Uplynuly další skoro dva týdny. Deštivé dny střídaly světlé, sluncem prozářené chvíle, kdy svit pronikal mezi mraky a vytvářel na mokrých ulicích zlatavé odlesky.
Město se odívá podzimní melancholií. Jeho ulice lemují koberce hnědých, žlutých a červených listů, které šustí pod nohama chodců. Vzduch už je chladný a vlhký, v ranních hodinách mlha obklopuje staré budovy, které se zdají být zahalené v tajuplném závoji. Kolemjdoucí se obvykle halí do teplých kabátů a šál, jakoby i samotné město přecházelo do zimního spánku.
Natálie se vrací na další kontrolu. V ordinaci ji opět čeká lékař, sestra a několik nových rentgenových snímků její ruky.
Lékař si nové snímky prohlíží a usměje se: „No vida, teď to vypadá už o hodně lépe. Začíná to srůstat, i když je to možná pomalejší proces, než bychom si přáli. Ale jde to správným směrem. Dráty ale ještě necháme, aby kost zůstala stabilní.“
Natálie si oddechne úlevou a i ona se usměje: „Takže… to znamená, že už můžu začít pomalu fungovat normálně? Nebo teda aspoň trochu?“
Lékař s úsměvem přikývne: „Jistě, ale žádnou větší zátěž! Můžete zkoušet jen jemné pohyby, ale všechno pomaloučku. Potřebujeme ještě víc času na to, aby kost opravdu srůstala tak, jak má.“
Sestra jí pomalu začne sundávat obvaz: „Teď ti ruku zase převážeme a znovu dáme dlahu. Stejnou, jako ta předchozí, stále bude muset prstík stabilizovat, ale už budeš mít větší volnost pohybu.“
Sestra začíná s opatrným rozbalováním obvazů kolem samotného palce. Natálie cítí znatelnou bolest a tlak, jak se obvaz uvolňuje a občas zavadí o některý drát. Sestra mluví tiše, aby pacientka zůstala v klidu: „Bude to chviličku trvat, nezapomeň ručku uvolnit, ať to tolik nebolí.“
Její palec vypadá pořád nehezky – je stále výrazně oteklý a křivý, ale už je mnohem méně modrý než předtím. Ruka je stále slabá, ale pokrok je už vidět.
Natálie hledí na svou ruku a zhluboka se nadechne: „A jak to vypadá? Už bude lepší, že?“
Sestra ji zklidňuje: „Ano, je to, zdá se, na dobré cestě. Kost má šanci se srovnat, ale teď je důležité, abys ruku moc nepřetěžovala. Přece jen je to vlastně pořád hodně čerstvé.“
Lékař pokračuje v prohlídce a kontroluje operační jizvu. Když se ujistí, že vše vypadá, jak má, rozhodne dát zpět dlahu: „Ale stále se musíte šetřit. Nenoste v té ruce nic těžšího než sešit.“
Sestra jí pečlivě obvazuje ruku tímtéž obrovským rozměrem obvazů a připevňuje novou dlahu, jako byla ta předchozí, stále dost pevnou na to, aby fixovala palec i zbytek ruky v klidové poloze.
Po téměř šesti týdnech absence Natálie ráno vchází do školy trochu zpomalená, celá nervózní, ale i odhodlaná. Rozhodně už ví, že dnes to nezůstane jen u čekání na zázraky. Už musí být zpátky mezi svými spolužáky.
Má na sobě pohodlné modré džíny, světlý rozměrný svetr, který ji zahřeje, ale ani není zbytečně moc teplý, a na nohou černé tenisky, které jí dodávají pocit, že se alespoň trochu vrací zpět mezi ostatní. Téměř všechno její oblečení je především pohodlné, stále trochu přizpůsobené pro její ne zrovna ideální stav. Na pravé ruce má obrovskou sádrovou dlahu od horní půlky předloktí až po konec palce. Ostatní prsty jsou volné, ale palec je úplně celý uvnitř té gigantické fixace, skoro jako z nějakého sci-fi filmu. Ruka je zavěšená v šátku, což ji chrání před námahou či dalším poškozením.
I když je její výraz klidný, je jasně patrné, že je plná napětí a emocí. Když prochází kolem vchodu školy, se zadrženým dechem vyhlíží známé tváře. Vše kolem je pro ni jako známé, ale zároveň cizí – opatrně, jakoby krok za krokem, sleduje každý pohyb, každé slovo. Je to návrat do světa, který si užívala, než se vše změnilo.
