„My asi víme.“
„Ne asi, my si myslíme.“
„Tedy, my bychom chtěli.“
„Ano, ano chtěli bychom prosím.“
Pan ředitel rozhlas vypnul a prohlásil, že by to takhle nikdo nepochopil, protože to nechápe ani on a to je ředitel. Takže se oba mají dohodnout, kdo to oznámí. Tupík jako pravý gentleman dal přednost Ostence, ale ta řekla, že to tedy ne a že má mluvit on. Potom hroch zapnul znovu rozhlas a řekl: „Haló haló. Zvláštní školní hlášení. Jistě jste si všimli, že nám chybí pan školník. Žáci prvního ročníku Tupík a Ostenka mají jisté indicie, ale to vám řeknou sami. Vlastně to řekne jen Tupík.“
Tupík se nadechl a spustil: „My si s Ostenkou myslíme, že pana školníka sežrala špína. Nevíme, jestli to pomůže, ale abychom se jej pokusili zachránit, musíme vygruntovat celou školu. Po panu školníkovi zůstala jen špinavá louže, a když ji Ostenka umyla, ta louže bědovala a potom se objevily školníkovy boty. Takže máme podezření, že by to mohlo tímto způsobem fungovat. Prosím všechny, aby se dnes po škole zúčastnili záchranné mycí mise.“
A Ostenka dodala: „Ano, ano, mise prosím.“
Po návratu do třídy všichni žáci spustili ohromný halekavý ryk spojený s aplausem a paní učitelka, která měla právě hodinu, řekla, že jestli je to pravda, dostanou od ní oba velikou jedničku.
Odpoledne se ve škole sešlo asi sto žáků s rodiči, příbuznými a každý měl s sebou nějaký ten hadr, koště, nebo kýbl. Tupíkovi přišla na pomoc maminka i tatínek. Když ten zástup pomocníků Ostenka uviděla, řekla Tupíkovi, že jde domů a že se vrátí s jarem. Tupíkovi bylo moc líto, že tu tak dlouho Ostenka nebude, ale měl teď za úkol rozdat práci a posílal pomocníky hned tam a hned onam. Když byla práce rozdána, uviděl Tupík Ostenku, jak se vrací s nějakou lahví. Teď teprve pochopil, že Ostenka neříkala s jarem, ale s Jarem. Jar je totiž mycí prostředek. Na to on ani nepomyslel. To bude tím, že holky mají jiné myšlení.
Když byla po několika hodinách škola vyčištěna a špína se válela jen v popelnicích, opravdu se pan školník objevil. Byl tak dokonale umyt, že z něj zůstaly jen obrysy. A tak druhý den žáci školníka vybarvili.
Zazvonil zvonec a začalo normální vyučování.
Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
- Tupík a kouzelný klíč
Vždy po vyučování doprovázel Tupík Ostenku až na rozcestí, kde stála stará lípa. Pod lípou bylo mnoho spadaného listí a vítr si s ním pohrával. Ježčí spolužáci tu rádi postávali a než se rozloučili, pozorovali poletující lístky, debatujíce o všem možném. Jednou, když vítr nefoukal a na stromech se nepohnula ani větvička, zpozorovali, že se jedna hromádka listí malinko hýbe. Z nitra kupky se ozýval tichý pláč. Odhrnuli hromádku, aby se podívali a tu se jim před očima objevil malý klíč. Ostenka jej vzala do ruky a zeptala se.
„Pročpak pláčeš? No ano, ano, proč pláčeš?“
Klíček na ni nešťastně pohlédl a utíraje si slzy, odpověděl: „Já jsem prosím ztracený a nevím, kam patřím.“
Tupík ho pohladil a soucitně při tom pravil: „Ty jsi chudáčku bez rodiny, co?“
Hlasité předčítání
