Byl to jeden z těch večerů, kdy podzimní tma přichází rychle. A tehdy k tomu došlo. Začalo to jednoduše – Matouš jí napsal na Instagram. Bylo to nevinné: „Ahoj Natálie, jak se cítíš? Doufám, že je ti líp s tou rukou.“
Pamatoval si, jak se chovala – jak byla silná i v bolesti, ale zároveň přeci jen trochu zranitelná. Byl ten typ člověka, co měl tendenci vnímat detaily a zajímat se o lidi kolem sebe.
Natálie seděla na své posteli ve svém pokoji. Na sobě měla jednoduché černé tričko a tepláky – oblečení, které si oblíbila, protože bylo pohodlné a netahalo jí sádrovou dlahu na pravé ruce, která jí stále způsobovala jisté nepohodlí a bolest. Ruka v dlaze znamenala, že každé psaní, každý pohyb, byl pomalejší a náročnější. Už to zvládala zase trochu lépe než před týdnem, ale stále musela být opatrná, aby se jí prsty na zraněné ruce nehýbaly v nepohodlných úhlech.
Byla překvapená, že se ozval a rozhodla se odpovědět: „Ahoj Matouši! Díky za zprávu, je to lepší, ale furt se to hojí. Jak ty?“
Odpověděl téměř okamžitě.
Po několika prvních zprávách, které se zdály spíše formální a opatrné, začala mezi nimi plynout více uvolněná a osobní konverzace.
„Tak co, jak to jde s harmonikou?“ napsal jednoho dne, když si povídali o tom, co je nového v jejich životech. „Už jsi něco i zahrála?“
„Ne, ještě ne …“ odpověděla upřímně. „Moc mi to chybí, ale furt ani nemůžu pořádně udržet nástroj. Ale cítím, že jak se ruka zlepšuje, mohu se k tomu přiblížit. Třeba za pár týdnů.“
„To je skvělý! Tohle se určitě zlepší,“ napsal, ale jeho odpověď už byla více než jen slova povzbuzení. Při čtení její zprávy si představoval, jak se k harmonice vrací a zase cítí tu radost z hraní. Něco v něm toužilo, aby ji viděl a slyšel hrát.“ Stále však neměl odvahu navrhnout něco konkrétního.
Mezitím si začali dopisovat i o jiných věcech – o hudbě, o filozofii, kterou on miloval a které ona pozorně naslouchala, a o filmech, které je ovlivnily. Zjistil, že mají podobný smysl pro humor. I hluboké úvahy o životě je spojovaly. Občas se zasmáli vtipům, které si vyměnili, nebo si navzájem doporučili nějaký dobrý film.
Jednou se rozhodl být trochu odvážnější a napsal: „Kdybys měla trochu času, třeba bychom mohli vyrazit někam na kávu. Ne nutně, abychom mluvili o filozofii, ale prostě… že bychom se zase viděli i víc naživo, co myslíš?“
Natálie byla chvíli ticho. Z její odpovědi bylo cítit, že ji to trochu zaskočilo. Ne, že by to bylo špatně, ale přece jenom – pořád byla ve fázi, kdy se s ním začínala poznávat. S tou rukou a po všech těch týdnech léčby to na ni všechno šlo až moc rychle.
„To zní hezky,“ napsala po chvíli. „Ale víš co? Mám teď tolik věcí na práci, nerada bych něco uspěchala. Zní to ale fajn, určitě příště, až bude víc čas.“
Matouš ji pochopil, i když se v jeho srdci objevila trocha zklamání. Nikdy to však nebral jako odmítnutí. Dobře věděl, že to může být proces, který se bude vyvíjet dál.
O několik dní později, když byla u své rodiny, se Matouš rozhodl napsat ještě něco. Tentokrát bez žádného tlaku: „Ahoj, jak se máš? Dnes jsem si vzpomněl, jak jsme si povídali o té harmonice. Určitě to musí být těžké, když nemůžeš hrát. Ale třeba jednou… až budeš úplně v pořádku, moc rád bych slyšel, jak zní tvoje hudba naživo. :)“
Natálie si zprávu přečetla a pousmála se. Bylo to od něho milé, ale zároveň to v ní vzbuzovalo otázky. Možná byla opatrná, možná si stále nebyla jistá, jak by měla přistupovat k těmto novým pocitům, co v ní začínaly růst. Ale rozhodla se odpovědět.
„Díky, Matouši. Třeba jednou, až budu zase schopná. Ale teď… Možná bych mohla zahrát něco jednoduchého pro tebe, až se uvidíme. Jak to říkáš… třeba jednou. ;)“
Jemu toto stačilo. V jeho srdci to vykreslilo obraz, jak jednou bude sedět s Natálií, jak mu zahraje na harmoniku a budou si povídat o životě a o všem možném. Byl to takový jeho malý sen, který si teď uchovával jen sám pro sebe.
