Danuše začala začala nejprve konspirovat v menších kruzích. Sdílela obecný příspěvek o rizicích, která představují „zahraniční lékaři s nejasnou minulostí“. V rámci protimigrační skupiny přispěla k diskusi tím, že zmínila, že má konkrétní informace a naznačila, že Marwanova minulost je v rozporu s jeho současným postavením: „Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo vás léčí? Slyšela jsem o případech, kdy se z bývalých vojenských lékařů stali civilní specialisté, ale jejich minulost se nikdy pořádně neprověřila! Jak je možné, že lidé s vazbami na ozbrojence třeba někde v Sýrii dnes působí v našich nemocnicích? Kdo nás ochrání?“
Když Danuše obdržela zprávu od svých nových kontaktů z teplické skupiny, její první reakcí bylo vzrušení. Zpráva obsahovala několik zásadních tvrzení:
– Marwan Salameh byl údajně ve svém městě jedním z organizátorů protestů během syrské revoluce.
– Po začátku války měl sloužit jako vojenský lékař u Svobodné syrské armády (FSA).
– Prý měl být dokonce „islamista“ spojený i s některými radikálnějšími skupinami.
Tato obvinění byla pro Danuši dostatečně výbušná na to, aby věřila, že je může nějak využít proti němu, pokud je předá médiím. Uvědomovala si však i to, že takové informace jsou obviněními bez konkrétních důkazů. „Musím to nějak ověřit, nebo to alespoň zarámovat tak, aby to vypadalo důvěryhodně,“ přemýšlela.
Plán se začal formovat: Použít informace k šíření podezření. Rozšířit obvinění, že Marwan mohl mít styky s radikálními skupinami. Vyvolat obavy z jeho působení v nemocnici. Požádat své kontakty, aby pomohli prosadit článek nebo příspěvek na sociálních sítích. Anonymně kontaktovat vedení nemocnice a zahltit ho otázkami o Marwanově minulosti a vyvolat tlak na jeho odchod.
Danuše našla novináře, kterému chtěla předat svůj příběh. Seděla v rohu malé hospůdky na okraji Lednice, kam si domluvila schůzku s mužem, na něhož získala kontakt od svých spojenců z protimuslimské skupiny. Restaurace byla jednoduchá, s dřevěnými stoly a židlemi, na kterých už bylo vidět, že mají něco za sebou. Vzduchem se nesla vůně oběda, ale Danuše byla příliš soustředěná na svůj cíl, než aby to vnímala.
Novinář, který se představil jako Libor Chalupa, byl muž středního věku s řídkými vlasy a unaveným pohledem. Na sobě měl šedou košili a džínovou bundu, která působila jako jeho každodenní uniforma. Mluvil tiše, jakoby se neustále bál, že ho někdo poslouchá.
„Takže, paní Větrníková, říkali mi, že máte nějaké zajímavé informace. Co přesně to je?“
Danuše se naklonila k němu, aby byla diskrétní: „Jedná se o jistého lékaře, který pracuje v teplické nemocnici a má velmi nejasnou minulost. Podle mých informací působil během syrské války jako vojenský lékař ve Svobodné syrské armádě. A co je horší, jsou zde náznaky, že měl vazby i na radikální skupiny.“
Chalupa zvedl obočí. „To zní… zajímavě. Máte nějaké opravdické důkazy?“
„Mám výpovědi hned z několika zdrojů, které tuto informaci potvrzují,“ přikývla Danuše. „Mluvila jsem s lidmi, kteří se o něj zajímali. Ti mi řekli, že během války v Sýrii organizoval protesty a později spolupracoval s FSA. Jsou i indicie, že je islamista. Nemůžeme přece připustit, aby takový člověk působil v naší zemi jako lékař.“
Chalupa si promnul vlasy a chvíli mlčel, zatímco přemýšlel. „Ale máte něco opravdu konkrétního? Třeba jako nějaké … dokumenty, fotografie, autentická svědectví?“
Danuše vytáhla z kabelky obálku s vytištěnými screenshoty a poznámkami. Byly tam výstřižky z rozhovorů ve skupině, odkazy na články o syrské válce a také několik záznamů o Marwanovi, které našla online: „Tohle je všechno, co jsem zatím dala dohromady. Vím, že to zdaleka není kompletní, ale pokud někdo jako vy bude mít přístup k dalším zdrojům, můžete z toho vytvořit příběh, který zarezonuje.“
Chalupa začal listovat materiály a chvíli si je prohlížel. Jeho výraz byl zamyšlený, ale ne příliš nadšený. „To je všechno dost vágní, paní Větrníková. Pokud to máme poslat do světa, potřebujeme něco ohodně silnějšího. Něco, co ukáže jasnou spojitost mezi tím člověkem a nějakou konkrétní zločineckou skupinou nebo zločinem.“
„Pane Chalupo, to je jen začátek,“ řekla Danuše poněkud podrážděně. „Pokud zveřejníte článek, rozvíříte vody. Lidé se ozvou, začnou se ptát a možná přijdou s dalšími informacemi. Takhle to přece funguje, ne? Zasejete semínko a ono vyroste.“
Chalupa se mírně pousmál, ale jeho tón zůstal skeptický. „Ano, to občas zafunguje. Ale musíme být hodně opatrní. Pokud zveřejním něco, co nemůžu nijak podložit, může se to obrátit proti mně – nebo i proti vám.“
Danuše přísným tónem namítla: „Tady jde přece o naši bezpečnost! O to, kdo nás léčí, kdo má přístup k našemu zdraví, našim dětem a našim domovům. Nemůžeme jen tak nečinně přihlížet.“
Chalupa si povzdechl a schoval materiály zpět do obálky. „Dobrá. Podívám se na to, paní Větrníková. Možná se něco najde. Ale pokud mám být upřímný, potřebujeme něco hutnějšího, abychom to mohli skutečně rozjet. Uvidíme, co se dá dělat.“
„To je vše, oč žádám. Hlavně aby se už konečně začalo jednat,“ odpověděla Danuše s náznakem úlevy.
