Na druhý den Matouš čekal před malou kavárnou v centru města, kde se měl setkat s Natálií. Bylo to místo, které si často vybírali, když potřebovali být spolu v klidném prostředí. Cítil se tam trochu jako v útočišti před světem, který se mu v poslední době zdál čím dál tím více nepředvídatelný. Kolem byla mlha, vzduch byl vlhký, ale ne nepříjemný, jako by sama příroda cítila tíhu, kterou v sobě nesl. Měl na sobě tmavé džíny a černou bundu. Jeho vlasy byly trochu rozcuchané, jako by včera ani neusnul. Dlaně měl zpocené, když se podíval na mobil, ale zavrtěl hlavou, jako by se pokoušel zahnat myšlenky, které mu neustále běhaly hlavou. Na tváři měl ještě stopy bezesné noci plné zbytečných obav a otázek, které se mu v hlavě honily.
U okna, kde se stíny ranního světla líně rozpíjely do prázdného prostoru, seděl sám, nervózně si prohlížel šálek kávy, která už dávno ztratila svou teplotu. Kavárna, kam přišel, byla klidným, téměř kultovním místem. Stoly z tmavého dřeva, šálky se starými vzory, stěny pokryté plátky zarezlých plakátů a měkké, tichoučké rozhovory jiných návštěvníků tvořily prostor, ve kterém se mohli ztratit a přitom být plně přítomní jeden pro druhého.
Když vešla i Natálie, okamžitě si jí všiml. Oblečená byla do šedé mikiny a černých kalhot, její dlouhé černé vlasy spadaly v mírných vlnách kolem ramen. Stála před ním, s klidnou krásou, jakou by snad ani nedokázal popsat slovy. Pořád na něj působila tak křehce, jako by nesla vzpomínky na vše, čím si prošla, ale i přesto z ní vyzařovala síla. Její krok byl lehký, v očích měla klid. Když ji pozoroval, něco v něm se uvolnilo. Její přítomnost byla vždy jako závan čerstvého vzduchu, který mu pomáhal vyčistit mysl.
„Ahoj, Maťo,“ řekla s jemným úsměvem, který se v jeho očích ztrácel v melancholii. Bylo v něm víc než jen obvyklý pozdrav. Věděla, co se děje v jeho mysli dřív, než stačil říct jedinou větu. Četla mu to přímo z tváře.
„Ahoj,“ odpověděl, jeho hlas byl klidný a tichý, ale nesl v sobě podivnou tíži. „Jak se cítíš?“ Zeptal se, ale hned věděl, že jeho otázka je jen záminkou, jak začít o něčem mnohem hlubším.
„V pohodě,“ odpověděla klidně, i když i její pohled prozrazoval, že to není úplně pravda. Na chvíli se jí oči setkaly s jeho a ona pocítila tu nevyřčenou tíhu, kterou na sobě nesl. „Ale víš, jak to je… někdy mě to ještě bolí, ta ruka, štve mě, že nemůžu pořádně hrat, tak jak dřív, … ale… je to vždy zas o něco lepší.“
Na okamžik zavřel oči. Ticho mezi nimi se dalo krájet. Pak se podíval na její ruku a jizvy na palci. Byla to jen malá věc, přesto tak silně přítomná. Věděl, že se musí učit hrát na svůj nástroj úplně znova.
