Nedělní ráno v Miladině domě bylo poklidné, jakoby vše kolem vstávalo v tichu a příjemné pohodě. Vzduch v kuchyni byl naplněný vůní černého čaje s kardamomem, který Marwan právě připravil. Sladký, aromatický čaj byl v jeho zemi symbolem pohostinnosti. Usedli k velkému stolu, kde se včera smáli a povídali si. Matouš seděl naproti Marwanovi, oba se zaposlouchali do klidného šumu domácnosti, který je obklopoval, ale jejich rozhovor se brzy stočil na hlubší, těžší otázky.
Marwan pevně držel svůj šálek, a s pohledem zaměřeným na stůl před sebou začal mluvit: „Někdy si říkám, jak těžké je pro nás, pro lidi z Orientu, být viděn jako něco víc než jen cizinec, než jen nějaký obraz, který si ostatní všímají skrze svou vlastní představu.“
Matouš přikývl a povzdechl si. „To máš pravdu. I já jsem se s tím setkal. Lidé, co tě neznají, tě posuzují jen podle tvého jména, podle toho, co si o tobě myslí na základě nějakých stereotypů. I my, Češi, jsme pořád ponořeni v nějakém pohledu na svět, který nám říká, že to, co není západní, je nějak divné, jinaké, exotické…“ Matouš si povzdychl, jeho tvář byla napjatá. „Myslím, že to je vlastně ten problém, že se na východ díváme očima západního světa, s jeho vlastními očekáváními a předsudky. Ale sám Západ se tím stejným způsobem dívá i na nás, na Čechy. A ty předsudky jsou tak silné, že se nikdo ani nechce zamyslet, co to vlastně znamená pro ty, kterých se to bytostně týká – co je to a jaké je to být člověkem z jiného světa.“
Marwan se ušklíbl, ale jeho oči se nezdály být zcela veselé. „Přesně tak. A víš, co je na tom nejhorší? I když si lidé myslí, že se nám snaží porozumět, stále se nás snaží definovat podle toho, co si myslí, že je jim už dopředu známé. Jako by vše, co je jiné, muselo být automaticky podřadné, nebezpečné nebo neuchopitelné. To vidím i tady i v Evropě. Když jsem poprvé přišel do Evropy, tušil jsem, že na mě budou nahlížet jako na Araba, na cizince, který přichází z nějaké náboženské enklávy. Ale bylo to horší, než jsem si kdy dokázal představit. Někteří mě považovali za radikála jen kvůli tomu, že jsem muslim, mám dlouhé vousy a modlím se pětkrát denně. A to je právě to – když jsme definováni ne tím, čím jsme, ale tím, jak nás vidí druzí.“
Matouš si povzdechl a napil se čaje. „Je to podobné, jako když jsem si poprvé vyšel s Naty na ulici. Lidé ji vnímají jen jako Romku a mě zas vidí jen jako někoho, kdo s ní chodí, což mnoha Čechům přijde divné a nepochopitelné.“ Ztišil hlas. „Oni si myslí, že když jsem se do ní zamiloval, jsem i já sám musel něco ztratit. O něco přijít. Něco obětovat. A přitom vůbec nechápou, že s ní sdílím tolik věcí úplně přirozeně. Tak moc jiných, ale správně jiných, věcí, které mě hodně posouvají vpřed.“
Marwan se zamyslel a odpověděl: „Pro mě a Aničku to bylo podobné. Když jsem si ji vzal, bylo to jako bychom si oba přinesli všechny možné předsudky, všechny bariéry a zdi mezi nás. Ale nakonec to vyústilo v něco krásného. Věřím, že láska dokáže ty zdi zbourat.“ Na chvíli se odmlčel. „A pak jsou tu věci, které jsou úplně mimo naši kontrolu… jako je politika. Politika, která mi znemožňuje vrátit se domů. Kdybych to zkusil, byl bych v nebezpečí i já i rodina. Pro mou rodinu jsem musel být půl roku de facto mrtvý. Půl roku potom, co jsem opustil zemi, jsem se jim vůbec nemohl ozvat, protože jinak by jim tajní nikdy nedali pokoj. Raději ani nedomýšlím, co všechno by jim mohli udělat. Potom už zase propukly ty nejhorší boje i v naší vlastní provincii a režim, který nyní bojoval proti vlastnímu lidu o své holé přežití, měl tou dobou úplně jiné starosti, než hledat a likvidovat každého jednoho z nás, revolucionářů.“
Matoušovi se na okamžik stáhl žaludek. „Těžké. Takže to znamená, že se vůbec nemůžeš setkat se svou rodinou?“