S úsměvem k ní přichází Eliška, ale hned si všimne její nervozity a opatrně se dotkne jejího ramene: „Ahoj, Naty! Tak jak?“
Natálie se usmívá, ale její hlas zní nejistě: „Ahoj, Eli. No, jde to. Je to lepší. Ruka je pořád hodně bolestivá, ale už s ní aspoň můžu trošku hýbat. No, spíš malinko. Pořád se to hojí.“
Eliška pohlédne na její ruku, tvář se jí trochu zakaboní soucitem: „To je dobře. Ale máš to pořád tak hrozně tlusté, tu dlahu …“
Natálie se snaží usmívat, ale její tvář je unavená, její oči mají trochu nepřítomný, ztracený pohled: „Jo, ale co už. Jenom to musím vydržet. Ale vlastně… su ráda, že už jsem tady.“
I Nikola se zastaví vedle Elišky, také si všimne Natálie a snaží se jí přinést trochu povzbuzení: „To jsem ráda, že jsi zpátky. Sice to vypadá pořád docela šíleně, ale určitě to bude brzo lepší. Hlavně se šetři, jasný?“
Natálie přikývne a pohled jí nachvíli spočine na zraněné ruce: „Jo, díky, Nikčo. Fakt… je to otravné. Měla bych být ráda, že to aspoň nějak srůstá… ale je to fakt náročné. Nemůžu do té ruky vůbec nic chytit, ani tužku. Ani se nepodepíšu. Nemůžu jíst se lžičkou. Neotevřu si s tou rukou ani dveře. Nezavážu tkaničky ani nezapnu knoflíky a ani nemůžu upravit vlasy. Neunesu nic, dokonce ani hrnek s pitím. I to mi musí někdo nalít. A teď škola?“
Eliška dodává rychle: „No jasně! Všichni tě tu čekali. Všichni se ptali, co s tebou je. Ale i kdybys doma zůstala o týden dýl, nikdo by ti to nevyčítal.“
Natálie se tiše zasměje, ale všichni vidí, že její smích není úplně opravdový: „Díky, Eli. Zatím jsem ráda, že su aspoň tady mezi váma.“
Jak postupovala chodbou, pohledy mnohých směřovaly na její ruku. Někteří spolužáci se vyptávali, co se jí stalo. Když slyšeli o úrazu, vyjadřovali soucit a přáli rychlé uzdravení. Někteří upřímně, mnoho jiných jen ze zdvořilosti. Ale v jejím srdci to přece jen pořád zavánělo nádechem neúplnosti – tolik věcí nemůže dělat a to ji pořád sžíralo. Když procházela kolem lavic, cítila v sobě rozpaky. Chtěla se vrátit do „normálního“ života, ale pořád měla pocit, že je od něj trochu odtržená.
„Ahoj, Natálie, vítej zpět a přeji brzké uzdravení,“ pozdravila ji zástupkyně ředitele Blanka Říhová, přísná učitelka středního věku s melírem na vlasech. Usmála se a zadívala se na její zraněnou ruku: „Doufám, že máš už na dnes připravený nějaký úkol.“
Natálie se snažila úsměv opětovat, ale už byla unavená: „Dobrý den, děkuji. Ještě jsem to všecko nedohnala, ale snad to nějak zvládnu.“
Po vyučování Natálie čekala na autobus domů. Srovnávala si v hlavě myšlenky: „Někdy mám pocit, že jsem tu ani nebyla. Jako bych celou tu dobu žila mimo realitu. Teď, když se dívám kolem, cítím, jak se všechno pomalu vrací na místo, ale moje ruka furt visí v šátku a připomíná mi, že úplně zpátky nejsem. Bolí to. Je to všecko nějak pomalé. Snažím se chovat normálně, ale někdy to prostě nejde. Mám strach, že mi to všechno sebere víc, než jen ruku. Ale nemůžu se jen tak vzdát. Musím se z toho dostat. Je to jen otázka času, že? Doufám…“
Nastoupila do autobusu. Stále si pomalu zvykala na to, že už zase chodí do školy. Dnes měla na sobě přehozenou lehkou černou bundu, ladící se zbytkem oblečení. Její pravá ruka, zavěšená v šátku, byla stále v té obrovské sádrové dlaze, prsty volné, ale palec pořád uvnitř toho těžkého obalu mnoha obvazů, co vypadal skoro jako nějaká obrovská ochranná bublina. I s tím vším jí to ale stejně velmi slušelo. Sice měla ve svých velikých tmavých očích unavený výraz, ale její půvabná tvář vyzařovala určitou křehkost i sílu zároveň. Její oči se na chvíli zadržely na okně autobusu, jakoby chtěla ještě chvíli být sama se svými myšlenkami.
Zamířila na volné sedadlo v zadní části autobusu, kde už sedělo několik dalších lidí. Byl klidný podvečer, autobus poloprázdný a teď nadešla ta chvíle, kdy může i ona jen tak pozorovat svět kolem sebe.
Když se usadí, povzdychne si a opře si hlavu o okno. Dívá se ven, na rozmazané siluety ulic, jak se na něm lámou poslední paprsky slunce. Přemítá o všem, co se stalo a co se ještě musí uzdravit. Její mysl se touží vrátit k tomu, co bývalo kdysi. Chce zpátky svou činorodost, energii, nespoutanou volnost. „Takto to dlouho nepůjde…“ přemýšlí, ale zároveň ví, že to musí vydržet. Jenomže někdy je těžké si na to vše zvyknout.
Na dalším sedadle se usadil Matouš, třiadvacetiletý student filozofie na nedaleké univerzitě. Má šedomodré oči, které občas ztrácejí ostrost, když přemýšlí o něčem, co nikdy není úplně triviální. Je to zamyšlený snílek, jak se říká, ve svém vlastním světě. Má krátké světlé vlasy, trochu neupravené, protože většinu času stejně tráví ponořen do knih a rozjímání. Dnes měl na sobě šedou mikinu, ošuntělé kapsáče a tmavý batoh – nic nápadného, ale všechno vypadalo účelně a pohodlně.