Natálie levým palcem přejížděla po klávesnici telefonu, pravou ruku měla položenou vedle sebe, téměř ji nepoužívala, protože každý náraz vyvolával v palci ostrou bolest. Bolavý palec jí pořád bránil v normálním psaní. Zprávy, které posílala, byly proto krátké a často si je musela několikrát promyslet, než je poslala.
Sledovala obrazovku a s nádechem se soustředila. Byla to otázka, na kterou tušila odpověď, ale nechtěla ji napsat příliš přímo: „Ahoj Matouši, jak se máš? Jak jde škola? Ruka stále trochu bolí, ale zlepšuje se to pomalu. Co u tebe?“
Zvedla telefon, podívala se na zprávu, kterou právě odeslala, a pak vzdychla. Odpovědět mu bylo jednodušší než se s ním ukázat ostatním. Tohle nebyl vztah, o kterém by se chtěla s někým bavit. Ani rodina, ani kamarádky – nikdo o něm nevěděl. A ona to nechtěla měnit.
A tak pokračovali v psaní, v pomalém, ale jistém způsobu, jak se poznávat. S každou zprávou se jejich vztah posouval jemně kupředu. V jeho mysli už vznikal celistvější obraz o její síle, jejím úsměvu, její touze po hudbě. S každým novým krokem, každým novým slovem objevovali svět, ve kterém už šlo i o možnost něčeho pro ně společného.
V tu chvíli jejím pokojem prošla její mladší sestra. Natálie se rychle ohlédla a položila telefon na stůl, aby nebyla tak nápadná.
„Čau, co děláš?“ zeptala se Vanesa, když vešla a zamířila k posteli, aby si sedla vedle ní.
„Ahoj,“ odpověděla Natálie trochu nervózně, i když věděla, že žádné vysvětlení nebude potřeba. Vanesa měla přirozený talent rozpoznat, když se sestra něco snažila skrývat. „Jen odpovídám na nějaké zprávy. Jak je u tebe?“
„Dobrý.“ Vanesa se podívala na její ruku. „Jak ti jde psat?“ řekla jí, když si všimla, jak se snaží vyhnout nepohodlným pohybům.
„Jo, jde to. Nic hrozného. Prostě… trochu pomalejší,“ přiznala Natálie a pokusila se o úsměv. Srdce jí ale bilo rychleji – měla pocit, že kdyby sestra jen trochu víc vyzvídala, mohla by si všimnout, že tohle není jen tak nějaká obyčejná konverzace.
„Kdyby tě to nějak moc bolelo, dej vědět, ráda ti pomůžu. A jestli je to moc těžké, klidně odpočívej,“ dodala, než se zvedla. „Jdu jíst.“
„Jo, jasně,“ odpověděla Natálie a sledovala, jak sestra odchází. Okamžitě se vrátila k telefonu, ale její prsty se tentokrát cítily těžší. Kdyby měla obě ruce v pořádku, napsala by Matoušovi něco delšího, více osobního, možná by se podělila o nějaký detail z dnešního dne. Místo toho se rozhodla napsat to nejnutnější.
„Děkuji za zprávu! Kdybych mohla, ráda bych si s tebou psala i víc.“
Její odpověď byla stále dost opatrná, ale i tak cítila určitou úlevu. Matoušovi mohla kdykoli napsat. To ji vždycky nějak uklidnilo. A přestože její prsty klouzaly po obrazovce pomalu a s těžkostí, rozhodla se to nevzdávat.
Za chvíli se Natálie zvedla, protože měla pocit, že už je na ni moc ticho. Sledovala, jak za oknem zhasíná poslední světlo, a pak se zamyslela. Kdyby sestra věděla, co všechno pro ni on znamená, určitě by její reakce byla jiná. Ale teď tohle všechno raději držela v sobě. Ten vztah – jakkoli v začátcích a neuchopitelný – byl jen její.
Rodina si všímala, že se Natálie dostala do jiného rozpoložení. Bylo to, jako kdyby něco uvnitř ní opět začalo ožívat. To, co se projevilo jako nenápadné změny v jejím chování, bylo patrné hlavně v její náladě a způsobu, jakým se chovala k ostatním.
Její otec si nic zpočátku neuvědomoval. Jeho pozornost byla zaměřena na běžné rodinné záležitosti a tak si moc nevšiml změn v dceřině chování. Přesto však zaznamenal, že začala víc mluvit o věcech, které ji baví, že se její nálada zlepšila a ona se více otevřela. I když neporozuměl úplně tomu, co se děje, byl za to rád. Možná ji ve své strohé roli otce jen obdivoval za to, jak se snaží najít radost i v těžkých chvílích po úraze.
