Kapitola 7
Po návratu jsem našel dopis od otce:
„Milý Viktore,
jistě netrpělivě čekáš na dopis, který Ti určí datum návratu domů. Byl jsem nejprve v pokušení napsat Ti pouze několik řádek a uvést jenom den, kdy bych Tě chtěl očekávat. Byla by to ovšem krutá laskavost a neodvážím se ji učinit. Vždyť jaké by bylo tvé překvapení; očekáváš šťastné a radostné přivítání, a setkáš se se slzami a zármutkem. Jenže jak Ti mám, Viktore, sdělit neštěstí, které nás postihlo? Nepřítomnost Tě jistě neučinila necitelným k našim radostem a smutkům a já stojím před nutností způsobit bolest svému tak dlouho nepřítomnému synu. Chtěl bych Tě nějakým způsobem připravit na strašlivou zprávu, ale vím, že je to nemožné. Už teď Tvůj zrak přeskakuje řádky, aby hledal slova, která Ti sdělí hroznou zvěst.
Vilém je mrtev! To sladké dítě, jehož úsměv těšil a zahříval mé srdce, které bylo tak srdečné a veselé! Viktore, byl zavražděn!
Nebudu se snažit Tě utěšovat, chci Ti prostě vylíčit, jak se vše sběhlo.
Minulý čtvrtek (7. května) jsme šli všichni, já, Tvá sestřenka a tvoji bratři, na procházku do Plainpalais. Podvečer byl teplý a jasný a zůstali jsme tam déle než jindy. Když jsem pomyslil na návrat, stmívalo se už a Vilém a Arnošt, kteří kráčeli před námi, nebyli k nalezení. Sedli jsme si proto na lavičku, abychom počkali, až se vrátí. Za chvíli přiběhl Arnošt a zeptal se, zda jsme neviděli Viléma. Řekl, že si spolu hráli, Vilém odběhl, aby se schoval, ale Arnošt ho marně hledal. Potom na něj dlouho čekal, ale Vilém se nevrátil.
Jeho slova nás vyděsila a začali jsme malého hledat, dokud nenastala tma a Alžběta nevyslovila názor, že se snad vrátil domů. Doma však nebyl. Opět jsme se vrátili, tentokráte s lucernami. Neměl jsem totiž klid při pomyšlení, že můj zlatý chlapeček zabloudil a je vystaven chladu a rose noci. Také Alžběta se o něj nesmírně bála. Asi v pět hodin ráno jsem objevil svého hezkého chlapečka, kterého jsem ještě večer viděl kvetoucího zdravím, ležícího na trávě, zsinalého a bez hnutí. Na jeho krku byly stopy vrahových prstů.
Donesl jsem ho domů a zoufalství vepsané na mé tváři prozradilo tajemství Alžbětě. Chtěla ho vidět. Nejprve jsem ji to nechtěl dovolit, trvala však na svém, a když vešla do pokoje, kde ležel, spěšně prohlédla krk oběti, zalomila rukama a vykřikla: ‚Bože můj! Zavraždila jsem svého miláčka!‘
Pak omdlela a jen s velkými obtížemi jsme ji přivedli k sobě. Když se probrala, jenom plakala a vzdychala. Řekla mi, že onoho večera ji Vilém prosil, aby mu dovolila vzít si na krk její drahocenný medailónek s miniaturou Tvé matky. Medailónek zmizel a zřejmě byl pokušením, které vraha přimělo k strašnému činu. Až dosud nemáme po něm ani stopu, ačkoli se ho neúnavně snažíme vypátrat. Ale našemu drahému Vilémovi to stejně nevrátí život!
Přijeď, nejdražší Viktore, jen Ty dokážeš utěšit Alžbětu. Neustále pláče a neprávem se obviňuje, že je příčinou Vilémovy smrti. Její slova mi drásají srdce. Jsme všichni nešťastni. Není to snad další důvod pro Tebe, můj synu, aby ses vrátil a stal se naším utěšitelem? Děkuji Bohu, Viktore, že se Tvá drahá matka nedožila kruté a strašné smrti svého nejmilejšího.
Přijeď, Viktore, nikoli snad s myšlenkami na pomstu vrahovi, nýbrž s pocity míru a lásky, které vyléčí naše poraněné mysli, místo aby je ještě rozjitřily. Vejdi do domu smutku s náklonností a oddaností k těm, kteří Tě milují, a nikoli s nenávistí k svým nepřátelům.
