Byla první sobota po začátku školního roku. Ještě stále v ní zbývalo něco z letního klidu. Ráno vdechovalo městu ticho. Slunce pomalu, ale jistě zvedalo svou hlavu nad obzor a zlaté paprsky se začaly prodírat mezi větvemi stromů, malovaly na ulicích stíny a zlehka osvětlovaly Brno, které s teprve začínalo probouzet. Na obloze se v ranním světle rozplývalo několik jemných mráčků a vzduch v sobě nesl lehký, svěží a chladivý nádech, který stále více připomínal blížící se přechod mezi létem a podzimem.
Cyklistická stezka, po které se měly dívky vydat, byla ještě skoro prázdná. Ulice Brna byly pokryty kapičkami rosy, které se třpytily na okenních parapetech a trávě kolem chodníků. Jakoby celé město čekalo, až se rozeběhne v rytmu každodenního života.
Možná překvapivě tentokrát dorazila jako první Natálie. Její kolo s moderními detaily, byť nebylo značkové a šlo o levnější model, zapadalo do její energické a temperamentní povahy. Ona se na něm cítila jistě. A to bylo pro ni to hlavní. Měla na sobě pohodlné jednoduché sportovní oblečení, které jí dokonale sedělo a nebránilo v pohybu. Když se usmála, bylo zřejmé, že je sice trochu nervózní, ale její oči už byly plné očekávání. Rychlými pohyby si upravila kolo. Už žádné popojíždění polními a lesními cestami jen pár kilometrů mezi vesnicemi. Toto byl její první opravdový cyklistický výlet v životě. S kamarádkami, které měla tolik ráda a u kterých cítila, že je přijímána taková, jaká je. A to pro ni hodně znamenalo. Nebyla to samozřejmost.
Eliška dorazila vzápětí po ní na jen o něco málo starším, ale zato kvalitním značkovém, pečlivě udržovaném kole, lehkém a rychlém. Její štíhlá, vysoká atletická postava v modrém cyklistickém dresu byla jako stvořena pro sportovní aktivitu. Dlouhé blond vlasy jí ve větru vlály kolem obličeje a helma jí pevně seděla na hlavě. Oči jí zářily optimismem a připraveností na cestu, jak se na místo setkání dostala v několika rychlých krocích.
„Připravená! Jen doufám, že se neztratíme. A víte, jak to je, když začneš moc spěchat, nemusíš už vidět všechny krásy cesty,“ řekla s úsměvem, a její hlas zněl plný zvědavosti. „Ale, jak říkám, každý kilometr je příležitost něco objevit!“
Nikola dorazila o něco později, ale její síla byla okamžitě znát. I když to byla také její první delší trasa, její postava prozrazovala pevnost a vytrvalost. Na sobě měla zelenou cyklistickou bundu, nejen praktickou, ale i pohodlnou. Její kvalitní značkové kolo, starší než obě zbývající, ale pořád skvěle udržované, bylo odrazem její pečlivosti. Při pohledu na něj bylo jasné, že se o něj stará s láskou a respektem.
„No, pokud to nebude nějaká strašná dálka…“ zasmála se tiše, zatímco její pohled směřoval na vzdálený obzor, kde už bylo vidět začínající zlaté paprsky, „a to počasí dneska… nádhera. Alespoň víme, že nás nic nezastaví!“
„Tak jsme tu všeci! Jak se cítíte?“ zeptala Natálie se s úsměvem, který zrcadlil její upřímné a neskrývané nadšení.
Atmosféra mezi nimi byla uvolněná, ale zároveň zcela nabitá očekáváním. Jak se všechny tři postavily ke svým kolům, jejich pocity se spojily v jeden silný impuls – vydat se na cestu do srdce Moravského krasu. Byly připravené na dobrodružství, které právě začalo.
Eliška s vážným výrazem nastavuje hodinky a kontroluje GPS, pak se otočí zpět na kamarádky: „Tak jo, holky. Na dnešek se těším. Cíl: Macocha. Počítám s nějakými 40 kilometry celkem. Začínáme v Brně, přes Adamov, a pak směr Kras.“ Pousměje se a zamává rukou kousek před sebou, směrem k plánované trase.