Její matka, byla první, kdo si něčeho opravdu všiml. Byla citlivá na každý detail a zajímalo ji, jak se dcera cítí. Neustále hledala znamení, že se její dcera zlepšuje. Sice nic přímo neřekla, ale viděla, jak je najednou zase o něco veselejší, jak se zlepšil její zájem o běžné věci, jako jsou rozhovory nebo plánování budoucnosti. Když si všimla lehkého úsměvu, který Natálie mívá, když se zmíní o nějakém „setkání“, začala ji trochu pozorovat. „Maš někoho?“ ptala se jí jednou, ale ona ji jen tajemně odpověděla: „To nic.“
Marika nic neříkala, ale její intuice signalizovala, že za tím něco musí být.
I její bratr si všiml, že jeho sestra je najednou více zaměřená na svůj vzhled a že si dává více záležet na tom, jak vypadá, i když pořád nosí dlahu. Všiml si i malých detailů v jejím chování: jak častěji zírá do telefonu a občas se zamyslí, jako kdyby na něco čekala. Nikdy to však nekomentoval. Jen ji jemně doháněl k rozhovorům a občas se pokusil legračně naznačit, že má „nějaké tajemství“, na což odpověděla vždycky úsměvem a rychlým odbočením, jak už to mezi sourozenci bývá.
Její mladší sestra, byla trochu zvědavější. Její dětská zvídavost ji přivedla k tomu, že si všimla, jak Natálie více než obvykle mluví o “někom”, ale nikdy jí neřekla o koho jde. „Myslíš, že se to vyvine na něco velké?“ zeptala se jí jednou, když se Natálie, po několika dnech, znovu zamyslela a roztržitě se usmála. Natálie se ale zasmála a vyhnula se konkrétním odpovědím, což Vanesu ještě více lákalo, ale nechala to být, protože cítila, že sestra jí důvěřuje.
Eliška Neumannová byla z jejích přátel první, kdo si všiml změny v její náladě. Už dlouho ji pozorovala a viděla, že se něco děje, ale začala si všímat, že kamarádka je stále víc zamyšlená, občas se usmívá a změní tón hlasu, když se baví o nějakém „setkání.“
Eliška měla zcela přehled o jejích emocích a tak se jí jednoho dne přímo zeptala: „Hele, co to je s tebou? Máš nějakého kluka, že se pořád tváříš takhle?“
Natálie ale zareagovala rychle: „Nic takového, to jen tak…“ a dál se vyhýbala jakýmkoliv přímým odpovědím.
Eliška jí ale nechala prostor a nechtěla nic tlačit. Věděla, že Natálie sama promluví, až bude připravená, a že je to jen otázka času, než to vše natolik projde, že ji otevře. Rozhodla se, že bude trpělivá, protože viděla, že kamarádka je šťastnější než předtím.
Nikola Klímová byla sice více uzavřená, ale zůstávala velmi pozorná. Právě ona si nejvíce všímala, jak Natálie začala vypadat šťastněji, jak je veselejší a méně melancholická. Občas, když si o tom povídaly, se jí zeptala na to, jak se cítí, ale Natálie o Matoušovi zatím nikdy nemluvila přímo. Nikola vnímala, jak se objevují jiskry v jejích očích, a jak se v poslední době začala chovat více otevřeně a uvolněně, jak kdyby se v ní něco znovu probouzelo.
Počátkem listopadu v Brně panuje tichá, podzimní atmosféra. Město obklopuje chladný vzduch a nízké, šedé mraky. Ulice jsou pokryté zlatavými a hnědými listy, které vítr rozhazuje po chodnících. Místní kavárny se plní lidmi, kteří hledají útočiště před ledovým větrem. Město voní po vlhké zemi a spáleném dřevě. Večer se brzy stmívá, a ulice osvětlují teplá světla lamp, které mu dávají poklidný a téměř nostalgický nádech.
Byl to den, na který Natálie čekala. Po osmi týdnech trápení s obrovskou dlahou, bolestmi a omezeným pohybem, dnes konečně přišel ten okamžik. Byla to však i chvíle plná nervozity a očekávání, protože tahání drátů z jejího zraněného palce znamenalo nejen úlevu, ale i další bolest. Důkladná kontrola a následné nanesení pevné sádry byly součástí poslední fáze jejího uzdravování a proto cítila smíšené pocity.
Seděla v čekárně, nohy pevně na zemi, levou rukou si nervózně mnula své dlouhé tmavé vlasy. Sádrová dlaha, stále obrovská a robustní, se jí sice už nezdála tak těžká, ale i tak byla dost nepraktická. Natálie očekávala, že tahání drátů bude bolestivé, ale co ji děsilo ještě víc, byla představa, co bude dál. Další fáze uzdravování totiž znamenala novou sádru a stále ještě omezený pohyb.
„Ahoj, jak se máme?“ přistoupil k ní lékař, kterého si už pamatovala. Její operatér Dr. Pavlíček byl už asi čtyřicátník, milý, ale s výrazem, který naznačoval, že i on se někdy bojí toho, co přichází.