Tvůj milující a nešťastný otec,
Alfons Frankenstein
Ženeva 12. května 17…“
Clerval, který sledoval výraz mého obličeje při četbě, byl překvapen, když spatřil, jak se radost z otcova dopisu změnila v zoufalství. Hodil jsem dopis na stůl a zakryl si rukama tvář.
„Můj drahý Frankensteine,“ zvolal Jindřich, když mě uslyšel hořce plakat, „máš snad být ustavičně nešťastný? Co se stalo?“
Naznačil jsem mu, aby si vzal dopis, a začal jsem rozčileně přecházet po pokoji. I Clervalovi vytryskly slzy z očí, když četl příčinu mého zoufalství.
„Nemohu ti nabídnout žádnou útěchu, příteli,“ řekl. „Neštěstí, které tě postihlo, se nedá odčinit. Co hodláš dělat?“
„Odjedu ihned do Ženevy. Pojď se mnou, Jindřichu, musím objednat koně.“
Cestou se mi Clerval snažil říci několik utěšujících slov, dokázal však jen tlumočit hluboký soucit. „Ubohý Vilém!“ prohlásil. „Drahé dítě, teď spí se svou matkou. Ten, kdo ví, jaký to byl veselý a radostný chlapec, musí plakat nad jeho předčasným koncem! Tak strašná smrt! Cítit vrahův stisk! Kdo dokáže zničit tak zářivou nevinnost, je více než vrah! Můj malý chudáček. Máme jenom jedinou útěchu – jeho přátelé truchlí a pláčou, ale on odpočívá. Bolest přešla, utrpení navždy skončilo. Jeho líbezné tělíčko spočívá pod drnem a on už necítí žádnou bolest. Více už ho litovat nemůžeme, pocit soucitu musíme uchovat pro nešťastné, kdo ho přežili!“
Tak hovořil Clerval, zatímco jsme spěchali ulicemi. Jeho slova se mi vtiskla do paměti a později, když jsem osaměl, jsem si na ně vzpomněl. Ale nyní jsem ihned po zapřažení koní nasedl do kočáru a rozloučil se s přítelem.
Cesta byla velmi smutná. Zprvu jsem si přál jet co nejrychleji, protože jsem chtěl utěšit všechny své drahé a sdílet s nimi jejich žal. Když jsem se však blížil k rodnému městu, přikázal jsem zpomalit jízdu. Myslí mi vířila směsice pocitů a vyvolávala ve mně smutek. Projížděl jsem krajinou známou z dětství; neviděl jsem ji však téměř šest let. Změnilo se snad za tu dobu všechno, nebo nastala pouze jedna náhlá změna? Co když ale tisíce nepatrných okolností vyvolá postupně další změny, které třeba budou také tak rozhodující, ačkoli budou mít klidnější průběh? Přemohl mě strach, neodvažoval jsem se pokračovat v cestě, ačkoli jsem nemohl určit jejich zdroj.
V takovém bolestném rozpoložení mysli jsem zůstal dva dny v Lausanne. Pozoroval jsem jezero. Voda byla klidná, všechno kolem bylo klidné, a zasněžené hory, „paláce přírody“, zůstaly beze změny. Postupně mě pokojná velebná scenérie uklidnila a já pokračoval v cestě do Ženevy.
Silnice vedla podél jezera, které se v blízkosti mého rodného města zužuje. Přede mnou zřetelněji vystupovaly černé svahy Jurského pohoří a skvoucí vrcholek Mont Blanku. Rozplakal jsem se jako dítě. „Drahé hory! Krásné jezero! Jak přivítáte svého poutníka? Vaše vrcholky jsou jasné, obloha a jezero jsou modré a klidné. Je to předpověď klidu, nebo výsměchu mému neštěstí?“
Obávám se, příteli, že vás začínám poněkud unavovat líčením těchto zdánlivě okrajových příhod, ale byly to dny poměrného štěstí a vzpomínám na ně s radostí. Má vlast, má milovaná vlast! Jen ten, kdo se tam narodil, pochopí radost, kterou jsem pocítil, když jsem spatřil její říčky, hory, a především překrásné jezero.
Když jsem se blížil k domovu, znovu mě přepadl zármutek a strach. Nastala noc. Už jsem téměř nemohl vidět tmavé hory a dolehl na mě pocit stále rostoucí tísně. Krajina vypadala jako rozlehlá a chmurná scenérie plná zla a mě se zmocnila hrozná předtucha, že je mi určeno stát se jedním z nejnešťastnějších lidí. Běda! Má předtucha byla správná a mýlila se pouze v jednom: že jsem si totiž z veškeré bídy a utrpení, které jsem si s hrůzou představoval, nedovedl vybavit ani setinu bolestí, které mi bylo určeno prožít.
