Na začátku listopadu v Brně panuje tichá, podzimní atmosféra. Město obklopuje chladný vzduch a nízké, šedé mraky. Ulice jsou pokryté zlatavými a hnědými listy, které vítr rozhazuje po chodnících. Místní kavárny se plní lidmi, kteří hledají útočiště před ledovým větrem. Město voní po vlhké zemi a spáleném dřevě. Večer se brzy stmívá, a ulice osvětlují teplá světla lamp, které mu dávají poklidný a téměř nostalgický nádech.
Byl to den, na který Natálie čekala. Po více než sedmi týdnech trápení s obrovskou dlahou, bolestmi a omezeným pohybem, dnes konečně přišela ten okamžik. Byla to však i chvíle plná nervozity a očekávání, protože tahání drátů z jejího zraněného palce znamenalo nejen úlevu, ale i bolest. Důkladná kontrola a následné nanesení pevné sádry byly součástí poslední fáze jejího uzdravování a proto cítila smíšené pocity.
Seděla v čekárně, nohy pevně na zemi, levou rukou si nervózně mnula své dlouhé tmavé vlasy. Sádrová dlaha, stále obrovská a robustní, se jí sice už nezdála tak těžká, ale i tak byla dost nepraktická. Pravá ruka, která byla pevně zafixována, visela na šátku. Natálie očekávala, že tahání drátů bude bolestivé, ale co ji děsilo ještě víc, byla představa, co bude dál. Další fáze uzdravování totiž znamenala novou sádru a stále ještě omezený pohyb.
„Ahoj, Natálie, jak je ti?“ přistoupil k ní lékař, kterého si už pamatovala. Dr. Pavlíček byl už asi čtyřicátník, milý, ale s výrazem, který naznačoval, že i on se někdy bojí toho, co přichází.
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie s nervózním úsměvem. „Je to lepší, ale pořád to někdy fakt dost bolí, hlavně v noci, nebo když se mění počasí.“
„To se dá očekávat,“ řekl doktor. „Ale ode dneška by to mělo být lepší. Dráty půjdou ven, dlahy uvolníme a naložíme novou sádrovou fixaci.“
Natálie přikývla, ale zároveň cítila, jak se jí do žaludku vkrádá nervozita. Byla si vědoma toho, že tahání drátů nebude jednoduché, ale nechtěla to přiznat. Cítila, jak ji jeho přítomnost, spolu s přáním, ať to bude už konečně za ní, trochu uklidňuje.
Doktor ji požádal, aby si sedla na postel. Natálie se usadila, opatrně zvedla svou ruku visící v šátku a nechala si ji položit na stůl. Sestra vedle ní jí sundala z palce a ruky všechny obvazy. Natálie se na ně chvíli dívala, zatímco doktor připravoval potřebné nástroje. Cítila, jak její srdce začíná rychleji bít. Byla nervózní a napjatá.
„Podle snímků nejsou uvnitř už žádné nestabilní úlomky. Nejdřív vytáhneme dráty, jak jsme se domluvili. Měj na paměti, že to bude bolet, ale nic hrozného. Snažíme se o co nejšetrnější postup,“ řekl doktor klidně, ale bylo patrné, že ví, co ji čeká.
Jak začala sestra pomalu odstraňovat poslední vrstvy obvazů, Natálie cítila, jak jí napjaté nervy začínají pulsovat v každém pohybu. Jakoby její ruka byla uvězněná v nějaké jiné realitě, v jakémsi jiném světě, kde nic nešlo vrátit zpátky. Každý kousek dlahy, každá smyčka obvazu, které sestra odtrhla, zanechávala ránu na její psychice. Bylo to, jako by každý kousek té těžké fixace, co ji chránila, jí zároveň bral část síly, kterou ještě pořád nacházela.
Sestra ji jemně požádala, aby ruku držela v určitém úhlu, aby mohla lépe vyčistit rány. Natálie si všimla, jak kůže pod dlahou vypadá nezvykle, jako by ztrácela svou přirozenou pružnost. Když sestra dlahu pomalu rozbalovala, cítila nával odporu. „Je to vůbec možné, abych se ještě někdy vrátila ke staré normálnosti?“ pomyslela si.
Když sestra dosáhla k oblasti palce, který byl zafixován dráty, Natálie na chvíli zavřela oči. Nechtěla se na to koukat. Nechtěla vidět, co se skrývá pod tím vším, co už tak dlouho nosila. Ale věděla, že se pohledu na svůj těžce zraněný, zmasakrovaný palec nevyhne. Byl stále deformovaný a úplně nepohyblivý. Dráty, které z něj trčely, jí připomněly ztuhlý hřebík, zarostlý v něčem, co vypadalo, že se už nikdy nevrátí do původního stavu.
„To zvládneš,“ napadlo ji, ale i tak musela na chvíli odvrátit zrak. V tu chvíli si uvědomila, že její síla nespočívala v těle. Nešlo o to, jak moc by se ruka mohla pohybovat, nebo jak rychle by se uzdravila. Bylo to o tom, že ji nezlomí ani pohled na její vlastní zranění.
