Kapitola 2
Byli jsme vychováni společně. Byl jsem pouze o necelý rok starší. Není třeba říkat, že jakákoli neshoda nebo dokonce hádka nám byly zcela cizí. Naše přátelství se vyznačovalo souladem a rozdílnost a kontrast našich povah nás ještě více sbližovaly. Alžběta byla klidnější a soustředěnější, já zase přes svou vášnivost jsem byl praktičtější a hlouběji zasažen touhou po vědění. Alžběta horlivě četla verše a v překrásné velebné krajině, která obklopovala náš švýcarský domov – vznešené obrysy hor, změny ročních období, bouře a klid, ticho zimy a kypící ruch našich alpských let –, nalézala široké pole pro obdiv a potěšení. Zatímco má společnice s vážnou a uspokojivou myslí pozorovala pozoruhodné výsledky jevů, já jsem se zalíbením zkoumal jejich příčiny. Svět byl pro mě tajemstvím, a to jsem toužil rozluštit. Zvídavost, vážná snaha osvojit si skryté zákony přírody, radost blížící se nadšení, když se mi odhalily, to všechno patří k mým prvním vzpomínkám.
Po narození druhého syna, o sedm let mladšího, zanechali rodiče toulavého života a usadili se v rodném kraji. Měli jsme dům v Ženevě a vilu v Belrive, na východním břehu jezera ve vzdálenosti více než jedné míle za městem. Bydlili jsme převážně v Belrive a život v našem domově plynul v značné samotě. Mé povaze bylo vlastní vyhýbat se davu a dával jsem přednost pevnému přátelství s několika málo druhy. Spolužáci mi byli celkem lhostejní, s jedním z nich mě však pojila pouta nejužšího přátelství – s Jindřichem Clervalem, synem ženevského obchodníka. Byl to neobyčejně nadaný chlapec s velkou obrazotvorností. Miloval dobrodružství, překážky, ba dokonce nebezpečí – jen pro ně samo. Jeho nejoblíbenější četbou byly rytířské a dobrodružné romány. Skládal hrdinské písně a psal různé příběhy o čarodějích a rytířích. Hrával s námi divadelní hry a pořádal maškarní zábavy, v nichž vystupovaly postavy z Písně o Rolandovi, hrdinové Kulatého stolu krále Artuše i rytíři, kteří v bojích prolévali krev, aby osvobodili Svatý hrob z rukou nevěřících.
Nikdo na světě nemohl strávit šťastnější dětství než já. Rodiče byli vtělením vlídnosti a laskavosti. Nepatřili k lidem, kteří chtějí pánovitě a bezohledně vládnout osudu svých dětí, nýbrž sami dávali podnět k nesčetným radostným chvílím, které jsme prožívali. Návštěvy v jiných rodinách mě přesvědčovaly, jak mimořádně šťastný je můj úděl, a vděčnost napomáhala růstu synovské lásky.
Byl jsem vznětlivý a občas jsem podléhal záchvatům divokosti, ale podle nějakého zvláštního zákona mě má povaha nevedla k pošetilým zájmům, nýbrž k horlivé touze po poznání, ovšem nikoli po poznání všech věcí bez jakéhokoli výběru. Přiznávám se, že mě nijak nelákaly ani cizí jazyky, ani právo nebo historie. Toužil jsem po tom, abych poznal tajemství nebes a země, a ať už jsem se zabýval vnější skladbou věcí, nebo vnitřním řádem přírody či záhadami lidské duše, mé pátrání bylo vždy zaměřeno na metafyzická, nebo v jejich nejvyšším smyslu fyzická tajemství světa.
Clervala zase lákalo studium morálních vztahů. Oblastí jeho zájmů bylo rušné divadlo života, ctnosti hrdinů a činy lidí; a jeho nadějí a snem bylo stát se jedním z hrdinů, jejichž jména jsou slavena v dějinách pro udatné a hrdinské činy, jimiž přispěli k blahu lidstva. Alžbětina čistá duše zářila v našem klidném domově jako věčné světlo. To, co milovala ona, milovali jsme i my, a její smích, líbezný hlas a sladký pohled nebeských očí nám neustále žehnal a dodával síly. Byla vtělením lásky, která nás zjemňovala a přitahovala. Nebýt Alžběty, mohly ze mě mé zájmy udělat mrzouta a má vášnivost hrubce; ale ušlechtilost její povahy mě zjemňovala. A mohlo vůbec nějaké zlo zapůsobit na Clervalovu ušlechtilou duši? A přece by nebyl býval mohl být tak dokonale lidský, tak bezpříkladně šlechetný, tak plný laskavosti a něžnosti při své vášni k dobrodružným činům, kdyby mu ona nebyla odhalila opravdovou krásu konání dobra a nezpůsobila, že se dobro stalo konečným cílem jeho prudké ctižádosti.
