Matouš seděl seděl u svého pracovního stolu v rohu malého pokoje, obklopen knihami a poznámkami. Na obrazovce jeho notebooku svítila rozepsaná bakalářská práce s několika odstavci o postkolonialismu a vlivu západního diskurzu na interpretaci mimoevropských filozofií.
I když se snažil soustředit, myšlenky mu stále utíkaly zpět k incidentu před pár dny v obchodě. To s Davidem v elektru mu připomnělo, jak hluboce zakořeněné jsou předsudky. Začal si klást otázku, jak je s těmito problémy propojená i jeho vlastní práce.
Zastavil se u posledního odstavce. Věnoval se v něm analýze Fanonovy teze o dehumanizaci kolonizovaných národů a jejím dopadu na jejich současnou identitu.
„Tohle ale není jen o koloniích, to je o všech jinakých,“ zamumlal si pro sebe a vzhlédl od obrazovky. Jeho myšlenky se stáčely k Davidovi. „To se přenáší i sem. Do našich ulic, do našich obchodů. Není to jen historie, je to i současnost.“
Podíval se na hromadu svých poznámek o Saidovi a jeho konceptu orientalismu. „To není jen o Východu,“ přemýšlel. „Je to přeneseně i o jakémkoliv ‚jiném‘, koho se většinová společnost bojí. O kom si myslí, že je nepředvídatelný nebo nebezpečný.“
Po chvíli ticha sáhl po telefonu a vytočil číslo na Marwana. Telefon dlouho vyzváněl, než se ozval známý klidný hlas.
„Matouši, brácho, jak se máš?“ zeptal se Marwan klidně.
„Ahoj, Marwane. Já… potřebuju s tebou něco probrat,“ začal Matouš váhavě. „Stalo se něco, co mi pořád vrtá hlavou. A myslím, že to souvisí s tím, o čem píšu. A možná taky s tím, cos prožil ty.“
„Povídej,“ pobídl ho Marwan.
„Nemůžu to dostat z hlavy,“ pokračoval Matouš a začal vyprávět, co se stalo v obchodě Davidovi jen kvůli jeho vzhledu, jak ho ponížili a odmítli převzít odpovědnost. Marwan trpělivě poslouchal, jeho mlčení přerušovalo jen občasné přikývnutí nebo povzdech.
„Když jsem psal o Fanonovi a jeho tezích o dehumanizaci kolonizovaných národů,“ pokračoval Matouš, „uvědomil jsem si, že to není jen otázka minulosti. Tohle se děje pořád. A nejen na úrovni národů, ale i na úrovni jednotlivců. Vidíme jen stereotypy, ne jednotlivé lidi.“
„Matouši,“ začal Marwan, jeho hlas byl klidný a hluboký, „to, co popisuješ, je přesně to, co říká Fanon. Kolonialismus a rasismus neskončily. Jejich zlý duch je pořád tady. A to, co vidíš na Davidovi, je jen jiná forma toho samého systému. Stejné předsudky, stejné strachy. Jen se maskují jinak.“
Marwan se na chvíli odmlčel, než promluvil zase. Jeho hlas byl tichý, ale pevný, jako by se nořil do dávných vzpomínek.
„Matouši,“ začal, „to, co popisuješ, znám moc dobře. Když začala revoluce v Sýrii, bylo to stejné. Chodili jsme na demonstrace, volali jsme po změně, po svobodě. Ale režim nás viděl jen jako nepřátele. Jako hrozbu. Jednou nás rozháněli na náměstí slzným plynem a střelbou. Utíkal jsem, dokud jsem neucítil, jak mě něco zasáhlo do nohy. Padl jsem k zemi, ale musel jsem vstát. Kulka mi prošla kůží přes stehenní sval kousek pod kyčlí. Naštěstí nic vážného, jen škrábnutí, kost celá, i když to krvácelo a docela bolelo. Ani ne za dva měsíce jsem se posbíral a už jsem tam na náměstí stál zase. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že už vlastně nemám strach. Tehdy zemřel můj strach.“
Matouš tiše poslouchal, zatímco Marwan pokračoval.
