Eliška seděla na lavičce pod rozkvetlou sakurou, s učebnicí otevřenou na klíně. Natálie ji snadno našla. Jakmile Eliška spatřila, že přichází, rychle zaklapla knihu a vstala.
„Ahoj,“ pozdravila ji opatrně.
„Ahoj, Eli,“ odpověděla Natálie, nervózně si pohrávala s popruhem batohu. „Dík, žes přišla.“
„Jasně,“ přikývla Eliška a trochu se pousmála. „Chtělas to.“
Natálie si sedla vedle ní na lavičku a na chvíli zaváhala. Pak spustila: „Chtěla jsem se ti omluvit. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Ty za ty řeči nemůžeš a já vím, žes mi to říkala jen proto, abych o tom věděla.“
Eliška kývla a její úsměv se trochu rozšířil. „V pohodě, Naty. Vím, že tě to muselo naštvat. Jen jsem si říkala, že bude lepší, když to uslyšíš dřív ode mě, než od někoho jiného.“
„Chápu,“ odpověděla Natálie rychle. „Jen bylo to hrozně nepříjemné. Poslední dobou cítím, jak mě všichni pořád jenom hodnotí a jen čekají, až selžu. A jaks to říkala… znělo to, jako bys o mně myslela to samé.“
„To určitě nikdy, Naty,“ odpověděla Eliška vážně. „Vím, že jsi fakt talentovaná a že sis to místo zasloužila. Ale víš, jak to chodí. Lidi závidí a vymýšlejí si blbosti, aby si to omluvili. Ty pomluvy jsou spíš o nich než o tobě.“
Natálie se na ni podívala a přikývla. „Furt je to těžké. Jak mám ignorovat něco, co se mě tak moc dotýká?“
Eliška ji jemně poklepala po rameni. „Znáš mě. Vždycky jsem říkala, že nejlepší způsob, jak něco vyřešit, je to prostě dokázat. Na tom koncertě všem ukážeš, že jsi tam zaslouženě. A až uvidí, jak hraješ, začnou litovat.“
Natálie se trochu usmála. „Díky za trpělivost a za důvěru.“
„Vždyť od toho kamarádky jsou,“ odpověděla Eliška s úsměvem.
Obě se zvedly a pomalu kráčely k hlavní budově školy. Stále silnější slunce prosvítalo skrz větve sakury a Natálie cítila, že jí z ramen spadla část tíhy, která ji poslední dny tížila.
Ředitel konzervatoře, vysoký muž s šedivými vlasy a unavenýma očima, mezitím seděl za svým stolem. Na jeho stole ležely papíry s harmonogramy a poznámky ke koncertu, když do místnosti vešel podnikatel a mecenáš Roman Doležal. Muž v drahém obleku se usadil bez vyzvání a upřel na ředitele ostrý pohled.
„Dobrý den, pane řediteli,“ začal Doležal s nuceným úsměvem, který však nedokázal zakrýt jeho napětí. „Rád bych se vrátil k otázce koncertu a nominací.“
Ředitel si povzdechl a odložil pero. „Pane Doležale, už jsme to řešili. Výběr je plně v kompetenci jednotlivých pedagogů. Pan Koudelka je zkušený učitel a vybral toho, kdo podle něj nejlépe reprezentuje svou třídu.“
„Jo, to jste říkal,“ přikývl Doležal, jeho tón byl teď tvrdší. „Ale nemůžu ignorovat, co se po škole šušká. Že prý Koudelka… jak bych to řekl… má rád hezké studentky. Trochu víc, než bývá zdrávo.“
Ředitelův obličej ztuhl a jeho pohled se vyostřil. „Pane Doležale, to jsou staré pomluvy. Nemají na výběr žádný vliv. Koudelka je vynikající pedagog a vždy se řídí výhradně schopnostmi svých studentů. Ne jejich fyzickou atraktivitou.“
„Možná ano,“ pokrčil rameny Doležal. „Ale veřejnost to tak vidět nemusí. Podívejte na všechny ty aféry s harašením v Americe a na Západě. A když k tomu připočteme i původ nominované… Vždyť víte, jak si to ti zaprdění Čecháčkové můžou vykládat. Navíc, zvládne ta nešťastnice vůbec koncert? Při svém zdravotním stavu?“
Ředitel mlčel, jeho prsty nervózně poklepávaly na stůl.
