Tajná služba se služba se rozběhla do všech směrů. Snažila se sesbírat co nejvíce informací o Marwanovi. Všem, kteří s ním měli jakýkoli kontakt, kladli stejné otázky, často pod záminkou „rutinního šetření“. Výsledek? Mozaika, která pomalu začala dávat smysl. Akorát ne tak, jak by si agenti přáli.
Primář Holub, šedesátník s šedivými vlasy a věcným výrazem, rozjímal ve svém prostorné, ale strohé kanceláři, když k němu přišli dva agenti. Muž a žena, oba v upjatých oblecích. Holub je přijal s odtažitým respektem.
„Aha … Kolega Salameh?“ zopakoval otázku. „To je jeden z našich nejlepších neurologů. Profesionál, schopný a důvěryhodný.“
„Máte o něm i nějaké osobní informace? Co třeba jeho názory, kontakty nebo minulost?“ zeptala se přátelským tónem žena.
Primář však neuhnul. „O jeho minulosti vím jen to, co mi sám sdělil. Byl vojenským lékařem během syrského konfliktu. Zachraňoval životy. V jejich politických souvislostech se neorientuju. Mají to tam příšerně nepřehledné.“
Agenti si vyměnili pohledy a pokračovali dál. Primář jim neřekl víc, než bylo nezbytné. Jakmile odešli, zavrtěl hlavou a zamumlal: „Zas další hon na čarodějnice.“
Dva neznámí muži zaklepali na dveře i Miladě: „Paní Pavlicová, jdeme se zeptat na vašeho zetě, dr. Salameha,“ začal jeden z mužů.
„Ano? A copak vás zajímá?“ řekla klidně, ale pevně.
„Máte informace o jeho aktivitách předtím, než přišel do České republiky?“
„Ano, byl lékařem v Sýrii. Zachraňoval životy. Nebral je,“ odpověděla přímo.
Muži se pokusili klást další otázky, ale Milada se urputně držela své linie: „Měli byste vědět, že je to dobrý člověk. Pokud máte nějaké důkazy o opaku, tak je ukažte vy. Jinak si běžte po svých.“ Pak debatu rychle uzavřela.
Ve svém skromném bytě ve Wiener Neustadt přijal agenty tajné služby i usměvavý charismatický stařík Ahmed Abu Zein. Když mu sdělili důvod své návštěvy, vzal to s ledovým klidem.
Stěny jinak obyčejného dvoupokojového bytu zdobily arabské kaligrafie. Vrásčitý Ahmed seděl naproti dvěma mužům v oblecích. Byli zdvořilí, ale jejich přítomnost byla nepřehlédnutelně formální. Na stole stála konvice s čajem a pár sklenic s podšálky, které důchodce před chvílí přinesl. Starý pán byl sice dost opatrný, ale o to hovornější. Mnohdy agentům odbíhal od tématu. S nikým si totiž už dlouho nepopovídal. Od smrti své ženy před necelými dvěma lety žil v bytě úplně sám.
„Marwan? Ano, synovec mé snachy. Můj syn je umělec, víte? A jeho žena je Marwanova teta. Ty kaligrafie, co vidíte po stěnách, všechny je maloval náš Alaa. On je kaligraf a básník. Teď žije i s manželkou v Bejrútu. Co přesně vás zajímá?“
„Vaše propojení s příchodem Dr. Salameha do České republiky,“ odpověděl agent.
„Aha,“ přikývl Ahmed. „Když vypukla válka, ztratil Marwan veškerou naději, že by mohl bezpečně zůstat v Sýrii. Já jsem ho přijal u sebe tady v Rakousku. Vždyť mu šlo o život. Podařilo se mi zajistit mu azyl. Pak jsem mu poskytl reference a pomohl mu, aby se dostal do programu atestací ve Vídni, kde pracoval jako neurolog. V nemocnici pak poznal svou ženu. A to ho nakonec přivedlo do Česka. Vše bylo legální a čisté. Naprosto.“
„A co jeho minulost za války?“
„Lékař. Zachraňoval životy. Měl štěstí, že to vůbec přežil. Byla to úplná hrůza. To je vše, co k tomu mohu říct,“ odpověděl pevně Ahmed.
Jeden z agentů si zapisoval poznámky, zatímco druhý se opřel na židli. „Co jste měli s Českem vy? A co Marwan?“
Ahmed se zamyslel, než odpověděl. „Československo pro nás, Syřany, nebylo neznámé. Já sám jsem u vás vystudoval elektroinženýrství na začátku sedmdesátých let. Po převratu jsem odešel z Česka za prací do Rakouska. A Marwan? Ten se tady zamiloval do Aničky. Chtěla být blíž ke své rodině a tak odjeli.“
„Měl někdy Dr. Salameh kontakty s extremistickými skupinami?“ zeptal se druhý agent, který doposud mlčel.