„Později nás všechny falešně obvinili z terorismu. Bylo to jejich oblíbené slovo – ‚teroristé‘. Když tě označili za teroristu, mohl sis být jistý, že tě čeká vězení, mučení nebo dokonce poprava. Ty výslechy bývaly kruté, nejen bití a mučení, ale i psychické týrání. Mě odvedli na výslech taky. Mlátili mě elektrickým kabelem, nutili mě stát hodiny na jedné noze, té, do které mě střelili. Ptali se na věci, které jsem nikdy neudělal a vyhrožovali, že mi znásilní mámu a sestry. Chtěli, abych podepsal přiznání. Odmítl jsem. Jeden osmnáctiletý kluk, co byl v kriminále se mnou, při výslechu umřel. Mlátili ho káblem po zádech tak, až mu roztrhli ledvinu. Plakal ve vedlejší kobce celou noc. Pak už jen čůral krev. Prosil jsem je, ať ho pustí, že musí hned na operaci, že jsem doktor, že ho ošetřím. Nedovolili mi to. Tak umřel. Dokonce ani nebyl muslim. Byl křesťan. Jen se ocitl ve špatný čas na špatném místě. Prodával na tom náměstí ovoce a ve stánku schoval pár našich. Měli jsme tehdy jednoho bachaře, hlavního vyšetřovatele – jeho tvář nikdy nezapomenu, dodnes mě děsí ve snech. Byl to učiněný psychopat, sadista, co se vyžíval v bolesti druhých. Jeho pohled byl tak chladný, jako by snad ani neměl srdce.“
Marwan se na moment zase odmlčel, a pak hlasem plným tichého zármutku dodal: „Později, když už byla válka a já pracoval v polní nemocnici v bunkru, přivezli nám toho stejného chlapa. Střela, asi z granátometu, mu úplně roztrhala podbřišek a pánevní oblast. A rozkrok taky. Já, doktor, jsem nevěděl, kde má střeva, kde má močový měchýř, ledviny, konečník … ty chlapské věci … odkud začít zastavovat krvácení, jak vyčistit ten sajrajt, co se mu rozlil do všech ran, co šít, co s ním vůbec dělat, všechno měl na kaši smíchané dohromady se vším. Pomalu a při plném vědomí mi umíral pod rukama. Vykrvácel, nedalo se nic dělat. Musel neskutečně trpět. Stál jsem u jeho mrtvého těla a jistým způsobem mi ho dokonce přišlo líto. Lidsky líto. A tehdy, Matouši, zemřela i moje nenávist.“
Matouš na chvíli ztratil řeč. Marwanova slova v něm zanechala hluboký dojem. „Zemřela tvoje nenávist?“ zopakoval tiše.
„Jo,“ odpověděl Marwan. „V tu chvíli jsem pochopil, že nenávist je jen další okov, který nás drží v zajetí. Stejně jako i strach. Dokud tě vězní nenávist, nemůžeš být úplně svobodný.“
Matouš se opřel o židli a zavřel oči. „Ale jak ses s tím vyrovnal? S tím, co on a jemu podobní dělali tobě a tvým kamarádům?“
„Tím, že jsem pochopil,“ odpověděl Marwan. „Zlí nejsou zlí, protože v sobě mají zlo, ale proto, že jim chybí dobro. A ti lidi nebyli jenom zlo. Byli zároveň i obětmi zla. Byli součástí zlého systému, který je takto vytvořil. Když jsem viděl toho chlápka mrtvého, uvědomil jsem si, že byl také oběť. Možná ne stejnou měrou jako my, ale i přesto taky oběť.“
Matouš se narovnal a zadíval se na poznámky na stole. „To, co popisuješ, je podobné tomu, co zažil David. I když na jiné úrovni. Byl obviněn jen proto, že vypadá jinak.“
„Přesně tak,“ souhlasil Marwan. „To, co se stalo Davidovi, je jen jiná forma toho, co se dělo nám. Je to jiný projev stejného systému, který rozděluje lidi na ‚naše‘ a ‚ty druhé‘. A dokud budeme vidět ty druhé jenom jako zlo, nikdy se z toho nevymaníme.“
„Takže to, co musíme dělat, je… chápat a nezavrhovat?“ zeptal se Matouš, stále plný myšlenek.
„Ano,“ odpověděl Marwan. „Chápat, nezavrhovat, ale také nezůstávat pasivní. To, že chápeš, neznamená, že musíš přijmout, co se děje. Odsuzuješ zlo, ale úplně neodvrhuješ toho člověka, který je tím zlem nakažený, nemocný. Znamená to, že víš, proč se to děje a hledáš cestu, jak to změnit. Že tu nákazu dokážeš izolovat a léčit. Jako doktor.“
„Ale jak?“ zeptal se Matouš, jeho hlas byl plný frustrace.
Marwan se na chvíli odmlčel. „To je otázka, kterou si kladou všichni, kdo se tím zabývají. Said by ti řekl, že to začíná pochopením. Pochopením toho, jak je to celé vytvořeno. Jak ten mechanizmus funguje. A hlavně – že ho nemůžeš rozbít násilím. Musíš ho rozložit pomalu, na samostatně neškodné části. Tím, že nabídneš jiný pohled.“
„Alternativu?“ uvažoval Matouš.
