Byl to typický čtvrteční podvečer, kdy se kavárna, kterou kamarádky společně navštěvují, začínala pomalu zaplňovat. Proti světlu zapadajícího slunce se vytvářely dlouhé stíny, které se mísily s vůní čerstvě upečeného koláče a espressa. Okenní parapet byl pokrytý květinami a na stěnách visely obrazy, které dodávaly interiéru útulnost.
Natálie dorazila už se sádrou, která nebyla tak objemná jako ta dlaha předtím. Ale nikdy si úplně nezvykla na svou omezenou pohyblivost. Cítila, jak jí pořád chybí energie, jak by ráda zase hrála na harmoniku nebo jezdila na kole, ale místo toho musela dávat pozor, aby se s rukou zbytečně nepřemáhala.
Elišku a Nikolu už viděla sedět u stolu blízko okna. Byla ráda v jejich přítomnosti a těšila se, že se po delším čase zase více sbližují.
Eliška, oblečená v bílé košili a džínech, měla na sobě šperky, které jí přidávaly eleganci, a její světlé vlasy se leskly ve slunečním světle. Nikola, s kratšími světle hnědými vlasy, byla oblečená v džínové bundě a květovaném tričku. Obě se usmívaly, když jí uviděly přicházet.
„Naty!“ zvolala Eliška a vstala, aby jí pomohla s opatrným krokem k jejich stolu. „Jak to jde? Můžu ti pomoct, potřebuješ nějakou židli nebo tak něco?“
„Díky, v pohodě,“ odpověděla s úsměvem, i když bylo jasné, že to není úplně pravda. Její ruka ji stále omezovala. Snažila se to ale nedávat příliš najevo. „Dá se to. A i když mám pořád tuhle ‚dekoraci‘,“ dodala, když se posadila mezi ně, „už to není tak hrozné.“
„To je dobře! Ale pořád se držíš,“ poznamenala Nikola s trochu zlehčujícím úsměvem, který jí byl vlastní. „Nechceš si dát něco k pití?“
„Ani nevíš, jak to teď potřebuju,“ řekla Natálie. „Ráda bych si dala něco silného… asi kávu, když už tu jste všechny kávové magičky.“
Eliščiny oči zafungovaly jako zrcadlo. Usmála se na ni. „Kafe je na cestě,“ řekla a okamžitě zamířila k pultu. Nikola se posadila naproti Natálii a rozvalila se na židli, sledujíc její zraněnou ruku.
„No tak, co je nového, Naty? Takhle jsme se neviděly už strašně dlouho! Co všechno máš už za sebou?“ zeptala se Nikola, když Natálie zůstala trochu tišší než obvykle.
Natálie vzdychla. „Už mi vyndali dráty,“ řekla pomalu. „Bylo to děsně bolestivé, ale už to není tak hrozné. Furt to pobolívá, no aspoň už je to na dobré cestě.“
„Jsem si jistá, že budeš brzy fit. Jako předtím!“ Eliška se vrátila k jejich stolu se dvěma kávami a jednou zmrzlinou. Posadila se zpátky, obsloužila je a pak se podívala na Natálii. „Něco mi uniklo?“
Natálie se usmála a popíjela kávu, ale pak se zhluboka nadechla a podívala se na obě.
„No… něco se asi stalo,“ začala na úplně jiné téma. „Před několika týdny jsem… vlastně potkala někoho. Bylo to úplně náhodou, ale ten kluk… Matouš, jmenuje se Matouš.“
Eliščiny oči se zvětšily. „Takže někdo nový? Jaký je?“ V její tváři se objevilo vzrušení jako jen málokdy.
„Jiný. Je filozof, studuje v Brně. Jsem ho potkala v autobuse. Měl v sobě něco… inačí, víte? Něco hluboké. Možná je to těžké pochopit, ale něco na něm mě přitahuje,“ Natálie se zarazila. „Ale je to divné… já mám furt ten palec, nemám žádnou sílu, furt se potýkám se vším možným a stejně na něho pořád myslím.“
Nikola pokrčila rameny. „A co tě na tom teda trápí, Naty? Kdyby měl nějaký problém, tak to bude jeho problém. A jestli tě to k němu táhne, pak prostě uvidíš, co se stane. Užívej si to.“
„Jo, ale…“ Natálie se zamyslela. „Vlastně nevím, co s tím dělat… Jestli to pro mě opravdu něco znamená.“
Eliščiny oči se jemně usmály. „No, každopádně jsem ráda, že se o tom s námi bavíš, Naty. Uvidíme, co bude, co přinese čas. Ale nezapomeň, pořád tě máme rády. To se nezmění.“
Nikola pokývla hlavou. „ A jestli máš něco s nějakým klukem, co na tom?“
Natálie se usmála, ale cítila, že se v ní něco mění. Nebyl to zázračný okamžik, kdy by všechno najednou zapadlo do sebe. Ale byl to malý krok k něčemu novému.
Eliščiny a Nikoliny oči se setkaly, než se na Natálii obrátily s pochopením. Eliška si opřela bradu o ruku a podívala se na Natálii s výrazem, který v sobě nesl směs zvědavosti a porozumění. Nikola se zlehka pousmála a v očích jí problesklo něco, co připomínalo tajemství.