Ahmed zavrtěl hlavou. „Ne. Marwan víře rozumí a s žádnými šílenci by se nezapletl. Byl vojenským lékařem u opozičních sil. Staral se o raněné, chránil civilisty a pečoval o ty, co neměli přístup ke zdravotní péči. Když válka eskalovala, jeho jedinou starostí bylo pomáhat a léčit. Ne zabíjet. Co vím, nikdy v ruce ani nedržel zbraň. Ono bojovat šel najednou každý, vzdělaný měšťák, rolník z vesnice i beduín z pouště, to víte, vojáci … ti nechyběli. Ale doktorů, těch bylo zoufale málo. I sama FSA ho potřebovala víc jako doktora.“
„A co jeho současné aktivity?“ pokračoval první agent. „Je možné, že se nějak zapletl s radikálními skupinami, třeba finančně?“
Ahmed se usmál, ale jeho oči zůstaly vážné. „Ten? Ani náhodou! To si nedokážu ani představit. Je to především člověk vědy. Ne politiky. A má rozhled. Žádný omezenec, to rozhodně ne. Žije pro svou rodinu a pro svou práci. A pro své myšlenky, hodnoty … a taky víru. Pokud, tak radikální je jen v tom, že každý člověk má podle něj právo na důstojnost, pomoc a lékařskou péči. Na svobodný život podle svého nejlepšího svědomí. A věří, že je to tak i v islámu.“
„Jak si ale vysvětlujete, že je předmětem vyšetřování?“ snažili se přitvrdit agenti.
Ahmed si povzdechl a pokrčil rameny: „Je muslim. Dokonce, řekl bych, zbožný muslim. Vzdělaný, sečtělý … A je Syřan. A Arab. A toto vše dohromady někdy stačí, aby byl člověk podezřelý. Taky je mladý. Ti mladí dneska berou víru o dost vážněji. Nic ve zlém, nemyslete si, oni prostě jen nacházejí v islámu i to volání po svobodě a spravedlnosti pro všechny. A ono tam asi fakt je. Není to o žádném extrému, to spíš my staří jsme byli lajdáci a nebrali to tak naléhavě. Pokud budete hledat důkazy proti němu, ztratíte čas a možná někde mezitím číhá někdo jiný, kdo je opravdu nebezpečný,“ mračil se Ahmed.
Po více než dvou hodinách Ahmedových odpovědí, rozbíhavých na všechny strany, se agenti přestali vrtět na židlích a zvedli se konečně k odchodu: „Děkujeme za váš čas, pane Abu Zeine.“
Ahmed je doprovodil až ke dveřím. „Doufám, že se vše co nejrychleji vyjasní,“ řekl a podal jednomu z nich ruku. „Marwan je dobrý člověk. Toto si nezaslouží.“ Pak za nimi zavřel dveře a zhluboka si povzdechl. Agenti odešli zklamaní a vyčerpaní z jeho dlouhých a nikam nevedoucích monologů. Ahmed však velmi dobře věděl, co tím sleduje.
Okamžitě poté zavolal Marwanovi: „Assalámu alajkum, bratře. Buď moc opatrný, Abú Ísá. Už se na tebe ptají i tady.“
V Brně přijal Matouš agenty na chodbě kolejí. Byl ze všeho už unavený.
„Jaký je váš vztah s dr. Salamehem?“ zeptala se seriózně vyhlížející žena.
„Můj příbuzný. Sestřenčin manžel. A jeden z nejlepších lidí, jaké znám,“ odpověděl pevně.
„A co jeho minulost?“
„Pokud zachraňovat životy považujete za něco podezřelého, pak byste si měli načíst, co obnáší povolání lékaře. Protože to je vše, co dělal,“ dodal s jízlivostí.
Agenti zase odešli s nepořízenou.
Čím více lidí vyslechli, tím jasnější obraz vyvstával. Dr. Marwan Salameh nebyl terorista ani extremista. Tajná služba si to začínala uvědomovat, jen nebyla připravena uznat omyl. V mezičase se však informace o výsleších začaly šířit po okolí, čímž narůstalo napětí.
Ten klidný podvečer Matouš seděl na své posteli na kolejích a hleděl z okna na zapadající slunce. Mobil mu zavibroval na stolku. Na displeji se objevilo tetino jméno. Přijal hovor okamžitě, protože očekával, že Milada poskytne další informace o situaci.