Když jsem dojel do okolí Ženevy, nastala už noc a městské brány byly zavřeny. Musel jsem strávit noc v Secheronu, vesnici vzdálené asi půl míle od města. Nebe bylo bez mráčku, a protože jsem neměl ani pomyšlení na spánek, rozhodl jsem se vyhledat místo, kde byl zavražděn náš drahý Vilém. Nemohl jsem projít městem, abych se dostal do Plainpalais, a musel jsem se přeplavit na člunu přes jezero. Při této krátké cestě vytvářely blesky na vrcholku Mont Blanku překrásné obrazce. Bouřka se zřejmě rychle blížila a po přistání jsem vystoupil na nízký kopec, abych mohl lépe pozorovat její průběh. Obloha se postupně zatáhla a brzy jsem pocítil, jak na mě dopadají velké kapky deště, jehož prudkost rychle vzrůstala.
Opustil jsem své dosavadní místo a kráčel dále, ačkoli tma i bouřka každou minutu sílily a nad hlavou mi s burácením zahřměl hrom. Jeho dunění se odrazilo od Salêve, od Jurského pohoří a Savojských Alp. Prudký zásvit blesku mi oslnil zrak a ozářil jezero, takže vypadalo jako obrovský ohnivý pruh. Potom se na chvíli všechno jakoby ponořilo do nepropustné tmy, dokud se mi zrak nezotavil z předcházejícího záblesku. Bouře, jak tomu často ve Švýcarsku bývá, se najednou rozpoutala na různých místech nebe. Nejdivočejší bouřka visela přesně na sever od města nad onou částí jezera, která leží mezi belrivským výběžkem a vesnicí Côpet. Další bouřka ozařovala slabými záblesky Jurské pohoří a jiná zatemňovala a chvílemi odhalovala Môle, špičatou horu na východ od jezera.
Sledoval jsem bouři, tak krásnou, a přece tak strašnou, a přitom jsem pokračoval rychle v cestě. Náhle jsem zahlédl v šeru postavu, která se vyplížila ze skupiny stromů za mnou. Zarazil jsem se a upřeně se na ni zadíval: nemohl jsem se mýlit! Blesk ji ozářil a jasně mi ukázal podobu. Obrovská postava, znetvořené rysy, ohavnější, než by mohly být lidské, mi ihned prozradily, že je to onen netvor, onen hnusný démon, jemuž jsem dal život. Co tu dělá? Je snad on (zachvěl jsem se při této myšlence) vrahem mého bratra? Sotva mi tato představa prolétla myslí, nabyl jsem přesvědčení, že je to tak. Celý jsem se třásl a musel jsem se opřít o strom, abych neklesl k zemi. Postava rychle prošla kolem mě a ztratila se v temnotě. Toto nevinné dítě nemohl zabít člověk. To on byl vrahem! Nemohl jsem o tom pochybovat! Již to, že mě tato myšlenka mohla napadnout, bylo nevyvratitelným důkazem skutečnosti. Chtěl jsem se za netvorem rozběhnout, ale bylo to zbytečné, protože při dalším blesku jsem viděl, jak šplhá po skaliskách téměř svislého úbočí hory Salêve, která ohraničuje Plainpalais na jihu. Brzy dospěl vrcholku a zmizel.
Zůstal jsem neschopen jakéhokoli pohybu. Bouře přestala, ale stále pršelo a krajina byla zahalena neproniknutelnou tmou. Před mýma očima se rozvíjel sled událostí, na které jsem se až dosud snažil zapomenout: má práce od jejího začátku až k vytvoření a oživení onoho tvora, objevení se živého díla mých rukou u mého lůžka, jeho zmizení. Od oné noci, kdy se mu dostalo života, uplynuly již téměř dva roky. Byl to jeho první zločin? Pustil jsem do světa zvrhlou stvůru, pro niž bylo jedinou radostí zabíjet a ubližovat. To jistě on zavraždil mého bratra!
Nikdo si neumí představit, s jakými úzkostnými stavy jsem se procházel po celý zbytek noci. Strávil jsem ji, promoklý a prokřehlý, pod širým nebem. Nepřízeň počasí jsem však nepociťoval, má mysl byla zaplavena obrazy hrůzy a zoufalství. Tvor, kterého jsem pustil mezi lidi a vyzbrojil vůlí a schopností konat hrůzné činy, z nichž jeden právě vykonal, mi připadal téměř jako vlastní upír, můj vlastní duch, vyproštěný z hrobu a hnaný touhou zničit vše, co je mi drahé.