Když se Chalupa zvedal k odchodu, jeho výraz zůstával neutrální. V hlavě mu běžely otázky, jestli tahle legrace stojí za riziko. Danuše sledovala, jak odchází. Cítila, že udělala další krok vpřed. „Pokud to neprojde tady, najdu si někoho jiného,“ říkala si v duchu. „Musí přece být cesta, jak toho člověka zastavit!“
Po nepříliš uspokojivém setkání s Chalupou se Danuše rozhodla k přímějšímu a agresivnějšímu kroku. Inspirována radami svých kontaktů v protimuslimské skupině navrhla vytvořit text cílící na širokou veřejnost, který by se dal zároveň snadno sdílet.
Ve svém kabinetu, obklopená poznámkami o Marwanovi a vytištěnými články o syrské válce, otevřela starý textový editor na svém stolním počítači a začala psát. Text, který sepsala jednoduchým a emotivním stylem, aby snadno zaujal a oslovil co nejvíce lidí, kombinoval fakta, polopravdy i naprosté výmysly. Zpochybňoval Marwanovu minulost a tvrdil, že pracoval jako vojenský lékař pro „podezřelé skupiny“ během syrské války. Bez důkazů tvrdil, že měl kontakty na „radikální islamistické kruhy.“ Vyvolával strach, že Marwan by mohl zneužít své pozice lékaře ke svým „skrytým cílům.“ A tvrdil, že Marwan vyhledává mladé lidi a radikalizuje je pod rouškou filozofických diskusí:
„Zamýšleli jste se někdy nad tím, kdo všechno má přístup k našim životům, našim dětem a našemu zdraví? Víme, kdo k nám přichází z válečných zón? Dr. Marwan Salameh, dnes neurolog v jedné z našich nemocnic, má temnou minulost. Byl vojenským lékařem pro islamistické skupiny. Máme být klidní, když takový člověk působí v našem zdravotnictví? Kolik podobných skrytých hrozeb se mezi námi potuluje?“
Po dopsání textu jej Danuše předala jednomu z hlavních aktivistů severočeské protimuslimské scény, který provozoval ultrapravicový blog „Blanický rytíř“. Aktivista její text mírně upravil a publikoval na svém blogu s dramatickým titulkem: „Doktor Džihád? Pravda o Dr. Marwanu Salamehovi.“
Aby text působil autenticky, byl doplněn obrázkem válečné scény ze Sýrie, staženým z internetu. Obsahoval i výzvu: „Sdílejte, než to smažou. Musíme vědět, kdo se k nám dostává pod rouškou pomoci. Chraňte naše děti!“
Členové teplické skupiny začali text rozesílat jako řetězový e-mail s předmětem: „Pozor na doktora Džiháda!“ Sdíleli ho i na svých facebookových profilech a v různých dalších protimigračních skupinách. Kopírovali pasáže textu do komentářů pod články o migraci, zdravotnictví nebo situaci v Sýrii či dokonce do regionálního zpravodajství ze severních Čech na různých zpravodajských webech.
Někteří z nich se rozhodli poslat také anonymní dopis vedení nemocnice, kde Marwan pracoval:
„Dobrý den,
máme obavy ohledně jednoho z vašich lékařů, pana Marwana Salameha. Podle informací, které kolují ve veřejně přístupných zdrojích, během syrského konfliktu byl zapojen do vojenských aktivit a měl kontakty s islamistickými skupinami. Myslíte, že je vhodné, aby takový člověk pracoval ve vaší nemocnici? Měly by se prověřit jeho záznamy, aby se předešlo jakýmkoliv nepříjemnostem.“
Danuše cítila podporu a satisfakci. Konečně měla pocit, že získává navrch a zasazuje ránu těm, kteří podle ní ohrožovali její rodinu. „Když ne přes média, tak přes lidi. Pravda musí vyjít najevo,“ říkala si. Nevěděla však, že tímto krokem mohla vypustit příslovečného džina z lahve a vyvolat důsledky, které už nebude schopna ovládat.
