Byl to typický čtvrteční podvečer, kdy se kavárna, kterou kamarádky společně navštěvují, začínala pomalu zaplňovat. Proti světlu zapadajícího slunce se vytvářely dlouhé stíny, které se mísily s vůní čerstvě upečeného koláče a espressa. Okenní parapet byl pokrytý květinami a na stěnách visely obrazy, které dodávaly interiéru útulnost.
Natálie dorazila, stále s rukou v šátku, ale už se sádrou, která už nebyla tak objemná jako ta dlaha předtím. Cítila se trochu nervózně, protože i když už to bylo o něco lepší, nikdy si úplně nezvykla na svou omezenou pohyblivost. Cítila, jak jí chybí energie, jak by ráda zase hrála na harmoniku nebo jezdila na kole, ale místo toho musela dávat pozor, aby se zbytečně nepřemáhala.
Elišku a Nikolu už viděla sedět u stolu blízko okna. Eliška, oblečená v bílé košili a džínech, měla na sobě šperky, které jí přidávaly eleganci, a její světlé vlasy se leskly ve slunečním světle. Nikola, o něco menší a s kratšími hnědými vlasy, byla oblečená v džínové bundě a květovaném tričku. Obě se usmívaly, když jí uviděly přicházet.
„Naty!“ zvolala Eliška a vstala, aby jí pomohla s opatrným krokem k jejich stolu. „Jak to jde? Můžu ti pomoci, potřebuješ nějakou židli nebo tak něco?“
„Díky, v pohodě,“ odpověděla Natálie s úsměvem, i když bylo jasné, že to není úplně pravda. Její ruka ji stále omezovala. Snažila se to ale nedávat příliš najevo. „Dá se to. A i když mám pořád tuhle ‚dekoraci‘,“ dodala, když se posadila mezi ně, „už to není tak hrozné.“
„To je dobře! Ale pořád se držíš,“ poznamenala Nikola s trochu zlehčujícím úsměvem, který jí byl vlastní. „Nechceš si dát něco k pití?“
„Ani nevíš, jak to teď potřebuju,“ řekla Natálie. „Ráda bych si dala něco silného… asi kávu, když už tu jste všechny kávové magičky.“
Eliščiny oči zafungovaly jako zrcadlo a usmála se na ni. „Kafe je na cestě,“ řekla a okamžitě zamířila k pultu. Nikola se posadila naproti Natálii a rozvalila se na židli, sledujíc její zraněnou ruku.
„No tak, co je nového, Naty? Takhle jsme se neviděly už strašně dlouho! Co všechno máš už za sebou?“ zeptala se Nikola, když Natálie zůstala trochu tišší než obvykle.
Natálie vzdychla. „Před pár dny mi vyndávali dráty,“ řekla pomalu. „Bylo to děsně bolestivé, ale teď to už není tak hrozné. Pořád mě to bolí, ale aspoň už je to na dobré cestě.“
„Jsem si jistá, že budeš brzy fit. Jako předtím!“ Eliška se vrátila k jejich stolu se dvěma kávami a jednou zmrzlinou. Posadila se zpátky, obsloužila je a pak se podívala na Natálii. „Ale co to je? To co jsi říkala o těch drátech? Něco mi uniklo?“
Natálie se usmála a popíjela kávu, ale pak se zhluboka nadechla a podívala se na obě.
„Tak… něco se stalo,“ začala na úplně jiné téma. „Před několika týdny jsem… vlastně potkala někoho. Bylo to úplně náhodou, ale ten kluk… Matouš, jmenuje se Matouš.“
Eliščiny oči se zvětšily. „Takže někdo nový? Jaký je?“ V její tváři bylo vzrušení takové, jaké se jen málokdy objevovalo.
„Byl… jiný. Je to filozof, studuje v Brně. A já jsem ho potkala v autobuse. Měl v sobě něco… jinačího, víte? Něco hlubokého. Možná je to těžké pochopit, ale něco na něm mě přitahovalo,“ Natálie se zarazila. „Ale je to divné… já mám pořád ten palec, nemám žádnou sílu, furt se potýkám se vším možným a stejně jsem na něj pořád myslela.“
Nikola pokrčila rameny. „A co tě na tom teda trápí, Naty? Kdyby měl nějaký problém, tak to bude jeho problém. A jestli tě to k němu táhne, pak prostě uvidíš, co se stane. Užívej si to.“
„Jo, ale…“ Natálie se zamyslela. „Včera jsem si říkala, že vlastně nevím, co mám dělat… Je to o tom, jestli to pro mě opravdu něco znamená.“
Eliščiny oči se jemně usmály. „No, každopádně jsem ráda, že se o tom s námi bavíš, Naty. Uvidíme, co bude, co přinese čas. Ale nezapomeň, pořád tě máme rády. To se nezmění.“
Nikola pokývla hlavou. „ A jestli máš něco s nějakým klukem, co na tom?“
Natálie se usmála, ale cítila, že se v ní něco mění. Nebyl to zázračný okamžik, kdy by všechno najednou zapadlo do sebe. Ale bylo to něco, co ji posouvalo dál, i když stále cítila, jak moc je omezená ve všem, co dělá. Ten malý krok k něčemu novému – k něčemu, co bylo jinak – byl pro ni stále důležitý.