„Tak… máme to skoro hotové,“ řekla sestra, když konečně skončila. Natálie se podívala na svou ruku. Teď už ji viděla zcela jasně. Ještě pořád to byla její ruka, ale byla to jiná ruka než ta, kterou znala před tím vším. Zasáhla ji vlna vděčnosti – „Vydržela jsem to.“
Ještě jednou se zahleděla na svůj zničený pravý palec, na ten bolestivý, křivý, na kusy rozbitý úlomek, z něhož trčelo celkem šest drátů. Pomalu si řekla: „Tohle ještě zvládnu. I když to vypadá jinak, je to stále moje. A já se vrátím.“
V tuto chvíli to byla malá vítězná chvíle. Věděla, že dokáže být silná. Že je silná. Protože teď to byla ona, kdo se rozhodl, že se nevzdá: „Pojďme dál. Držím se.“
První doteky byly najednou velmi bolestivé. Natálie si zakousla spodní ret a snažila se zhluboka dýchat, když lékař kleštěmi uchopil první drát a začal ho rvát z jejího palce. Nešlo o to, že by to byla ostrá bolest, ale spíše něco jako drtivý tlak, který si vynutil celou její pozornost. S každým pohybem drátů v palci cítila, jak se bolest roztahuje jako malý oheň a šíří se po celé ruce.
„Jestli je to moc, klidně řekni,“ varoval ji doktor.
Natálie stiskla víc rty. „Je to… hodně… ale zvládnu to,“ zašeptala.
Největší bolest přišla, když doktor opatrně začal tahat jeden z drátů blízko nehtu. Ruka jí sebou trhla, ale hned ji zachytila sestra, která ji držela za zápěstí, aby ji udržela stabilní. Natálie tiše zakňučela a její veliké oči se zaplnily slzami. Ale neplakala. Byla silná. Opatrně se nadechla a zavřela oči.
„To je v pořádku, je to jen chvilka,“ utěšoval ji doktor. „Vydrž, už brzy bude hotovo.“
Po několika minutách, které jí připadaly jako hodiny, byly všechny dráty venku. Když měla Natálie ruku zcela volnou, sestra ji jemně očistila od zbývajících zbytků krve a zaschlé špíny. Natálie cítila, jak se jí pokožka začala opět nadechovat. Byla to podivná úleva, ale zároveň i pocit zranitelnosti – jako by ji ten čas, co strávila v nehybnosti, oddělil od světa. Její kůže byla suchá a matná, i když teď byla vyčistěná a připravená na novou ochranu.
Sestra se na ni usmála, než se připravila na nový postup. Podívala se na ruku a poté na stůl, kde čekal nový materiál – o něco tenčí, pevnější a pružnější sádra. V rukou držela široký pruh obvazového materiálu, který se měl obtočit kolem její ruky, a Natálie cítila, jak se jí v břiše znovu objevuje nervozita. Byla to už jen část celého procesu, ale pořád to znamenalo, že ruka ještě nebude volná.
„Neboj se,“ řekla sestra, „tahle sádra už bude jen podpůrná, trochu lehčí.“
Natálie přikývla, ačkoli byla zcela ponořená do vlastních myšlenek. Sestra začala obalovat její ruku od špičky palce. Pomalými, ale jistými pohyby jí ovinula první vrstvu, jemně ji utáhla, aby ruka zůstala stabilní, ale přitom nebyla stísněná. Natálie cítila každý pohyb – jak sádrový obvaz přitahoval její pokožku. Bylo to zvláštní, jako by jí s tím vraceli něco zpět, něco, co bylo na chvíli ztraceno.
Když sestra začala aplikovat druhou vrstvu, Natálie si všimla, jak se pomalu formuje nový obrys její ruky. Sádra, tentokrát tenčí než ta předchozí, se jí kolem palce obtáčela hladce, až dosáhla zápěstí. Tlak byl mírný, ale pevný, a jak se kroužek sádry začal zpevňovat, cítila, jak se ruka dostává zpět do své stabilizované polohy. Nebyla už tak těžká, nebyla to už ta masivní, neskladná dlaha, která jí omezovala veškerý pohyb. Ale i tak měla dostatečnou sílu, aby ji ochránila a podporovala v dalším procesu hojení.
Sestra s precizností obtočila ruku několika vrstvami, přičemž se Natálie soustředila na to, jak její prsty reagují na jemný tlak. Tato nová sádra byla jiná – stále pevná, ale už ne tolik těžká a sahala jen do půlky předloktí. Věděla, že ji teď čeká méně omezení. Byla ráda, že to nebylo už tolik nepohodlné.
Jak sestra namotávala sádru občas jí přidržela ruku, aby byla jistá, že vše drží na správném místě. Natálie si všimla, jak s každým dalším obtočením její ruka vypadala trochu víc normálně – i když pořád byla obvazována, cítila jisté ujištění, že to všechno směřuje k nějakému konci.
„Tak, to je vše,“ řekla sestra, když dokončila poslední vrstvu krytí. Natálie se podívala na novou sádru, ale její postoj už nebyl tak těžkopádný. Nová sádra byla tenčí a trochu elegantnější než ta předchozí, ale stále plně funkční.
„Bude to lepší,“ dodala sestra s úsměvem. „Ještě nějaký čas, ale určitě to půjde.“
Natálie pomalu přikývla. Když se podívala na svou ruku, pocítila vděčnost za to, že už není tak omezena, i když to stále znamenalo, že k úplnému uzdravení zbývalo ještě hodně čekání. Tento nový krok pro ni znamenal, že se přibližuje k tomu, co bude „normální“. To byla malá, ale silná naděje.