O několik dní později nadešel termín ročníkového koncertu konzervatoře. Slavnostní atmosféra zalila koncertní sál, jehož stěny zdobily vyřezávané dřevěné panely a jemné látkové závěsy. Na pódiu stál Jakub Doležal. Jeho harmonika se leskla ve světle reflektorů. Jeho rodiče seděli v první řadě, otec v elegantním obleku a matka v jemně vzorovaných večerních šatech. Oba sledovali svého syna s viditelnou hrdostí.
V zadní části na samém okraji sálu nenápadně seděla i Danuše Větrníková. Její oči se neustále přesouvaly mezi pódiem a publikem, jako by hledala někoho konkrétního.
Jakub hrál sebevědomě a precizně. Jeho prsty běhaly po klávesách se železnou jistotou, ale postrádaly Natáliinu jemnou emotivní hloubku. Publikum ovšem jeho technickou dokonalost oceňovalo. Potlesk po poslední skladbě byl hlasitý, byť přeci jen trochu formální.
Mezi přítomnými byl také Koudelka. Sledoval vystoupení s vážnou tváří. Jeho oči však během Jakubova hraní na okamžik zabloudily do prázdna, jako by si představoval, jak by na tomto pódiu zazářila Natálie. Když koncert skončil, rychle odešel zadním vchodem, aby se vyhnul setkáním a rozhovorům, na které ten večer neměl náladu.
Po skončení koncertu se Danuše rozhodla využít příležitosti. S nenápadnou zvědavostí zamířila k první řadě, kde Doležalovi přijímali gratulace.
„Dobrý večer,“ začala s přívětivým úsměvem. „Vašeho syna jsem si dnes poslechla poprvé a musím uznat, že je to skutečně talentovaný muzikant. Pracujete na sobě opravdu intenzivně, viďte?“ pokračovala Danuše. „Musí to být nepředstavitelná dřina. A slečna Polhošová, vaše spolužačka, co dnes měla původně vystupovat, ta se taky takhle usilovně připravuje? A má taky talent?“
Jakub na okamžik zaváhal. „No… myslím, že ano. Ale teď už spolu tolik necvičíme.“
Do rozhovoru se vmísil Roman, jehož pohled byl ostražitý. „A kdo vlastně jste?“ zeptal se zdvořile, ale s jistou rezervovaností.
„Ach, omlouvám se,“ odpověděla Danuše. „Jsem Danuše Větrníková, učím češtinu v Lednici. Zajímám se o mladé hudebníky, protože syn je nadšený hudbou a konzervatoř je pro nás zatím velkou otázkou.“
Roman přikývl, ale jeho výraz zůstával opatrný. „To nepochybně je. Ale víte, škola má přísná pravidla. Pokud ji nevybrali, asi to tak mělo být.“
Danuše si všimla, jak neochotně se Roman o Natálii zmiňuje. „To určitě,“ přikývla a pokusila se pokračovat. „Jen mě zajímalo, zda podle vás i ona má budoucnost.“
Jakub se odvrátil, jako by se chtěl vyhnout dalším otázkám. Roman však jen stroze odpověděl: „To se uvidí. Ale myslím, že úspěch dnes po zásluze patří našemu Kubíkovi. Nezlobte se, promiňte, už máme něco domluveno.“
Danuše poděkovala a s lehkým úklonem se vzdálila. Doležalovi se za ní chvíli dívali.
„Kdo to byl?“ zeptala se Romanova manželka.
„Absolutně nemám šajn, ale měla na nás spoustu podivnejch otázek,“ odpověděl Roman. „Nějak mi nesedí. Ale asi na tom nic nebude.“
Jakub si otřel ruce do kalhot a tiše dodal: „I mně přišla taková divná.“
I když nikdo z nich nevěděl, co Danuši skutečně zajímá, cítili, že jejich setkání nebylo náhodné. Zanechala v nich pocit, že něco není v pořádku, ale nebyli si jistí, co přesně to je.
Doležalovi seděla ve svém luxusním SUV, které se s tichým bzučením motoru a s lehkostí řítilo po dálnici zpět domů. Roman řídil, jeho žena seděla vedle něj a Jakub se opíral na zadním sedadle, unavený, ale spokojený po výtečně odvedeném výkonu.