„Natynko,“ začal po chvíli, jeho hlas byl teď trochu křečovitý, jako by v něm ještě pořád byl strach, že ji zklame. „Je něco, co ti musím říct. Něco, co mi leží na srdci.“
Natálie se na něj podívala, její oči byly teď plné porozumění. Jemně položila svou ruku na jeho a pohladila ho, jako by mu tím chtěla naznačit, že je tady pro něj, bez ohledu na vše, co prožívá. „Cokoli, Maťulko,“ řekla tiše. „Můžeš mi říkat cokoli.“
Matouš se chvíli odmlčel. Vnímal teplo její ruky, jak k němu přicházelo jako záchrana, ale zároveň jako připomínka toho, jak málo o sobě vědí, když je tu tolik nevyřčeného. „Jde o mou mámu,“ začal. „Ona pořád nechápe, proč jsem s tebou, proč se stýkám s Marwanem, Aničkou a tetou, co pro mě znamenáte. Každý náš rozhovor končí hádkou. Ona prostě nechápe. Vím, že to pro ni není jednoduché, ale… cítím se, jako bych o ni přicházel. Jako bych tím, co k ní cítím, zklamával sám sebe.“
Poslouchala ho s tichým soucitem. Potom její pohled zůstal na něm, hluboký a plný empatie. Z její tváře zmizely všechny náznaky smutku a místo toho se na ní objevilo něco jako vnitřní síla. „Maťo, tvoje máma nechápe, ona není ve tvých botách. Ale ty přece nejsi jak ona. Nikdy nebudem úplně rozumět každému, koho milujeme, ani těm, které se rozhodneme mít ve svém životě. Ale to neznamená, že bychom se měli vzdát toho, co máme. A tebe já se nevzdám. A když budeš věřit tomu, co cítíš, i když to někdy nebude snadné, nakonec to přinese tu sílu, co potřebuješ. Mamku už neřeš.“
Pozoroval, jak se jí oči zaleskly, jako by to, co říká, bylo samotným klíčem k tomu, co hledal. A teď věděl, že ona to ví. Ona ví, co to znamená, milovat a být milován, i když je to těžké.
„Ty mi rozumíš víc, než jsem si kdy pomyslel,“ řekl a tiše sevřel její ruku. A v tom tichu se objevila i odpověď, kterou hledal. „Děkuju, Natynko,“ šeptal, přitiskl k ní tvář. „Bez tebe bych to nedal.“
Její úsměv byl plný něhy a lásky. V ten moment existovali jen oni dva v celém tom světě, který se mohl kolem nich hroutit, ale jejich láska přetrvá.
„Víš, Natynko,“ začal, oči ztracené v dálce, „ale to, co máma pořád dokola opakuje, to její neustálé odmítání Marwana … a hlavně tebe… Mám pocit, že se to čím dál víc zhoršuje. Nikdy jsem neměl potřebu se s ní jen tak hádat, ale teď to je jako neustálá bitva o každé slovo, každou myšlenku. A vůbec nevím, jak jí vysvětlit, co pro mě znamenáš a že i ty si zasloužíš respekt.“
Tiše přikývla, její oči se pomalu zaměřily na jeho tvář, aby mu dala prostor. V jejím pohledu už nebyl ani stín pochybnosti. To, co vnímal, byla její podpora, její ochota být tu s ním ve chvíli, kdy ztrácel pevnou půdu pod nohama.
„Víš, co mě na tom nejvíc štve?“ pokračoval, „ona si myslí, že je to ode mě jen nějaký rozmar, že se chovám jako nějaký zbloudilý idealista. Ale to, co ona nevidí, je ta myšlenková hloubka, co mi dává sílu. Různé filozofie, které čtu, nejen ty evropské. Vše, co jí přijde tak divné a cizí, se přitom odráží v širších souvislostech, co teď prožívám. Osobně.“
Jeho oči se zaleskly a zhluboka se nadechl. „Ale já mám pocit, že pro ni jsem teď jenom nějaký blázen, který si vybral špatnou cestu. A přitom ji přece mám rád. I když je tak těžké s ní mluvit, bude to pořád moje máma. Jenže… je tu i něco víc, Natynko. Já chci být s tebou, bez ohledu na to, co si o tom ona myslí. A nechci tě zklamat.“
Mlčela. Vnímala tíhu jeho slov. Nevěděla, jak tu situaci změnit, ani jestli vůbec něco změnit mohla. Věděla, jak komplikovaný je Matoušův vztah k matce, jak moc touží, aby ho přijala. Zároveň si byla vědoma, jak moc jejich pohledy na svět kolidují.
„Já tě chápu, Maťo,“ řekla nakonec s jemným povzdechem. „Vy dva jste od sebe tak vzdálení. To pro tebe musí být hrozně těžké. Ale i když bysme se snažili, ona asi nikdy nepochopí. Co pro tebe znamená všecko, co čteš a čím se zabýváš. Co pro tebe znamenám já. Možná je prostě příliš zahrabaná v tom svojem.“
Pozoroval, jak se tiše zamyslela. I když to mezi nimi bylo bolestné, věděl, že ona je tu pro něj, bezpodmínečně. Byla to ona, kdo ho chápe a kdo s ním sdílí část svého vnitřního světa. Neříkala to jen proto, aby ho uklidnila, ale protože to opravdu tak cítila.
„Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ řekl nakonec Matouš s tichým úsměvem, který byl spíš zranitelný než veselý. „Bez tebe by to bylo ještě mnohem horší.“
Natálie se usmála, ale její oči neukrývaly nic jiného než vzájemné porozumění a podporu. „Já tě taky nechcu zklamat, Maťo. Chcu, abys věděl, že pro mě není nic důležitějšího než to, jaký jsi. A pokud jde o tebe a tvoji mámu… Je to těžké, ale … to mezi námi dvěma, to je něco, na čem mi opravdu záleží. Nekažme si to. Kašli už na ňu.“
„Víš, Natynko, Marwan mi říkal, že to, co ona dělá, není správné, že máš právo být tím, kým jsi, bez ohledu na její názory, neboť žádný člověk nemá právo jinému člověku určovat, co je a co není správné, neboť toto právo má jen Bůh. Jenom před ním se máš ohýbat,“ pokračoval Matouš. „Jenže já jsem pořád její syn. Pro ni jsem ještě pořád jenom nezodpovědné dítě. A to mě trápí. To, že s ní už nemůžu mít normální vztah dospělého syna a jeho mámy. Tak jako všichni. Ona nikdy nepochopí, co pro mě znamenáš ty, co pro mě znamená filozofie a jinačí pohled na svět, jaký mi ukázal právě třeba Marwan. A ona stále nevidí, jak moc to všechno ovlivňuje mě. Nevnímá, o co by mě připravila. A myslí si, že ji o něco obírám já.“
Tiše ho pozorovala. Její pohled byl plný porozumění a soucitu. Po chvíli mu položila ruku do dlaně a jemně mu ji stiskla. „Neboj, Maťko,“ řekla citlivě a vlídně, „pro mě to bude vždycky jen o nás dvou. Ať se kolem nás děje cokoli, my to spolu zvládneme.“
Jeho otázka visela ve vzduchu. V očích měl jen čistou touhu po pochopení: „A tvoje rodina, Natynko?“ zeptal se tiše. „Jak to celé vidí oni? Myslíš, že můžu najít nějaké útočiště u nich?“
Na chvíli se zamyslela, potom zvedla oči a podívala se na něj. V jejím výrazu byla jakási vážnost, ale také klid.
„Moji jsou… jiní, než tvoji,“ začala opatrně, s nádechem určitého zaváhání. „Oni mě podporujou ve všem, co dělám. Mají sice své vlastní názory a hodnoty, ale jsou otevření tomu, abych se sama rozhodovala, co je pro mě nejlepší. A to je něco, co mi opravdu pomohlo. Můj táta, víš, je tvrdý, ale i spravedlivý. Má rád svoju rodinu, je hrdý na nás a ví, jak těžké to pro mě je – s tím, co se děje v našem světě s náma dvěma. A co se týče mamky, ta mě vždycky učila, že rodina je důležitá, že je důležité stát při sobě. Ale nejsou to určitě žádní omezenci, víš? Neodsoudili by tě jen kvůli tomu, kdo jsi, co si myslíš nebo s kým jsi.“
Pak se na chvíli odmlčela, její hlas zněl klidně, ale zároveň ukrýval nějaký hlubší smutek: „Když jsme se začali poznávat, Maťo, věděla jsem, že to nebude jednoduché. Mamka a taťka nebyli úplně nadšení, že mám vztah s někým, kdo je, jak oni říkají, z jiného světa, ale nikdy mě neodsoudili za to. Nikdy mě nenutili dělat to, co si oni myslí, že je správné. A jsem jim vděčná za to.“
Pozorně ji sledoval, jako by chtěl každé její slovo pochopit, vstřebat ho, přijmout. V jeho vnitřním světě začalo být jasněji. „Takže si myslíš, že bych mohl… najít klid u nich?“ zeptal se, jako by to potřeboval slyšet nahlas, jako by hledal pevnou půdu pod nohama. „Bez toho, abych musel stále bojovat?“
„Myslím, že pokud jde o naše, vždycky budeš u nás vítaný. U nás doma se nikdy nebudeš cítit jak cizák, to ti slibuju!“ řekla a její oči se rozjasnily. „A s tvojou mámou, chápu, že to nemáš jednoduché. Ale už nikdy se, prosím, nenech rozhodit tím, co si o nás myslí ona nebo někdo. Jestli chceš být s náma, tvoje rozhodnutí a názory na nás musí zůstat jenom na tobě. Jasný?!“
Potřeboval chvíli na to, aby vše zpracoval.