„Tak, teď máte novou fixaci, která vám pomůže do další fáze uzdravování,“ řekl doktor. „Ještě musíme počkat, až kosti úplně srostou. Ale už to bude jenom lepší.“
„Děkuju,“ řekla tiše a vděčně, když se podívala na svou ruku, která byla už o něco volnější.
Když vše skončilo, Natálie cítila úlevu, ale bolest v palci se teď s novou sádrou stupňovala. Byla to ta zdlouhavá bolest, která přicházela zejména v noci a narůstala při každém pohybu ruky. I když se zbavila drátů, pořád se cítila jako zraněná, pomalá verze své bývalé sebevědomé, živé osobnosti. Chtěla by si užívat normální život a ne na něj jen tak vzpomínat. Ale byla mu zase o krok blíž.
„Bude to dobrý,“ řekla si v duchu. „Budu mít ruku zpět. Jen ještě chvíli. Chvíli víc.“
Když Natálie opustila nemocnici, v autě se opřela o sedadlo a nohy položila na podlahu. I když to bolelo, byla ráda, že to měla za sebou. Už ji nečekala ta tlustá sádrová dlaha, ale ruka byla pořád uvázaná v šátku, s palcem stále pečlivě fixovaným. Byl to krok vpřed, ale každý krok byl pomalý.
„Jsi silná, Natálo,“ řekl jí otec, když viděl, jak se trochu křečovitě usmívá. „Začínáš se pomalu uzdravovat.“
„To ano, tati,“ odpověděla tiše. „Ale pořád mám trochu strach, že to nebude už nikdy úplně v pořádku.“
„Bude, věř mi,“ dodal, když ji s něžným úsměvem pohladil po vlasech. „Budeš zase hrát, už brzo.“
Ale v ten moment Natálie věděla, že to bude ještě dlouhá cesta. Cesta k návratu, nejen k plné funkčnosti její ruky, ale i k tomu, co bývala před tím.
Matouš mezitím seděl ve svém pokoji, rozvalený na židli, s mobilem v ruce. U okna se pomalu stmívalo a světla z lampy na jeho stole se odrážela od jeho notebooku, na kterém měl otevřený text, který právě psal. Ale teď jeho mysl zabíhala k něčemu jinému – k Natálii.
Nejen že ji poslední týdny nemohl vyhnat z hlavy, ale teď, když se to mezi nimi začínalo někam vyvíjet, uvědomil si, že o ní ví už víc, než se původně odvažoval. A přesto stále nebyl jistý, jak se k tomu postavit.
„Co je vlastně zač? Kým je a jaká je?“ pomyslel si a začal v hlavě přehrávat všechny její odpovědi z jejich posledních setkání. „Natálie Polhošová, chodí na konzervatoř …“ odpověděl si sám. „A na harmoniku hraje. I to už vím.“
Pomalu si začal představovat, jak by mohl zjistit více. Matouš nebyl typ, který by věnoval příliš pozornosti sociálním sítím, ale v tomto případě představovaly příležitost, kterou si nechtěl nechat ujít. A i když to působilo trochu podivně, cítil, že by bylo lepší najít si ji nejprve na internetu, než jen sedět a čekat, až ji náhodou zase někde potká.
Otevřel aplikaci Instagram. Nejdřív zkoušel pár variant jména „Natálie Polhošová,“ s diakritikou i bez ní, a heslo „akordeon“ – nic. Zkoušel zadat i Brno i Oslavany. Ale nic, co by odpovídalo tomu, co hledal. Nic. Kdyby jen věděl víc detailů, byl by na tom lépe. Takhle musel pracovat jen s těmi informacemi, co už měl.
Ztratil tím asi deset minut, než si uvědomil, že by mohl jednoduše zkusit hledat profil, podle jména a fotky. Na tom přece nebylo nic složitého.
Začal listovat dál, až najednou objevil jeden profil. Dívka na fotografiích odpovídala jejímu vzhledu. Na profilovce byl zachycený její obličej – a co bylo ještě důležitější – na další fotografii byla i harmonika, kterou držela ve své ruce. Na další stála uprostřed přírody u jízdního kola. Na jedné z fotek měla i ten stejný úsměv, jaký si Matouš pamatoval.
Otevřel profil a podíval se na všechny její fotky. Některé byly staré, některé nové. Většina pocházela z koncertních vystoupení romského folklórního souboru, v němž hrála. Na pár z nich byla zachycena s přáteli. Na některých fotkách byla v divadelním prostředí, na jiných zase v přírodě nebo s rodinou. A mezi nimi byl jeden snímek, který ho zaujal. Natálie seděla v kavárně, měla na sobě černé tričko a její pravá ruka visela v tmavomodrém šátku. Ať už to byla fotka úplně náhodná, anebo zachycovala něco důležitého z jejího života, Matoušovi připadalo, že ji zachytila zrovna takovou, jakou ji poznal poprvé – silnou a přesto zraněnou.