„Teda… tak to byl výkon, synku,“ začal Roman a jeho hlas byl naplněn upřímnou radostí a okázalou pýchou. „Celý sál byl unešený! Konsternovaný! A to je jenom začátek! Příští rok tě čekají ještě větší koncerty! Možná i zahraničí. Ty to všechno zvládneš, neboj se.“
Jakub se pousmál. „Díky, tati. Myslím, že to šlo dobře.“
„Dobře? Jenom dobře?“ Roman se zasmál a na okamžik odtrhl oči od cesty, aby se otočil k synovi. Jeho tvář zářila a smál se od ucha k uchu. „Bylo to perfektní! Na tebe přece nikdo nemá! Když jsem si pomyslel, že ten koncert mohla klidně hrát ta Polhošová, kdybych nebyl…“
Jakub zvedl obočí. „Cože?“
Roman zavrtěl hlavou a usmál se. „No… teda jenom říkám, že jsem se musel trochu postarat, aby všechno proběhlo, jak mělo. Ředitel asi potřeboval trošičku připomenout, co je dobré pro školu. Tak jsem mu dovysvětlil, že i my Doležalové máme určité svoje zásluhy.“
Jakub ztuhl. „Ty jsi mluvil s ředitelem? To myslíš vážně?“
Roman si povzdechl a láskyplně se podíval na syna: „Podívej, Kubíku, dneska to tak prostě chodí. Nemůžeš jen spoléhat na to, že ti vystačí pouze talent a dřina. Musíš mít i nějakou tu podporu za sebou.“
„Takže to nebylo jen o tom, jak hraju,“ odpověděl Jakub, jeho tón byl ledový. „To jsi zařídil ty. Celý koncert, celý můj úspěch, všechno. Děkuju, tati, žes mi to pobabral.“
Roman na něj zíral do zpětného zrcátka, jeho obličej ztuhl hněvem. „Pobabral? To jako vážně? To já jsem tě dostal tam, kde jsi teď, ty osle! Myslíš, že se to všechno stalo samo od sebe?“
„Já jsem celou dobu tak tvrdě dřel,“ odsekl Jakub uraženě. „Všechno, co jsem dneska zahrál, bylo moje. A teď říkáš, že vlastně nebylo? Jak mám teď asi tak vědět, že jsem něco opravdu dokázal, když za mnou stojí tvůj nátlak?“
„To má být jakože vděk?“ zvýšil Roman hlas, jeho ruce pevně sevřely volant. „Já jsem ti dal všechno, smrade! Školu, možnosti, koncerty. A ty si ještě stěžuješ? Myslíš, že Polhošová by se na to místo dostala jen díky talentu? Buď rád, že jsem se postaral, aby ti to místo nevyfoukla!“
Jakub smutně odvrátil pohled k oknu. „Myslel jsem, že jsi na mě vážně hrdý, tati. Teď vidím, žes jen chtěl ukázat svou moc.“
Roman vztekle zavrtěl hlavou a změnil tón na trochu smířlivější. „Vždyť jsem na tebe hrdý, Kubo! Neskutečně hrdý! Jsi slepý, že to nevidíš, ty blboune? Měl bys mi být vděčný za to všechno, co pro tebe dělám! Vždyť bych ti snesl modré z nebe!“
Romanova žena, která dosud mlčela, se pokusila situaci zmírnit. „Prosím vás, už se nehádejte. Dnešek byl veliký úspěch pro nás všechny. Nemá smysl si to kazit.“
Jakub však zůstal zamlklý a plný hořkosti. Roman naštvaně mlčel, zatímco napětí v autě by se dalo krájet.
Po návratu domů Roman zabouchl dveře své honosné pracovny, obložené tmavým dřevem a osvětlené měkkým světlem stolní lampy. Seděl za masivním psacím stolem a v ruce držel sklenku whisky. Jeho tvář byla zamyšlená a napjatá.
Pohlédl na zarámované fotografie na svém stole a na okolních zdech: Jakub s harmonikou, Jakub na rodinné dovolené na Zanzibaru, Jakub na oslavě narozenin s několikapatrovým dortem a svíčkami. Jakub tak a Jakub onak, na sto způsobů. Jeho zbožňovaný synáček byl jeho pýchou i životem. Miloval ho bezmezně a naprosto adoroval. Ale dnes se něco v jejich vztahu rozbilo.
„Nechápe, co všechno pro něj dělám,“ mumlal si pro sebe. „Nechápe, kolik peněz jsem do něho investoval, aby měl všechny možnosti, které já nikdy neměl.“
Otočil se na své otáčecí židli a zahleděl se na noční město za oknem. Roman Doležal nikdy nepochyboval, že jeho úspěch je zasloužený. Od mládí tvrdě a neúmorně pracoval aby získal bohatství, vliv a postavení. Ale dnes poprvé pocítil, že to možná přehnal se svou kontrolu nad synovým životem.
Vybavil si Jakubův pohled v autě, když se prořekl. Ta zklamaná tvář. Roman si povzdechl a spolkl další doušek whisky.