Eliščiny a Nikoliny oči se setkaly, než se na Natálii obrátily s pochopením, které si sama možná ani neuvědomovala. Eliška si opřela bradu o ruku a podívala se na Natálii s výrazem, který v sobě nesl směs zvědavosti a porozumění. Nikola se zlehka pousmála a v očích jí problesklo něco, co připomínalo tajemství.
„Takže Matouš, hm?“ začala Eliška s tónem, který naznačoval, že se jí téma začíná líbit. „A myslíš, že je s ním nějaký problém? Já si myslím, že to, co teď říkáš, zní hodně intenzivně… A víš, že nikdy nevíš, co může přijít. Pokud máš pocit, že se to někam vyvíjí, proč bys měla zastavovat?“
Natálie se na chvíli odmlčela, přičemž pomalu zvedla hrníček k ústům. Její pohled sklouzl k ruce v šátku, než znovu pohlédla na obě kamarádky. „Nevím. Nevím, jestli je to ten správný moment,“ řekla tiše. „Moje rodina by to asi nepochopila. Já… vlastně ani nevím, jak jim to říct. Myslím, že bych to asi měla nějak vysvětlit, než to začne být nějak vážné, ne?“
„Ale proč bys jim to vysvětlovala?“ Nikola se zasmála, přehodila si nohu přes nohu a opřela se pohodlněji do židle. „Pokud se ti líbí, co na tom? Mě to vůbec nepřijde jako něco, co by si rodina měla brát až tak osobně. Nezáleží přece na tom, co si myslí oni, pokud tobě je s tím klukem dobře.“
Eliška přikývla. „Nikola má pravdu. A vůbec, pokud se rozhodneš, že je pro tebe ten nejlepší, tak co na tom záleží? Mě by to rozhodně nevadilo. Všechno se ukáže, a jestli to mezi vámi bude mít nějaký smysl, tak to prostě bude.“
„Ale moje rodina… A jeho rodina …“ začala Natálie znovu, ale Nikola ji rychle přerušila.
„To víš, že je to vždycky tak. Když člověk stojí před něčím novým, vždycky se objeví otázky. Ale věř mi, Naty, tady nejde o to, co si myslí ostatní. Jde o to, co se děje mezi vámi dvěma. A pokud se s ním cítíš dobře, tak se neřiď názory druhých, protože ti to pochopí až později. Můžeš o něčem pochybovat nebo si dělat starosti, ale na to máš přece čas.“
Natálie se zamyslela a na chvíli zůstala tichá. Cítila z jejich slov podporu, ale zároveň i jakousi lehkost, která ji neuvěřitelně uklidňovala. V její hlavě to pořád vířilo, ta spousta věcí, které jí přišly těžké, včetně Matouše a jeho možných reakcí na její rodinu a původ. A reakce její rodiny na něj. Ale i když jí hlava říkala, že ještě není připravená, srdce jí napovědělo, že to možná přeci jen má zkusit. „Takže si myslíš, že bych to prostě měla nechat, ať to přirozeně vyjde?“ zeptala se opatrně.
„Přesně tak,“ odpověděla Eliška, „nenechávej se zatěžovat představami o tom, co bude a co na to kdo řekne. Uvidíš, co přijde. A pokud to budeš chtít, tak o tom prostě mluv. Nikdo tě neodsoudí.“
„No, a jestli se rozhodneš, že ti to nevyhovuje, tak to taky nevadí,“ dodala Nikola s úsměvem, „někdy to s lidmi nevyjde, ale je vždycky fajn to prostě zkusit.“
Natálie se pousmála a pomalu položila hrníček zpátky na stůl. Cítila se o něco klidnější. Bylo jasné, že jakékoliv rozhodnutí, které udělá, bude o ní a o tom, co cítí ona sama. Ať už to dopadne jakkoliv, měla podporu. „Díky, holky,“ řekla tiše, ale v očích měla víc klidu než před chvílí. „Jste nejlepší.“
Jejich úsměvy se rozevřely na celé tváře a obě na Natálii hleděly s pochopením. „Ať už se rozhodneš jakkoli, jsme tu pro tebe,“ řekla Eliška, a Nikola dodala: „Jo, a kdo by tebe nechtěl?“
Natálie se zasmála. Už jí to bylo jasné. Nešlo o to, jak to bude vypadat nebo co si myslí ostatní. Jde o to, co cítí ona. Její srdce už bylo připravené na nový krok a to znamenalo víc, než jakýkoliv strach z neznáma.
„Mám pocit, že Natálie je jiná. Už to není jen ta holka s harmonikou, co sem kdysi přišla. Teď je to někdo, kdo se prostě nebojí víc otevřít. A já se těším, co bude dál,“ přemýšlí Eliška, když popíjí kávu.
„Naty byla vždycky dost tajemná, ale teď? Teď je to úplně jiný level. A jestli jí to s tím klukem vyjde, tak jí to přeju. Třeba si opravdu najde někoho, kdo jí ukáže co všechno v ní je. A že to není jen o tom, co je vidět navenek,“ uvažuje potichu Nikola.
Ten víkend Matouš odjel domů do Lednice na návštěvu rodičů. Když dorazil, vystoupil z auta a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Listopadové večery v Lednici byly pokryté zvláštní mlhou a temnotou, a domov se mu opět zdál jako místo, kde se zastavil čas. Už dávno se tu necítil doma, ale jednou za měsíc se sem vracel. Ze slušnosti.