Marwan přikývl, ale jeho tvář byla klidná, jakoby už smířená. „Ano. Moji rodiče a sourozenci jsou stále v Sýrii. I když všichni samozřejmě máme internet, někdy komunikace vázne. Síť je často přetížená, často vypadává. A vypínají nám ji. A i když se snažíme komunikovat, cítíme se každý den vzdálenější a vzdálenější a víc a víc se nám po sobě stýská.“ Pohlédl na Matouše a dodal: „Když jsme se s Aničkou vzali, věděli jsme, že toto bude moc těžké. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že až tak. Politika nás rozdělila. Ať už bych se vrátil – a to bych putoval i s celou rodinou rovnou do kriminálu – anebo zůstal tady, budu vždycky někde mezi. Aničku by přijali, z těch krátkých hovorů přes internet si ji dokonce i oblíbili, jen nikdy nedostali ani možnost se s ní fyzicky potkat. Jak by si ale ona sama zvykala tam, to opravdu netuším.“
Matouš to vše nasával. Uvědomil si, kolik se skrývá za tím, co Marwan říkal. Život je někdy plný překážek, které nejsou na první pohled vidět. Ale zároveň mu bylo jasné, že tyto těžkosti, které Marwan a jeho rodina prožívají, jsou tím, co je spojuje. A přestože jim politika a okolnosti brání být spolu fyzicky, jejich srdce spolu zůstávají i na dálku.
„Je mi to moc líto, Marwane,“ řekl Matouš po chvíli ticha. „Jsem rád, že jsme se potkali. Mám pocit, že jsme si navzájem mohli pomoci i v těchto těžkostech. Možná je to to, co potřebujeme – najít společné mosty a bourat ty zdi.“
Marwan se usmál, jeho oči se zaleskly v klidném a upřímném pohledu. „Ano, Matouši. A to je to, co nám dává sílu. I přes všechny překážky, které nám zlo klade do cesty.“
Oba se na chvíli odmlčeli, každý ponořený do svých myšlenek. Sladký čaj a ticho mezi nimi nebyly prázdné.
Marwan se na chvíli odmlčel, jeho prsty se jemně dotýkaly okraje šálku s čajem, jakoby přemýšlel o něčem hlubokém. Po chvíli řekl tichým, ale pevným hlasem: „Víš, Matouši, ono to tak má být. Opravdu nejsme doma na tomto světě. My jsme jen cizinci, kteří tudy jenom procházejí. Procházíme tímto životem, než se dostaneme na místo, které je naším skutečným domovem. Tam daleko, na onom světě. Jako v tom hadísu, výroku, kde Prorok, mír a požehnání s ním, říká: ‚Buď na tomto cestě jako cizinec, nebo pocestný.‘“
Matouš na něj pohlédl, úplně zaražený. Ta slova mu zazvonila v uších jako budík. Jakoby něco, co se skrývalo těsně pod povrchem, nyní vyvřelo v celé kráse. „Buď na tomto světě jako cizinec,“ zopakoval po něm tiše. „To je vlastně krásné, ale i smutné zároveň. Když si to tak vezmu… strávíme tady jenom krátkou chvíli. Ať už to člověk prožije s láskou, smutkem, bolestí nebo radostí, všechno to jednou pomine. Kde pak bude náš domov? Kde je to místo, kam opravdu patříme?“
Marwan se pousmál, ale v jeho pohledu bylo něco klidného a vyrovnaného, jako by tato pravda byla nejniternější součástí samotné jeho existence. „To je právě to, co nás může ukotvit. Tento svět, tento život – to je jen miniaturní část celého našeho putování. Možná se zdá, že ztrácíme něco důležitého, ale právě v tom je ten paradox – my totiž vůbec nepatříme sem. A to je úplně v pořádku. Pokud toto pochopíme, když toto přijmeme, nebudeme už tolik trpět, když nás život pošle na bolestivou cestu do neznáma. Tady stejně nejsme doma. Mnozí to, žel, zjistíme, teprve až odejdeme. Že ten pravý domov měl být úplně někde jinde. V Ráji. A ten, kdo se pozdě probudí, navždy přijde o možnost se vrátit do skutečného domova.“
Matouš opatrně přikývl. Jeho mysl se rozjela tisícerými směry do myšlenek, které pro něj sice nebyly nové, ale najednou se zdály být nesrovnatelně hlubší. Byl zvyklý, že se jeho život soustředil na konkrétní věci. Zajímalo ho, co bude zítra, co se stane s ním a s Natálií a jakým směrem se vydá jejich vztah. Ale teď, když mluvili o tomto jiném, vyšším pohledu, něco se v něm pohnulo.
