Danuše nejprve sdílela obecný příspěvek o rizicích, která představují „zahraniční lékaři s nejasnou minulostí“. V rámci protiimigrační skupiny přispěla k diskusi tím, že zmínila, že má konkrétní informace a naznačila, že Marwanova minulost je v rozporu s jeho současným postavením:
„Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo vás léčí? Slyšela jsem o případech, kdy se z bývalých vojenských lékařů stali civilní specialisté, ale jejich minulost se nikdy pořádně neprověřila! Jak je možné, že lidé s vazbami na ozbrojence a teroristy třeba někde v Sýrii dnes působí i v našich nemocnicích? Kdo nás ochrání?“
Když obdržela zprávu od svých nových kontaktů z teplické skupiny, její první reakcí bylo vzrušení. Zpráva obsahovala několik zásadních tvrzení:
– Marwan Salameh byl údajně ve svém městě jedním z organizátorů protestů během syrské revoluce.
– Po začátku války měl sloužit jako vojenský lékař u Svobodné syrské armády (FSA).
– Prý měl být dokonce „islamista“ spojený i s některými radikálnějšími skupinami.
Tato obvinění byla pro Danuši dostatečně výbušná na to, aby věřila, že je může nějak využít proti němu, pokud je předá médiím. Uvědomovala si však i to, že takové informace jsou obviněními bez konkrétních důkazů. „Musím to alespoň nějak zarámovat, ať to vypadá důvěryhodně,“ přemýšlela.
Plán se začal formovat: Použít informace k šíření podezření. Rozšířit obvinění, že Marwan mohl mít styky s radikálními skupinami. Vyvolat obavy z jeho působení v nemocnici. Požádat své kontakty, aby pomohli prosadit článek nebo příspěvek na sociálních sítích. Anonymně kontaktovat vedení nemocnice a zahltit ho otázkami o Marwanově minulosti a vyvolat tlak na jeho odchod.
Danuše našla novináře, kterému chtěla předat svůj příběh. Seděla v rohu malé hospůdky na okraji Lednice, kam si domluvila schůzku s mužem, na něhož získala kontakt od svých spojenců z protimuslimské skupiny. Restaurace byla prostá, s dřevěnými stoly a židlemi, na kterých už bylo vidět, že mají něco za sebou. Vzduchem se nesla vůně oběda, ale ona byla příliš soustředěná na svůj cíl, než aby to vnímala.
Novinář se jí představil jako Libor Chalupa. Byl mužem středního věku s řídkými vlasy a unaveným pohledem. Na sobě měl šedou košili a džínovou bundu, co působila jako jeho každodenní uniforma. Mluvil tiše, jakoby se neustále bál, že ho někdo poslouchá.
„Takže, paní Vaculíková, říkali mi, že máte nějaké zajímavé informace. Co přesně to je?“
Danuše se naklonila k němu, aby byla diskrétní: „Jde o jistého lékaře. Pracuje v teplické nemocnici a má velmi nejasnou minulost. Podle mých informací působil během syrské války ve Svobodné syrské armádě. A co je horší, jsou zde náznaky, že měl vazby i na radikální skupiny.“
Chalupa zvedl obočí. „To zní… zajímavě. Máte ale nějaké opravdické důkazy?“
„Mám výpovědi hned z několika zdrojů, které tuto informaci potvrzují,“ přikývla. „Mluvila jsem s lidmi, kteří se o něj zajímali. Ti mi řekli, že během války v Sýrii organizoval protesty a později spolupracoval s FSA. Jsou i indicie, že je islamista. Nemůžeme přece připustit, aby takový člověk působil v naší zemi jako lékař!“
Novinář si promnul vlasy a chvíli mlčel, zatímco přemýšlel. „Ale máte něco opravdu konkrétního? Třeba jako nějaké … dokumenty, fotografie, autentická svědectví?“
Danuše vytáhla z kabelky obálku s vytištěnými screenshoty a poznámkami. Byly tam výstřižky z rozhovorů ve skupině, odkazy na články o syrské válce a také několik záznamů o Marwanovi, které našla online: „Tohle je všechno, co jsem zatím dala dohromady. Vím, že to zdaleka není kompletní, ale pokud někdo jako vy bude mít přístup k dalším zdrojům, můžete z toho vytvořit příběh, který zarezonuje.“
Začal listovat materiály a chvíli si je prohlížel. Jeho výraz byl zamyšlený, ale ne příliš nadšený. „To je všechno dost vágní, paní Vaculíková. Pokud to máme poslat do světa, potřebujeme něco o hodně silnějšího. Něco, co ukáže jasnou spojitost mezi tím člověkem a nějakou konkrétní kriminální skupinou nebo zločinem.“
„Pane Chalupo, to je jen začátek,“ řekla už poněkud podrážděně. „Pokud zveřejníte článek, rozvíříte vody. Lidé se ozvou, začnou se ptát a možná přijdou s dalšími informacemi. Takhle to přece funguje, ne? Zasejete semínko a ono vyroste.“
Chalupa se mírně pousmál, ale jeho tón zůstal skeptický. „Ano, to občas zafunguje. Ale musíme být hodně opatrní. Pokud zveřejním něco, co nemůžu nijak podložit, může se to obrátit proti mně – nebo i proti vám.“
Danuše přísným tónem namítla: „Tady jde přece o naši bezpečnost! O to, kdo nás léčí, kdo má přístup k našemu zdraví, našim dětem a našim domovům. Nemůžeme jen tak nečinně přihlížet!“
Chalupa si povzdechl a schoval materiály zpět do obálky. „Dobrá. Podívám se na to, paní Vaculíková. Možná se něco najde. Ale pokud mám být upřímný, potřebujeme něco hutnějšího, abychom to mohli skutečně rozjet. Uvidíme, co se dá dělat.“
„To je vše, oč žádám. Hlavně aby se už konečně začalo jednat,“ odpověděla Danuše s náznakem úlevy.