S nevýslovným pocitem radosti dlím ve vzpomínkách na mládí, na doby, kdy v mé mysli bylo jasno a kdy neštěstí ještě nezměnilo její jasné vidiny směřující k prospěchu lidstva v chmurné a malicherné úvahy o sobě samém. A když si tak kreslím obraz mladých dnů, vyvstávají mi před očima rovněž ony události, které nepostižitelnými kroky vedly k příčinám mého pozdějšího utrpení. Vždyť jestliže si mám vysvětlit zrod oné vášně, která později ovládla můj osud, zjišťuji, že vznikla jako horská říčka z nepatrných a téměř neviditelných potůčků, postupně však nabyla mohutnosti, až se stala dravým proudem, který prudkým tokem smetl všechny mé naděje a radosti.
Nauka, která usměrnila můj osud, je přírodní filosofie2, a proto chci v tomto vyprávění vyzdvihnout ony skutečnosti, pro které jsem si tuto vědu oblíbil. Když mi bylo třináct let, vypravili jsme se všichni na výlet do lázní nedaleko Thononu, jenže špatné počasí nás přinutilo, abychom celý den strávili v hostinci. A tam jsem náhodou našel svazek ze spisů Cornelia Agrippy3. Lhostejně jsem knihu otevřel, ale teorie, kterou se snažil dokázat, a její skvělé důkazy, které uváděl, brzy změnily lhostejnost v nadšení. Připadalo mi, že mou mysl ozářilo nové světlo, a překypuje radostí sdělil jsem svůj objev otci. Ten lhostejně pohlédl na titulní stránku mé knihy a řekl: „Ach tak! Cornelius Agrippa! Můj milý Viktore, neztrácej čas nad takovouhle věcí, je to vyložený nesmysl!“
Kdyby si byl otec místo této poznámky dal práci a vyložil mi, že Agrippovy zásady byly zcela vyvráceny a že místo nich vznikla moderní věda, která je mnohem průkaznější, neboť Agrippovy důkazy jsou chimérické, zatímco důkazy nové nauky jsou věcné a uskutečnitelné, jistě bych byl Agrippu odložil a i nadále napájel rozpálenou obrazotvornost tím, že bych se s ještě větší horlivostí vrátil k dosavadním zájmům. Je dokonce možné, že by sled mých myšlenek nikdy nebyl dostal onen osudný podnět, který vedl k mé zkáze. Jenže zběžný pohled, který otec věnoval mé knížce, mě nijak nepřesvědčil o tom, že by znal její obsah, a proto jsem s největším zaujetím pokračoval v četbě.
Po návratu domů bylo mou první starostí opatřit si celé dílo tohoto autora a později knihy Paracelsa a Alberta Magna4. Dychtivě jsem pročítal a studoval fantastické myšlenky těchto spisovatelů a připadalo mi, jako by to byly poklady, o nichž ví kromě mě jen hrstka vyvolených. Už jsem se zmínil, že jsem vždy byl prostoupen horečnou touhou proniknout tajemstvími přírody. Hluboké vědomosti a skvělé objevy moderních filosofů, které jsem studoval, mě přesto neuspokojovaly a nepřesvědčovaly. Sir Isaak Newton prý říkal, že si připadá jako dítě, které sbírá škeble u velkého a neprobádaného oceánu pravdy, a jeho následovníci v těch odvětvích přírodních věd, které jsem studoval, mi připadali – i v mém jinošském chápání – jako začátečníci zabývající se stejnou činností.
Nevzdělaný venkovan pozoruje živly kolem sebe a zná jejich praktický užitek. Nejvzdělanější filosof věděl jen o něco víc. Tvář přírody jen poodhalil, ale její nesmrtelné rysy byly stále zázrakem a záhadou. Může pitvat, rozebírat a pojmenovávat, ale sekundární nebo terciární příčiny, nemluvě vůbec o konečných příčinách, mu byly zcela neznámy. Hleděl jsem upřeně na opevnění a překážky, které jako by bránily lidem ve vstupu do pevnosti přírody, a ukvapeně a z nevědomosti jsem se užíral lítostí.