„Zajímavé,“ řekl nakonec Matouš. „Já jsem vlastně nikdy o světě takto nepřemýšlel. Ale je to asi pravda. Možná máme právě to, co máme tady, jenom na chvilku, jen proto, abychom našli nějaký smysl, nějaké spojení s ostatními. Možná ta cesta, kterou jdeme, není jen o tom, co máme nebo čeho jsme dosáhli, ale o tom, co jsme schopni dát druhým a od nich přijmout. A až to všechno skončí, najdeme na konci naší cesty místo, kam na základě toho všeho skutečně patříme.“
„Nějak tak to je,“ řekl Marwan a jeho oči se zaleskly v klidném, vyrovnaném pohledu. „Všichni jsme na tomto světě jenom cizinci, kteří hledají svůj domov. A ten najdeme opravdu až tam na konci, až na onom světě, tam, kde se s námi znovu potkají naše činy. Není možné ho najít tady na zemi, protože není z tohoto světa. Možná právě v té cestě samotné, ve všech těch setkáních, rozhodnutích a výzvách, které Bůh v životě předkládá před nás, máme příležitost pocítit, co znamená být opravdu doma – v srdci, v mysli, ve víře.“
Matouš se znovu usmál, tentokrát s pocitem, že z jeho srdce spadl těžký kámen. „Přesně tohle jsem teď potřeboval slyšet. Děkuju ti moc, Marwane.“
Marwan jen pokýval hlavou a oba se na chvíli odmlčeli a nechali ticho mluvit za sebe. Bylo naplněné porozuměním, které mělo sílu vytvořit most mezi nimi.
Zatímco Matouš a Marwan sedí u stolu v kuchyni a vážně diskutují o těžkých tématech, Milada stojí u okna a dívá se ven. Její úsměv je jemný, plný vděku. A v očích se jí zračí radost.
V obývacím pokoji zatím sedí na pohovce Anna s Natálií. Anna, coby zdravotní sestra, si pozorně prohlíží nápadné jizvy na Natáliině pravém palci. Prst je křivý a omezený v pohybu.
„Naty,“ začne Anna znepokojeně, „ten tvůj prstík na tom musel být opravdu hodně špatně. Jak se ti to vlastně stalo?“ zeptá se s nádechem soucitu.
Natálie chvíli zůstane ticho, její oči spočinou na jizvách na ruce. „Spadla jsem z kola, tím palcem celou vahou narazila na obrubník a ještě si to rozmáčkla řídítkama,“ říká nakonec tiše. „Měla jsem vevnitř na šrot úplně všecko a kost na kousíčky. Vážně dost bolestivá zkušenost.“
Anna pozorně poslouchá, její tvář je plná empatie. „A pak?“ zeptá se jemně.