„Takže Matouš, hm?“ začala Eliška s tónem, který naznačoval, že se jí téma začíná líbit. „A myslíš, že je s ním nějaký problém? To, co teď říkáš, zní hodně intenzivně… A víš, že nikdy nevíš, co může přijít. Pokud máš pocit, že se to někam vyvíjí, proč bys měla zastavovat?“
Natálie se na chvíli odmlčela, přičemž pomalu zvedla hrníček k ústům. Její pohled sklouzl k ruce v sádře, než znovu pohlédla na obě kamarádky. „Nevím. Nevím, jestli je teď ten správný moment,“ řekla tiše. „Nevím, či by to moje rodina pochopila. A co teprve ta jeho! Já… dyť já ani nevím, jak to svojim říct. Asi bych měla nějak vysvětlit toto, než to začne být nějak vážné, ne?“
„A proč bys jim to vysvětlovala?“ Nikola se zasmála, přehodila si nohu přes nohu a opřela se pohodlněji do židle. „Pokud se ti líbí, co na tom? Mě to vůbec nepřijde jako něco, co by si rodina měla brát až tak osobně. Nezáleží přece na tom, co si myslí oni, pokud je tobě s tím klukem dobře.“
Eliška přikývla. „Nikola má pravdu. A vůbec, pokud se rozhodneš, že je pro tebe ten nejlepší, tak co na tom záleží? Mě by to rozhodně nevadilo. Všechno se ukáže, a jestli to mezi vámi bude mít nějaký smysl, tak to prostě bude.“
„Ale moje rodina… A jeho rodina …“ začala Natálie znovu, ale Nikola ji rychle přerušila.
„To víš, že je to vždycky tak. Když člověk stojí před něčím novým, vždycky se objeví otázky. Ale věř mi, Naty, tady nejde o to, co si myslí ostatní. Jde o to, co se děje mezi vámi dvěma. A pokud se s ním cítíš dobře, tak se neřiď názory druhých, protože ti to pochopí až pozdějc.“
Natálie se zamyslela a na chvíli zůstala tichá. Cítila z jejich slov podporu, ale zároveň i jakousi uklidňující lehkost. V její hlavě to pořád vířilo, ta spousta věcí, které jí přišly těžké, včetně Matouše a jeho možných reakcí na její rodinu a původ. A reakce její rodiny na něj. Ale i když jí hlava říkala, že ještě není připravená, srdce jí napovědělo, že to možná přeci jen má zkusit. „Takže si myslíš, že bych to prostě měla nechat, ať to přirozeně vyplyne?“ zeptala se opatrně.
„Přesně tak,“ odpověděla Eliška, „nenechávej se zatěžovat představami o tom, co bude a co na to kdo řekne. Uvidíš, co přijde. A pokud to budeš chtít, tak o tom prostě mluv. Nikdo tě neodsoudí.“
„No, a jestli se rozhodneš, že ti to nevyhovuje, tak to taky nevadí,“ dodala Nikola s úsměvem, „někdy to nevyjde, ale je vždycky fajn to prostě zkusit.“
Natálie se pousmála a pomalu položila hrníček zpátky na stůl. Byla se o něco klidnější. Bylo jasné, že jakékoliv rozhodnutí, které udělá, bude výhradně její. Ať už to dopadne jakkoliv, cítila podporu. „Díky, holky,“ řekla tiše, ale v očích měla víc klidu než před chvílí. „Jste nejlepší.“
Jejich úsměvy se rozevřely na celé tváře a obě na Natálii hleděly s pochopením. „Ať už se rozhodneš jakkoli, jsme tu pro tebe,“ řekla Eliška, a Nikola dodala: „Jo. A kdo by tebe nechtěl?“
Zasmála se. Už jí to bylo jasné. Nešlo o to, co si myslí ostatní. Jde o to, co cítí ona. Její srdce už bylo připravené na nový krok a to znamenalo víc, než jakýkoliv strach z neznáma.
„Mám pocit, že je jiná. Už to není jen ta holka s harmonikou, co sem kdysi přišla. Teď už se nebojí víc otevřít. A já se těším, co bude dál,“ přemýšlí Eliška, když spokojeně popíjí kávu.
„Naty byla vždycky dost tajemná, ale teď? Teď je to úplně jiný level. A jestli jí to s tím klukem vyjde, tak jí to přeju. Třeba si opravdu najde někoho, kdo jí ukáže, co v ní je. A že to není jen o tom, co je vidět navenek,“ uvažuje potichu Nikola.
Ten víkend Matouš odjel domů do Lednice na návštěvu rodičů. Když dorazil, vystoupil z auta a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Listopadové večery v Lednici byly pokryté zvláštní mlhou a temnotou, a domov se mu opět zdál jako místo, kde se zastavil čas. Už dávno se tu necítil doma, ale jednou za měsíc se sem vracel. Ze slušnosti.