„Přesně,“ odpověděl Marwan. „Tvoje práce je toho taky součástí. Když lidem ukážeš, že filozofie ‚jiných‘ má stejnou hodnotu jako filozofie Západu, začnou chápat, že i ty ‚jiné‘ kultury nejsou méněcenné. Že nejsou hrozba. Ale to je dlouhá cesta, brácho. A hodně těžká.“
Matouš se opřel o židli a zamyslel se. „Takže tím, že píšu o soudobé filozofii muslimského světa, vlastně dělám krok správným směrem? Ukazuju, že i jiné myšlenky mají hodnotu? Že ji mají i jinací?“
„Přesně tak,“ potvrdil Marwan. „Ale nesmíš zapomenout na to, že to není jen akademické. Je to především praxe. Tvoje práce má smysl nejen pro univerzitu, ale i pro lidi jako je David.“
„Takže jde o to propojení?“ přemýšlel Matouš nahlas. „Mezi tím, co píšu a tím, co vidím kolem sebe?“
„Ano,“ odpověděl Marwan. „A nezapomeň, že tě čeká ještě spousta práce. Nejen v bakalářce, ale i jak ukážeš světu, že myšlenky ‚jinakých‘ nemají menší váhu.“
„Díky, Marwane,“ řekl Matouš s vděčností. „Tohle jsem potřeboval slyšet. Tvoje příběhy mi vždycky dávají perspektivu. Pomáhají mi vidět, že to, co dělám, má smysl.“
„Vždycky rád pomůžu,“ odpověděl Marwan s úsměvem v hlase. „pokračuj v tom, co děláš, brácho. Svět potřebuje lidi, co hledají pravdu. A teď zpátky do práce. Čeká tě ještě hodně psaní. A nejen psaní. Hlavně skutků.“
„Jo, máš pravdu,“ odpověděl Matouš a zavěsil.
Zůstal sedět u stolu, jeho myšlenky byly teď jasnější. Věděl, že toto není jen akademický úkol, ale součást něčeho většího – boje za respekt a spravedlnost, za pochopení a smíření. A to mu dávalo sílu pokračovat.
V malé zkušebně konzervatoře se mezitím ozývaly tóny akordeonu, které se střídaly s pauzami na opravy prstokladů a konzultace. Natálie seděla u jednoho z dvou pianin, naproti ní stál učitel Koudelka, který s klidem ukazoval na noty a gesty naznačoval rytmické změny.
U dveří do místnosti stál Jakub Doležal, jeho nástroj v měkkém obalu přehozený přes rameno. Čekal na svou lekci, ale jeho postoj byl zřetelně napjatý. Ruce měl založené na hrudi, obočí mírně svraštěné a pohled upřený na Natálii.
Jakub se snažil ovládat, ale myšlenky mu běžely rychle. „Celý rok jsem dřel, byl jsem vždycky první. A teď? Ona? Po tom všem? Já… já to měl mít jisté.“
Věděl, že je talentovaná. Ale viděl i drobné zaváhání pravé ruky, když se snažila plynule přeběhnout mezi tóny. Její palec se zadrhával, pohyb ještě zdaleka nebyl plynulý. „A přesto jí to dali. A mně ne.“
Natálie dobře věděla, že ji Jakub pozoruje. Z jeho pohledu cítila napětí, ale snažila se to nevnímat. Byla soustředěná na cvičení, i když bolest v pravém palci ji už pomalu začínala obtěžovat. Při jedné náročnější pasáži zaváhala a přestala hrát.
„Zkus to znovu, polož si nástroj jinak,“ řekl Koudelka klidně a ukázal prstem na konkrétní takt. „Máš tam drobný rytmický posun, ale jinak to zní dobře.“
Natálie přikývla a znovu přiložila prsty na klávesnici. Byla odhodlaná ukázat, že na to má. V hlavě jí rezonovalo: „Nejsem tu náhodou. Koudelka mě vybral. Věří, že na to mám.“
Když skončila, Jakub vešel do místnosti a na okamžik se zastavil u dveří.
„Hraješ… fakt dobře,“ řekl strojeně s nuceným úsměvem.
Natálie se na něj překvapeně podívala. „Dík. Ty taky,“ odpověděla upřímně.
„Doufám, že ti to na koncertě vyjde,“ dodal Jakub, ale v jeho hlase byla slyšet ironie.
„Dík, Jakube,“ řekla opatrně. „A dík, že jsi náhradník. Vím, že kdyby něco, vezmeš to za mě a zvládneš to skvěle.“
Jakub jen přikývl a přešel ke stolu, kde už čekal Koudelka. Natálie cítila, že za jeho slovy se skrývá víc, než řekl nahlas.
Když začal hrát, Koudelka si všiml jeho napjatého výrazu a neobvyklé tvrdosti ve hře. Po jedné pasáži zvedl ruku. „Zpomal. Takhle to nezní jako koncertní hudba, ale jako vojenský marš.“
Jakub ztěžka vydechl a pokusil se zjemnit svůj tón. Koudelka si však nemohl nevšimnout, že v něm něco doutná.
