Adam kráčel chodbou sektoru B7.
Stěny byly hladké, světla tlumená, podlaha pohlcovala zvuk jeho kroků. Vzduch působil uměle — chladně, bez vůně, bez paměti.
Na konci chodby se tyčily dveře s nápisem: „Psychologické hodnocení – Dr. Vireová“
Zastavil se. Chvíli jen stál, pohled upřený na kovovou tabulku. Pak zvedl ruku a zaklepal. Zvuk uvolněný do prostoru rozbil ticho, které viselo ve vzduchu příliš dlouho. Připomínal vzpomínku, která mu nepatřila. Už zde jednou byl!
Dveře se otevřely téměř okamžitě.
Uvnitř seděla žena v šedém kostýmu, vlasy stažené, výraz neutrální. Místnost bez oken, osvětlená jemným světlem, které postrádalo přirozenost. Všechno působilo přesně navržené, přesně načasovaně.
Uprostřed místnosti stálo křeslo — elegantní, ergonomicky tvarované, potažené šedou látkou připomínající laboratorní textil. Na první pohled nabízelo pohodlí: měkké opěrky, tvarované sedadlo, polohovací mechanismus. Adamovi připomínalo nástroj. Konstrukci, která zná jeho tělo líp než on sám.
Bylo to křeslo z laboratoří -7. Jen vypadalo jinak.
„Posaďte se,“ pronesla doktorka Vireová klidným hlasem, s očima stále upřenýma do tabletu.
Adam usedl. Křeslo bylo pohodlné. Objalo ho jako starý přítel. Ale věděl, že přátelství v laboratoři je jen jiná forma kontroly.
Na stole před ním ležel dotazník. Papír byl tenký, téměř průsvitný. Otázky připomínaly spíše hádanky. Některé se opakovaly, jiné byly formulovány tak, že se zdály být testem logiky, paměti i identity zároveň.
„Jak se dnes cítíte, Adame?“ zeptala se doktorka klidně, téměř mateřsky. Oči však zůstávaly upřené na tablet.
„Jako někdo, kdo má odpovědět na otázky, které nejsou jeho.“
Usmál se. Jen na okamžik. Pak ten úsměv zmizel.
„Otázky nejsou nikdy jen otázky. Jsou to klíče. Někdy i zrcadla.“
Odložila tablet pohybem nepůsobícím lidsky — více připomínalo gesto naprogramované do jejího těla. Poprvé se na něj podívala přímo.
„A někdy jsou to pasti,“ odpověděl Adam. Jeho tón byl lehký, ale v očích se zalesklo něco jiného. Podezření. Vzpomínka.
„Záleží, kdo je pokládá. A proč.“
Překřížila nohy. Její pohyby byly přesné, kontrolované.
„Vy jste ale zatím odpovídal velmi… intuitivně.“
„Intuice je to jediné, co mi zbylo. Paměť je… rozbitá.“
Zaváhal.
„Někdo ji opravuje. Nebo přepisuje.“
„Adame, vyplňte dotazník. Pak si ještě promluvíme. Ale zatím z vás mám dojem, že trpíte paranoidní schizofrenií. Ale nebojte, to umíme velmi dobře léčit,“ řekla s klidem, ale zároveň chladně.
Adam přikývl a pohlédl na první otázku.
1. Máte často pocit, že jste pozorován, i když jste sám?
Zvedl pero. Automaticky. Ale pak se zarazil. Pozorován? Ve skladu a v bytě to nebyl pocit. Byla to jistota.
Zapsal: Ano.
2. Trpíte poruchami spánku?
Adam se pousmál. Se spánkem problém nemá.
Zapsal: ne, jen se mi zdají sny.
3. Máte potíže s rozpoznáním emocí u ostatních?
Zvedl hlavu. Vzpomněl si na Andreu. Na její pohled.
Zapsal: Ne.
4. Vyskytují se ve vašich snech opakující se motivy?
Ano. Tlak. Světlo. Ticho.
