Nedělní ráno v Miladině domě bylo poklidné, jakoby vše kolem vstávalo v tichu a příjemné pohodě. Vzduch v kuchyni byl naplněný vůní černého čaje s kardamomem, který Marwan právě připravil. Sladký, aromatický čaj byl v jeho zemi symbolem pohostinnosti. Usedli k velkému stolu, kde se včera smáli a povídali si. Matouš seděl naproti Marwanovi, oba se zaposlouchali do klidného šumu domácnosti, který je obklopoval, ale jejich rozhovor se brzy stočil na hlubší, těžší otázky.
Marwan pevně držel svůj šálek, a s pohledem zaměřeným na stůl před sebou začal mluvit: „Někdy si říkám, jak těžké je pro nás, pro lidi z východu, být viděn jako něco víc než jen cizinec, než jen nějaký obraz, který si ostatní všímají skrze svou vlastní představu.“
Matouš přikývl a povzdechl si. „To máš pravdu. I já jsem se s tím setkal. Lidé, co tě neznají, tě posuzují jen podle tvého jména, podle toho, co si o tobě myslí na základě nějakých stereotypů. I my, Češi, jsme pořád ponořeni v nějakém pohledu na svět, který nám říká, že to, co není západní, je nějak divné, jinaké, exotické…“ Matouš si povzdychl, jeho tvář byla napjatá. „Myslím, že to je vlastně ten problém s orientalismem, že se na východ díváme očima západního světa, s jeho vlastními očekáváními a předsudky. Ale sám Západ se tím stejným způsobem dívá i na nás, na Čechy. A ty předsudky jsou tak silné, že se nikdo ani nechce zamyslet, co to vlastně znamená pro ty, kterých se to bytostně týká – co je to a jaké je to být člověkem z jiného světa.“
Marwan se ušklíbl, ale jeho oči se nezdály být zcela veselé. „Přesně tak. A víš, co je na tom nejhorší? I když si lidé myslí, že se nám snaží porozumět, stále se nás snaží definovat podle toho, co si myslí, že je jim už dopředu známé. Jako by vše, co je jiné, muselo být automaticky podřadné, nebezpečné nebo neuchopitelné. To vidím i tady i v Evropě. Když jsem poprvé přišel do Evropy, tušil jsem, že na mě budou nahlížet jako na nějakého ‚orientálního‘ cizince, který přichází z nějaké náboženské enklávy. Ale bylo to horší, než jsem si kdy dokázal představit. Někteří mě považovali za extrémistu jen kvůli tomu, že jsem muslim, nosím vousy a modlím se pětkrát denně. A to je právě to – když jsme definováni ne tím, čím jsme, ale tím, jak nás vidí druzí.“
Matouš si povzdechl a napil se čaje. „Je to podobné, jako když jsem si vyšel s Natálií na ulici. Lidé ji vnímají jen jako Romku a mě zas vidí jen jako někoho, kdo s ní chodí, což mnoha Čechům přijde takové divné, nepochopitelné.“ Ztišil hlas. „Oni si myslí, že když jsem se do ní zamiloval, jsem i já sám divný a něco jsem musel ztratit. O něco přijít. Něco obětovat. A přitom vůbec nechápou, že s ní sdílím tolik věcí úplně přirozeně. Tak moc jiných, ale správně jiných, věcí, které mě hodně posouvají vpřed.“
Marwan se zamyslel a odpověděl: „Pro mě a Aničku to bylo podobné. Když si mě vzala, bylo to jako bychom si oba přinesli všechny možné předsudky, všechny bariéry a zdi mezi nás. Ale nakonec to vyústilo v něco krásného. Věřím, že láska může ty zdi zbourat.“ Na chvíli se odmlčel. „A pak jsou tu věci, které jsou úplně mimo naši kontrolu… jako je politika. Politika, která mi znemožňuje vrátit se domů. Kdybych se zkusil vrátit, byl bych v nebezpečí i já i rodina. Pro mou rodinu jsem musel být půl roku de facto mrtvý. Půl roku potom, co jsem opustil zemi, jsem se jim vůbec nemohl ozvat, protože jinak by jim tajní nikdy nedali pokoj. Raději ani nedomýšlím, co všechno by se jim mohlo stát. Potom už propukly ty nejhorší boje i v naší vlastní provincii a režim, který nyní bojoval proti vlastnímu lidu o své holé přežití, měl tou dobou úplně jiné starosti, než hledat a likvidovat každého jednoho z nás, revolucionářů.“
Matoušovi se na okamžik stáhl žaludek. „Těžké. Takže to znamená, že se vůbec nemůžeš setkat se svou rodinou?“