Natálie si poklepala na čelo. Dělala si trochu legraci z přesnosti Eliščina předchozího detailního plánování, ale její hlas byl plný zápalu a nadšení: „Dyť je to jedno, ne, už poďme! A kdo se nebude držet, zazpívá u okraje Macochy píseň, kterou vyberu a zahraju!“ Zasměje se, její oči se rozzáří při pomyšlení na to, jak by se zastavily a ona by jim k tomu mohla zahrát.
Nikola se usmála, ale trochu nervózně se podívala na Natálii, jak se už plnou rychlostí rozjíždí, a nadhodila s úsměvem: „Jsem pro! Ale… kdybych já zaostávala a nedržela tempo já, nemyslím, že bych zpívala.” Zasměje se tiše: „Ale dneska si to užijeme.“
Eliška se zájmem sledovala, jak dívky najíždí na cestu, její pohled byl soustředěný, zatímco kontrolovala mapu: „Máme to! A jen klid, Naty, nic nebudeme přehánět. Sledujme cestu. Bude to krásné!“
Slunce malovalo město do jemných oranžových odstínů. Dívky vyjížděly na první úsek cesty a krajina kolem nich se měnila. Brněnské ulice přecházely do širších silnic lemovaných stromy a loukami, a postupně se dostávaly k místům, kde se příroda halila celá do hávu babího léta.
Natálie zavolala na ostatní: „Jak se cítíte?“ Usmívala se, a přitom si upravovala vlasy. Ruce jí nervózně svíraly řídítka z přirozeného vzrušení před dlouhým výletem.
Eliška nadšeně pokračovala vpřed, její oči byly plné očekávání. Těšila se na každý kilometr, který mají před sebou: „Jsem připravená. Jen doufám, že se neztratíme. Ten kras je tak… členitý, že je snadné udělat krok vedle.“ Zasmála se a její hlas byl povzbudivý. „A nezapomeňte, máme na trase několik zastávek, kde si můžeme dát pauzu a udělat pár fotek. Kdo ví, jestli neobjevíme něco pro naši inspiraci!“
Nikola jela s nepatrně nervózním úsměvem, pohledem sklopeným k zemi, ale její rty napovídaly, že se těší zrovna tak. Oproti Elišce zůstávala trochu zticha, ale její oči se vždy vracely k ostatním. Cítila se nepochybně součástí téhle skupiny: „Já doufám, že se neztratíme!” Zasmála se. “Ale na druhou stranu – I to by mohla být celkem zábava. Zvlášť když máme ten skvělý plán. Tak co, začneme?“
Eliška si nastaví hodinky a zkontroluje GPS. Pak povzbuzujícím tónem nadhodí směrem k ostatním: „Tak jo, začínáme! Připravte se, bude to záhul…“ Zasměje se a otočí se na kamarádky. „A až se dostaneme do tady toho údolí, snad si dáme pauzu. Je to ideální místo na chvilku odpočinku.“
„Holky, já nemůžu furt uvěřit, že fakt jedu s váma! Toto je úplně super!“ radovala se nahlas Natálie.
Eliška se na ni s úsměvem ohlédla: „No vidíš! Říkala jsem ti, že to bude stát za to. A to jsme teprve na začátku.“
„A už se těšíš na ten kopec před Macochou? To bude teprve zábava,“ mrkla na ni spiklenecky Nikola.
„Jo, jasně!“ smála se Natálie. „Až mě tam budete tlačit, tak se zasmějete ještě víc. Ale vážně, moc veliký díky, že jste mě vzaly! Už dlouho jsem se necítila tak skvěle!“
„Naty, prosím tě, vždyť jsme si to ani nedokázaly představit bez tebe,“ ujišťovala ji Eliška.
Nikola se přidala: „Jo, nebýt tvojeho věčnýho povídání, tak by tu byla docela nuda.“
„Moje povídání?“ předstírala Natálie uraženost. „Tak počkej, já budu mlčet. Uvidíme, jaká to bude legrace.“
„Nevydržíš mlčet ani pět minut,“ škádlila ji Eliška.
„To beru jako výzvu!“ odpověděla Natálie s náznakem dramatu.
„V pořádku. Ale radši zpívej, než mlč, nebo si pustíme rádio. Ale sledujme taky navigaci,“ radila Nikola.