Když se zvedal k odchodu, jeho výraz zůstával neutrální. V hlavě mu běžely otázky, jestli ta legrace stojí za riziko. Danuše sledovala, jak odchází. Cítila, že udělala další krok vpřed. „Pokud to neprojde tady, najdu si někoho jiného,“ říkala si v duchu. „Musí přece být cesta, jak ho zastavit!“
Po nepříliš uspokojivém setkání s Chalupou se rozhodla k přímějšímu a agresivnějšímu kroku. Inspirována radami svých kontaktů v protimuslimské skupině vytvořila text apelující na širokou veřejnost, který by se dal zároveň snadno sdílet.
Ve svém kabinetu, obklopená poznámkami o Marwanovi a vytištěnými články o syrské válce, otevřela starý textový editor na svém stolním počítači a začala psát. Text, který sepsala jednoduchým a emotivním stylem, aby snadno zaujal a oslovil co nejvíce lidí, kombinoval fakta, polopravdy i naprosté výmysly. Zpochybňoval Marwanovu minulost a tvrdil, že pracoval jako vojenský lékař pro „podezřelé skupiny“ během syrské války. Bez důkazů tvrdil, že měl kontakty na „radikální islamistické kruhy.“ Vyvolával strach, že Marwan by mohl zneužít své pozice lékaře ke svým „skrytým cílům.“ A tvrdil, že Marwan vyhledává mladé lidi a radikalizuje je pod rouškou diskusí:
„Zamýšleli jste se někdy nad tím, kdo všechno má přístup k našim životům, našim dětem a našemu zdraví? Víme, kdo k nám přichází z válečných zón? Dr. Marwan Salameh, dnes neurolog v jedné z našich nemocnic, má temnou minulost. Byl vojenským lékařem pro islamistické skupiny. Máme být klidní, když takový člověk působí v našem zdravotnictví? Kolik podobných skrytých hrozeb se mezi námi potuluje?“
Po dopsání jej Danuše předala jednomu z hlavních aktivistů severočeské protimuslimské scény, který provozoval ultrapravicový blog „Blanický rytíř“. Aktivista její text mírně upravil a publikoval na svém blogu s dramatickým titulkem: „Doktor Džihád? Pravda o Dr. Marwanu Salamehovi.“
Aby text působil autenticky, byl doplněn obrázkem syrské válečné scény, staženým z internetu. Obsahoval i výzvu: „Sdílejte, než to smažou. Musíme vědět, kdo k nám proniká pod rouškou pomoci. Chraňme naše děti!“
Členové teplické skupiny začali text rozesílat jako řetězový e-mail s předmětem: „Pozor na doktora Džiháda!“ Sdíleli ho i na svých facebookových profilech a v různých dalších protimigračních skupinách. Kopírovali pasáže textu do komentářů pod články o migraci, zdravotnictví nebo situaci v Sýrii či dokonce do regionálního zpravodajství Ústeckého kraje na různých zpravodajských webech.
Někteří z nich se rozhodli poslat také anonymní vzkaz vedení nemocnice, kde Marwan pracoval:
„Dobrý den, máme obavy ohledně jednoho z vašich lékařů, pana Marwana Salameha. Podle informací, které kolují ve veřejně dostupných zdrojích, během syrského konfliktu byl zapojen do vojenských aktivit a měl kontakty s islamistickými skupinami. Myslíte, že je vhodné, aby takový člověk pracoval ve vaší nemocnici? Měly by se prověřit jeho záznamy, aby se předešlo jakýmkoliv nepříjemnostem.“
Danuše cítila podporu a satisfakci. Konečně měla pocit, že získává navrch a zasazuje ránu těm, kteří podle ní ohrožovali její rodinu.