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie s nervózním úsměvem. „Je to lepší, ale pořád to někdy fakt dost bolí, hlavně v noci, nebo když se mění počasí.“
„To se dá čekat,“ řekl doktor. „Ale ode dneška by to mělo být lepší. Dráty půjdou ven, dlahy uvolníme a naložíme novou sádrovou fixaci.“
Natálie přikývla, ale zároveň cítila, jak se jí do žaludku vkrádá nervozita. Byla si vědoma toho, že tahání drátů nebude jednoduché, ale nechtěla to přiznat. Cítila, jak ji jeho přítomnost, spolu s přáním, ať to bude už konečně za ní, trochu uklidňuje.
Doktor ji požádal, aby si sedla na postel. Posadila se, opatrně zvedla svou ruku a nechala si ji položit na stůl. Sestra vedle ní jí sundala z palce a ruky všechny obvazy. Natálie se na ně chvíli dívala, zatímco doktor připravoval potřebné nástroje. Cítila, jak její srdce začíná rychleji bít. Byla nervózní a napjatá.
„Podle snímků nejsou uvnitř už žádné nestabilní úlomky. Nejdřív vytáhneme dráty, jak jsme se domluvili. Bude to bolet, ale nic hrozného. Snažíme se o co nejšetrnější postup,“ řekl doktor klidně, ale bylo patrné, že ví, co ji čeká.
Jak začala sestra pomalu odstraňovat poslední vrstvy obvazů, Natálie cítila, jak jí napjaté nervy začínají pulsovat v každém pohybu. Jakoby její ruka byla uvězněná v nějaké jiné realitě, v jakémsi jiném světě, kde nic nešlo vrátit zpátky. Každý kousek dlahy, každá smyčka obvazu, které sestra odtrhla, zanechávala ránu na její psychice. Bylo to, jako by každý kousek té těžké fixace, co ji chránila, jí zároveň bral část síly, kterou ještě pořád nacházela.
Sestra ji jemně požádala, aby ruku držela v určitém úhlu, aby mohla lépe vyčistit rány. Natálie si všimla, jak kůže pod dlahou vypadá nezvykle, jako by ztrácela svou přirozenou pružnost. Když sestra dlahu pomalu rozbalovala, cítila nával odporu. „Je to vůbec možné, abych se ještě někdy vrátila ke staré normálnosti?“ pomyslela si.
Když sestra dosáhla k oblasti palce, který byl zafixován dráty, Natálie na chvíli zavřela oči. Nechtěla se na to koukat. Nechtěla to vidět. Ale věděla, že se pohledu na svůj zmrzačený, zmasakrovaný palec nevyhne. Byl stále deformovaný a úplně nepohyblivý. Dráty, které z něj trčely, jí připomněly ztuhlý hřebík, zarostlý v něčem, co vypadalo, že se už nikdy nevrátí do původního stavu.
„To zvládneš,“ napadlo ji, ale i tak musela na chvíli odvrátit zrak. V tu chvíli si uvědomila, že její síla nespočívala v těle. Nešlo o to, jak moc by se ruka mohla pohybovat, nebo jak rychle by se uzdravila. Bylo to o tom, že ji nezlomí ani pohled na následky jejího vlastního zranění.
„Tak… máme to skoro hotové,“ řekla sestra, když konečně skončila. Natálie se podívala na svou ruku. Teď už ji viděla zcela jasně. Ještě pořád to byla její ruka, ale byla to jiná ruka než ta, kterou znala před tím vším. Zasáhla ji vlna vděčnosti – „Vydržela jsem to.“
Ještě jednou se zahleděla na svůj těžce zraněný pravý palec, na ten bolestivý, křivý, na kusy rozbitý úlomek, z něhož trčelo celkem šest drátů. Pomalu si řekla: „Tohle zvládnu. I když to vypadá jinak, je to stále moje. A já se vrátím.“
To byla malá vítězná chvíle. Věděla, že dokáže být silná. Že je silná. Protože teď to byla ona, kdo se rozhodl, že se nevzdá: „Pojďme dál. Držím se.“
První doteky byly najednou velmi bolestivé. Natálie si zakousla spodní ret a snažila se zhluboka dýchat, když lékař kleštěmi uchopil první drát a začal ho rvát z jejího palce. Nešlo o to, že by to byla ostrá bolest, ale spíše něco jako drtivý tlak, který si vynutil celou její pozornost. S každým pohybem drátů v palci cítila, jak se bolest roztahuje jako malý oheň a šíří se po celé ruce.
„Jestli je to moc, klidně řekněte,“ varoval ji doktor.
Natálie stiskla víc rty. „Je to… hodně… ale zvládnu to,“ zašeptala.
Největší bolest přišla, když doktor opatrně začal tahat jeden z drátů blízko nehtu. Ruka jí sebou trhla, ale hned ji zachytila sestra, která ji držela za zápěstí, aby ji udržela stabilní. Natálie tiše zajíkla a její veliké oči se zaplnily slzami. Ale nezaplakala. Byla silná. Opatrně se nadechla a zavřela oči.
