„Ještě, že nám to včera beránek poradil, jinak bych uhořela.“ povídala popálená ovečka všem ostatním a chválila beránka, jak je dobře, že má ten nový Rozum.
- Jak beránek s ovečkou zachránili vílu
Jednou ráno, když se beránek s ovečkou pásli poblíž rybníka, uslyšeli slabý nářek. Byl už podzim, a tak si mysleli, že je to meluzína. Došli až k rybníku a tam na pařezu seděla slabá, křehká, promrzlá víla a drkotala zubama.
„Copak tu pláčeš ty průhledná krasotinko?“ zeptala se ovečka. Víla se na ní podívala uplakanýma očima a tiše zašeptala.
„Já jsem se trochu zdržela s tancováním, mezitím se mi zamkla hladina rybníku a teď se nemám kam schovat.“
„Beránku, podívej se do Rozumu, jestli se s tím dá něco dělat.“
žadonila ovečka. Beránek prolistoval knihu a našel tam, že:
„Víly spí přes den v hladině rybníka, kam se schovají brzy k ránu.“
„To víme“ přerušila ho ovečka, „ale jak jí můžeme pomoci?“
Beránek otočil list a četl dál:
„Víla se po rozednění dostane do hladiny pouze v případě, že jí někdo rozčeří vodu deseti kamínky lehkými jako pírko, které utvoří na hladině kruh.“ Beránek s ovečkou se na sebe nechápavě podívali, potom se otočili k víle, ale ta taky nevěděla, co si o tom má myslet. Ovečka posbírala pár kamínků a zkusila je hodit do vody. Kamínky žbluňkly a potopily se.
„Tak tady jsme v koncích.“ řekla ovečka a sedla si na okraj rybníka. Chvíli přemýšleli, občas hodili do vody nějaký menší kamínek, aby si vyzkoušeli, jestli se potopí, ale potopily se všechny. Ani ten nejmenší nezůstal na hladině. Víla se třásla zimou a slzy jí padaly do vody jako déšť. Beránek ještě jednou přečetl nahlas úryvek z Rozumu:
„…lehkými jako pírko. Už to mám!!!“ vykřikl a někam odběhl. Za chvíli se vrátil a nesl deset oříšků, které dostal od veverky za vytržený zub. Hodil je do vody a oříšky opravdu plavaly. Víla foukla a z oříšků se vytvořil kruh, který rozčeřil hladinu. Víla do ní skočila a ještě než zmizela, mrkla levým okem na beránka a pravým na ovečku.
„Děkuji vám.“ zašeptala a zmizela jako pára.
- Jak beránek prohrál sázku
Každé ráno se z vesnice ozývalo kokrhání kohouta. Ovečky to probudilo a věděly, že se mají začít pást. Jednou však kohout nezakokrhal. Ovečky zaspaly a vstávaly, až když je sluníčko pošimralo na čele. Beránek se šel podívat do vesnice, copak že se přihodilo. Našel kohouta sedět na hnoji.
„Pročpak jsi dnes nekokrhal kohoutku?“ zeptal se beránek rovnou. Kohoutek se na něj smutně podíval a otočil hlavu směrem ke stavení.
„Panímáma mě okřikla, že prý vyvádím, jako by hořelo a že mám být zticha. Nevím co jí na mém kokrhání vadí.“
„No, já si myslím,“ řekl beránek, „že bys v tom kokrhání mohl trochu ubrat. Kokrháš moc brzo a dlouho.“
Kohoutek se zavrtěl a povídá: „No to já ale za to nemůžu, něco mě prostě nutí. Z luk se taky někdy ozývá vaše nepříjemné bečení a nikdo vás neokřikuje.“
Hlasité předčítání