„Hele, co tě síří? Co tě trápí?“ zeptal se Koudelka nakonec.
„Nic, pane profesore,“ odpověděl Jakub, aniž by na něj vzhlédl.
„Jakube,“ pokračoval učitel trpělivě, „vím, že jsi zklamaný, ale rozhodl jsem se podle toho, co je nejlepší pro koncert. Ty jsi výborný technik, o tom žádná, ale Natálie zrovna tak a má i něco, co publikum osloví. A to je neméně důležité.“
Jakub přikývl, ale jeho pohled zůstal tvrdý. „Rozumím. Budu připraven, pokud bude potřeba.“
Po lekci se potkal s několika dalšími studenty na chodbě. Jeden z nich se k němu naklonil a s úšklebkem poznamenal: „Tak co? Jak se ti líbí být jen náhradník?“
„No, co naděláš,“ odpověděl Jakub, ale jeho hlas zněl napjatě. „Každý dostane, co si zaslouží, že?“
„Jo, jasně,“ pokračoval spolužák a chechtal se. „Ale víš, že vybrali Polhošku proto, aby ukázali něco… exotického. Chápeš. A hlavně proto, že je fakt kus a Koudelka po ní jede.“
„Ona je jako vážně dobrá. To se nedá popřít,“ váhal Jakub.
„No ale ty taky,“ dodal spolužák s ironickým podtónem. „Navíc jsi dřel jako kůň a teď ti ta morgoška vyfoukne místo. To vážně není fér.“
Jakub mlčel, ale uvnitř cítil, jak se v něm hromadí napětí. Nechtěl být tím, kdo rozpoutá konflikt, ale slova jeho spolužáků jen přilévala olej do ohně. Ačkoliv si o tom nic neřekli přímo, napětí mezi ním a Natálií viselo ve vzduchu.
Ona to chtěla řešit, ale cítila, že Jakub potřebuje čas. „Možná bych mu to měla vysvětlit,“ přemýšlela. „Ale nevím, jestli by to něco změnilo.“
Jakub se mezitím snažil skrývat svůj pocit ukřivděnosti, ale v hloubi duše věděl, že ho to nepustí, dokud koncert neskončí.
Eliška a Nikola směřovaly po chodbě do učebny. Nikola opatrně pošeptala Elišce: „Hele… slyšelas, co se říká o Naty? Že se na ten koncert dostala jen kvůli politické korektnosti. A hlavně… kvůli Koudelkovi.“
Eliška ironicky zvedla obočí: „Jo, jasně. To tak.“
„No, prý že pozitivní diskriminace. A že Koudelka má slabost pro hezký holky a tak si ji tak trochu protlačil. Že by si to jinak neobhájila,“ pokrčila rameny Nikola.
„To je blbost, co?“ zhnusila se Eliška. „Jakoby prostě nemohla být sakra dobrá?“
„Já vím…“ řekla Nikola váhavě, „ale víš, jak to chodí. Holt Koudelka už má takovou pověst. A Naty je … no lidi si to prostě spojí.“
„Spojí,“ odvětila Eliška rezignovaně. „Protože se na ni vždycky budou dívat jinak. U bílého kluka by to nikdo neřešil.“
Natálie sbírala své věci z lavice, když k ní Eliška přistoupila. Obvykle plná energie a optimistického úsměvu, dnes vypadala trochu nesvá. Rozhlédla se po učebně, aby se ujistila, že jsou samy.
„Naty, musím ti něco říct,“ začala Eliška tiše.
„A co?“ zeptala se Natálie, zatímco si právě balila sešity do batohu.
Eliška váhala, očima těkala z Natálie na dveře a zpět. „Poslouchej, asi tě to nepotěší, ale… někdo po škole šíří škaredé řeči. O tobě.“
Natálie se na chvíli zarazila a podívala se na ni s tázavým výrazem. „Jaké řeči?“
„No, že prý…“ Eliška si povzdechla a nervózně se usmála. „Že ti Koudelka nadržuje. A že na tebe nejsou kladeny takové nároky jako na ostatní.“
Natálie se na chvíli zastavila uprostřed pohybu. Její prsty sevřely sešit pevněji a v očích se jí objevila směs šoku a hněvu: „Cože?! Kdo to říká?!“
„No… mám to z více zdrojů,“ odpověděla Eliška rychle. „Sama jsem to slyšela od jedné spolužačky. A i od někoho dalšího od vás. Je to prý proto, že se škola snaží být ‚politicky korektní‘ nebo že se Koudelkovi líbíš. On měl vždycky slabost pro pohledné studentky. Anebo obojí.“
„To jako vážně?!“ vyhrkla Natálie podrážděně a její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
Eliška ustoupila o krok, její výraz byl omluvný. „Já jen… chtěla jsem ti to říct. Abys o tom věděla. Aby tě to třeba nepřekvapilo od někoho jiného.“
„A ty tomu jako taky věříš?!“ zeptala se Natálie se zlostí v hlase.