„Dobrý večer, Matouši,“ zavolala z kuchyně matka v zástěře, aniž by odtrhla oči od nějakých papírů ze školy, co měla v ruce. Danuše Vaculíková, asi padesátiletá učitelka českého jazyka na místní základce, vysoká, pečlivě upravená, přísná a nedobytná blondýna, měla hlas naprosto chladný, jak bývalo jejím zvykem. „Tak přeci jen sis vzpomněl, kde je doma? Ne aby ses zase hádal. Jinaks mohl zůstat na té fakultě, kde se pořád hrabeš v těch prapodivných knihách.“
Matouš si povzdychl a odložil tašku. „Jen jsem přijel na víkend. Těšil jsem se na vás a na trochu oddechu.“
Vešel do obýváku, kde hrál zapnutý televizor. Na ČT2 běžel dokument o občanské válce v Jižním Súdánu. Hrozivé záběry utrpení obyčejných lidí. Matouš se posadil na pohovku a ponořil se do obrazu, který mu zatím poskytoval intelektuální komfort, byť s hrůzostrašnými kulisami.
Do místnosti vstoupil jeho otec Miloš Vaculík, oděný ve vytahaném tričku a v teplákách, na hlavě měl poslední zbytky prošedivělých světlých vlasů zoufale se snažících pokrýt šířící se pleš a ve tváři nezaujatý výraz. V ruce svíral plechovku piva. „Nech toho, Mates, a přepni už radši na fotbal. To je aspoň pořádné vysílání.“
„Ach Bože, co je na tom pořádného?“ odpověděl Matouš, zaměřený na dokument. „Taťko, podívej se radši, co se děje tam. To není jen tak ledajaký konflikt. To je výsledek dlouhých desetiletí neokoloniálních zásahů.“
Miloš zavrčel a s nervózním pohybem sáhl po ovladači. „Jo, jo, zas nějaká nová tvoje teorie. Hlavně že o tom kecáš, ale co s tím chceš jako dělat? Nastěhovat je k nám dom?“
Matouš se zamračil, na okamžik se zhluboka nadechl. „To není jen o nějaké teorii. Velmoci určují, co se děje nejen v Africe, ale i jinde. Vykořisťování kolonií, obchod s otroky a teď tohle. Nechápu, jak to můžete ignorovat.“
„Matouši, prosím tě,“ ozvala se z kuchyně podrážděným hlasem i jeho matka, která se ráda připojila do třaskavé debaty. „Nezajímá mě, co se děje kdesi v Africe. Radši se zaměř na to, jak žijeme tady. Toto je naše země a ti lidé tam – to je jejich problém. Takové války jsou tam ustavičně. A není to naše věc.“
Matouš se otočil k matce. „Mami, to není o nějakých jejich problémech. To je o světovém systému, který jiní vytvořili. A o tom, jak ti samí stále vládnou světu. A vezeme se na tom i my. Co myslíš, že dělali Angličané nebo Francouzi v koloniích? Těm lidem ničili jejich způsob života.“
Danuše se zvedla od stolu, její tvář byla napjatá. „Hele přestaň nás už konečně poučovat, mladej. Tohle je přesně to, co mi vadí u těch tvých knížek a na té tvé škole. Jak se pořád snažíte úplně vše zpochybňovat. Černoši jsou tam, kde jsou, protože jsou intelektem někde jinde, než my bílí. Neumí se o sebe postarat. Evropa je tam, kde je, protože my jsme chytřejší. My to umíme a dokážeme. A nakonec to ani není naše zodpovědnost. Je to jen a jen jejich vlastní vina. Mlátí se mezi sebou, protože se vždycky mlátili mezi sebou a vždycky taky budou. To je ta jejich kultura. O tomhle to celé je. Oni se nikdy nezmění, protože jsou to divoši!“
Matouš se otřásl hnusem. „Jak můžeš říct něco takového? To je rasismus, mami, víš to?“
„Rasismus?“ odpověděla ostře. „Ne, chlapečku, to není žádný rasizmus, to je realismus. Když to nevidíš, tak jsi asi úplně slepý. To, že ti lidi jsou tam, kde jsou, není kvůli nějakému zločinu, který jsme nad nimi spáchali. Je to prostě jejich mentalita. My se musíme soustředit na naše vlastní problémy. A ne na to, co se děje ve světě, kde nikomu nemůžeme pomoct a kde oni o to stejně nejeví žádný zájem. Stejně tak by ani oni nepomohli nám.“
Matouš cítil, jak mu teplota v těle stoupá. Ruce se mu chvěly, jak moc ho takové řeči zraňovaly: „A co já, mami? Co já mám dělat, když to všechno vidím? Můžu se jen dívat, kam svět spěje?“
„Ne,“ řekla matka s chladným vyčítavým smíchem. „Měl by sis hledat nějakou opravdovou, pořádnou práci, najít si už konečně nějakou normální slušnou holku, přestat snít a zajímat se o nesmysly. Nějaká Afrika není tvoje starost.“
Zůstal zticha. Na okamžik upřel pohled na záběry zničených vesnic a trpících lidí, než otec přepnul na sport. A pak se otočil a odešel.
„Jdu ven,“ řekl bez zájmu o další konfrontaci. „Popřemýšlet, jak se z toho všeho vyhrabat.“
Matoušův otec se nikdy o nic doopravdy nezajímal. Ani o Afriku, ani o syna. Měl jen ten svůj fotbal a pivo. Matka se zamračila a dělala, jako by ani nevnímala, že její syn právě odešel.