Natálie si okamžitě všiml. Ne snad kvůli její zraněné ruce, i když tu není možné nezaregistrovat, ale především proto, že tato neobyčejná dívka vyzařovala něco zvláštního – jakousi nepřehlédnutelnou křehkou sílu. Možná to byl její výraz, možná způsob, jakým se opírala o okno, ale jemu to něco hodně připomínalo.
Matouš si přesedl na sedadlo naproti ní. Zatímco autobus projížděl krajinou města, koukal na Natálii a na její ruku – bylo evidentní, že ji dost bolí. Ale zároveň v ní viděl i něco jiného. Něco víc. Možná tušil, že má co do činění s někým, kdo už zažil něco těžkého, ale nepodvolil se tomu. Natálie si toho všimla a jejich oči se krátce setkaly. Byl to jen okamžik, ale oba věděli, že dost dlouhý, aby se mezi nimi něco stalo.
Matouš se na chvíli zhluboka nadechne a s úsměvem, ale trochu nervózně, přeruší hrobové ticho: „Ahoj. Omlouvám se, jestli ruším, ale… ta vaše ručka vypadá opravdu… těžce zraněná. Co se vám to probůh stalo?“
Natálie je sice zaskočená, ale přesto odpoví s klidem, protože se jí opravdu nedaří nic jiného než být upřímná: „Ahoj. Spadla jsem z kola … dost blbě. Fakt to bylo šílené, no… už je to lepší. Jen to prostě nějak dýl trvá.“
Matouš pohlédne na její ruku, a pak se s drobným zájmem v očích podívá zpátky na ni: „To musí být dost náročné. Zlomený palec, že? Taková omezení! Ale víte, že vlastně… to zní jako příběh o přežití. I když je to vlastně jen… zranění, které se dá napravit.“
Natálie se zasměje, ale není to zcela veselý smích, ví, že Matouš má pravdu, že to nějak zvládne a že to není konec světa: „Jo, to asi jo. Je to jen prostě… teď je to opravdu všecko na nic. Musím čekat, než to konečně bude normální. Ale děkuju za ten… jiný pohled.“
Matouš vytáhne z batohu malý notes, do něhož si dělává poznámky ke svým úvahám, a pak se podívá zpátky na ni: „No, já vlastně přemýšlím hodně o… o složitosti lidských rozhodnutí, o tom, jak náš pohled na druhé ovlivňuje naše i jejich osudy. A také o tom, jak technologie zasahují do našich životů, víte? Třeba jak se rozhodujeme v takových… situacích. Jak třeba i takové zranění ovlivní život člověka a jak si vlastně v hlavě nastavíme cestu, aby to neovlivnilo naše myšlení špatným směrem. Jak dlouho podle vás trvá to ‚zvládnutí‘?“
Natálie si s mírným překvapením uvědomí, že jeho slova jsou pravdivá a poskytuje jí to na chvíli klid mysli: „To je zajímavé. Asi se tím musí člověk srovnat. A postupně… si na to zvykneš. No, možná až to nebude bolet. Což bude nějakou chvíli trvat.“
On se pousměje a trochu se nakloní, jakoby se chtěl přiblížit k tomu, co vlastně Natálie říká: „Tak v tom případě… alespoň tě může těšit, že to je jen dočasné. Všechno se to se jednou ztratí. Budeš mít zase svou ruku zpátky.“
Její pohled ulpí na jeho očích. Jak on mluví, ona cítí nějaké podivné napětí, ale zároveň i uklidnění: „Doufám, že máš pravdu.“
Natálie se na chvíli podívá z okna. Když to Matouš řekne, něco uvnitř se v ní zadrhne. „Jak mu to mám říct?“ přemítá v duchu. Je to věc, kterou si nechává pro sebe, protože ví, že si ostatní možná budou myslet, že přehání. A stejně… kdo by tomu vlastně rozuměl? Cítí však, že tentokrát to není tak úplně pravda. On je jiný. Má v sobě něco, co jí dává pocit, že by mu to mohla říct. Alespoň částečně.
„Mám ten palec zlámaný fakt hrozně ošklivě. Napětkrát. Málem jsem o něj přišla,“ začne tiše, „Urvala jsem si i vazy a šlachu, takže… musela jsem na operaci. Kost mi nějak poskládali zpátky, mám v ruce dráty na několik týdnů… Bolelo to… strašně. A furt bolí. I teďka. Mám je tam eště … No, dobrá zpráva je, že konečně začíná srůstat. Po dlouhé době, kdy to nešlo, už mám alespoň perspektivu, že mi je brzy vytáhnou. Teď jenom vydržet. Ani nemůžu cvičit na harmoniku, na kterou hraju.“
Matouš poslouchá s otevřenou pozorností, a v jeho očích se zračí kombinace údivu a porozumění. „Něco takového neprožíváš jen tak.“ pomyslí si. „To je opravdu… strašně náročné,“ říká tiše. „Ale víš co? I přes všechno to… pořád vypadáš tak silně. A to je na tom to… překvapující. Tohle všechno tě nezlomilo.“
Podívá se na něj a její veliké tmavé oči jsou náhle nějak jinak klidné. „Možná má pravdu… Možná to fakt není konec světa. Jen je to těžší, než si většina lidí vůbec představuje.“ řekne si v duchu.