Byl to zvláštní pocit. Měl ji teď před sebou na obrazovce, ale zároveň si uvědomoval, jak málo toho o ní vlastně ví. Nevěděl, co je mezi nimi, ani co si o tom všem myslí ona. Měl by jí napsat? A co vlastně psát? Něco stručného, co by jí nevadilo? Matouš byl v těchto věcech spíše nesmělý, i když jeho filozofická mysl by rozhodně našla pár odvážných vět.
Když začal psát zprávu, v hlavě se mu míhaly různé možnosti. „Ahoj, Natálie. Tady Matouš. Potkali jsme se v autobuse a pak v kavárně. Jak se máš? Doufám, že je ti už lépe.“
Ale než stačil odeslat zprávu, nakonec se zadrhl. „Možná je to příliš rychlé,“ pomyslel si. Možná by měl počkat, až ji potká zase osobně. Ale co když už nebude mít příležitost?
S napětím si prohlížel její profil ještě chvíli. „Možná to zvládnu i bez těch slov,“ řekl si nakonec a místo posílání zprávy se rozhodl dál nejprve prozkoumat její příběhy a sledovat, jak se věci vyvíjejí. Ale přestože to teď neudělal, někde uvnitř sebe cítil, že se k tomu už brzy odhodlá.
Ať už to bude příští týden, nebo až za měsíc, bude připravený. Nakonec mu rozhodování trvalo jen asi dva dny.
Mezi Matoušem a Natálií začalo vznikat jakési nevyřčené propojení. I když měla Natálie zažívala bolest z hojení a na ruce měla sádru, její mysl byla plná Matoušových myšlenek a jejich krátkých, ale zajímavých rozhovorů. Matouš byl jiný než kluci, které potkávala ve svém okolí. Měl v sobě něco hlubokého, něco, co ji přitahovalo i přes všechny její pochybnosti a obavy.
Chladný, vlhký listopadový vzduch přinášel do Brna očekávání, že brzy přijde zima, ale momentálně všechno stále vonělo podzimem. Lidé, zachumlaní v kabátech a šálách, spěchali mezi kavárnami a obchody. Byl to jeden z těch večerů, kdy podzimní tma přichází rychle. A tehdy k tomu došlo.
Začalo to jednoduše – Matouš jí napsal na Instagram. Bylo to nevinné: „Ahoj Natálie, jak se cítíš? Doufám, že je ti líp a ruka se ti uzdravuje dobře.“
Matouš si pamatoval, jak se chovala – jak byla silná i v bolesti, ale zároveň přeci jen trochu zranitelná. Byl to ten typ člověka, který měl tendenci vnímat detaily a zajímat se o lidi kolem sebe.
Natálie seděla na své posteli ve svém pokoji. Na sobě měla jednoduché černé tričko a tepláky – oblečení, které si oblíbila, protože bylo pohodlné a netahalo jí sádru na pravé ruce, která jí stále způsobovala jisté nepohodlí a bolest. Ruka v sádře znamenala, že každé psaní, každý pohyb, byl pomalejší a náročnější. Už to zvládala zase trochu lépe než před týdnem, ale stále musela být opatrná, aby se jí prsty na zraněné ruce nehýbaly v nepohodlných úhlech.
Natálie byla překvapená, že se Matouš ozval a rozhodla se odpovědět: „Ahoj Matouši! Díky za zprávu, je to lepší, ale pořád se to hojí. Jak ty? Jak se vede?“ Odpověděl téměř okamžitě.
Po několika prvních zprávách, které se zdály spíše formální a opatrné, začaly mezi Matoušem a Natálií plynout více uvolněné a osobní konverzace. Matouš se ptal na její ruku, jestli se jí už podařilo vrátit k některým aktivitám, jako je třeba hraní na harmoniku. Natálie mu odpověděla, že stále nemůže hrát, ale už začíná cítit zlepšení, což ji velmi potěšilo. A jeho také.
„Tak co, jak to jde s harmonikou?“ napsal Matouš jednoho dne, když si povídali o tom, co je nového v jejich životech. „Už jsi něco i zahrála?“
„Ne, ještě ne …“ odpověděla Natálie upřímně. „I když mi to moc chybí, pořád ani nemůžu pořádně udržet nástroj. Ale cítím, že jak se ruka zlepšuje, mohu se k tomu přiblížit. Třeba za pár týdnů.“
„To je skvělý! Tohle se určitě zlepší,“ napsal Matouš, ale jeho odpověď už byla více než jen slova povzbuzení. Při čtení její zprávy si Matouš představoval, jak se k harmonice vrací a zase cítí tu radost z hraní. Něco v něm toužilo, aby ji viděl a slyšel, jak hraje, ale stále neměl odvahu navrhnout něco konkrétního.
Mezitím si začali dopisovat i o jiných věcech – o hudbě, o filozofii, kterou on miloval a které ona pozorně naslouchala, a o filmech, které je ovlivnily. Matouš zjistil, že mají podobný smysl pro humor. I hluboké úvahy o životě je spojovaly. Občas se zasmáli vtipům, které si vyměnili, nebo si navzájem doporučili nějaký nový film.