„Když ne přes média, tak přes lidi! Pravda musí vyjít najevo,“ říkala si. Netušila však, že by tímto krokem mohla vypustit příslovečného džina z lahve a vyvolat důsledky, které už nebude schopna nijak ovládat.
O několik dní později nadešel termín ročníkového koncertu konzervatoře. Slavnostní atmosféra zalila koncertní sál, jehož stěny zdobily vyřezávané dřevěné panely a jemné látkové závěsy. Na pódiu stál vyšňořený Jakub Doležal. Jeho harmonika se leskla ve světle reflektorů. Jeho rodiče seděli v první řadě, otec v elegantním obleku a matka v jemně vzorovaných večerních šatech. Oba sledovali svého syna s neskrývanou hrdostí.
V zadní části na samém okraji sálu nenápadně seděla i Danuše Vaculíková. Její oči se neustále přesouvaly mezi pódiem a publikem, jako by někoho konkrétního stále hledala.
Jakub hrál sebevědomě a precizně. Jeho prsty běhaly po klávesách se železnou jistotou, ale postrádaly Natáliinu jemnou emotivní hloubku. Publikum ovšem jeho technickou dokonalost oceňovalo. Potlesk po poslední skladbě byl hlasitý, byť přeci jen trochu formální.
Mezi přítomnými byl také třídní učitel Koudelka. Sledoval vystoupení s vážnou tváří. Jeho oči však smutně bloudily pódiem někam do prázdna, jakoby někoho postrádal a představoval si něco jiného. Když koncert skončil, rychle odešel zadním vchodem, aby se vyhnul setkáním a rozhovorům, na které ten večer vůbec neměl náladu.
Po skončení koncertu se Danuše rozhodla využít příležitosti. S nenápadnou zvědavostí zamířila k první řadě, kde Doležalovi přijímali gratulace.
„Dobrý večer,“ začala s přívětivým úsměvem. „Vašeho syna jsem si dnes poslechla poprvé a musím uznat, že je skutečně nadaný hudebník. Pracujete na sobě opravdu intenzivně, viďte?“ pokračovala. „Musí to být nepředstavitelná dřina. A ta slečna Polhošová, vaše spolužačka, co dnes měla původně vystupovat, ta se připravuje stejně usilovně? A má taky takový talent?“
Jakub na okamžik zaváhal. „No… možná. Ale už spolu tolik necvičíme.“
Do rozhovoru se vmísil Roman, jehož pohled byl ostražitý. „A kdo vlastně jste vy?“ zeptal se zdvořile, ale s jistou rezervovaností.
„Ach, omlouvám se,“ odpověděla. „Jsem Danuše Vaculíková, učím češtinu v Lednici. Zajímám se o mladé talenty. Syn má na vaší škole nějaké přátele.“
Roman přikývl, ale jeho výraz zůstával opatrný. „Víte, škola má přísná pravidla a vybírá opravdu jen ty nejlepší. Pokud nevybrali Polhošovou, asi to tak mělo být.“
Danuše si všimla, jak neochotně se o ní Roman zmiňuje. „To určitě,“ přikývla a v očích skryla ironii. „Jen mě zajímalo, zda podle vás má i ona budoucnost.“
Jakub se odvrátil. Chtěl se vyhnout dalším otázkám. Roman jen stroze odpověděl: „To se uvidí. Ale myslím, že úspěch dnes po zásluze patří našemu Kubíkovi. Nezlobte se, promiňte, už máme něco domluveno. Nashle.“
Danuše poděkovala a s lehkým úklonem se vzdálila. Doležalovi se za ní chvíli ohlíželi.
„Kdo to byl?“ zeptala se Romanova manželka Klára.
„Absolutně nemám šajn, ale měla spoustu podivnejch otázek,“ odpověděl Roman. „Nějak mi nesedí.“
Jakub si otřel ruce do kalhot a tiše dodal: „I mně přišla dost divná.“
I když nikdo z nich netušil, co Danuši skutečně zajímá, cítili, že jejich setkání nebylo náhodné.
Doležalovi seděli ve svém luxusním SUV, které se s tichým bzučením motoru a s lehkostí řítilo po dálnici zpět domů. Roman řídil, Klára seděla vedle něj a Jakub se opíral na zadním sedadle, unavený, ale spokojený po výtečném vystoupení.