Matouš otevřel dveře, vdechl studený noční vzduch a pomalu vyšel do temnoty. Ať už panovalo v jeho rodině jakékoliv napětí, v těchto chvílích se mu vždy zdálo, že jedině mimo domov dokáže najít nějaký smysl pro to, co se děje ve světě i v něm samém.
Vrátil se domů ztichlý a zamyšlený. V obývacím pokoji už byla tma, jen slabé světlo z televize a kuchyňské lampy se odráželo na stěnách. Rodiče už spali a tak se konečně mohl ponořit do své vlastní reality, která byla tak odlišná od všeho, co tu zažil.
Tiše prošel kolem jejich ložnice. Matka spala na pravé straně manželské postele, jako vždy v naprosté symetrii, zatímco jeho otec se bezvládně rozvalil na levé straně. Jeho dech byl pravidelný, ale ztížený vypitým alkoholem.
Matouš zavřel dveře od ložnice a zamířil ke stolu, kde si vyndal z tašky notebook. Na uši si nasadil sluchátka, aby nikoho nevzbudil. Ve chvíli, kdy se připojil na Instagram, zapomněl na vše, co ho tížilo. Prohlížel si Natáliiny fotografie a videa. Vzpomínal na dívenku, která ho okouzlila a s níž před nedávnem seděl v kavárně. O její existenci jeho rodiče neměli ani potuchy.
Její jméno se mu stále vkrádalo do myšlenek jako klidný, ale neodbytný vánek. Mladá a krásná studentka konzervatoře, přirozeně důvtipná a talentovaná. Jako vystřižená ze sna. Její videa, jak hraje na akordeon a zpívá s romským folklórním souborem, ho fascinovala. Sledoval ji, jak hbitě pohybovala prsty po klávesách, jak její tělo přirozeně reagovalo na rytmus, jak zpívala s takovou vášní, že to působilo až étericky.
Vždycky ho dostávala ta její elegance. Tmavé oči jako hluboké studny, ze kterých se dala čerpat všechna krása světa. Její dlouhé, smolně černé vlasy, které se vlnily s každým jejím pohybem, jí dávaly ještě větší kouzlo. A její zvonivý hlas, prosluněný i melancholický zároveň, s naprosto neuvěřitelným rozsahem. Hrát naživo ji nikdy neviděl, protože ji znal jen po úraze. Ale těch pár jejích starších videí mu stačilo k tomu, aby ji považoval za ještě výjimečnější. A zároveň – a to ho zneklidňovalo – i za někoho, kdo se zcela vymykal jeho světu. Tomu chladnému, někdy až cynickému prostředí, v němž vyrůstal a které mu konstruovala matka.
V jednom z videí byla Natálie obklopena ostatními členy svého souboru. Na její tváři se odrážela radost a přirozený úsměv. Když hrála, jakoby svět okolo ní přestal existovat. Hudba a její vášeň byly jedinými věcmi, které měly význam. Cítil, jakoby ji znal odjakživa, i když se poznali jen před několika týdny. Vnímal nějaké hlubší propojení, které přesahovalo jednoduchý obdiv. Představoval si, jaké to asi bude, až se jí ruka zahojí, až zase bude hrát a on třeba přijde na její vystoupení. Myslel na ni, ale trochu se bál, protože věděl, že mezi jejich světy existuje propastný rozdíl.
Zamyšleně zavřel internetový prohlížeč, ale jeho mysl stále bloudila za ní. Lidé v jeho okolí, jeho matka, otec, věčné filozofické debaty – všechno se najednou svalilo na něj jako těžká břemena. Zatímco ona se svým akordeonem a láskou k přírodě měla svůj zcela jiný svět. Možná to byl ten svět, do kterého by se rád ponořil. Ten svět, kde bylo vše jednodušší, přímočařejší a čistší.
Bál se, že to, co cítí, zůstane jen v jeho myšlenkách. Možná proto, že někde v hloubi duše tušil, že dokud tu pevnou rukou vládne jeho matka se svými názory, dokud jí otec se svou rezignovanou pasivitou nijak neodporuje, nemůže v této domácnosti existovat prostor i pro někoho, jako je Natálie.
Matouš vstával brzy, jak to měl ve zvyku, ačkoli byl víkend. Venku ještě panovala mlha. V domě bylo ticho, které by bylo téměř až děsivé, kdyby na něj nebyl už zvyklý. Rodiče ještě spali, zřejmě pod tíhou uplynulého večera. Pomalu se oblékal, v ruce držel tašku s několika knihami a notebookem.
V kuchyni si připravil rychlou kávu. Potichu, aby neprobudil matku. Věděl, že od ní nemůže čekat žádný srdceryvný rozlučovací moment – ta by asi nejspíš stroze řekla: „Tak zase někdy příště.“
Miloš se objevil v kuchyni ve stejný moment. Měl na sobě svůj domácí úbor, v ruce nezbytnou plechovku piva. Otevřel ji s absolutním nezájmem o cokoli. Zívl a usrkl si: „Mates, ty už jsi hore?“
Matouš otci tiše odpověděl: „Jo. Pomalu se chystám.“
„Hned po ránu kafe? Na mě by bylo moc horké. Já ty hořký věci radši chlazený,“ kývl Miloš a pozvedl plechovku s pivem, aby si zase usrkl.