„Mám pocit, že už se to nikdy nevrátí… že to prostě už nikdy nebude jak dřív. Ale jo, nějak to zvládnu. Nějak se furt držím. I když… je to těžké,“ dodá, a přitom se zamyslí nad tím, jak její slova zní: „Možná to nakonec není tak hrozné, jak to vypadá. Možná to zvládnu. A přesto mám strach, co bude dál“
Zlehka na ni pohlédne. Něco se v něm pohne, jak ji vidí tak silnou a zároveň zranitelnou. „Já myslím, že to zvládneš. Je fascinující, jak se člověk dokáže přizpůsobit. Možná to už nikdy nebude úplně stejné, třeba to bude v něčem jiné… možná to těžké období zůstane, ale zároveň tu zbude i tvoje síla. A to se nemění. Vždycky je na tobě, jak s tím budeš žít.“
Natálie se trochu pousměje, ale je to spíš smířený úsměv. „Možná máš pravdu. Ale to čekání, až to přejde, je někdy nekonečné…“
On si trochu odkašle, podívá se znovu na její ruku a pak na ni, jeho slova jsou nyní jemná, možná i trochu vděčná za to, že mluví otevřeněji. „Nezní to vůbec hloupě,“ řekne. „Pro mě to je spíš… způsob, jakým se vyrovnáváš s něčím, co tě zasáhne. Někdy je právě to čekání ta nejhorší část celého procesu.“
„Taky si myslím,“ řekne ona a v jejím hlase je teď už něco jiného – určitý klid. Pomalu si uvědomuje, že možná díky těmto rozhovorům, díky těmto malým chviličkám porozumění, to nebude až tak zlé.
Matouš si všimne, jak se Natálie stále trochu stáhne, když mluví o svém zranění. Je zřejmé, že to pro ni není jednoduché, i když se snaží být silná. Chce ji proto trochu rozptýlit, zjemnit tu atmosféru, která se kolem ní zjevně drží: „Jo… to čekání je fakt na nic,“ říká, a než se nad tím stihne vědomě zamyslet, instinktivně jí podá ruku. „Já jsem Matouš, těší mě.“
Ale hned poté si uvědomí, co vlastně udělal. Její pravá ruka je přece zavěšená v šátku a zcela nefunkční! A tak sám sebe rychle zastaví. „Sakra, jak jsem mohl zapomenout?“ Napadne ho okamžitě a trochu se uchechtne, jak nešikovně se zachoval.
„Omlouvám se,“ řekne tiše a trochu nervózně, zatímco si zlehka upravuje batoh na klíně. „Nevím, co mě to napadlo… Prostě jsem to udělal úplně automaticky, ale… chápu, že teď mi ruku asi nepodáš.“
Ona se mírně usměje. To je moment, který jí připomíná, že i přes bolest a vše, co prožívá, jsou lidé, kterým není lhostejná, i když to může být i maličko neohrabané. „V pohodě,“ říká, cítí, jak její zní hlas klidněji. „Nemusíš se omlouvat, dyť o nic nejde. Těší mě. Já jsem Natálie.“
„Jestli je něco, co teď opravdu potřebuju, je to nějaká normálnost,“ přemýšlí a zároveň si v duchu uleví, že Matouš vypadá i v těchto chvílích dost přirozeně. „Tak… tedy Matouši,“ začíná, aby navázala, „co děláš, když zrovna… nečteš nebo nepřemýšlíš o filozofii?“ Pohlédne na něj zvědavě, chce o něm zjistit něco víc, aby alespoň na chvíli zapomněla na svou vlastní situaci.
Matouš se trochu uvolní, když se konverzace znovu stáčí k normálním věcem. Přece jen, tohle je snadněji zpracovatelné. „No, studuju filozofii na Masarykově univerzitě, zejména mne zajímají dopady umělé inteligence, pak taky konstrukce poznání, moc a pojem jinakosti“ začne vysvětlovat, „ale když mám volno, tak vlastně… většinu času věnuju cestování, čundrům a nějakým těm technologickým věcem. Rád sleduju, jak se vyvíjí umělá inteligence a tak podobně. Zajímá mě, co se s námi asi stane, až se technologie stanou ještě vyspělejší a chytřejší, než jsme my sami.“
Zatímco mluví, vnitřně si trochu odlehčí, že teď nemusí řešit svoje osobní věci, že může mluvit o něčem, co je více „vzdálené“. Všimne si, jak je Natálie pozorná a zároveň přemýšlivá. „Možná ji to trochu zaujme, možná to bude něco, co jí pomůže trochu se odpoutat.“ pomyslí si.
„A co ty?“ pokračuje. „Co tě baví, když zrovna… nemáš ruku v dlaze?“ Trochu se zasměje.