„To mi stačí, Natynko,“ řekl tiše. „Je to mnohem víc, než bych si kdy dokázal představit. Cítím, že to je moje cesta. Taky je to trochu o tom, že… když mě tvoji rodiče přijmou, bude to pro mě znamenat, že se mám, jak říkáš, kam vrátit.“
Usmála se na něj, její ruka se jemně dotkla jeho dlaně. Dávala mu nejen podporu, ale i lásku, kterou teď tolik potřeboval. Když se na ni zadíval, jeho obavy začaly ustupovat, protože mu byla jistotou, že vše, co si přál, bylo možná na dosah.
„Tak to zkusíme, Maťo,“ řekla nakonec a její hlas byl něžný, ale rozhodný. „Ať už se tvoja mamka rozhodne na cokoli, nezapomeň, že u nás tě přijmou a pochopí. A to je přece nejdůležitější!“
Následující den na konzervatoři měl být pro Natálii významný. Seděla na tvrdé dřevěné židli uprostřed skromně zařízené zkušebny konzervatoře. Místnost byla útulná, ale strohá – stěny zdobily zažloutlé plakáty z minulých koncertů a police plné notových zápisů. Na levé straně stálo staré pianino s lehce opotřebovanou klaviaturou, jehož víko bylo pootevřené, jako by naslouchalo. Na pravé straně místnosti se v rohu tyčil vysoký stojan s nástroji – flétnami, klarinety a houslemi, které jako němí svědkové sledovaly každý její pohyb. Vzduch byl prosycen jemnou vůní starého dřeva a vosku.
Uprostřed místnosti přímo před její židlí stál učitel Koudelka, robustní šedesátník s prošedivělými vlasy a brýlemi, které mu sklouzávaly z nosu při každém náklonu. Jeho oči byly pronikavé, ale laskavé, a pod hustým srostlým obočím se zračila trpělivost, která byla výsledkem let práce s mladými hudebníky. Měl na sobě jednoduchý tmavý svetr a volné manšestrové kalhoty, což podtrhovalo jeho neformální, ale autoritativní přístup.
Natálie dál seděla na dřevěné židli, její akordeon ležel na jejím klíně jako nejistý společník. Měla na sobě tmavomodrý rolák, který ladil s jejími černými kalhotami. Vlasy měla sepnuté do pevného copu, aby jí nepadaly do obličeje. Na pravém palci, stále ztuhlém a velmi špatně pohyblivém, viditelně prosvítaly jizvy po operaci.
„Zkusíme to znovu od začátku,“ řekl učitel Koudelka a posadil se na rozkládací židli naproti ní. Koudelka vždy vnímal Natálii jako jednu z nejnadějnějších studentek, jaké kdy učil. Oceňoval její přirozený talent, výjimečný cit pro hudbu a precizní techniku, která jí slibovala velkou budoucnost. Když se dozvěděl o jejím úrazu, cítil bolest skoro stejně hlubokou jako ona – ne proto, že by pochyboval o jejím odhodlání se ke hře vrátit, ale protože věděl, jaká ztráta to bude pro její sny.
Natálie zhluboka vydechla, přiložila prsty na klávesnici akordeonu a levou rukou uchopila basovou část. S prvním tahem měchu se místností rozezněly hluboké, melodické tóny. Její levá ruka pracovala plynule, prsty skákaly po tlačítkách s precizností, kterou získala dlouhými hodinami cvičení. Ale pravá – to byl jiný příběh.
Při složitějších pasážích, kdy musela rychle přebíhat mezi klávesami, se její palec ztuhle zadrhával. Ta malá mezera mezi hladkým přechodem tónů a nepatrným zaškobrtnutím byla pro ni propastný rozdíl. Když se pokusila přidat vibrato, její prsty sice věděly, co dělat, ale pohyb byl nejistý, přerušovaný, jakoby palec odmítal poslouchat.