„Musela jsem na operaci,“ pokračuje Natálie. „Byla složitá, dali mi tam dráty, šrouby, ruka byla celé týdny v dlaze a pak v sádře. Hrozně to bolelo. I po operaci. Ale postupně to bylo lepší.“
Vzpomínky na bolestivé chvíle byly stále živé. „Bylo to náročné. Ale teď už se to dá, i když je to pořád dost omezený a někdy ještě i pobolívá. Trvalo to dlouho, než se to začalo zlepšovat. Ale postupně, krok za krokem, jsem se z toho dostávala.“
Anna přikývne. „Myslím, že to pro tebe muselo být opravdu těžké. Ale je dobře, že se to zlepšuje, i když to pořád nemáš snadné.“
Natálie se usměje, ale její úsměv je spíše tichý a zamyšlený. „Bylo to fakt těžké, ale taky mě to naučilo hodně o trpělivosti a vděku. Je to už mnohem lepší, než to bylo na začátku.“
Anna jí věnuje soucitný pohled, ale zároveň je vidět, že cítí obdiv k tomu, jak se Natálie vyrovnala s tak obtížným obdobím.
„A co tvoje harmonika?“ zeptá se Anna, když si všimne, že Natálie na chvíli ztichla a její pohled se vzdálil.
Natálie se trochu usměje, když si na ni vzpomene. „Té jsem se chvílu nemohla věnovat vůbec,“ přizná. „Bylo to moje všecko. A najednou jsem měla ruku v sádře … a ta bolest … Nejenže jsem nemohla nástroj ani udržet, ale i pak to bylo složité. Palec furt bolel. Ale věděla jsem, že to chce čas.“
Pak se na chvíli zamyslí, než pokračuje. „Teď už to jde lépe. Samozřejmě ne jak předtím. Ale postupně, pomalu, se k ní zase vracím. Pomalé opatrné hraní. Je to můj způsob, jak se s tím vyrovnat, jak se vrátit.“
Anna se usměje a její oči se rozjasní. „Takže teď už zase zkoušíš?“ zeptá se, v jejím hlasu je tón údivu a zároveň obdivu.
„Jo, po trošičkách,“ odpoví Natálie, „je to zatím pomalé a neohrabané, ale dává mi to smysl. A víš, teď, když mám ruku zpátky, jsem ráda, že jsem se do toho znovu pustila. Byla to vlastně dobrá terapie. I když to někdy docela bolí, navždycky to zůstane moje vášeň.“
Anna se nakloní trochu blíž, zvědavá na detaily. „Už zase hraješ?“
„No,“ Natálie se usměje, „je přede mnou ještě dlouhá cesta, ale už se to zlepšuje. Hraju jinak, musím mít jiné držení, některé skladby nedávám, ale celkově se to dá. A když se do toho ponořím, zapomenu na všechno ostatní. Možná i na tu bolest. Možná jsem jen potřebovala najít znovu radost v něčem, co mi dřív bylo tak blízké.“
Anna přikývne s pochopením. Pak se na chvíli zamyslí a pak se zeptá: „A měla jsi během toho všeho nějakou podporu? Třeba od Matouše?“
Natálie se zamyslí a pohled jí na okamžik zabloudí k oknu, jako by si znovu přehrávala všechny ty těžké dny. Pak se zhluboka nadechne: „Ano, bez něho bych to jen těžko zvládala. On byl při mně pořád. Když jsem po úraze nemohla skoro nic dělat, on tu byl. Nejen, že se staral o to, co jsem potřebovala, ale taky mě držel nad vodou, když jsem měla pocit, že se z toho už nikdy nevyhrabu.“
Pak se usměje a její oči se jemně zalesknou. „Byl trpělivý, když jsem byla podrážděná, když jsem si myslela, že to už nikdy nebude jako dřív. Pomáhal mi každý den s věcmi, které jsem nezvládala a nikdy bych si nemyslela, že mi s nimi někdy bude potřeba pomoct. A hlavně – nikdy mě nenechal cítit, že bych něco ztratila. Vždycky říkal, že i v těch nejtěžších chvílích je to jen cesta, co mě posílí. A má pravdu. Bez něj bych to zvládala mnohem hůř. On byl pro mě ta kotva, když jsem se cítila ztracená.“
Anna se usměje a její výraz vyjadřuje hluboké pochopení. „To je krásné, žes měla takovou podporu. Muselo to být pro tebe těžké. Ale víš co? To, že ti Bůh nadělil takový osud, byl Jeho záměr, který je jedině dobrý. Třeba bys jinak nepotkala Matouše.“
„Ano, to asi jo,“ odpoví Natálie, „bez Maťa by to bylo mnohem horší. Byl tu se mnou, když jsem se smála, ale i když jsem plakala. A to mi dalo sílu dál.“
Bylo teprve dopoledne a v kuchyni se všichni už připravovali na odjezd. Venku byl cítit čerstvý jarní vzduch, jak se pomalu začínalo oteplovat.