Natálie se zamyslí. To téma jí trochu přivede zpět do normálního světa. Začíná přemýšlet o tom, co ji dřív bavilo. „No, hrála jsem na harmoniku. To byla moje vášeň,“ řekne s tichým, smutným úsměvem. „Milovala jsem přírodu, zvířata a ráda jsem jezdila na kole… A taky vlastně i ta muzika ve folklórním souboru … to bylo něco, co mi dávalo hodně radosti. Ale… teď je všecko o dost složitější.“
On si všimne jejího smutného tónu a opět se trochu zastaví. I když mluví o hudbě a přírodě, její hlas zní, jako by mu něco chybělo. „To zní skvěle,“ řekne tiše, „myslím, že když se do toho zase vrátíš, budeš mít možnost všechnu tu sílu, co z tebe cítím, nasměrovat tam, kde tě to baví.“
Ona se na něj podívá a tentokrát už její pohled není plný bolesti ani smutku. „Máš pravdu. Musím tomu věřit… A taky věřit, že se to zlepší.“ Na moment ji opustí všechny myšlenky o marnosti, o bolesti, o zranění. Cítí se, jako by tu byla s někým, kdo to všechno chápe.
Matouš se na ni usměje a jeho šedomodré oči se rozjasní. „Takže se těším, až jednou uslyším tvoji harmoniku třeba na vystoupení či v nějakém představení, jo?“ dodá s úsměvem, v němž je teď i jisté povzbuzení.
„Možná jo,“ odpoví s lehkým smíchem Natálie. V tom smíchu je něco, co i ji samu povzbuzuje.
Matouš si všimne, že její výraz se najednou změnil. Ty veliké nádherné oči, které byly ještě před chvílí klidné, teď jako by ztratily svou pozornost a zablýskly se v nich slzy. Je to okamžik, který Matouše zarazí, i když nic neřekl. Vnímá tu křehkost, která z nich vyzařuje, a zůstane chvíli ticho, než si uvědomí, co se děje.
„Tak rychle to přitom vypadalo, že se vzpamatovává,“ pomyslí si Matouš, ale zároveň ví, že je to jen dočasná maska. „Moc se omlouvám, jestli jsem…“ chce říct, ale zjistí, že by to vlastně nemělo smysl.
Ticho je pro něj teď těžší než slova. Všimne si, jak Natálie přitiskne ruku k tělu a její pohled je ztracený. Je to jako malý okamžik slabosti, kdy se všechno vyjeví. Cítí, že tu něco není v pořádku, a tak trochu instinktivně, bez přemýšlení, jí položí ruku na rameno.
„Rozumím…,“ řekne tiše, jeho hlas je klidný, ale i trochu znepokojený. „Vím, že jsem to asi neřekl úplně správně, ale… co tě trápí? Co tě na tom všem tak zasáhlo?“
Ona si zhluboka povzdychne a otočí hlavu stranou, aby skryla ten okamžik, kdy má slzy na krajíčku, ale nakonec se jí stejně podaří je zadržet. „Nebudu plakat, ne tady. Ne před někým, koho ani neznám,“ říká si v duchu. Ale vzpomínka na harmoniku ji zasáhne jako úder.
„Já…“ začne a její hlas se lehce třese, ale i přesto se snaží mluvit jasně. „Já už víc než měsíc nehraju a ani necvičím. Cítím se… jako bych ztrácela část sebe. Na harmoniku jsem hrála hodiny každý den, a teď… nemůžu vůbec. A to mě děsí. Vlastně… mi říkali o možných trvalých následcích, když se kost nezahojí správně… Co když už nikdy nebudu moct hrát? Co když už nikdy nebude moje ruka úplně v pořádku, abych mohla?“
Pohlédne na něj s vážným výrazem. Tvář má ztuhlou, oči se jí znovu naplní slzami, ale tentokrát je to jiný druh bolesti – bolest z nejistoty, z toho, že by její sen, její vášeň, její životní dráha mohla skončit dřív, než vůbec začala.
„To je vážně něco, s čím se těžko žije,“ říká tiše, téměř šepotem, jakoby tím, že to vysloví, to přenese na Matouše, a on to teď bude vnímat taky. „A ani nevím, jak si mám představit, že bych to zvládala, kdyby to… už nešlo.“
Matouš cítí, jak těžká atmosféra padá mezi nimi a ví, že tahle chvíle je klíčová. Sleduje její pohled, který se kamsi ztrácí, a znovu pocítí, jaký je mezi nimi rozdíl – ona se vyrovnává s něčím, co sama neovlivní. Nechce ji zbytečně uklidňovat lacinými řečmi, protože ví, že to by stejně nepomohlo.
„Možná bych měl říct něco, co není jen nějaké prázdné ujištění,“ přemýšlí Matouš, „ale zároveň nechat tu její bolest nějak dýchat. Tohle není jen o vědeckých pravdách nebo analýzách. Tohle je… tak lidské.“
„To, co cítíš, je naprosto pochopitelné,“ začne pomalu, jeho hlas je tichý, ale pevný. „Myslím, že kdyby tohle zažila většina lidí, byla by to pro ně těžká zkouška. To, co teď prožíváš… to je fakt obrovská rána osudu. Nezlehčuju to, to si pamatuj.“
Natálie se na něj podívá, hledá v jeho očích nějakou odpověď, kterou nenašla u ostatních. „On to opravdu chápe,“ napadne ji a najednou cítí něco jako úlevu. Není to jen další ‚to se zvládne‘, nebo ‚všecko bude dobré‘.