Marwan přikývl, ale jeho tvář byla klidná, jakoby už smířená. „Ano. Moji rodiče a sourozenci jsou stále v Sýrii. I když všichni samozřejmě máme internet, někdy komunikace vázne. Síť je často přetížená, často vypadává. A vypínají nám ji. A i když se snažíme komunikovat, cítíme se každý den vzdálenější a vzdálenější a víc a víc se nám po sobě stýská.“ Pohlédl na Matouše a dodal: „Když jsme se s Aničkou vzali, věděli jsme, že toto bude moc těžké. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že až takhle. Politika nás rozdělila. Ať už bych se vrátil – a to bych poputoval rovnou do kriminálu i s celou rodinou – anebo zůstal tady, budu vždycky někde mezi. Aničku by moji přijali, z těch krátkých hovorů přes internet si ji dokonce i oblíbili, jen nikdy nedostali ani možnost se s ní fyzicky potkat. Jak by si zvykala tam, opravdu netuším.“
Matouš to vše nasával. Uvědomil si, kolik se skrývá za tím, co Marwan říkal. Život je někdy plný překážek, které nejsou na první pohled vidět. Ale zároveň mu bylo jasné, že tyto těžkosti, které Marwan a jeho rodina prožívají, jsou tím, co je spojuje. A přestože jim politika a okolnosti brání být spolu fyzicky, jejich srdce spolu zůstávají i nadálku.
„Je mi to moc líto, Marwane,“ řekl Matouš po chvíli ticha. „Ale jsem rád, že jsme se potkali. Mám pocit, že jsme si navzájem mohli pomoci i v těchto těžkostech. Možná je to to, co potřebujeme – najít společné mosty a bourat ty zdi.“
Marwan se usmál, jeho oči se zaleskly v klidném a upřímném pohledu. „Ano, Matouši. A to je to, co nám dává sílu. I přes všechny překážky, které nám zlo klade do cesty.“
Oba se na chvíli odmlčeli, každý ponořený do svých myšlenek. Sladký čaj a ticho mezi nimi nebyly prázdné.
Marwan se na chvíli odmlčel, jeho prsty se jemně dotýkaly okraje šálku s čajem, jakoby přemýšlel o něčem hlubokém. Po chvíli řekl tichým, ale pevným hlasem: „Víš, Matouši, možná to tak má být. Možná opravdu nejsme doma na tomto světě. Možná jsme jen cizinci, kteří tudy jenom procházejí. Procházíme tímto životem, než se dostaneme na místo, které je naším skutečným domovem. Tam daleko, na onom světě. Jako v tom výroku, kde Prorok, mír s ním, říká: ‚Buď na tomto cestě jako cizinec, nebo pocestný.‘“
Matouš na něj pohlédl, úplně zaražený. Ta slova mu zazvonila v uších jako budík. Jakoby něco, co se skrývalo těsně pod povrchem, nyní vyvřelo v celé kráse. „Buď na tomto světě jako cizinec,“ zopakoval po něm tiše. „To je vlastně krásné, ale i smutné zároveň. Když si to tak vezmu… strávíme tady jenom krátkou chvíli. Ať už to člověk prožije s láskou, smutkem, bolestí nebo radostí, všechno to jednou pomine. Kde pak bude náš domov? Kde je to místo, kam opravdu patříme?“
Marwan se pousmál, ale v jeho pohledu bylo něco klidného a vyrovnaného, jako by tato pravda byla nejniternější součástí jeho existence. „To je právě to, co nás může ukotvit. Tento svět, tento život – to je jen maličká část celého našeho putování. Možná se zdá, že ztrácíme něco důležitého, ale právě v tom je ten paradox – my totiž vůbec nepatříme sem. A to je úplně v pořádku. Pokud toto pochopíme, když toto přijmeme, nebudeme už tolik trpět, když nás život pošle na bolestivou cestu do neznáma. Tady stejně nejsme doma. Mnozí to, žel, zjistíme, teprve až odejdeme. Že ten pravý domov měl být úplně někde jinde.“
Matouš opatrně přikývl, jeho mysl se rozjela tisícerými směry do myšlenek, které pro něj sice nebyly nové, ale najednou se zdály být nesrovnatelně hlubší. Byl zvyklý, že se jeho život soustředil na konkrétní věci. Zajímalo ho, co bude zítra, co se stane s ním a s Natálií a jakým směrem se vydá jejich vztah. Ale teď, když mluvili o tomto jiném, vyšším pohledu, něco se v Matoušovi pohnulo.