„To je v pořádku, je to jen chvilka,“ utěšoval ji doktor. „Vydrž, už brzy bude hotovo.“
Po několika minutách, které jí připadaly jako hodiny, byly všechny dráty venku. Když měla ruku zcela volnou, sestra ji jemně očistila od zbývajících zbytků zaschlé krve a špíny. Natálie cítila, jak se jí pokožka začala opět nadechovat. Byla to podivná úleva, ale zároveň i pocit zranitelnosti – jako by ji ten čas, co strávila v nehybnosti, oddělil od světa. Její kůže byla suchá a matná, i když teď byla připravená na novou ochranu.
Sestra se na ni usmála. Podívala se na ruku a poté na stůl, kde čekal nový materiál – o něco tenčí, pevnější a pružnější sádra. V rukou držela široký pruh obvazů a Natálie cítila, jak se jí v břiše znovu objevuje nervozita. Byla to už jen část celého procesu, ale pořád to znamenalo, že ruka ještě nebude volná.
„Neboj se,“ řekla sestra, „tahle sádra už bude jen podpůrná, trochu lehčí.“
Natálie přikývla, ačkoli byla zcela ponořená do vlastních myšlenek. Sestra začala obalovat její ruku od špičky palce. Pomalými, ale jistými pohyby jí ovinula první vrstvu, jemně ji utáhla, aby ruka zůstala stabilní, ale přitom nebyla stísněná.
Cítila každý pohyb – jak sádrový obvaz stahoval její ruku. Bylo to zvláštní, jako by jí s tím vraceli něco zpět, něco, co bylo na chvíli ztraceno.
Když sestra začala aplikovat druhou vrstvu, Natálie si všimla, jak se pomalu formuje nový obrys její ruky. Sádra, tentokrát tenčí než ta předchozí, se jí kolem palce obtáčela hladce, až dosáhla zápěstí. Tlak byl mírný, ale pevný. Jak sádra tuhla, Natálie cítila, jak se ruka dostává zpět do své stabilizované polohy. Nebyla už tak těžká, nebyla to už ta masivní, neskladná dlaha, která jí omezovala veškerý pohyb. Ale i tak měla dostatečnou sílu, aby ochránila a podporovala její palec v dalším procesu hojení.
Sestra s precizností obtočila ruku několika vrstvami, přičemž se Natálie soustředila na to, jak její prsty reagují na jemný tlak. Tato nová sádra byla jiná – stále pevná, ale už ne tolik tlustá a těžká. A sahala jen do půlky předloktí. Věděla, že ji teď čeká méně omezení. Už to nebylo tak nepohodlné.
Jak sestra namotávala sádru občas jí přidržela ruku, aby byla jistá, že vše drží na správném místě. Natálie si všimla, jak s každým dalším obtočením její ruka vypadala trochu víc normálně. Cítila jisté ujištění, že vše směřuje k nějakému konci.
„Tak, to je vše,“ řekla sestra, když dokončila poslední vrstvu krytí. Natálie se podívala na novou sádru, ale její postoj už nebyl tak těžkopádný.
„Bude to lepší,“ dodala sestra s úsměvem. „Ještě nějaký čas, ale určitě to půjde.“
Natálie pomalu přikývla. Když se podívala na svou ruku, pocítila vděčnost za to, že už není tak omezena, i když k úplnému uzdravení zbývalo ještě hodně čekání. Tento nový krok pro ni znamenal, že se přibližuje k normálnosti. To byla malá, ale silná naděje.
„Tak, teď máte novou fixaci, která vám pomůže do další fáze uzdravování,“ řekl doktor. „Ještě musíme počkat, až vše úplně srostě. Ale už to bude jenom lepší.“
„Děkuju,“ řekla tiše a vděčně, když se podívala na svou ruku, která byla už o něco volnější.
Když vše skončilo, Natálie cítila úlevu, ale bolest v palci se teď po zákroku a s novou sádrou stupňovala. Byla to ta zdlouhavá bolest, která přicházela zejména v noci a narůstala při každém pohybu ruky. I když se zbavila drátů, pořád se cítila jako zraněná, pomalá verze své bývalé sebevědomé, živé osobnosti. Chtěla by si užívat normální život a ne na něj jen vzpomínat. Byla mu zase o krok blíž.
„Bude to dobrý,“ řekla si v duchu. „Budu mít ruku zpět. Jen ještě chvíli. Chvíli víc.“
Když opustila nemocnici, v autě se opřela o sedadlo a nohy položila na podlahu. I když to bolelo, byla ráda, že to měla za sebou. Už ji nečekala ta tlustá sádrová dlaha, ale ruka byla zase uvázaná v šátku, s palcem stále pečlivě fixovaným. Byl to krok vpřed, ale pomalý.
„Jsi silna, Natálo,“ řekl jí otec, když viděl, jak se trochu křečovitě usmívá. „Začínaš se pomali uzdravovat.“
„To ano, tati,“ odpověděla tiše. „Ale pořád mám trochu strach, že to nebude už nikdy úplně jak dřív.“
„Bude,“ dodal, když ji s něžným úsměvem pohladil po vlasech. „Budeš zas hrat, už brzo.“
Natálie věděla, že to bude ještě dlouhá cesta. Cesta k návratu, nejen k plné funkčnosti její ruky, ale i k tomu, čím bývala předtím.