„Dobrý večer, Matouši,“ zavolala z kuchyně matka v zástěře, aniž by odtrhla oči od nějakých papírů ze školy, co měla v ruce. Danuše Větrníková, padesátiletá učitelka češtiny na místní základce, vysoká, pečlivě upravená, přísná a nedobytná blondýna, měla hlas naprosto chladný, jak bývalo jejím zvykem. „Tak přeci jen sis vzpomněl, kde je doma? Ne aby ses zase hádal. Jinak mohls zůstat na té univerzitě, kde se pořád hrabeš v těch prapodivných knihách.“
Matouš si povzdychl a odložil tašku. „Jen jsem přijel na víkend. Těšil jsem se na vás a na trochu oddechu.“
Vešel do obýváku, kde hrál zapnutý televizor. Na ČT2 běžel dokument o občanské válce v Jižním Súdánu. Hrozivé záběry utrpení obyčejných lidí. Matouš se posadil na pohovku a ponořil se do obrazu, který mu zatím poskytoval intelektuální klid, byť s hrůzostrašnými kulisami.
Když do místnosti vešel jeho otec Miloš Větrník, oděný ve vytahaném tričku a v teplákách, na hlavě měl poslední zbytky prošedivělých světlých vlasů zoufale se snažících pokrýt šířící se pleš a ve tváři nezaujatý výraz a v ruce plechovku piva. „Nech toho, Mates, a přepni už radši na fotbal. To je aspoň pořádné vysílání.“
„Ach Bože, co je na tom pořádného?“ odpověděl Matouš, zůstávaje zaměřený na dokument. „Pojď, taťko, podívej se radši na to, co se děje tam. To není jen tak ledajaký konflikt. To je výsledek dlouhých desetiletí neokolonialismu a západních zásahů.“
Miloš zavrčel a s nervózním pohybem přepnul kanál na sport. „Jo, jo, zas nějaká nová tvoje teorie. Hlavně že o tom kecáš, ale co s tím chceš jako dělat? Nastěhovat si je k sobě domů?“
Matouš se zamračil, na okamžik se zhluboka nadechl. „To není jen o nějaké teorii. Velmoci určují, co se děje nejen v Africe, ale i jinde. Kolonialismus, obchod s otroky a teď tohle. Nechápu, jak to můžete ignorovat.“
„Matouši, prosím tě,“ ozvala se z kuchyně podrážděným hlasem i jeho matka, která se ráda připojila do třaskavé debaty. „Nezajímá mě, co se děje kdesi v Africe. Ty by ses měl spíš zaměřit na to, jak lidé žijí tady. Tohle je naše země a ti lidé tam – to je jejich problém. Takové války jsou tam ustavičně. A nejsou naše věc.“
Matouš se otočil k matce. „Mami, to není o nějakých jejich problémech. To je o světovém systému, který jiní vytvořili a o tom, jak ti samí stále vládnou světu. A vezeme se na tom i my. Co myslíš, že dělali Angličané nebo Francouzi v koloniích? Těm lidem ničili jejich způsob života.“
Danuše se zvedla od stolu, její tvář byla napjatá. „Přestaň nás už konečně poučovat, mladej. Tohle je přesně to, co mi vadí u těch tvých knížek a na té tvé škole. Jak se pořád snažíte úplně všechno zpochybňovat. Černoši jsou tam, kde jsou, protože jsou intelektem někde jinde, než bílí. Neumí se o sebe postarat. Evropa je tam, kde je, protože my jsme chytřejší. Toto umíme a dokážeme. A nakonec, tohle ani není naše odpovědnost. A v tomhle světě je to taky jen a jen jejich vlastní vina. Mlátí se mezi sebou, protože se vždycky mlátili mezi sebou a vždycky taky budou. To je ta jejich kultura. O tomhle to celé je. Oni se nezmění, protože jsou to divoši.“
Matouš se otřásl hnusem. „Jak můžeš říct něco takového? To je rasismus, mami, víš to?“
„Rasismus?“ odpověděla ostře. „Ne, chlapečku, to není žádný rasizmus, to je realismus. Když to nevidíš, tak jsi asi úplně slepý. To, že ti lidé jsou tam, kde jsou, není kvůli nějakému zločinu, který jsme nad nimi spáchali. Je to prostě jejich mentalita. My se musíme soustředit na naše vlastní problémy. A ne na to, co se děje ve světě, kde nikomu nemůžeme pomoct a kde oni o to stejně nemají zájem. Stejně tak by ani oni nepomohli nám.“
Matouš cítil, jak mu teplota v těle stoupá. Ruce se mu chvěly, jak moc ho takové řeči zraňovaly: „A co já, mami? Co já mám dělat, když tohle všechno vidím? Můžu se jen dívat, jak svět spěje do pekel?“
„Ne,“ řekla matka s chladným vyčítavým smíchem. „Měl bys si konečně hledat nějakou opravdovou, pořádnou práci, najít si už konečně holku, přestat snít a přestat se zajímat o věci, které jsou ti vzdálené. Nějaká Afrika není tvoje starost.“
Matouš zůstal zticha. Na okamžik se jeho pohled upřel na záběry zničených vesnic a trpících lidí. A pak se otočil na odchod.
