Kapitola 6
Clerval mi vložil do ruky dopis. Byl od Alžběty.
„Můj nejdražší bratranče,
byl jsi jistě nemocen, těžce nemocen, a ani pravidelné dopisy milého, laskavého Jindřicha mě nedokázaly uklidnit. Nesmíš psát, nesmíš držet v ruce pero, ale přesto potřebujeme alespoň jedno slůvko od Tebe, drahý Viktore, aby se naše obavy utišily. Už tak dlouho doufám, že mi pošta přinese onen řádek, a strýčka odvrátilo od cesty do Ingolstadtu jen mé přesvědčování. Chtěla jsem zabránit, aby byl vystaven útrapám a snad i nebezpečím tak dlouhé cesty, ale jak často jsem litovala, že ji nemohu podniknout sama! Představuji si, že úkol pečovat o Tebe připadl nějaké staré ošetřovatelce z povolání, která nikdy neuhádne Tvá přání, a pokud by je snad chtěla splnit, tak jí chybí péče a láska, s jakou by je splnila Tvá nešťastná sestřenka. Jenže teď už jsem klidná: Clerval píše, že se Ti už opravdu daří lépe. Upřímně doufám, že tuto zprávu brzy vlastnoručně potvrdíš.
Uzdrav se a vrať se k nám. Najdeš šťastný, radostný domov a přátele, kteří Tě vřele milují. Strýček má ocelové zdraví, ale neustále Tě chce vidět, chce se ujistit, že se Ti daří dobře, a pak už jeho laskavou tvář nezachmuří ani mráček starostí! A kdybys viděl, jaké pokroky udělal náš Arnošt! Už je mu šestnáct a je plný života a činorodosti. Touží být opravdovým Švýcarem a vstoupit do cizích služeb, ale my se od něj nemůžeme odloučit, alespoň ne do té doby, dokud se nám nevrátí jeho starší bratr. Strýčka netěší myšlenka na vojenskou dráhu ve vzdálené zemi, ale Arnošt nikdy neměl Tvé nadání. Považuje učení za odporné okovy, všechen volný čas tráví venku pod širým nebem, zlézá hory nebo vesluje na jezeře. Obávám se, že by se z něho mohl stát povaleč, jestliže mu neustoupíme a nedovolíme, aby si vybral životní dráhu, ke které ho táhne jeho srdce.
Od Tvého odjezdu nedošlo téměř k žádným změnám, jen naše drahé děti povyrostly. Modré jezero a sněhem pokryté hory se nikdy nemění – a já si myslím, že náš klidný domov a spokojená srdce jsou ovládána stejným neměnným zákonem. Všechen můj čas zabírají drobné domácí práce, plné radosti, a odměnou jsou mi šťastné, milé tváře našich drahých. Po Tvém odjezdu se v naší malé domácnosti udála pouze jediná změna. Vzpomínáš si, při jaké příležitosti k nám přišla Justýna Moritzová? Nejspíš si nevzpomínáš, proto Ti několika slovy vylíčím její příběh. Paní Moritzová, její matka, byla vdova se čtyřmi dětmi, z nichž Justýna byla třetí. Pan Moritz měl vždy ze všech dětí nejraději Justýnu, ale matka ji kupodivu nesnášela a po manželově smrti s ní velmi zle zacházela. Tetička to zjistila, a když bylo Justýně dvanáct let, přemluvila paní Moritzovou, aby ji dala k nám. Republikánské zřízení zavedlo v naší vlasti prostší a šťastnější poměry, než jaké vládnou ve velkých monarchiích obklopujících naši zemi. Proto u nás panuje méně rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatel, a jelikož nižší třídy nejsou ani tak chudé, ani tak opovrhované, jsou i jejich způsoby jemnější a slušnější. Služebná v Ženevě není totéž jako služka ve Francii nebo v Anglii. Justýnu jsme tedy přijali k nám do rodiny a naučili jí povinnostem služebné, což v naší šťastné zemi neznamená ani nevzdělanost, ani vzdání se vlastní důstojnosti.