„Ahoj, teto,“ pozdravil klidně, ale s nádechem obav. „Co se děje?“
Na druhé straně byl slyšet povzdech. „Ahoj, Matúšku. To s Marwanem sa pořád nelepší. Tajní byli aj za mnú. Chtěli vědět všecko, co o něm vím. Kladli mi otázky, na které jsem měla chuť sa rovnou ptat jich.“
Matouš zamručel. „Byli i za mnou, představ si. Jsou jak supi. Mrchožrouti.“
„No o to nejde. Ale Anička…“ zarazila se Milada. „Měla zřejmě kvůli těm všem stresům a výslechům problémy. Zdravotní. Minulý týden skončila v nemocnici.“
Matouš si stiskl čelo a jeho srdce se rozbušilo. „Cože? Proč mi nikdo nic neřekl? Co se stalo?“
„Byla na výslechu a to ju úplně rozložilo. Ten stres … víš, je citlivá, těhotná. Musela na pozorování, ale díkybohu ona aj malé sú v pořádku. Marwan to vzal strašně těžce. Celý svět mu obrátili hore nohama, ale když sa to dotklo jeho rodiny, je jak rozzuřený lev. Ale o Aničku sa postaral vzorově.“
„Bože…“ zašeptal Matouš a promnul si obličej. „Je to horší, než jsem si myslel. Teď už je dobrá?“
„Už je jí líp. Odpočívá. A Marwan sa snaží, aby měla klid. No oba sú z toho úplně grogy. A jak to zvládáš ty?“
Matouš si povzdechl. „Moc dobře ne. Rád bych jim pomohl, ale cítím, že jsem bezmocný. A teď toto… Doufejme, že pravda zvítězí a ti hajzlové jim nezničí život.“
„Matúšku, jsi mladý a bojovný. To je dobré. Ale pamatuj, že někdy je také třeba být trpělivý. Věřím, že Marwan má dost síly, aby to ustál. A my mu musíme být oporou.“
Matouš přikývl, i když Milada to nemohla vidět. „Díky, teti. Dám vědět, pokud něco zjistím. A kdyby cokoliv, okamžitě volej.“
„Samozřejmě, Matúšku. Dávej pozor,“ dodala a zavěsila.
Matoušova mysl byla zahlcená obavami o Annu, Marwana i tetu. Měl nutkání jim okamžitě zavolat, ale záhy si uvědomil, že je lepší nechat je teď odpočívat.
Natálie znovu čekala v nemocnici. Bílá plastová křesla lemovala stěny čekárny, na kterých visely plakáty o zdravém životním stylu. Vzduch byl cítit dezinfekcí a lehce zatuchlým závěsem. Seděla v jednom z křesel, ruce pevně sevřené kolem kabelky. Její pravá ruka byla po intenzivním cvičení chráněna ortézou, ale bolest v palci stále pulsovala jako neodbytné připomínání hranic, které jí zranění stanovilo.
Dveře ordinace se otevřely a vrchní sestra ji zavolala. „Slečna Polhošová? Pan doktor vás čeká.“
Natálie nejistě vstala. Vstoupila do ordinace, kde ji přivítal doktor Pavlíček, její někdejší operatér, muž kolem čtyřicítky s laskavým, byť občas ustaraným výrazem. Měl na sobě bílý plášť a před sebou její zdravotní dokumentaci s výsledky všech vyšetření.
„Posaďte se, slečno,“ řekl a ukázal na židli naproti jeho stolu.
„Jak teda, pane doktore?“ zeptala se tiše, její hlas se třásl nervozitou.
Pavlíček si sundal brýle a promnul si kořen nosu: „Mám pro vás zprávy, které nebude snadné přijmout,“ začal a jeho hlas byl pevný a profesionální. „Vaše kloubní chrupavka je nevratně poškozena. Navíc šroub, který jsme použili ke stabilizaci zničeného kloubu, tlačí na váš nerv. To jsou zřejmě příčiny vaší bolesti a částečné necitlivosti.“
Sevřela okraj židle. „Co to znamená?“
„Budeme muset provést reoperaci,“ řekl klidně. „Plánujeme vyjmutí šroubu a artrodézu. To je trvalé znehybnění kloubu. Zásah má u přibližně tří čtvrtin pacientů potenciál zmírnit bolesti. Ale upozorňuji, že ani to není bez rizik. Zlepšení není stoprocentně zaručené. Může se stát, že bolesti nezmizí, ale bez operace zůstane váš stav určitě neměnný, s možným rizikem zhoršení. Takto aspoň můžeme rehabilitací plně rozhýbat ten druhý kloub.“
Mlčela, pohledem těkala mezi doktorem a svými rukama. „Kolik dlouho to bude trvat?“
„Po operaci několik dní hospitalizace, dlaha přibližně na osm týdnů a následně několik měsíců intenzivních rehabilitací,“ vysvětlil. „Vím, že jste hudebnice. Návrat ke hře bude pomalý a postupný. Musíte to vydržet. Nic jiného nezbývá.“
„A co když ani to nepomůže?“ zašeptala, její hlas se zlomil.