„Jdu ven,“ řekl bez zájmu o další konfrontaci. „Popřemýšlet, jak se z toho všeho dostat.“
Matoušův otec se nikdy o nic doopravdy nezajímal. Ani o Afriku, ani o syna. Měl jen ten svůj fotbal a plechovku piva. Matka se zamračila a dělala, jako by ani nevnímala, že její syn právě odešel.
Matouš otevřel dveře, vdechl studený noční vzduch a pomalu vyšel do temnoty. Ať už panovalo v jeho rodině jakékoliv napětí, v těchto chvílích se mu vždy zdálo, že jedině mimo domov dokáže najít nějaký smysl pro to, co se děje ve světě i v něm samém.
Matouš se vrátil domů, ztichlý a zamyšlený. V obývacím pokoji už byla tma, jen slabé světlo z televize a kuchyňské lampy se odráželo na stěnách. Rodiče už spali a tak se konečně mohl ponořit do své vlastní reality, která byla tak odlišná od všeho, co tu zažil.
Tiše prošel kolem jejich ložnice, kde jeho matka spala na pravé straně manželské postele, jako vždy v naprosté symetrii, zatímco jeho otec se bezvládně rozvalil na levé straně. Jeho dech byl pravidelný, ale ztížený vypitým alkoholem.
Matouš zavřel dveře od ložnice a zamířil ke stolu, kde si vyndal z tašky notebook. Sluchátka si nasadil na uši, aby nikoho nevzbudil. Ve chvíli, kdy se připojil na Instagram, zapomněl na vše, co ho tížilo. Prohlížel si Natáliiny fotografie a videa a vzpomínal na dívku, která ho okouzlila a s níž před nedávnem seděl v kavárně. O její existenci jeho rodiče neměli ani potuchy.
Její jméno se mu stále vkrádalo do myšlenek jako klidný, ale neodbytný vánek. Mladá a krásná dívka, studentka konzervatoře v Brně, přirozeně důvtipná, talentovaná, jakoby vystřižená ze sna. Její videa, jak hraje na akordeon a zpívá s romským folklórním souborem, ho fascinovala. Sledoval ji, jak hbitě pohybovala prsty po klávesách, jak její tělo přirozeně reagovalo na rytmus, jak zpívala s takovou vášní, že to působilo skoro étericky.
Vždycky ho dostávala ta její elegance. Tmavé oči jako hluboké studny, ze kterých se dala čerpat všechna krása světa. Její dlouhé smolně černé vlasy, které se pohybovaly s každým jejím pohybem, jí dávaly ještě větší kouzlo. A její zvonivý hlas, prosluněný i melancholický zároveň, s naprosto neuvěřitelným rozsahem. Matouš ji hrát naživo nikdy neviděl, protože ji znal jen po úraze. Ale těch pár jejích starších videí mu stačilo k tomu, aby ji považoval za ještě výjimečnější. A zároveň – a to ho zneklidňovalo – i za někoho, kdo se vymykal jeho světu, tomu chladnému, rozumářskému, někdy až cynickému prostředí, v němž vyrůstal a které mu dizajnovala matka.
V jednom z videí byla Natálie obklopena ostatními členy souboru. Na její tváři se odrážela radost a přirozený úsměv. Když hrála, jakoby svět okolo ní přestal existovat. Hudba a její vášeň byly jedinými věcmi, které měly význam. Matouš cítil, jakoby ji znal odjakživa, i když se poznali jen před několika týdny. Vnímal nějaké hlubší propojení, které přesahovalo jednoduchý obdiv. Představoval si, jaké to asi bude, až se její ruka zahojí, až zase bude hrát a on jí třeba přijde na vystoupení. Myslel na ni. Trochu se bál, protože věděl, že mezi jejich světy existuje až příliš velký rozdíl.
Zamyšleně zavřel internetový prohlížeč, ale jeho mysl stále bloudila za ní. Lidé v jeho okolí, jeho matka, otec, věčné filozofické debaty – všechno se najednou svalilo na něj jako těžká břemena. Zatímco Natálie, se svým akordeonem a láskou k přírodě, měla svůj svět, který byl zcela jiný. Možná to byl ten svět, do kterého by se rád ponořil. Ten svět, kde bylo vše jednodušší a čistší.
Bál se, že to, co cítí, zůstane jen v jeho myšlenkách. Možná proto, že někde v hloubi duše tušil, že dokud tu pevnou rukou vládne jeho matka se svými názory, dokud se k ní otec přidává se svou rezignovanou pasivitou, nemůže v této domácnosti existovat prostor i pro někoho, jako je Natálie.
Matouš vstával brzy, jak to měl ve zvyku, ačkoli byl víkend. Venku ještě panovala mlha. V domě bylo ticho, které by bylo téměř až děsivé, kdyby na něj nebyl už zvyklý. Rodiče ještě spali, zřejmě pod tíhou uplynulého večera. Matouš se pomalu oblékal, v ruce držel tašku s několika knihami a notebookem.