Marwan a Anna se balili, chystali si věci na dlouhou cestu zpět do Teplic. Marwan vypadal unaveně. Už se myšlenkami připravoval na noční směnu v nemocnici, která ho čeká už zítra. „To bude dlouhá cesta,“ říkal pomalu a snažil se zadržet zívání, „ale musím se i vyspat. V pondělí mám noční, potřebuju být odpočatý.“
Milada, která právě přišla z obývacího pokoje, se k nim připojila: „Těším sa, až sa zas uvidíme. Ale chápu, že máte před sebou dlúhou cestu a Marwan si potřebuje odpočinout. Tak šťastnou cestu, děcka, ať sa vám daří.“ Přistoupila ke svému zeti a objala ho vší silou. „Přijeďte brzy zas, tady jste doma oba, nezapomeňte,“ dodala laskavým a vděčným hlasem.
Anna se podívala na Natálii a Matouše, kteří ještě seděli u stolu. Pak se otočila zpátky k manželovi. „Jo, cesta nebude krátká, ale takhle budeme mít dost času i na odpočinek. Mami, budeš nám chybět,“ řekla a Miladu dlouze objala.
Natálie a Matouš se připojili k loučení. „Moc díky, že jsme se po dlouhé době viděli, bylo to skvělé! Užijte si cestu zpátky. A ty, doktore, hlavně se před tou službou pořádně vyspi, tady jsme tomu s těmi našimi debatami moc nedali,“ řekl Matouš se smíchem a poplácal Marwana přátelsky po rameni.
Natálie se usmála, i když na ní bylo vidět trochu stesku. „Děkujeme, že jste přijeli. Moc ráda jsem vás poznala.”
„Tak ať už se rychle a úplně uzdravíš,” řekla jí Anna na rozloučenou.
„Ať vám ta cesta ubíhá,“ popřála jim Natálie a objala Annu vší silou.
Marwan se stydlivě usmál. Byl vděčný za přijetí, které tu od všech zažil. „Děkujeme, bylo to moc fajn. Určitě se zase zastavíme.“ Byl trochu unavený, ale nesmírně šťastný a plný dojmů. „A nezapomeňte ani vy na nás, taky dejte občas vědět, jak se máte.“
Loučení bylo vřelé, ale tiché. Anna se ještě otočila, než nasedla do auta: „Až se přijedeme domů, určitě se zase domluvíme na setkání. Díky za všecko, bylo to úžasné.“
Pak za sebou zaklapli dveře a nastartovali. V domě nastalo ticho, které v sobě neslo pocit vděku a přátelství přes všechny vzdálenosti.
Milada se tvářila blaženě. Seděla u stolu v kuchyni u čaje. Matouš a Natálie se posadili naproti ní.
„Víš, jak. Marwan je vlastně v Teplicách žádaný,“ vypráví Milada a její hlas je plný hrdosti a klidu. „Jako neurolog je tam velmi ceněný. V lázeňském městě, kde mají výborné zázemí, se jeho odborné schopnosti opravdu hodí. A to nejen pro místní, ale aj pro turisty, zahraniční pacienty, kteří tam jezdí na rehabilitace. Hodně Arabů ze Zálivu, takže sa hodí aj to, že zná řeč. Má fůru klientů, je skoro pořád v práci. No ale má čas si užít i lázeňské atmosféry.“
Matouš s úsměvem přikyvoval. „To je skvělé. Chápu, že mu to tam vyhovuje. A taky, že se na něj nikdo pořád neutrhuje,“ dodal vtipně, přičemž jeho pohled se na okamžik zaměřil jak na tetu, tak na Natálii. On i Milada vědí své.