„Možná jsem to fakt měl nechat na něm,“ přiznal tiše. Ale v další chvíli se jeho mysl obrátila zpět ke staré výmluvě. „Ale co kdyby tam teď byla místo něho ona? Udělal jsem to pro něj. Ne pro sebe.“
Jakub seděl na posteli ve svém minimalisticky zařízeném pokoji. Na stole měl otevřené pouzdro od harmoniky, ale hrát neměl ani chuť. Hleděl na nástěnku s fotkami ze svých dosavadních vystoupení a cítil hořkost.
„Takže to nikdy nebylo jen o mně,“ přemýšlel. „Bylo to vždy hlavně o tátovi. O jeho kontaktech, o jeho moci.“
Jakub nebyl naivní. Věděl, že Roman měl na školu vliv, ale doufal, že na jeho úspěchy nikdy přímo nesáhl. Teď cítil, že veškerá jeho pýcha byla od začátku falešná.
„Znamená to, že nejsem dost dobrý?“ zamumlal si. Ale když si vzpomněl na svůj výkon na zkoušce i na koncertě, jeho frustrace zesílila. „Hrál jsem přece dobře. Sakra dobře. A oni mě vybrali. Ne proto, že je táta tlačil, ale proto, že jsem si to zasloužil.“
Danuše si na koncertě domluvila i schůzku s vedoucí sekce. Setkaly se hned potom v malé vinárničce poblíž, kterou si vedoucí oblíbila pro její klidnou atmosféru. Vedoucí, vysoká žena ve středních letech, s ostře řezanými rysy a prošedivělými namelírovanými vlasy zapůsobila na Danuši svým přísným pohledem a uhlazeným stylem oblékání. Na sobě měla tmavý kostýmek, který zdůrazňoval její profesionální vzhled. Z jejího vystupování vyzařoval odstup a jistá odměřenost, jakoby dobře vážila každé slovo, než ho vysloví.
Danuše se jí jakoby chtěla zavděčit. Měla na sobě elegantní halenku, která jí dávala seriózní vzhled. Seděla narovnaně a pečlivě formulovala každou větu.
„Děkuji, že jste si na mě udělala čas. Vím, že máte hodně práce, ale nemohla jsem se ubránit zvědavosti. Slyšela jsem o vašem rozhodování ohledně ročníkového koncertu. Přiznám se, že mě to zajímá i osobně. Můj syn studuje filozofii. Přestože není hudebník, často se o konzervatoři zmiňuje a má odsud pár kamarádů.“
Vedoucí se napila kapučína a přikývla. „Ano, bylo to složité rozhodnutí. Ale víte, my musíme vždy dávat přednost kvalitě a profesionalitě.“
„Rozumím. A bylo to skutečně tak těsné? Jakub Doležal je jistě talentovaný. Ale o slečně Polhošové jsem slyšela, že je údajně zcela mimořádná.“
Vedoucí se krátce usmála, ale její úsměv byl spíš zdvořilostní. „Ano, má nepopiratelný talent. Ale stal se jí vážný úraz a ještě není v takové formě, aby zvládla všechny náročnosti repertoáru. Jakub teď prostě byl spolehlivější volba … za této konkrétní situace.“
Rozhovor se chvíli držel na povrchu. Danuše se ptala na detaily o Jakubově přípravě a o důvodech, proč Natálie nemohla vystoupit. Vedoucí odpovídala stručně, až do chvíle, kdy Danuše zmínila klepy o Koudelkovi a jeho oblibě atraktivních studentek: „Samozřejmě jsou to jen řeči. Ale víte, jak to chodí – lidé si vždycky něco přidají. Nemyslíte, že právě to mohlo Polhošové uškodit?“
Vedoucí se na chvíli odmlčela a její pohled ztvrdl. Potom odpověděla s jakýmsi podtónem zahořklosti: „Ona je vážně hezká. A Koudelka … má své slabosti. To není žádné tajemství. V minulosti se skutečně staly věci, které bych raději nechala za sebou.“
„Myslíte něco konkrétního?“ vyzvídala Danuše.
Vedoucí na ni upřela přímý pohled: „Řekněme, že jsem ho před mnoha lety znala velmi dobře. Přímo důvěrně. A není snadné zapomenout, když vás někdo kdysi dávno zradí pro někoho jiného. Mladšího, atraktivnějšího…“
Danuše v duchu zpozorněla. Pokračovala nahlas: „To muselo být těžké. Obzvlášť, když jste s ním pořád v profesním vztahu.“
Vedoucí přikývla. „Je to ale už hodně dávno. Nicméně když slyším ty drby, jak protěžuje některé studentky… Zkrátka si nemůžu pomoct a vím, jaké má slabůstky. Takové věci vás nikdy úplně neopustí.“
„Myslíte, že i ona patří mezi … jeho možné favoritky?“ zkoušela Danuše opatrně navázat.