„Vím, že je to těžké, že to nemůžeš vidět jako nějakou ‚drobnost‘, když ti to bere něco tak důležitého, ale… co když ani toto není konec světa? Co když se najde způsob, jak se dostat zpátky? I když to bude těžké? Možná ti to teď připadá jako konečná, ale… třeba to tak není.“
Natálie cítí, jak se jí srdce trochu zklidňuje. Vnímá, že Matoušova slova nejsou prázdná. Pochopil. „Možná,“ říká tiše, „možná máš pravdu. Třeba to není konec, jen… jiný začátek.“
Matouš cítí, že právě teď se mezi nimi stalo něco důležitého. Její oči už nepláčou, ale slzy jsou ještě tam. Je tu stále část její bolesti, ale zároveň už i její síly. A i když v duchu pořád vnímá, jak složité to pro ni je, uvědomuje si, že jen prázdná klišé nejsou to, co by jí mohlo pomoci.
„Budu tu, kdykoli budeš potřebovat,“ říká Matouš po chvíli. „Myslím, že to není jen o tom, co se stane s tvou rukou. Je to daleko víc o tom, jak se k tomu sama postavíš.“
Natálie se na něj podívá a tentokrát to je jiný pohled – ne plný bolesti, ale s nádechem naděje. „Díky,“ řekne tiše.
Matouš se nakloní a se zaujetím sleduje, jak se pomalu uvolňuje. Pak se na chvíli zamyslí, protože ho napadne, že se ještě vlastně navzájem vůbec nepředstavili celými jmény. „Mimochodem, ještě jsem se ti ani nepředstavil celým jménem,“ řekne najednou, s lehkým úsměvem, aby trochu odlehčil atmosféru. „Jsem Matouš Vaculík. A… ty se vlastně jmenuješ celým jménem jak?“
Natálie se trochu zasměje, přesto že je stále trochu napjatá. „Já jsem… Natálie Polhošová. Ale řekni mi… co tě vlastně přivedlo do tohohle autobusu?“ Na chvíli se na něj podívá a její pohled je už o něco uvolněnější. Zatímco v myšlenkách si stále přebírá vše, co se teď okolo ní děje, přesto cítí, jak se oba pomalu spojují. „Takže… Matouši, hm?“ začíná, stále trochu váhavě, ale už s náznakem zvědavosti. „Odkud vlastně jsi?“
Matouš se na ni překvapeně usměje. „No, já… pocházím z Lednice. Takové malé městečko na jihu Moravy, znáš ho? Krásná příroda a spousta vinic. Takový klid, když se potřebuješ ztratit, nebo se naopak najít,“ řekne s úsměvem, který naznačuje, že má k domovu v Lednici nějaký specifický vztah. „A co ty? Odkud jsi ty, Natálie?“
Lehce se zamračí, jako by se snažila v mysli vrátit ke svým kořenům, odkud pochází a kým vlastně je. Na chvíli přemýšlí, jestli si může dovolit mu říci úplně vše, anebo jestli se o tom raději nezmiňovat. Protože ne každý by to přijal. „Jsem z Brna,“ odpoví nakonec, ale její hlas zní trochu jinak než obvykle. „Teda… vlastně nejsem tak úplně z Brna. Jsem z dědinky kousek odtud, jmenuje se…“ zastaví se na moment, „…Oslavany.“
Matouš na ni chvíli zírá a zjevně se snaží představit si to místo. „Oslavany? A to je nějaká malá dědinka, co? Jaká je tam atmosféra?“
Natálie se ušklíbne a trochu si oddechne. „Jo. Vlastně dost klidná, skoro až moc klidná. Lidi se tam znají a nic se tam neděje, většinou. Ale i tak mám ráda ten klid, když zrovna neřeším něco jako…no, teďka. Brno, to je něco jiného. Tam je pořád něco. Což mi, vlastně, upřímně docela chybí,“ dodá trochu zklamaně.
Matouš pozorně poslouchá. Něco v její odpovědi ho přitahuje, snad to, jak si Natálie vybírá slova, nebo jak se s každým jejím pohybem projevuje ta jistá citlivost a vnímavost, která je u ní stále patrná.