„Víš co je na tom ještě skvělé?“ pokračuje Milada k Natálii, jako by se chystala k nějaké důležité pointě. „Že sú tam aj tak daleko od Danuše. Ta ženská, moja sestra a Matúškova mamka, je opravdu… nevyzpytatelná. Nechápu, jak to Marwan s Aničkou dokázali ustát. Naštěstí teď už sú pryč a majú klid. Naše Dana je… no, asi víš, jaká je. Tak protivná, nenávistná, zlá. Vždycky měla tendenci každého kritizovat a shazovat. I Anička, bohužel, byla její oblíbená oběť. Už před Marwanem a po něm o to víc. Teď, když jsou v Teplicách, můžou si konečně odpočinout a nezažívat neustálý stres z jejího komandování.“
Natálie tiše přikývne, její oči se zúží v porozumění. „To je opravdu úleva nejen pro Aničku, ale i pro vás,“ říká a opírá se trochu víc o stůl, jak si představuje, co všechno Marwan a Anna museli kvůli tetě Danuši prožívat. „Taky si myslím, že jim to přinese hodně dobrého. A nakonec – i vy tady budete mít víc čas pro sebe jenom.“
Matouš se zhluboka zasměje. „Teplice zní jako ideální místo na útěk, co říkáš? A ještě k tomu jsou tak daleko. To musí být vážně úleva.“
Milada se usmívá, ale v jejím výrazu je i zklamání. „Nechci, aby to znělo, že někomu přejeme něco špatné, ale naša Danuška je prostě těžké sousto pro kohokoli. A to, co provedla Aničce, se nikdy nezapomene. Nikdy jí to neodpustím. Ale teď už na ně nemůže. A to je důležité.“
„Ať si tedy žije svůj život, ať už je s Marwanem kdekoliv,“ dodá Matouš s úsměvem a poklepe tetě přátelsky na ruku.
„Tak to je,“ uzavře Milada a pohledem plným klidu pohlíží na oba. „Ať sa jim v Teplicách daří a mají tam opravdovou pohodu, co si oba zaslúží.“
I Matouš a Natálie se pomalu chystají k odjezdu. V kuchyni jim ještě Milada podává šálky s kávou před odchodem. A i když je slunečné odpoledne, v jejím pohledu je znát jemná melancholie. Po dlouhých dnech, které strávili u ní, už musí domů. A ona tu po naplněném víkendu zase zůstane sama.
„Tak už jedete, co?“ ptá se Milada s nádechem smutku v hlase, když se Matouš zvedá, aby zkontroloval poslední věci v kufru.
„Jo, teti, musíme už vyrazit, ať to stihnem do Brna včas,“ odpovídá Matouš, přičemž si dává věci do auta a zkontroluje, jestli někde něco nezapomněli. Usměje se, i když ví, že loučení s tetou není nikdy snadné.
„To bude zas ticho,“ posteskne si Milada a zadívá se na ně s láskou. Trochu jí dochází slova. „Ale aj vy aspoň budete mět pohodovú cestu.“
Natálie se s úsměvem otočí k Miladě a láskyplně ji obejme: „Děkujeme za všecko. Bylo u vás moc fajn. Zas někdy určitě!“
„Jo, určitě sa zase zastavte,“ přitaká Milada a přitiskne ji k sobě. „A Matúšku, dávejte tam na sebe pozor. Až budete doma, taky dejte vědět, že jste dojeli v rychtyku.“
„Jasně, teti,“ říká Matouš a zvedá ruku, aby tetě zamával na rozloučenou. „A pozdravuj Marwana a Aničku. Určitě se ozveme, hned jak bude čas.“
Pak oba zamíří k autu. Jejich cesta do Brna není sice tak dlouhá, ale těší se, že budou mít zbytek neděle pro sebe. Když odjíždějí, pohledem ještě zamíří na dům, kde strávili poslední dva dny. A pak už míří domů.
Cesta ubíhá v tichosti, jen občas přerušené šuměním rádia, které Matouš ladí na stanici, kterou oba mají rádi. Auto se pomalu sune po silnici, krajina ubíhá a Matouš i Natálie si navzájem vyměňují dojmy z víkendu u tety v Hradišti.