Jednou se Matouš rozhodl být trochu odvážnější a napsal: „Kdybys měla trochu času, třeba bychom si mohli zajít někde na kávu. Ne nutně kvůli tomu, abychom mluvili o filozofii, ale prostě… že bychom se viděli i víc naživo, co myslíš?“
Natálie byla chvíli ticho. Z její odpovědi bylo cítit, že to, co napsal, ji trochu zaskočilo. Ne, že by to bylo špatně, ale přece jenom – pořád byla ve fázi, kdy se s Matoušem začínala poznávat. S rukou v šátku a po všech těch týdnech léčby se jí nechtělo, aby to všechno šlo tak moc rychle.
„To zní hezky,“ napsala po chvíli. „Ale víš co? Mám teď tolik věcí na práci, že bych si raději dala čas, než abych něco uspěchala. Zní to ale fajn, příště určitě, až budu mít víc času.“
Matouš ji pochopil, i když v jeho srdci se objevila trocha zklamání. Ale nikdy to nebral jako odmítnutí. Dobře věděl, že to může být proces, který se bude vyvíjet dál.
O několik dní později, když byla Natálie u své rodiny, se Matouš rozhodl napsat ještě něco. Tentokrát bez žádného tlaku: „Ahoj, jak se máš? Dnes jsem si vzpomněl, jak jsme si povídali o té harmonice. Určitě to musí být těžké, když nemůžeš hrát. Ale třeba jednou… až budeš úplně v pořádku, bych moc rád slyšel, jak zní tvoje hudba naživo. :)“
Natálie si zprávu přečetla a pousmála se. Bylo to od něho milé, ale zároveň to v ní vzbuzovalo otázky. Možná byla opatrná, možná si stále nebyla jistá, jak by měla přistupovat k těmto novým pocitům, které v ní začínaly růst. Ale rozhodla se odpovědět.
„Díky, Matouši. Třeba jednou, až budu zase schopná. Ale teď… Možná bych mohla zahrát něco jednoduchého pro tebe, až se uvidíme. Jak to říkáš… třeba jednou. ;)“
Matoušovi toto stačilo. V jeho srdci to vykreslilo obraz, jak jednou bude sedět s Natálií, jak mu zahraje na harmoniku a budou si povídat o životě a o všem možném. Byl to takový jeho malý sen, který si teď uchovával jen sám pro sebe.
Natálie levým palcem přejížděla po klávesnici telefonu, pravou ruku měla položenou vedle sebe, téměř ji nepoužívala, protože každý náraz vyvolával v palci ostrou bolest. Bolavý palec jí pořád bránil v normálním psaní. Zprávy, které posílala, byly proto krátké a často si je musela několikrát promyslet, než je poslala.
Sledovala obrazovku a s nádechem se soustředila. Byla to otázka, na kterou tušila odpověď, ale nechtěla ji napsat příliš přímo: „Ahoj Matouši, jak se máš? Jak jde škola? Ruka pořád trochu bolí, ale zlepšuje se to pomalu. Co u tobě?“
Natálie zvedla telefon, podívala se na zprávu, kterou právě odeslala, a pak si vzdychla. Odpovědět Matoušovi bylo jednodušší než se s ním ukázat ostatním. Tohle nebyl vztah, o kterém by se chtěla s někým bavit. Ani rodina, ani kamarádky – nikdo o něm nevěděl. A ona to nechtěla měnit.
A tak pokračovali v psaní, v pomalém, ale jistém způsobu, jak se poznávat. S každou zprávou se jejich vztah posouval jemně kupředu. V Matoušově mysli už vznikal celistvější obraz o její síle, jejím úsměvu, její touze po hudbě. S každým novým krokem, každým novým slovem objevovali svět, ve kterém už šlo i o možnost něčeho pro ně společného.
V tu chvíli jejím pokojem prošla Vanesa, mladší sestra. Natálie se rychle ohlédla a položila telefon na stůl, aby nebyla tak nápadná.
„Čau, co děláš?“ zeptala se Vanesa, když vešla a zamířila k posteli, aby si sedla vedle ní.
„Ahoj,“ odpověděla Natálie trochu nervózně, i když věděla, že žádné vysvětlení nebude potřeba. Vanesa měla přirozený talent rozpoznat, když se Natálie něco snažila skrývat. „Jen odpovídám na nějaké zprávy. Jak je u tebe?“
„Dobrý.“ Vanesa se podívala na Natáliinu ruku v sádře. „Jak ti jde psat? Měla by ses víc šetřit,“ řekla jí, když si všimla, jak se snaží vyhnout nepohodlným pohybům pravé ruky.
„Jo, jde to. Nic hrozného. Prostě… trochu pomalejší,“ přiznala Natálie a pokusila se o úsměv. Srdce jí ale bilo rychleji – měla pocit, že kdyby sestra jen trochu víc vyzvídala, mohla by si všimnout, že tohle není jen tak nějaká obyčejná konverzace.
„Kdyby tě to nějak moc bolelo, dej vědět, ráda ti pomůžu. A jestli je to moc těžké, můžeš klidně odpočívat,“ dodala Vanesa, než se zvedla. „Jdu jíst.“
„Jo, jasně,“ odpověděla Natálie a sledovala, jak sestra odchází. Okamžitě se vrátila k telefonu, ale její prsty se tentokrát cítily těžší. Kdyby měla obě ruce v pořádku, napsala by Matoušovi něco delšího, více osobního, možná by se podělila o nějaký detail z dnešního dne. Místo toho se rozhodla napsat, co bylo nejnutnější.