„Teda… tak to byl výkon, synku,“ začal Roman a jeho hlas byl naplněn upřímnou radostí a okázalou pýchou. „Celý sál byl unesený! Přímo konsternovaný! A to je jenom začátek! Příští rok tě čekají ještě větší koncerty! I v zahraničí. Ale ty to všechno zvládneš, neboj se.“
Jakub se pousmál. „Díky, tati. Myslím, že to šlo celkem dobře.“
„Dobře? Jenom dobře?!“ Roman se halasně chechtal a na okamžik odtrhl oči od cesty, aby se otočil k synovi. Jeho tvář zářila a smál se od ucha k uchu. „Bylo to perfektní! Na tebe přece nikdo nikdy nemá! Když jsem si pomyslel, že ten koncert mohla klidně odehrát ta Polhošová, kdybych nebyl…“
Jakub zvedl obočí. „Cože?“
Roman zavrtěl hlavou a usmál se. „No… teda jenom říkám, že jsem se musel postarat, aby vše proběhlo, jak mělo. Ředitel asi potřeboval trošilinku připomenout, co je vhodné pro školu. Tak jsem mu jen jemně dovysvětlil, že i my Doležalové máme určité svoje zásluhy.“
Jakub ztuhl. „Tys mluvil s Fuchsem? To myslíš vážně?!“
Roman si povzdechl a láskyplně se podíval na syna: „Podívej, Kubíku, dneska to tak prostě chodí. Nemůžeš se jen spoléhat pouze na talent a dřinu. Musíš mít i nějakou tu podporu v zádech.“
„Takže to nebylo jen o tom, jak hraju,“ odpověděl Jakub, jeho tón byl ledový. „To jsi zařídil ty. Celý koncert, celý můj úspěch, všechno! Děkuju, tati, žes mi to pobabral!“
Roman na něj zíral do zpětného zrcátka, jeho obličej ztuhl hněvem. „Pobabral?! To jako vážně?! To já jsem tě dostal tam, kde seš teď, ty osle! Myslíš, že se to všecko stalo samo od sebe?“
„A já celou dobu tak tvrdě dřel,“ odsekl Jakub uraženě. „Všechno, co jsem dneska zahrál, bylo moje. A teď říkáš, že vlastně nebylo? Jak mám teď asi tak vědět, že jsem něco opravdu dokázal, když za mnou stojí tvůj nátlak?!“
„To má být jakože vděk?!“ zvýšil Roman hlas, jeho ruce pevně sevřely volant. „Já jsem ti dal všechno, smrade! Školu, možnosti, koncerty! A ty si ještě stěžuješ? Myslíš, že se Polhoška dostala až sem jen díky talentu? Zrovna ona, že?! To sotva! Buď rád, že ti to nevyfoukla!“
Jakub smutně odvrátil pohled k oknu. „Myslel jsem, že jsi na mě vážně hrdý, tati. Teď vidím, že ti šlo jen o vliv.“
Roman vztekle zavrtěl hlavou a změnil tón na trochu smířlivější. „Vždyť jsem na tebe hrdý, Kubo! Neskutečně hrdý! Jsi slepý, že to nevidíš, ty blboune? Měl bys mi být vděčný za všecko, co pro tebe dělám! Vždyť bych ti snesl modré z nebe, ty tele!“
Klára, která dosud mlčela, se pokusila situaci zmírnit. „Prosím vás, už se nehádejte! Dnešek byl veliký úspěch pro nás všechny. Nemá smysl si to kazit.“
Jakub však zůstal zamlklý a plný hořkosti. Roman naštvaně mlčel, zatímco napětí v autě by se dalo krájet.
Po návratu domů otec zabouchl dveře své honosné pracovny, obložené tmavým dřevem a osvětlené měkkým světlem stolní lampy. Seděl za masivním psacím stolem a v ruce držel sklenku drahé whisky. Jeho tvář byla zamyšlená a napjatá.
Pohlédl na zarámované fotografie na svém stole a na okolních zdech: Jakub s harmonikou, Jakub na rodinné dovolené na Zanzibaru, Jakub na oslavě narozenin s několikapatrovým dortem a svíčkami. Jakub tak a Jakub onak, Jakub na sto způsobů. Jeho zbožňovaný synáček byl jeho pýchou i životem. Miloval ho bezmezně a naprosto ho adoroval. Ale dnes se něco v jejich vztahu rozbilo.
„Nechápe, co vše pro něj dělám,“ mumlal si pro sebe. „Nechápe, kolik peněz jsem do něho nacpal, aby měl všechny možnosti, které já nikdy neměl a musel se o ně do krve rvát.“
Otočil se na své otáčecí židli a zahleděl se na noční město za oknem. Roman Doležal nikdy nepochyboval, že jeho úspěch je zasloužený. Od mládí tvrdě a neúmorně pracoval, aby získal bohatství, vliv a postavení. Ale dnes poprvé pocítil, že to se svou kontrolu nad synovým životem možná přehnal.
Vybavil si synův pohled v autě, když se prořekl. Tu zklamanou tvář. Povzdechl si a spolkl další doušek whisky.