Teď předstírala uraženost zase Eliška: „Navigace? Já to tady znám jako své boty! Jen… někdy zapomínám odbočit.“
Natálie se smála na celé kolo: „Dobře, dobře. Vzdávám to. Fakt jsem ráda, že jsem tu! Vážně jste mi chyběly.“
Nikola: „Ještě že nás máš. A teď šlapej, ať máme delší pauzu na oběd!“
Natálie s úsměvem zakřičela: „Tak jdem! Nikdo se nedrží zpátky! Cíl máme jasný, na Macochu!“ Zvedla ruku na znamení a její hlas zněl zase tou spontánní energii, co se odrážela ve všech jejích pohybech. Poté se rozjela první, její kolo se roztočilo a její tmavé vlasy vlály ve vzduchu, jak rychle se rozjížděla.
Nikola se zasmála a také se rozjela, i když s menší razancí: „Necháme jí přednost!“
Za ní se rozjela i Eliška. Obě postupně začínaly zrychlovat, ale pořád si držely pohodlný rytmus.
Projížděly hlubšími lesními porosty. Cesta tu byla rovná, ale brzy se začínala zvedat do mírného kopce, který zpomalil jejich tempo. Příroda byla nádherná, vzduch svěží, listím prosvítaly odstíny žluté a zlatavé od stále nesmělejšího zářijového slunce, což vytvářelo dojem malebné pohádky.
Eliška si po několika kilometrech sundala své sluneční brýle, zhluboka se nadechla a zastavila na kraji lesa u cesty: „Tak co, holky, jak se vám to líbí? Mě to přijde naprosto skvělé! Vždycky jsem milovala, jak se krajina mění. Podívejte na ty barvy.“ Ukáže rukou na stromy kolem nich.
Nikola, trochu zadýchaná, se s úsměvem podívala na Elišku a pokývne hlavou: „Tady to je fakt kouzelné. Doufám, že se neztratíme, to by byla škoda. Ale zatím to jde skvěle.“ Pokoušela se srovnat dech a zpomalit, její kolo bylo trochu těžší, ale držela se.
Natálie na chvíli ztichla, její oči se upíraly na krajinu před nimi, než se otočila k ostatním, jakoby se rozhodla promluvit o něčem osobním: „Myslím, že jsem ještě nikdy nebyla tak moc… šťastná. Možná je to ta cesta, možná jen to, že jsme tu spolu.“ Pak dodala: „Eli, kolik dlouho už vlastně s Adamem jste?“
Eliška se s úsměvem otočí, zvedne obočí, pak se zasměje, ale přitom odpoví vážněji: „Přemýšlíš o tom, co?” Pousměje se. Ohlédne se zpátky. Cítí se uvolněně. „Co ty, Naty? Kdy si ty někoho najdeš?“
Nikola se jemně usměje a zahledí se na obzor, jako by se vyhýbala přímé odpovědi: „Třeba někoho najdeš tam u Macochy. Kdo ví?“ Zasměje se a přidává do tempa.
Všechny se těšily na výhledy a zážitky, které budou sdílet. Užívaly si každý moment. Výlet, přátelství krajina odcházejícího léta je spojovaly a vytvářely vzpomínky, které si budou pamatovat navždy.
Slunce už bylo výš a silně pálilo. Natálie jela tryskem v popředí směrem k hrbolatému úseku silnice. Její mysl byla zcela zaměřena na rychlost a pohyb kola. Musela si kvůli horku několikrát rychle přehodit vlasy, které jí padaly do očí. Její kolo hladce svištělo po silnici.
Na malý zlomek sekundy ztratila pozornost. Obraz v hlavě se jí rozmazal. Zrak jí sklouzl na asfalt. Její kolo náhle ztratilo stabilitu a znenadání v plné rychlosti zaskočilo na výmolu. Než si to vůbec uvědomila, ztratila kontakt s vozovkou a její kolo i s ní vzlétlo nad zem. Pokusila se zareagovat, ale vše se stalo až příliš rychle, než aby to mohla jakkoli zvrátit. Měla dojem, že se zastavil čas. A pak přišel ten náraz …
Celým tělem jí proběhla exploze bolesti, jak její pravá ruka, ta dominantní, udeřila do tvrdého betonového obrubníku. Cítila, jak se jí palec, ve kterém se soustředila veškerá síla nárazu a který se jí dostal mezi hranu obrubníku a řídítka, roztříštil pod tíhou dopadu doslova na padrť. Bylo to tak náhlé a intenzivní, až se jí zastavil dech. Na okamžik byla naprosto paralyzována. Nemohla se pohnout. Nemohla se dostat zpět na nohy. Byla zmatená. Obraz kolem ní se chvíli točil a ztratila pojem o čase. Jak se pokusila zvednout ruku, bolest ji zasáhla znovu a ještě silněji. Tvář se jí zkřivila, oči se jí ihned zalily proudy slz a všechno začalo splývat v nekonečné utrpení.