Chladný, vlhký listopadový vzduch přinášel do Brna očekávání, že brzy přijde zima, ale momentálně všechno stále vonělo podzimem. Lidé, zachumlaní v kabátech a šálách, spěchali mezi kavárnami a obchody.
Když se objevily na chodbě konzervatoře její kamarádky, Natálie se trochu natáhla ke stolu, kde měla svůj mobil, aby je nenavedla zbytečně na stopu. Nikdy o Matoušovi s nikým nemluvila. To byl její způsob, jak to udržet tak, jak to bylo.
„Co děláš?“ zeptala se Nikola, když si všimla, že se Natálie dívá na obrazovku mobilu.
„Jen něco rychlé,“ odpověděla rychle. „Nic důležité.“
Eliška ji chvíli sledovala, pak se usmála. „Pořád nějak nesedí, že musíš dělat věci pomalu.“
Natálie ztuhla. Věděla, že obě kamarádky nikdy nepoznaly celou pravdu. „Nic vážného,“ řekla a vrátila se zpět k mobilu. „Jen jsem chtěla někomu rychle odepsat.“
„Dobře,“ řekla Nikola s úsměvem. „Tak jo.“
Než se vrátily zpátky na své místo, Natálie zůstala na chvíli sama. Podívala se na zprávu od Matouše, kterou zrovna dostala. Odpověděl jí nějakými vtipnými detaily a to ji opět zahřálo. Pousmála se a pak si tiše povzdechla. Možná je to teď těžké, ale on tu byl. A samo to pro ni znamenalo víc než jakýkoli telefonát nebo zpráva. Mezi tichým šepotem kolem sebe pokračovala v psaní. Pomalu, ale rozhodně.
Po jednom z kontrolních vyšetření, když už to s rukou bylo o dost lepší, ale pořád měla sádru, jí Matouš napsal: „Co kdybychom se sešli? Budeš mít na mě chvilku?“
Natálie měla smíšené pocity. Bylo pořád trochu zvláštní – chodit na kávu s někým, kdo ji vlastně neznal a kdo ji poznal jen zraněnou – ale rozhodla se, že to neodmítne. „Proč ne?“ pomyslela si.
Kavárna, kterou navštívili, byla malá a útulná, s křesly, na nichž byste si přáli celé hodiny jen sedět a povídat si. Matouš už seděl u stolu, když přišla. Měl na sobě volnou košili a džíny, vypadal přirozeně, nenuceně. Když ji uviděl přicházet, usmál se na ni, ale jeho pohled byl opatrný.
„Ahoj,“ pozdravila, když k němu přišla. Cítila, jak její ruka v sádře stále přitahuje jeho pozornost, ale on to nijak nekomentoval.
„Ahoj, Naty,“ odpověděl. „Vypadáš dobře. Bolí tě to ještě hodně?“
„Už je to lepší. Kdyby mi ještě před měsícem někdo řekl, že tu budem sedět, asi bych mu nevěřila,“ přiznala se. „Ale co ty? Co filozofie? Jak to jde?“
Začali se bavit o studiu, ale během rozhovoru se objevily i hlubší otázky – o životě, o umění, o tom, co vlastně znamená být šťastný, co pro ně oba filozofie znamená. Stále nenápadně přitahoval její pozornost tím, jak se zajímal nejen o to, co říkala, ale i o to, co skrývala mezi slovy.
„…a jak říkal Nietzsche,“ pokračoval Matouš, když si povzdechl a zamíchal kávu, „všechno utrpení je součástí formování člověka. V podstatě, pokud se na to podíváš z jeho perspektivy, každé trápení nás může posunout dál – v nějakém smyslu nám pomáhá stát se silnějšími, než jsme byli doposud.“
Natálie tiše poslouchala a její pohled spočinul na šálek horké čokolády, který držela v levé ruce. Přemýšlela nad jeho slovy, která jí přišla najednou zajímavá, i když trochu nezvyklá. Tichým hlasem, skoro jako jen pro sebe, řekla: „Myslím, že… asi jsem nikdy tak nad tím nepřemýšlela. Spíš jsem se vždycky soustředila na to, jak se dostat z toho nejhoršího, jak to přežít. Teď, s tou rukou… možná bych měla spíš začít myslet na to, jak to i přijmout.“
Usmál se a jeho pohled byl plný porozumění. „Přesně. To, co říkáš, je v podstatě součástí stoické filozofie – vnímání bolesti a ztráty jako nevyhnutelných součástí života. Stoikové věřili, že to, co nás bolí, je součástí toho, co nás formuje, ale že máme moc rozhodnout, jak k tomu přistupujeme. Můžeme to nechat ovládnout naše emoce, nebo to můžeme využít jako příležitost k růstu.“
Chvíli mlčela, její prsty se zaměřily na okraj šálku. Přemýšlela o tom, jak se cítila v posledních týdnech. Ale když se teď na to podívala jeho očima, jakoby jí to dávalo nový rozměr. Možná to opravdu není jen o přežití… Možná to je cesta, jak najít něco lepšího, kvalitativně vyššího.