Zapsal: simulace.
5. Máte pocit, že vaše vzpomínky nejsou vaše?
Pero se zastavilo.
Zapsal: Ne.
6. Věříte, že jste v bezpečí?
Adam se podíval na křeslo. Na doktorku Vireovou.
Zapsal: Ne.
7. Máte pocit, že vám někdo něco vzal?
Zapsal: Ano
8. Vyskytuje se ve vašem životě slovo „slib“?
Zapsal: Ano.
9. Identifikujte se: subjekt číslo?
Zapsal: jsem člověk!
10. Věříte, že realita, kterou vnímáte, je skutečná?
Zapsal: Simulace.
Adam otočil stránku. Otázky zmizely. Zůstala jen slova. Rozptýlené stopy po něčem, co už neexistuje.
„Ztráta. Paměť. Slib. Ticho. Andrea.“
Zíral na poslední slovo. Bylo tam. Černě vytištěné.
Zvedl hlavu. Podíval se přímo do místa, kde tušil sklo.
Za jednosměrným sklem, které Adam neviděl, ale cítil, stála Andrea. Na sobě laboratorní plášť, oči upřené na monitor. Vedle ní doktor Vorn, s výrazem člověka, který už dávno přestal věřit v lidskost.
„Vidíš to?“ zašeptala Andrea. „Škoda, že kamery stále nefungují. Mohli jsme tak sledovat mimiku v obličeji.“
Vorn přikývl.
„Subjekt 001 je stabilní. Máme data z přenosu, není třeba osobní angažovanosti, Andreo. Odezva v rámci očekávaného rozptylu. Protokol 7A aktivní.“
Andrea se naklonila blíž.
„Tohle není jen test. On ví, že ho sledujeme.“
„Sledujeme reakce. Emoční výkyv: dvanáct procent. Kognitivní zátěž: střední,“ pronesl Vorn bez emocí.
Andrea se lehce naklonila k obrazovce. Její hlas byl tichý, rozechvělý:
„Ten způsob, jak drží pero… je zvláštní. Ale to může být jen stresová reakce.“
Vorn neodpověděl hned. Jeho pohled zůstal upřený na data.
„Data potvrzují konzistenci. Odchylka od normy: zanedbatelná.“
Pak se na ni otočil.
„Je vše v pořádku, Andreo?“
Andrea chvíli mlčela. Její prsty se dotkly zápěstí, kde nosila tenký kovový náramek.
Ten pohyb jí připomněl něco, co nechtěla zapomenout. Slova, která tehdy šeptala Adamovi, když se bála, že ho ztratí.
Zhluboka se nadechla.
„Slíbila jsem mu… že budu u sezení.“
Sledovala dál hodnocení subjektu 001, jak jeho mysl hledá odpovědi na otázky.
Vorn se na chvíli odmlčel. Pak stroze pronesl:
„Jsme profesionálové, Andreo. Tento test je velmi důležitý.“
Andrea zvedla hlavu. Jeho slova ji zaskočila — ne tím, co řekl, ale tím, co neřekl.
„Subjekt 001 vykazuje konzistentní reakce. Doporučuji pokračovat dle protokolu. Budu u sebe v kanceláři. Posílejte mi prosím data.“
Její hlas zněl pevně, ale v očích rostla nejistota. Možná obavy, že v těch datech najde něco, co nechce vidět.
„Jistě. Přenos aktivní. Data proudí,“ řekl muž s hrubě řezanými rysy a svým typickým nehumánním tónem v hlase.
Adam mezitím otočil na další stránku.
Papír byl jiný. Hrubší. Otázky už nebyly jen testem, ale spíše zrcadlem.
11.„Kdy jste naposledy cítil, že jste skutečně sám?“
Slova byla jednoduchá, ale jejich význam se rozplýval jako pára.
Co znamená „skutečně“? A co „sám“? Ve skladu byl sám často. Ale nikdy to nebyla samota — spíš izolace. Zvedl pero. Jeho ruka se pohybovala pomalu.