„Zajímavé,“ řekl nakonec Matouš. „Já jsem vlastně nikdy o světě takto nepřemýšlel. Ale je to pravda. Možná máme právě to, co máme tady, jenom na chvilku, jen proto, abychom našli nějaký smysl, nějaké spojení s ostatními. Možná ta cesta, kterou jdeme, není jen o tom, co máme nebo čeho jsme dosáhli, ale o tom, co jsme schopni dát druhým a od nich přijmout. A až to všechno skončí, najdeme na konci naší cesty místo, kam na základě toho všeho skutečně patříme.“
„Přesně tak to je,“ řekl Marwan a jeho oči se zaleskly v klidném, vyrovnaném pohledu. „Všichni jsme na tomto světě jenpm cizinci, kteří hledají svůj domov. A ten najdeme opravdu až tam na konci, až tam, kde se s námi znovu potkají naše činy. Není možné ho najít tady na zemi, protože není z tohoto světa. Možná právě v té cestě samotné, ve všech těch setkáních, rozhodnutích a výzvách, které nám Bůh v životě přináší a staví před nás, máme příležitost pocítit, co znamená být opravdu doma – v srdci, v mysli, ve víře.“
Matouš se znovu usmál, tentokrát s pocitem, že z jeho srdce spadl těžký kámen. „Přesně tohle jsem teď potřeboval slyšet. Děkuju ti moc, Marwane.“
Marwan jen pokýval hlavou a oba se na chvíli odmlčeli a nechali ticho mluvit za sebe. Bylo naplněné porozuměním, které mělo sílu vytvořit most mezi nimi.
Zatímco Matouš a Marwan sedí u stolu v kuchyni a vážně diskutují o těžkých tématech, Milada stojí u okna a dívá se ven. Její úsměv je jemný, plný vděku, a v očích se zračí radost.
V obývacím pokoji zatím sedí na pohovce Anna a Natálie. Anna, coby zdravotní sestra, si pozorně prohlíží jizvy na Natáliině pravém palci, které jí zůstaly po vážném úrazu. Prst je zjizvený a omezený v pohybu.
„Naty,“ začne Anna znepokojeně, „ten tvůj prstík na tom musel být opravdu hodně špatně. Jak se ti to vlastně stalo?“ zeptá se s nádechem soucitu.
Natálie chvíli zůstane ticho, její oči spočinou na jizvách na ruce. „Bylo to těžké,“ říká nakonec tiše. „Spadla jsem z kola a tím palcem jsem celou vahou narazila na obrubník. Měla jsem kost na kousíčky a úplně urvané vazy. Byla to vážně dost bolestivá zkušenost.“
Anna pozorně poslouchá, její tvář je plná empatie. „A pak?“ zeptá se jemně.
„Musela jsem na operaci,“ pokračuje Natálie. „Byla složitá, protože ten palec byl těžce poškozený. Dali mi tam dráty, šrouby, ruka byla celé týdny v dlaze a pak v sádře. A dost to bolelo. I po operaci. Ale postupně se to zlepšovalo.“
Natálie se zamyslí, vzpomínky na bolestivé chvíle jsou stále živé. „Bylo to náročné. Ale teď už to není tak hrozné, i když je to pořád dost omezený a někdy ještě dokonce pobolívá. Trvalo to dlouho, než se to začalo zlepšovat. Ale postupně, krok za krokem, jsem se z toho dostávala.“
Anna přikývne. „Myslím, že to pro tebe muselo být opravdu těžké. Ale je dobře, že se to zlepšuje, i když to pořád nemáš snadné.“
Natálie se usměje, ale její úsměv je spíše tichý a zamyšlený. „Bylo to těžké, ale taky mě to naučilo hodně o trpělivosti a vděku. I když to nebude jako předtím, je to už mnohem lepší, než to bylo na začátku.“
Anna jí věnuje soucitný pohled, ale zároveň je vidět, že cítí obdiv k tomu, jak se Natálie vyrovnala s tak těžkým obdobím.