„Takže z vesnice do města, hm?“ říká s úsměvem, který ale zároveň ukazuje, že vnímá, jak těžké to pro ni teď je. „A jak to vlastně všechno zvládáš? S tou změnou?“
Natálie se na něj podívá, chvíli mlčí a pak odpoví, už trochu klidněji: „No, je to… zajímavé. Na vesnici jsem byla zvyklá, všecko tam bylo víc takové… důvěrně známé. A pak Brno… začalo být takové jiné. Město plné lidí, ale přesto, někdy si připadám… tak nějak osamělá, když tu chodím sama.“ Usměje se, ale v tom úsměvu je cosi smutného. „Ale možná to patří k tomu, jak se člověk snaží najít svoje místo, ne?“
Matouš si potichu odkašle a dívá se na ni. Jeho šedomodré oči jsou klidné, zamyšlené. „To asi jo. Taky jsem zažíval něco podobného, když jsem přišel do Brna. Najednou spousta lidí, město, které je jiné než to, na co jsme z domu zvyklí. Ale někdy to prostě vyžaduje čas, než si to všechno sedne, než najdeš nějaký vlastní rytmus. Tak… jak dlouho už tu jsi?“
Natálie se zamyslí. „Třetí rok,“ odpoví, „ale tak nějak to teď už není úplně to samé. Možná to je kvůli… no, kvůli té ruce. A taky si vůbec nejsu jistá, co vlastně chci dělat. S tou harmonikou… vždycky jsem to brala jako svůj jediný životní směr. A teď mám pocit, že možná v životě chci něco i mimo to. Zjišťuju, že všecko mi trvá déle, než jsem myslela.“
Matouš se znovu usměje. Tentokrát je to úsměv, který dává najevo, že si v něčem rozumí. „Taky to tak občas cítím. Někdy mám pocit, že všechno, co mě zajímá, mě odvádí někam, kam třeba tak úplně nechci, nebo si tím zatím aspoň nejsem jistý, a že se musím přizpůsobit i věcem, které mi jen tak na prvou nedávají moc smysl. Ale to je asi součástí toho, jak žijeme, no… uvidíš, že to všechno nějak zapadne do sebe.“
Natálie přikývne a s úlevou zjistí, že to, co Matouš říká, ji uklidňuje, ačkoli ví, že to není něco, co by se dalo úplně rychle vyřešit. „Asi máš pravdu. Nebude to hned, ale třeba to jednou najdu,“ řekne nakonec.
Jak autobus pokračuje v jízdě, Matouš se nakonec znovu ponoří do svých myšlenek, přičemž čas od času ještě pohlédne na Natálii, která se teď už zdá být trochu klidnější a usměvavější, i když stále se stínem bolesti na tváři. Vzduch mezi nimi je plný něčeho nevyřčeného, ale přitom tak přirozeného. Chtěl jí říct i to, že ji na této lince za posledních pár týdnů víckrát viděl, ale nedokázal to. Už tehdy ji chtěl oslovit, jen nikdy nenašel odvahu si k ní přisednout blíž.
Nakonec, když Natálie vystupuje, Matouš jí ještě krátce pokývne hlavou a usměje se na ni: „Ahoj, Natálie. A měj se hezky.“
„Ahoj, Matouši. Děkuju,“ vrátí pozdrav, lehce se usměje a odchází s pocitem, že tenhle krátký rozhovor byl vlastně… nečekaně příjemný.
Ten malý rozhovor, ten prchavý moment v ní ještě chvíli zůstával. Sama pro sebe přemítala: „Když jsem vystupovala z autobusu, měla jsem pocit, že ten rozhovor byl… vlastně docela zvláštní. Možná i proto, že mi připomněl, že i v těch nejtěžších chvílích je možné najít něco, co tě na chvíli přiměje zapomenout na bolest. Je pravda, že mě teď ruka omezuje ve spoustě věcí, ale… tenhle moment mi připadal jako jakási připomínka, že svět kolem mě není jen o čekání na uzdravení. A vlastně mi to dalo trochu naděje. Možná je to taková maličkost, ale i malé věci se počítají. Třeba bych se neměla soustředit jen na to, že musím čekat, až bude všecko zase normální. Možná by bylo lepší se víc soustředit na ty drobné okamžiky, co mi připomínají, že i když to teď bolí, život jde dál a na každém kroku je něco nového, co mi pomůže se posunout.
On mi připadal trochu… jiný než ostatní. Možná to byla ta jeho zamyšlenost, ale taky způsob, jakým mluvil. Měl v sobě nějaký klid, který jsem si úplně neuvědomila, dokud jsme spolu nepromluvili. Bylo to tak nečekané. A vůbec jsem nečekala, že mi na chvíli rozjasní den. Taková malá chvilka, která mě vytrhla ze všech těch myšlenek, které teď osím v hlavě. A přitom… vlastně jsem měla pocit, že naprosto rozumí všemu, co prožívám. Možná jsem se na chvíli zastavila a nechala se tím jeho klidem unášet. Když mě pozdravil, dokonce jsem měla pocit, že se ho opravdu těší, že mě vidí, jak jsem i přes tu ruku… pořád sama sebou. Možná si toho ani nebyl vědom, ale já to tak cítila.“
Když Matouš dorazil na kolej, odhodil batoh na stůl ve svém pokoji, na němž se povaloval zapnutý notebook, plný otevřených oken s filozofickými články a poznámkami. V jeho pokoji panoval příjemný chaos – na stěnách visely plakáty věnované filozofům, občas se na nich objevovaly i citáty od Nietzscheho, Heideggera nebo orientálních mudrců. Nad postelí viselo malé stropní světlo, vrhající měkké, teplé světlo a v rohu místnosti stálo několik knihovniček naditých knihami od filozofie všemožného střihu, provenience a směru, přes světové mytologie až po science fiction. Pokoj měl minimalistické zařízení, jednoduchý nábytek, ale byl vzdušný a pohodlný. Stěny v tlumených barvách, převážně šedé a béžové, vytvářely klidný, i když ne zcela úhledný celkový dojem.