„Samozřejmě že ne!“ odpověděla Eliška rychle. „Naty, známe se přece. Vím, jak moc dřeš. A vím, čím vším sis prošla. Nikdy by mě to ani nenapadlo!“
„Tak proč mi to říkáš zrovna ty?!“ vzlykla Natálie „Proč bych to měla vědět? A eště od tebe? Jak mi pomůžeš, že mi řekneš toto?!“
Eliška zrudla a sklopila oči. „Myslela jsem, že je lepší, když o tom víš. Aby ses mohla připravit. Já nevím… prostě jsem nechtěla, aby ses to dozvěděla od někoho jiného.“
„Fajn,“ odsekla Natálie chladně a hodila si batoh na rameno. „Teď to vím! Tak dík za upozornění!“
„Naty, já to nemyslela špatně,“ pokusila se Eliška znovu o smířlivý tón.
„Hej, teďka fakt nemám náladu to řešit! Mám iný starosti. Třeba že mě pořád bolí ruka, když cvičím. A mám před koncertem,“ odsekla a její hlas zněl chladně a odměřeně.
Pak rázně odešla z učebny. Její mysl byla zahlcená. „Co si to vůbec dovolují? Nadržování? Menší nároky? Mám snad po mně Koudelka chtít víc než po ostatních! A politická korektnost? Co to je za blbost? Je snad moje hraní nějaká agitka?“
Každý krok po studené chodbě jí připadal těžší. Vždycky chtěla, aby ji ostatní uznávali pro její talent a tvrdou práci, ne kvůli původu a půvabu. A teď to vypadalo, že to někteří nechtějí vidět. Když znovu dorazila do zkušebny, pokusila se všechny myšlenky vypustit z hlavy. Posadila se, vytáhla akordeon a začala hrát. Ale tentokrát to nešlo. Myšlenky na pomluvy se vkrádaly do každého jejího pohybu. Při jedné pasáži ztratila rytmus a přestala hrát. „Sakra,“ zašeptala naštvaně a sklonila hlavu.
Do zkušebny vešel Koudelka. „Natálie, všechno v pořádku?“ zeptal se, když viděl její napjatý výraz.
„Jo,“ odpověděla, aniž by vzhlédla. „Jen se dneska nemůžu soustředit.“
„Dobře,“ řekl klidně. „Ale nezapomeň, že koncert je blízko. Musíš se na to připravit nejen technicky, ale i psychicky.“
„Já vím,“ přikývla a znovu přiložila prsty na klávesnici.
Když se večer vrátila domů, cítila se vyčerpaně. Marika si všimla jejího zamlklého výrazu.
„Co ti je, Natálko?“ zeptala se.
„Nic, mami,“ odpověděla tiše. „Jen jsem unavená.“
Marika se na ni zkoumavě podívala, ale nic dalšího neřekla. Natálie odešla rovnou do svého pokoje, sedla si na postel a zadívala se na svůj akordeon. „Proč nemůžou uznat, že na to mám?“ pomyslela si.
Večerní klid narušovalo jen tiché bublání hrnce na sporáku a občasné zvuky z ulice. František leštil svůj stařičký akordeon, zatímco Marika zamíchala polévku a zamyšleně se ohlédla na dceru, která za nimi přišla.
„Natálo, co je s tebou? Co mlčiš?“ ptala se matka.
František vzhlédl od akordeonu. „Jo, čhaje, co ti je? Dycky, ked neco hraješ lebo cvičíš, hned je radost na tobě vidět. Dneska jsi jak mráček.“
Natálie si povzdechla a zadívala se na ně. „Mami, tati… dneska jsem se dozvěděla, že po škole někdo říká, že jsou na mě menší nároky. A že mně Koudelka nadržuje.“
František odložil akordeon na stůl a narovnal se. „Cože? Jak to myslijou – menčí nároky? A kdo si to dovoluje řikat?“
Marika přestala míchat a posadila se ke stolu vedle Natálie. „To říkali kdo? Učiteli aľebo děcká?“ zeptala se opatrně.
„Nevím, mami. Asi nějaci spolužáci. Eliška mi to dneska řekla. Slyšela to od někoho iného,“ odpověděla Natálie.
František se zamračil, jeho obličej ztvrdl. „Take blbé řeči! Co ti to jako mají co řikat? Nikdo z nich neví, cos musela vytrpět a co všicko si tomu dála.“
„Jenže tati, prý je to pozitivní diskriminace, nebo mě má Koudelka rád, že se mu líbím, nebo oboje,“ řekla a její hlas se zlomil.