„Bylo to tam fajn, že?“ začne Matouš, aniž by se na Natálii podíval. Soustředí se na silnici, ale v hlase mu zní jakási znavená upřímnost, jako by chtěl najít nějaký záchytný bod, odkud začít.
„Jo, moc příjemné, oni jsou vážně fajn,“ odpoví mu ona s úsměvem a opře se pohodlně o sedadlo. Dívá se z okna na krajinu, která se mění s každým kilometrem. „Ale ty dva dny pro začátek tak akorát. Všecko to bylo pro mě moc nové a už se moc těším domů za našima.“
On se na ni podívá a pak přikývne. „Chápu, ale potřebovali jsme to, přece jen… po tom všem, co se děje u nás doma. Pro mě je to jako balzám, chápeš? Nemáš pocit, že je to pro Aničku a Marwana vlastně dobré, že jsou teď až v Teplicích?“
„To rozhodně,“ přitakává ona s bujarým smíchem. „Marwan je skvělý, milý, ale je na něm fakt vidět, že to v životě neměl lehké. A nemá. A vlastně ani Anička… Je to těžké.“
Matouš na chvíli ztichne, když si vybaví svou matku. „Jo, to je pravda,“ odpoví tiše. „Ale aspoň teď budou mít klid. I Marwanovi to pomůže. Míň stresu… Jakoby ho neměl dost v nemocnici. A taky se Sýrií.“
„A Anička má teď příležitost se soustředit na to, co je pro ni nejdůležitější – na miminko,“ pokračuje Natálie a na její tváři se objeví jemný úsměv. „To je vlastně takové malé štěstíčko v tom složitém životě.“
„To je pravda,“ souhlasí on, i když jeho myšlenky ještě stále bloudí jinde. „Jim to vyšlo. Ale mají toho ještě hodně před sebou.“
Natálie se zamyslí: „Snad se všecko uklidní. I tvoje máma. Aj u nás doma. Bude muset.“
„To rozhodně,“ říká Matouš, když se na ni podívá. „Ale teď už aspoň máme trochu klidu i my. Teta je hodná, Anička s Marwanem jsou taky úžasní. A ty už nemůžeš říct, že neznáš mou rodinu, až se tě doma na to zase začnou vyptávat. Tím to celé trochu odlehčíme.“
Natálie se na něj podívá a s úsměvem souhlasí. „Jo, zvládnem to. Máme se rádi, to je hlavní. I když občas nám život opravdu naloží.“ Pak si zhluboka povzdechne, když se podívá z okna: „Maťo, moc děkuju, že jsi mě vzal k tetě. A k Aničce a Marwanovi. Opravdu… jsem ráda, že jsem poznala tvoju rodinu. Aspoň někoho.“
Koukne na ni koutkem oka a trochu se usměje: „Jsem rád, žes to tak vzala, Natynko. Asi pro tebe nebylo snadné nevědět o nás nic.“
Ona přikývne a zlehka se pousměje: „Měla jsem štěstí, že jsem narazila na někoho takového, jako je teta. Upřímně, moc jsem netušila, co čekat. Myslela jsem, že to bude víc… napjatý. A když jsme přijeli, cítila jsem se hned líp, že mě přijala bez… bez nějakých předsudků. Aspoň tu to šlo.“
Matouš zůstane na chvíli zticha. Pak se natáhne k volantu a opře se o něj: „Jo, taky to tak vnímám. Ona je úplně jiná než máma. Moje máma… no… ta tě asi nikdy nepřijme. To bychom asi měli pochopit i já i ty. Ale u tety je to vždycky jiné. A to, jak se k tobě zachovali Anna s Marwanem… to přece taky nebylo vůbec špatné …“
Natálie přikývne a znovu se podívá na Matouše: „Kdyby to viselo jen na tvojí mamce… asi bysme se nikdy nedostali až sem. Ale tady mi to moc pomohlo cítit se líp. A taky vidět, že… že mezi nama a tvojima není enom boj. Že jsou tu i lidi, co nás berou, jak jsme.“