„Děkuji za zprávu! Kdybych mohla, ráda bych si s tebou psala i víc.“
Její odpověď byla stále dost opatrná, ale i tak cítila určitou úlevu. Matoušovi mohla kdykoli napsat. To ji vždycky nějak uklidnilo. A přestože její prsty klouzaly po obrazovce pomalu a s těžkostí, rozhodla se to nevzdávat.
Za chvíli se Natálie zvedla, protože měla pocit, že už je na ni moc ticho. Sledovala, jak za oknem zhasíná poslední světlo, a pak se zamyslela. Kdyby sestra věděla, co všechno pro ni Matouš znamená, určitě by její reakce byla jiná. Ale teď tohle všechno raději držela v sobě. Ten vztah s Matoušem – jakkoli v začátcích a neuchopitelný – byl jen její.
Když se druhý den objevily na chodbě konzervatoře kamarádky, trochu se natáhla ke stolu, kde měla svůj mobil, aby je nenavedla zbytečně na stopu. Nikdy o Matoušovi s nikým nemluvila. To byl její způsob, jak to udržet tak, jak to bylo.
„Co děláš?“ zeptala se Nikola, když si všimla, že se Natálie dívá na obrazovku mobilu.
„Jen něco rychlého,“ odpověděla rychle. „Nic důležitého.“
Eliška ji chvíli sledovala, pak se usmála. „Cítím, že ti pořád nějak nepadne to, že musíš dělat věci pomalu.“
Natálie ztuhla. Věděla, že obě kamarádky nikdy nepoznaly celou pravdu. „Není to nic vážného,“ řekla a vrátila se zpět k mobilu. „Jen jsem chtěla někomu rychle odepsat.“
„Dobře,“ řekla Nikola s úsměvem. „Tak jo.“
A než se vrátily zpátky na své místo, Natálie zůstala na chvíli sama. Podívala se na zprávu od Matouše, kterou zrovna dostala. Odpověděl jí nějakými vtipnými detaily a to ji opět zahřálo. Pousmála se a pak si tiše povzdechla. Možná je to teď těžké, ale on tu byl. A samo to pro ni znamenalo víc než jakýkoli telefonát nebo zpráva. A tak, mezi tichým šepotem kolem sebe, pokračovala v psaní. Pomalu, ale rozhodně.
Po jednom z kontrolních vyšetření, když už byla s rukou o dost lépe, ale pořád měla sádru a ruku v šátku, jí Matouš napsal: „Co kdybychom se sešli? Budeš mít chvilku čas?“
Natálie měla smíšené pocity. I když to bylo pořád trochu zvláštní – chodit na kávu s někým, kdo ji vlastně neznal a kdo ji poznal, když byla zraněná – rozhodla se, že to neodmítne. „Proč ne?“ pomyslela si.
Kavárna, kterou navštívili, byla malá a útulná, s křesly, na nichž byste si přáli celé hodiny jen sedět a povídat si. Matouš už seděl u stolu, když přišla. Měl na sobě volnou košili a džíny, vypadal přirozeně, nenuceně. Když ji uviděl přicházet, usmál se na ni, ale jeho pohled byl opatrný.
„Ahoj,“ řekla Natálie, když k němu přišla. Cítila, jak její ruka v šátku stále přitahuje pozornost, ale Matouš to nijak nekomentoval.
„Ahoj, Natálie,“ odpověděl, když ji pozdravil. „Vypadáš dobře. Bolí tě to ještě hodně?“
„Už je to lepší. Kdyby mi ještě před měsícem někdo řekl, že budem tady sedět, asi bych mu nevěřila,“ přiznala se. „Ale co ty? Co filozofie? Jak to jde?“
Začali se bavit o studiu, ale během rozhovoru se objevily i hlubší otázky – o životě, o umění, o tom, co vlastně znamená být šťastný, co pro ně oba filozofie znamená. A Matouš stále nenápadně přitahoval její pozornost tím, jak se zajímal nejen o to, co říkala, ale i o to, co mezi slovy skrývala.
„…a jak říkal Nietzsche,“ pokračoval Matouš, když si povzdechl a zamíchal kávu, „všechno utrpení je součástí formování člověka. V podstatě, pokud se na to podíváš z jeho perspektivy, každé trápení nás může posunout dál – v nějakém smyslu nám pomáhá stát se silnějšími, než jsme byli doposud.“
Natálie tiše poslouchala a její pohled spočinul na šálku horké čokolády, kterou držela v levé ruce. Přemýšlela nad jeho slovy, která jí přišla najednou zajímavá, i když trochu nezvyklá. Tichým hlasem, skoro jako jen pro sebe, řekla: „Myslím, že… asi jsem nikdy tak nad tím nepřemýšlela. Spíš jsem se vždycky soustředila na to, jak se dostat z toho nejhoršího, jak to přežít. Teď, s tou rukou… možná bych měla spíš začít myslet na to, jak to i přijmout.“
Matouš se usmál, jeho pohled byl plný porozumění. „Přesně. To, co říkáš, je v podstatě součástí stoické filozofie – vnímání bolesti a ztráty jako nevyhnutelných součástí života. Stoikové věřili, že to, co nás bolí, je součástí toho, co nás formuje, ale že máme moc rozhodnout, jak k tomu přistupujeme. Můžeme to nechat ovládnout naše emoce, nebo to můžeme využít jako příležitost k růstu.“
Natálie chvíli mlčela, její prsty se zaměřily na okraj šálku. Přemýšlela o tom, jak se cítila v posledních týdnech. Byl to boj – s bolestí, s omezením, s frustrací. Ale když se teď na to podívala Matoušovými očima, jakoby jí to dávalo nový rozměr. Možná to opravdu není jen o přežití… Možná to je cesta, jak najít něco lepšího, kvalitativně vyššího.