„Takže… dokud jsem měla ruku zdravou, asi jsem ani nepřemýšlela nad tím, co vlastně znamenám, nebo co chci. Teď… si občas říkám, jestli se tohle všechno děje z nějakého důvodu,“ začala váhavě, její oči se na chvíli zaměřily na něj. „Nevím, jestli je to nějaká náhoda… nebo… no, prostě… jako příležitost změnit nějak svoje vnímání.“
On ji pozorně sledoval, jako by ji zkoumal nejen podle slov, ale i podle způsobu, jakým se teď chovala. „To je hodně zajímavé, že to říkáš. Možná je to ten moment, kdy je tvá síla podrobena zkoušce. Ať už je to jak chce, určitě ti to pomůže vidět svět… jinak. A myslím, že v tomhle ohledu… je to nějaký začátek něčeho víc.“
Natálie cítila, jak si to našlo ozvěnu v její hrudi, jak se to někde hluboko spojilo s těmi slovy. Bylo to jako těžký nádech svěžího vzduchu.
„No, teď už je to rozhodně víc zajímavé než předtím,“ usmála se a pokusila se uvolnit. „Ale stejně… co je filozofie pro tebe? Jak ji bereš ty?“
Matouš se opřel v křesle, ruku položil na stůl a chvíli přemýšlel. „Pro mě je filozofie o hledání odpovědí na otázky, na které není jednoznačná odpověď. A je taky o tom, jak se ty odpovědi aplikují v životě. Jako v tom, co říkal Sartre, že svoboda je klíčem k tomu, jak se rozhodujeme, jak odpovídáme na výzvy, které nám život přináší. Všichni jsme svobodní v tom, jak se rozhodujeme – ale to je zároveň velká odpovědnost. My sami rozhodujeme o tom, jak zvládáme svůj úděl, všechno naše utrpení a náhlé změny v našem životě.“
Natálie se znovu zamyslela. Cítila, jak se jí jeho slova dostávají pod kůži. „Takže je to o rozhodnutí, jak k tomu všemu přistoupit, jak se posunout dál…“ přitakala a polkla. „Myslím, že mi to začíná dávat smysl. Možná jsem se vždycky držela v tom, co bylo pohodlné a známé… a teď… mě to nutí hledat nové způsoby, jak se postavit světu.“
„Možná je to tak,“ souhlasil Matouš, jeho pohled se na ni změnil. „V podstatě se můžeš rozhodnout, jestli tě to, co tě potkalo, zlomí, nebo jestli tě to nějakým způsobem posune. Třeba tě to změní způsobem, který nebudeš ani očekávat.“
Natálie chvíli mlčela, její pohled se protnul s tím jeho. Bylo v tom něco, co se jí zdálo důvěrné. V té chvíli, kdy ji tak sledoval, si uvědomila, že tohle není jen obyčejná filozofická diskuze. Bylo v tom něco víc. Něco, co vycházelo ze způsobu, jak s ní komunikoval. Nešlo o to, že by s ní jen mluvil o myšlenkách – on skutečně vnímal její útrapy, její sílu, její růst. A to jí připadalo tak vzácné a jedinečné.
Z jejich očí se najednou vynořil záblesk porozumění. Tichá pauza mezi nimi měla zvláštní intimitu. Když se rozesmál, jeho smích zněl přirozeně, ale byl v něm i náznak něčeho hlubšího.
„Víš, že by ses už měla přestat bránit? Můžu ti pomáhat, pokud chceš. Nejen s tou rukou,“ navrhl Matouš, ale jeho tón byl opatrný.
Natálie se na něj podívala. Nechala chvíli plynout, než odpověděla, s jemným úsměvem na rtech. „Ne, díky, já to zvládnu. Asi se musím naučit… přijmout to, že občas něco prostě nezvládneš… a to je v pořádku.“
V očích se mu zablýskl určitý obdiv. „To je silné, že to říkáš.“
Podívala se na svou ruku a pak znovu na něj. „Možná to všecko… je fakt jenom nějaký nový začátek.“
Po příjezdu domů pozdě odpoledne se ještě chvíli v tichém rozjímání procházela uličkou za domem. Chodívala tudy před úrazem často. Dnes ale šla po chodníku pomalu a každým krokem vnímala, jak je její tělo stále omezené, i když ruka je na tom už mnohem lépe. Naproti ní kráčela její sousedka, Žaneta Kováčová, starší rodinná známá, něco přes padesát, energická a vstřícná osoba, která se o ni vždy zajímala. Je plnoštíhlá, s kratšími vlnitými hnědými vlasy, vždy pečlivě upravená. Dnes má na sobě pohodlné, ale vkusné oblečení – šedou bundu, tmavé džíny, černé kozačky a šál, kterým si občas ovinula krk.