„To riziko existuje vždy, u každého zákroku,“ odpověděl upřímně. „Ale věřte mi, je to vaše nejlepší šance. Bez operace zůstane vaše ruka omezená jako teď a lepší už to určitě nebude.“
Přikývla a v očích se jí objevily slzy. „Udělám to,“ řekla pevně. „Nemůžu dovolit, aby to bylo horší.“
Matouš dorazil na místo jejich schůzky v čajovně o něco dřív. Seděl u stolu s konvicí horkého čaje, jeho pohled byl zamyšlený. Když přišla i Natálie, okamžitě si všiml jejích unavených očí. Byla pořád krásná, ale na jejím obličeji se zračila všechna tíha posledních dnů.
„Ahoj,“ pozdravila ho a slabě se usmála.
„Ahoj, lásko,“ odpověděl, vstal a objal ji pevně. Natálie se v jeho objetí rozplakala. Slzy smutku a frustrace jí stékaly po tvářích.
„Co se stalo? Pročpak pláčeš?“ zeptal se, když se posadili.
Vylíčila mu, co jí řekl lékař: „Musím na další operaci. Jinak to nikdy nebude lepší. Já se bojím. Že už nikdy nebudu hrát jak dřív.“
Chytil ji za ruce a hleděl jí přímo do očí. „Jsem tu pro tebe. Ať se stane cokoli, budu s tebou. A věřím, že to zvládneš.“
„A co ty? Jak to dáváš?“ zeptala se. „Anička mi volala, co je s Marwanem. Vím všecko. To je hrozné. Plán nějaký máme?“
Na chvíli zavřel oči, jako by sbíral slova. „Ještě nevím,“ přiznal. „Ale musíme něco udělat. Tohle je přece celé špatně, úplně špatně. Ať už je za tím kdokoli, musí za to nést odpovědnost.“
„Co mě ale štve nejvíc, je ta drzost,“ pokračoval po delší odmlce. „Oni si dovolí napadnout nevinného člověka a přitom se tváří, že dělají svou práci. Sáhli na Aničku, na těhotnou ženu. A skoro ji zničili. Málem potratila. A Marwan? To, jak ho táhnou bahnem, je prostě neodpustitelné.“
Natálie mu sevřela ruku, aby ho uklidnila. „Já vím, Maťulko. Je to strašné. Ale musíš najít způsob, jak tomu čelit, aniž tě to pohltí. Marwan tě potřebuje klidného a silného.“
„Snažím se,“ řekl Matouš. „Ale někdy mám pocit, že bych nejradši něco rozmlátil na kusy. Jak tohle může být spravedlnost? Jak můžou být tak slepí?“
Novinář Libor Chalupa seděl ve své malé kanceláři, obklopen stohy papírů, otevřenými složkami a monitorem, na kterém neustále přibývaly poznámky. Na stole měl položený diktafon, jehož nahrávky byly pro něj klíčem k posledním týdnům vyšetřování Marwana Salameha. Chalupa prahl po senzacích a věděl, že příběh syrského lékaře s kontroverzní válečnou minulostí by mohl přitáhnout hodně pozornosti.
Jeho první stopou bylo anonymní upozornění na blogu jednoho z protimuslimských aktivistů, naznačující, že jistá „osoba s podezřelými vazbami na teroristické skupiny“ působí v české nemocnici. Chalupa hledal dál. Přes své kontakty ve státních složkách získal drobné, ale významné útržky informací – zmínky o Marwanově vojenské minulosti a o tajném šetření jeho aktivit.
Jednoho dne mu zavolal známý. Bývalý policista. Anonymně mu naznačil, že případ je sledován už i tajnými službami. „Moc toho nevím, ale víš, jak to chodí. Když policajti dostanou něco takového, zatáhnou do toho i tajné. To často znamená, že půjde o něco šťavnatého,“ řekl zdroj.
Chalupa měl pocit, že narazil na zlatou žílu. V následujících dnech obdržel několik e-mailů z anonymních adres. Obsahovaly úryvky interních dokumentů, včetně přepisu Marwanova výslechu, zmínek o jeho minulosti vojenského lékaře u FSA a podezření z možných vazeb na islamistické skupiny. I když tyto dokumenty nebyly kompletní a mnoho z informací bylo vytržených z kontextu, pro Chalupu to byla perfektní munice.