V kuchyni si připravil rychlou kávu, potichu, aby neprobudil matku. Věděl, že na ní nemůže čekat žádný srdceryvný rozloučovací moment – ta by asi nejspíš ve své strohé formě řekla: „Tak zase někdy příště.“
Miloš se objevil v kuchyni ve stejný moment. Měl na sobě svůj domácí úbor, v ruce nezbytnou plechovku piva, kterou otevřel s absolutním nezájmem o cokoli. Zívnul a usrknul si: „Mates, ty už jsi vzhůru?“
Matouš otci tiše odpověděl: „Jo. Pomalu se chystám.“
„Hned po ránu kafe? Na mě by bylo moc horké. Já hořký rád chladnější,“ kývnul Miloš a pozvedl plechovku s pivem, aby si zase usrknul.
Matouš se na něj zadíval a potom s hořkým úsměvem řekl: „Na mě je zas moc brzo na pivo.“
Miloš se unaveně pousmál: „To říkáš teď. Dej tomu pár let. S někým jako tvoje matka.“
„Doufám, že ne.“ ušklíbl se Matouš. „Nepij tolik, táto.“
„Vždyť to není žádný pití,“ zamával Miloš plechovkou Starobrna. „Prostě jenom zvyk. Jako to tvoje kafe.“
„Jenže já se bez kafe obejdu,“ opáčil jeho syn.
Miloš rezignovaně odvrátil pohled a kopnul do sebe poslední hlt: „Hmm, tož to já bez tohoto už asi ne.“
Matouš si vzal hrnek a chvíli váhal, zda neříct ještě něco. Pak beze slov odešel z kuchyně.
„Jedeš zpátky, co, Mates?“ zeptal se otec, jeho hlas byl těžký, pomalu pronikající vzduchem. „Tady se stejně nic neděje. Dobrý víkend?“
Matouš tátovi přikývl, ale odpovědět mu už nechtěl. Měl v hlavě tolik myšlenek, že nedokázal najít slova, která by něco vysvětlila. Otec byl tak vzdálený jeho způsobu uvažování, že jakákoli odpověď by stejně nebyla dostatečná.
„Jo,“ řekl nakonec, přičemž se na něj ještě jednou podíval. „Mám toho dost, táto, už pojedu.“
Otec jen pokrčil rameny a soustředil se na svou plechovku. Matouš vzal tašku a otevřel dveře. Venku už byl chladný vítr, který ho znovu vrátil zpět do reality. Už se neohlédl ani na jednoho z rodičů. U brány se zastavil, když si uvědomil, že pocit, že opouští domov, nemá vůbec žádný. Domov pro něj už dávno neexistoval. Byl to jen místo, kde byl někdy na návštěvě, ale nikdy sám sebou.
Když sedl do auta a nastartoval, v hlavě mu stále rezonovala slova jeho matky a její pohled, když mluvila o Africe. A přesto to nebylo to hlavní, co v tuto chvíli přebíralo jeho myšlenky. Vzpomněl si na Natálii, na její video, jak zpívala se svým souborem, na její tvář plnou života. Znovu se vrátil k těm videím, která si prohlížel včera večer, k tomu, jak byla úplně jiná než cokoliv, co znal.
Za oknem ubíhaly domy, silnice, pole a Matouš pocítil zvláštní smíšený pocit. Odjížděl z domu, který ho nepřijímal, ale přitom to byl jeho domov. A jak jel směrem k Brnu, věděl, že se teď vstupuje do prostoru, kde byl jen o něco víc než cizincem. A přesto se mu ten svět, byť plný kontrastů, tak nějak stále líbil víc než ten, co nechal za sebou.
Za pár dní Matouš znovu napsal Natálii, tentokrát trochu odvážněji: „Mám nápad. Co kdybychom šli na procházku? Venku je nádherně. Mám pocit, že by sis možná chtěla trochu od všeho odpočinout …“
Natálie se zasmála a i když stále cítila, že její ruka v sádře ji omezuje, měla pocit, že jí to najednou vůbec nevadí. Matouš měl v sobě něco, co jí dělalo dobře, co ji osvěžovalo a zároveň ji nechtěně tlačilo k tomu, aby byla odvážnější. Něco, co jí dávalo pocit, že je možné udělat krok vpřed a že si nemusí připadat slabá kvůli tomu, že se ještě zotavuje.
„Proč ne?“ odpověděla a vyrazila ven. O pár minut později se potkali před parkem.