Marika ji okamžitě objala kolem ramen. „Natálo, to jsou len zle řeči. Lidi dycky závidijou, ked vidí, jak někdo vyniká. Nevěř tomu. Ty si tam zaslouženě.“
František přikývl. „Ať si řikaj, co chcou. On tě vybral. Bo na to máš. A to, že někdo má problém s tím, že seš peknějši, aľebo vypadáš, jak vypadáš aľebo si to, co si, to je ich problém. Ne tvůj.“
„Já vím … máte pravdu,“ řekla a oči jí zvlhly. „Ale někdy… někdy si říkám, jestli bych se tam jinak dostala. Jestli mě fakt vybral enom proto, že su tak dobrá.“
František na ni ostře pohlédl. „To už nikdy neříkej! Natálo! Koudelka tě vybral, bo máš talent. Kdybys ho neměla, nebyla bys ani náhradnica. Si nikdy nenechaj natlačit do hlavy take chujoviny.“
Marika ji pohladila po vlasech. „Natálko, šun man. Ty víš, co umiš. A co řikaji oni, je ich závist. Ty se musiš sustředit na to, co maš před sebe. Abys ukázala, že to dokážeš.“
Matouš seděl ve svém pokoji na kolejích, když mu zazvonil telefon.
„Ahoj, Maťo,“ začala Natálie. „Máš chvílu? Potřebuju se vypovídat.“
„Jasně, Natynko,“ odpověděl Matouš okamžitě. „Copak se stalo?“
Natálie mu vyprávěla o pomluvách, které po škole kolovaly, a o tom, jak ji zasáhly. Matouš trpělivě poslouchal, dokud neskončila.
„To je tak nechutné,“ řekl nakonec. „Jak si někdo může dovolit něco takového říkat? Vždyť tys tolik dřela, aby ses dostala tam, kde jsi.“
„Já vím,“ odpověděla tiše. „Ale někdy je to prostě těžké. Nechcu, aby si lidi mysleli, že jsem tam, kde jsem, jen proto, jak vypadám, z jaké rodiny jsem, nebo proto, že se líbím někomu!“
„Natynko, poslouchej,“ uklidňoval ji. „Ty jsi tam proto, že na to máš. A komu by ses nelíbila, když jsi nejkrásnější? Ale chápu, jak tě to může tížit. Lidi mají tendenci si hledat jednoduchá vysvětlení, když někdo uspěje. A pokud jsi i trochu jiná, hned hledají ‚důvod‘, čím zpochybnit tvoje schopnosti.“
„Ty jsi vždycky tak milý,“ odpověděla stydlivě. „Ale co s tím?“ zeptala se zoufale.
„Hlavně se tím nenech otrávit, jo?“ řekl Matouš pevně. „Na koncertě ukážeš, že jsi tam zaslouženě. A to je jediné, co potřebuješ udělat. Když uvidí, co v tobě je, všechny pomluvy ztratí význam. I když to teď bolí, nemohou ti vzít, cos už dokázala.“
Dalšího dne se město probouzelo do chladného, svěžího jarního rána. Chladná nemocniční chodba byla plná pacientů, kteří čekali na své vyšetření. Natálie seděla na nepohodlné plastové židli, nohy si založila pod sebe a rukama si nervózně pohrávala s přívěskem na krku. Vedle ní Marika, která ji na vyšetření doprovázela, mlčky přecházela pohledem po stěnách zdobených sterilními informačními plakáty.
„Neboj, Natálko,“ řekla tiše a položila jí ruku na rameno. „To je len další krok. Urobiju vyšetřeni a pak už budem vědět, jak dál.“
„Já vím, mami,“ odpověděla Natálie, ale její hlas byl nejistý.
Sestra se objevila ve dveřích a zavolala: „Polhošová Natálie?“
Natálie vstala a nervózně se podívala na matku, která na ni povzbudivě kývla.
V místnosti se zobrazovací technikou bylo chladno. Natálie si lehla na stůl a sledovala, jak ji sestra ukládá a připravuje přístroj. „Nebude to trvat dlouho,“ ujistila ji.
Když stroj začal vydávat monotónní zvuk, zavřela oči a pokusila se uklidnit. Myšlenky na koncert a na to, co ji možná čeká, se však vkrádaly do její mysli. „Co když mi řeknou, že to bude zase další operace? Co když už nikdy nebudu hrát tak, jako dřív?“
Po CT následovalo MRI vyšetření. Ten tichý zvuk se jí zdál nekonečný. Snažila se dýchat klidně, ale každý úder přístroje jako by odrážel její obavy.
O hodinu později už seděla v ordinaci, kde lékař seděl za stolem, na monitoru měl zobrazené výsledky vyšetření. Bylo vidět, jak se soustředí, když studuje snímky.