Matouš se na něj zadíval a potom s hořkým úsměvem řekl: „Na mě je zas moc brzo na pivo.“
Miloš se unaveně pousmál: „To říkáš teď. Dej tomu pár let. A s někým jako tvoje matka. Víš, na začátku ani nebyla taková. Vážně ne. Synku, dávej, prosím tě, bacha, ať si taky nenarazíš ňákou semetriku.“
„Doufám, že ne.“ ušklíbl se Matouš. „A nepij tolik, táto.“
„Ále … vždyť to není žádný pití,“ zamával Miloš plechovkou Starobrna. „Jenom zvyk. Jak to tvoje kafe.“
„Jenže já se bez toho kafe obejdu a umím vstát i bez něho,“ opáčil mu syn.
Miloš rezignovaně odvrátil pohled a kopl do sebe poslední hlt: „Hmm, tož to já bez tohoto už asi těžko.“
Matouš si vzal hrnek a chvíli váhal, zda neříct ještě něco. Pak beze slov odešel z kuchyně.
„Jedeš zpátky, co, Mates?“ zeptal se otec, jeho hlas byl těžký, pomalu pronikající vzduchem. „Tu se stejně nic neděje, že? Dobrý víkend?“
Matouš otci přikývl, ale odpovědět mu už nechtěl. Měl v hlavě tolik myšlenek, že nedokázal najít slova, která by něco vysvětlila. Otec byl tak vzdálený jeho způsobu uvažování, že jakákoli odpověď by stejně nebyla dostatečná.
„Ale jo,“ řekl nakonec, přičemž se na něj ještě jednou podíval. „Stačilo, táto. Už pojedu.“
Otec jen pokrčil rameny a soustředil se na svou plechovku. Matouš si vzal tašku a otevřel dveře. Venku už byl chladný vítr, který ho znovu vrátil zpět do reality. Už se neohlédl ani na jednoho z rodičů. U branky se zastavil, když si uvědomil, že pocit opouštění domova nemá vůbec žádný. Domov pro něj už dávno neexistoval. Byl to jen místo, kde byl někdy na návštěvě, ale nikdy sám sebou.
Když sedl do auta a nastartoval, v hlavě mu stále rezonovala slova jeho matky a její pohled, když mluvila o Africe. Tížilo ho to. Ať byla jakákoli, byla to máma a nebyla mu lhostejná. Přesto to nebylo to hlavní, co v tuto chvíli přebíralo jeho myšlenky. Vzpomněl si na Natálii, na její video, jak zpívala se svým souborem, na její tvář plnou života. Znovu se vrátil k těm videím, která si prohlížel včera večer, k tomu, jak byla úplně jiná než cokoliv, co znal.
Za oknem ubíhaly domy, silnice, pole a Matouš pocítil zvláštní smíšený pocit. Odjížděl z domu, který ho nepřijímal, ale přitom to byl jeho domov. Jak jel směrem k Brnu, věděl, že se teď vstupuje do prostoru, kde byl jen o něco víc než cizincem. Přesto se mu ten svět, byť plný kontrastů, tak nějak stále líbil víc než ten, co nechal za sebou.
Za pár dní znovu napsal Natálii, zase trochu odvážněji: „Mám nápad. Co kdybychom šli na procházku? Venku je nádherně. Mám pocit, že by sis možná chtěla trochu od všeho odpočinout …“
Natálie se zasmála a i když stále cítila, jak ji ruka v sádře omezuje, měla pocit, že jí to najednou vůbec nevadí. Matouš měl v sobě něco, co jí dělalo dobře, co ji osvěžovalo a zároveň ji nechtěně tlačilo k tomu, aby byla odvážnější. Něco, co jí dávalo pocit, že je možné udělat krok vpřed.
„Proč ne?“ odpověděla a vyrazila ven. Zanedlouho se potkali před parkem.