Jak si snad pamatuješ, byla Justýna Tvou velkou oblíbenkyní, a vzpomínám si, jak jsi jednou poznamenal, že jediný její pohled by stačil zahnat tvou špatnou náladu – vypadá totiž vždy srdečně a šťastně. Tetička ji měla velmi ráda, a proto jí také poskytla vyšší vzdělání, než původně zamýšlela. Za tuto laskavost se jí dostalo bohaté odměny – Justýna byla tím nejvděčnějším tvorem na světě. Nechci tím říci, že svou vděčnost vykřikovala do světa, ne, ani jedno slůvko jí nepřešlo přes rty, ale na očích jí bylo vidět, že svou ochránkyni zbožňuje. I když měla veselou, a někdy dokonce i nerozvážnou povahu, věnovala největší pozornost každému tetiččinu gestu. Považovala ji za vzor veškeré dokonalosti a snažila se napodobovat její způsob mluvy i chování, takže mi ji i dnes ještě často připomíná.
Když má nejdražší tetička zemřela, všichni byli příliš pohrouženi ve vlastní smutek, než aby si povšimli ubohé Justýny, která ji neúnavně ošetřovala po celou dobu nemoci. Chudák Justýna tehdy těžce onemocněla, ale čekaly ji ještě jiné zkoušky. Oba bratři i sestra jí zemřeli jeden po druhém a matce zůstala jen odstrkovaná dcera. Její rozum se začal kalit, domnívala se, že smrt jejích miláčků byla božím trestem za její nadržování. Byla římskokatolického vyznání a myslím, že zpovědník jí potvrdil její pošetilou domněnku. A proto několik měsíců po tvém odjezdu do Ingolstadtu povolala kajícně Justýnu domů. Ubohé děvče! Odcházela od nás s pláčem. Od tetiččiny smrti se velice změnila, zármutek zmírnil a obrousil její chování, které předtím vynikalo živostí. A pobyt doma u matky jí navíc ani nemohl vrátit bývalou veselost. Ta ubohá žena byla ve své kajícnosti velmi vrtkavá. Občas prosívala Justýnu, aby jí odpustila její nevlídnost, ale mnohem častěji ji obviňovala, že zavinila smrt svých bratrů a sestry. Neustálé rozčilování nakonec podlomilo paní Moritzové zdraví a velmi posilovalo její popudlivost, ale nyní už dosáhla věčného klidu. Zemřela s příchodem chladného počasí, začátkem minulé zimy. Justýna se k nám vrátila a ujišťuji Tě, že ji mám velice ráda. Je velmi rozumná a milá a neobyčejně hezká. Jak už jsem se zmínila, její chování i mluva mi neustále připomínají drahou tetičku.
Musím Ti také napsat několik slov o našem drahouškovi Vilémovi. Přála bych si, abys ho viděl. Je na svůj věk poměrně vytáhlý, má sladké usměvavé modré oči, tmavé řasy a kudrnaté vlasy. Když se usměje, objeví se mu na tvářích, růžově kvetoucích zdravím, dva drobné důlečky. Už měl jednu či dvě malé ženušky, ale jeho oblíbenkyní je Louisa Bironová, hezké pětileté děvčátko.
A nyní myslím, milý Viktore, že jistě chceš slyšet nějaké klípky o našich bodrých Ženevanech. Hezká slečna Mansfieldová už přijímá blahopřejné návštěvy k blížícímu se sňatku s mladým Angličanem Johnem Melbornem. Její ošklivá sestra Manon se loňského podzimu provdala za bohatého bankéře pana Duvillarda. Tvůj oblíbený spolužák Louis Manor měl po Clervalově odjezdu ze Ženevy několik neúspěchů. Už se však vzpamatoval a má prý před sňatkem s velmi půvabnou Francouzkou, paní Tavernierovou. Je to vdova o mnoho starší než Manor, avšak všichni se jí dvoří a je ve společnosti velmi oblíbená.
Tento dopis mi opět dodal lepší náladu, ale teď, když končím, vrací se má úzkost. Napiš, nejmilejší Viktore; jedna řádka, jedno slovo bude pro nás požehnáním. Tisíce díků Jindřichovi za jeho laskavost, lásku a četné zprávy. Jsme mu za všechno upřímně vděčni. Sbohem, milý bratránku, dej na sebe pozor a prosím Tě, napiš.