„Nemůžeš si být jistý, jestli to je pravda,“ varoval ho kolega z redakce. „Pokud toto vypustíš a nebudeš mít vše podložené, můžeš skončit u soudu.“ Chalupa ale cítil, že má v ruce příběh, co by mohl jeho kariéru katapultovat.
Začal pracovat na článku. Snažil se informace prezentovat jako otázky a spekulace, aby se vyhnul přímému obvinění. Nazval ho: „Doktor terorista? Kdo je teplický neurolog Salameh.“ Popisoval Marwanovu minulost jako vojenského lékaře, jeho příchod do České republiky a anonymní obvinění, která se kolem něj točila. Důsledně se vyhýbal přímým tvrzením, ale text se hemžil náznaky a pochybnostmi.
Článek vyvolal nebývalý rozruch. V teplické nemocnici zavládla nervozita. Publicita kolem případu zasáhla i Marwanovy kolegy. Na sociálních sítích se objevily ostré, až nenávistné komentáře, rozdělující veřejnost na nemnohé, kteří lékaře bránili a na lynčující masu těch, kteří ho už z principu brali za potenciální hrozbu. Tajné služby byly rozhořčeny únikem informací a zahájily interní šetření, jak k němu mohlo dojít.
Marwan byl zdrcen. „Toto je to, čemu říkají spravedlnost?“ řekl manželce, když seděli doma a četli článek. „Ničí mou pověst na základě polopravd a domněnek.“
Chalupa sice získal určitou slávu díky kontroverznímu článku, ale zároveň čelil kritice za neověřené informace. Tajné služby se pokusily utlumit jeho další šetření, zatímco lékařova situace se stávala ještě složitější. Případ, který mohl být brzy uzavřen, se dostal znovu do popředí veřejného zájmu, což ještě více komplikovalo život všech zúčastněných.
Matouš cítil čím dál větší potřebu opět navštívit Polhošovy. Raději by se s nimi setkal za jiné situace, ale rozhodl se to udělat právě teď. Může to být přece způsob, jak si ujasnit některé z těch složitých pocitů, které v něm stále zůstávaly a neodcházely, ať dělal, co mohl. Když by se k nim přiblížil ještě víc, mohl by rozetnout aspoň část svých vnitřních konfliktů. Nejenom jako Matouš, ale i jako filozof, který se stále potýkal s problémy, jež vnímal v celém svém životě. Měl potřebu hledat u nich útěchu a porozumění.
Když přijel do Oslavan, bylo to trochu jiné, než jak si původně představoval. Něco viselo ve vzduchu. Byl tichý klidný večer. Zaklepal na dveře a čekal. Po chvíli se otevřely a ve dveřích se objevila Marika. Přijala ho s teplým úsměvem, ale zároveň cítila, že dnes to bude odlišné. Z nějakého důvodu si to uvědomoval i Matouš.
„Ahoj, Maťo, moc ráda tě vidim. Natálka řikála, že chceš s náma trocha popovídat. Poď dál, daj si něco jest aľebo pit … aľebo mám uvařit pro tebe něco?“ usmála se. Vnímala ho dlouho jen jako rodinného přítele, ale už ho postupně přijímala i jako partnera své dcery. Byť po jejím boku zprvu čekala někoho úplně jiného.
Usadil se. Vypadal trochu zmateně a strhaně. Po chvíli se k němu přidal i František. Ještě voněl vápnem. Jeho šediny a starší oděv vypovídaly o jeho pracovním nasazení, ale v jeho očích se zračila příjemná zvědavost.
„Servus! Tak jaká, Maťo? Co ta tvoja škola?“ usmíval se. V jeho tónu se mísilo něco, co nelze přesně vyjádřit. Byla to zvědavost, která se pomalu měnila až v zaujetí.
„No, vlastně jsem se přišel trochu vykecat,“ přiznal se Matouš. „O tom, co se teď děje v mé hlavě. O tom, co vše se děje okolo mě… ve vztahu k Natynce… a k vám.“ Pak se podíval na Mariku a pak na Františka, jako by v nich hledal oporu. „Chci vědět, jak to cítíte vy. Je to pro mě strašně důležité. Chci vědět, co si myslíte o tom, že… že ji miluju a chci s ní žít.“
Marika se podívá na svého manžela a pak se opatrně podívá na Matouše. Cítí jeho upřímnost, ale zároveň je to něco, co nemůže tak úplně snadno spolknout.