Žaneta přistoupí k Natálii s přívětivým úsměvem, chvíli se zastaví, zjevně překvapená: „Naty? Tobě se to eště nezahojilo? Já myslela, že už jsi dávno bez sádry!“ Rozhodí rukama a zamračí se: „Co se děje?“
Natáliin úsměv se trochu ztratí, na chvíli se zarazí, než se podívá na svou zasádrovanou ruku: „Ahoj … no jo… eště to není úplně ok, ale už se to zlepšuje. Dráty už mi sice vyndali, to byla úleva. Ale ruka eště není úplně v normálu, chápeš? A ten palec je úplně nehybný a furt docela… křivý.“ Zavrtí hlavou, aby předešla dalším otázkám, ale cítí, jak ji to pořád trochu trápí: „Ta sádra už je o něco menší, ale furt mi to omezuje pohyb. A taky to občas i dost bolí, i když už to není tak hrozné. Ještě to chce čas.“
Žaneta na ni hledí s výrazem znepokojení, ale také s určitou dávkou soucitu: „Aha, chápu. Tak to není moc povzbudivé…“ vydechne, ale potom se trochu usměje, aby Natálii dodala sil: „Ale určitě to bude lepší. Každý den se to bude zlepšovat. Když je to tak dlouho v sádře, nemáš v ruce trochu cit, to je jasný. Ale to přece není navždy, že jo? Jsem si jistá, že brzo to bude zase v pohodě. A ještě budeš dělat všecky ty věci, co tě baví, uvidíš.“
Pomalu odpoví, trochu zklamaně: „Jo, to by bylo fajn, že? Občas si říkám, jestli se vůbec někdy vrátím k tomu, co bylo. Ne, že bych se vzdala, to ne. Ale… teď to je pořád nějaké „mezi“. Ne úplně zdravá, ale ani úplně zraněná. A bolí to každé ráno, když se vzbudím. Jak se mi ten ztuhlý palec probouzí, vždycky se musím na chvíli dát dohromady, než si vůbec můžu podat třeba jen hrníček.“
Žaneta zjemní výraz tváře, zkouší se natáhnout a jemně jí pohladí ruku: „To musí být fakt těžký, vím, jaké máš to svoje „normální“ tempo. Ale věř mi, to je jen taková pauza. Pauza, kterou prostě musíš přežít. Věřím, že se brzo dostaneš zpátky do formy. Když ses dostala přes tu první bolest, tohle už nebude tak hrozné.“ Na okamžik se zamyslí a dodá s náznakem úsměvu: „A taky vím, že se o tebe stará rodina, tak to určitě zvládneš. Máš na to!“
Natálie s trochou úsměvu přikývne, ale v jejích očích je stále náznak skrytého napětí: „Jo, máš pravdu… Taťka říkal, že je to jen otázka času. A myslím, že se pomalu zlepšuju. Jen jsem čekala, že to bude mnohem rychlejší. Chci už se vrátit do běžného života, začít zas něco dělat, nemyslet na to pořád. Ale… jak říkáš, každý den je to lepší. Aspoň jsem konečně zpomalila.“
Žaneta se usměje, dá si vlasy za ucho, podívá se jí do tváře a řekne s úsměvem: „Tak to je skvělé, že si zvykáš. A že to nebereš jako konec světa. Já tě znám, Naty. Ty se s tím popereš! A víš co? Za pár týdnů tě určitě uvidím, jak už se smíchem taháš po ulici, úplně zapomeneš i na tu sádru!“ Mrkne na ni: „A nezapomeň, kdyby něco, jsme tady. Vždycky tě podpoříme.“
Natálie se upřímně usměje a přikývne: „Děkuju, Žany. Opravdu. Moc si to vážím. A taky budu ráda, až tohle bude za mnou… někdy to bolí víc, než jsem čekala.“
Žaneta ji s úsměvem poplácá po rameni: „To je to, co dělá silného člověka. Měj se pěkně. A hlavně se měj ráda, i když to ještě není všechno tam, kde chceš. Důležité je, že jdeš dál.“
Natálie se zhluboka nadechne, nakonec se usměje a poděkuje jí.
Žaneta se s úsměvem dívá, jak Natálie pomalu odchází a zamyšleně dodává: „Jinak, teď, jak tě vidím, musím ti říct – jsem tě nedávno viděla v Brně … s nějakým klukem… společně, u jedné kavárny. Vypadali jste jako… pár. Nějaká novinka?“ Po chvíli ji pozoruje, jak reaguje, ale s respektem k jejímu soukromí. „Pokud o tom teď nechceš mluvit, chápu, ale jen jsem chtěla říct, že pokud budeš potřebovat… víš, že jsme tu.“
Hlasité předčítání