„Takže… dokud jsem měla ruku zdravou, asi jsem ani nepřemýšlela nad tím, co vlastně znamenám, nebo co chci. Teď… si občas říkám, jestli se tohle všechno děje z nějakého důvodu,“ začala váhavě, její oči se na chvíli zaměřily na Matouše. „Nevím, jestli je to nějaká náhoda… nebo… no, prostě… jako příležitost změnit nějak svoje vnímání.“
Matouš ji pozorně sledoval, jako by ji zkoumal nejen podle slov, ale i podle způsobu, jakým se teď chovala. „To je hodně zajímavé, že to říkáš. Možná je to ten moment, kdy je tvá síla podrobena zkoušce. Ať už je to jak chce, určitě ti to pomůže vidět svět… jinak. A myslím, že v tomhle ohledu… je to nějaký začátek něčeho víc.“
Natálie cítila, jak si to našlo ozvěnu v její hrudi, jak se to někde hluboko spojilo s těmi slovy. Bylo to jako těžký nádech svěžího vzduchu.
„No, teď už je to rozhodně víc zajímavé než předtím,“ usmála se a pokusila se uvolnit. „Ale stejně… co je filozofie pro tebe? Jak ji bereš ty?“
Matouš se opřel v křesle, ruku položil na stůl a chvíli přemýšlel. „Pro mě je filozofie o hledání odpovědí na otázky, na které není jednoznačná odpověď. A je taky o tom, jak se ty odpovědi aplikují v životě. Jako v tom, co říkal Sartre, že svoboda je klíčem k tomu, jak se rozhodujeme, jak odpovídáme na výzvy, které nám život přináší. Všichni jsme svobodní v tom, jak se rozhodujeme – ale to je zároveň velká odpovědnost. My sami rozhodujeme o tom, jak zvládáme sůj úděl, všechno naše utrpení a náhlé změny v našem životě.“
Natálie se znovu zamyslela. Cítila, jak se jí jeho slova dostávají pod kůži. „Takže je to o rozhodnutí, jak k tomu všemu přistoupit, jak se posunout dál…“ přitakala a polkla. „Myslím, že mi to začíná dávat smysl. Možná jsem se vždycky držela v tom, co bylo pohodlné a známé… a teď… mě to nutí hledat nové způsoby, jak se postavit světu.“
„Možná je to tak,“ souhlasil Matouš, jeho pohled se na ni změnil. „V podstatě se můžeš rozhodnout, jestli tě to, co tě potkalo, zlomí, nebo jestli tě to nějakým způsobem posune. Třeba tě to změní způsobem, který nebudeš ani očekávat.“
Natálie chvíli mlčela, její pohled se protnul s tím jeho. Bylo v tom něco, co se jí zdálo důvěrné. V té chvíli, kdy ji tak sledoval, si uvědomila, že tohle není jen obyčejná filozofická diskuze. Bylo v tom něco víc. Něco, co vycházelo ze způsobu, jak s ní Matouš komunikoval. Nešlo o to, že by s ní jen mluvil o myšlenkách – on skutečně vnímal její útrapy, její sílu, její růst. A to jí připadalo tak vzácné a jedinečné.
Z jejich očí se najednou vynořil záblesk porozumění. Tichá pauza mezi nimi měla zvláštní intimitu. Když se rozesmál, jeho smích zněl přirozeně, ale byl v něm i náznak něčeho hlubšího.
„Víš, že by ses už měla přestat bránit? Můžu ti pomoct, nejen s tou rukou, pokud chceš,“ navrhl Matouš, ale jeho tón byl opatrný.
Natálie se na něj podívala. Nechala chvíli plynout, než odpověděla, s jemným úsměvem na rtech. „Ne, díky, ale já to zvládnu. Asi se musím naučit… přijmout to, že občas něco prostě nezvládneš… a to je v pořádku.“
Matoušovi se v očích zablýskl určitý obdiv. „To je silné, že to říkáš.“
Natálie se podívala na svou ruku v šátku, pak znovu na něj. „Možná tohle všechno… je fakt jenom nějaký nový začátek.“
Po příjezdu domů pozdě odpoledne se Natálie ještě chvíli v tichém rozjímání procházela uličkou za domem. Chodívala tudy před úrazem často. Dnes ale šla po chodníku pomalu, s rukou ve šátku a každým krokem vnímala, jak je její tělo stále omezené, i když ruka je na tom už mnohem lépe. Naproti ní kráčela její sousedka, Žaneta Kováčová, starší rodiná známá. Má něco přes padesát, je to energická a vstřícná osoba, která se o Natálii vždy zajímala. Je plnoštíhlá, s kratšími vlnitými hnědými vlasy, vždy pečlivě upravená. Dnes má na sobě pohodlné, ale vkusné oblečení – šedou bundu, tmavé džíny, černé kozačky a šál, kterým si občas ovinula krk.