„Pane řediteli,“ pokračoval Doležal, jeho hlas nabyl ještě větší intenzity. „Můj Jakub je spolehlivý, tvrdě pracující pilný student. Nikdy by vás nezklamal. To dobře víte. A jako otec a mecenáš školy musím říct, že by bylo rozumné zvážit, zda se opravdu chceme vystavit riziku skandálu. Protože až to praskne – to multikulti, ta protekce pohledných děvčat … ten póvl venku si nás ugriluje a sežere! Roztrhají a rozmetají pověst naší konzervatoře na cucky!“
Ředitel se zamračil. Jeho výraz byl teď nečitelný. „Pane Doležale, to zní jako výhrůžka.“
„Ale vůbec ne,“ odpověděl Doležal s falešným úsměvem. „Já jen chci, aby škola prosperovala. A proto jsem připraven pokračovat ve své podpoře. Ale pokud se ukáže, že se tu jedná riskantně, nezodpovědně nebo nespravedlivě… no, možná bych své sponzorství musel přehodnotit. Asi se chápeme.“
Ředitel si povzdechl a vstal ze židle. Přešel k oknu a díval se ven na školní dvůr.
„Dobře,“ řekl nakonec, aniž by se otočil. „Vaši žádost zvážím. Konečné rozhodnutí ale padne až po generálních zkouškách.“
Doležal se usmál, jeho tón byl najednou sladký. „Mnohokrát děkuji, pane řediteli. Věřím, že rozhodnete moudře a prozíravě. A pokud bude třeba, jsem ochoten školu podpořit i více, než jsem přislíbil.“
Ředitel se otočil a podíval se na něj. „Rozhodnu na základě objektivních skutečností, pane Doležale. A ne číhokoli nátlaku.“
Doležal přikývl, ale v očích mu jiskřilo uspokojení. „Samozřejmě, pane řediteli. Samozřejmě.“
Když odešel, ředitel si znovu sedl a dlouho hleděl na seznam nominovaných. „Co teď?“ pomyslel si.
Slunce prosvítalo skrz vysoká okna, vrhalo zlaté paprsky na podlahu a zdánlivě dodávalo místnosti slavnostní nádech. Uprostřed místnosti stála dvě křesla, na nichž seděli ředitel Fuchs a jeho zástupkyně Říhová, přísná žena s pevně sepnutými šedě melírovanými vlasy a ostrým pohledem. Koudelka stál opodál s rukama složenýma na hrudi. Jeho výraz byl napjatý. Rozhodovalo o účinkujících na ročníkovém koncertě.
Před nimi stáli dva studenti: Jakub Doležal – vysoký, sebevědomý mladík s precizně upraveným zevnějškem. A Natálie Polhošová – drobnější okaté děvče, jejíž jemné ruce nesly neklamné známky dlouhých hodin cvičení i bolesti.
„Začněme,“ řekl ředitel klidným, ale odtažitým tónem a gestem pokynul Jakubovi.
Jakub si vzal svůj akordeon a postavil se před komisi. Po krátkém nadechnutí začal hrát jednu z klasických skladeb z repertoáru školy. Jeho hra byla precizní, rytmicky přesná, každý tón měl dokonalou čistotu. Byl to výkon, jaký by konzervatoř bez obav ukázala na každé své akci.
Když dohrál, Říhová přikývla. „Dobré,“ řekla. „Pokračujte další skladbou.“
Jakub přidal ještě jednu a jeho výkon zůstal na vysoké úrovni, bezchybný, přesný, ale poněkud strojený a bez osobního kouzla. Když skončil, hrdě se ohlédl na ředitele a zlehka se usmál, jako by byl už teď přesvědčen, že místo na koncertě má jisté.
„Výborně,“ poznamenala zástupkyně a kývla na dalšího v pořadí.
„Teď Polhošová,“ oznámil ředitel.
Drobná dívka se pomalu zvedla, její pohyby byly klidné, ale plné odhodlání. Přešla na židli uprostřed místnosti. Její pohled na okamžik sklouzl k učiteli Koudelkovi, který na ni povzbudivě kývl. Položila akordeon na klín, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Hra začala a všichni jako by zapomněli dýchat.
Místnost jako by se ponořila do zvláštního ticha už po prvních tónech. Její hra byla úplně jiná než Jakubova – nejen precizní, ale navíc i hluboce emotivní. Každý tón měl duši, každá fráze byla jako příběh a každý pohyb jejích rukou byl jako tanec. Byla ohromující – plná vášně, energie a hlubokých emocí. Dokázala svým akordeonem vyprávět příběhy, sahající daleko za hranice notové osnovy.