„A co tvoje harmonika?“ zeptá se Anna, když si všimne, že Natálie na chvíli ztichla a její pohled se vzdálil.
Natálie se trochu usměje, když si vzpomene na svou harmoniku. „Harmonice jsem se chvíli nemohla vůbec věnovat,“ přizná. „Byla to moje oblíbená činnost, a najednou jsem měla ruku v sádře … a ta bolest … Nejenže jsem nemohla nástroj ani udržet, ale i pak to bylo složité, protože palec stále bolel. Ale věděla jsem, že to chce čas.“
Pak se na chvíli zamyslí, než pokračuje. „Teď už to jde lépe. Samozřejmě to není jako předtím. Ale postupně, pomalu, se k ní zase vracím. Pomalé opatrné hraní. Je to můj způsob, jak se s tím vyrovnat, jak najít něco, co mi dává pocit návratu.“
Anna se usměje a její oči se rozjasní. „To je úžasné. Takže teď už zase hraješ?“ zeptá se, v jejím hlasu je tón údivu a zároveň obdivu.
„Ano, po trošičkách,“ odpoví Natálie, „je to zatím pomalé a neohrabané, ale dává mi to smysl. A víš, teď, když mám ruku zpátky, jsem ráda, že jsem se do toho znovu pustila. Byla to vlastně dobrá terapie. I když to někdy docela bolí, vždycky to zůstane moje vášeň.“
Anna se nakloní trochu blíž, zvědavá na detaily. „Takže už zase hraješ?“
„No,“ Natálie se usměje, „je přede mnou ještě dlouhá cesta, ale už se to zlepšuje. Hraju jinak, musím mít jiné držení, některé skladby prostě nedávám, ale celkově se to dá. A když se do toho ponořím, zapomenu na všechno ostatní. Možná i na tu bolest. Možná jsem jen potřebovala najít znovu radost v něčem, co mi dřív bylo tak blízké.“
Anna přikývne s pochopením. „To je krásné, Naty. Jsem ráda, že se k tomu zase vracíš.“
Anna se na chvíli zamyslí a pak se zeptá: „A měla jsi během toho všeho nějakou podporu? Třeba od Matouše?“
Natálie se zamyslí a pohled jí na okamžik zabloudí k oknu, jako by si znovu přehrávala všechny ty těžké dny. Pak se zhluboka nadechne: „Ano, bez něho bych to jen těžko zvládala. On byl při mně pořád. Když jsem po úraze nemohla skoro nic dělat, on tu byl. Nejen, že se staral o to, co jsem potřebovala, ale taky mě držel nad vodou, když jsem měla pocit, že se z toho už nikdy nevyhrabu.“
Natálie se usměje, její oči se jemně zalesknou. „Byl trpělivý, když jsem byla podrážděná, když jsem si myslela, že to už nikdy nebude jako dřív. Pomáhal mi s každodenními věcmi, které jsem bez palce nezvládala a nikdy bych si nemyslela, že s nimi kdy budu potřebovat pomoct. A hlavně – nikdy mě nenechal cítit se, jako že bych něco ztratila. Vždycky říkal, že i v těch nejtěžších chvílích je to jen cesta, která mě posílí. A má pravdu. Bez něj bych to zvládala mnohem hůř. On byl pro mě ta kotva, když jsem se cítila ztracená.“
Anna se usměje a její výraz vyjadřuje hluboké pochopení. „To je krásné, žes měla takovou podporu. Muselo to jinak být pro tebe těžké.“
„Ano,“ odpoví Natálie, „bez Matouše by to bylo mnohem horší. Byl tu se mnou, když jsem se smála, ale i když jsem plakala. A to mi dalo sílu pokračovat.“
Bylo teprve dopoledne a v kuchyni se všichni už připravovali na odjezd. Venku byl cítit čerstvý jarní vzduch, jak se pomalu začínalo oteplovat.