Jenže byly tu knihy a byli tu lidé, kteří pronikli hlouběji a znali víc. Uvěřil jsem na slovo všemu, co hlásali, a stal se jejich žákem. Snad to vypadá podivně, že se něco takového může stát v osmnáctém století, jenže zatímco jsem prodělával obvyklou školní výchovu v Ženevě, do určité míry jsem se věnoval svým oblíbeným vědám. Otec nebyl nijak vědecky založen, a já se proto vzdělával sám, ale s dětskou zaslepeností, k níž se družila studentská touha poznat co nejvíce. Pod vedením nových učitelů jsem se s neobyčejnou pílí vrhl do hledání kamene mudrců a elixíru života, a zakrátko jsem věnoval svou celou pozornost právě tomuto úkolu. Bohatství bylo pominutelným cílem, ale s jakou slávou by se setkal můj objev – učinit lidské tělo odolné nemoci a bezpečné před každou smrtí kromě násilné!
Tyto touhy nebyly jediné; moji autoři ochotně slibovali i možnost vyvolávat duchy a ďábly a já pln horlivosti jsem hledal, jak ji uskutečnit, a přestože má zaříkání byla vždycky bezvýsledná, připisoval jsem neúspěch vlastní nezkušenosti a omylům, a nikoli nedostatku dovednosti a věrohodnosti mých rádců. A tak jsem se jistý čas zabýval zastaralými naukami, jako nezasvěcenec míchal dohromady tisíce vzájemně si odporujících teorií a zoufale se zmítal v úplné bažině rozmanitých vědomostí, veden palčivou obrazotvorností a dětským uvažováním, dokud náhoda nesvedla proud mých myšlenek do jiného řečiště.
Když mi bylo asi patnáct let, přestěhovali jsme se do našeho domu nedaleko Belrive; tam jsme jednoho dne zažili neobyčejně divokou a strašlivou bouřku. Blížila se od Jurského pohoří a náhle začaly z nejrůznějších míst oblohy burácet hromy. Po celou bouřku jsem se zvědavostí a zájmem sledoval její postup. Stáli jsme ve dveřích a náhle jsem zahlédl, jak ze starého krásného dubu rostoucího asi dvacet yardů od našeho domu vyšlehl vysoký plamen. Jakmile oslňující světlo zhaslo, nezbylo z dubu nic než sežehnutý pahýl. Když jsme k němu druhý den ráno přišli, zjistili jsme, že strom byl zničen naprosto neobvykle. Zásah blesku ho nerozštípl, nýbrž ho úplně rozbil na drť. V životě jsem dosud nespatřil tak úplně zničenou věc.
Tehdy jsem již byl obeznámen s obecnějšími zákony elektřiny. Onoho dne byl u nás na návštěvě jakýsi velký znalec přírodních věd, a podnícen tímto úkazem, pustil se do výkladu vlastní teorie elektřiny a galvanismu, která byla pro mě zcela nová a překvapující. Vše, co říkal, značně zastínilo Cornelia Agrippu, Alberta Magna a Paracelsa, tyto vládce mé fantazie, ale jakýmsi hnutím osudu naplnilo mě svržení těchto idolů nechutí k dalšímu studiu přírodních věd. Zdálo se mi, že člověk už nemůže rozumem více poznat. Vším, co tak dlouho poutalo mou pozornost, jsem náhle začal opovrhovat. Pro jeden z oněch chvilkových rozmarů, jimž je snad naše mysl nejvíce vystavena v útlém mládí, vzdal jsem se svých dřívějších zálib, odvrhl přírodní filosofii a všechny její nauky jako nedokonalé a nesprávné a pojal nejhlubší opovržení k této pavědě, která se přece nikdy nemůže dostat ani k prahu skutečného vědění. Raději jsem dal přednost studiu matematiky a odvětví patřících k této vědě, protože byla vybudována na bezpečných základech, a proto hodna mého zájmu.
Naše duše jsou opravdu podivně utvářeny a s úspěchem či zkázou jsme spjati vskutku slabými pouty. Ohlédnu-li se nazpět, připadá mi, jako by tato téměř zázračná změna zájmu a vůle byla náhlým důsledkem zásahu nebes, jako by to byl poslední pokus podniknutý pudem sebezáchovy k odvrácení bouře, která již tehdy visela ve hvězdách, připravena mě uchvátit. Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.
2 Přírodní filosofie je nauka, která byla pěstována v 16.–18. století, tedy v období, kdy se přírodovědeckými pokusy ještě nedaly vědecky vysvětlit četné přírodní jevy, jejich objektivní souvislosti a vzájemné závislosti.
3 Cornelius Heinrich Agrippa z Netesheimu (1486–1535), německý renesanční lékař a přírodní filosof vystupující ostře proti pověrám a víře v čarodějnice.
4 Theofrastus Bombastus Paracelsus z Hohenheimu (1493–1541), německý lékař, přírodní filosof a teolog; průkopník moderní lékařské vědy. Albertus Magnus (1193–1280), německý teolog a filosof zabývající se přírodovědnými otázkami.
Hlasité předčítání