„Vyšetření potvrdilo několik věcí,“ začal lékař vážně, „kloubní chrupavka je na některých místech hodně poškozená, což omezuje hybnost. A bohužel ten šroub opravdu tlačí na nerv, což způsobuje tu bolest, brnění a necitlivost.“
Natálie přikývla, snažila se tvářit klidně, ale v hrudi cítila stahující pocit.
„Co to znamena, pan dochtor?“ zeptala se Marika.
„Ten šroub musí ven. Čím dřív, tím lépe,“ odpověděl lékař. „Operace není složitá, ale bude vyžadovat další minimálně měsíc a půl fixace a následnou rehabilitaci.“
„A když nepůjdu na operaci hned?“ zeptala se Natálie tiše.
Lékař na ni pohlédl: „Je to na vás. Bolest a omezení se nezlepší. Stav se může i zhoršit. Máte snad něco neodkladného, co vám brání jít na operaci hned?“
„Mám teď koncert,“ odpověděla Natálie téměř šepotem.
Lékař přikývl. „Pokud zvládnete bolest a omezení, můžeme operaci naplánovat až po koncertu. Ale upozorňuji, že se musíte šetřit. Každá větší zátěž může stav zhoršit.“
Natálie se vrátila domů z nemocnice vyčerpaná. Odpoledne se rozhodla zavolat Matoušovi a vše mu povědět. Domluvili se, že se potkají v oblíbené kavárně.
Matouš dorazil přesně na čas. Když si sedli ke stolu, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Natálie už byla tam, měla unavený pohled a její obvyklá energie byla pryč.
„Co se stalo?“ zeptal se jemně, opřel se lokty o stůl a naklonil se blíž.
Natálie si povzdechla a pověděla mu o výsledcích vyšetření. Při každém slově cítila, jak se jí do očí tlačí slzy, ale snažila se je zadržet.
„A ten šroub musí ven,“ zakončila, její hlas se zlomil. „Jenže já teď nemůžu na operaci! Ne před koncert!“
Matouš ji chvíli pozoroval a pak ji jemně objal. „Natynko, to je smůla, já vím. Ale ty jsi bojovnice. Už jsi zvládla tolik věcí – bolesti, rehabilitace, cvičení navzdory všemu. Uděláš, co bude třeba. Tak ses na to těšila.“
„Ale co když to nezvládnu?“ zeptala se, oči se jí konečně zaplnily slzami. „Co když to nedám a všichni uvidí, že už nejsem, co jsem byla?“
Přitiskl ji k sobě ještě pevněji. „Natynko, už tím, že jsi tu teď, dokazuješ, že nejsi slabá. A i když to nebude perfektní, ukážeš, co v tobě je. A když bude potřeba, já tam budu, hned vedle tebe.“
Jeho slova ji uklidnila. Cítila, že s ním může sdílet nejen své radosti, ale i obavy. A právě teď to potřebovala víc než cokoliv jiného.
V sobotu odpoledne Matouš opět seděl u svého stolu v pokoji na kolejích a pokoušel se soustředit na psaní bakalářky. Hromádka knih a vytištěných článků ležela na jedné straně stolu, notebook otevřený, kurzor blikající v prázdném dokumentu. Byl relativně spokojený s tím, jak se mu daří shrnout klíčové myšlenky své práce.
Do klidného ticha jeho pokoje najednou zazvonil telefon. Vzhlédl a uviděl na displeji napsáno „Máma“. Povzdechl si a na chvíli zaváhal, než hovor přijal.
„Ahoj, mami,“ začal klidným tónem.
„Matouši, co má tohle znamenat?“ ozval se Danušin ostrý hlas, který okamžitě narušil jeho koncentraci.
„Co má znamenat co?“ odpověděl Matouš, snažil se zůstat klidný, ale v hlase mu zazněla jemná stopa podráždění.