Fuchs si opřel bradu o ruku a hleděl na Natálii se směsicí fascinace a zamyšlení. Říhová si zapisovala poznámky a pohledy na její tváři naznačovaly určitý neklid.
Když Natálie hrála první skladbu, její ruce trochu ztěžkly, ale překonala to. Zvuk byl tak intenzivní, že by mohl zaplnit celý sál.
Ředitel si poposedl a zástupkyně nepatrně zvedla obočí. „Kde se v ní bere tolik energie?“ pomyslela si.
Natálie dokončila první skladbu a okamžitě navázala druhou, ještě dramatičtější. Každý pohyb jejích rukou byl jako tanec, její hra měla magickou kvalitu, která přítomné doslova přikovala k místu.
„Působivé, to bezesporu,“ poznamenal ředitel.
Zástupkyně však zůstala malinko vlažnější. „Dech beroucí. Ale teď bych ale chtěla slyšet i něco technicky náročnějšího. Třeba Bachovo Preludium a Fugu v adaptaci pro akordeon. Běžný koncertní repertoár.“
„Já tu skladbu nemám připravenou,“ odpověděla Natálie zaraženě a nejistě.
Zástupkyně se na ni upřeně a přísně podívala. „Jste přece studentka třetího ročníku, děvenko. Ta skladba je v osnovách. Pokud chcete účinkovat, musíte být schopna ji zahrát.“
Koudelka rázně vykročil vpřed. „To není fér,“ protestoval ostře. „Tu skladbu teď necvičila, protože ani nemohla. Natálie má připravený vlastní repertoár, který plně odpovídá požadavkům koncertu. Navíc i vy sama víte, čím vším si po úrazu prošla. Přesto i tak její výkon překonává všechny ostatní!“
Říhová na něj chladně pohlédla: „Skladební náročnost je základ. Tohle je ročníkový koncert konzervatoře, ne candrbál na dědině, pane kolego. Studentka musí prokázat dokonalé zvládnutí standardního repertoáru!“
Koudelka však neztrácel klid: „Ona už teď podává výjimečný výkon! Její hra je neuvěřitelná a dokáže oslovit každého v publiku. Nemusí být omezena jen technikou. To, co hraje, má duši. To je víc než pouhá technická náročnost!“
Natálie se zachvěla. Ta slova ji zasáhla jako nůž. „Candrbál? Tak se dívají na to, co hraju?“ pomyslela si a sklonila hlavu. Přesto se pokusila požadavku vyhovět. Spustila první takty skladby, ale bylo vidět, že její ruka je už unavená předchozím výkonem. Bolest v palci ji silně omezovala. Ruka se jí začala třást. Už se to nedalo snášet. Tóny začaly vynechávat a melodie ztratila svou plynulost. Nakonec musela přestat, křečovitě si sevřela pravý palec a tiše sykla bolestí.
Říhová zavrtěla hlavou. „Dost,“ přerušila ji nekompromisně. „Pokud nejste schopná zahrát standardní skladby, nemůžete vystoupit. Nejste zatím pro ročníkový koncert dostatečně způsobilá.“
Koudelka se rozčílil a hřímal: „To nemůžete myslet vážně! Měla vystoupit už loni! Vy jste i tehdy dali přednost Doležalovi! Letos si zaslouží šanci zase ona! To ji opět odsunete?! I když podává špičkový výkon?!“
Ředitel zvedl ruku, aby ho umlčel. „Rozhodnutí je jasné! Pokud Polhošová není schopná zahrát i tuto skladbu, vystoupí na koncertě náhradník!“
Natálie zůstala stát na místě, její tvář zbledla a oči se jí zaleskly slzami. „To přece není fér,“ řekla roztřeseným hlasem. Zvedla akordeon, pomalu odcházela ke dveřím a těsně před odchodem je okázale prudce zabouchla. Zvuk, který se rozletěl místností, zněl jako ozvěna její bolesti a zklamání.
Doposud mlčky sedící Jakub se neubránil samolibému a škodolibému úsměvu. Jeho spokojenost byla očividná. „Nakonec to přeci jen dostanu já,“ pomyslel si pyšně.
Koudelka jen zůstal stát, oči upřené na zavřené dveře, nadával, klel, zatínal pěsti a sledoval vedení se zklamaným výrazem. „Tímto jste jí vzali víc než jen příležitost! Udělali jste obrovskou chybu,“ řekl tiše, než odešel ze zkušebny za svou studentkou.