„Víš, Maťo…“ začne pomalu, „To néni len tak. To néni o tom, že tě nemáme radi, aľebo že nevíme, jaký si. Ale nebudete to mět jednoduche. My to vidíme trocha inak… Všici se diváji, co bude medzi tebou a Natálkou. Všici.“
„Též by sem chcel, aby to bylo ináč,“ dodal František. „Aby všicko bylo víc jednoduche, no víš jak. Nekeré věci nemožeš měnit. Aj ked jsme s Natálkou dycky mluvili, že si jak náš syn, tak… cely ten svět okolo tebe je furt iny.“
Matouš si povzdechl. V jeho hlavě se mísily vzpomínky na to, co mu o rodinných vztazích říkali Marwan a Anička a to, co zažil doma s vlastními rodiči. „Já chápu, co říkáte,“ snažil se do nich vcítit. „Vím, že to není jednoduché, ale… prostě ji miluju. A vím, že pro ni je to taky těžké. Ale pokud máme strach, že to nakonec nevyjde, nebo že bude nějaký problém … myslím, že to není úplně o tom. Jde o to, co jsme schopní si vzájemně dát.“
David, který dosud mlčel, teď odložil telefon a podíval se na Matouše: „Jako… myslíš, more, že to fakt dáte? Budeš muset bojovat s tolika moc věcma, co neznáš.“
„Vím, že to není jednoduché,“ díval se na ně Matouš upřeně. „A to je právě ten problém. Nemůžeme přece být ze všeho podělaní už předem. Pro mě je Natynka ta jediná správná volba. A věřím, že můžu být jediná správná volba i já pro vás.“
Marika se tiše zamyslela. Po chvíli se naklonila k Matoušovi. „Chcem ti pomoct, ale sámi mame strach, jak to všicko dopádne…“
Matouš dál zamlkle seděl na staré pohovce v obývacím pokoji. Marika přinesla čaj, František na chvíli odešel do kuchyně, ale jeho těžké kroky byly stále slyšet. David, který se nejdřív tvářil rozpačitě, si teď tiše hrál na telefonu, ale občas zvedl oči. Natálie seděla vedle něj, lehce nervózní, protože věděla, že dnes se otevře něco těžké a bolestné, ale zároveň nezbytné.
Po chvíli pohledu do šálku čaje se Matouš odhodlal promluvit. Tišší, než obvykle, ale stále dost silný, aby zněl upřímně.
„Já… musím vám něco říct. O matce. O tom, jak to máme doma. A co všechno mi to dává. Nebo spíš bere,“ odmlčel se a pak pokračoval s těžkým povzdechem: „Celý život mě učila, že svět se dělí jenom na dvě poloviny: na slušné Čechy, kteří se podřizují normám, mají stejné hodnoty, mluví stejným jazykem, jedí stejné jídlo a žijí v podobných městech. A pak na ty ostatní, co jsou jinací. A víte, co je nejhorší? Že já jsem pro ni teď jeden z těch ‚jiných‘. Teď tím víc, ale byl jsem tak trochu i předtím. Možná i proto mám tak silnou potřebu hledat smysl, jít hlouběji do všeho.“ Pohledem sklouzl na Natálii, která seděla tiše vedle něj.
„Matka mě nikdy nechápala,“ pokračoval. „A nikdy by nepochopila ani Natynku. Naším světem je podle ní něco jiného a vše, co neodpovídá její představě, je špatně. To je ten svět, který mě neskutečně zraňuje. A zraňuje nejen mě, ale i tebe, Natynko. I tebe a všechny, co se z něj vymykají.“
Natálie zůstala tiše sedět. Sklonila hlavu, ale Matouš i přesto viděl, že cítí každé jeho slovo. Snažila se správně vyjádřit, co cítí, ale nakonec jen pomalu promluvila: „Je mi to líto, Maťo. Nikdys neměl projít něco takové. A přitom tvoja mamka… ona tě vlastně vůbec nebere, či? Ty nejsi syn, kerého by chtěla. Seš něco jiné jak její představa. Tak jako je pro ně těžké přijmout mě. A nás.“
Matouš se zhluboka nadechl, s napětím ve tváři. „Jo, přesně tak.“ Jeho hlas byl plný bolesti a frustrace.