„Možná jsem to fakt měl nechat na něm,“ přiznal tiše. Ale v další chvíli se jeho mysl obrátila zpět ke staré výmluvě. „Ale co kdyby tam teď byla místo něho ona? Udělal jsem to pro něj! Ne pro sebe.“
Jakub seděl na posteli ve svém minimalisticky zařízeném pokoji. Na stole měl otevřené pouzdro od harmoniky, ale hrát neměl ani chuť. Hleděl na nástěnku s fotkami ze svých dosavadních úspěšných vystoupení a cítil hořkost.
„Takže to nikdy nebylo jen o mně,“ přemýšlel. „Bylo to vždy hlavně o tátovi. O jeho kontaktech, o jeho moci.“
Nebyl až tak naivní. Věděl, že otec měl na školu vliv, ale doufal, že na jeho úspěchy nikdy přímo nesáhl. Teď cítil, že veškerá jeho pýcha byla od začátku marná.
„Znamená to, že nejsem dost dobrý?“ zamumlal si. Ale když si vzpomněl na svůj výkon na zkoušce i na koncertě, jeho frustrace zesílila. „Hrál jsem přece dobře. Sakra dobře! A oni mě vybrali. Ne proto, že je táta tlačil, ale proto, že jsem si to zasloužil.“
Danuše si na koncertě domluvila i schůzku se zástupkyní Říhovou. Setkaly se hned poté v malé vinárničce poblíž, kterou si Říhová oblíbila pro její klidnou atmosféru. Blanka Říhová, vysoká žena ve středních letech, s ostře řezanými rysy a prošedivělými melírovanými vlasy zapůsobila na Danuši svým přísným pohledem a uhlazeným stylem oblékání. Na sobě měla tmavý kostýmek, který zdůrazňoval její profesionální vzhled. Z jejího vystupování vyzařoval odstup a jistá odměřenost, jakoby dobře vážila každé slovo, než ho vysloví.
Danuše se jí jakoby chtěla zavděčit. Měla na sobě elegantní halenku, která jí dávala seriózní vzhled. Seděla narovnaně a pečlivě formulovala každou větu.
„Děkuji, že jste si na mě udělala čas. Vím, že máte hodně práce, ale nemohla jsem se ubránit zvědavosti. Slyšela jsem o vašem rozhodování ohledně ročníkového koncertu. Přiznám se, že mě to zajímá i osobně. Můj syn studuje filozofii. Přestože není hudebník, často se o konzervatoři zmiňuje a má odsud pár kamarádů.“
Říhová se napila kapučína a přikývla. „Ano, bylo to složité rozhodování. Ale víte, my musíme vždy dávat přednost kvalitě a profesionalitě.“
„Rozumím. Bylo to ale skutečně tak těsné? Jakub Doležal je nadmíru talentovaný. Ale je i ta Polhošová opravdu tak mimořádná, jak se říká?“
Říhová se krátce usmála, ale její úsměv byl spíš zdvořilostní. „Ano, nepopiratelně. Talent má zcela výjimečný. Ale stal se jí vážný úraz a ještě není v takové formě, aby zvládla všechny náročnosti repertoáru. Doležal teď prostě byl spolehlivější volba … za této konkrétní situace.“
Rozhovor se chvíli držel na povrchu. Danuše se ptala na další detaily a Říhová odpovídala stručně a věcně, až do chvíle, kdy Danuše zmínila klepy o Koudelkovi a jeho oblibě atraktivních studentek: „Samozřejmě jsou to jen řeči. Ale víte, jak to chodí – lidé si vždycky něco přidají. Nemyslíte, že právě to jí mohlo uškodit?“
Říhová se chvíli odmlčela a její pohled ztuhl. Potom odpověděla s jakýmsi podtónem zahořklosti: „Ona je vážně moc hezká, víte? A Koudelka … ten má své slabosti. To není žádné tajemství. V minulosti se skutečně staly věci, které bych raději nechala za sebou.“
„Můžete mi říct něco konkrétního?“ vyzvídala Danuše.
Říhová na ni upřela přímý pohled: „Řekněme, že jsem ho před mnoha lety znala velmi dobře. Přímo důvěrně a osobně. A není snadné zapomenout, když vás někdo kdysi dávno podvede s nějakou jinou. Mladší, atraktivnější. A pak ještě zjistíte, že dotyčná slečna nebyla jediná. Že on má i tři nemanželské děti s dalšími třemi jinými mladými ženami… A když ho s tím konfrontujete, žoviálně se usměje, že jakožto muzikant jen potřebuje své múzy.“
Danuše v duchu zpozorněla. Pokračovala nahlas: „To musí být těžké. Obzvlášť, když jste s ním pořád v profesním vztahu.“
Říhová přikývla. „Je to ale už hodně dávno. Nicméně když slyším ty drby, jak protěžuje některé studentky… Nemůžu si pomoct. Vím, jaké má slabůstky. Takové věci vás nikdy úplně neopustí.“
„Myslíte, že i Polhošová patří mezi … jeho možné favoritky?“ zkoušela opatrně navázat.