Alžběta Lavenzová
Ženeva 18. března 17…“
„Drahá Alžběta!“ zvolal jsem, když jsem dočetl její dopis. „Ihned napíšu a zbavím ji úzkosti, kterou zřejmě cítí!“ Námaha spojená s psaním mě velmi vysílila, ale už jsem se začal uzdravovat a postupně jsem nabýval sil. Za čtrnáct dní jsem mohl vyjít z pokoje.
Jednou z mých prvních povinností po uzdravení bylo představit Clervala některým universitním profesorům. Znamenalo to podstoupit křížovou cestu, protože jsem tak jitřil rány, které má mysl utrpěla. Od oné osudné noci, která znamenala ukončení mého pokusu a začátek mého utrpení, jsem pojal prudkou nechuť už jen k samotnému slovu přírodní vědy. I když jsem se cítil již zcela zdráv, pouhý pohled na jakýkoli chemický přístroj ve mně oživil všechnu bolest, kterou jsem vytrpěl při svém nervovém zhroucení. Jindřich to zpozoroval a odstranil z mého dohledu všechny mé přístroje. Rovněž mě přestěhoval do jiného bytu, protože zjistil, že cítím odpor k místnosti, která předtím byla mou laboratoří. Ale všechna Clervalova starostlivost ztrácela účinek, kdykoli jsme navštívili nějakého profesora. Profesor Waldman mi způsobil muka, když laskavě a vřele vychvaloval překvapující pokrok ve studiu, jehož jsem dosáhl. Když zjistil, že mi z neznámých důvodů předmět rozhovoru není milý, připisoval mé chování skromnosti a převedl rozhovor z mých pokroků na vědu samou s nevysloveným přáním přivést mě na jiné myšlenky. Co jsem mohl dělat? Chtěl mi udělat radost a mučil mě. Připadalo mi, jako by s nesmírnou pečlivostí přede mě kladl jednotlivé nástroje, jichž se později použije pro mou pomalou a krutou smrt. Jeho slova mě mučila, ale neodvážil jsem se dát najevo bolest, která mě ovládla. Clerval uměl odjakživa vycítit a pochopit pocity druhých, a proto odvedl hovor na jinou kolej. Jako omluvu uvedl úplnou neznalost problematiky a rozhovor vzal na sebe obecnější charakter. Děkoval jsem mu z plna srdce, ale neodvážil jsem se mu vyjevit pravdu. Divil se, ale přesto se nikdy nepokusil vylákat na mně mé tajemství. Ačkoli jsem ho měl upřímně rád a hluboce si ho vážil, přece jsem se nemohl odhodlat, abych mu svěřil onu věc, která mi tak často vytanula na mysli. Navíc jsem se obával, že by mě ještě víc zdeptala, kdybych se s ní komukoli svěřil.
Profesor Krempe nebyl tak ohleduplný a má chorobná přecitlivělost nijak nepřispívala k tomu, abych snášel jeho drsně neohrabané chvalořeči na mé znalosti. Působily mi ještě větší utrpení než přátelská pochvala profesora Waldmana. „Zatracený chlap!“ zvolal. „Ujišťuji vás, pane Clervale, že nás všechny převezl! Tvařte se udiveně, chcete-li, ale přesto je to pravda. Mládenec, který ještě před několika lety věřil Corneliovi Agrippovi jako evangeliu, se nyní prodral až do čela university, a jestliže ho někdo brzy odtamtud nestáhne dolů, dostaneme se všichni do stínu. Ano, ano,“ pokračoval, pohlédnuv na můj obličej, vyjadřující utrpení, „pan Frankenstein je skromný, to je výtečná vlastnost pro mladého člověka. Mladí lidé mají být ostýchaví, víte, pane Clervale. I já jsem byl mladý, jenže moc dlouho ten stav nevydrží!“
A profesor Krempe spustil chvalozpěv na sebe a tak naštěstí odvrátil rozhovor od tématu, které mi bylo tak nepříjemné.