Za ranního rozbřesku jsem zamířil své kroky k městu. Brány byly otevřené. Spěchal jsem k otcovskému domu. Mým prvním popudem bylo odhalit vše, co je mi známo o vrahovi, a dát ho okamžitě pronásledovat. Když jsem však uvážil, co bych vlastně vyprávěl, zarazil jsem se. Spatřil jsem tvora, který vyšel z mých rukou a jehož jsem obdařil životem, o půlnoci na úbočí nepřístupné hory! Vzpomněl jsem si také na těžkou chorobu, která mě zachvátila právě v době, kdy jsem dokončil své dílo, a která by jen dodala přídech šílenství příběhu tak jako tak úplně nepravděpodobnému. Věděl jsem dobře, že bych já sám považoval vyprávění o něčem takovém za blouznění šílence. A i kdyby se mému příběhu věřilo a mí příbuzní se dali přesvědčit, mimořádné schopnosti onoho tvora znemožňovaly jakékoli pronásledování. Kdo by ho dokázal zadržet, když tak lehce zlézá strmá úbočí hory Salêve? Tyto úvahy mě přesvědčily a já se rozhodl mlčet.
Asi v pět hodin ráno jsem vešel do našeho domu. Řekl jsem služebné, aby nikoho z rodiny nebudila, a odešel jsem do knihovny, kde jsem chtěl čekat na obvyklou hodinu snídaně.
Šest let uplynulo, uplynulo jako sen až na jedinou nesmazatelnou událost, a já stál na tom místě, kde jsem naposledy objal otce před odjezdem do Ingolstadtu. Pohlédl jsem na matčin obraz, visící nad římsou krbu. Znázorňoval skutečný výjev, který matka namalovala na otcovo přání. Představoval Karolínu Beaufortovou, jak klečí v hlubokém zoufalství u rakve svého otce. Její šat byl venkovský a obličej bledý, ale z celé její osobnosti vyzařoval takový výraz důstojnosti a krásy, že tu stěží bylo místo pro soucit. Pod obrazem byla Vilémova miniatura a při pohledu na ni jsem se rozplakal. Tu vstoupil Arnošt; slyšel mě vejít do domu a spěchal mě přivítat. Naše radost ze setkání byla smíšena s bolestí. „Vítám tě, Viktore!“ řekl. „Škoda, že jsi nepřijel před třema měsíci, byl by ses setkal s radostnými a veselými tvářemi! Teď přijíždíš, abys s námi sdílel žal, který nic nedokáže zmírnit. Doufám však, že tvá přítomnost potěší tatínka. Vždyť téměř klesá pod tíhou našeho neštěstí. A snad se ti také podaří přimět Alžbětu, aby přestala se svým zbytečným a mučivým sebeobviňováním. Ubohý Vilém! Byl to náš miláček a naše pýcha!“
Z bratrových očí tekly proudem slzy a mě se zmocnila smrtelná hrůza. Až dosud jsem si mohl zoufalství vládnoucí v mém postiženém domově jen představovat, ale nyní přede mnou vyvstalo jako nové a ještě hroznější neštěstí. Snažil jsem se Arnošta uklidnit a vyptával jsem se na otce a na tu, kterou nazývám svou sestřenicí.
„Ona potřebuje útěchu ze všech nejvíce,“ odpověděl Arnošt. „Obviňuje se, že zavinila smrt vašeho bratra, a velice proto trpí. Ale od té doby, co byl vrah odhalen…“
„Vrah byl odhalen? Panebože! Jak je to možné? Kdo se mohl pokusit ho pronásledovat? To je nemožné, to je právě tak, jako by se někdo chtěl pokusit předhonit vítr nebo zastavit stéblem horskou říčku! I já ho viděl a ještě včera v noci byl na svobodě.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ namítl bratr udiveně. „Avšak pro nás je odhalení vraha jen dovršením neštěstí. Nikdo tomu nemohl nejprve uvěřit a ani teď se Alžběta nedá přesvědčit, přes všechny důkazy. Vždyť to nelze vůbec pochopit, že ta hodná Justýna Moritzová, tak oddaná celé naší rodině, mohla spáchat ten strašný a děsný zločin.“
„Justýna Moritzová? Ubohé děvče, tak ji tedy obvinili? Ale to je nesmysl, to přece musí všichni vědět, tomu přece jistě nikdo neuvěřil, že, Arnošte?“
„Nejprve ne, ale vyšlo najevo několik okolností, které nás téměř přesvědčily. A její chování bylo tak podivné a dodalo důkazům takovou váhu, že už, jak se obávám, nezbývá naděje na pochybnosti. Dnes se koná přelíčení a tam všechno uslyšíš.“
Arnošt mi pak vyprávěl, že ráno toho dne, kdy byla objevena Vilémova mrtvola, Justýna onemocněla a několik dní zůstala upoutána na lůžko. Jeden ze sluhů náhodou prohlížel Justýniny šaty, které měla oné noci na sobě, a v kapse našel medailónek s obrazem mé matky, který jsme pokládali za důvod vraždy. Sluha ho ihned ukázal jinému ze služebnictva a ten, aniž co řekl rodině, odešel na policii a na podkladě tohoto důkazu byla Justýna zatčena. Po obvinění z vraždy utvrdila ubohá dívka podezření svým nanejvýš zmateným chováním.