Marwan a Anna se balili, chystali si věci na dlouhou cestu zpět do Teplic. Marwan vypadal unaveně. Už se myšlenkami připravoval na noční směnu v nemocnici, která ho čeká už zítra. „To bude dlouhá cesta,“ říkal pomalu a snažil se zadržet zívání, „ale musím se i vyspat. V pondělí mám noční, potřebuju být odpočatý.“
Milada, která právě přišla z obývacího pokoje, se k nim připojila: „Budu se těšit, až se zase uvidíme. Ale chápu, že máte před sebou dlouhou cestu a Marwan si potřebuje odpočinout. Tak šťastnou cestu, děcka, ať se vám daří.“ Přistoupila ke svému zeti a objala ho vší silou. „Přijeďte brzy zas, oba jste tady jako doma, nezapomeňte,“ dodala laskavým a vděčným hlasem.
Anna se podívala na Natálii a Matouše, kteří ještě seděli u stolu. Pak se otočila zpátky k manželovi. „Jo, cesta nebude krátká, ale takhle budeme mít dost času i na odpočinek. Mami, budeš nám chybět,“ řekla a Miladu dlouze objala.
Natálie a Matouš se připojili k loučení. „Moc díky, že jsme se po dlouhé době viděli, bylo to skvělé! Užijte si cestu zpátky. A ty, doktore, hlavně se před tou službou pořádně vyspi, tady jsme tomu s těmi našimi debatami moc nedali,“ řekl Matouš se smíchem a poplácal Marwana přátelsky na rameno.
Natálie se usmála, i když na ní byla vidět jemná dávka smutku. „Děkujeme, že jste přijeli. Moc ráda jsem vás poznala.”
„Tak ať už se rychle úplně uzdravíš,” řekla jí Anna na rozloučenou.
„Ať vám ta cesta není moc dlouhá,“ popřála jim Natálie a objala Annu.
Marwan se stydlivě zasmál. Byl vděčný za přijetí, které tu od všech zažil. „Děkujeme, bylo to moc fajn. Určitě se zase zastavíme,“ usmál se trochu unavený, ale nesmírně šťastný a plný dojmů. „A nezapomeňte ani vy na nás, dejte taky občas vědět, jak se máte.“
Loučení bylo vřelé, ale tiché. Anna se ještě otočila, než nasedla do auta: „Až se přijedeme domů, určitě se zase domluvíme na setkání. Díky za všechno, bylo to úžasné.“
Pak za sebou zaklapli dveře a nastartovali. V domě nastalo ticho, které v sobě neslo pocit vděku a přátelství přes všechny vzdálenosti.
Milada se blaženě usmála. Seděla u stolu v kuchyni u čaje. Matouš a Natálie se posadili naproti ní, ještě stále v ranní pohodě.
Teta vyprávěla o Marwanově práci a výhodách, které přináší jeho nový život v Teplicích: „Víš, jak. Marwan je vlastně v Teplicích žádaný.“ Její hlas je plný hrdosti a klidu. „Jako neurolog je tam velmi ceněný. V lázeňském městě, kde mají výborné zázemí, se jeho odborné schopnosti opravdu hodí. A to nejen pro místní, ale i pro turisty, zahraniční pacienty, kteří tam jezdí na rehabilitace. Hodně Arabů ze Zálivu, takže se hodí i to, že zná jejich řeč. Má hodně klientů, je skoro pořád v práci. No ale má čas si užít i lázeňské atmosféry.“
Matouš s úsměvem přikyvoval. „To je skvělé. Chápu, že mu to tam vyhovuje. A taky, že se na něj nikdo pořád neutrhuje,“ dodal vtipně, přičemž jeho pohled se na okamžik zaměřil jak na tetu, tak na Natálii. On i Milada vědí své.