Vedoucí pokrčila rameny. „Možná. Ale upřímně, hlavní problém byl, že ještě nebyla připravená. Pokud jde o její půvab … nebo původ, na to já nekoukám. Ale Koudelka? Pokud jde o ten půvab … kdo ví,“ pousmála se se směsicí ironie a hořkosti.
Danuše cestou domů přemýšlela o všem, co se dozvěděla. „I tady jsou osobní zájmy,“ přemítala Danuše. „Koudelka je asi její stará bolístka. A Natálie se do toho zamotala jen náhodou. Že je mladší, hezčí a možná až příliš nadaná na to, aby to někomu nevadilo.“
Začala přemýšlet, jak by mohla využít zjištěné informace. Možná nebyly přímo proti Natálii, ale mohly by velice poškodit Koudelku, kdyby bylo potřeba. „Někdy stačí jen zasít semínko pochybností.“ Spřádala další plány.
Toho rána vstoupil Adam Král do moderní kancelářské budovy, sídla reklamní agentury FutureWave, jejíž logo – stylizovaná modrá vlna – viselo na fasádě z kouřového skla. Bylo to jeho první setkání s prostředím profesionální reklamy. Byl trochu nervózní, ale snažil se zachovat klid. Poslední dny se moc dobře nevyspal. Pořád ho trápila jeho roztržka s přítelkyní Eliškou.
Uvnitř byla recepce s bílým pultem a několika designovými křesly. Recepční – mladá atraktivní slečna v šedém kostýmku – mu s úsměvem ukázala cestu do druhého patra. Adam si upravil límec své bílé košile, zhluboka se nadechl a vystoupal po schodech.
Místnost, kde probíhal pohovor, byla prosklená, s výhledem na rušnou ulici. Za stolem seděla personalistka. Vypadala profesionálně, ale přívětivě.
„Pane Král, vaše portfolio nás velmi zaujalo,“ začala. „Máte solidní techniku a zajímavé nápady. Co byste rád dělal, kdybyste měl úplně volnou ruku?“
Adam se usmál. „Rád bych se podílel třeba na kreativním obsahu. Reklamy, vizuály, možná i něco experimentálnějšího. Baví mě spojovat estetiku s funkčností.“
Personalistka přikývla a usmála se. „To je přesně to, co hledáme. Můžeme vám nabídnout místo content creatora. A když vás to bude bavit, můžete časem zkusit o hodně větší projekty.“
Adam nemohl uvěřit svému štěstí. „To zní skvěle,“ odpověděl.
Na závěr personalistka zmínila, že firma hledá také herečku do reklam. Adam si vzpomněl na Elišku. „Moment, možná bych znal někoho, kdo by se na to hodil,“ navrhl.
„Výborně, tak nám pošlete její kontakt,“ odpověděla personalistka.
„Mám ho tady u sebe, je to moje partnerka,“ předal Adam personalistce okamžitě Eliščino číslo na mobil.
O několik dní později se objevila ve stejné budově i Eliška. Měla na sobě jednoduché červené šaty, které podtrhovaly její elegantní, ale přirozený vzhled.
„Slečno Nováková, vidím, že máte zkušenosti s divadlem,“ začala personalistka. „Máte taky nějakou praxi před kamerou?“
„Jen drobné role, takové štěky v amatérských projektech,“ připustila opatrně Eliška, „ale jsem otevřená novým výzvám.“
Po krátkém testu, kde Eliška předvedla několik výrazů a krátkou scénku, bylo rozhodnuto. „Myslím, že byste mohla být perfektní. Máte nepopiratelný šarm, co se před kamerou dobře prodává.“
Eliška byla nadšená, že získala příležitost. Personalistka i jí, stejně jako předtím Adamovi, předala dárkový kupón na večeři pro dva v luxusní vinárně s tím, že je to firemní bonus pro nové kolegy. Když otevřela dveře Adamovy garsonky, našla ho sedět na rozkládací pohovce s notebookem na klíně. Zvedl hlavu a usmál se na ni.
„Ahoj, jak to šlo?“ zeptal se a odložil notebook na konferenční stolek.
„Fajn,“ odpověděla Eliška a shodila batoh na zem. „Ale jsem grogy. Co ty?“
Adam chvíli mlčel, jako by váhal, co říct. „Můžu s tebou chvilku mluvit?“ zeptal se tiše.