Procházeli se mezi stromy a spadaným listím, ve vzduchu byla cítit svěžest, ale i podzimní melancholie, kterou Matouš využil k tomu, aby otevřel další hlubší téma. „Uvažuju teď hodně o umělé inteligenci,“ začal, když šli po cestě, kde se sluneční paprsky probíjely skrz větve. „A co to všechno může znamenat pro filozofii, pro umění, až stroje budou schopné vytvářet umění nebo filozofii, co vlastně zůstane člověku? Může být něco, co stroje nikdy nedokážou?“
Natálie ho pozorně poslouchala, vnímala jeho vážnost, jak se ve svých myšlenkách ponořil do hloubky. „To je hodně zajímavé. Ale není to trochu děsivé? Možná jsem naivní, ale… když stroje začnou tvořit, co my? Budem úplně zbyteční?“
Matouš na ni pohlédl. „To je právě to. Je to děsivé, protože začínáme ztrácet kontrolu nad tím, co děláme. Dřív jsme měli pocit, že umění, filozofie … to všechno je naším výlučným teritoriem. Ale co když se teď ta hranice začne rozmazávat?“
Natálie chvíli přemýšlela, jaký vliv by to mělo na ni, na její vlastní pohled na svět. Pak se zasmála, její smích byl trochu nervózní, ale přesto opravdový. „Ale asi to musíme vidět i jinak, ne? Možná to není jen o tom, co ztrácíme, ale i co nového můžeme objevit. Co vznikne, až stroje začnou tvořit? Úplně nový pohled na svět? Třeba by nám to mohlo otevřít nové možnosti.“
„Možná máš pravdu,“ řekl Matouš s náznakem uznání. „Ale někdy je těžké nechat se unést myšlenkami, které se nám nelíbí. Můžeme mít všechno pod kontrolou… nebo můžeme být svědky něčeho, co nás překvapí.“
„Vždyť o tom to je,“ odpověděla Natálie. „Někdy to, co nás děsí, nás nakonec i posune. A já to teď zažívám. I když mám pořád tus ruku a pořád mě to trochu omezuje, už cítím, že to není konec. Vlastně… mám teď víc času přemýšlet než dřív.“
Matouš se na ni podíval a jemně přikývl. „Možná je to ten dar, který může přijít i s těžkostmi. Jak říkal Nietzsche – co nás nezabije, to nás posílí. Možná je to takhle s těmi změnami kolem nás. I když to vypadá děsivě, může to nakonec vést k něčemu novému.“
Natálie se zasmála, tentokrát lehčeji. „Jsi vážně trochu filozof, víš to?“ A pak se zamyslela. „Možná i já. Ale i tak – když přemýšlím o tom, co se mi teď děje, mám pocit, že všechno je prostě jen součást něčeho většího. Co mě nakonec dovedlo k tomu, že si začnu vážit i malých věcí. A taky to, že třeba začnu dělat i něco jiného než jen muziku.“
Matouš se na ni usmál. „Takže filozofii?“
„Možná,“ odpověděla s jistým úsměvem. „Jako kdybych najednou cítila, že jsem to vždycky chtěla, ale nikdy se neodvážila. Možná je to čas pro něco, co mě dřív děsilo…“
„To je skvělé,“ řekl Matouš, když se zastavili na lavičce uprostřed parku. „Možná bych ti mohl pomoct. Jestli chceš, můžeme spolu začít, můžu tě nějak provést začátky. Vím, jaké to je, když začínáš s něčím novým, co tě trochu děsí.“
Natálie se na něj podívala a zůstala chvíli ticho. Jeho nabídka byla laskavá, ale něco v ní protestovalo. „Děkuju, ale… myslím, že to zvládnu sama. Nechci, aby sis myslel, že to potřebuju.“
Matouš zůstal chvíli zticha. „V pořádku,“ řekl tiše, s náznakem porozumění v očích. „Jen jsem chtěl nabídnout pomoc.“
Natálie cítila, jak její srdce na okamžik zrychlilo. Matouš měl v sobě něco, co ji neustále znepokojovalo a zároveň přitahovalo. „Možná to opravdu jednou budu potřebovat,“ připustila opatrně, „ale nechci, aby to vypadalo, že jsem slabá. Nemysli si, že se musím stále opírat o někoho jiného.“
„Nikdy bych si to nemyslel,“ řekl Matouš, jeho hlas měl jemný tón, který jí připadal uklidňující. „Nikdy jsem o tobě nepřemýšlel jako o někom slabém. Naopak, právě tvoje síla mě fascinuje.“
Natálie se na něj podívala a pocítila něco, co v sobě ještě neidentifikovala. Možná to bylo něco jako důvěra. A možná i něco víc.
„Díky,“ řekla tiše. „Tohle pro mě hodně znamená.“
Matouš se na chvíli odmlčel, když přemýšlel, jak pokračovat. Vzduch kolem nich byl čerstvý a klidný, ale v jeho hlavě se točil další myšlenkový proud. Nakonec se rozhodl udělat krok, který možná nebyl úplně snadný, ale měl pocit, že je správný.
„Víš…,“ začal Matouš váhavě, „když jsem říkal, že vím, jaké to je začít s něčím novým, co tě trochu děsí, myslel jsem tím nejen to, co tě provokuje… ale i to, co nás občas nutí otevřít se věcem, které jsou… jinakosti.“
Natálie na něj pohlédla a čekala. Její oči, tmavé, pronikavé a intenzivní, ho sledovaly se vší pozorností, kterou v sobě měla. Matouš si povzdychl a pokračoval, jako by si vybíral slova s opatrností.
„Díval jsem se na ty tvoje videa na Instagramu. Vím, že to možná zní trochu… zvláštně,“ přiznal se s nádechem nervozity, „ale přitahovalo mě to. Líbí se mi, jak hraješ a zpíváš s tím souborem. A taky mi přišlo fascinující, že jsi součástí tak silné tradice. Možná jsem naivní, ale… to všechno v tobě je jako… tak trochu jiný svět.“
Natálie mlčela, ale její pohled byl něžný. Nezdála se být dotčena, spíš ji to přivedlo k zamyšlení.