„Víš co je na tom ještě skvělé?“ pokračuje Milada k Natálii, jako by se chystala k nějaké důležité pointě. „Že jsou tam tak daleko od Danuše. Ta ženská, tedy moje sestra a Matúškova mamka, je opravdu… nevyzpytatelná. Nechápu, jak to Marwan s Aničkou dokázali ustát. Naštěstí teď už jsou pryč a můžou mít klid. Naše Dana je… no, asi víš, jaká je. Tak protivná, nenávistná, zlá. Vždycky měla tendenci všechno kritizovat a shazovat. I Anička, bohužel, byla její oblíbenou obětí. Už před Marwanem a po něm o to víc. Teď, když jsou v Teplicích, můžou si konečně odpočinout a nezažívat neustálý stres z jejího komandování.“
Natálie tiše přikývne, její oči se zúží v porozumění. „To je opravdu úleva nejen pro Aničku, ale i pro vás,“ říká a opírá se trochu víc o stůl, jak si představuje, co všechno Marwan a Anna museli kvůli tetě Danuši prožívat. „Taky si myslím, že ten klid, který tam mají, jim přinese hodně dobrého. A nakonec – i vy tady budete mít víc času jenom pro sebe.“
Matouš se zhluboka zasměje. „Teplice zní jako ideální místo na útěk, co říkáš? A ještě k tomu jsou tak daleko. To musí být opravdu úleva.“
Milada se usmívá, ale v jejím výrazu je i zklamání. „Nechci, aby to znělo, že někomu přejeme špatné věci, ale naše Danuška je prostě těžké sousto pro kohokoli. A to, co provedla Aničce, se nikdy nezapomene. Ale teď už na ně nemůže a to je to, co je důležité.“
„Ať si tedy žije svůj život, ať už je s Marwanem kdekoliv,“ dodá Matouš s úsměvem a poklepe tetě Miladě přátelsky na ruku.
„Tak to je,“ uzavře Milada a pohledem plným klidu pohlíží na oba. „Ať se jim v Teplicích daří a mají tam opravdovou pohodu, kterou si oba zaslouží.“
I Matouš a Natálie se pomalu chystají k odjezdu. V kuchyni jim ještě Milada podává šálky s kávou před odchodem. A i když je slunečné dopoledne, v jejím pohledu je znát jemná melancholie. Po dlouhých dnech, které strávili u ní, se už musí vrátit domů. A ona tu po naplněném víkendu zase zůstane sama.
„Tak už jedete, co?“ ptá se Milada s nádechem smutku v hlase, když se Matouš zvedá, aby zkontroloval poslední věci v kufru.
„Jo, teti, musíme už vyrazit, ať to stihnem do Brna včas,“ odpovídá Matouš, přičemž si dává věci do auta a zkontroluje, jestli někde něco nezapomněli. Usměje se, i když ví, že loučení s tetou není nikdy snadné.
„To bude zase ticho,“ posteskne si Milada a zadívá se na ně s láskou. Trochu jí dochází slova. „Ale i vy aspoň budete mít pohodovou cestu.“
Natálie se s úsměvem otočí k Miladě a láskyplně ji obejme: „Děkujeme za všechno. Bylo to u vás moc příjemné. Určitě se ještě někdy uvidíme.“
„Jo, určitě se zase zastavte,“ přitaká Milada a přitiskne ji k sobě. „A Matúšku, dávejte tam na sebe pozor. Až budete doma, taky dejte vědět, že jste dojeli v pořádku.“
„Jasně, teti,“ říká Matouš a zvedá ruku, aby tetě zamával na rozloučenou. „A pozdravuj Marwana a Aničku. Určitě se ozveme, hned jak bude čas.“
Pak oba zamíří k autu. Jejich cesta do Brna není sice tak dlouhá, ale těší se, že budou mít trochu neděle i pro sebe. Když odjíždějí, pohledem ještě zamíří na dům, kde strávili poslední dva dny. A pak už míří domů.
Cesta ubíhá v tichosti, jen občas přerušené šuměním rádia, které Matouš ladí na stanici, kterou oba mají rádi. Auto se pomalu sune po silnici, krajina ubíhá a Matouš i Natálie si navzájem vyměňují dojmy z víkendu u tety v Hradišti.
„Bylo to tam fajn, že?“ začne Matouš, aniž by se na Natálii podíval. Soustředí se na silnici, ale v hlase mu zní jakási znavená upřímnost, jako by chtěl najít nějaký záchytný bod, jak začít.