Viděla rozmazaně, zvuky slyšela tlumené, v hlavě jí burácelo, že ani nevěděla, co se děje. Cítila, jak jí něco stéká po tváři. Byla si jistá, že je to krev. Chtěla se zapřít rukou a vstát. Ale ruka zůstala naprosto nehybná. Byla ztracená v té bolesti, v chaosu, ve chvíli, co pro ni změnila úplně všechno.
Její pravá ruka zůstala v podivné, zkroucené pozici. Po pádu se jí palec zcela vyvrátil do naprosto nepřirozené polohy, úplně přetočil, zkroutil se a ohnul totálně nakřivo. Jen bezmocně a nestabilně plandal z její ruky. Ta bolest byla ohromující: „Au… Bože, to bolí! … ohhh…”
Eliška okamžitě zastavila kolo. Její tvář byla plná strachu, když se rozběhla k Natálii: „Naty! Co se stalo?!“
Pohled na její ruku ji vyděsil – pravý palec byl ohnutý do naprosto šokujícího úhlu, v abnormální pozici hned na několika místech, z horní poloviny úplně bledý, z dolní se naléval krví a ruka vůbec nevypadala normálně. Jak se Natálii ruka třásla bolestí a šokem, Eliška si všimla, že se její palec nestabilně pohupuje sem a tam, což muselo přidávat další úroveň k její už tak nesnesitelné bolesti. „Nezvedej tu ruku! Počkej, pomoc už jede!“
Nikola si klekla vedle Natálie, její oči byly široce roztažené hrůzou, ale zároveň se pokoušela zůstat klidná: „Naty, klid… vydrž, holka …“
Natálii se zrychlil dech. Bolest byla silná a náraz jí způsobil šok. Cítila, jak nade vším ztrácí kontrolu. Její mysl se začínala zmítat v panice: „Proč to bolí tak strašně? Mám strach… bude to v pořádku?“
Eliška si klekla na kolena vedle ní, její hlas se třásl, ale i ona se snažila zůstat statečná: „Bude to v pořádku, Natálko, teď musíme vydržet. Pomoc už je na cestě. Jen zůstaň s námi, v klidu, ano? Nehýbej si s tou rukou. Nesahej si na to.“ Její slova byla tichá, ale silná, i když jí srdce bušilo nervozitou.
Nikola pohladila Natálii po vlasech, snažila se jí dodat nějaký pocit jistoty: „Neboj. To zvládneme. Pomoc přijede brzy. Zůstaň s námi.“
Natálie se snažila zaměřit na jejich hlasy, ale v hlavě měla příliš mnoho myšlenek a emocí. Vše kolem se jí začínalo rozplývat, jak upadala do mdlob. Měla pocit, že se nemůže ani nadechnout. Cítila se slabá a bezvládná, ale její kamarádky byly s ní. A to ji drželo nad vodou.
„Moje ruka …“ Její hlas se třásl, jak se zmítala bolestí a upadala do šoku.
Eliška ji chytila za levou, nezraněnou ruku, a pevně ji držela. Věděla, že teď musí být silná: „To zvládneš. Budeš zase v pořádku. Jen, prosím, vydrž ještě chvíli.“
Nikole se oči plnily slzami, ale nedovolila si brečet: „Budeš zase v pořádku, Naty. Jen teď zůstaň v klidu, musíš. Nic jiného nemůžeme dělat, než čekat na pomoc. Jsme tu pro tebe.“
Zatímco dívky čekaly na záchrannou službu, každá se snažila zraněné kamarádce pomoci podle svých možností. Eliška stále držela Natálii za zdravou ruku, povzbuzovala ji, aby zůstala klidná, a Nikola ji jemně hladila po vlasech, aby ji uklidnila. Snažily se navzájem si dodávat odvahu, přičemž každá z nich cítila zodpovědnost za tu druhou. Natálie si uvědomovala, jak je důležité zůstat teď silná, ačkoliv ji bolest stále držela v křeči a ona sama se ztrácela.