V místnosti nakonec zůstali jen ředitel a zástupkyně. „Tohle je konzervatoř,“ pronesla, „A ne koutek pro sentimenty. Co se snaží si dokazovat, na stará kolena? Náš lovec perel, ještě ho tu porve šlak,“ usmívala se sarkasticky.
Ředitel pokrčil rameny a mlčky přikývl, avšak v jeho výrazu zůstával i jistý stín pochybností.
Natálie pospíchala ze zkušebny, aniž by se ohlédla. Její dlouhé černé vlasy jí padaly přes ramena na záda, zatímco se v chůzi třásla potlačovaným vzlykáním. Slzy jí stékaly po tvářích. Přesto byla její krása i teď zarážející – její tmavé oči, plné bolesti, zářily jako hluboká jezírka pod světlem lamp a jemný profil její tváře odrážel směs smutku a hrdosti.
Její drobná postava, oblečená do jednoduchého, ale elegantního šedého roláku a černých kalhot, se nyní zdála ještě křehčí. Na rameni měla popruh svého akordeonu, který teď působil spíš jako břemeno.
Jakub vyšel z místnosti chvíli po ní a sám pro sebe si tiše pískal. Jeho tvář vyzařovala spokojenost, nos měl nahoru a koutky úst měl lehce zvednuté v nepatrném úsměvu. Rozepnul si horní knoflík na košili a hodil batoh na jedno rameno, jako by už vítězoslavně mířil na pódium. Neobtěžoval se na ni ani podívat.
„Natálie!“ zavolal za ní Koudelka, který vyšel ze zkušebny nedlouho po Jakubovi. Na rozdíl od něj měl tvář plnou starostí. Oči mu bloudily po chodbě, hledaly onu drobnou dívku, která právě zmizela za rohem. „Natálie, prosím, počkej!“
Natálie ale zrychlila. Cítila, že pokud by se zastavila, emoce by ji úplně přemohly. Nedokázala přestat plakat. Každý její krok, když od zkušebny odcházela, byl plný frustrace, zklamání a bolesti. „To není fér,“ opakovala si v hlavě znovu a znovu.
„Tohle nemůžeme nechat být,“ zamumlal si Koudelka pod vousy a přidal do kroku. Když ji dohonil, zlehka se rukou dotkl jejího ramene.
„Natálko,“ oslovil ji vlídně. „Prosím, zastav se na chvíli.“
Konečně se zastavila, ale neotočila se. Jen sklonila hlavu, její ramena se třásla pod tíhou emocí.
„Pane profesore,“ zašeptala po chvíli. Její hlas byl zlomený, jako by každé slovo pronášela s velkým úsilím. „Proč mi to udělali? Já jsem… já jsem se tak snažila!“
Koudelka ji obešel a postavil se před ni. Pozoroval její slzy a její smutkem zarudlé tváře i veliké tmavé oči, které ztratily svůj obvyklý lesk radosti. „Protože jsou slepí,“ konejšil klidně, ale jeho hlas nesl náznak zlosti. „Viděli techniku, ale neviděli umění. A to je přece jejich chyba, Natálko. Ne tvoje!“
Zavrtěla hlavou. „Ale co mám dělat?“ zašeptala. „Nikdy už nebudu s technikou tak jako Jakub. Oni vždycky dají přednost jemu!“
Koudelka položil ruku na její rameno a pohladil ji. „To není pravda,“ odpověděl pevně. „Ty máš něco, co Jakub nikdy mít nebude. Talent, kterému se nevyrovná nikdo jiný. To, co hraješ, má duši. A to, že to oni nevidí, přece neznamená, že to neexistuje!“
Natálie zvedla pohled k jeho tváři. Oči měla stále plné slz, ale také záblesku naděje. „Opravdu si myslíte, že na tom eště záleží? Oni vidí jen to, co chtějí!“
„Záleží přece na tom, čemu věříš ty,“ odpověděl. „A já vím, že tohle tě nezastaví. Máš před sebou ještě spoustu jiných příležitostí, jak ukázat, kdo doopravdy jsi. A já tě v tom nenechám samotnou!“
Přikývla, i když slzy dál stékaly po jejích tvářích. „Děkuju,“ zašeptala.
„Pojďme si na chvíli odpočinout,“ řekl Koudelka, jemně ji vzal kolem ramen a vedl ji směrem ke třídě, kde mohli být sami a v klidu.