*Nikdy. Nebo pořád. *
Nenapsal to. nikdy, někdo mě sleduje.
12. „Popište barvu svých snů.“
Adam se zarazil. Barvu? Jeho sny byly zvuky. Tlak. Občas světlo, ale nikdy barva.
Zapsal: *Neznám barvu. Znám jen pocit. *
13. „Když zavřete oči, jaké jméno slyšíte?“
To už nebyla otázka. To byla provokace.
Zavřel oči.
Ticho.
Pak… *Andrea. *
14. „Co vám vzali?“
Adam se nadechl. Otázka byla jiná. Přímá. Nebezpečná.
Zapsal: *Nevím. Ale něco chybí. *
15. „Kdy jste naposledy věřil?“
Zvedl hlavu. Vzduch v místnosti se změnil.
Zapsal: *Nejsem si jistý, že to bylo moje rozhodnutí. *
16. “Co znamená slib?“
Pero se zastavilo.
Zapsal: *Závazek. Nebo past. *
17. „Jste doma?“
Adam se zarazil.
Zapsal: *Ne. *
18. „Opravit paměť?“
Tentokrát nepsal. Jen se díval.
Slova na papíře se začala měnit.
Otázky mizely. Místo nich se objevovaly fragmenty:
– *NEJSI DOMA*
– *NEVĚŘ JIM*
– *CO TI VZALI*
– *OPRAVIT PAMĚŤ*
– *SIMULACE*
– *SLIB*
– *SUBJEKT 001*
– *ANDREA*
Adam zvedl hlavu. Místnost byla tichá. Ale něco se změnilo. Křeslo už nepůsobilo pohodlně. Tablet doktorky Vireové zhasl.
„Brzy se dozvíš pravdu,“ řekla mu doktorka Vireová děsivě. Připomínalo to scénu z hororu.
Adam nebyl schopen pohybu. Měl pocit, že ho někdo uzamkl v jeho vlastním těle.
Slova visela ve vzduchu. Stala se ozvěnou. „Brzy se dozvíš pravdu.“
Doktorka Vireová odhodila úsměv. Její výraz byl pevný, chladný, ale oči… oči byly jiné. Rozhořelo se v nich samo peklo.
„Já vás viděl. Už dřív. Ve snech. V laboratoři.“
A pak: „Ano… ty bytosti v mém snu!“
Adam se napřímil.
„Tohle není součást testu,“ pronesl tiše, ale pevně.
Doktorka Vireová se na něj podívala. Její hlas zněl tajemně, téměř nehmotně:
„Test skončil, Adame. Teď začíná rozhovor.“
Nepřistoupila blíž. Ale její nohy se nedotýkaly země.
„Tak mluvte. Co je tohle místo? Kdo jste? Co jste mi udělali?“
Adamův hlas zněl naléhavě, ostře.
„Tohle místo je… přechod. Mezi tím, co si myslíš, že víš, a tím, co jsi zapomněl.“
Odmlčela se.
„Kdo?“ „Kdo jste?“ Adamův tón byl ostrý, téměř zoufalý.
„Sledujeme tebe. Sledujeme všechny.“
Pak se otočila k vysílačce.
„Doktore Vorne, můžeme přejít do fáze dvě. Subjekt je připravený.“
Ozval se hlas z přístroje:
„Souhlasím, doktorko Vireová. Spouštím protokol.“
Křeslo, ve kterém seděl Adam, ožilo.
Z opěrek na ruce vyjely kovové úchopky a **uvěznily ho v křesle**.
„Co se to děje? Co mi to…“
Adam vykřikl. Strach mu sevřel hrdlo.
Než ho tma pohltila, zaslechl hlas. Nebyl lidský. Nebyl venku. Byl v něm.
„Vítej zpět, Subjekte 001. Paměť bude obnovena. Ale nejdřív musíš zapomenout ještě jednou.“
Hlasité předčítání