Po několika minutách hraní se jí na čele objevily krůpěje potu. Bolest v palci se stupňovala – nebyla ostrá, spíš tupá a pulzující, jako neustálé připomínání hranic, které jí zranění stanovilo. Přestala hrát, položila ruce do klína a tiše si oddechla.
„Je to ten palec, že?“ řekl Koudelka a rozvalil se na židli.
Natálie přikývla, zvedla pravou ruku a podívala se na ni. „Ano. Po chvíli začne bolet a cítím, jak mi tuhne. Ty rychlé pohyby prostě nedávám.“ Její hlas byl slabý, jako by vyslovovala něco, co sama nechtěla přijmout.
Koudelka si sundal brýle a začal je pomalu otírat kapesníkem, což byl jeho obvyklý rituál, když přemýšlel. „Podívej,“ začal, jeho hlas byl klidný, ale vážný. „Udělala jsi ohromný pokrok od té rehabilitace. Ještě před pár týdny jsi nemohla hrát vůbec a dívej, co dokážeš už teď. Ale některé věci – zejména rychlé pasáže a složité ornamenty – budou trvat delší dobu, než se k nim vrátíš. A možná se k nim nevrátíš už nikdy. Počítej i s tím.“
Sklopila oči a sevřela ruce pevněji. „Já… já jsem vždycky chtěla být virtuózka! Chtěla jsem hrát i ty nejtěžší skladby. Chopina, Piazzollu, všechny ty věci, co jsem dřív zvládala… Teď mám pocit, že všechno, na čem jsem roky pracovala, je pryč. Myslíte, že na to někdy budu mít?“ Sklopila oči a její hlas se zlomil.
Koudelka ji nechal chvilku v tichu, aby mohla vstřebat, co právě řekla. Položil brýle na stůl a naklonil se k ní. „To záleží jen na tobě. Možná ano, možná ne – ale hudba není jen o technice. Zkusme se zaměřit na jiný repertoár. Takový, co ti sedne. Na něco, kde se můžeš vyjádřit i s tím, co máš. Vždycky jsem tě obdivoval, protože tvoje hudba měla duši. A ta duše tam pořád je. Ano, některé skladby, právě třeba Piazzolla, ti ještě dlouho nepůjdou. Ale je tolik krásné hudby, která čeká, až ji objevíš. Můžeš zkusit třeba něco z romské lidové hudby.“
„Romská hudba?“ zeptala se tiše.
„Ano!“ odpověděl s úsměvem. „To je hudba pro tebe, plná citu, příběhů, života. Melodie plné emocí. Nepotřebují tolik složitých pohybů, ale zato hodně citlivosti. A tu ty máš. Myslím, že by tě mohla hodně obohatit a ukázat ti jinou cestu. A věř mi, publikum ocení tvou upřímnost mnohem víc než perfektní techniku.“
Sklopila oči, chvíli mlčela, a pak konečně promluvila: „Hraju už dlouho v romském souboru. Je to součást mě. Miluju tu hudbu, je v ní tolik energie! Jako by každá nota nesla příběh. Ale,“ odmlčela se a sevřela ruce pevněji, „nechci, aby mě lidé vnímali jen jako někoho, kdo hraje to, co ode mě stejně už čekají. Chci ukázat, že mám i na víc. Že i já můžu zvládnout věci, které by ode mě nikdo nečekal.“
Koudelka si ji zamyšleně prohlížel. „Asi tě chápu,“ řekl tiše. „tvoje ambice jsou inspirující. Ale musíme se soustředit na to, co je teď technicky možné. Tvoje hudba má stále obrovský potenciál, i když to možná už nebude přesně ten směr, co sis vysnila.“
Natálie kývla, ale v očích měla stále stín pochybností. „Dobře. Zkusím na tom popracovat,“ řekla nakonec. „Ale nevzdám se ani ve snu. Jednou zvládnu i něco víc!“
Koudelka se usmál a přešel k polici s notami. „To je ta správná bojovnost! Začneme teda s tím, co teď zvládneš, a uvidíme, kam tě to zavede.“ Potom vstal, přešel k polici s notami a vybral několik jednoduchých romských melodií. „Toto začnem zkoušet. A nezapomeň – tvoje hudba nikdy neztratila svůj hlas. Jen teď zní trošičku jinak.“
Otřela si zpocené ruce do kalhot. Když přiložila prsty na klávesy a začala hrát první tóny nové melodie, jednoduché, ale hluboce emotivní. Cítila, jak jí z prsou spadá těžký kámen. Byla to jiná hudba, než na jakou byla z poněkud upjatého a konkurencí prosyceného prostředí konzervatoře zvyklá, ale v její jednoduchosti nacházela nový smysl. A i přes bolest v palci cítila něco, co jí dlouho chybělo – naději, že i ona může znovu najít ve světě hudby své místo. Cítila odhodlání ukázat světu, že její talent nezná hranic, bez ohledu na předsudky nebo zranění.