Říhová pokrčila rameny. „Možná. Ale upřímně, hlavní problém byl, že ještě nebyla připravená. Pokud jde o její půvab … nebo původ, na to já nekoukám. Ale Koudelka? Aspoň co se půvabu týče … kdo ví,“ pousmála se se směsicí ironie a hořkosti.
Danuše cestou domů přemýšlela o všem, co se dozvěděla. „I tady jsou osobní zájmy,“ přemítala. „Koudelka je asi její stará bolístka. A ta holka se do toho zamotala jen náhodou. Že je mladší, hezčí a možná až příliš nadaná na to, aby to někomu nevadilo.“
Začala přemýšlet, jak by mohla využít zjištěné informace. Možná nebyly přímo proti Natálii, ale mohly by velice poškodit Koudelku, kdyby bylo třeba.
Toho rána vstoupil Adam Král do moderní kancelářské budovy, sídla reklamní agentury FutureWave, jejíž logo – stylizovaná modrá vlna – viselo na fasádě z kouřového skla. Bylo to jeho první setkání s prostředím profesionální reklamy. Byl trochu nervózní, ale snažil se zachovat klid. Poslední dny se moc dobře nevyspal. Pořád ho trápila jeho roztržka s přítelkyní.
Uvnitř byla recepce s bílým pultem a několika designovými křesly. Recepční – mladá atraktivní slečna v šedém kostýmku – mu s úsměvem ukázala cestu do druhého patra. Adam si upravil límec své bílé košile, zhluboka se nadechl a vystoupal po schodech.
Místnost, kde probíhal pohovor, byla prosklená, s výhledem na rušnou ulici. Za stolem seděla personalistka. Vypadala profesionálně, ale přívětivě.
„Pane Král, vaše portfolio nás velmi zaujalo,“ začala. „Máte solidní techniku a zajímavé nápady. Co byste rád dělal, kdybyste měl úplně volnou ruku?“
Adam se usmál. „Rád bych se podílel třeba na kreativním obsahu. Reklamy, vizuály, možná i něco experimentálnějšího. Baví mě spojovat estetiku a funkčnost.“
Personalistka přikývla a usmála se. „To je přesně to, co hledáme. Můžeme vám nabídnout místo content creatora. A když vás to bude bavit, můžete časem zkusit o hodně větší projekty.“
Nemohl uvěřit svému štěstí. „To zní skvěle,“ odpověděl.
Na závěr personalistka zmínila, že firma hledá také herečku do reklam. Vzpomněl si na Elišku. „Moment, možná bych znal jednu, co by se na to hodila,“ navrhl.
„Výborně, tak nám pošlete její kontakt,“ odpověděla personalistka.
„Mám ho tady u sebe, je to má partnerka,“ předal personalistce okamžitě Eliščino číslo na mobil.
O několik dní později se objevila ve stejné budově i Eliška. Měla na sobě jednoduché červené šaty, které podtrhovaly její elegantní vzhled.
„Slečno Neumannová, vidím, že máte celkem bohaté zkušenosti s divadlem,“ začala personalistka. „Máte i nějakou praxi před kamerou?“
„Jen takové drobné štěky v amatérských projektech,“ připustila opatrně Eliška, „ale jsem otevřená novým výzvám.“
Po krátkém testu, kde předvedla několik výrazů a krátkou scénku, bylo rozhodnuto. „Myslím, že byste mohla být perfektní. Máte nepopiratelný šarm. To se před kamerou dobře prodává.“
Eliška byla nadšená, že získala příležitost. Personalistka i jí, stejně jako předtím Adamovi, předala dárkový kupón na večeři pro dva v luxusní vinárně jako firemní bonus pro nové kolegy.
Když otevřela dveře garsonky, našla ho sedět na rozkládací pohovce s notebookem na klíně. Zvedl hlavu a usmál se na ni.
„Ahoj, jak to šlo?“ zeptal se Adam a odložil notebook na konferenční stolek.
„Fajn,“ odpověděla Eliška a shodila batoh na zem. „Ale jsem grogy. Co ty?“
Chvíli mlčel, jako by váhal, co říct. „Můžu s tebou chvilku mluvit?“ zeptal se tiše.