Jakub zpoza rohu koutkem oka sledoval, jak oba kamsi mizí. Jeho úsměv byl teď o něco širší, ale zároveň se v jeho pohledu objevila jiskra neklidu. Možná to vítězství nebylo tak jednoduché, jak si původně myslel.
Ruce se jí stále lehce třásly. Svíraly teď mobilní telefon. Pořád cítila ten smutek, zoufalství, vztek a hořkost. Každé slovo, které vedlo k jejímu vyloučení z koncertu, jí znělo v hlavě jako neutišitelná ozvěna. „To nebylo fér… Udělala jsem všecko, co jsem mohla,“ šeptala si pro sebe.
Musela zavolat Matoušovi. Potřebovala slyšet jeho hlas, najít v něm útěchu, kterou jí nemohl dát nikdo jiný. Vytočila jeho číslo a přitiskla telefon k uchu.
Signál několikrát zazvonil, ale pak se ozvala sterilní automatická odpověď: „Volané číslo je dočasně nedostupné. Opakujte volání později.“
„To snad ne,“ povzdechla si. „Maťo, prosím tě, kde jsi?!“
Matouš v tom okamžiku seděl naproti svému školiteli, postarším profesorovi s pečlivě zastřiženým plnovousem a kulatými brýlemi. Na stole mezi nimi ležely otevřené knihy a Matoušovy poznámky. Bylo vidět, že rozhovor je intenzivní a obě strany do něj hluboko ponořené.
„Vaše práce má nesmírně zajímavý základ,“ řekl školitel, zatímco si pohrával s perem. „Ale vidím, že jste do toho vnesl i mnoho osobních zkušeností. Vaše pasáže o kulturním napětí, propojené s každodenními situacemi, jsou bezesporu pozoruhodné, ale jako filozof musíte umět zůstat trochu nad věcí.“
Matouš se zamračil a přikývl. „Chápu, co říkáte, pane profesore, ale myslím, že filozofie nemůže být jen akademická záležitost. Měla by se také dotýkat života skutečných lidí. Pokud máme mluvit o hodnotách a pravdách, musíme je zasazovat do reálných kontextů.“
Profesor se pousmál, ale v jeho pohledu byla patrná výstraha. „To je obdivuhodné, Matouši, ale nezapomeňte, že jako filozof nesmíte příliš sklouznout do aktivismu nebo subjektivity. Musíte si udržet odstup, abyste mohl být skutečně kritický. Nesmíte se nechat unést. Jinak ztrácíte svou cennou neutralitu.“
„Budu na to myslet,“ přikývl. „Ale i přesto věřím, že musíme filozofii přiblížit lidem.“
Matouš dorazil k večeru zpátky na kolej s taškou plnou poznámek. Hned po příchodu si všiml, že jeho telefon je vybitý. Zapojil jej do nabíječky a čekal, až se zapne. Když obrazovka konečně ožila, objevil se na ní dlouhý seznam zmeškaných volání a jedna zpráva. Všechno od Natálie.
„Maťo, vyhodili mě z koncertu. Řeknu ti víc, až se uslyšíme. Potřebuju tě. Prosím, ozvi se.“
Matouš si zprávu přečetl a cítil, jak se mu sevřelo srdce. „Co se stalo?“ pomyslel si, zatímco rychle vytáčel její číslo. Telefon tentokrát vyzváněl, ale neodpovídal nikdo. „Natynko,“ zamumlal do ticha, zatímco se díval na obrazovku.
Mezitím byla Natálie už doma. Ležela na posteli zavřená ve svém pokoji a dívala se na mobil, který ležel na nočním stolku. Neměla ani sílu hovor přijmout. „Matouš se všecko dozví, až budu schopná mluvit,“ říkala si. A slzy jí znovu stékaly po tváři na polštář.
„Proč je to vždycky tak těžké?“ pomyslela si, když její oči zabloudily k harmonice opřené v koutě. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, ale pocit marnosti a nespravedlnosti byl stále příliš silný.
Na nočním stolku vedle postele světlo mobilního telefonu právě zhaslo po zmeškaném hovoru. Natálie dál mlčky ležela na posteli, schoulená do sebe, tvář skrytou v dlaních. Oči měla opuchlé od pláče. Snažila se přestat, ale slzy jí stále stékaly po tvářích. Bylo ticho. Jen zvuky z kuchyně, kde se rodiče halasně bavili, se tlumeně ozývaly skrze zavřené dveře.