Byl to neuvěřitelný příběh, nijak však neotřásl mým přesvědčením, a já vážně odpověděl: „Všichni se mýlíte, znám vraha. Justýna, ubohá, hodná Justýna, je nevinná.“
V té chvíli vešel otec. Viděl jsem, že má ve tváři hluboce vryto utrpení, ale přesto se snažil přivítat mě vesele. Když jsme se pozdravili a otec chtěl zavést hovor na jiný námět, zvolal Arnošt: „Představ si, tatínku, Viktor říká, že zná vraha ubohého Viléma!“
„My ho, bohužel, známe také,“ odpověděl otec. „Člověk by raději zůstal nevědomý a nezjistil tolik zkaženosti a nevděčnosti. A já jsem si Justýny vždy tak vážil.“
„Otče, mýlíte se. Justýna je nevinná.“
„Jestliže je nevinná, tak nechť Bůh nedopustí, aby byla odsouzena. Dnes se koná přelíčení a já doufám, upřímně doufám, že bude zproštěna viny.“
Tato slova mě uklidnila. Byl jsem v hloubi duše pevně přesvědčen o tom, že ani Justýna a ani nějaký jiný člověk není vinen touto vraždou. Byl jsem proto bez obav, že by mohly být předloženy nějaké nepřímé důkazy natolik průkazné, aby stačily k jejímu odsouzení. Své důvody jsem ovšem nemohl rozhlašovat, byly příliš hrůzné a nezasvěcení lidé by je pokládali za šílenství. Copak by někdo mohl uvěřit, dokud by se nepřesvědčil na vlastní oči, že jsem mohl být tak bezpříkladně opovážlivý a nevědomý a pustil do světa tak nebezpečného netvora?
Brzy k nám přišla Alžběta. Od doby, kdy jsem ji naposledy viděl, se změnila. Čas ji obdařil krásou, která překonala a nahradila půvab jejích dětských let.
Byla tu stejná otevřenost, stejná živost, ale s nimi byly spojeny cit a intelekt. Přivítala mě vřele. „Tvůj návrat mě naplňuje velkou nadějí,“ řekla. „Snad nalezneš nějaké prostředky, které by mohly ospravedlnit ubohou, nevinnou Justýnu. Kdo se bude moci cítit bezpečen, jestliže bude ona usvědčena ze zločinu? Věřím v její nevinu stejně jako ve svou vlastní. Stihla nás dvojnásobně krutá pohroma. Nejen jsme ztratili našeho milovaného chlapce, ale ještě strašnějším zásahem osudu má být ode mě odtržena ubohá dívka, kterou mám upřímně ráda. Jestliže bude odsouzena, nikdy už nepoznám radost. Ale jsem přesvědčena, že k tomu nedojde. A pak budu opět šťastna, i po bolestné smrti mého malého Viléma.“
„Je nevinná, Alžběto,“ ujistil jsem ji. „A jistě se to prokáže. Ničeho se neboj a jistota její neviny ať ti je posilou.“
„Jak jsi hodný a šlechetný! Všichni ostatní věří v její vinu. A to mě velmi bolí, protože vím, že je to vyloučeno. A když jsem viděla, že všichni jsou tak neúprosně zaujatí, ztratila jsem naději a zoufala jsem si.“
„Drahá Alžběto,“ řekl otec, „osuš si slzy. Jestliže je nevinná, jak věříš, pak se spolehni na spravedlnost našich zákonů. Postarám se, abych zabránil sebemenšímu stínu zaujatosti.“
Hlasité předčítání