Clerval neměl nikdy pochopení pro mou zálibu v přírodních vědách a jeho literární zájmy se zcela lišily od mých. Přišel na universitu s předsevzetím dokonale se naučit orientálním jazykům, aby si tak připravil cestu do života, který by mu nejvíce vyhovoval. Chtěl mít zajímavou a pestrou životní dráhu a dospěl k přesvědčení, že právě Východ mu může poskytnout všechny možnosti pro jeho podnikavého ducha. Jeho pozornost zaujala perština, arabština a sanskrt a já se dal snadno přimět k stejnému studiu. Nečinnost mi vždycky byla nepříjemná, a nyní, když jsem si přál uniknout smutným myšlenkám a dřívější studium nenáviděl, pociťoval jsem jako úlevu možnost začít studovat společně s přítelem. V dílech orientalistů jsem nacházel nejen poučení, ale také útěchu. Nesnažil jsem se jako Jindřich dokonale ovládnout jednotlivé dialekty, protože jsem získané znalosti nehodlal použít k ničemu jinému než k dočasnému rozptýlení. Četl jsem orientální díla jen proto, abych poznal jejich myšlenkový svět, a za své úsilí jsem byl bohatě odměněn. Jejich smutek je uklidňující a jejich radost povznášející; takové pocity jsem nikdy nenašel při studiu autorů kterékoli jiné země. Čte-li člověk jejich spisy, připadá mu, jako by život tvořily žhoucí slunce a zahrada růží, smích a hněv čestného nepřítele, plamen, který stravuje vlastní srdce. Jak odlišné od mužné a hrdinské poezie Řecka a Říma!
Tak uplynulo léto a můj návrat do Ženevy byl stanoven na pozdní podzim. Ale z nejrůznějších příčin jsem se zdržel, přišla zima a sníh, silnice se staly nesjízdnými a má cesta byla odložena až do příštího jara. Nesl jsem tento odklad velmi těžce, protože jsem toužil po rodném městě a svých drahých. Z jednoho hlediska jsem ovšem pozdní odjezd vítal – nechtěl jsem nechat Clervala v cizím městě bez předchozího seznámení alespoň s některými jeho obyvateli. Zimu jsme strávili vesele, a ačkoli se jaro neobvykle opozdilo, jeho krása nás pak odškodnila za liknavý příchod.
Začal už květen a denně jsem očekával dopis, který měl určit den mého odjezdu. Jindřich mi navrhl pěší výlet do okolí Ingolstadtu, abych se mohl osobně rozloučit s místem, kde jsem tak dlouho žil. Přijal jsem jeho návrh s radostí, tělesný pohyb jsem měl rád a Clerval byl vždy mým oblíbeným společníkem při podobných toulkách, které jsme podnikali v našem švýcarském domově.
Tak jsme se toulali čtrnáct dní. Tělesně i duševně jsem se již dávno zotavil a další sílu jsem načerpal z pobytu na zdravém vzduchu, z různých dobrodružství, která se nám na cestě přihodila, a z rozhovorů s přítelem. Až dosud mě studium odlučovalo od styku s ostatními lidmi a dělalo ze mě společenského samotáře, ale Clerval dovedl odhalit lepší stránky mého charakteru a znovu mě naučil milovat přírodu a radostné obličeje dětí. Jasné nebe a zelenající se pole mě naplňovaly nadšením. Počasí bylo opravdu nádherné, jarní květiny byly v plném rozkvětu, zatímco letní se chystaly k rozpuku. Zbavil jsem se všech myšlenek, které mě minulého roku tísnily neviditelnou tíží přes všechnu námahu je odvrhnout.
Jindřich se těšil z mé dobré nálady a upřímně sdílel mou radost. Snažil se mě bavit a současně mi sděloval myšlenky, které mu naplňovaly duši. Jeho mysl byla nevyčerpatelným zdrojem nápadů, jeho rozhovor byl pln fantazie a velmi často napodoboval perské a arabské spisovatele a vymýšlel si obdivuhodně barvité příběhy plné vášně. Jindy mi přednášel mé oblíbené básně nebo mě vtahoval do diskusí, v nichž si vedl s velkou vynalézavostí.
Vrátili jsme se do koleje v neděli odpoledne. Vesničané byli na tanečních zábavách a každý, koho jsme potkali, vypadal vesele a šťastně. Sám jsem měl skvělou náladu a překypoval jsem nespoutanou radostí a veselostí.
Hlasité předčítání