„Natálko,“ ozval se zpoza dveří hlas její matky. Dveře se pootevřely a do pokoje nakoukla její ustaraná tvář. „Čhajori, co se děje? Co jsi tu tak sáma?“
František se objevil hned za Marikou, ruce měl ještě trochu od sazí, jak před chvílí čistil kamna. „Co, moja?“ řekl jemně, jeho obličej se stáhl obavou. „Snad né Maťo?“
Zavrtěla hlavou, ale neřekla ani slovo. Její ramena se stále třásla potlačovanými vzlyky.
„Jój, Devla … snad se nerozešli?“ zašeptala Marika ustrašeně s rukou přes ústa, když vstoupila do pokoje a přisedla si na kraj postele. „Natálko, mluv s nama, co ti je?“
František se opřel o rám dveří, jeho výraz byl zmatený a plný starostí.
„Není Maťo,“ zašeptala nakonec Natálie, ale její hlas byl roztřesený. „On nemůže za to.“
„Tak co?“ naléhala Marika jemně, zatímco jí položila ruku na rameno. „Co se stálo?“
Natálie zvedla hlavu a podívala se na oba rodiče. V očích měla směs smutku, vzteku a zklamání. „Vyhodili mě z koncertu,“ řekla nakonec tiše, ale v jejím hlase zněl vztek.
„Cože?“ František se narovnal, jeho obočí se stáhlo do zamračeného výrazu. „Jak jako vyhodili? Dyť Koudelka řikal, že jsi najlepša!“
Natálie zavrtěla hlavou. „Ředitel a zástupkyně… Trvali na tom, že musím zahrát Bacha. Jednu náročnou skladbu. Necvičila jsem to. A já to nezvládla. Prostě to nešlo. Tak dali Jakuba.“
Marika si povzdechla a přitiskla dceru k sobě. „To neni fér,“ řekla tiše, zatímco ji hladila po vlasech. „Tolik jsi dala pro to. Tolik ses snažila.“
František začal přecházet sem a tam. „To je přesně to,“ řekl rozzlobeně. „Vidíš, jak tě furt enom tlačí dole? Nevěří ti, bo … bo nejsi jak oni. Bo nejsi bíla.“
„Ne, tati,“ přerušila ho Natálie, i když její hlas byl slabý. „To nebylo kvůli tomu … Chtěli jen něco, co teď nezvládnu. A já selhala.“
„Neselhála,“ prohlásil František důrazně. „Oni. Zradili tě. A já to tak nenecham.“
„Tati, prosím,“ zašeptala. „Nedělej nic. Nezhoršujme to.“
Do pokoje vešla i Vanesa, která celou scénu slyšela ze svého pokoje. „Natálko,“ řekla tiše a přisedla si k ní na druhou stranu. „To bude dobrý. Ty jsi nejlepší. Oni nechtěj to přiznat.“
David, který se objevil ve dveřích za otcem, měl na tváři rozzlobený výraz. „Měli jsme jim už v tom obchodě rozbit držky. Aj v škole. Všickym. Si myslijou, že na nás můžou všecko.“
Marika se na děti podívala a povzdechla si. „To nemožem řešit tak,“ řekla klidně. „Musíme zvládnout to. A ty, Natálko, zvládneš aj toto.“
Snažila se uklidnit, ale smutek a hořkost stále nemizely. Cítila však podporu své rodiny, která jí poskytovala alespoň trochu útěchy. „Děkuju,“ zašeptala nakonec a objala matku.
František však stále přecházel po pokoji, jeho ruce sevřené v pěstích. „Tu něco smrdi,“ zamumlal si pro sebe. „Hodně. A já zistim, co.“
Natálie na něj pohlédla a tiše dodala: „Prosím, nedělej nic. Potřebuju čas. A vás.“
Naopak Jakub dorazil domů s širokým úsměvem na tváři, jeho krok byl lehký a plný radosti. V rukou držel obal na noty, který si odložil na botník hned za dveřmi. Jeho košile byla lehce rozepnutá u krku a rukávy měl vykasané. Jeho energie svědčila o úspěšném dni.
„Mami, tati!“ zavolal z chodby, zatímco se zouval boty.
Z obývacího pokoje vykoukla jeho matka Klára, elegantní žena s upravenými krátkými vlasy. „Co se děje, Kubíčku? Máš nějakou dobrou zprávu?“ zeptala se s úsměvem.