Ponořila se do jednoduchých tónů nové melodie. Hudba zněla čistě, dojemně, a i přes její nejistotu v pohybu se ozývaly náznaky dávné elegance, kterou mívala před úrazem. Koudelka si ji pozorně prohlížel. Jeho oči putovaly od kláves k jejím rukám, se zájmem nadšeně pozoroval každý pohyb prstů, zejména pravého palce. Když píseň dozněla, vstal, přešel k pianinu a opatrně vytáhl jinou partituru z hromady not na jeho víku.
„A teď pro srovnání zkusíme něco náročnějšího,“ řekl a položil partituru před Natálii. Na stránce byla notová linka skladby Libertango od Astora Piazzolly, slavného argentinského skladatele. Byla to ikonická skladba plná rytmických přechodů, rychlých běhů po klávesách a intenzivních změn dynamiky.
Natálie si partituru přiblížila a rychle očima přeletěla první takt. Byla si vědoma, že Piazzolla byl vždy náročný, ale přesto se odhodlala začít. Zhluboka se nadechla, přiložila prsty na klávesy a roztáhla měch akordeonu. První tóny zněly s jistotou, ale jakmile přišla na rychlý běh klávesami v pravé ruce, její pohyb se zadrhl.
Palec se nepohnul tak rychle, jak potřebovala. Snažila se opakovat pasáž, ale při každém pokusu se pohyb stával stále více trhaným. Začala cítit, jak její ruka tuhne a palcem jí projela ostrá bolest. Zavrtěla hlavou, zastavila a položila ruce na akordeon.
„Nejde,“ řekla tiše.
Koudelka si povzdechl, přešel zpět ke své židli a posadil se. „Natálie, Piazzolla je právě z těch skladatelů, kteří vyžadují absolutní preciznost a rychlost. Ty běhy – přeskoky mezi oktávami – jsou zkrátka příliš náročné na tvůj palec v tomto stavu. Sama vidíš.“
„Takže už nikdy nebudu hrát Piazzollu?“ zeptala se rozechvělým hlasem, oči upřené na partituru, jako by ji ztrácela.
„Neříkám, že nikdy,“ odpověděl Koudelka. „Ale teď, když tě ta bolest omezuje, nemá přece smysl se trápit. Zkoušet něco, co tvá ruka nezvládne, tě jen odradí. Piazzolla je pro hráče v plné kondici. A ani oni s ním nemají lehkou práci. Nezahraje ho každý.“
Koudelka poklepal na desku stolu. „Bohužel, podobně náročné skladby teď nepřipadají v úvahu. Myslím cokoliv, co vyžaduje rychlé přeběhy mezi oktávami, složité ornamenty a dlouhé pasáže rychlých staccatových tónů. Když se na to podíváme realisticky, možná ti technika už nikdy nedovolí hrát nejtěžší skladby od Piazzolly, Chopina nebo třeba od Kálmána.“
„A co ty koncerty, co jsme plánovali na příští rok?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Tam bych doporučil úplně jiný repertoár. Třeba právě ten romský folklór. Anebo budeš muset upřednostnit samé pomalejší skladby, kde jde spíš o melodii a cit, než o virtuozitu. To ale neznamená, že tvoje hudba bude méně hodnotná. Jen jiná.“
Odložila akordeon stranou a opřela si hlavu do dlaní. „Celý život jsem snila o tom, že budu hrát tyhle skladby na pódiu! A teď mi říkáte, že to možná už nikdy nepůjde?“
„Možná ne v původní podobě,“ odpověděl. „Ale přemýšlej o tom takhle: není to o tom, co už nezvládneš. Je to o tom, co zvládneš a jak do toho dáš své srdce. Můžeš najít vlastní cestu. Třeba právě v romské hudbě.“
Kývla, ale její výraz zůstával zamyšlený. Uvnitř cítila směs frustrace, zklamání, ale i malé naděje. Seděla v tichu místnosti, zatímco Koudelka tiše odešel. V hlavě jí zněly ozvěny Piazzollových tónů – a věděla, že ačkoliv její cesta nebude snadná, její hudba nikdy neztratí svůj hlas.