Matouš trochu ztiší hlas: „Jo, to je pravda… Chápu, že to pro tebe nebylo jednoduchý. Já jsem rád, že jsi tu se mnou. Že to se mnou zkoušíš dál. Že se nebojíš být součástí toho všeho. U tety jsem si uvědomil, jak je důležitý mít aspoň někoho, kdo tě přijme a podrží. Poněvadž… někdy to v naší rodině vážně není jednoduchý.“
Natálie se jemně usměje, položí ruku na jeho rameno: „Jsem ráda za tetu… že ona nás vzala. A víš, když už nic jiného, aspoň vím, že… že tvůj vztah s rodinou není černobílý.“
Matouš si nahlas povzdechne a pohladí ji po ruce: „Jo, je to tak… těžký, ale myslím, že si začínám uvědomovat, že se prostě musím smířit s tím, jak to je. Ale s tebou mi to všechno nějak… dává čím dál větší smysl. Máme aspoň sebe.“
Natálie se jemně usmívá a dívá se na Matouše: „A to je přece nejdůležitější, ne? Máme sebe.“
Matouš se s úsměvem dívá před sebe, když se jejich auto blíží k Brnu: „Pravda. A já si tě za to opravdu moc vážím. I za to, jak to se mnou všechno zvládáš.“
Natálie se zasměje: „Jen jsem se už těšila, až si trochu oddychneme a budeme chvílu sami. Už jsme se nakecali dost… Bylo to náročný, ale krásný. A rozhodně to stálo za to.“
„Teď už se těším na Brno. A na chvíle jenom pro nás dva.“ dodá Matouš s úsměvem.
„Taky se těším. Konečně trochu klidu.“ přitaká Natálie a přimkne se k němu.
Matouš se otočí a usměje se na ni: „Věřím, že už to bude jenom lepší. A hlavně… vyřešené mezi sebou to už máme i my dva, ne?“
Natálie se směje a dívá se na něj, jak se snaží najít rovnováhu mezi humorem a realitou: „Jo, to máme. A to je nejdůležitější. Pro nás oba.“
Cesta se chýlí ke konci. Matouš zpomalí, když přijíždí do Oslavan k domku Polhošových. Vzduch je čistý a slunce už začíná klesat.
„Tak… a jsme tu, Natynko. Myslím, že načas, abys měla i ty chvíli pro sebe a pro svou rodinu. Potřebuješ to.“ pohlédne na ni, když zastaví.
Ona se otočí k němu s jemným úsměvem. Trochu unavená, ale vděčná: „Jo, myslím, že to je přesně to, co mně teď potřeba. A ty… už jsi taky unavený, že? Takže… nebudeš nás teď nudit nějakou návštěvou, že ne?“ Zasměje se.
Matouš si s úsměvem otře ruce o své staré džíny a pokrčí rameny: „Ne, dnes už nebudu obtěžovat. I já mám pár věcí na práci, projít nějakou literaturu a možná se trochu připravit na zítřejší přednášky. Ale jinak… no, prostě se nechám chvíli unášet tichým Brnem, než zase začnu něco řešit. Takže to bude takový klidný večer s mým obvyklým samotářským rozjímáním.“
Natálie otevřela dveře a pomalu vystoupila. Ještě naposled se otočila k Matoušovi. „Děkuju, žes mě tam vzal. Opravdu jsem ráda, že jsem poznala tvoje. A… že si na mě udělali čas.“
„Taky děkuju, žes to zvládla. Byla jsi skvělá,“ usmál se, i když v jeho očích bylo vidět trochu únavy, „A to, žes to se mnou zkusila ještě jednou i po tom všem, co se stalo… to pro mě hodně znamená.“
„Tak se měj, Maťulko. A dej na sebe pozor. Užívej klidný večer, když máš tu možnost.“ usmála se.
Než nastartoval, úsměv opětoval: „Jo, no… alespoň bude čas na trochu relaxu. Uvidíme se, Natynko. Měj se hezky a pozdravuj doma.“
S lehkým kývnutím mu zamávala na rozloučenou, než se otočila a vešla do domu.
Díval se, jak vešla dovnitř. Ještě chvíli počkal, než pomalu odjel na koleje. Cesta zpět byla tichá a osamělá. Ale cítil, že se dnes udál jeden velmi významný krok vpřed.
Hlasité předčítání