„Dobrou? Spíš skvělou!“ řekl Jakub, zatímco si svlékal bundu a odkládal ji na věšák. „Vybrali mě na ročníkový koncert! Budu tam nakonec hrát já! Tak přece jenom!“
Jakubova matka se rozzářila radostí. „To je úžasné! My jsme věděli, že to dokážeš!“
V tu chvíli vešel do chodby i jeho otec, stále v pracovním obleku, s rukama založenýma na hrudi. Jeho tvář byla klidná, ale v očích měl spokojenost.
„To jsi věděl, co?“ řekl Jakub směrem k otci. „I ředitel to musel vidět – že jsem prostě nejlepší volba!“
Roman přikývl, jeho úsměv byl sotva patrný. „Samozřejmě! Vždycky jsi tvrdě pracoval, Kubo. A to je to, čeho si lidé cení.“
Jakub přistoupil ke stolu, kde už byla připravená večeře, a nalil si sklenici vody. „Musím ale říct, že jsem měl trošku obavy,“ přiznal. „Koudelka je z té Polhošky úplně vedle. Ale dneska už bylo jasné, že na to prostě nemá. Dali jí zahrát Bacha a to byl její konec.“
Roman si přisedl k synovi a poklepal ho po rameni. „To proto, že jednička může být jen jedna! A to jsi ty, Kubíku! Ten nejlepší! Jenom tvůj výkon je vždycky spolehlivý. Jen ty nikdy neselžeš. To je důvod, proč jsi tam ty a ne ta cikánka.“
Jakub přikývl, jeho sebevědomí rostlo s každým slovem. „A jsem rád, že to takhle dopadlo,“ řekl. „Bylo by asi hloupé, kdyby na koncertě vystoupil někdo, kdo ještě není úplně připravený, že?“
„Dobře, že sis věřil,“ řekl Roman klidně a s hrdostí syna objal. „Sebedůvěra je vždycky základ úspěchu. Ale teď musíš taky ukázat, že si tu šanci opravdu zasloužíš. Nezklam nás.“
Jakub přikývl, odhodlání v jeho očích bylo patrné. „Neboj, tati. Zvládnu to. Ten koncert bude perfektní!“
Matka mu položila ruku na rameno a usmála se. „Věděli jsme, že to zvládneš, Kubíku. Jedině ty jsi ta hvězda, co jediná nakonec vždycky zazáří, miláčku!“
Roman se lehce pousmál, ale zůstal zticha.
Jakub byl příliš nadšený, aby si všiml, že jeho otec je tentokrát neobvykle tichý. Pro něj byl tento den vítězstvím. Nepochyboval, že je výsledkem jeho vlastního úsilí. Neměl k tomu nejmenší důvod.
Následujícího rána Matouš seděl na posteli ve svém pokoji. Jeho mobilní telefon ležel na nočním stolku. Vzal ho do ruky. V jeho očích byla vidět směs starostí a odhodlání. Včera večer nestihl Natálii zavolat a její zpráva ho od té doby pronásledovala. „Vyhodili mě z koncertu.“ Ta slova se mu stále vracela.
Vytočil její číslo a čekal. Telefon zazvonil několikrát, ale nikdo to nezvedal. „No tak, Natynko, prosím,“ zamumlal tiše.
Zkusil znovu zavolat o hodinu později, když odcházel na fakultu. Znovu telefon zazvonil, ale ona to opět nebrala. Pak se zastavil na rohu ulice, opřel se o zídku a napsal jí zprávu: „Natynko, prosím, ozvi se mi, ať už se děje cokoliv. Vím, že je toho teď na tebe moc, ale chci vědět, jak ti můžu pomoct. Jsem tu pro tebe.“
Později dopoledne, když seděl ve fakultní knihovně, telefon se konečně rozsvítil.
„Promiň, Maťo. Je to na mě moc. Můžeme si promluvit odpoledne?“ odepsala Natálie.
Matouš okamžitě odpověděl: „Samozřejmě. Chceš, abych přijel za tebou, nebo se potkáme někde v Brně?“
Po chvíli přišla odpověď: „Nevím, jestli mám náladu teď někde ven. Můžem si zavolat?“
Odpoledne se pohodlně usadil na posteli ve svém pokoji, přitiskl telefon k uchu a čekal.
„Ahoj, Maťo,“ ozvalo se konečně z druhé strany. Její hlas byl unavený, ale zároveň plný emocí.