Procházeli se mezi stromy a spadaným listím, ve vzduchu byla cítit svěžest, ale i podzimní melancholie, kterou Matouš využil k tomu, aby otevřel další hlubší téma. „Uvažuju teď hodně o umělé inteligenci,“ začal, když šli po cestě, kde se sluneční paprsky probíjely skrz větve. „A co to všechno může znamenat pro filozofii, pro vědu, pro umění, až stroje budou schopné toto vše vytvářet, co vlastně zůstane člověku? Může být něco, co stroje nikdy nedokážou?“
Natálie ho pozorně poslouchala, vnímala jeho vážnost, jak se ve svých myšlenkách ponořil do hloubky. „To je hodně zajímavé. Ale není to i trochu děsivé? Možná jsem naivní, ale… když stroje začnou tvořit, co my? Budem pak úplně zbyteční?“
Matouš na ni pohlédl. „To je právě to. Je to děsivé, neboť začínáme ztrácet kontrolu nad tím, co děláme. Dřív jsme měli pocit, že umění, věda, filozofie … to všechno je naším výlučným teritoriem. Ale co když se teď ta hranice začne rozmazávat?“
Chvíli přemýšlela, jaký vliv by to mělo na ni, na její vlastní pohled na svět. Pak se zasmála, její smích byl trochu nervózní, ale přesto opravdový. „Ale asi to musíme vidět i jinak, ne? Možná to není jen o tom, co ztrácíme, ale i co nového můžeme objevit. Co vznikne, až stroje začnou tvořit? Úplně nový pohled na svět? Třeba by nám to mohlo otevřít nové možnosti.“
„Možná máš pravdu,“ řekl s náznakem uznání. „Ale někdy je těžké nechat se unést myšlenkami, které se nám nelíbí. Můžeme mít všechno pod kontrolou… nebo můžeme být svědky něčeho, co nás překvapí.“
„Vždyť o tom to je,“ odpověděla. „Někdy to, co nás děsí, nás nakonec i posune. A já to teď zažívám. I když mám furt tu ruku a furt mě to trochu omezuje, už cítím, že to není konec. Vlastně… mám teď víc čas přemýšlet.“
Matouš se na ni podíval a jemně přikývl. „Možná je to ten dar, který může přijít i s těžkostmi. Jak říkal Nietzsche – co nás nezabije, to nás posílí. Možná je to takhle s těmi změnami kolem nás. I když to vypadá děsivě, může to nakonec vést k něčemu novému.“
Natálie se zasmála, tentokrát lehčeji. „Jsi vážně trochu filozof, víš to?“ A pak se zamyslela. „ A možná i já. No i tak – když přemýšlím o tom, mám pocit, že všecko je prostě jen součást něčeho většího. Co mě nakonec dovedlo k tomu, že si začnu vážit i malé věci. A taky to, že třeba začnu dělat i něco jiného než jen muziku.“
„Takže filozofii?“ usmál se na ni.
„No … možná,“ odpověděla s jistým úsměvem. „Jako bych najednou cítila, že jsem to vždycky chtěla, ale nikdy se neodvážila. Možná je to čas pro něco, co mě dřív děsilo…“
„To je skvělé,“ řekl Matouš, když se zastavili na lavičce uprostřed parku. „Možná bych ti mohl pomoct. Jestli chceš, můžeme spolu začít, můžu tě nějak provést začátky. Vím, jaké to je, když začínáš s něčím novým, co tě trochu děsí.“
Natálie se na něj podívala a zůstala chvíli ticho. Jeho nabídka byla laskavá, ale něco v ní zaprotestovalo. „Děkuju, ale… to zvládnu sama. Nechci, aby sis myslel, že to potřebuju.“
Matouš zůstal chvíli zticha. „V pořádku,“ řekl tiše, s náznakem porozumění v očích. „Jen jsem chtěl nabídnout pomoc.“
Cítila, jak její srdce na okamžik zrychlilo. Měl v sobě něco, co ji neustále znepokojovalo a zároveň přitahovalo. „Možná to opravdu jednou budu potřebovat,“ připustila opatrně, „ale nechci, aby to vypadalo, že jsem slabá. Nemysli si, že se musím stále opírat o někoho jiného.“
„Nikdy bych si to nemyslel,“ řekl a jeho hlas měl jemný tón, který jí připadal uklidňující. „Nikdy jsem o tobě nepřemýšlel jako o někom slabém. Naopak, právě tvoje síla mě fascinuje.“
Podívala se na něj a pocítila něco, co v sobě ještě neidentifikovala. Možná to bylo něco jako důvěra. A možná i něco víc.
„Díky,“ řekla tiše. „To pro mě moc znamená.“
Pak se na chvíli odmlčel, když přemýšlel, jak pokračovat. Vzduch kolem nich byl čerstvý a klidný, ale v jeho hlavě se točil další myšlenkový proud. Nakonec se rozhodl udělat krok, který možná nebyl úplně snadný, ale měl pocit, že je správný.
„Víš…,“ začal Matouš váhavě, „když jsem říkal, že vím, jaké to je začít s něčím novým, co tě trochu děsí, myslel jsem tím nejen to, co tě provokuje… ale i to, co nás občas nutí otevřít se věcem, které jsou… jinaké.“
Natálie na něj pohlédla a čekala. Její oči, tmavé, pronikavé a intenzivní, ho sledovaly se vší pozorností, kterou v sobě měla. Matouš si povzdychl a pokračoval, jako by opatrně vybíral slova.
„Díval jsem se na ty tvoje videa na Instagramu. Vím, že to možná zní trochu… zvláštně,“ přiznal se s nádechem nervozity, „ale přitahovalo mě to. Líbí se mi, jak hraješ a zpíváš s tím souborem. A taky mi přišlo fascinující, že jsi součástí tak silné tradice. Možná jsem naivní, ale… to všechno na tobě je jako… tak trochu jiný svět.“
Natálie mlčela, ale její pohled byl něžný. Nezdála se být dotčena, spíš ji to přivedlo k zamyšlení.