Eliška se posadila na pohovku a přikývla. „Jasně. Co se děje?“
Adam se posadil vedle ní a vzal ji za ruku. „Víš, chtěl jsem ti něco říct ohledně toho pohovoru v reklamce.“
Eliška na něj upřela zvědavý pohled. „Co je s tím?“
„Já… zařídil jsem ti ho,“ přiznal Adam a nervózně se pousmál. „Byl to můj nápad. Na tom mém pohovoru zmínili, že hledají herečku do reklam. A napadlo mě, že bys to mohla být ty.“
Eliška zamrkala, překvapená jeho přiznáním. „Ty jsi to pro mě zařídil?“
Adam přikývl. „Jo. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale… nevěděl jsem jak. Vím, jaký jsem byl poslední dobou idiot. Mrzí mě, co jsem řekl o Naty a Matoušovi. A chtěl jsem ti ukázat, že mi na tobě záleží.“
Eliška na něj chvíli mlčky hleděla. Její výraz byl směsí překvapení a pohnutí. „Tos nemusel,“ řekla nakonec.
„Já vím,“ odpověděl Adam. „Ale chtěl jsem. Zasloužíš si víc, než jen poslouchat moje hloupé narážky. Jsi úžasná herečka, Eli. A já vím, že tu práci zvládneš. Tohle byla moje omluva. Snad ji přijmeš.“
Eliška se usmála a jemně ho objala. „Děkuju, Adame. To od tebe bylo vážně hezké. Ale příště… možná bych ocenila, kdybych o tom věděla dopředu.“
Adam si úlevně oddechl. „Beru na vědomí,“ odpověděl a jeho úsměv byl tentokrát upřímný.
„A jak to vlastně probíhalo u tebe? Co ti na pohovoru říkali?“ zeptala se Eliška, když se k němu přitulila.
Adam začal vyprávět o svém pohovoru a o kreativní atmosféře agentury. Oba cítili, že hádka, která je rozdělila, se nyní mění v něco, co jejich vztah posiluje. „To je vážně super, že jsme to oba zvládli!“ řekl, když ji znovu objal.
„Jo, a teď můžeme jít na večeři ve čtyřech,“ usmála se Eliška.
Adam zvedl obočí. „Počkej! Myslel jsem, že to využijeme jen my dva. Můžeme si takto přece užít hned dvě romantické večeře. Jenom já a ty.“
„Hele a co kdybychom radši pozvali Matouše s Naty?“ navrhla Eliška. „Bylo by to fajn, aspoň je poznáš ještě líp.“
Adam ztuhl. „Elinko … já nevím. Myslel jsem, že by to mohlo zůstat jen mezi námi.“
„Měli bychom,“ naléhala Eliška. „Matouš mi vždycky pomohl, kdykoli jsem potřebovala. A Naty si teď taky zaslouží trochu rozptýlení.“
Adam chvíli mlčel, ale nakonec přikývl.
Eliška se rozzářila a políbila ho na tvář. „Děkuju ti mockrát, Adámku. Uvidíš, že to bude super.“
V teplické nemocnici panovala v těch dnech hektická atmosféra. Lidé spěchali chodbami, kolečka nemocničních vozíků skřípala o linoleum a z interkomu se ozývala oznámení o dalších naléhavých případech. Ve sterilně bílé kanceláři primáře na oddělení neurologie byl však klid. Napjatý a tísnivý.
Marwan seděl naproti svému přímému nadřízenému, primáři MUDr. Jiřímu Holubovi. Muž něco pod šedesát, s ostře řezanými rysy, byl oblečený v bezvadně vyžehleném plášti a neustále si nervózně mnul ruce. Na stole mezi nimi ležela složkase jménem „Dr. Salameh“ a dokumenty, které obsahovaly stížnosti, anonymní hlášení a poznámky, které si připravilo vedení.
Ředitel nemocnice Verner seděl v čele stolu a jeho přítomnost dodávala situaci kritický náboj. Oba působili vážně a poněkud odměřeně, což Marwanovi dávalo jasně najevo, že situace je opravdu vážná.
„Doktore Salamehu, děkujeme, že jste si na nás našel čas. Jak jistě tušíte, musíme projednat obvinění, která se na naši nemocnici snášejí ve veřejném prostoru.“ řekl ředitel. Jeho tón byl formální a nepříjemně chladný.
„Pane řediteli, můžete mi vysvětlit, o co přesně jde?“ zeptal se viditelně napjatý Marwan.