„Jo, bylo to moc příjemné, oni jsou fajn,“ odpoví mu Natálie s úsměvem a opře se pohodlně o sedadlo. Dívá se z okna na krajinu, která se mění s každým kilometrem. „Ale ty dva dny pro začátek byly tak akorát. Všechno to bylo pro mě moc nové a už se moc těším domů k našim.“
Matouš se na ni podívá a pak přikývne. „Chápu, ale bylo to potřeba, přece jen… po tom všem, co se děje u nás doma. Pro mě je to jako balzám, chápeš? Nemáš pocit, že je to pro Aničku a Marwana vlastně dobré, že jsou teď až v Teplicích?“
„To rozhodně,“ přitakává s bujarým smíchem Natálie. „Marwan je skvělý, milý, ale je na něm fakt vidět, že to v životě neměl a nemá jednoduché. A vlastně ani Anička… Je to těžké.“
Matouš na chvíli ztichne, když si vybaví svou matku, která vždy nalezla svůj vlastní způsob, jak ovládat situací a manipulovat všemi okolo. „Jo, to je pravda,“ odpoví tiše. „Ale aspoň teď budou mít klid. I Marwanovi to pomůže. Míň stresu… Jakoby ho neměl dost ve špitále. A taky se Sýrií.“
„Ale hlavně Anička. Má teď příležitost se soustředit na to, co je pro ni nejdůležitější – na čekání miminka,“ pokračuje Natálie a na její tváři se objeví jemný úsměv. „To je vlastně takové malé štěstíčko v těch všech složitých vztazích a životech.“
„To je pravda,“ přitakává Matouš, i když jeho myšlenky ještě stále bloudí jinde. „Je to zajímavé, jak jim to vyšlo. Ale mají toho ještě hodně před sebou.“
Natálie se zamyslí: „Snad se všechno uklidní. I tvoje máma. I u nás doma. Bude muset.“
„To asi rozhodně,“ říká Matouš, když se na ni podívá. „Ale teď už aspoň máme trochu klidu i my. Teta Milada je hodná, Anička s Marwanem jsou taky úžasní. A ty už nemůžeš říct, že neznáš mou rodinu, až se tě doma na to zase začnou vyptávat. Tímhle to všechno trochu odlehčíme.“
Natálie se na něj podívá a s úsměvem souhlasí. „Jo, zvládneme to. Máme se rádi, to je hlavní. I když občas nám život opravdu přidá pár zkoušek.“ Pak si zhluboka povzdechne, když se podívá z okna: „Maťo, moc děkuju, že jsi mě vzal k tetě a k Aničce a Marwanovi. Opravdu… jsem ráda, že jsem poznala aspoň tuhle část tvojí rodiny.“
Matouš na ni koukne koutkem oka a trochu se usměje: „Jsem rád, že jsi to tak vzala, Natynko. Vím, že pro tebe nebylo snadné nevědět o mojí rodině nic.“
Natálie přikývne a zlehka se pousměje: „Měla jsem štěstí, že jsem narazila na někoho takového, jako je teta. Upřímně, moc jsem netušila, co čekat. Myslela jsem, že to bude víc… napjatý. A když jsme přijeli, cítila jsem se hned líp, že mě přijala bez… bez nějakých předsudků. Aspoň tady to šlo.“
Matouš zůstane na chvíli zticha. Pak se natáhne k volantu a opře se o něj: „Jo, já to taky tak vnímám. Ona je úplně jiná než moje máma. Máma… no… ona tě asi nikdy nepřijme. To bychom asi měli pochopit i já i ty. Ale u Milady to je vždycky jiné. A to, jak se k tobě zachovali Anna s Marwanem… to přece taky nebylo vůbec špatné …“
Natálie přikývne a znovu se podívá na Matouše: „Kdyby to viselo jen na tvojí mámě… asi bychom se nikdy nedostali až sem. Ale tady mi to moc pomohlo cítit se líp. A taky vidět, že… že mezi námi a tvojima není jenom konflikt. Že jsou tu i lidi, kteří nás berou, jak jsme.“