„Chápu,“ řekla po chvíli, „romství je moje součást, ať už chci nebo ne. Věci, co máme v sobě, nás provázejí. A pokud jsi na to koukal, asi sis všimnul, že není snadné žít v tom… často to není jen o muzice a tradici. Je to taky o tom, co druzí vidí, co myslí o tobě. A to bývá často dost těžké.“
Matouš ji tiše poslouchal. Cítil se vděčný, že s ním o tom dokázala mluvit. Sám si nebyl jistý, jak se k tomu postavit. Věděl, že asi prožila věci, které on možná nikdy nedokáže plně pochopit, ale rozhodl se být ve vztahu k ní otevřený.
„Já ti samozřejmě nemůžu rozumět úplně ve všem, co jsi prožila,“ řekl nakonec tiše, „ale chápu, že je to těžké. A… fakt ti věřím, že pro tebe taková jinakost musí být i darem i prokletím zároveň.“
Zasmála se a v jejím smíchu nebyla žádná lež. „Je to tak. Všecko souvisí. Když jsem na konzervatoři začínala, hodně jsem se styděla, kdo jsem, že se na mě lidi dívají dost jinak. Ale teď už to beru jako součást sebe. Když se podívám nazpět, mám pocit, že mě to dělá silnější. Ale vždycky lehké to nebylo.“
Matouš se zhluboka nadechl. „To je… obdivuhodné, opravdu. A já tě budu podporovat, jak to půjde. Myslím, že pro mě… je to ale trochu složitější. Ne v tom smyslu, že bych tě nějak soudil nebo tě chtěl změnit, ale…“ začal váhavě, jak se jeho slova nabízela k výběru. „Jen ti asi nemůžu úplně otevřeně říct některé věci. Některé by pro nás mohly být… hodně těžké. Když jde o to, jak tě vnímají ostatní.“
Natálie se zamračila, ale jen na okamžik. „Rozumím. Ale to, co se děje mezi námi, to přece záleží na nás, ne na tom, co si myslí ostatní, ne?“
„Máš pravdu,“ řekl Matouš už o něco pevněji, „ale přesto… jsou věci, co mě trochu drží zpátky. Něco, co mě pořád brzdí. Jen nechci, abys to brala jako výmluvu. Ne že bych tě nechtěl víc poznat, nebo snad měl něco proti tobě a tvým lidem, je to spíš… jak to říct?“
„V pohodě,“ přerušila ho Natálie s jemným úsměvem, „nemusíš mluvit o ničem, dokud sám nechceš. Ale chci, abys věděl, že já jsem to, co říkám a dělám. A pokud mě budeš vnímat přes to, co o mě říkají, nikdy se o mně nedozvíš pravdu.“
Matouš si ji prohlédl a v jejích očích byl klid, který v něm vyvolával další otázky. „Jsem rád, žes to řekla,“ odpověděl nakonec. „Asi je to pro mě těžší, než jsem si myslel. Ale bude to lepší, až se s tím vyrovnám. Ať už to znamená cokoli.“
Natálie se naklonila k němu trochu blíž. „Pro nás oba to bude lepší, Maťo. Nechejme to plynout.“
Matouš na ni vděčně pohlédl. Ať už ho brzdila jeho rodina nebo jeho vlastní nejistota, věděl, že v Natálii našel něco, co ho přitahovalo více, než si kdy připustil. A teď se k ní cítil blíže, než kdy dřív.
Mezi oběma v tom tichu probíhalo něco nevyřčeného, silnějšího než jakýkoli filozofický rozhovor. Ať už to bylo přátelství nebo už něco víc, oba věděli, že jsou na začátku něčeho, co může růst a rozvíjet se.
Pomalu jí otvíral nové obzory. A ona jemu. Věděla, že ho chce lépe poznat, ale nechávala tomu volný průběh. Bez tlaku, beze spěchu. A stejně tak si i on uvědomoval, že ona je pro něj někdo zvláštní, protože se s ním dokázala otevřeně bavit o věcech, které i pro něj byly důležité. Byla jiná než všechna děvčata, která znal. Tak spontánní, s hlubokýma očima, co se vždy jakoby ztrácely v něčem, co sám nedokázal pojmenovat. Zatím nikdy nenavštívil její domov, nikdy nemluvili o rodičích, ani o čemkoli osobním. Byli spolu jen pár týdnů, ale něco mezi nimi vznikalo. A to něco bylo silné, i když sám nevěděl, co přesně to je. Chtěl by víc, ale nechtěl na ni nijak tlačit. Byla opravdu jiná, než jak ji viděli ostatní. V její osobnosti bylo něco neuchopitelného. Jakoby intuitivně znala i to, co jemu zůstávalo skryté.
Začal mezi nimi přirozeně růst vztah, který nikdo z nich neplánoval. Matouš byl pro Natálii stále tím tajemným, trochu zamyšleným klukem, co měl svůj filozofický pohled na život, ale zároveň ji dokázal pozorně poslouchat a vnímat. Ona, ač se její život točil kolem rekonvalescence, se cítila stále víc přitahována k jeho osobnosti.