Pomalu kráčela ulicemi Brna. Byl konec března a vzduch byl vlhký, stále chladný, ale s jemným náznakem sílícího jara. Stromy podél chodníků ještě neměly listy, ale jejich větve byly poseté drobnými pupeny, jak se připravovaly na nový začátek. V křišťálově čistém podvečerním světle se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce, zatímco obloha na západě přecházela z oranžové do temně modré.
Měla přes rameno zavěšený popruh svého těžkého obalu na akordeon, který se jí při chůzi pohupoval u boku. Ruka, kterou si vždy podpírala popruh, teď bolela. V hlavě jí stále zněla Koudelkova slova: „Některé věci, jako Piazzolla, ti teď nepůjdou. Ale je tolik krásné hudby, která čeká, až ji objevíš.“ Natálie si povzdechla, zastavila se na kraji chodníku a přehodila si popruh na druhé rameno. Pohlédla na staré dláždění pod sebou, jako by se snažila najít odpověď ve vzoru zašlých kamenů. Milovala romskou hudbu – jak by nemohla? Byla to součást ní samé, tepala v jejím srdci, v jejích vzpomínkách, ve všem. Ale přesto cítila, že to nestačí.
„Nechci být jen další hráčka romských melodií,“ zamumlala si pro sebe. Slova byla tišší než hluk projíždějící tramvaje. „Chci, aby mě brali vážně! Chci, aby všichni viděli, že mám na víc!“
Už jako malá snila o tom, že bude stát ve velkých sálech, kde se její hudba ponese do posledního kouta. Snila o tleskajícím publiku a zvláštním pocitu triumfu. Ale co teď? Byly její sny nenávratně ztracené?
Pokračovala v chůzi. Cesta ji vedla kolem parku, kde si hrály děti. Na okamžik ji napadlo, že jejich smích je tak krásně upřímný, bez jakýchkoliv očekávání nebo pochybností. Ale pak její pohled sklouzl na vlastní ruku. Zvedla pravou dlaň a zahleděla se na jizvy, které ji neustále připomínaly její zranění. Pohyb palce byl stále velmi omezený, i když rehabilitace přinášela zlepšení, hluboko uvnitř tušila, že stejné to už nikdy nebude.
Když nakonec dorazila domů, v oknech už se svítilo. Malý rodinný domek vypadal vždy vřele a útulně, zejména v podvečer, kdy se venku šeřilo. Otevřela dřevěnou branku, která lehce zavrzala, a pomalu prošla malou zahrádkou ke vchodovým dveřím. Zpoza záclon zahlédla, jak se v kuchyni něco chystá – Marika se pohybovala kolem sporáku a František seděl u stolu se svou harmonikou.
Ve chvíli, kdy otevřela dveře, ji ovanulo příjemné teplo, které ji okamžitě trochu uklidnilo. Položila svůj akordeon na zem a zula si boty. Vanesa přiběhla z obývacího pokoje a nadšeně ji objala.
„Naty! Jak bylo?“ ptala se, zatímco jí visela na krku.
Natálie se usmála, i když trochu unaveně. „Ušlo to, prcku. A co vy? Co jste dělali?“
„David mě naučil nový trik s kartama!“ vykřikla Vanesa.
Natálie pomalu vstoupila do kuchyně a posadila se ke stolu, kde voněl čerstvě rozpečený chléb. Na stole byla prostřená jednoduchá večeře – chleba, máslo a polévka s kousky brambor a zeleniny. Byla to skromná, ale útulná místnost, kde čas trávila celá rodina.