Žaneta přistoupí k Natálii s přívětivým úsměvem, chvíli se zastaví, zjevně překvapená: „Naty? Tobě se to pořád ještě nezahojilo? Já myslela, že už jsi dávno bez sádry!“ Rozhodí rukama a zamračí se: „Co se děje?“
Natáliin úsměv se trochu ztratí, na chvíli se zarazí, než se podívá na svou zasádrovanou ruku v šátku: „Ahoj … no jo… pořád to není úplně v pořádku, i když se to zlepšuje. Dráty už mi sice vyndali, to byla úleva. Ale ruka ještě není úplně v normálu, chápeš? A ten palec je úplně nehybný a pořád docela… křivý.“ Zavrtí hlavou, aby předešla dalším otázkám, ale cítí, jak ji to pořád trochu trápí: „Ta sádra už je o něco menší, ale pořád mi to omezuje pohyb. A taky to občas i dost bolí, i když už to není tak hrozné. Ještě to chce čas.“
Žaneta na ni hledí s výrazem znepokojení, ale také s určitou dávkou soucitu: „Aha, chápu. Tak to není moc povzbudivé…“ vydechne, ale potom se trochu usměje, aby Natálii dodala sil: „Ale určitě to bude lepší. Každý den se to bude zlepšovat. Když je to takhle dlouho v sádře, nemáš v ruce trochu cit, to je jasný. Ale to přece není navždy, že jo? Jsem si jistá, že brzo to bude zase v pohodě. A ještě budeš dělat všechny ty věci, co tě baví, uvidíš.“
Natálie se na chvíli zadívá na svou ruku, než pomalu odpoví, trochu zklamaně: „Jo, to by bylo fajn, že? Občas si říkám, jestli se vůbec někdy vrátím k tomu, co bylo. Ne, že bych se vzdala, to ne. Ale… teď to je pořád nějaké „mezi“. Ne úplně zdravá, ale ani úplně zraněná. A každé ráno, když se vzbudím, to bolí. Jak se mi ten ztuhlý palec probouzí, vždycky se musím na chvíli soustředit, než si vůbec můžu podat třeba jen hrníček.“
Žaneta zjemní výraz tváře, zkouší se natáhnout a jemně jí pohladí ruku, která visí v šátku: „Tak to musí být fakt těžký, vím, jaké máš to svoje „normální“ tempo. Ale věř mi, tohle je jen taková pauza. Pauza, kterou prostě musíš přežít. Věřím, že se brzo dostaneš zpátky do formy. Když ses dostala přes tu první bolest, tohle už nebude tak hrozné.“ Na okamžik se zamyslí a dodá s náznakem úsměvu: „A taky vím, že se o tebe stará rodina, tak to určitě zvládneš. Máš na to!“
Natálie s trochou úsměvu přikývne, ale v jejích očích je stále náznak skrytého napětí: „Jo, máš pravdu… Můj taťka říkal, že je to jen otázka času. A myslím, že se pomalu zlepšuju. Jen jsem si představovala, že to bude všechno mnohem rychlejší. Chci už se vrátit do běžného života, začít zase něco dělat, nemyslet na to pořád. Ale… jak říkáš, každým dnem se to lepší. Alespoň jsem konečně zpomalila.“
Žaneta se usměje, dá si vlasy za ucho, podívá se jí do tváře a řekne s úsměvem: „Tak to je skvělé, že si zvykáš. A že to nebereš jako konec světa. Já tě znám, Naty. Ty se s tím popereš! A víš co? Za pár týdnů tě určitě uvidím, jak už se smíchem taháš po ulici, úplně zapomeneš i na tu sádru!“ Mrkne na ni: „A nezapomeň, kdyby něco, jsme tady. Vždycky tě podpoříme.“
Natálie se upřímně usměje a přikývne: „Děkuju, Žaneto. Opravdu. Moc si toho vážím. A taky budu ráda, až tohle bude za mnou, ale… stejně musím říct, že mě překvapuje, jakou sílu jsem v sobě našla. I když to někdy bolí víc, než jsem čekala.“
Žaneta ji s úsměvem poplácá po rameni: „To je to, co dělá silného člověka. Tak teď už se měj pěkně, Naty. A hlavně se měj ráda, i když to ještě není všechno „tam“, kde chceš. Důležité je, že jdeš dál. A že každý krok je krok k uzdravení.“
Natálie se zhluboka nadechne, nakonec se usměje a poděkuje jí: „Díky, Žaneto. Tak jo, jdu dál. S každým krokem, jak říkáš.“
Žaneta se s úsměvem dívá, jak Natálie pomalu odchází a zamyšleně dodává: „Jinak, teď, jak tě vidím, musím ti říct – jsem tě nedávno viděla v Brně … s nějakým klukem… společně, u jedné z kaváren. Vypadali jste jako… pár. Nějaká novinka?“ Po chvíli ji pozoruje, jak reaguje, ale s respektem k jejímu soukromí. „Pokud o tom teď nechceš mluvit, chápu, ale jen jsem chtěla říct, že pokud budeš potřebovat… víš, že jsme tady.“
Hlasité předčítání