„Dneska mi kolegyně říkala, že její švagrová tě viděla v Lednici. V zámecké zahradě. Prý jsi tam byl s tou holkou a ještě s nějakým klukem. To jsi mi zapomněl něco říct?“
Na chvíli zmlkl, ale rychle se vzpamatoval. „Jo, byl jsem tam. Vzal jsem Natálii a jejího bratra Davida na výlet.“
„Tak na výlet?“ zopakovala matka s důrazem, který dával najevo, co si o tom myslí. „Takže už s sebou bereš i celou její famílii? Co bude dál, Matouši? Uspořádáš jim rodinnou sešlost u nás doma? Vyškubete parkety a uděláte si v obýváku táborák?“
„Mami, přestaň,“ odpověděl Matouš ostřeji, než zamýšlel. „Vzal jsem je na výlet, protože chtěli vidět Lednici. Nechápu, co je na tom tak špatného.“
„Co je na tom špatného?“ zopakovala sarkasticky. „Ty se vážně ptáš? Vždyť si ani neuvědomuješ, co děláš. Začínáš se zaplétat s asociály a parazity, kteří tě stáhnou na dno a pak se ti jednoho dne vysmějou do obličeje. Otočí se k tobě zády po všem, co jsi pro ně udělal. A ty ještě vezmeš jejího bratra na výlet! Víš vůbec, co všechno si o tobě teď lidi pomyslí?“
„Mami, na lidi kašlu,“ odpověděl pevně. „To, co si o mně kdo myslí, mě nezajímá. Já vím, co dělám. Natynka je úžasná holka a její bratr je v pohodě.“
„Úžasná?“ zopakovala Danuše sarkasticky. „Matouši, ty se snad úplně zbláznil. Jak můžeš být tak zaslepený? Ty opravdu věříš, že ona je dobrá volba? Ty si snad myslíš, že s ní můžeš mít budoucnost? To není romantická pohádka, toto dopadne zle!“
Cítil, jak se mu zvedá tlak. „Mami, dost! Už jsem ti to říkal stokrát – neznáš ji a nemáš právo ji soudit. A co se týče Davida, je to obyčejný patnáctiletý kluk. Má rád fotbal, muziku a počítačové hry jako všichni kluci jeho věku. A je to její brácha. Nevidím na tom nic špatného.“
„Ale já ano,“ odpověděla matka tvrdě. „A jednou to uvidíš i ty. Jen doufám, že to nebude až příliš pozdě. Jestli jsi vážně tak praštěný, že se chceš s nimi zaplést, nepočítej, že tě v tom budu podporovat.“
„Já o tvou podporu ani nestojím, mami,“ odpověděl s jistotou. „Jenom se přestaň takhle chovat. Ona je skvělá a já s ní chci být. Tohle tvoje ustavičné napadání mě už unavuje. Což nevidíš, jak se my dva vzdalujeme jeden druhému? A není to kvůli ní. Je to kvůli tomu, jak se chováš ty.“
„Matouši, pamatuj si, že každá tvoje volba má své následky,“ odpověděla Danuše tvrdě.
„To vím moc dobře, mami, následky mají i ty tvoje,“ řekl Matouš pevně. „Já už jsem si vybral.“
Bez dalších slov zavěsil telefon a na okamžik zůstal sedět s pohledem upřeným na displej. V jeho nitru se mísily vztek a zklamání. „Jak může být tak zaslepená?“ pomyslel si.
Chvíli se snažil vrátit k práci, ale věděl, že na to teď nemá sílu. Zavřel notebook, zvedl se a rozhodl se projít, aby si vyčistil hlavu. Vydal se pěšky do kavárny, kde se měl sejít s Natálií.
Seděli v klidném koutě kavárny, jejich obvyklém útočišti. On před sebou měl hrnek čaje a notýsek, do kterého si občas něco poznamenával. Ona se opírala o opěradlo židle, její obvyklý energický výraz však chyběl.
„Dneska nevypadáš moc nadšeně,“ poznamenal, když si všiml její zamyšlené tváře. „Děje se něco, Natynko?“
Povzdechla si a zadívala se na svůj hrnek kávy. „Jo… něco se děje,“ začala pomalu.
Odložil pero a zcela se na ni soustředil. „Co tě trápí?“
„Když mi Eliška řekla o těch pomluvách, aby mě varovala, já… já jsem na ni vyjela. Byla to asi hloupost a teď je mi to líto. Jenže jsem byla v šoku a nevěděla, jak reagovat.“
Matouš se na chvíli zamyslel, a pak se naklonil blíž. „Natynko, poslouchej. Tohle jsou jenom žvásty lidí, kteří ti závidí. Vědí, že máš talent, že jsi nejlepší. A to je štve.“
„A co Eliška?“ zeptal se po chvíli. „Už jste si to vyřešily?“
Natálie zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Furt nevím, co jí mám říct. Prostě je mi na nic. Ona za to přece nemůže.“
„Tak jí to řekni,“ navrhl jednoduše. „Eliška je tvoje kamarádka, ne? Myslela to dobře, jen to podala hodně nešikovně. Když si to spolu vyjasníte, určitě to bude zase v pohodě.“
„Možná,“ přikývla Natálie. „Jen mě to celé hrozně naštvalo… Cítím, jako by mě pořád někdo zkoumal a soudil. Jako by pořád někdo hledal, co je na mně špatně.“
Matouš ji vzal kolem ramen. „Natynko, lidi tě soudí, protože tě nechápou. Ale to neznamená, že máš o sobě pochybovat. Jsi neuvěřitelná. Ať už si říká kdo chce co chce, vždycky si pamatuj, kdo jsi a co dokážeš.“
Ona se na něj podívala a na chvíli cítila, že se jí vrací síla. „Díky, Maťo. Jsem tak ráda, že tě mám!“
„A já jsem tak rád, že mám tebe,“ odpověděl s jemným úsměvem on.
Hlasité předčítání