Matouš trochu ztiší hlas: „Jo, to je pravda… Vím, že to pro tebe nebylo jednoduchý. Já jsem rád, že jsi tu se mnou. Že to se mnou zkoušíš dál. Že se nebojíš být součástí toho všeho. U Milady jsem si uvědomil, jak je důležitý mít aspoň někoho, kdo tě přijme a podrží. Protože… někdy to v naší rodině vážně není jednoduchý.“
Natálie se jemně usměje, položí ruku na jeho rameno: „Jsem ráda za tetu Miladu… že ona nás vzala. A víš, když už nic jiného, aspoň vidím, že… že tvůj vztah s rodinou není jenom černobílý.“
Matouš si nahlas povzdechne a pohladí ji po ruce: „Jo, je to tak… těžký, ale myslím, že si začínám uvědomovat, že se prostě musím smířit s tím, jak to je. Ale s tebou mi to všechno nějak… dává čím dál větší smysl. Máme aspoň sebe.“
Natálie se jemně usmívá a dívá se na Matouše: „A to je přece to nejdůležitější, ne? Máme sebe.“
Matouš se s úsměvem dívá před sebe, když se jejich auto blíží k Brnu: „To je pravda. A já si tě za to všechno opravdu moc vážím. I za to, jak to se mnou všechno zvládáš.“
Natálie se zasměje: „Jen jsem se už těšila, až si trochu oddychneme a budeme chvíli sami. Po všech těch rozhovorech, co jsme tam vedli… Bylo to náročný, ale krásný a rozhodně to stálo za to.“
„Teď už se těším na Brno. A na chvíle jenom pro nás dva.“ dodá Matouš s úsměvem.
„Taky se těším. Konečně trochu klidu.“ přitaká Natálie a přimkne se k němu.
Matouš se otočí a usměje se na ni: „Věřím, že už to bude jenom lepší. A hlavně… vyřešené mezi sebou to už máme i my dva, ne?“
Natálie se směje a dívá se na něj, jak se snaží najít rovnováhu mezi humorem a realitou: „Jo, to máme. A to je pro nás oba nejdůležitější.“
Cesta se chýlí ke konci. Matouš zpomalí, když přijíždí do Oslavan k domu, kde Natálie bydlí. Vzduch je čistý a slunce už začíná klesat.
„Tak… a jsme tu, Natynko. Myslím, že načas, abys měla i ty chvíli pro sebe a pro svou rodinu. Potřebuješ to.“ pohlédne Matouš na Natálii, když zastaví.
Ta se otočí k němu s jemným úsměvem. Trochu unavená, ale vděčná: „Jo, myslím, že to je přesně to, co teď potřebuji. A ty… už jsi taky unavený, že? Takže… nebudeš mě teď nudit nějakou návštěvou, že ne?“ Zasměje se.
Matouš si s úsměvem otře ruce o své staré džíny a pokrčí rameny: „Ne, dneska tě nebudu obtěžovat. I já mám pár věcí na práci, projít nějakou literaturu a možná se trochu připravím na zítřejší přednášky. Ale jinak… no, prostě se nechám chvíli unášet tichým Brnem, než zase začnu něco řešit. Takže to bude takový klidný večer s mým obvyklým samotářským rozjímáním.“
Natálie otevřela dveře a pomalu vystoupila, ale ještě naposled se otočila k Matoušovi. „Děkuju, žes mě tam vzal. Opravdu jsem byla ráda, že jsem poznala aspoň část tvojí rodiny. A… že si na mě udělali čas.“
„Taky děkuju, žes to zvládla. Byla jsi skvělá,“ usmál se Matouš i když v jeho očích bylo vidět trochu únavy, „A to, žes to se mnou zkusila i po tom všem, co bylo… to pro mě hodně znamená.“
„Tak se měj, Matoušku. A dej na sebe pozor. Užívej klidný večer, když už máš tu možnost.“ usmála se.
Než Matouš nastartoval, úsměv opětoval: „Jo, no… alespoň bude čas na trochu relaxu. Uvidíme se, Natynko. Měj se hezky a pozdravuj doma.“
S lehkým kývnutím mu zamávala na rozloučenou, než se otočila a vešla do domu.
Matouš se díval, jak vešla dovnitř. Ještě chvíli počkal, než pomalu odjel na koleje. Cesta zpět byla tichá a osamělá. Ale cítil, že i přes všechno se dnes udál jeden velmi významný krok vpřed.
Hlasité předčítání