Posadila se na pohovku a přikývla. „Jasně. Co se děje?“
On se posadil vedle ní a vzal ji za ruku. „Víš, chtěl jsem ti něco říct ohledně toho pohovoru v reklamce.“
Upřela na něj zvědavý pohled. „Co je s ním?“
„Já… zařídil jsem ti ho,“ přiznal a nervózně se pousmál. „Byl to můj nápad. Na tom mém pohovoru zmínili, že hledají herečku. A napadlo mě, že bys to mohla být ty.“
Zamrkala, překvapená jeho přiznáním. „Tys to pro mě zařídil?“
„Jo,“ přikývl. „Chtěl jsem ti to říct dřív, ale… nevěděl jsem jak. Vím, jaký jsem byl poslední dobou idiot. Mrzí mě, co jsem řekl. A chtěl jsem ti ukázat, že mi na tobě záleží.“
Eliška na něj chvíli mlčky hleděla. Její výraz byl směsí překvapení a pohnutí. „Tos nemusel,“ řekla nakonec.
„Já vím,“ odpověděl Adam. „Ale já chtěl. Zasloužíš si víc. Jsi úžasná herečka, Eli. A já vím, že tu práci zvládneš. To byla moje omluva. Snad ji přijmeš.“
Eliška se usmála a jemně ho objala. „Děkuju, Adame. To od tebe bylo vážně hezké. Ale příště… možná bych ocenila, kdybych o tom věděla dopředu.“
Adam si úlevně oddechl. „Beru na vědomí,“ odpověděl s úsměvem, tentokrát upřímným.
„A jak to vlastně proběhlo u tebe? Co ti na pohovoru říkali?“ zeptala se, když se k němu přitulila.
Všechno jí povyprávěl. Oba cítili, že hádka, která je rozdělila, se nyní mění v něco, co jejich vztah posiluje. „To je vážně super, že jsme to oba zvládli!“ řekl, když ji pak znovu objal.
„Jo, a teď můžeme jít na večeři ve čtyřech,“ usmála se.
Adam zvedl obočí. „Počkej! Myslel jsem, že to využijeme jen my dva. Můžeme si takto přece užít hned dvě romantické večeře. Jenom ty a já.“
„Hele a co kdybychom radši pozvali Matouše s Naty?“ navrhla. „Bylo by to fajn, aspoň je poznáš ještě líp.“
Adam ztuhl. „Elinko … já ti nevím. Myslel jsem, že to zůstane jen mezi námi.“
„Měli bychom,“ naléhala. „Matouš mi vždycky pomohl, kdykoli jsem potřebovala. A Naty si teď taky zaslouží trochu rozptýlení.“
Chvíli se zdráhal, ale nakonec se nechal přemluvit.
Eliška se rozzářila a políbila ho na tvář. „Děkuju ti mockrát, Adámku. Uvidíš, že to bude super.“
V teplické nemocnici panovala v těch dnech hektická atmosféra. Lidé spěchali chodbami, kolečka nemocničních vozíků skřípala o linoleum a z interkomu se ozývala oznámení o dalších naléhavých případech. Ve sterilně bílé kanceláři primáře na oddělení neurologie byl však klid. Napjatý a tísnivý.
Marwan seděl naproti svému přímému nadřízenému, primáři MUDr. Jiřímu Holubovi. Muž něco pod šedesát, s ostře řezanými rysy, byl oblečený v bezvadně vyžehleném plášti a neustále si z nervozity mnul ruce. Na stole mezi nimi ležela složka se jménem „Dr. Salameh“ a dokumenty obsahující stížnosti, anonymní hlášení a poznámky od vedení.
Ředitel nemocnice Miroslav Verner seděl v čele stolu a jeho přítomnost dodávala situaci kritický náboj. Oba působili vážně a poněkud odměřeně, což Marwanovi dávalo jasně najevo, že situace je opravdu vážná.
„Doktore Salamehu, děkujeme, že jste si na nás našel čas. Jak jistě tušíte, musíme projednat obvinění, která se na naši nemocnici snášejí ve veřejném prostoru.“ řekl ředitel. Jeho tón byl formální a nepříjemně chladný.
„Pane řediteli, můžete mi vysvětlit, o co přesně jde?“ zeptal se viditelně zaskočený Marwan.