Jeho krátké vlasy byly rozcuchané. Nezajímaly ho. Raději trávil čas nad knihami než nad tím, jak vypadá. Dnes měl na sobě šedou mikinu, na první pohled obyčejnou, ale hodila se k jeho introspektivnímu charakteru – nenápadná a pohodlná. K tomu tmavé džíny a bílé tenisky, které už něco pamatovaly. Jeho postava byla štíhlá, ale s jistou jemnou vnitřní sílou, která se projevovala v pohybech, kdy při přemýšlení skláněl hlavu, nebo se ztrácel v hlubokých úvahách. Jeho oči, jindy často ztracené v nějaké myšlence, byly dnes, po setkání s Natálií, hned o něco jasnější. Když přemýšlel, občas se zamračil, jakoby se snažil uchopit všechny myšlenky a udržet si je v jakési souhře.
V hlavě mu stále zněl její tichý smích, viděl její veliké hluboké oči, jak se na něj dívaly, když s ním mluvila. I ten její úsměv, který se jakoby objevoval a zároveň vytrácel, když se hovořilo i o věcech, které byly tak těžké.
„Co to bylo?“ přemítal. „Bylo to něco zvláštního, co jsem necítil už hodně dlouho.“ Cítil, že něco mezi nimi proplulo, něco nevysloveného, ale zároveň skutečného. Zajímalo ho, jak to všechno vnímá ona. Přemýšlel, jestli jeho slova, která jí nabídl o tom, že všechno je dočasné, jí pomohla, nebo jestli se spíš zahloubala do dalších smutných vzpomínek. Těžko říct, protože mu připadalo, že ji jeho slova uklidnila, ale zároveň se zdálo, že něco hlubšího v ní zůstalo. Něco, na co nebylo možné zapomenout.
A co s tou její harmonikou? Ta zmínka o ní se mu pořád vracela. Jaký to musí být pocit, když člověk nemůže dělat to, co miluje? Matouš si pomalu v hlavě skládal obrázek o Natálii. „Kdo je vlastně ta dívka? Co jí ještě čeká? Bude se vůbec moct vrátit ke své hudbě? Možná si ani neuvědomuje, jak silná je. I když o tom teď sama pochybovala.“
Zamyslel se nad tím, jaký je on sám. Jestli by jí skutečně dokázal nabídnout oporu, nebo jestli tohle setkání nebylo jen dalším náhodným momentem, který brzy zapadne do minulosti. A přitom, v jeho hlavě stále zněl její tichý hlas, její smích, způsob, jakým mluvila o těch jednoduchých věcech, které prožívala.
Z posledních slov, která spolu prohodili, se pořád cítil nějak zvláštně, jako by něco mezi nimi zajiskřilo. Něco, co by se dalo rozvinout. Jenže co dál? Odkud začít a kam to povede?
Pokoušel se usnout a přehrával si události toho dne pořád a pořád dokola: „Když jsem si sedl v autobuse a uviděl ji, najednou jsem měl pocit, že mám před sebou něco, co přesahuje obyčejný moment cesty domů. Když člověk studuje filozofii, začne přemýšlet o spoustě věcí – o světě, o lidech kolem sebe, o tom, jak na sebe všichni působíme. A já měl nějaký zvláštní pocit, že tenhle moment, kdy jsem ji uviděl, má nějaký větší význam. Nejspíš to bylo tím, jak byla křehká, tak ztracená a osamělá, jako odhozená rozbitá panenka. Možná jsem v ní viděl i něco důvěrného – nějakou zranitelnost, kterou jsem rozpoznával i sám v sobě. Lidé si často neuvědomují, jak moc mohou být silní, když to potřebují. A ona, i když měla zraněnou ruku, vypadala pořád tak nějak přirozeně nádherně. Neříkal jsem to nahlas, ale jak jsme spolu začali mluvit, uvědomil jsem si, že jsem ji viděl jinak, než jak ji možná vidí ostatní.
Chtěl jsem jí vlastně říct víc. Měl jsem na jazyku něco o tom, jaké to asi je, když se člověk musí poprat s jistým znevýhodněním už na začátku a potom se naráz srovnat ještě i s něčím takovým. A přesto se nenechat ničím z toho ovládnout. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec má smysl. Cítil jsem, že by to mohlo být zbytečné, možná i trochu invazivní. Chtěl jsem jí vlastně jen říct, že chápu, že to nemá jednoduché. A v tu chvíli jsem ji viděl jinak – ne jako někoho, kdo jen potřebuje pomoc a podporu, ale i jako někoho, kdo už teď vyzařuje nějakou vnitřní sílu, kterou sám třeba ne vždy dokáže plně využít.
Když jsem se pak podíval do jejích očí, měl jsem pocit, že ví přesně, o čem mluvím. Možná to pro mě byl moment, který mi ukázal, jak je důležité všímat si i takových drobností. Něco, co jsem si nikdy předtím neuvědomoval, dokud jsem nenarazil na někoho, kdo mi to vlastně ukázal, aniž by o to vůbec usiloval. Možná jsem měl tušení, že z této chvilky se vyvine něco víc. Měl jsem pocit, že to bylo něco víc, než jen drobný rozhovor. Byla to chvilka, která ve mně něco zanechala. Možná to jen já vidím tak zvláštně, ale to celé určitě mělo nějaký hlubší smysl.“
Hlasité předčítání