„To chápu,“ řekla po chvíli, „romství je mou součástí, ať už chci nebo ne. Věci, co máme v sobě, nás provázejí. A pokud jsi na to koukal, asi sis všiml, že není snadné v tom žít… často to není jen o muzice a tradici. Je to taky o tom, co ostatní vidí, co si o tobě myslí. A to bývá často těžké.“
Matouš ji tiše poslouchal. Cítil se vděčný, že s ním o tom dokázala mluvit. Sám si nebyl jistý, jak se k tomu postavit. Věděl, že Natálie prožila věci, které on možná nikdy nedokáže plně pochopit, ale rozhodl se být ve vztahu k ní otevřený.
„Já ti samozřejmě nemůžu rozumět úplně ve všem, co jsi prožila,“ řekl nakonec tiše, „ale chápu, že je to těžké. A… fakt ti to věřím, že pro tebe taková jinakost musí být i darem i prokletím zároveň.“
Natálie se zasmála, ale v jejím smíchu nebyla žádná lež. „Je to tak. Všechno to souvisí. Když jsem na konzervatoři začínala, hodně jsem se styděla za to, kdo jsem, že se na mě lidi dívají jinak. Ale teď už to beru jako součást sebe. Když se podívám zpět, mám pocit, že mě to dělá silnější. Ale nebylo to vždycky snadné.“
Matouš se zhluboka nadechl. „To je… obdivuhodné, opravdu. A já tě v tom podpořím, jak to jde. Myslím, že pro mě… je to ale trochu složitější. Ne v tom smyslu, že bych tě nějak soudil nebo tě chtěl změnit, ale…“ začal váhavě, jak se jeho slova nabízela k výběru. „Jen ti asi nemůžu úplně otevřeně říct některé věci. Některé by pro nás mohly být… hodně těžké. Když jde o to, jak tě vnímají ostatní.“
Natálie se zamračila, ale jen na okamžik. „Rozumím ti. Ale to, co se děje mezi námi, to přece záleží na nás, ne na tom, co si myslí ostatní. Nemyslíš?“
„Máš pravdu,“ řekl Matouš už o něco pevněji, „ale přesto… jsou věci, co mě trochu drží zpátky. Něco, co mě pořád brzdí, i když nechci, abys to brala jako výmluvu. Není to tak, že bych tě nechtěl víc poznat, nebo snad měl něco proti tobě a tvým lidem, je to spíš… jak to říct?“
„V pohodě,“ přerušila ho Natálie s jemným úsměvem, „nemusíš o ničem mluvit, dokud to sám nechceš. Ale chci, abys věděl, že já jsem to, co říkám. A pokud mě budeš vnímat skrz to, co si o mě myslí ostatní, nikdy se o mně nedozvíš pravdu.“
Matouš si ji prohlédl a v jejích očích byl klid, který v něm vyvolával další otázky. „Jsem rád, žes to řekla,“ odpověděl nakonec. „Možná je to pro mě těžší, než jsem si myslel. Ale bude to lepší, až se s tím vyrovnám. Ať už to znamená cokoli.“
Natálie se naklonila k němu trochu blíž. „Pro nás oba to bude lepší, Matouši. Necháme to volně plynout.“
Matouš na ni vděčně pohlédl. Ať už ho brzdila jeho rodina nebo jeho vlastní nejistota, věděl, že v Natálii našel něco, co ho přitahovalo více, než si kdy připustil. A dnes, v tomto okamžiku, se k ní cítil blíže, než kdy dřív.
Mezi oběma v tom tichu probíhalo něco nevyřčeného, silnějšího než jakýkoli filozofický rozhovor. Ať už to bylo přátelství nebo něco víc, oba věděli, že jsou na začátku něčeho, co může růst a rozvíjet se.
Matouš byl pro Natálii něčím, co jí pomalu otvíralo nové obzory. Věděla, že ho chce lépe poznat, ale nechávala tomu volný průběh. Bez tlaku, bez spěchu. A stejně tak si i Matouš uvědomoval, že Natálie je pro něj někdo zvláštní, protože se s ním dokázala otevřeně bavit o věcech, které i pro něj byly důležité. Byla jiná než všechny dívky, které znal. Spontánní, s hlubokýma očima, které se vždy jakoby ztrácely v něčem, co si sám nedokázal pojmenovat. Zatím nikdy nenavštívil její domov, nikdy nemluvili o rodičích, ani o čemkoli osobním. Byli spolu jen pár týdnů, ale něco mezi nimi vznikalo. A to něco bylo silné, i když Matouš sám nevěděl, co přesně to je. Cítil, že by chtěl víc, ale nechtěl na ni nijak tlačit. Ona byla opravdu jiná, než jak ji viděli ostatní. V její osobnosti bylo něco neuchopitelného, jako by intuitivně znala i věci, které Matoušovi zůstávaly skryté.
Začal mezi nimi přirozeně růst vztah, který nikdo z nich neplánoval. Matouš byl pro Natálii stále tím tajemným, trochu zamyšleným klukem, který měl svůj filozofický pohled na život, ale zároveň ji dokázal pozorně poslouchat a vnímat. Ona, přestože se její život točil kolem rekonvalescence, se cítila stále víc přitahována k jeho osobnosti.