Marika před ni postavila hrnek horkého čaje a hladila ji po rameni. „Vypadaš unavená, čhaje. Dluhy den?“
František se na ni podíval přes stůl, jeho pohled byl hrdý, plný zvědavosti, ale také podpory. „Co Koudelka? Zas ťa chválil, že?“
Natálie se nadechla a chvíli váhala. „Říkal, že mi to jde líp, ale… naznačil mi, že už možná nikdy nebudu hrát některé skladby. Třeba Piazzollu.“ Její hlas zněl tiše, ale bolestně upřímně.
František položil harmoniku na stůl a naklonil se blíž. „A ty co na to?“
„Nevím,“ přiznala. „Říkal, že bych se mohla zaměřit na romskou hudbu. Že v ní je duše, že nepotřebuje tolik techniky.“ Odmlčela se a podívala se na něj. „Já tu hudbu miluju, tati, ale nechci, aby to bylo všecko, co umím! To ode mě beztak všichni čekají!“
Vanesa pobíhala kolem stolu a smála se na bratra Davida, který právě přinesl dřevo do kamen. Atmosféra byla uvolněná, rodinná.
František zvedl pohled k ní: „A to tě tak trápi?“ zeptal se udiveně.
„No,“ začala Natálie pomalu, „ano, to, že ty rychlé běhy a složité techniky… můj palec je prostě nezvládá.“
V místnosti na okamžik zavládlo ticho. Marika přestala míchat polévku, Vanesa se zastavila a zvědavě se podívala na sestru. David se opřel rukama o stůl a zamračil se.
„To je hovadina!“ řekl František rozhodně. „Hlavně se tim nenechaj otrávit, Natálo. Dyť muzika není o tom, jak rychlo běhaš palcami po klavesach. Je o tom, co dáš do toho!“
Natálie se na něj podívala, její oči zrcadlily směs frustrace a pochyb. „Ale tati,“ povzdechla si, „nechápeš. Já jsem chtěla hrát Piazzollu, Chopina, všechny ty úžasné těžké skladby. A teď mi říká, že možná budu muset zůstat u jednoduchších věcí!“
František se zasmál, jeho hluboký hlas zaplnil celou místnost. „Jednoduchše věci? Jako co je špatne na tom, ked hráš něco, co ma dušu? Dikh, kukaj na mě! Já cely život hraju enom cigánske pesničky. Ine ani neznam. A nikdo si nikdy nesťažoval! Všickym se to páči!“
Natálie se na něj podívala, jeho optimismus byl nakažlivý, ale něco v ní se vzepřelo. „To je sice pravda, tati. Já je taky miluju, vždyť víš. Je to, kdo jsem. Ale nechci, aby mě lidi viděli jenom jako další čhaje, co hrá romský folklór, bo to se čeká. Chci ukázat, že mám na víc. Že dokážu aj něco, co by nikdo nečekal! Klasiku. Modernu …“
František se naklonil přes stůl, jeho pohled byl vážnější, než obvykle. „A kdo říka, že cigánske pesničky je něco, co od tebe lidi čekaj? Možno máš pravdu, že chceš víc, ale počuj, Natálko – v tom, co hraš, záleži na tebě, ne na tom, co si myslijou ostatni. Možeš vzit aj tu nejvic jednoduchou pesničku a proměnit ju na něco úžasne, ked do toho dáš seba.“
Marika přinesla na stůl misky s polévkou a položila jednu před Natálii. „Taťka ma pravdu,“ řekla, „muzika je tvoj dar. A ak ti teraz neide všicko, co bys chcela, možno je to od Pánbožka znameni, že máš zkusit něco iné. Co ti říkal učiteľ?“
„Říkal, že bych se mohla zaměřit právě na romskou hudbu,“ odpověděla Natálie tiše.
Vanesa vyskočila ze židle a objala ji. „To by bylo super, Naty! Mohla bys zas hrat naše rodinný oslavy!“
Natálie se poprvé za celý večer usmála. „Dobře,“ řekla nakonec. „Zkusím to. Ale nevzdávám se. Jednou se vrátím ke všemu, co jsem chtěla hrát.“
Otec ji poplácal po rameni. „To je moja čhajori. A možno budeš jednou známa jako ta nejlepší hráčka romské muziky, co zná zahrat aj klasiku!“
Všichni se rozesmáli a kolem stolu zavládla radostná atmosféra.
Hlasité předčítání