Přelom listopadu a prosince v Brně byl chladný. Město se začínalo zahalovat do jemné šedivé mlhy vznášející se nad dlažebními kameny. Ulice byly tiché, většina lidí se skrývala v útulných kavárnách nebo spěchala domů, aby unikla poryvům větru, které pronikaly skrz bundy. Vánoční výzdoba už byla na svých místech – barevné světýlka visela nad náměstími a na některých stromech se třpytily první ozdoby. Panovala tu tichá melancholie, jako by město čekalo na něco, co ještě nenastalo.
Matouš se procházel mezi starými budovami a zamlženými výlohami. Měl pocit, že se čas zastavil. Všechno kolem něj bylo zastřené, jako by chlad vnášel do jeho myšlenek nový odstín pochybností i klidu zároveň. Zatímco se přibližoval ke svému pokoji na kolejích, přemýšlel, co všechno se změnilo za poslední týdny.
Natálie šla po chodníku směrem ke škole, ale její myšlenky byly jinde. Matoušova slova jí pořád zněla v hlavě: „Rád bych tě slyšel hrát. Kdykoliv. Až budeš připravená, dej vědět.“ To bylo znovu před několika dny, když se zase viděli v kavárně.
Teď, když byla zpátky ve školní zkušebně, zůstala stát před dveřmi a zhluboka se nadechla. Sádra na její ruce byla sice o něco lehčí než ta dlaha předtím, ale pořád ji dost omezovala v pohybu. Bylo těžké vyrovnat se s tím, že nemůže to, co by normálně dokázala. Bolest v palci byla pořád přítomná, jemně tlačící, jak se tělo snažilo zacelit kost. Přesto však pocítila nějakou vnitřní potřebu zase zkusit to, co jí dříve přinášelo tolik radosti.
Měla na sobě tmavé džíny a pohodlné tričko s dlouhými rukávy, které jí zakrývalo zraněnou ruku. Na nohou měla staré tenisky, které jí stále dobře sloužily, i když byly trochu opotřebované. Vlasy měla volně spletené do jednoduchého copu, ale i tak to vypadalo, že na sebe neměla moc času. V obličeji byla soustředěná, s jemným zamyšleným pohledem, který se občas měnil v náznak frustrace.
Zavřela za sebou dveře zkušebny a přistoupila k nástroji. Na stole ležel její akordeon, už trochu opotřebovaný, ale pro ni stále neocenitelný. Pomalu ho zvedla do náruče, podívala se na klávesy a první tah jí přišel trochu nervózní. Pokusila se začít s jednoduchým akordem, ne příliš složitým. Romskou lidovkou, kterou vždy hrávala, když se chtěla rozehrát nebo odpoutat mysl. Byla smutná, melancholická, ale zároveň krásná a plná naděje. Pokusila se táhnout – pomalu, s jistým napětím. Přemýšlela o každém pohybu. Jenže pravá ruka po několika málo tazích bolestivě zaprotestovala. Prsty na klávesách se setkávaly s nepřekonatelnou bolestí.
Nešlo to. Ještě ne. Srdce jí bušilo, ale každé táhnutí harmoniky a každý stisk klávesy jí až moc připomínal její nynější omezení. Bylo to tak těžké. Každý tah byl bolestivý a nejednotný. Po několika pokusech se přemohla do zbytečně velké námahy, až ji ukrutná bolest v palci zcela vrátila do reality.
Zastavila se. Pohled na harmoniku v její levé ruce, její zkroucené prsty, a nespolupracující pravačka v sádře – všechno jí připomínalo, co bylo teď pro ni mimo dosah. Těžko se s tím vyrovnávala. Cítila, jak jí slzy stoupají do očí, ale neplakala. Věděla, že to musí překonat. Byla to přirozená reakce – touha vrátit se k tomu, co ji dřív naplňovalo, ale zároveň zjištění, že to ještě není možné, i když už by si to tolik moc přála.
Její tvář byla schvácená, snad kvůli bolesti nebo té nepřítomné únavě v těle i v mysli. Když se zastavila a přestala hrát, její rysy trochu povolily, ale v očích měla stále jakési zklamání smíšené s odhodláním. Její ruka v sádře byla nedílnou součástí jejího výrazu – něco, co jí připomínalo, jak křehká je její síla. Byla tady, v zkušebně, a přesto cítila, jak se její vnitřní svět vyrovnává s tím, co ještě nemohla.
Chvíli tam jen tiše seděla, harmoniku stále v náruči. Cítila, jak je zklamaná, ale i jak se s tím pomalu vyrovnává. I když to napoprvé nevyšlo, měla pocit, že se i tak vrací o krok dál zpět k normálu, že její ruka nebyla úplně nefunkční. I to málo, co zahrála, ji naplnilo jakousi nadějí, že časem to třeba bude lepší. Zhluboka se nadechla, přistoupila k nástroji, položila si ho na stůl a chvíli se na něj ještě dívala.
Pak otevřela dveře zkušebny a vyšla ven. Pocítila malé vítězství, že to vůbec zkusila. A to Matoušovo „rád bych tě slyšel zase hrát“ jí dodalo odvahu. Zase jeden krok k uzdravení. Časem se vrátí ke všemu, co miluje. Ale teď ji bolestivá skutečnost probudila z toho všeho snění.
Hlasité předčítání
