicha. Rozrušení, které ve mně tato představa vyvolávala, nahnalo mým přátelům nejednou strach, že se opět roznemohu. Proč vlastně zachránili ten nešťastný a odsouzeníhodný život? Zřejmě jen proto, abych mohl dovršit svůj osud, který se nyní chýlí ke konci. Smrt již brzy zastaví tep mého srdce a zbaví mě nesmírné úzkostné tíhy, která mě tiskne k zemi. A až vykoná spravedlivý soud, sklesnu i já k věčnému odpočinku. Ale smrt byla ve skutečnosti daleko, i když jsem ji cítil v těsné blízkosti. Často jsem proseděl bez jediného pohybu mlčky celé hodiny a toužil jsem po nějakém mohutném zemětřesení, které by pohřbilo mě a mého nepřítele v rozvalinách.
Blížil se den soudu. Už jsem byl ve vězení tři měsíce, a ačkoli jsem byl zesláblý a nemoc mi neustále hrozila návratem, odvezli mne asi sto mil do okresního města, kde soud zasedal. Pan Kirwin sám se postaral o obeslání svědků a o mou obhajobu. Byl jsem ušetřen hanby objevit se na veřejnosti jako zločinec, protože případ nebyl projednáván před soudem příslušným pro hrdelní zločiny. Obžalovací porota zamítla obvinění, protože bylo dokázáno, že v době, kdy bylo nalezeno tělo mého přítele, jsem byl na Orknejích. Čtrnáct dní po vynesení osvobozujícího výroku jsem byl propuštěn z vězení.
Otec byl šťasten, že jsem byl zproštěn podezření a mohl opět dýchat čerstvý vzduch a směl se vrátit do vlasti. Nesdílel jsem jeho pocity, žalářní zdi mi připadaly stejně odporné jako zdi paláce. Pohár života jsem měl už provždy otráven, a ačkoli slunce svítilo na mě stejně jako na lidi šťastné a veselé, viděl jsem kolem sebe pouze hlubokou tmu. Nepronikal jí jediný paprsek, jen zásvit dvou na mě upřených očí. Někdy to byly Jindřichovy výrazné oči, s dlouhými černými řasami, znehybnělé smrtí, jindy zase to byly vodnaté nejasné oči netvora, jak jsem je poprvé spatřil ve svém pokoji v Ingolstadtu.
Otec se snažil ve mně znovu vzbudit chuť k životu. Vyprávěl o Ženevě, kam se brzy vrátíme, o Alžbětě a o Arnoštovi, ale jeho slova u mě vyvolávala jen smutný povzdech. Někdy jsem zatoužil z hloubi srdce po štěstí a se smutnou radostí vzpomínal na Alžbětu. Jindy se mi zastesklo po domově a přál jsem si ještě jednou spatřit modré jezero a prudkou Rhônu, které jsem v dětství tak miloval. Většinou jsem však byl tak lhostejný, že mi vězení připadalo jako nejkrásnější místo. Občas mě popadaly záchvaty strachu a zoufalství a v takových chvílích jsem se často odhodlával skoncovat s nenáviděným životem. Bylo třeba neustále nade mnou bdít, abych se nedopustil nějakého nepředloženého činu.
Musel jsem však splnit ještě jednu povinnost, a jakmile jsem si ji uvědomil, vytrhl jsem se ze sobeckého zoufalství. Bylo třeba, abych se co nejrychleji vrátil do Ženevy, střežil tam životy svých drahých a číhal na vraha. Kdyby se mi totiž náhodou podařilo najít jeho úkryt nebo kdyby se odvážil vnutit mi svou přítomnost, mohl bych ukončit život tohoto odporného netvora, kterého jsem obdařil hrůznou napodobeninou lidské duše. Otec chtěl odložit odjezd; bál se, že bych nevydržel útrapy cesty, byl jsem totiž úplně u konce sil, zesláblý, téměř kost a kůže, a horečka ve dne v noci sužovala mé zpustošené tělo.
Přesto jsem rozčileně a netrpělivě naléhal na odjezd z Irska a otec mi nakonec raději ustoupil. Nastoupili jsme na loď plující do Havru a odrazili od irských břehů s dobrým větrem v zádech. Byla půlnoc. Ležel jsem na palubě, vzhlížel jsem k hvězdám a naslouchal nárazům vln. Blahořečil jsem tmě, která mým zrakům skryla Irsko, a srdce se mi rozbušilo horečnou radostí při myšlence, že brzy zase spatřím Ženevu. Minulost mi připadala jako strašný sen, ale přesto mi loď, na níž jsem se plavil, vítr, který nás hnal od nenáviděných břehů Irska, a moře, které mě obklopovalo, příliš důrazně připomínaly, že mě neklamou přeludy a že můj přítel a nejmilejší druh Clerval padl za oběť mně a netvoru, kterého jsem stvořil.
Po skončení choroby jsem brával na noc malou dávku opiového extraktu. Jenom tento lék mi umožňoval klidný spánek, tak nutný pro zachování zdraví. Pod tíhou vzpomínek na neštěstí, která mě postihla, jsem vzal dvojnásobnou dávku a brzy jsem tvrdě usnul. Ale ani ve spánku jsem si neodpočinul od hrůzných představ a ve snu se mi zjevovaly tisíce úděsných obrazů. K ránu na mě dolehla noční můra, cítil jsem, jak mi netvor svírá krk, a nemohl jsem se zbavit jeho stisku, sténal jsem a křičel. Otec u mě bděl, a když zjistil, jak neklidně spím, probudil mě. Kolem mě se vzdouvaly vlny, nade mnou se rozprostíralo zamračené nebe a po netvoru ani potuchy. Pocit bezpečí a dojem, že mezi přítomností a neodvratnou zkázonosnou budoucností bylo uzavřeno příměří, mě ukolébaly do jakéhosi klidného zapomnění, kterému lidská duše tak snadno podlehne.
Hlasité předčítání