„Ahoj, Natynko,“ řekl jemně. „Co se stalo? Proč jsi mi včera psala tu zprávu? Pověz mi o tom.“
Natálie se zhluboka nadechla. „Řekli mi, že nebudu na koncert. Na poslední chvíli mi dali zahrát něco, co jsem ani necvičila. Nezvládla jsem to… A zástupkyně rozhodla, že místo mě hraje Jakub.“
Matouš mlčel, naslouchal jí, jak se snaží ovládnout své emoce, hořkost a zklamání. „To je tak nespravedlivé,“ řekl nakonec. „Vždyť jsi pro to udělala všechno. To není tvoje chyba.“
„Ale oni to tak nevidí,“ pokračovala. „Řekli mi, že eště nejsu ve formě. A možná mají pravdu. Ale… já jsem se tak snažila.“
„Natynko,“ řekl vážně, „tohle není o tom, že bys ty něco pokazila. Je to o lidech, kteří nedokáží ocenit tvoji snahu a talent. Já vím, žes udělala všechno, cos mohla.“
„Měla by ses na to vykašlat,“ dodal po chvíli. „… Teda ne na hudbu, ale na ten jejich hloupý přístup. Ty jsi lepší, než oni dokážou vidět.“
Natálie se odmlčela. „Děkuju, Maťko. Opravdu děkuju. Nevím, co bych bez tebe dělala.“
„Jsem tu vždycky pro tebe,“ odpověděl tiše. „Kdykoliv.“
Po dlouhém hovoru, kdy jí poskytl útěchu a podporu, se konečně cítila o něco lépe. Pak zavěsila.
Matouš odložil telefon, ale byl rozhodnutý zůstat po jejím boku, ať se děje cokoliv.
Další odpoledne seděla Natálie v koutě školního bufetu u malého stolku, rukama svírala hrnek s čajem. Její obličej byl unavený a stále poznamenaný smutkem, i když se snažila udržet klidný výraz. Eliška a Nikola vešly za ní.
„Naty!“ zvolala Eliška, její tvář plná starostí. „Slyšely jsme, co se stalo. Je to pravda? Opravdu nakonec nebudeš hrát?“
Natálie přikývla, ale na chvíli se vyhnula jejich pohledům. „Jo … nebudu … hraje Jakub místo mě,“ řekla tiše.
Nikola se posadila vedle ní a položila jí ruku na rameno. „To není fér. Všichni víme, že jsi lepší. Co si sakra mysleli?“
Eliška si přitáhla židli blíž a naklonila se k Natálii. „Tohle je tak hrozný! Dělalas pro to všechno. Proč to udělali?“
Natálie si povzdechla. „Řekli, že ještě nejsu ve formě. Že zatím nezvládám tu technicky nejtěžší skladbu. A že Jakub je proto jistější volba.“
Eliška se zamračila. „Tohle je ale pitomý alibi. Nemůžou si přece nevšimnout, kolik jsi do toho dala. A Koudelka tě přece vybral!“
„Koudelka se mě zastal,“ přiznala Natálie. „Ale ředitel a zástupkyně Říhová rozhodli jinak. A když jsem se snažila hrat tu skladbu, tak… to nešlo. Už jsem byla unavená moc.“
Eliška si povzdechla a opřela se o židli. „Tohle je fakt hnusný. Vždycky najdou výmluvu, jak tě odsunout.“
Nikola si mezitím hrála s lžičkou ve svém hrnku s čajem. „Chápu. Ale víš co? Myslím, že se tím nenecháš zlomit. Viděla jsem tě, jak bojuješ po tom úraze. A jestli něco vím jistě, tak to, že to nakonec zvládneš.“
„Teď mi to tak nepřinde,“ přiznala Natálie, oči upřené na stůl.
Nikola se zamračila. „Nenech je, aby ti vzali to, co miluješ. Tvoje hudba je něco víc, než jejich hloupý koncert. Oni tě můžou přehlížet, ale my víme, co v tobě je.“
Eliška se k ní znovu naklonila. „Poslouchej mě. Nikdo na tom pódiu nemůže hrát tak jako ty. Tvoje hudba má duši a to jim vadí. Jakub je jen přehrávač, ale ty jsi skutečná umělkyně. A to nezmění žádnej ředitel ani Říhová.“
Natálie se na obě kamarádky podívala, v očích měla stopy slz, ale i náznak vděčnosti. „Děkuju vám,“ zašeptala. „Vážně děkuju Pánbožkovi, že mám vás.“
„A Matouše,“ dodala Nikola se šibalským úsměvem.
Eliška přikývla. „No jasně. Nezapomeň, my všichni ti kryjeme záda.“
Hlasité předčítání