Přelom listopadu a prosince v Brně byl chladný. Město se začínalo zahalovat do jemné šedivé mlhy vznášející se nad dlažebními kameny. Ulice byly tiché, většina lidí se skrývala v útulných kavárnách nebo spěchala domů, aby unikla poryvům větru, které pronikaly skrz bundy. Vánoční výzdoba už byla na svých místech – barevné světýlka visela nad náměstími a na některých stromech se třpytily první ozdoby. Panovala tu tichá melancholie, jako by město čekalo na něco, co ještě nenastalo. Matouš, procházející mezi starými budovami a zamlženými výlohami. Měl pocit, že se čas zastavil. Všechno kolem něj bylo zastřené, jako by chlad vnášel do jeho myšlenek nový odstín pochybností i klidu zároveň. Zatímco se přibližoval ke svému pokoji na kolejích, přemýšlel, co všechno se změnilo za poslední týdny.
Natálie šla po chodníku směrem ke škole, ale její myšlenky byly jinde. Matoušova slova jí pořád zněla v hlavě: „Rád bych tě slyšel hrát. Kdykoliv. Až budeš připravená, dej vědět.“ To bylo před několika dny, když se zase viděli v kavárně, a ona si ani nepřipustila, že by na to už mohla být připravená.
Ale teď, když byla zpátky ve školní zkušebně, zůstala stát před dveřmi a zhluboka se nadechla. Sádra na její ruce byla sice o něco lehčí než ta dlaha předtím, ale pořád ji dost omezovala v pohybu. Bylo těžké vyrovnat se s tím, že nemůže to, co by normálně dokázala. Bolest v palci byla pořád přítomná, jemně tlačící, jak se tělo snažilo zacelit kosti. Přesto však pocítila nějakou vnitřní potřebu zase zkusit to, co jí dříve přinášelo tolik radosti.
Měla na sobě tmavé džíny a pohodlné tričko s dlouhými rukávy, které jí zakrývalo zraněnou ruku. Na nohou měla staré tenisky, které jí stále dobře sloužily, i když byly trochu opotřebované. Vlasy měla volně spletené do jednoduchého copu, ale i tak to vypadalo, že na sebe neměla moc času. V obličeji byla soustředěná, s jemným zamyšleným pohledem, který se občas měnil v náznak frustrace.
Zavřela za sebou dveře zkušebny a přistoupila k nástroji. Na stole ležel její akordeon, starý a trochu opotřebovaný, ale pro ni stále neocenitelný. Pomalu ho zvedla do náruče, podívala se na klávesy a první tah jí přišel trochu nervózní. Pokusila se začít s jednoduchým akordem, ne příliš složitým. Romskou lidovkou, kterou vždy hrávala, když se chtěla rozehrát nebo odpoutat mysl. Byla smutná, melancholická, ale zároveň krásná a plná naděje. Natálie se pokusila táhnout – pomalu, s jistým napětím. Přemýšlela o každém pohybu. Jenže pravá ruka po několika málo tazích bolestivě protestovala. Prsty na klávesách se setkávaly s nepřekonatelnou bolestí.
Nešlo to. Ještě ne. Srdce jí bušilo, ale každé táhnutí harmoniky a každý stisk klávesy jí až moc připomínal její nynější omezení. Bylo to tak těžké. Každý tah byl bolestivý a nejednotný. Po několika pokusech se přemohla do zbytečně velké námahy, až ji ukrutná bolest v palci zcela vrátila do reality.
Zastavila se. Pohled na harmoniku v její levé ruce, její zkroucené prsty, a nespolupracující pravačka v sádře – všechno jí připomínalo, co bylo teď pro ni mimo dosah. Těžko se s tím vyrovnávala. Cítila, jak jí slzy stoupají do očí, ale neplakala. Věděla, že to musí překonat. Byla to přirozená reakce – touha vrátit se k tomu, co ji dřív naplňovalo, ale zároveň zjištění, že to ještě není možné, i když by si to přála.
Její tvář byla schvácená, snad kvůli bolesti nebo té nepřítomné únavě, kterou cítila v těle i v mysli. Když se zastavila a přestala hrát, její rysy se trochu povolily, ale v očích měla stále jakési zklamání smíšené s odhodláním. Její ruka v šátku byla nedílnou součástí jejího výrazu – něco, co jí připomínalo, jak křehká je její síla. Byla tady, v zkušebně, a přesto cítila, jak se její vnitřní svět vyrovnává s tím, co ještě nemohla.
Chvíli tam jen tiše seděla, harmoniku stále v náruči. Cítila, jak je zklamaná, ale i jak se s tím pomalu vyrovnává. I když to napoprvé nevyšlo, měla pocit, že se i tak vrací o krok dál zpět k normálu, že její ruka nebyla tak nefunkční, jak si myslela. I to málo, co zahrála, ji naplnilo jakousi nadějí, že časem to třeba bude lepší. Zhluboka se nadechla, přistoupila k nástroji, položila si ho na stůl a chvíli se na něj dívala.
Pak otevřela dveře zkušebny a vyšla ven. Pocítila malé vítězství, že to vůbec zkusila. A to Matoušovo „rád bych tě slyšel zase hrát“ bylo právě to, co jí dodalo odvahu. Byl to pro ni zase jeden krok k uzdravení. Časem se vrátí ke všemu, co miluje. Ale teď ji bolestivá skutečnost vytlačila zpět do reality.
Hlasité předčítání