František se mezitím vrátil do obýváku. Odkašlal si a podíval se na Matouše. „Známe to. Moc dobre. Nikdy to neni lehke. My to taky zaživáme… Už když se nám narodila Natálka. Když byla mála, spousta lidi na nas koukali inak. Už to, že jsme Romáci, stačilo, že nás odsoudili. Jak jsem stárnul, pochopil jsem, že nikdy nebudem stejně na tom jak všici. Aľe viš, co? Pak jsem pochopil, že nezáleži na tom, jak to maju oni, ale na tom, co si možem dat. Jeden druhýmu.“
Matouš se k Františkovi otočil: „Přesně! Právě o tom to je. Ale i tak, po pravdě, necítím se kvůli tomu v pohodě. Pořád mám pocit, že jsem taky něco jako ten ‚jiný‘. A že ať se budu snažit sebevíc, nikdy nebudu v očích svojí mámy normální. Nikdy mne neuzná. Nikdy mne nebude brát. A to bolí. Hodně.“
Marika mlčela a seděla tiše. Pak se najednou podívala na Matouše s laskavým, ale rozhodným pohledem. „A tobě to nedáva smysl, však? Měli byste se oba cítit doma vitáni. Já vim, že to není jednoduche, ale právě to može být aj víc sílne. Ked dva lidi cítijou to sáme, ked jeden druhého dokáže cítit, jak je, to jedine može fungovat.“
Natálie se jemně pousmála a podívala na Matouše. „Já… chcu to tak. Chcu být s tebou. A rozumět ti. Bez ohledu na ostatní.“
Matouš se usmál a stiskl její ruku: „Já taky, Natynko. Já taky. S tebou.“
Místnost ztichla. Matouš už necítil tak tíživou bolest, ale přesto ho pořád svírala těžkost. Dnes si díky Polhošovým uvědomil, že jeho boj je nejen proti všemu, co ho zraňuje, ale i za to, co je pro něj nejdůležitější. Za vztah, který se stále rozvíjí a porozumění, které teprve musí přijít.
Seděl dál trochu rozladěný, ale nyní připravený sdílet s nimi cokoli. Po chvíli ticha, kdy mu František a Marika poskytli prostor, se rozhodl pokračovat v otevřenější diskusi. Pohledem spočinul na Natálii, než se podíval i na Františka, Mariku a Davida, zvědavé na to, co ještě řekne.
„Chci vám říct i něco o Marwanovi, mém příteli… a manželovi Aničky, mé sestřenice,“ začal vyprávět dál. „Je to lékař, uprchl ze Sýrie před tím, co tam zažil. Před Asadovým režimem.“ Povzdechl si, jak si vybavil Marwanovo vyprávění. „Marwan je… jiný. On prošel takovým peklem, že bych si nikdy nedokázal představit, co to všechno znamená a že to někdo vůbec mohl přežít. A přesto je to ten nejlaskavější člověk, jakého znám.“
Polhošovi se tiše zaposlouchali. I David odtrhl oči od telefonu a zvědavě se zadíval na Matouše.
„Marwan je syrský uprchlík, ale jeho zkušenosti s tím, jak se na něj dívá západní svět, jak je považován za něco méněcenného, to je přesně to, o čem mluvím,“ pokračoval dál. „O tom, jak se jinakost, i když jsi vzdělaný, úspěšný a lidský, pořád bere za něco nežádoucího. I on cítí, jak se k němu chová svět jen kvůli tomu, že je jiný. A když se k němu někdo obrátí jako k ‚cizinci‘ jen kvůli tomu, odkud pochází, cítí to jako přímý útok na svou lidskou důstojnost.“
Odmlčel se. Cítil, jak v něm vře zlost, a zároveň se ho zmocňuje hluboký smutek. „Marwan mi vyprávěl, jak tam, v Sýrii, když začaly revoluční protesty, byl jako lékař svědkem toho, co režim dělal s lidma. A když viděl, jak Asadovy síly rozdrtily jakýkoli odpor, jak lidi, kteří chtěli změnu, prostě pozabíjeli nebo donutili uprchnout, rozhodl se, že už nemůže dál. Odešel. Ne proto, že by měl strach o svůj život – ten měl už stejně na háku – ale protože věděl, že v takovém světě už nemůže zůstat a dělat svou práci, aniž by byl součástí něčeho, co ho ničí. Co nakonec zničí úplně všechny.“
František a Marika mlčeli, jejich obličeje byly smrtelně vážné. David zůstal zticha. I on se snažil přemýšlet, co ta slova znamenají.