Primář Holub se ujal slova: „Po internetu koluje článek, který vás obviňuje z vazeb na islamistické skupiny a z podílu na vojenských operacích během syrské války. Objevily se i spekulace, že byste mohl představovat bezpečnostní riziko. Máme i několik anonymních stížností přímo na vaši osobu.“
Marwan seděl vzpřímeně, ruce složené v klíně. Jeho tvář byla klidná, ale oči prozrazovaly rozhořčení a frustraci: „To jsou naprosté nesmysly. Páni kolegové, nic takového není pravda. Během revoluce jsem sloužil jako vojenský lékař pro FSA, Svobodnou syrskou armádu. V jejich polní nemocnici v bunkru pod troskami. FSA bojovala za svobodu našeho lidu proti režimu Baššára al-Asada. Nikdy jsem neměl nic společného s radikálními skupinami. Nemám nic společného s extremismem. Zachraňoval jsem životy. A to všech, bez ohledu na to, na čí straně stáli.“
„Rozumím vám,“ připustil ředitel, ale jeho pohled zůstal neústupný. „ Jenže tady nejde o to, co říkáte vy. Chápeme, že máte svou osobní interpretaci politického dění, ale situace je přeci jen složitější. Tento článek a s ním spojené řetězové maily vyvolaly určité obavy mezi zaměstnanci i pacienty. A teď jsme dostali i anonymní tip, který musel být předán i státním složkám. Tyto stížnosti přicházejí nezávisle od většího počtu lidí, kteří tvrdí, že aktivně podporujete extremistické skupiny. Nemocnice musí tyto věci brát vážně.“
Marwan pocítil, jak mu těžknou ruce. „Anonymní tip? Jaký přesně?“
Primář si povzdechl a převyprávěl souhrn dostupných informací: „Podle něj prý máte mít vazby na radikální skupiny a údajně jste se účastnil aktivit, které mohou být považovány za bezpečnostní riziko. Dohromady nic konkrétního, ale stačí to k tomu, aby se to začalo vyšetřovat … Kolego, já osobně nemám důvod vám nevěřit. Vaše práce v nemocnici byla vždy příkladná a pacienti vás mají moc rádi. Ale nemocnice nemůže ignorovat tyto stížnosti. Musíme všechny okolnosti prošetřit.“
„Pane řediteli, pane primáři,“ hájil se Marwan rozhodným hlasem, „celý svůj život jsem zasvětil léčení nemocných, bez ohledu na to, odkud pocházejí nebo jakého jsou vyznání, přesvědčení a politických pohledů. To, co se děje, je výsledkem nenávistné kampaně proti mně. Všechny mé aktivity během války byly v souladu s mezinárodním humanitárním právem a s lékařskou etikou.“
„To je dost dobře možné, pane doktore,“ přidal se i ředitel. „Ale i tak musíme situaci řešit. Média i veřejnost jsou dnes velice citliví na podobná obvinění.“
Primář Holub přednesl svůj názor také: „Abych byl upřímný, je tu i otázka reputace nemocnice. Potřebujeme si být jisti, že v našem týmu nemáme nikoho, kdo by mohl ohrozit naši důvěryhodnost.“
„Důvěryhodnost?“ vyhrkl už očividně rozrušený Marwan. „Moje práce mluví sama za sebe! Kolik pacientů jsem zachránil! Takto se v této zemi odměňuje lékař, co utekl před válkou, když doma přišel o vše?“
Ředitel diplomaticky klidnil situaci: „Kolego, chápu vaši frustraci. Ale vzhledem k těmto okolnostem budeme muset dočasně pozastavit vaši práci, dokud se vše nevyjasní. Máte dovolenou. Dostanete plný plat a budeme vás informovat o dalším vývoji.“
Marwan nevěřícně zíral: „Pozastavit práci? To znamená, že mě trestáte za lži, které někdo šíří po netu?!“
„Nejde o trest!“ Ohradil se ředitel pevně. „Jde o ochranu kolektivu celé nemocnice i vaši vlastní. Doufám, že to chápete.“
Marwan cítil, jak se mu stahuje hrdlo. „Co to znamená? Budu suspendován?“
„Zatím ne,“ odpověděl primář Holub. „Ale musíte pochopit, že tohle situaci zkomplikuje. Policie již zahájila vyšetřování a my musíme spolupracovat. Pokud se situace vyhrotí, budeme muset přehodnotit i vaše postavení v nemocnici.“
Marwan ztěžka polkl. „Takže mě bez důkazů odsoudíte?“
„Ne,“ odvětil primář. „Ale naše povinnost je chránit pověst nemocnice jako instituce. A dokud se tato záležitost nevyjasní, budete pod přísným dohledem.“
Marwan opouštěl místnost se smíšenými pocity hrdě a vzpřímeně, přestože uvnitř cítil, jak se mu hroutí svět. „Já jsem si vždy stál za svou prací a svými zásadami. Nikdy jsem neudělal nic, co by mohlo ohrozit tuto nemocnici nebo její pověst,“ pronesl ve dveřích.
„To věřím,“ řekl Holub mírnějším tónem. „Ale teď záleží na tom, co ukáže vyšetřování.“
Když Marwan procházel nemocniční chodbou, cítil, jak na něj ostatní hledí. Věděl, že zvěsti už kolují a že získat zpět důvěru bude téměř nemožné. Na chodbě se na něj usmála kolegyně ze sesterny, ale když spatřila jeho zamyšlený výraz, okamžitě zvážněla.
„Co když to nikdy neskončí?“ přemítal, když nasedal do svého auta. „Kolik toho ještě musím obětovat, abych byl vůbec považován za člověka?“
Hlasité předčítání