Primář Holub se ujal slova: „Po internetu koluje článek, který vás obviňuje z vazeb na islamistické skupiny a z podílu na vojenských operacích během syrské války. Objevily se i spekulace, že byste mohl představovat bezpečnostní riziko. Máme i několik anonymních stížností přímo na vaši osobu.“
Marwan seděl vzpřímeně, ruce složené v klíně. Jeho tvář byla klidná, ale oči prozrazovaly rozhořčení a frustraci: „To jsou naprosté nesmysly. Páni kolegové, nic z toho není pravda. Během revoluce jsem sloužil jako vojenský lékař pro Svobodnou syrskou armádu. V jejich polní nemocnici v bunkru pod troskami. FSA bojovala za svobodu našeho lidu proti režimu Baššára al-Asada. Nikdy jsem neměl nic společného s radikálními skupinami. Nemám nic společného s extremismem. Zachraňoval jsem životy. A to všech, bez ohledu na to, na čí straně stáli.“
„Rozumím vám,“ připustil ředitel, ale jeho pohled zůstal neústupný. „Jenže tady nejde o to, co říkáte vy. Chápeme, že máte svou osobní interpretaci politického dění, ale situace je přeci jen složitější. Tento článek a s ním spojené řetězové maily vyvolaly určité obavy mezi zaměstnanci i pacienty. Teď jsme dostali i anonymní tip, který musel být předán státním složkám. Tyto stížnosti přicházejí nezávisle od většího počtu lidí. Tvrdí, že aktivně podporujete extremistické skupiny. Nemocnice musí tyto věci brát vážně.“
Marwan pocítil, jak mu těžknou ruce. „Anonymní tip? Jaký přesně?“
Primář si povzdechl a převyprávěl souhrn dostupných informací: „Prý máte mít vazby na radikální skupiny a údajně jste se účastnil aktivit, které mohou být považovány za bezpečnostní riziko. Dohromady nic konkrétního, ale stačí to, aby se začalo vyšetřovat … Kolego, já osobně nemám důvod vám nevěřit. Vaše práce v nemocnici byla vždy příkladná a pacienti vás mají moc rádi. Ale nemocnice nemůže tyto stížnosti ignorovat. Musíme vše prošetřit.“
„Pane řediteli, pane primáři,“ hájil se Marwan rozhodným hlasem, „celý svůj život jsem zasvětil léčení nemocných, bez ohledu na to, odkud pocházejí nebo jakého jsou vyznání, přesvědčení a politických pohledů. To, co se děje, je výsledkem jakési nenávistné kampaně proti mně. Všechny mé aktivity během války byly v souladu s mezinárodním humanitárním právem a s lékařskou etikou.“
„To je dost dobře možné, pane doktore,“ přidal se i ředitel. „Ale i tak musíme situaci řešit. Média i veřejnost jsou dnes velice citliví na podobná obvinění.“
Primář Holub přednesl svůj názor také: „Abych byl upřímný, je tu i otázka reputace nemocnice. Potřebujeme si být jisti, že v našem týmu nemáme nikoho, kdo by mohl ohrozit naši důvěryhodnost.“
„Důvěryhodnost?“ vyhrkl už očividně rozrušený Marwan. „Moje práce mluví sama za sebe! Kolika pacientům jsem pomohl! Takto se v této zemi odměňuje lékař, co utekl před válkou a doma přišel o vše?“
Ředitel diplomaticky uklidnil situaci: „Chápu vaši frustraci. Ale vzhledem k těmto okolnostem budeme muset dočasně pozastavit vaši práci, dokud se vše nevyjasní. Máte dovolenou. Dostanete plný plat a budeme vás informovat o dalším vývoji.“
Marwan nevěřícně zíral: „Pozastavit práci? To znamená, že mě trestáte za lži, které někdo šíří po netu?!“
„Nejde o trest!“ Ohradil se ředitel pevně. „Jde o ochranu kolektivu celé nemocnice i vaši vlastní. Doufám, že se chápeme.“
Marwan cítil, jak se mu stahuje hrdlo. „Co to znamená? Budu suspendován?“
„Zatím ne,“ odpověděl primář Holub. „Ale musíte pochopit, že se situace komplikuje. Policie již zahájila vyšetřování a my musíme spolupracovat. Pokud se to vyhrotí, budeme muset přehodnotit i vaše postavení v nemocnici.“
Marwan ztěžka polkl. „Takže mě bez důkazů odsoudíte?“
„Ne,“ odvětil primář. „Ale naše povinnost je chránit pověst nemocnice jako instituce. A dokud se tato záležitost nevyjasní, budete pod přísným dohledem.“
Marwan opouštěl místnost se smíšenými pocity hrdě a vzpřímeně, přestože uvnitř cítil, jak se mu hroutí celý svět. „Já jsem si vždy stál za svou prací a svými zásadami. Nikdy jsem neudělal nic, co by mohlo ohrozit tuto nemocnici nebo její pověst,“ pronesl ve dveřích.
„Věřím Vám,“ řekl Holub mírnějším tónem. „Ale teď záleží na tom, co ukáže vyšetřování.“
Když Marwan procházel nemocniční chodbou, cítil, jak na něj ostatní hledí. Věděl, že zvěsti už kolují a že získat zpět důvěru bude téměř nemožné. Na chodbě se na něj usmála kolegyně ze sesterny, ale když spatřila jeho zamyšlený výraz, okamžitě zvážněla.
„Co když to nikdy neskončí?“ přemítal. „Kolik toho ještě musím obětovat, abych byl vůbec považován za člověka?“
Hlasité předčítání