Matouš se podíval na Natálii a pak znovu na Polhošovy. „Marwan mě hodně naučil. Vážně moc. Není to jen o tom, že se lidé stávají oběťmi režimů nebo válek. Je to i o tom, jak se svět dívá na lidi, kteří jsou jiní, kteří neodpovídají představám druhých a nevejdou se někomu do šablon. O tom, jak dominantní pohled na jinaké, ať už z důvodu jiné národnosti, barvy pleti, jazyka nebo víry, znamená, že se těm jinakým lidem upírá rovnost a důstojnost. A víte, co je na tom nejhorší? Že tohle není jen o Sýrii nebo o Marwanovi a o Arabech. Nebo třeba o Romech. Tohle je o nás. O nás všech, kteří prostě nejsme v očích některých lidí dost ‚kvalitní‘. A dostatečně lidi.“
„Také příběhy je moc,“ řekne najednou Marika. „A možno lidi necítiju, že na druhé straně jsou iní opravdický lidi, co si prošli peklo. Marwan je taký sílny, že to zvládol. A myslím, že i ty, Maťo, se pomalu učiš byt čim dál vic sílny.“
František přitakal: „Jo. Máš pravdu. Ked se na to podívám z pohledu nás, Romáků, taky to býva někdy těžke, mět pocit, že jsi furt něco míň. Že tě nikdo nechápe. Ale dokud se nediváme na to, co nás spojuje, nikdy se neposunem. Tady nejsme iní. Tu sme rodina. Aspoň tu v tomto baráku! A to je víc jak všicko vonku.“
„Ano. Já vím. A já to chci,“ hlesl Matouš. „Být součástí rodiny, co není rozdělená, co jde dál, až za černobílé nálepky. Když si člověk promluví s někým jako Marwan, když zažije i to, jak je vnímán, pochopí, že v tomhle světě nemůže být nikdo opravdu svobodný, dokud se nezměníme všichni.“
Poposedl si, když se rozhovor znovu stočil na Marwana. S povzdechem začal vyprávět o všem, čemu teď Marwan a jeho rodina čelí. O článcích a udáních, o výslechu, o tajných.
„To, co se děje Marwanovi, je šílené,“ řekl Matouš a podíval se na Natálii. „Je to nespravedlivé. Záchrana lidí za války se teď obrací proti němu, jako by snad to, že byl vojenský lékař, dělalo z jeho činů něco špatného. A Anička, těhotná, se ocitla dokonce v nemocnici, jak ji to rozrušilo.“
František potřásl hlavou a zvedl oči vsloup. „Dycky je to to same,“ zabručel vztekle. „Stačí, že si černej, alebo ses narodil inde. A hned se na tebe dívaj jak na kriminálnika. My to dobře známe. Ked sem byl mlady, robil sem v lese na pile. Každýkrat, ked se neco ztratilo, aj blbá sekera, házali to na mě. ‚Cikán, to je jasný,‘ řikali. A já se nemoh bránit.“
Marika přikývla a zatřepala rukama, jako by chtěla něco setřást. „Já též,“ začala vyprávět. „Raz, to jsem byla těhotná s Natálkou, pametáš, Fero? Přišla jsem do obchodu a chcela koupit věci pro děcko. Prodavačka na mě furt čuměla, že by sem měla strčit do kapsy neco. A ked jsem zeptala na ten kočárek na cenu, tak prej že ‚na to stejně nemám, tak ať neztrácam čas‘.“
V kuchyni zavládlo na chvíli ticho, které přerušila Natálie. „Ale proč se nám to děje pořád dokola? Jako třeba v tom elektru Davčovi …“ zeptala se a její hlas byl rozechvělý.
Z rohu místnosti se ozvala malá Vanesa, která si doposud kreslila na zemi. „Ve škole mi taky nadávali,“ prohlásila tiše, aniž by zvedla oči od papíru.
„Kdo ti nadával, láska moja?“ ozvala se Marika a František se zamračil.
„Děcka,“ odpověděla desetiletá dívka. „Říkali, že su špina cigánska a že jsem donesla vši do školy. Ale já nic neměla, mamko, fakt ne!“ Její hlas se chvěl a její drobná ručka svírala pastelku.
„A co učitelka?“ zeptala se Marika a Vanesa jen pokrčila rameny.
Matouš si povzdechl a zakroutil hlavou. „To je pořád dokola. Lidi soudí a odsuzují. Proto teď Marwan sedí na výsleších a musí dokazovat, že není terorista. A přitom to je člověk, který by nikdy nikomu neublížil.“
František sevřel ruku v pěst a udeřil s ní do stolu. „Já už vážně nevim, co s tym! Poctivě chodíme do roboty, vychováváme děcka … a furt jim to málo. Co ti zbýva?“
Matouš se zadíval na Františka a Mariku, pak na Natálii. „Nevzdáme se. Ani Marwan, ani my,“ řekl pevně. „Ale je potřeba víc, než jen láska. Potřebujeme změnit i to, jak se na nás lidi dívají. A to nejde přes noc.“
Natálie ho chytila za ruku a jemně ji stiskla. „Hlavně že jsme spolu. Ve všem tomto. V dobrém aj ve zlém.“
Přikývl a pohledem pohladil všechny kolem stolu. Věděl, že to nebude lehká cesta, ale tady našel odhodlání pokračovat dál.
Hlasité předčítání