Záchranka konečně dorazila a pomalu začalo ošetřování. V tu chvíli už byly klidnější, protože věděly, že pomoc už je tu. Natálie ležela na nosítkách úplně bledá, tekly jí slzy a její pohled byl vyčerpaný. V břiše stále cítila tlak strachu a dělalo se jí z bolesti na zvracení. Její ruka byla nyní zajištěná dlahou. Teď už nešlo zdaleka jen o intenzivní bolesti, ale i o to, co bude dál. Podívala se na kamarádky a pokusila se aspoň o náznak vděčného úsměvu.
“Bolí vás to? Na stupnici od 1 do 10, 1 je nejmíň a 10 nejvíc…” zjišťuje lékařka ze záchranky.
Natálie pláče: “Šíleně. Nevím. Určitě 10.” Pak konečně zavřela oči.
Eliška seděla vedle ní v sanitce, její oči byly stále plné strachu, ale teď i vděčnosti. Cítila úlevu, že kamarádka je stabilizovaná a pak řekla: „Já bych to asi nezvládla, Naty. Myslím, že kdybych to byla já, nevěděla bych, co dělat…“ Eliška na chvíli ztišila hlas a pohlédla na svou kamarádku. “Teď už bude líp. Věřím, že to zvládneš.“
Nikola seděla na kraji nosítek, trochu stranou od Elišky, její prsty svíraly rukojeť batohu. Nervózně jím pohybovala. Pozorovala Natálii, jak se zoufale snaží zůstat silná, ale potácí se na pokraji mdlob.
Natálie cítila vděčnost za to, že její kamarádky byly u ní, i když věděla, že jejich reakce byly plné nervozity a strachu. Byla si vědoma, jak silné musí být, aby zůstaly klidné v krizové situaci.
Eliška a Nikola pocítily nesmírnou úlevu, že záchranka přijela včas, ale i tak se každá z nich musela vyrovnat s vlastními emocemi. Ačkoliv si uvědomovaly, jak děsivá ta chvíle byla, věděly, že teď, když je kamarádka v bezpečí, se budou soustředit na to, aby jí pomohly i v dalším průběhu léčby.
Natálie byla naložena do sanitky s extrémní opatrností, aby se zabránilo jakémukoli pohybu, který by mohl ještě zhoršit stav její ruky. Přímo na místě nehody byla její ruka zajištěna, velmi pevně obvázána a na místě poranění byla umístěna silná dlaha. Kolem ní se pohybovali zdravotníci, kteří okamžitě zareagovali na její zranění. Převoz byl velmi rychlý, ale samotný čas se pro ni zdál být jako nekonečná doba, kdy se její tělo i mysl pokoušely vyrovnat s tou neuvěřitelnou bolestí.
Bezvládně ležela v sanitce, celá potlučená, odřená a bolavá. Její tělo bylo slabé, slzy se jí hrnuly do očí v nezvladatelných proudech a ruka ji stále příšerně bolela. Snažila se udržet dech, když se jen letmo podívala na svou ruku: „To… to je… hrozný… už nikdy nebudu moct hrát …“
Eliška seděla vedle Natálie a držela ji za zdravou, levou ruku. Byla bledá, přičemž ve tváři měla strach i zodpovědnost, že musí být kamarádce oporou: „Naty, nic není navždy. Budeš se uzdravovat, uvidíš. Teď se jen soustřeď na to, že to zvládneš… já jsem tu s tebou.“ Eliška sama cítila obrovský strach, že kamarádka to tak snadno nevybojuje, ale musela zůstat silná.
Nikola seděla vedle nosítek, její oči byly nervózně zúžené, dlaně si svírala tak, až jí zbělaly klouby. Vnímala celý okamžik, jak Natálie v těžkých chvílích bojuje s bolestí: „Bude to trvat. Ale ty to zvládneš. Jsme tu pro tebe, Naty. Nic tě nezastaví.“
Sanitka uháněla do nemocnice. Natálie nemohla přestat cítit to pnutí a křeče. Ostré záchvaty bolesti jí procházely celým tělem. Chvílemi se cítila jako v mlze, mezi vědomím a bezvědomím.
Hlasité předčítání
